Časopis Lékařů Českých, červenec-prosinec 1964 (CIII/28-52)
1964-07-06 / No. 28-29
časopis lékařů česifcli Vedoucí redaktor: Doc. dr. O. Smahel, DrSc. — Tajemník redakce: Dr. J. König. — Členové redakční rady: Doc. dr. A. Černoch, dr. P. Firt, DrSc., akademik K. H enner, prof. dr. J. Holý, DrSc., akademik j. Charvát, prof. dr. P. Macúch, DrSc., prof. dr. J. Mašek, DrSc., dr. K. Mašek, CSc., dr. R. Palec, akademik J. Pelnář, prof. dr. VI. Rapant, DrSc., dr. O. Schiick, CSc., dr. L. Syrůček, CSc., akademik O. Teyschl, prof. dr. Z. Votava, DrSc. — Literární redaktorka: R. Potměšilová. — Technický redaktor: R. Peliška. 6. ČERVENCE 1964 ROČNÍK Clil - ČÍSLO 28-29 ADAPTACE A STRES*) 616-009.93-092.25 J. Charvát III. interní klinika fakulty všeobecného lékařství KU v Praze, přednosta akademik J. Charvát Základní a vedoucí vlastnosti živé hmoty je schopnost přizpůsobit se různým vlivům zevního prostředí, i když jsou nepříznivé. Je kupodivu, jak pozdě se začaly adaptivní reakce studovat, ač byly už dlouho známy. Adaptace je zvláštností jen živé přírody. Má ji vše živé, počínaje nejmenšími a nejjednoduššími organismy. Musí to tedy být velmi starý fenomén, který má své základy už v buněčné úrovni. Jak se život vyvíjel, vyvíjely se i adaptační mechanismy. Postupně se do nich zapojovaly stále nové akvizice živé hmoty, tedy také hormony a nervy. U člověka komplikovanost vrcholí. Kromě prvků adaptací velmi primitivních, dokonce už subcelulárních, nacházíme u něho celou škálu mechanismů, končící pozoruhodnými reflexními oblouky a systémy s účastí a kontrolou nejvyšších oblastí našeho nervstva. Adaptacím nejspíš porozumíme a posteriori, z evoluční historie, jako důsledkům evoluce, tj. přirozeného výběru. Jejich biologická účelovost pochází z nakódované paměti species. U vyšších tvorů, zejména u člověka, к tomu přistupují zkušeností nastřádané a zpracované za života individua. Adaptace nelze jednotlivě definovat pro všecky kategorie, leda obecně. Jde o pochody, jimiž se má při změně životních podmínek zajistit další trvání individua a druhu. Nebo jimiž má organismus úspěšně zvládnout zátěž čili stres. Ani pojem stresu však není dosud zcela jasný. Musíme se nicméně pokusit o nějakou koncepci zátěže i adaptací, s vědomým riskováním omylů. Bez pracovní hypotézy bychom nepokročili. V podrobnostech odkazují na své jiné publikace z poslední doby (3, 4, 5, 6). Z chemického hlediska můžeme živou hmotu chápat jako otevřený systém, do něhož energie vchází a z něhož je opět vydávána. Mezi příjmem a vydáním se udržuje dynamická nebo průběžná rovnováha, tzv. ustálený nebo rovnovážný stav (steady-state anglosaských autorů). Zhruba mu odpovídá Anochinova „stabilní konstanta“ (1). Přijímáním materiálu bohatého zužitkovatelnou energií se v otevřeném systému živé hmoty zabraňuje narůstání entropie. Tím se získává jistý stupeň nezávislosti na okamžitém čase a také jistý stupeň stálosti a nevratnosti systému. Udržování rovnovážného stavu je aktivní děj, podložený metabolismem. Udržovací proces se nazývá homeostázou. Spotřebovává sám určité kvantum vcházející energie. Dá se do jisté míry definovat matematicky, systémem zpětných vazeb a teorií informací. V podstatě totiž jde v homeostáze o příjem informací, jejich přenos, střádání, kódování a zpracování a nakonec o výdej prefabrikovaného rozhodnutí z několika možných alternativ. V homeostáze je nejpozoruhodnější organizační sepjetí mechanismů, které jsou samy o sobě velmi jednoduché. Teprve jejich vzájemné propojení jim propůjčuje jak složitost, tak užitečnost a biologickou účelnost. Nejjednodušší formy zpětných vazeb najdeme už v metabolismu. Viz Pasteurův efekt při kvašení. Nebo biochemický automatismus mezi metabolizováním tuků a glýcidů i bez účasti hormonů a nervů (9). Na vyšších organizačních úrovních jsou zpětné vazby velmi složité. Příkladem jsou známé vztahy mezi diencefalem, hypofýzou a nadledvinkami. Významné je, že zpětné vazby nejsou statické, nýbrž dynamické. Oscilují v určitém rozmezí. Překročení rozkmitu, čili rozkolísání systému, vede к poruchám. Aby к tomu nedocházelo, musí se zpětná vazba zapínat včas, už na začátku změny toho ukazatele, na který je vypracována. Je tu tedy jistý prvek extrapolační nebo anticipační, předstihový (10), který zabraňuje aby nedocházelo к neustálému přestřelování a hyperkorekci nápravných opatření. Při evoluci trvající stamiliony let se postupně vyvinovaly pozitivní i negativní zpětné vazby, stále složitější a rafinovanější. Selekcí odpadaly ty, které *) Úvodní přednáška na večeru III. interní kliniky o stresu ve Spolku českých lékařů v Praze dne 2. prosince 1963 Cas. Lék. čes. Clil (1964j 761