České Listy, 1967 (VIII/1-12)
1967-01-01 / No. 1
strana 2 ČESKÉ LISTY Moskva govoriť Pokračování se str. 1 příliš dobře ví, kdo jediný má možnost vyvozovat „závěry" z německé zahraniční politiky, že je to Kreml a jistě ne Praha, Kreml a nikoliv Varšava, atd. To ovšem neznamená, že by v ČSSR nebyl zájem o politiku a hospodářský vývoj v NSR. Krátce po ustavení velké koalice v Bonnu vzbudil zájem komentář Kličková rozhlasového partnera Weinera uveřejněný v „Literárních Novinách“, který statistickými daty dokazuje, že i bez oficiálního sblížení, tedy bez diplomatických styků mezi ČSSR a NSR „náš obchod s Německou spolkovou republikou roste rychleji, než je někdy žádoucí... NSR, se kterou nemáme už ani platnou obchodní dohodu, je po řadu let naším největším obchodním partnerem z kapitalistických zemí. .. větším než některé země socialistické. V r. 1965 byl obchodní obrat NSR — ČSSR téměř o třetinu vyšší než náš obrat s Anglií, dvakrát větší než s Rakouskem, čtyřikrát větší než s Francií.“ A komentátor dodává, že nedostatek diplomatického zastoupení nevadí ani turistům za záp. Německa, kterých v r. 1965 přijelo do ČSSR 180.000 a „v r. 1966 pravděpodobně ještě více“. Za pět let, podotýká komentátor, se jejich počet zdesateronásobil. Jinými slovy, к čemu diplomatické zastoupení, když obchod se stejně dobře rozvíjí i bez něho? O nějaké nenávisti Čechů vůči Němcům nelze dnes také hovořit. Právě těch 180.000 či více turistů by to mohlo dosvědčit. Za normálních poměrů, t. j. za legální, svobodně zvolené vlády byly by mezi Československém a Německou spolkovou republikou již dávno normální poměry ve všech směrech. Za vlády komunistů je takový vývoj na vyšší rozkaz brzděn. To je v Československu dobře známo, stejně jako to, kdo ve skutečnosti mluví ústy Novotného, Kličky nebo jiného vládního funkcionáře. Tam mluví Moskva — Moskva govoriť. Jako v Londýně šéf kabinetu J. V. ignoroval svého ministra zahr. věcí, Lorda Halifaxe, poněvadž Neville Chamberlain řídil britskou zahraniční politiku sám, tak bylo i u nás během Benešova presidentství, když on osobně rozhodl o zahraničních problémech, jak mu dříve příslušelo během těch dvaceti let, když byl ministrem. Ovšem tehdy i on podléhal kontrole vlády, podle které mu bylo se říditi. Proto byl jeho následník v MZV dosazený r. 1935, historik Phdr. Kamil Krofta, pouze „HIS MASTER’S VOICE“. Před tím působil co vyslanec u Sv. Stolice v Římě, ve Vídni a v Berlíně. Krofta byl jistě charakterní muž ke kterému se každý úředník ministerstva mohl obrátiti s důvěrou a nikdy se nezklamal. Když došlo к mnichovské kapitulaci resignoval a odešel do soukromého života. Vydal řadu knih, z nichž ta „Z dob naší první republiky“ je zajímavá proto, že na str. 347 zaznamenal Benešův pokyn к lidu, aby spolupracoval se sousedy státu (rozuměj s Německem). Po resignaci Beneše došlo к 15. březnu 1939 a tu naši diplomaté museli ukázat, jsou-li schopni toho, aby svojí resistencí ve svobodném zahraničí přispěli к dalšímu trvání mezinárodního uznání existence republiky, kterou Hitler chtěl vyškrtnout z mapy Evropy. Vše záleželo na tom, jaký poměr si náš títulár vybudoval u vlády, u které byl pověřen zastupováním zájmů republiky. Tehdy skutečně začal náš odboj pro resurekci naší vlasti a vše záviselo od umu našeho diplomatického zástupce ve svobodné cizině. Tito byli služebním slibem, který vykonali, vázáni, říditi se podle obdržených instrukcí z ústředí. Když byl ale Hitlerem vyhlášen Protektorát, Praha obsazena a samostatnost Slovenska uznána, muselo každému být jasno, že docházející rozkazy byly vynuceny bajonetem a že MZV přestalo existovat. Byl tu platný zákon o ochraně republiky, podle kterého každý občan byl povinen jednat v zájmu státu, národa a lidu, na toť teprve úředník, placený ze státních prostředků. Měl také povinnost pečovat a osadu v místě svého působiště a neopustit osadníky bez ochrany. Tak jednal vyslanec Lípa v Bělehradě, který setreval na místě i když mu min. predseda Stodajinovic neuznal legalitu jeho dalšího postavení v Jugoslávii. Teprve po puči generála Šimoviče, když Luftwaffe bombardovala Bělehrad, odejel do Londýna přes Egypt, kde mne naštívil. Hlasatel „Galerie“ jednal jinak. Jak mi sám během války vypravoval v Egyptě, kam se mu podařilo dostati na mé místo, které jsem zachránil, „opustil Estonsko u jehož vlády byl pověřen co Chargé ďAffaires“. Stejně jednal Jaromír Smutný z kanceláře presidenta během míru, který po jeho resignaci se stal generálním konsulem v Istambulu. Po Hitlerově projevu z Hradčan 16. 3. 1939 ihned předal svůj úřad nacistům a opustil Turecko. Za své „zásluhy“ byl po válce Smutný jmenován kancléřem republiky a Šejnoha během války trojnásobným vyslancem v Egyptě, Řecku a Ethiopii a později jmenován co velvyslanec v Indii, odkud se pak po komunistickém puči již nevrátil domu. Intrik bylo v ministerstvu jistě mnoho, když se místa obsazovala a také již v legiích, jak známe z tragického případu plukovníka Švece. V Egyptě působil legionář V. J. Pan, kterého jsem poznal již v Japonsku. Ten si mi stěžoval: „Ve Francii jsem během 1. svět. války za svůj postoj v zákopech byl na místě vyznamenán rytířským řádem franc, čestné legie. Ten Váš nástupce co je sem určen za vyslance byl můj „pucák“, ale po válce jsem sám nedostal umístnění v MZV“. Jak jsem sv. č. již uvedl v exilním tisku zbyli jsme po Hitlerově invasi Prahy z celého našeho diplomatického sboru pouze my tři poslední Mohykáni na rozbouřeném moři: Vyslanec Štefan Osuský, Vlád. Hurban ve Washingtoně a já samotný v Kahýře. V Paříži byly těžkosti se prosadit, poněvadž George Bonnet, franc, zahr. ministr úplně ztratil hlavu. Egyptská zahr. politika měla se podle sjednané smlouvy s Anglií řídit londýnskou zahr. politikou „appeasementu“. Ve Washingtoně nebylo obtíží, když State Department neuznal před tím ani rakouský „Anschluss“ Rakouska. Je pochopitelné, že náš úspěch se nelíbil našim dřívějším kolegům. Začaly intriky nejhoršího druhu, vedené hlavně Smutným v Londýně co „šedou eminencí“, mluvící jménem Beneše. Zjistil jsem to u našeho voj. soudu v Londýně, kde jsem ihned žaloval pro urážku na cti. Bylo by dlouhé jít zde do prodrobností. V druhé světové válce nebylo jiných zasloužilců kromě vyslance Miloše Hanáka, jehož zásluhy Beneš písemně slíbil „nezapomenout“, ale krátce na to vlivem Moskvy ochotně přehlédl, ačkoliv Hanák obnovil v Turecku naše diplomatické styky, které Smutný zbytečně přerušil. Jiný výtečník byl konsul dr. Vladimír Vochoč, který po pádu Francie 1940 se vrátil zpět do Marseilles a přesvědčil franc, vládu, že je povinna ho dál uznávat. Pomohl mnohým uprchlíkům až Gestapo zakročilo a zadrželo hö, dokud se mu nepodařilo odejet přeš Španělsko do Londýna. Mezi těmi „kapituláry“, kteří se nacistům podřídili a během poslední svět. války přidružili к Benešovi v Londýně, nebylo jediného zasloužilce za čsl. odboj. Benjamin Szalatnay-Stacho Dak tomu skutečně bylo MA NAŠE VEŘEJNOST v USA BÝT STÄLE DRŽENA V BLUDU? Mnozí se divili a podle obdržených dopisů nechápali, jak se vážená redakce torontských Našich Hlasů mohla propůjciti к tomu, aby bez autoritativního ověření uveřejnila ve svém čísle 45/66 na vůdčím místě GALERII vedoucích osob čsl. odboje. „Četní zasloužilci byli však zapomínáni, proto některé z nich připomínáme“, praví v úvodu autor Jaroslav Šejnoha. Vřadil se však rovněž osobně v jejich seznam, který následoval. O jejich udánlivých zásluhách v textu ani muk ani o tom, co sám president Beneš o nich řekl ve své „Demokracii Dnes a Zítra“ ještě v Londýně, že to byli „šplhači, intrikáři, pro vlastní prospěch skutečně všeho schopni“. B. Szalatnay-Stacho Zmatení pojmů Pokračování se str. 1 nuje do všech i válečných konsekvencí v prostoru druhém, a politikou uprchlíků ze země ovládané mocí jim důkladně známé svou neústupnou ideologií. Sebeklamnější propaganda najde vždy částečný ohlas tím snáze, čím její výsledky a předpoklady jsou slibnější a pohodlnější. Slouží jen ke cti seriosních krajanských publikací, že většinou, byť i po přechodné nejistotě, se vrátily dříve či později ke svému původnímu realistickému postoji. Přesto se opětovně vyskytují v tisku obratně maskované narážky na možnosti vyrovnání konfliktu, jenž nás vypudil ze země našeho původu. Nejistota exulanta politicky málo zběhlého v politického zákulisí však vzrůstá od sklonku minulého roku, kdy došlo ke změně vlády ve Spolkové republice záp. Německa. Nová vláda, koalice to mezi křesťanskými demokraty a soc. demokraty, si vytýčila, alespoň podle oficielního znění, jako hlavní bod svého programu zintensivnění styků s komunistickými zeměmi. Důsledkem toho se přiklání к politice Charlese de Gaulla. Ujišťuje sice svět o další kontinuitě přátelství a spolupráce se Spojenými státy, nezdůrazňuje však naprostou nutnost tohoto spolehlivého spojenectví. Západní Německo ve skutečnosti by bylo bez ideové podpory a spojenectví s Amerikou tak bezbranné jako by bylo bývalo po válce bez Marshallova plánu materielně. Nahražovat spojenectví s Amerikou spojenectvím s Francií je pro mne neaktuelní. Tu pak udivuje ozvuk této politiky v některých, hlavně evropských krajanských listech. Vysoká politika může zabočit přes noc jiným směrem, jak to již opětovně učinila. Oproti tomu náhle ideové přemety v krajanském tisku však musí vzbudit pochopitelný rozruch u čtenářů a věrohodnost dotyčného autora tím značně utrpí. Je na vydavatelích a redaktorech krajanských publikací podrobně studovat obsah otiskovaných článků, aby mohli zjistit, zda odpovídají linii listu. Účelem tohoto článku zajisté není kritisovat, snad však je dovoleno konstatovat. Tu je dlužno zaznamenat vzmáhající se vlnu krajanských oslav na našem severoamerickém kontinentě. Již před časem byl v jednom listě vysloven údiv nad touto nezdravou horečkou. Exil má nesporně mnoho látky к úvahám o minulosti a hlavně к studiu souvislostí vedoucích к rozpadu československé samostatnosti. Máme mnoho slavných příkladů v minulosti, málo však důvodů к oslavám éry posledních padesáti let. Není zvykem oslavovat jedince, jenž již svým zrozením byl odsouzen к násilné smrti. To je možno stejně aplikovat na jsoucnost státu. Nemyslím, že padesáté výročí založení čsl. státu je vhodnou příležitostí к oslavám. A již dnes někteří krajané к dosavadním nesčetným oslavám chtí tuto veleoslavu v roce 1968 připojit. Snad by bylo na místě zachytit tento mezník v historii národů republiky odbornými studiemi a spisy povolaných vědců. Tyto historické zápisy by mohly sloužit informaci domova i zahraničí a osvětlit příčiny pádu demokracie, jež bez komplexů chyb uvnitř i zvenčí od samého vzniku až do konečných katastrofálních let by byla mohla sloužit jako vzor celému světu. Nesouhlasím s tím přívalem oslav z toho jednoduchého důvodu, že jejich účelem je utopit v krajanech vědomí skutečné historické souvislosti a chyb minulosti. Pro ty, kteří se bojí podívat na minulost v správném, chmurném osvětlení, nevidím naděje pro budoucnost a střízlivou, neúprosnou skutečnost, vyžadující nasazení veškeré energie. A té bude plně pro obnovení svobody v jakkoli mlhavé budoucnosti zapotřebí. POD HRADČANY — PO NOVÉM ROCE Pokračování se str. 1 storu, nelze zastavit. O tom jsme zde nad Vltavou přesvědčeni všichni. Dokonce i ti z ideologického a bezpečnostního oddělní strany. Pochopitelně, že bude záležet a to velmi záležet, na všech těch, kteří к nám ze západu jezdí, aby změnili co nejrychleji klišé o naší současnosti a aby za peníze, které dováží, snažili se spojiti s politickým obecenstvem a nevyhazovat zbytečně peníze za třeba sexuální radovánky se státně bezpečnostní „dolce vita“. Je mnoho možností pro západní hosty u nás; nejen dobrá kuchyň, krásná krajina a hezká děvčata. U nás je mnohé, co stojí za pozornost a to co ještě přijde, bude více jak zajímavé. J. Nováček leden 1967 EVROPSKÉ POZNÁMKY PRAHA CHCE JEN MED Ve svém vládním prohlášeni řekl nový německý spolkový kancléř dr. Kurt-Georg Kiesinger, že spolková vláda nepokládá mnichovskou dohodu za platnou a že se bude snažit o zlepšení styků s východoevropskými zeměmi. Náš názor к celé problematice je, že komunistům v Československu nepostačí ani podobné prohlášení a že budou požadovat další „postupné politické cíle“. V čs. tisku, rozhlase a pod. se objevily v poslední době úvahy o vypovězených Němcích z Československu. Následkem toho vyvstávají politické aspekty, které jsou nedělitelné: 1) Není-li a nebyla-li Mnichovská dohoda platnou, což je i náš názor, bylo kolektivní vypovězení čs. Němců násilným aktem košické vlády proti čs. občanům německé národnosti. 2) V případě, že býv. Němci z Československa se stali po roce 1938 německými státními občany, což také komunisté mnohý tvrdí, čili dohoda byla platná, pak musí býti nějakým způsobem likvidována. V prvním případě se naskytá mnoho diplomaticko-státoprávních možností, které by měly býti využity při jednání s komunisty. Ústupky za každou cenu nejsou к doporučení. Konec konců musí i komunisté, v rámci koexistence, ukázat aspoň kousek dobré vůle a ku příkladu v případu Mnichovské dohody a vyhnání Němců najít nějakým způsobem společného jmenovatele. I politika, třeba koexistenční, musí býti vedena podle zákonů politické logiky a nikoliv ústupky před vyděrači. M. Svoboda