České Listy, 1968 (IX/1-12)
1968-01-01 / No. 1
strana 2 sali nám Rakouský spolkový poslanec, předseda Socialistické strany Rakouska, bývalý ministr zahraničí, dr. BRUNO KREISKY: „Za Vas dopis z 29. listopadu 1967 a za poslední číslo novín „České Listy“, které jsem se zajmem četl, Vám co nejlépe děkuji. S mými nejlepšími pozdravy Kreisky.“ Předseda branného výboru domu representantů USA, demokratický kongresman L. MENDEL RIVERS: „Děkuji Vám za Váš dopis s přiloženým číslem českých antikomunistických exilních novin, citujících mé vývody o Řecku. Cením si Vaší laskavosti v této věci. Doufám, že budete mít velmi šťastný Nový rok. Se srdečnými pozdravy upřímně L. Mendel Rivers, člen kongresu.“ L. Mániček — jubilant V Paříži se dožil „65“ ve zdraví a svěžesti a v plné aktivitě předseda , Sdružení čs. dobrovolníků ve Francii“, Ludvík Mániček, který je nesporně jednou z nejvýraznějších postav našeho krajanského života ve svobodném světě. Do Francie přišel za zaměstnáním už v r. 1924. Svojí pílí, vrozenou inteligencí a znalostmi řečí se postupně vypracoval na vedoucí místo v jednom z předních pařížských hotelů. Brzy se také účinně zapojil do krajanského života. Hlavně ho zajímala podpůrně sociální činnost, zprostředkování práce a pod. Mnozí krajané, doma, ve Francii nebo roztroušení po celém světě, ještě dnes s vděčností vzpomínají na mnohou Maníčkovu pomoc. Po obsazení Československa nacisty, v březnu 1939, a návalu našich politických uprchlíků do Francie, byl to opět Ludvík Mániček, který vedle jiných stál v popředí nové, rozsáhlé sociálně podpůrné akce v prospěch exulantů. Po vypuknutí druhé světové války byl mezi prvními dobrovolníky, kteří se přihlásili do tvořící se čs. armády ve Francii. Po zhroučení francouzské fronty, v červnu 1940, zůstal v Marseille a znovu se zapojil do sociálně podpůrné činnosti ve prospěch čs. demobilisovaných vojáků a úzce spolupracoval s tamnějším „Centre d’Aide Tthécoslovaque“. Zároveň vstoupil do resistenčního hnutí a stal se členem čs. odbojového Národního výboru a místopředsedou čs. Akčního výboru pro jižní oblast Francie. Po vylodění armády „Svobodné Francie“ v létě 1944 přihlásil se jako dobrovolník a účastnil se bojů na alsaské frontě. Tam byl také vyznamenán francouzským Válečným křížem za statečnost v boji. (Čs. armáda tehdy ještě byla v Anglii). Po válce se znovu aktivně zapojil do našeho krajanského života. Nyní je už několik let, zvolen vždy jednomyslně, předsedou největší čs. organisace v západní Evropě, „Sdružení čs. dobrovolníků“ v Pav/ v • nzi. Už tento, jen strohý výpočet, který z daleka nevyčerpává jeho dlouholetou mimořádně rozsáhlou činnost, dokazuje jeho veliké zásluhy a jeho hluboce upřímnou oddanost naší národní věci a jejím ideálům svobody a bratrství. Jak dalece jde Maníčkova obětavost charakterisuje i ten fakt, že na vlastní materiální újmu odešel předčasně do pense, jen aby mohl všechny své síly věnovat rozsáhlé činnosti „Sdružení“. Proto také jeho činnost a jeho zásluhy jsou dobře známy a vysoce oceňovány i mimo hranice Francie. Do dalších let a do další činnosti přejeme jubilantovi, jehož „65“ překvapila všechny, kdo znají jeho mladistvou svěžest a energii, hodně Božího požehnání — Mnoga Ijeta živio! ČESKÉ LISTY ČESKÉ LISTY Co v jubilejním roce? Vstupujeme do roku 1968. Různé organisace a instituce nejen v exilu, ale dokonce i v současném Československu, připravují podniky, oslavy a vzpomínky na založení Československé republiky před 50 léty. Zmiňuji-li se o této skutečnosti již na počátku roku, činím tak proto, abych přednesl čtenáři obavu před záplavou manifestů, které svým obsahem mohou ještě více kaliti poměr mezi národy. Podle mého skromného názoru, je jednostranné národní řešení ve střední Evropě nemožné a na trvalo- neúnosné. Máme-li uvažovati o Evropě jako celku musíme věnovati zvláštní zřetel národnostní otázce ve střední Evropě a hledati pojítka pro spolužití. Nebude-li nalezen nadnárodní politický státotvorný tmel, který by v srdci Evropy vytvořil skutečnou základnu pro spojení mezi východem a západem lze o Evropě, jako takové, hovořiti je teoristický na přerůzných manifestacích a psáti v obrázkových kalendářích. Od počátku dějinných státních útvarů ve střední Evropě žijí neb žili v prostoru střední Evropy a tudíž i v prostoru Československé republiky z roku 1918 společně Češi, Slováci, Němci, Poláci, Rakušané, Maďaři, Ukrajinci, Rusíni a nepatrně Rumunů. V dobách dynastických a nadnárodních říšských forem byl vývoj, byť jen do určité míry, rovnoprávný a žádný z národů nebyl vystaven zásadnímu a vědomému pokusu o vyhlazení. Když však se zhroutily dynastické a nadnárodní formy a byly vystřídány dobou národního probuzení, kdy národ sám zaujal nejvyšší místo v řádu hodnot, nemohl býti nalezen takový stav, ku příkladu mezi národy v Čechách a na Moravě a posléze v Československé republice, který by oběma neb všem zaručil svobodu a bezpečnost, aniž by země sama byla roztržena. Žádné z dřívějších řešení nebylo trvale, jelikož každé bylo zbudováno na zabezpečení jedné části obyvatelstva (jednoho neb dvou jazyků). Trvalý řád mezi všemi národy ve střední Evropě, specielně na území býv. Československé republiky musí přihlédnouti ke všem částem obyvatelstva původního státu. Jen takovýto předpoklad, čestně míněný, dává záruku bezpečnosti všech národů a ochranu národních vymožeností. Takto, podle mého soudu, možno udržeti jednotu země a tím obnovit staletou plodnou spolupráci a spolužití všech, kteří do země ve střední Evropě náleží. Ukázalo-li se každé jednostranné řešení doposud jako neudržitelné na delší dobu, poněvadž bylo nepřijatelné vždy pro druhý národ, musí býti nalezena taková nadnárodní forma spolužití, která uspokojí nároky všech. Bylo by ovšem ilusí, kdyby někdo očekával, že by stačilo jen vytvořit nějakou nadnárodní thési, nebo státoprávní konstrukci, aby již se tím docílilo hladkého spolužití mezi národy ve střední Evropě, ku příkladu ve státě, jako byla Československá republika po roce 1918. I příklad Švýcarska se zde míjí účinkem, jelikož ku příkladu Češi a Němci u nás, po všem co se během staletí mezi oběma národy událo, mají к sobě zcela jiný poměr, než je tomu mezi národy Švýcarska. Především by bylo mylnou spekulací očekávat, že by nám Čechům, jako nejzápadnějším Slovanům, se podařilo vytvořiti v západním a severním pohraničí stav čistě jednonárodní a tím vytvořiti vůči Němcům nejen historickou a přírodní hranici, nýbrž i hranici kmenovou a jazykovou. Stav v tomto směru je od konce války v tomto směru stejně nenormální, jako po optaci v r. 1938 neb později, když Hitler zrušil slovo a podpis a zabral zbytek československého území. A bylo by stejně mylnou spekulací očekávat v zemi, jež byla po dobu tří generací považována za klasické území národnostních bojů, nové společné zemské neb státní vlastenectví bez jakýchkoliv přechodů. To platí právě tak pro Čechy jak pro ostatní z našich zemích. Všem je dnes společné to, že považují za nejvyšší nutnost zabezpečit svůj národ a národní svéráz. Zjišťuje-li se zde, že právě zabezpečení vlastního národa jen tehdy může býti trvalým, když budou uznány a respektovány legální zájmy jinonárodního souseda, vyplynou již tím samým dvě zásady, na nichž jedině může spočívat klid a pořádek mezi národy ve střední Evropě, podrobněji na území bývalé republiky: 1. základní princip: ochrana vlastní národnosti a její zabezpečení; 2. střechový princip: společné federální orgány všude tam, kde to vyžadují oboustranné zájmy. Vycházejíc z těchto dvou principů musí federální řešení společného života ku příkladu na území. býv. ČSR neb ve větším komplexu, spočívati na základech o kterých jsem již psal v minulém čísle. V závěru chtěl bych ještě připomenout, že považuji za správné, aby v srdci Evropy byl vytvořen stát více národností, poněvadž jednonárodní stát není prakticky v středoevropském prostoru myslitelný. To platí nejen pro Čechy pro Slováky, kteří usilují o čistě slovenský národní celek, který se automaticky musel vyrovnávat s problematikou maďarské , ukrajinské a německé menšiny. Jediné řešení, podle mého názoru, spočíva na federatívni základně ve státním útvaru, kde každý by měl a musel vlastnit naprostá stejná práva a povinnosti. Jakým způsobem lze načrtnuté zajistit je věcí rozumných hlav a mozků ze všech národních koutů naši vlasti. O to by mělo v prvé řadě jiti v nastávajícím roce. Vše ostatní, manifesty, demagogické projevy skrývající lidskou ješitnost a národní egoismus měly by v nastávajícím roce udělat místo pro skutečné jednání. Zůstaneme-li u své malé, úzkoprsé šovinistické politiky a budeme-li pro tuto hledat několik komparsů z jiných národů — neučiníme ani krůček ke konsolidaci poměrů ve střední Evropě. Toho jsou si již vědomi i mnozí komunisté doma; bohužel my v exilu, dik „svobodnému myšlení“ jsme si situaci doma a z ní plynoucí možnost v plné míře neuvědomili. Miloš Svoboda DOMA: Velmi zajímavá zpráva, v komunistických kruzích, koluje v Československu o výměně „stráží“ v Moskvě — mezi Chrušěovem a Adžubejem na jedné straně a Kosyginem a Brežněvem na druhé straně. Podle zmíněné zprávy stěžoval si východoněmecký Ulbricht v Moskvě na jednání Adžubeje v Bonnu, kde tento nedlel jen na pozvání, nýbrž byl poslán Chrušěovem, aby sondoval půdu pro lepší poměr mezi Bonnem a Moskvou. Tato skutečnost stála Chrušěova a Adžubeje jejich posice. Kosygin, který je zástancem tvrdého kursu proti Spolkové německé republice, je přívržencem politiky Ulbrichta a zástancem naprostého státně vyhraněného dělení německých států. O Na universitě „17. listopadu“ v Praze existuje neoficielní, ale policií trpěný výbor Komunistické strany Číny. Výbor úzce pracuje s odbočkou strany v západním Berlíně. S největší pravděpodobnosti spolupráce mezi Prahou a západním Berlínem, na tomto sektoru, patří к „nejpositivnějším“ spoluprácím vůbec. • Politické a historické instituty v Československu shromažďují materiál z doby založení republiky před 50 léty. К výročí budou vydány spisy a brožúry, které budou dokumentárně seznamovat čtenáře s dobou a okolností ustavení republiky. Kromě této činnosti se shromažďován materiál i o národnostní otázce Československa od za'ožení před 50 léty. Velká pozornost věnuje se také současné exilové politické práci politiků a zvláště je studována údajná spolupráce některých slovenských a sudetoněmeckých politiků, kteří se snaží prosadit politický program samostatného Slovenska rozšířeného o moravské východní Pokračování na str. 3 Stojí za pozornost leden 1968 EVROPSKÉ POZNÁMKY KOHO A ČEHO SE BOJÍ? Během zasedání ÜV KSČ a po oznámení změny ve straně panovalo v pražských podnicích, kde je NOVOTNY u komunistů oblíben, napětí a posléze vzrušení. V „Kolbence“ chtěli dělníci vyslat deputaci к Štrougalovi a předsedovi ROH, ale nařízení „od hora“ hrozící stávku a demonstraci briskně zakázalo. V Báňské Bystrici, kde je jedno z pracovišt Dubčeka, vládla po celý den po oznámení, „sylvestrovská nálada“ s provoláváním slávy Slovenskému národnímu povstání, věrnosti „Košickému programu“ a protičeskými hesly. V Bratislavě proběhla změna kromidelníka bez ohlasu. Zlepšení politických posic si od změny v KSČ slibují zástupci Ukrajinců na východním Slovensku. Změny se čekají i ve vedení Východoslovenských železáren. FRANCIE: POLITIKA VELMOCI Francouzský president generál Charles de Gaulle postavil se v konfliktu na Blízkém Východě na stranu Arabů, odsoudil israelskou agresi z června 1967 a žádal vyklizení obsazených arabských území. Současně začala Francie dodávat zbraně a letadla arabským státům. Akce francouzského presidenta nepřekvapuje. Spojenectvím s Israelem by Francie nemohla ničeho získat, kromě toho, že by se musela přizpůsobit israelským přáním. Francoužské a židovské zájmy v mezinárodní politice se rozcházejí. Spoluprací s arabskými státy však Francie získává velká území (na příklad i možnost atomových a raketových pokusů), olej a i peníze (které Arabové doisud ukládali ve Velké Britannii). Arabové získávají někoho, kdo jim pomůže dělat zahraniční politiku skutečným činem. Francie se tak stává — a s ní ona část Evropy, která s Francií spolupracuje — opět opravdovou velmocí. Francie tím také pozvolna vytlačuje komunistický vliv z arabských států, což je mnoha lidem i na západě nepříjemné. Dokud Francie Arabům nepomáhala, dostávali Arabové zbraně vlastně jen od komunistů a byli na nich úplně závislí. Francie jedná v duchu své tradice — kdy v minulosti měla v arabských zemích velký vliv. Konec konců obětoval de Gaulle svého času francouzské Alžírsko, aby mohl získat spojenectví všech Arabů. Pokračuje tedy dnes jen důsledně v pevné a dlouhodobé linii francouzské zahraniční politiky. FRANCOUZSKY HOSPODÁŘSKÝ POTENCIÁL Příznačná je taká episoda před portugalským přístavem Beira v Africe. Francouzská tanková loď Arteis, vezoucí olej pro Rhodésii, byla vyzvána anglickou lodí, mající zabránit, aby Angličané v Rhodésii olej dostali, aby zastavila a podrobila se prohlídce. Angličané vystřelili varovnou ránu. Francouzský '-anitán odpověděl: „De Gaulle by se těšil, kdyby francouzská loď byla potopena námořnictvem Jejího Veličenstva“. Nato Angličané už nic nepodnikli a francouzská loď vplula do Beiry. Angličané si potopení francouzské lodi dovolit nemohou, neboť jejich hospodářství je závislé také na Francii a francouzských úvěrech. Ukazuje se, jaké i hospodářské šance Francie má. Jsou to šance, které má jediná evropská země, jež v době, kdy jiné země, především anglosaské, v zájmu světového komunismu zrazují své vlastní zájmy a zájmy svých spojenců, dělá rozumnou politiku, prospívající ne komunistům, nýbrž Evropanům. 2e Francie za takových podmínek Anglii nechce v EHS, neboť by to Evropu rozbilo a ne posílilo, je samozřejmé. FRANCIE A VÝCHOD Jediné, co se de Gaulleovi vytýká, je jeho politika vůči východní komunistické Evropě. Ale jak tato politika opravdu vypadá? Teprve nedávno si Rudé právo stěžovalo, že Francie kontingentuje československý dovoz do Francie, vybírá velká cla a že odebírá jen suroviny a ne průmyslové výrobky. Obchod s Francií je pro Československo velmi obtížný. Vidíme v tom, jak de Gaulle dělá politiku vůči ko-Pokračování na str. 3