České Listy, 1968 (IX/1-12)

1968-01-01 / No. 1

strana 2 sali nám Rakouský spolkový poslanec, předseda Socialistické strany Rakouska, bývalý mi­nistr zahraničí, dr. BRUNO KREISKY: „Za Vas dopis z 29. listopadu 1967 a za poslední číslo novín „České Listy“, které jsem se zajmem četl, Vám co nejlépe dě­kuji. S mými nejlepšími pozdravy Kreisky.“ Předseda branného výboru domu repre­sentantů USA, demokratický kongresman L. MENDEL RIVERS: „Děkuji Vám za Váš dopis s přiloženým číslem českých antikomunistických exilních novin, citujících mé vývody o Řecku. Ce­ním si Vaší laskavosti v této věci. Dou­fám, že budete mít velmi šťastný Nový rok. Se srdečnými pozdravy upřímně L. Mendel Rivers, člen kongresu.“ L. Mániček — jubilant V Paříži se dožil „65“ ve zdraví a svě­žesti a v plné aktivitě předseda , Sdružení čs. dobrovolníků ve Francii“, Ludvík Má­niček, který je nesporně jednou z nejvý­raznějších postav našeho krajanského živo­ta ve svobodném světě. Do Francie přišel za zaměstnáním už v r. 1924. Svojí pílí, vrozenou inteligencí a znalostmi řečí se postupně vypracoval na vedoucí místo v jednom z předních pařížských hotelů. Brzy se také účinně zapojil do krajanského ži­vota. Hlavně ho zajímala podpůrně sociální činnost, zprostředkování práce a pod. Mnozí krajané, doma, ve Francii nebo roz­troušení po celém světě, ještě dnes s vděč­ností vzpomínají na mnohou Maníčkovu pomoc. Po obsazení Československa nacisty, v březnu 1939, a návalu našich politických uprchlíků do Francie, byl to opět Ludvík Mániček, který vedle jiných stál v popře­dí nové, rozsáhlé sociálně podpůrné akce v prospěch exulantů. Po vypuknutí druhé světové války byl mezi prvními dobrovolníky, kteří se při­hlásili do tvořící se čs. armády ve Fran­cii. Po zhroučení francouzské fronty, v červnu 1940, zůstal v Marseille a znovu se zapojil do sociálně podpůrné činnosti ve prospěch čs. demobilisovaných vojáků a úzce spolupracoval s tamnějším „Centre d’Aide Tthécoslovaque“. Zároveň vstoupil do resistenčního hnutí a stal se členem čs. odbojového Národního výboru a místo­předsedou čs. Akčního výboru pro jižní oblast Francie. Po vylodění armády „Svo­bodné Francie“ v létě 1944 přihlásil se ja­ko dobrovolník a účastnil se bojů na alsa­ské frontě. Tam byl také vyznamenán francouzským Válečným křížem za stateč­nost v boji. (Čs. armáda tehdy ještě byla v Anglii). Po válce se znovu aktivně zapojil do na­šeho krajanského života. Nyní je už něko­lik let, zvolen vždy jednomyslně, předse­dou největší čs. organisace v západní Ev­ropě, „Sdružení čs. dobrovolníků“ v Pa­v/ v • nzi. Už tento, jen strohý výpočet, který z daleka nevyčerpává jeho dlouholetou mi­mořádně rozsáhlou činnost, dokazuje jeho veliké zásluhy a jeho hluboce upřímnou od­danost naší národní věci a jejím ideálům svobody a bratrství. Jak dalece jde Ma­­níčkova obětavost charakterisuje i ten fakt, že na vlastní materiální újmu odešel před­časně do pense, jen aby mohl všechny své síly věnovat rozsáhlé činnosti „Sdružení“. Proto také jeho činnost a jeho zásluhy jsou dobře známy a vysoce oceňovány i mimo hranice Francie. Do dalších let a do další činnosti přeje­me jubilantovi, jehož „65“ překvapila všechny, kdo znají jeho mladistvou svěžest a energii, hodně Božího požehnání — Mno­­ga Ijeta živio! ČESKÉ LISTY ČESKÉ LISTY Co v jubilejním roce? Vstupujeme do roku 1968. Různé orga­nisace a instituce nejen v exilu, ale dokon­ce i v současném Československu, připra­vují podniky, oslavy a vzpomínky na za­ložení Československé republiky před 50 léty. Zmiňuji-li se o této skutečnosti již na počátku roku, činím tak proto, abych před­nesl čtenáři obavu před záplavou manife­stů, které svým obsahem mohou ještě více kaliti poměr mezi národy. Podle mého skromného názoru, je jednostranné národ­ní řešení ve střední Evropě nemožné a na trvalo- neúnosné. Máme-li uvažovati o Ev­ropě jako celku musíme věnovati zvláštní zřetel národnostní otázce ve střední Evro­pě a hledati pojítka pro spolužití. Nebu­­de-li nalezen nadnárodní politický státo­tvorný tmel, který by v srdci Evropy vy­tvořil skutečnou základnu pro spojení mezi východem a západem lze o Evropě, jako takové, hovořiti je teoristický na přerůz­­ných manifestacích a psáti v obrázkových kalendářích. Od počátku dějinných státních útvarů ve střední Evropě žijí neb žili v prostoru střední Evropy a tudíž i v prostoru Če­skoslovenské republiky z roku 1918 spo­lečně Češi, Slováci, Němci, Poláci, Raku­šané, Maďaři, Ukrajinci, Rusíni a nepatrně Rumunů. V dobách dynastických a nadná­rodních říšských forem byl vývoj, byť jen do určité míry, rovnoprávný a žádný z národů nebyl vystaven zásadnímu a vědo­mému pokusu o vyhlazení. Když však se zhroutily dynastické a nadnárodní formy a byly vystřídány dobou národního probuze­ní, kdy národ sám zaujal nejvyšší místo v řádu hodnot, nemohl býti nalezen takový stav, ku příkladu mezi národy v Čechách a na Moravě a posléze v Československé republice, který by oběma neb všem zaručil svobodu a bezpečnost, aniž by země sama byla roztržena. Žádné z dřívějších řešení nebylo trvale, jelikož každé bylo zbudováno na zabezpe­čení jedné části obyvatelstva (jednoho neb dvou jazyků). Trvalý řád mezi všemi ná­rody ve střední Evropě, specielně na území býv. Československé republiky musí při­­hlédnouti ke všem částem obyvatelstva pů­vodního státu. Jen takovýto předpoklad, čestně míněný, dává záruku bezpečnosti všech národů a ochranu národních vymo­žeností. Takto, podle mého soudu, možno udržeti jednotu země a tím obnovit stale­tou plodnou spolupráci a spolužití všech, kteří do země ve střední Evropě náleží. Ukázalo-li se každé jednostranné řešení doposud jako neudržitelné na delší dobu, poněvadž bylo nepřijatelné vždy pro dru­hý národ, musí býti nalezena taková nad­národní forma spolužití, která uspokojí ná­roky všech. Bylo by ovšem ilusí, kdyby někdo oče­kával, že by stačilo jen vytvořit nějakou nadnárodní thési, nebo státoprávní kon­strukci, aby již se tím docílilo hladkého spolužití mezi národy ve střední Evropě, ku příkladu ve státě, jako byla Českoslo­venská republika po roce 1918. I příklad Švýcarska se zde míjí účinkem, jelikož ku příkladu Češi a Němci u nás, po všem co se během staletí mezi oběma národy událo, mají к sobě zcela jiný poměr, než je tomu mezi národy Švýcarska. Především by bylo mylnou spekulací očekávat, že by nám Če­chům, jako nejzápadnějším Slovanům, se podařilo vytvořiti v západním a severním pohraničí stav čistě jednonárodní a tím vytvořiti vůči Němcům nejen historickou a přírodní hranici, nýbrž i hranici kmenovou a jazykovou. Stav v tomto směru je od konce války v tomto směru stejně nenor­mální, jako po optaci v r. 1938 neb pozdě­ji, když Hitler zrušil slovo a podpis a za­bral zbytek československého území. A by­lo by stejně mylnou spekulací očekávat v zemi, jež byla po dobu tří generací pova­žována za klasické území národnostních bojů, nové společné zemské neb státní vla­stenectví bez jakýchkoliv přechodů. To platí právě tak pro Čechy jak pro ostatní z našich zemích. Všem je dnes společné to, že považují za nejvyšší nutnost zabezpe­čit svůj národ a národní svéráz. Zjišťuje-li se zde, že právě zabezpečení vlastního ná­roda jen tehdy může býti trvalým, když budou uznány a respektovány legální záj­my jinonárodního souseda, vyplynou již tím samým dvě zásady, na nichž jedině může spočívat klid a pořádek mezi náro­dy ve střední Evropě, podrobněji na území bývalé republiky: 1. základní princip: ochrana vlastní ná­rodnosti a její zabezpečení; 2. střechový princip: společné federální orgány všude tam, kde to vyžadují obou­stranné zájmy. Vycházejíc z těchto dvou principů musí federální řešení společného života ku pří­kladu na území. býv. ČSR neb ve větším komplexu, spočívati na základech o kte­rých jsem již psal v minulém čísle. V závěru chtěl bych ještě připomenout, že považuji za správné, aby v srdci Evro­py byl vytvořen stát více národností, po­něvadž jednonárodní stát není prakticky v středoevropském prostoru myslitelný. To platí nejen pro Čechy pro Slováky, kteří usilují o čistě slovenský národní celek, kte­rý se automaticky musel vyrovnávat s problematikou maďarské , ukrajinské a ně­mecké menšiny. Jediné řešení, podle mého názoru, spo­číva na federatívni základně ve státním útvaru, kde každý by měl a musel vlastnit naprostá stejná práva a povinnosti. Jakým způsobem lze načrtnuté zajistit je věcí ro­zumných hlav a mozků ze všech národních koutů naši vlasti. O to by mělo v prvé řadě jiti v nastá­vajícím roce. Vše ostatní, manifesty, dema­gogické projevy skrývající lidskou ješitnost a národní egoismus měly by v nastávají­cím roce udělat místo pro skutečné jedná­ní. Zůstaneme-li u své malé, úzkoprsé šo­vinistické politiky a budeme-li pro tuto hledat několik komparsů z jiných národů — neučiníme ani krůček ke konsolidaci poměrů ve střední Evropě. Toho jsou si již vědomi i mnozí komunisté doma; bohužel my v exilu, dik „svobodnému myšlení“ jsme si situaci doma a z ní plynoucí mož­nost v plné míře neuvědomili. Miloš Svoboda DOMA: Velmi zajímavá zpráva, v komunisti­ckých kruzích, koluje v Československu o výměně „stráží“ v Moskvě — mezi Chruš­­ěovem a Adžubejem na jedné straně a Kosyginem a Brežněvem na druhé straně. Podle zmíněné zprávy stěžoval si výcho­doněmecký Ulbricht v Moskvě na jedná­ní Adžubeje v Bonnu, kde tento nedlel jen na pozvání, nýbrž byl poslán Chruš­­ěovem, aby sondoval půdu pro lepší po­měr mezi Bonnem a Moskvou. Tato sku­tečnost stála Chrušěova a Adžubeje jejich posice. Kosygin, který je zástancem tvr­dého kursu proti Spolkové německé re­publice, je přívržencem politiky Ulbrichta a zástancem naprostého státně vyhraně­ného dělení německých států. O Na uni­versitě „17. listopadu“ v Praze existuje neoficielní, ale policií trpěný výbor Ko­munistické strany Číny. Výbor úzce pra­cuje s odbočkou strany v západním Ber­líně. S největší pravděpodobnosti spolu­práce mezi Prahou a západním Berlínem, na tomto sektoru, patří к „nejpositivněj­ším“ spoluprácím vůbec. • Politické a historické instituty v Československu shromažďují materiál z doby založení re­publiky před 50 léty. К výročí budou vy­dány spisy a brožúry, které budou doku­mentárně seznamovat čtenáře s dobou a okolností ustavení republiky. Kromě této činnosti se shromažďován materiál i o ná­rodnostní otázce Československa od za'o­­žení před 50 léty. Velká pozornost věnuje se také současné exilové politické práci politiků a zvláště je studována údajná spolupráce některých slovenských a sude­­toněmeckých politiků, kteří se snaží pro­sadit politický program samostatného Slo­venska rozšířeného o moravské východní Pokračování na str. 3 Stojí za pozornost leden 1968 EVROPSKÉ POZNÁMKY KOHO A ČEHO SE BOJÍ? Během zasedání ÜV KSČ a po oznáme­ní změny ve straně panovalo v pražských podnicích, kde je NOVOTNY u komunistů oblíben, napětí a posléze vzrušení. V „Kol­­bence“ chtěli dělníci vyslat deputaci к Štrougalovi a předsedovi ROH, ale naříze­ní „od hora“ hrozící stávku a demonstraci briskně zakázalo. V Báňské Bystrici, kde je jedno z pracovišt Dubčeka, vládla po celý den po oznámení, „sylvestrovská ná­lada“ s provoláváním slávy Slovenskému národnímu povstání, věrnosti „Košickému programu“ a protičeskými hesly. V Brati­slavě proběhla změna kromidelníka bez ohlasu. Zlepšení politických posic si od změny v KSČ slibují zástupci Ukrajinců na východním Slovensku. Změny se čeka­jí i ve vedení Východoslovenských železá­ren. FRANCIE: POLITIKA VELMOCI Francouzský president generál Charles de Gaulle postavil se v konfliktu na Blíz­kém Východě na stranu Arabů, odsoudil israelskou agresi z června 1967 a žádal vy­klizení obsazených arabských území. Sou­časně začala Francie dodávat zbraně a le­tadla arabským státům. Akce francouzského presidenta nepře­kvapuje. Spojenectvím s Israelem by Francie nemohla ničeho získat, kromě to­ho, že by se musela přizpůsobit israelským přáním. Francoužské a židovské zájmy v mezinárodní politice se rozcházejí. Spolu­prací s arabskými státy však Francie zí­skává velká území (na příklad i možnost atomových a raketových pokusů), olej a i peníze (které Arabové doisud ukládali ve Velké Britannii). Arabové získávají něko­ho, kdo jim pomůže dělat zahraniční po­litiku skutečným činem. Francie se tak stává — a s ní ona část Evropy, která s Francií spolupracuje — opět opravdovou velmocí. Francie tím také pozvolna vytlačuje ko­munistický vliv z arabských států, což je mnoha lidem i na západě nepříjemné. Do­kud Francie Arabům nepomáhala, dostá­vali Arabové zbraně vlastně jen od ko­munistů a byli na nich úplně závislí. Francie jedná v duchu své tradice — kdy v minulosti měla v arabských zemích vel­ký vliv. Konec konců obětoval de Gaulle svého času francouzské Alžírsko, aby mohl získat spojenectví všech Arabů. Po­kračuje tedy dnes jen důsledně v pevné a dlouhodobé linii francouzské zahraniční politiky. FRANCOUZSKY HOSPODÁŘSKÝ POTENCIÁL Příznačná je taká episoda před portu­galským přístavem Beira v Africe. Fran­couzská tanková loď Arteis, vezoucí olej pro Rhodésii, byla vyzvána anglickou lo­dí, mající zabránit, aby Angličané v Rho­désii olej dostali, aby zastavila a podro­bila se prohlídce. Angličané vystřelili va­rovnou ránu. Francouzský '-anitán odpo­věděl: „De Gaulle by se těšil, kdyby fran­couzská loď byla potopena námořnictvem Jejího Veličenstva“. Nato Angličané už nic nepodnikli a francouzská loď vplula do Beiry. Angličané si potopení francouzské lodi dovolit nemohou, neboť jejich hospo­dářství je závislé také na Francii a fran­couzských úvěrech. Ukazuje se, jaké i ho­spodářské šance Francie má. Jsou to šan­ce, které má jediná evropská země, jež v době, kdy jiné země, především anglosaské, v zájmu světového komunismu zrazují své vlastní zájmy a zájmy svých spojenců, dělá rozumnou politiku, prospívající ne komunistům, nýbrž Evropanům. 2e Francie za takových podmínek An­glii nechce v EHS, neboť by to Evropu rozbilo a ne posílilo, je samozřejmé. FRANCIE A VÝCHOD Jediné, co se de Gaulleovi vytýká, je je­ho politika vůči východní komunistické Evropě. Ale jak tato politika opravdu vy­padá? Teprve nedávno si Rudé právo stě­žovalo, že Francie kontingentuje českoslo­venský dovoz do Francie, vybírá velká cla a že odebírá jen suroviny a ne průmyslo­vé výrobky. Obchod s Francií je pro Če­skoslovensko velmi obtížný. Vidíme v tom, jak de Gaulle dělá politiku vůči ko-Pokračování na str. 3

Next