Československá Televize, 1969 (No. 1-52)
1968-12-30 / No. 1
...a pak přišel Leden (Dokončení ze str. 1) A BYLY tu strašlivé osudy nevinných lidi, pošlapaná důstojnost člověka, to všechno ve jménu světlých cílů socialismu. Popírat tyto skutečnosti může jen vyznavač životního průměru a prázdný frázista, který rozbiji zrcadlo, aby se v něm neviděl. A pak snad je mohou popírat komunisté ostatních socialistických zemi, kteří po léta byli klamáni ohňostrojem frází a hesel, jimiž naše politická reprezentace uplynulých dvaceti let maskovala všechny neúspěchy. Buďme na prahu nového roku spravedliví! Jejich vina je menši, než byly „naše" neupřímné řeči. Věříce „našim" tvrzením pronášeným pro jistotu ve známém slovníku, pokládali Československo tak dlouho za neotřesitelnou pevnůstku, až museli posléze trhliny vzniklé červotočem zevnitř patrně pokládat za výsledek ničivého díla zvenčí. BUĎME spravedliví... Ta chyba se táhne, jak řikali Voskovec a Werich. Táhne se od roku 1965 a snad i trochu déle. Nikdo z představitelů jiných komunistických stran a jejich zastupitelských úřadů si nepoložil otázku, proč o úspěších mluvi komunisté a proč přitom chudne rodinný stůl. Byli ochotni věřit našemu ujištěni o jednotě, ačkoli ta se projevovala především v sarkastických vtipech na nedobrý průměr denního života. A jestliže to už nevěděly vedoucí orgány těchto stran a zastupitelské úřady, pak snad lze říci, že po dobu mnoha let řádně selhali jejich „vládci" sdělovacích prostředků, kteří měli, pokud znají své posláni, informovat čtenáře, posluchače a diváky, přinést všem socialistickým zemim zprávu, že je v Československu krize. Politická, hospodářská, morální. Neučinili to, čimž se výrazně odlišili od našich novinářů, kterým latentní krize nedala spát. Z TÉ DOBY pochází pozoruhodný závěr: v Československu dělají lidé čím dál tím vic, aby se jim vedlo stejně. Každý z nás ví, že tomu tak bylo, a že nám nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je, a co budeme dělat dnes, zitra, pozítří. Neřekli nám program, nemluvili o variantách, nedali dokonce ani naději. Jen pár frází bylo - daly se recitovat v letech padesátých, pětapadesátých, šedesátých, pětašedesátých. A jinak nic. NIKDY jsme se neuměli v tisícileté historii našich národů spokojit s nějakým n i c. Vždycky jsme jako ti mravenci nesli na zádech kuklu plnou naděje, opřenou o zlaté ruce a přemýšlivé mozky. Byly i horši vlastnosti: sklon к fanfarónství, sebepřeceňováni, trochu málo lehkomyslnosti a trochu hodně plané víry v opakovatelnost husitského či národního obrození. A byly i jiné divné vlastnosti. Ale nad tím vším si zachoval primát smysl pro všechno pravé, progresivní, chytré. I schopnost s trochou ironie ocenit prázdné řečnění. V ZIMĚ roku 1967 se o takové řečnění naposledy pokusila část politické reprezentace představující uplynulých dvacet let. Je obvykle spojována s jménem Antonína Novotného. TENTOKRÁT se slova dostala do křížku se skutečností. ZKLAMANÉ naděje dělnické třídy, pracující s každým dnem usilovněji bez valných výsledků; zklamané představy družstevních rolníků, mamě se snažicich o politické i ekonomické zrovnoprávněni; zklamané ideály inteligence; vykolejená mládež; primát v sebevraždách a v nenarozených dětech; decimující vize, že se vlast stane rozvojovou zemi — v protiváze slova, fráze, citáty. PROTO MUSEL PŘIJÍT LEDEN. RIKÁ se mu různě, bude se mu říkat v různých jazycích snad ještě všelijak. Pro nás zůstane navždy posvátnou věta s obsahovým i časovým určením: ... A PAK PŘIŠEL LEDEN. i ARNOŠT FRYDRYCH Historický snímek, pořízený krátce po vítězství kubánské revoluce. Mluví Raul Castro, po pravici Fidel a po jeho boku Camilo Cienfuegos. Deset let kubánské revoluce V prvních dnech roku 1959 nebylo zcela jasné, jaký typ lidové revoluce se to na Kubě rodí. Svržena však byla diktatura Fulgencia Batisty, jež se těšila přízni těch nejreakčnějších politických kruhů celé západní polokoule. Avšak už tehdy se začínalo rýsovat, že na Kubě vzniká cosi revolučně romantického, cosi mladého v přeměnách společenských režimů a pro nás cosi nadějného, že totiž svěžest v revolučním hnutí by byla i pro nás užitečná svým příkladem. Kubánská revoluce je spjata se jménem Fidel Castro Ruz, s jeho bratrem Raulem, a při volbě třetí osobnosti poněkud váhám, mám-li určit Camila Cienfuegose či Ernesta „Che" Guevaru. Podle revoluční mytologie patří na ono třetí, snad i na druhé místo Camilo, tak milovaný, opěvovaný a nyní oplakávaný, protože krátce po vítězství přišel při letecké nehodě o život. Rovněž Ernesto Guevara zahynul, ale za známých okolností, když vedl guerillu v Bolívii. Všeobecně se při výročích říká — „revoluce vykonala obrovský kus cesty". Je to pravda, kubánská revoluce dokázala, že lze se vzepřít několikanásobně mocnějšímu odpůrci, pozvednout úroveň školství, tělesné výchovy, výstavby a mnoho dalších věci. Na druhé straně však nebyla zatím schopna zdolat hospodářské těžkosti, odloučí-li se od kapitalistického a přimkne к socialistickému světu. Tohle je stín této mladé revoluce, který lze pochopit, ne však na tak dlouhou dobu. Při desátém výročí revoluce mohla být Kuba mnohem dále, i přes americkou blokádu, protože jsou zde četné jiné prvky — úrodná půda, zařízení mnoha podniků, rozvitý automobilový provoz atd. — které by rozhodně měly vyvážit zápory. J. VOLARIK FRANTIŠEK VLČEK V dnešním světě je představa člověka, který se obejde bez elekřiny absurdní, ale já měl takovou tetu. Dokonce dvě. Tetu Mařku a tetu Rézi. Mařka byla svobodná, žila v Komušině и Horažďovic, jedné z posledních obcí jižních Čech, která byla elektrifikována, kde se předtím odjakživa, tedy co pamatuju, svítilo v maštali kahánkem, v sednici petrolejkou a na ponebí schovával děda dokonce pro strejčka příhodu železný skřipec na louče. Rézi byla vdova, bydlela ve Škvrňanech, živila se posluhami a mezi jiným léta letouci, už od svobodna, uklízela и pana profesora Fikerleho, starého mládence. Jednou, když dostala housera a nechtěla nechat své zákazníky ve štychu, napsala Mařce, aby ji přijela v těch úklidech zastat. Mařka přijela prvním ranním vlakem, převlékla se do starého, popadla kýbl, hadry, rejžák a šla panu profesorovi umýt podlahu. Měla s tim být hotova ke svačině. Když nepřišla ani к obědu, poslala mne Rézi za ni, jestli se neztratila. Neztratila. Naopak. Klečela s podkasanou sukni na umyté T ety podlaze, dívala se sveřepě do kouta, kde dole na zdi byla uvolněná a špatně izolovaná zástrčka na lampu, plácala mokrým hadrem do černého bakelitového kloboučku, který se klimbal na drátě a vrčela dopáleně: - Ty budeš kousat, parchante?I Jednou, takhle před vánoci byla Rézi sama doma a pekla cukroví. Někdo zaklepal. Dřív než stačila říci: „Dále!", vklouzl do kuchyně čiperný mladík s kufírkem v ruce a spustil hned od dveří: - Dobrý den a rukulibám, milostivá pani, jsem reprezentant firmy té a té, přicházím z pověření generálního zástupce pro plzeňský kraj předvést vám poslední a nejnovějši, zdokonalený model našeho aparátu, neobávejte se, prosím, milostivá, nejsou s tim spojeny pro vás žádné finanční náklady, jde čistě o mimořádnou ukázku zdarma v rámci vánoční propagační akce... Zkrátka, huba mu jela jako šlejfiři. Dřiv než se Rézi zmohla na slovo, byl v pokoji, parádním pokoji, kam teto vstupovala jenom v punčochách, a na kobereček, který dostala od pana profesora к svatbě, začal sypat nějaké konfety a útržky papírků. Potom, jako by mu to nestačilo, proklouzl kolem zkamenělé Rézi do kuchyně, и kamen nabral lopatku popela a přidal к tomu smeti, kterým kobereček poházel. Teta se zapotácela až se musela přidržet rámu dveři. Posypal popelem oddavečni koberec, na který sama nikdy nohou nešlápla! To ji připadalo tak strašné znesvěceni, jako kdyby nějaký lotr plivnul v kostele do kropenky. Zrudla, zasténala, popadla váleček, ale mládenec, který byl na podobné reakce zvyklý, ji zadržel gestem ruky a sebejistým úsměvem: — Buďte bez obav, milostivá pani, a sledujte mne. Náprava je otázkou vteřin. Otevřel kufřík, vybalil vysavač prachu, vzal do ruky šňůru a rozhlížel se, kde je zásuvka od elektriky. Obešel pokoj kolem dokola, potom ho několikrát oběhl, sledován tetou Rézi s válečkem v ruce, a nakonec padl na kolena, když zjistil, že Rézi, jediná v baráku, si nedala elektřinu zavést. Ten den už nikomu nejnovějši poslední a zdokonalený model nepředváděl. Do večera klepal a kartáčoval centimetr po centimetru na dvorku Rézin kobereček. ■ Zdvořile a ve vši úctě si dovolujeme upozornit, že ještě v lednu začne režisér Zdeněk Podskalský natáčet nový televizní seriál malých komedií inspirovaných panem dr. Guthem- Jarkovským, které jejich autor Jaroslav Dietl nazval Společenský katechismus. Že by mělo jit mj. taky o zábavu, zdá se nesporné, ale autoři Guth a Dietl se nevyhýbají ani aktuálni společenské angažovanosti, jak nasvědčuje citát z prvního dílu seriálu: „Pro rozvoj skvělého společenského života je zapotřebí jistého blahobytu — nemůže dostát takovým společenským povinnostem ten, kdo od rána do večera je zapřažen v káru denniho života, nucen jsa sháněti se po chlebu vezdejším, jejž tak tak že sežene. Namnoze musí při té práci pomáhali i choť, rodina — a pak ovšem o radostech společenských není ani řeči, leč o lacinějších a snadno přístupných ..." ■ POVÍDÁ mladá žena střízlivě: „Konečně jsem pochopila rozdil mezi nohama Sophie Lorenové a mýma. Ty moje mi umožňuji chodit, ty její ji živi." ■ Až uvidite létat na obrazovce pohádkové ptáky a uslyšíte kočky mluvit, nepůjde o následky Silvestra. Film Živé sny je sněni s umělcem — s malířem a sochařem — Aloisem Mikulkou. Ze zlomkovitých nápadů vznikl jiný film o umění: 10', 30' Pavla Blatného. Provokující orchestrální skladba vyvolávající vizuální představy se stair základem příběhu utkaného z hudby. Rudyarda Kiplinga.Toto zralé dílo autora nezapomenutelné Sněhurky a sedmi trpaslíků, samozřejmě barevné, poui tá nyní zájem malých velkých diváků na obrazovkách i na plát- Ilustroval NEPRAKTA ■ Posledním velkým kresleným filmem z tvůrčí dílny Walta Disneye je Kniha džunglí podle M A nyní údery věžních hodin oznámí příchod nového roku ... „Nech toho, za pět minut začínají Sňatky z rozumu." ^