Československá Televize, 1969 (No. 1-52)

1969-08-04 / No. 32

KČS 1,20 ALE KDEPAK, ta země není tak sladká, jak se zdá, spíš solí je cítit, ostatně každý námořni přistav páchne solí a rybinou, a tato země jich má na svoji velikost dosh a velké. A pak má ještě poldery, to jsou pole doslova ukra­dená moři, a ta jsou taky prosolena až na dno dnouci a trvá to tak bratru třicet let, než se na těch polderech něco kloudného objeví. Protože mořské dno je mořské dno, marná sláva, a jeho zúrodněni si vyžaduje nejen mnoho trpělivosti a umu, ale také potu. Pravého, člověčího, slaného potu, který, jak známo, je penízem poctivé práce. Takže ta země neni opravdu tak sladká, jak by se na prvý pohled zdálo. Ale je to milá země. Taková úhledná, spořádaná náplast na tváři Evropy. Náplast, která každoročně jako blahodárným balzámem obšfastni hlavně Evropu nespočitatelným sladká země množstvím červených koulí goudy či bílých cihel eidamu, a která by bylo schopna, kdyby o to šlo a třeba by se s někým vsadila, zasypat starou ctihodnou Evropu do výše dejme tomu deseti centimetrů - cibulkami tulipánů. Aha, teď jsem se prozradil, už jste poznali, že tady hovořím o Holandsku. Já se nedivím, že pořad, který se připravuje o zemi tulipánů, větrných mlýnů a polderů, je nazván Sladké Holandsko. Vezměte si třeba Karla Čapka a jeho Obrázky z Holandska... jak se snaží popravdě vylíčit solidnost, důkladnost, poctivost Holanďanů pokud se týká práce, i ten jejich zápas s mořem o kus prosolené a neplodné země... a přece mu vychází to Holandsko úsměvně, jako zem pohody a harmonie, žádný převratný úprk někam do neznáma, žádná světová senzace, kdepak, tahle země je stavěna trochu jinak, je to milá zem, přitažlivá a sladká. Asi má Karel Čapek pravdu. A asi má pravdu i v tom, když již ve dvaatřicátém roce napsal, v čem je sila národa, který tuto zem obývá. ... Jeho sila je v kvalitě. Jeho národní ideál netíhne к velikostem, nýbrž к jakostem. Tu kvalitnost vidite ve všem: na práci, na způsobu života, ba i na samotné přírodě: kdybyste honem měli říci, čím Holanďané ve světě vynikají, nenapadne vás žádná náramná velikost, nýbrž právě ta nadprů­měrná, krásná, téměř dokonalá kvalita věcí, jež dělají pro sebe — i pro svět. Neni to jen to máslo: je to také věda. Nejsou fo jen narcisové cibule; jsou to také dělnické domky. Ono to tu vypadá jako v krámě s hračkami; ale ty hračky jsou tak solidní, že se nepolámou ani nezvetšeji. Dělat dobré a řádné věci, jež něco výdrži, to znamená dělat dějiny... Jak se zdá, tahle slova Karla Čapka skutečně platí i dnes. A jak to tedy vypadá, je tedy Holandsko zemi slanou a sladkou zároveň — slanou od mořského vzduchu a mořské vody a rybářských šiti a ryb i ještě nezkultivo­­vaných polderů; sladkou pak dilem od přírody a dilem, a to tím nepoměrně větší dilem, od vlastní práce, od solidnosti, do niž se Holanďané rodi a v níž žiji, aby dělali dobré věci, jež něco vydrží. (iro) V inscenaci Maupassantovy YVETTY hrají SOŇA VALENTOVÁ a SLÁVA DROZD FOTO ELENA BOBEKOVÁ TÝDENÍKcs TELEVIZE 4. - 10. SRPEN 321*69 ARNOŠT FRYDRYCH TRÍLETE PUTOVANÍ ČESKOSLOVENSKÉ EXPEDICE NA PODZIM roku 1965 se rýsovala z podnětu Jana Neulse první představa: vyjet s televiz­ním štábem do málo navštěvovaných míst a přinést doklady o životě, o lidech, o problé­mech. Začátkem roku 1966 se představa změ­nila. Hlavní redakce publicistiky v Praze si předsevzala zdánlivě nereálný úkol: natočit pět reportáží z každého kraje, celkem tedy padesát televizních filmů. Teď byl úkol splněn. Obrazovkou prošlo padesát filmů, na tříletém seriálu se podíleli známi publicisté Neuls, Fairaizl, Daneš, Růžička, Stehlík, Krylová, Po­pelka, Nepeřil, Frydrych. Štáby expedice na­jezdily několik tisíc kilometrů, přivedly před obrazovku nespečenou plejádu českých a slo­venských lidi. Čistá stopáž každé reportáže obnášela 38 minut, každému kraji bylo vě­nováno 180 minut, celková metráž Českoslo­venské expedice se rovná 15 celovečerním filmům. Expediční seriál Jindřicha Fairaizla byl vyznamenán ministerstvem národní obrany, Jarmily Krylové v soutěži к 50. výročí ČSSR. Tolik fakta. Vyplývá z nich nejedno poučení pro televizní publicistickou tvorbu — a nejen pro ni. PŘEDEVŠÍM si myslím, že se v průběhu Čes­koslovenské expedice narodil televizní repor­tážni dokument využivajíci všech přednosti te­levizní specifiky a tim se odlišující od filmové­ho reportážního dokumentu, určeného pro vel­ké plátno. Nevidím vždy mezi oběma speci­fikami příliš zásadní rozdíly. Uvědomuji si ovšem, že televizní reportáže bývají realizo­vány s menši profesionálni účinnosti a vyna­lézavosti, zato nechávají za sebou klasický filmový dokument větší aktuálnosti. Většina kapitol Československé expedice těmito znaky netrpěla, naopak, v nejlepších pořadech šlo o svrchovaná díla, v nichž forma v ničem ne­­kulhala za obsahem. Televizní specifika se projevila v soustředěni na detail nejen obra­zový, ale přímo dějový. Televizního scenáristu, reportéra, kameramana a režiséra uchvacovaly daleko vice osudy člověka než krajiny a pa­mátky. Tak se stala expedice jen z malé části vizitkou krajů a z větší části introspekci do života lidi a do jejich myšlenek. Autoři se snažili právě v tomto smyslu položit základy autentičnosti televizní reportáže. Základni tvar celého seriálu se vyjasňoval dost dlouho. Tvůrci vycházeli ze skutečnosti, že televizní obrazovka je součásti našich domácnosti a te­levizní program tedy bezprostředně korespon­duje s pocity a zážitky lidi v právě prošlém dnu. Televizní reportáž Československé expe­dice se proto snažila uspokojit zájmy diváků o méně známé rysy kraje a spojit tento obra­zový proud s obohacením divákova vědomi o tom, jak lidé onoho kraje prožívají svůj den. Nebylo to snadné a nepodařilo se to všem stejně. Připomenu-li však ze západních Čech JÍZDU K PÁSMU H, či JÁCHYMOV, ze Severomoravského kraje HVĚZDU ZVANO'J ŽIVOT, ze Stredoslovenského ŠKOLU NADĚJE, ze Středočeského PŘÍBĚHY PRAŽSKÝCH TRAMVAJAKÜ, ze Severočeského VIRUS ZVA­NÝ CIVILIZACE, pak hovoříme o nejlepší vlně televizních reportáži, které objevovaly život a jeho rozpory při současném naznačováni cest dalšího vývoje. TIM se dostáváme к nejzávažnějšimu přínosu tříletého putováni Československé expedice, к jejímu společenskému posláni. Expedice vznikala na sklonku režimu osobní moci. Vy­bavuji si v paměti nejen práce na jednotli­vých pořadech, ale také dny a týdny diskusi, к nimž docházelo, když se autoři vraceli z ob­hlídek a natáčení. Šlo o základní pohled na život v oblastech, které televizní kamera často ještě nezmapovala. Uvedu školní připad růz­nosti pohledu. V malé obci na výspě jižních Čech zrušili autobusový provoz. Prodavačka samoobsluhy v sousední obci vzdálené 4 kilo­metry šla denně dobrou hodinu po silnici, aby mohla prodejnu otevřít, aby si lidé mohli koupit mléko a chleba. Autoři se ptali: máme vylíčit obětavost této ženy, obětavost blížící se nenápadnému hrdinství? Nebo se máme podívat zblízka na nepořádky sužujici obětavé lidi? Oba pohledy jsou možné. Jen jeden je však na určitém stupni rozvoje společnosti důležitý. Na stolech redaktorů přibývalo pří­běhů o dělných lidech a obětavých funkcio­nářích, kteří se marně snažili vyvolávat inicia­tivu a obhajovat mnohá nepochopitelná opatření centra. Přibývalo dokladů o tom, kolik jsme toho chtěli udělat, kolik jsme sli­bovali a jak málo se nám dařilo plnit. A kolik přitom zůstalo v lidech až pionýrské viry, že existují cesty, jak změnit latentní stav prů­měrnosti. TAK vešel třeti rok Československé expedice do období po Lednu. To, co znamenalo velký čin v roce 1966 a 1967, bylo najednou zdánli­vě málo. Život v metropolích šel rychleji, ex­pedice toulající se v onen čas v jižních Če­chách a na středním Slovensku mohla přiná­šet snad jen opožděné reakce. Ke cti tvůrců i redakce budiž připsáno, že se původní před­sevzetí nevytratilo v přetlaku aktuálni publi­cistiky nebo dokonce konjunkturálního přizvu­kováni. Autoři expedice se snažili přinést sku­tečně typický doklad o životě. Jen tak se mohlo stát, že jsme například Stredosloven­skou expedici viděli v projekci začátkem srpna. A pak znovu v zářijových dnech. Ne­museli jsme na ni měnit jediný záběr, jediné slovo. Natolik se projevily trvalé publicistické hodnoty, к nimž položila základ redakce hned zpočátku. SKONČILA pouť Československé expedice. Te­levizní tvůrci znoji osudy svých děl. Přibylo padesát kartiček v archivu, padesát filmů, z nichž jen některé promluví v těchto dnech v obnovené premiéře. Život jde dál. Ani Čes­koslovenská expedice nemůže pokračovat stej­ně, leda by se jiní tvůrci rozhodli pro nové zkoumání. MOŽNÁ ... Pro dnešek zaznamenejme, že v prosinci roku 1965 vznikla první představa Československé expedice. V únoru 1966 se začalo točit. První reportáž byla z Košic. Po­slední dil byl z Prahy, z hradu českých králů. Čtyřicet osm reportáži bylo mezi tim.

Next