Československý Sport, červenec-září 1968 (XVI/154-231)

1968-07-01 / No. 154

• • OD OLYMPIE - K MEXIKU m - Náš úspěch v Hluboká hospodářská krize třicátých let zasáhla 1 hry X. olympiády, jubilejní olympijské soutéže. A tak nebylo divu, že nepříznivé poměry Jak v hlavni kapitalistické velmoci USA, pořadatelské zemi her, tak v Evropě 1 na ostatních kontinentech se projevily 1 v přípravě sa­­motných her. Těžkosti, které hrozily v USA, dokonce ovlivnily i pre­­sldenta Hoovera, že se nezúčastnil slavnostního ceremoniálu a po­­'druhé v historii her zahajoval olympijské soutěže jen zástupce — 5P tentokrát vicepresident Curtis. Fřipočteme-li k tomu situaci Y Evropě &■» spory o reparace mezi Francií a Německem, Hitlerův úspěch ve volbách v Německo atd. — pak šidíme, v jaké neutěšené situa­ci se hry v Los Angeles konaly. Neni divo, Že proto počet startu­jících v Kalifornii se zmenšil proti předcházejícím hrám téměř o 60 % a že do vzdáleného olympijského města přijelo jen 1408 závodníků z 38 zemí. Samotné hry v Los Angeles ovšem skončily sportovním úspěchem. 38 olympijských rekordů, z toho 19 svě­tových v lehké atletice a plavání, bylo důkazem, že vývoj světového sportu se nedá zastavit. Kvalita vý­sledků byla skutečně obdivuhodná. Došlo k celé řadě překvapení, z nichž třeba vítězství Kusocinského na 10 km a Zabaly v maratónu bylo světovou senzací. Ani tentokrát však při hrách ne­zůstalo vše čisté; fair play byla ně­kolikrát porušena. Došlo k rvačkám a a bití rozhodčích při vodním pólu boxu, nedůslednosti rozhodčích v atletice (např. při běhu na 200 m běžel Metcalfe o 3 m více a v dis­ku nezahlédli rozhodčí v poli nej­delší hod soutěže Noěla — dívali se na vzrušující boj na 5 km mezi Ilillem a Lehtinenem) atd. Došlo i k politickým demonstra­cím. Už při nástupu se organizátoři takticky rozhodli oddělit výpravy Francie a Německa (podle anglické abecedy měli jít za sebou, pořadate­lé mezi obě výpravy vsunuli zástup­ce Velké Británie), při hymnách vy­jadřovali Francouzi a Poláci odpor vůči Němcům — zůstali sedět, Ka­naďané zase nepovstali při hymně britské. Rozporuplné losangeleské hry však přinesly i velký úspěch čs. barvám. Jen sedm sportovců se vy­pravilo na palubě lodi Europa do Ameriky. Ale když po návratu z Los Angeles se představili Pražanům na velkém mítinku olympioniků 1. září 1932 (na něm překonal Douda světo­vý rekord ve vrhu koulí hodem 16,08 m!), měli už ve svých vitrí­nách jednu zlatou, dvě stříbrné, jed­nu bronzovou medaili, jedno čtvrté a jedno osmé místo! To byl opravdu veliký úspěch! Proto také u nás na hry v Los Angeles dodnes vzpomí­náme s úctou k úspěchům našich — zvýšeným navíc vysokými pocta­mi v uměleckých soutěžích skla­dateli Sukoví a sochaři Oborskému. 2 * * >• >>• >­­>■ > - > ■ >• i ■ > ■ 5- > - > • > - > - > - > - X. jubilejní olympijské hry se konaly v kalifornském velko­­městé Los Angeles od 30. července do 14. srpna 1932 Star­tovalo 1408 borců z 38 zemi, z toho 7 sportovců CSR. Po­prvé od Atén 1896 byla překonána rekordní návštěva her: slav­nostnímu zahájení přihlíželo 105 000 diváků. V týmu USA se na samém konci při slavnostním nástupu objevili čtyři černoši: Tolan, Metcalíe, Johnson a Gordon. Bylo to poprvé v olympijské historii startů sportovců USA, kdy byly překonány rasové předsudky. Bylo překonáno 19 světových rekordů (atletika 15, plavání 4) a 36 rekordů olympijských (atletika 24, plavání 10, vzpírání 4). Mimořádná olympijská zlatá medaile byla podle rozhodnutí pa­řížského kongresu 1894 udělena německým horolezcům F. a T. Schmidovým za výstup na Matterhorn v roce 1931. Je to jediná olympijská medaile udělená v horolezectví vůbec. ■ ■ ■ ISO HOLLO K lukovské sny se obyčejně nesplňu­jí, a když, tak hodně pozdě. Tak člena já jsem například viděl jednoho z finského vytrvaleckého sou­hvězdí, Iso Holla, až v roce 1961, kdy byl u nás na léčení. Navštívil ho teh­dy Zátopek — a byla z toho obou­stranná radost. Emil, který je známým znalcem jazy­ků, podivuhodnou směsí angličtiny, fin­štiny a němčiny si s velikým Finem notoval, a tak jsme se dověděli něco navíc, než bývá v stručných charakte­ristikách sportovců. Volmari Iso Hollo se dostal k lehké atletice oklikou. Nechtěli ho mezi vy­trvalce, protože byl ještě příliš mlád (12 letí). Tak se pustil do lyžařiny, zkoušel to i v gymnastice a dokonce v boxingu. Ale stará a zklamaná lás ka nerezavěla, a tak mladý dělník u tiskárenské rotačky se přece dočkal. Probojoval se nakonec do týmu Finska na OH v Los Angeles. V běhu na 3 km překážek, který mu zvláště vyhovoval (byl zvyklý trénovat v lesích a na polních cestách, kde o nějaké pře­skoky překážek nebyla nouze), hladce vyhrál, ačkoliv pořadatelé pomátli po­čítání kol a přidali jedno navíc (!!). V běhu na 10 km podlehl až skvělé­mu finiši legendárního hrdiny polské atletiky, Kusocinskému. Tutéž kombi­naci si zopakoval na OH v Berlíně. V desítce skončil třetí, zato v běhu na 3 km překážek byl ještě větším suverénem než v Los Angeles. Skromný Iso Hollo — ueskromný je­nom v náročnosti vůči sobě v pří pravě a v tréninku — by byl jistě dobýval ještě dalších úspěchů. Ale po infekční chorobě přišla nemoc, která zlomila jeho závodní kariéru: kloubo vé revmatické onemocnění. V našich lázních jeho revmatismus vždycky ustoupil trochu do pozadí a Iso Hollo se zase pustil do práce v lehké atletice: trénoval lehké atle­ty, zejména mládež v městečku Ke­­ravě. 12 LET PRONÁSLEDOVALY americké sprintery olympijské neúspěchy. Od Paddockova vítězství na OH 1920 se vystřídali na nejvyšším stupnt v nelkratšim sprintu Angličan Abrahams a Kanadan Williams. Pro hry na své domácí půdě poprvé vybrali představitelé AAU do reprezentace černé sprintery — Eddie Tolana a Ralpha Metcalja. A právě jejich zá­sluhou se na nejvyšším stožáru objevila americká vlajka. Tolan po závodě prohlásil: To, že jsme tady na startu, je jen proto, že naši vedoucí po­chopili, jak je Němec jonath nebezpečný (jonath vyrovnal před hrami světový rekord časem 10,3 vt.f. O tom, že o vítězství podsaditého, inte­ligentního černého sprintera ve finále nebylo pochyb, svědčí t tato doku­mentární cílová fotografie z finálového závodu. Druhou zlatou medaili získal Tolan (už v roce 1929 překonal světový rekord na 100 y časem 9,5 vt.f vítězstvím na 200 m. Metcalfe byl na 100 m druhý před fonathem, na 200 m třetí za bílým Američanem Stmpsonem. Ve štafetě oba černí nestartovali — štafeta bílých ve složeni Kiessel, Dyer, Toppino a Wykoff však stejně zvítězila ve světovém rekordu 40,0 vt. vvvvv řQ VYDRAVA na 1°^ EuTopa na cestě do Ameriky. Stojící f I r.tHIH zleva: Skobla, Engel, Menšík, dr. Widimský, dr. Čížek, Douda, Hekš, Kalina. Sedící: Maudr, Pšenička, Urban. Domů si vezl Skobla zlatou, Pšenička a Urban stříbrnou a zraněný Douda bronzovou medaili! NEŽ ZAČALY HRY Cs. výprava odjížděla do Los Angeles za značně ztížených podmínek. Na to, jak se zajišťoval odjezd, vzpomíná dr. Antonín Kalina, jeden z iniciátorů tehdejší sbírky, v publikaci Ctvrtsto letí českého sportu (Praha 1S40): »Veliká vzdálenost a značný náklad (18 000 Kč na jednoho závodníka) ohrožovaly dlouho účast na hrách v Los Angeles. V době krize se šetři lo na všech stranách, Cs. OV neměl mnoho prostředků, na vedoucích mís­tech svazů bylo mnoho pesimismu o účelu výpravy. Příznivě však názory ovlivnil Doudův světový rekord v kouli (24. dubna 16,05 m) a ten vyvolal akci pro veřejné sbírky v několika listech. Sbírky se zúčastnila celá veřejnost —• vyšla z ní částka 100 000 Kč. Jenom zaměstnanci pošt a telegrafů vybrali pro Doudu přes 25 000 Kčs. Byla to také důvěra a zájem veřejnosti, která po­mohla. Po cestě lodí Europa do USA byla čs. výprava srdečně přivítána americ-kými krajany. Česká Amerika nevzala prostě na vědomí, že by se naši olym­pijští reprezentanti nemohli umístit. „My víme, že vyhrajete,“ říkali krajané. Po 10 dní pobytu před závody byli naši borci zahrnováni dary a pozor­nostmi. S velkým zájmem přijal naši výpra­vu i americký tisk. Hned po přistání napsal zpravodaj listu New York He­rald: „Ze všech atletů, kteří přešli včera přístavní můstek Európy, nejvý­­raznčjším typem je Douda. Je nádher­ným vzorem fyzické dokonalosti — vy­padá jako hlavní hrozba Ameriky ve vrhu koulí.“« A pak začaly olympijské soutěže. Naši důvěru těch, kteří střádali korunku ke korunce na jejich účast, t důvěru ame­rických krajanů nezklamali. Ale to už je vlastně jiná kapitola a budeme o tom hovořit na této stránce příští pondělí. Zlatá za Matterhorn Olympijské zlato nepatří jen těm, kteří si je vybojují na OH. Statut MOV dovoluje, aby zlatou olympij­skou medailí byly vyznamenány 1 nejpozoruhodnější sportovní výko­ny dosažené ve sportech mimoolym­­pijských, jestliže jejich hodnota od­povídá nárokům moderního olym­­pismu. Prozatím MOV využil tuto možnost jen jednou — v r. 1932 byli zlatou olympijskou medailí vyzna­menáni bratři F. a T. Schmidové, Němci, za překonání severní stěny Matterhornu . .. Možná že někteří z čtenářů si ještě vzpomenou na obrovský ohlas, jaký měl prvovýstup severní stěnou Matterhornu (4476 m) v srpnu 1931. Sám Matterhorn je v horolezectví velký pojem. »Zdáli vypadá Matter­horn jako nerozborná pyramida. Zdá se, že větry jej zašpičaťují, že jej však nemohou ohlodat či jím otřást. Když však na něj vystupujeme, ne­chápeme, jak v haldě oblázků stme­lených ledem může být tolik vzle­tu. Nic nedrží. Nesmírné pláty spo­čívají jeden na druhém jako talíře vyrovnané do závratných výšek. Vše jako by viselo. I život jako by tu byl jen dočasný.« To napsal slavný Gaston Rébuffat o svém výstupu na Matterhorn. A Franz a Toni Schmidové, kteří přijeli pod Matterhorn na byciklech a s nejnutnější »výbavou« se do­vedli porvat s problémem obávané severní stěny vskutku hrdinsky. V těžkých podmínkách skončili 1. srpna 1931 za 23 hodin výstup, v jehož závěru je stihla bouře. Zer­­mattský lev, jak se Matterhornu říká, jim podlehl. Dva mladí skromní mnichovští horolezci se vy­a švihli ve střed zájmu celého světa. Olympijské docenění bylo zaslouže­né, jenomže Toni, mladší z bratrské dvojice, se jej nedočkal. Zahynul předtím — v horách .. . iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiimiimiiiiiiiii. Příští pondělí S Jiřím Skoblou o Jaroslavu Skoblovi Rozhovor s Františkem Doudou O medailích umělců Stříbrný zápasník Urban Olympijský seriál připravuje ČENĚK KOHLMANN. Na tomto pokračování spolupracuje JAN POPPER a GUSTAV VLK. Přemoži inská vytrvalecká sláva byla na zlomu dvacátých a třicátých let absolutní. Neuškodilo ji ani vyřazení Paavo Nur­­miho, obviněného z porušení amatérských pravtdel v předvečer losangeleských her. Lehtlnen, Virtanen, Iso Hollo, Tuominen sli­bovali svými výkony nahradit mlčenlivého fenoména na celé čáře. Severský optimismus nezvtklal ani fakt, že o městcích před dlouhou lodní cestou se objevil běžec, který liž dvakrát jméno Nur­­mlho vymazal z rekordní listiny: zaběhl 3000 m za 8:18,8 a tehdy regulérně uznávané čtyřt mile za 19:02,6. Byl to snědý atlet spo­ré postavy, s výrazným ostrým nesem a pol­skou orlici na bílém tričku: fanusz Kusocin­­skl. Zatínal tako fotbalista, později se nechal přemluvit a »vypomáhal« svému klubu v nef­­různě/šlch štafetových závodech, v oněch le­tech v Polsku velice oblíbených. Na jaře 1930 ho přihlásili k přespolnímu běhu o mist­ tel Finů rovství Varšavy. Na osmikilometrové trati porazil tehdy slavného Petkieivicze o 100 metrů. Zrodil se rKusy, neislavnějšl před­stavitel předválečné polské atletiky. Překva­poval soupeře finišem, znalce neobyčejně in­tenzívní a produmanou přípravou, diváky neumdlévající chutí závodit. Závod na deset kilometrů zahajoval olym­pijské atletické soutěže v losangeleském Ko­­liseu. f Včera v něm bojovali američtí atlett o letenky do Mexika.) Po třetině trati byla v čele tříčlenná skupina: dva Finové, Iso- Hollo a Virtanen, před nimi fanusz Kuso­­cinskt. Vydrží neustálý nápor Nurmiho ná­stupců? Vydržel. První odpadl Virtanen — a proti závěrečnému finiši polského běžce ne­měl na poslední duoustovce ani Iso Hollo už žádné rezervy. První olympijská senzace 1932 se stala skutkem: poprvé za dvacet let ztra­tili Finové olympijský primát na této trati, ztratili i olympijských rekord na 10 km. Ku­socinského čas — 30:11,4 — zůstal v listině olympijských rekordů až do londýnského triumfu Emila Zůtopka — a vydržel jako polský rekord ještě o pět let déle. fenže chvíle triumfu byla také chvíli bo­lesti: ostrá bolest v chronicky nemocném koleni trápila Janusze již v posledních ko­lech, znemožnila mu start na 5000 m, zma­řila mnoho dalších plánů prvního polského atleta. Až příliš často musel přerušit pří­pravu; a tak kromě druhého místa na mist­rovství Evropy 193-1 marné hledáme jeho tměno v listinách vítězů velkých mezinárod­ních soutěži třicátých let. Životním cílem se mu proto stal start na OH 1940 v Helsin­kách. V létě 1939 se znovu dostal do skvělé formy, rekord na 5 km 114:24,2/ patřil tehdy k výkonům světové třídy. Ale cbzor byl fiž zachmuřen válečnými mraky ... 9. července 1939 běžel svůi poslední zá­vod, krátce poté oblékl důstojnickou uni­formu. Od prvních dnů války bojoval v nej­­přednější linii, přes dvě vážná zranění ne­opustil svou jednotku. Když polská armáda podlehla drtivé převaze, nesložil zbraň: dal své síly do služeb podzemní ilegální orga­nizace. V červnu 1940 byl při esesácké ra­zii ve Varšavě zajat. Odbojové letáky v kap­se znamenaly ortel smrti. Salva v palmir­­ském lesíku, pár kilometrů od okraje pol­ského hlavního města, ukončila život olym­pijského vítěze. fanusz Kusodnski se stal hrdinou polské­ho sportu. Pod jeho jménem se každoročně střetávají ti nejlepšl na velkých mezinárod­ních závodech. Jeho památka je stále živá. Janus z Kusocinski

Next