Československý Voják, 1970 (XIX/1-26)

1970-09-12 / No. 19

t e n t o k r á t n a l e t n ím s o u č in n o s t n ím c v ič e n i JAN ČERVENÝ SNÍMKY: RUDOLF UNGR PARIA JAKO HROM ■ Když v roce 1778 táhli pětatřicátnici do války o dědictvi bavorské, pochodoval v jejich sestavě též rumormistr. Vysloužilý to kaprál, který s několika pomocníky dbal na pořádek v zástupu, jenž tehdá doprovázel každou armádu. I byl to zástup velice pestrý, kde kromě žen a děti vojáků šly markytánky, kejkliři, vrchcábníci — i s prominutím — lehké ženštiny. A rumormistr vládl nad tímhle houfem tvrdou ru­kou, v niž třímal lískovku. ■ Moderní, vysoce mechanizovaná socialistická armáda si takový luxus dovolit nemůže. Manželky a děti zůstanou jednoduše doma, o kul­turní využili se starají náčelnici klubů, kostky i jiné hazardní hry jsou zakázány\ a pokud jde o reprezentantky nejstaršiho ženského povoláni, ty máji po chlebě vůbec. ■ V souvislosti s technickým rozvojem, který všestranně ovlivnil vedení boje, přibyla ještě jedna profese, o niž tehdejší rumormistr neměl potuchy, a sice — novináři. ■ Na spojeneckém cvičeni, o němž bude řeč, zřídila československá strana pro novináře tiskové středisko, jež vládlo propustkami. Opatřeni zcela pochopitelné, uvážíme-li, že se někteří členové vojenské sekce Svazu českosloven­ských novinářů zachovali v tak zvaném obrodném procesu vůči armádě hůř, než všechny povětrné dívky, které kdy tato země nosila i pamatovaly její regimenty už od dob třicetileté války. ■ 1. Jednotky se přesunovaly do míst svých soustředění, štáby pracovaly na plné obrátky a náčelník tiskového stře­diska už stanovil datum společného od­jezdu. Fotoreportér Rudolf Ungr nabíjel kazety a jako starý voják, jenž cítí kaž­dý harc nejméně tři neděle předem, konstatoval, že nelze váhat. Do toho zazvonil telefon. „Máte tu redakci So­větského soldata," hlásila ústředna. Vzá­pětí se ozval podplukovník Jurij Niki­­tič Běljajev: „Zdravstvuj, Honza! V šest večer čekáme u hlavní brány ... Jak jsme se v zimě domluvili.. Kamarádi byli přesnější než ČSD. „Sláva! Parta je zase pohromadě," přivítal nás Jura. „Kdes nechal Valentina?" „Major Otkidač má službu." „V redakci?" „Ne, doma. Udělal rajóny a teď vaří. Suší večeři už přes hodinu... Jo, a omluvte nás! Mládenecká domácnost na svobodárně ... Spát budete u nás. Necháme vám postele. Valentin vyměnil povlečení... “ „A co vy?" „O nás nemějte strach! Vyfasovali jsme si matrace." Valentin čeká ve dveřích. Místo zá­stěry má kostkovaný ručník. „Račte dál! Udělejte si pohodlí jako doma... Já musím dodělat salát.. Rozhlížím se po chlapském kvartýru. čistě vybílené stěny zdobí toliko foto­grafie Otkidačovy sedmileté Mášenky a snímek Běljajevovy ženy Galiny se dvěma kluky, kteří tátovi jako by z oka vypadli. „Ke stolu, prosím!" provolá Valentin Alexejevič hlasem zámeckého majordo­­ma a jme se servírovat vlastnoručně vyrobený salát, navrchu vkusně zdobe­ný košíčky z vykrajovaných rajčat. Jura obohatil tabuli tresčími játry. Poslední konzervou, kterou mu dala na cestu z dovolenky jeho dobrá Galja. „Berte si, soudruzi! Další chod bude guláš. Tak ostrý, jaký vaří tuhle Jan Janyč, sice není, Valja nesehnal fefe­2 rónky, ale za to ho máme čtyřlitrový hrnec.“ „Příloha bude chleba. Knedlíky ještě neumím," omlouvá se major. Válečná porada, jež je současně pro obě strany i burzou informací, probíhá mezi předkrmem a hlavním jídlem. „Svazek, odkud jsou naše jednotky, jež budou cvičit s vašimi," vysvětluje Jurij Nikitič, „se zformoval na Leninův příkaz roku 1918, aby bránil sovětský Sever. Zbavil interventů Senkursk, Ar­changelsk i další místa. Rada lido­vých komisařů vyznamenala tehdy 19 jeho příslušníků Řádem Rudého prapo­ru. V roce 1919 zničil Juděničovo voj­sko, potom hnal polské pány a bojoval proti banditům v Bělorusku a v Po­­volží. V březnu 1921 rozbil spolu s de­legáty X. sjezdu Komunistické strany Ruska kontrarevoluční povstání v Kron­­štadtu. Za vítězství ve finské válce v zi­mě 1939—1940 bylo přes 200 rudoar­­mejců, velitelů a politruků vyznamenáno řády a medailemi. Náš svazek zasáhl do Velké vlastenecké vláky hned od první­ho dne. Za hrdinskou obranu Leningra­du dostal Rád Rudého praporu ...“ „A kolik je v něm hrdinů Sovětského svazu?" „Osm. Major Pivjenov, nadporučíci Golubovskij a Pulnyj, poručík Maslov. Dále seržanti Bannov a Uljanov a mlad­ší seržanti Chamzalijev a Sobjanin," vypočítává podplukovník Běljajev a po­kračuje: „V roce 1967 byl svazek vyzna­menán Pamětním praporem ÚV KSSS, předsednictva Nejvyššího sovětu i Rady ministrů SSSR. Teď, v tyto dny, žijí všechny jednotky výzvou, která vyšla 30. července v Krasnoj zvězdě. Vyhlásili ji komunisté a komsomolci od Prosku­­rovsko-Berlínského gardového tankové­ho pluku G. I. Kotovského, vyzname­naného Leninovým řádem, Řádem Ru­dého praporu a Kutuzovovým řádem. Tento pluk vyzývá všechny útvary na­šich ozbrojených si! k socialistické soutěži na počest XXIV. sjezdu KSSS, který se sejde v březnu 1971 ...“ „Ještě jsi soudruhům zapomněl říci," doplní major Otkidač, „že za vítězství u šenkurska a Archangelska byl náš svazek, jenž bude cvičit s jejich jed­notkami, vyznamenán Čestným revoluč­ním praporem RSFSR." „Pokud jde o československé jednot­ky na tomhle cvičení,“ navazuji na Ju­rův zasvěcený výklad, „patří k pohra­ničnímu svazku, jenž vznikl krátce po druhé světové válce. 9. května 1965 byl vyznamenán Řádem Rudé hvězdy a na jeho zástavě najdete stuhy krajského i městského výboru KSČ. Nadto má čtrnáct let družbu s Lidovými milicemi, kterou nikdy nepřerušil. I na tomhle cvi­čení se bude soutěžit o Rudý prapor Lidových milicí. Mimoto byl svazek dva­krát držitelem Putovního praporu ÚV ČSM. Kolik důstojníků a vojáků má státní vyznamenáni, to vám z hlavy ne­­řeknu, ale těch šest, jejichž jména jsou vyryta na Desce cti ve štábu, má me­daili Za statečnost. Jednotky se mohou pochlubit velkými internacionálními tra­dicemi. V roce 1965 cvičily na Říjnové bouři, která se konala v NDR, v šesta­­šedesátém byly na Vltavě a zúčastnily se i cvičení Šumava v létě 1968. Svazek má ještě jeden prapor. Modrý, se zna­kem mládežnické organizace NDR a nápisem Kampfbanner der FDJ — Kreis­leitung Rudolstadt — In treuer Verbun­denheit anläßlich der Herbstmanöver 1965.“*) „V osmašedesátém jej zachránil po­litruk dílenského útvaru," připomene Ru­dolf Ungr. „Počkejte, o tomhle víme ...,“ rozpo­míná se major Otkidač. „Dostali jej na Říjnové bouři," upřes­ňuji. „Doma pak vyhlásili soutěž, a pra­por německých mládežníků se stal pu­tovním. V srpnu 1968 byl v Síni bojo­vých tradic. Někdy v září odhlasovala Rada vojenské mládeže svazku, že má být odstraněn. Když s touhle rezoluci přišli za politrukem, narazili na tvrdou vodu ..." „Slyšeli jsme,“ usmívá se Jurij, „že prý jim řekl totéž, co velitel francouz­ské staré gardy generál Cambronne Angličanům v bitvě u Waterloo ...“ „La garde meurt et ne se rend pas!“**) provolá Valentin a zároveň vznese faktickou připomínku. Jen kvůli historické pravdě musí upozornit na to, že onomu Cambronnovu pamětihod­nému výroku předcházel ještě jeden. Výraz silného záporu, jenž se v učeb­nicích sice neuvádí, ale používá do­dnes. A potom vyřkl francouzský ono jadrné substantivum, které se až do vydání světoznámého románu, jehož autorem byl velitel města Bugulmy Jaroslav Hašek, v české literatuře je­nom tečkovalo. „Af už pověděl podplukovník Prokop pravičákům to první anebo to druhé, faktem je, že rudolstadtský prapor exis­tuje a zůstane podle rozkazu velitele svazku v dílnách na věčné časy,“ ukon­čil diskusi Rudolf. 2. Ráno v 5,00 jsme se nalodili. Do gazf­­ka se sice nastupuje, ale našeho „kozla“ řídí tentokrát Viktor Ivánovič. A Viktor Ivánovič je námořník, jeden z těch nejodvážnéjších, jaké za války posílalo loďstvo na pomoc pozemním jednotkám. V pétačtyřicátém s nimi do­šel až do Prahy. Rovněž parta se oproti zimnímu složení kapánek pozměnila. Major Pančuk a kapitán Kreňov jsou doma na dovolené. Místo nich jedou nadporučici Tolja šestěrňov a Voloďa Čikalin. S Čikalinem je tu Voloďů přes­né do mariáše. Vedle fotoreportéra Vo­­lodi Pesljaka sedí kolega od řemesla Voloďa Majorov. Viktor Ivánovič vede zkušenou rukou gaza. Tak, jako kdysi rychlý torpédový *) Bojová zástava FDJ — Krajské vadani Rudolstadt — Ve vérném spojenectví u pří­ležitosti podzimních manévrů. **) Garda umirá, ale nevzdává se! Vrtulníkový výsadek, Jejž tvoří záložníci, nastupuje do

Next