Československý Voják, 1970 (XIX/1-26)
1970-09-26 / No. 20
t e n t o k r á t o č i m a s o v ě t s k ý c h v o j e n s k ý c h n o v i n á ř ů PARTA JAKO HROM Součinnostní cvičeni jednotek Československé lidové armády a Střední skupiny sovětských vojsk skončilo už před několika týdny. Ale zkušenosti, které na něm načerpali sovětští i naši vojáci, zůstávají. Jako cenný výsledek bratrské spolupráce obou armád Varšavské smlouvy, jako další významný důkaz internacionálního, třidniho sepětí Československé lidové armády a Sovětské armády. Podplukovník J. N. BĚLJAJEV Náčelník odděleni bojové přípravy deníku SOVĚTSKIJ SOLDAT CHTĚL BYCH BÝT ZASE PŘI TOM Listuji v blocích, které jsem popsal během našeho společného cvičení a přitom vzpomínám na všechno, čeho jsme byli i já i moji soudruzi z redakce svědky. Snažili jsme se být u všeho, co se dělo v prostorech, jejichž těžký terén i nepříznivé počasí kladly obrovské nároky jak na bojové mistrovství cvičících jednotek, tak i na jejich morální a fyzické kvality. Snažili jsme se být u všeho — a byli jsme při tom. Už před začátkem cvičení si naše „parta jako hrom“ stanovila jeden, nejdůležitější úkol — být všude tam, kde se něco děje. Af už se jednalo o bojové epizody, mítinky, setkání s pracujícími či besedy v jednotkách. Zkrátka, přijet, promluvit s lidmi, napsat materiály a odevzdat je co nejdřív do redakce. A bylo nám dobře ve společnosti československých vojenských i civilních novinářů, akreditovaných při tiskovém středisku spojeneckého cvičení. Vyměňovali jsme si typy, dělili se o informace, a že nám přitom zbývaly denně na spaní nanejvýš dvě tři hodiny, to už patří k údělu novináře. Na tachometru našeho gazíku, v němž jsme se přesunovali společně s reportérskou dvojicí Československého vojáka, přibyly stovky kilometrů a v našich blocích desítky jmen a adres nových známých, s nimiž nás svedlo dohromady naše řemeslo. — 2e já jsem nezůstal u námořnictva, — bručíval dobromyslně náš řidič Viktor Ivánovič Gončarov, bývalý námořník, kterého za války poslali na pomoc pozemním jednotkám, s nimiž došel v pětačtyřicátém až do Prahy. — Mariňáci mívají také boty z toulavých telat, o to nic, ale vy, redaktoři, navíc pořád pospícháte: Daváj, bystreje, Viktor Ivánovič! Nemám letadlo, mám jenom gaza. Z vás by si jeden uhnal souchotiny . .. Co, kdo si stěžuje? Já jenom podotýkám ... Ke cti Viktora Ivánoviče budiž řečeno, že projel všude. Skromný a trpělivý, vozil nás, kam jsem potřebovali, jedl s námi pod stany důstojnických jídelen a také na mezi, když se parta bratrsky dělila o poslední konzervu. Čas letí a člověk zapomíná. I na tohleto srpnové součinnostní cvičení. Z paměti vypadne leccos. Jedno však mi tam zůstane navždy. Vysoká morálněpolitická jednota sovětských a československých vojáků, jejich bojové mistrovství a vůle, s jakou plnili svůj bojový úkol. A také pochopení a přátelský vztah pracujících Československa k příslušníkům našich bratrských armád. „Pocit, že máme vedle sebe naše přátele-československé vojáky, nám dodával síly", prohlásil na jednom z mítinků vojín Alexander Ponomar. Tato slova mladého sovětského vojáka nebyla výrazem protokolární etikety, nýbrž prostým vyjádřením toho, čeho jsme v průběhu cvičení byli všichni svědky. „Soudruzi velitelé a vojáci!“ řekl ministr národní obrany ČSSR generálplukovník Ing. Martin Dzúr. „Děkuji vám za vzorné splnění úkolů.“ Jeho poděkovéní bylo pochvalou. Pro každého z těch, kdož v průběhu mnoha'vdní a nocí strávených v poli věnovali všechno své úsilí k tomu, aby se cvičení, jehož zdárný průběh je společným úspěchem československých i sovětských jednotek, vydařilo. Při všech etapách bojové činnosti, ať už se jednalo o odraženi náporu „protivníka", jenž rozvinul aktivní činnost, nebo o zničení „nepřátelského“ výsadku či o urputný boj o získání předmostí na protilehlém břehu široké a hluboké řeky anebo při rozhodujícím úderu v kopcovitém zalesněném terénu ukázali českoslovenští a sovětští vojáci vysoké bojové mistrovství, vytrvalost a iniciativu. Znovu si vzpomínám na bitevní pole v kterémsi. vojenském prostoru. Krajina zvlněná kopci, lehce zadýmovaná šedivým kouřmem ranní mlhy. Je klidné letní ráno, takové, jaké bývá po vlhké, deštivé noci. Najednou se vzduch kolem nás rozvlní výbuchy. Vítr zavoněl střelným prachem, před námi vybuchují gejzíry kamene a hlíny. „Protivník“ zahájil palebnou přípravu. Nad předsunutými postaveními československých a sovětských jednotek visí obrovské chuchvalce dýmu. V dálce se objevily sotva znatelné terče. Vojáci necouvli před „nepřátelským“ úderem. Brání se mířenou střelbou. Nebe je zataženo šedivými mraky. A pojednou se z této neprůhledné šedivé „deky“ ozve ohlušující rachot proudových letadel. Československé stroje, podobny bílým bleskům, nalétávají na výšinu, odkud „nepřítel“ vede palbu, a bombardují. Létají nízko nad zemí a jejich zásahy jsou přesné. Shora je kryjí sovětští stíhači. „Nepřítel“ se však nevzdává úmyslu prolomit naši bojovou sestavu. Posílá k přednímu okraji čerstvé jednotky, ale jeho úmysl vyjde naprázdno. Nebezpečnou situaci, která se vytvořila na styku vnitřních křídel sovětských a československých jednotek, likvidují československé raketomety. Podřízení četaře absolventa Jana Kočíka jsou opravdovými mistry své zbraně. Slyšíme jasné, rázné povely i lakonické odpovědi. Nebe se rozehřmělo salvami. To dědicové slavných sovětských kaťuší — čes Mezi československé a sovětské vojáky přišli i příslušnici Lidových milicí. 2 5vebodnik KovalČuk a jeho přátelé.