Československý Voják, 1971 (XX/1-26)
1971-01-16 / No. 2
2 Netušili jsme, Jak je jednoduché naplnit představu o tom, kde je konec světa. Je tam úplně bilo, tma, bílá tma, popelavé nebe spadne pojednou na silnici, na cestu a potom to přijde. Konec. Běloba se promění ve veliký, nezachytitelný obraz před očima a člověk cíti jenom dech, dech svého souseda a svůj tep a svůj nerv a nervy toho druhého. Škoda, »že neznám latinské názvy pro nervy, které dávaji signály mozku a které vedou orientaci člověka jako radarový paprsek a které vytvářejí duhový šíp na nekonečně rozměrném nebi. Škoda. Jedeme do bilé tmy. Cítime ruce. Jedny, dvoje, troje, jsou teplé, jsou hbité, dotýkají se mimovolně, jako se dotýkají muži na pochodu jeden druhého ramenem, jako se dotýká rameny lovec lovce ve chvílích, kdy má být ticho. Ticho je vůbec největší zážitek bílé tmy. Cítíme ruce. Teplé, horké, lidské ruce. Tyhle ruce vedou „Anežku“. Tedy transportér, obdařeným dívčím jménem, protože říkat své mašině otéčko by bylo příliš prozaické. Tyhle ruce patří Rostislavu Sedláčkovi. A Rosta, kromě toho, že je výborný nohejbalista, ve výboru je sportovním referentem, je také výborným řidičem. A nedokáže se mračit. Vede „Anežku“ do bílé tmy. Vede ji na stanoviště společně s osádkou. Druhé otéčko řídí Tonda Kadlec. Řídí je suverénně. (Kadlec, zavřete si ty dvířka a nedělejte frajera, člověče, to není jen tak mazat s tím takhle vykloněnej.) Velitel ho napomenul, ale velmi přátelsky. Kadlec rychle uposlechl. „Vy jste v civilu řidič." „Kdepak!“ „Ani auťák ne?" „Tak motorku, amatérsky. Ale tady v tom, to je strašný, řazení, viditelnost, člověk si úplně musí zvyknout na něco nového, ale jde to. Musí to jít.“ „Jak se to rozhodne, že se stane člověk řidičem transportéru?" ptám se velitele. „To si dejte povídat. Zvedli nás. Konečně, tady to není nic mimořádného. Zvykli jsme si na to jako na chleba. Spojovací rota musí být na nohou. Vyjede do všech prostorů a má spojeni. Kdyby neměla a kdyby ho neměla pod normu, nebyla by hodnocena jako nejlepši rota. Ale to byl zrovna stanoviště. Samozřejmě, že v normě a ti novější ještě nebyli vyškoleni zcela. Poplach. Jeden za druhým. A to jsme zrovna měli vyjet. Najednou se něco řiti na takový nešikovný čas, kdy starší odešli a samozřejmě perfektně. Kadlec. Kdybych teď řekl, že jsme byli překvapeni, že náčelník štábu poněkud zneklidněl, tak bych přeháněl. My jsme ztuhli, nemohli jsme se z toho všeho probrat. Chlapec ještě před kursem, před rozhodnutím a jak do|el." Velitel roty nedopověděl. „Jak jste dojel?“ ptám se řidiče. „No, říkali, že perfektně a tak se vlastně rozhodlo, že až si udělám kurs, budu řidičem!“ Nadporučík Tomáš Švec, velitel spojovací roty, jede s námi do bilé tmy. „Šumava je krásná, tvrdá, nic člověku