Československý Zpravodaj, 1963 (No. 422-472)
1963-10-10 / No. 461
O - 2 - údolní přehrady. Ale zároveň jim bylo říkáno: opustiš-li mne, zahyneš. Po mnoho let se hraje s exulanty podivná hra. Ti, kdo nikdy nebyli komunisty, jsou obviňováni, že zradili komunismus. Zahynou. Zradili stalinismus. Zahynou. Vláda stalinismu v zemi byla nyní i všemi komunisty přiznána a odsouzena. Tu pak by to mohlo být dosti jasné: exulanti odešli, když v zemi uchvátil vládu stalinismus, Jako nedlouho před tím jiná vlna exulantů odešla, když v zemi uchvátil vládu nacismus. Mimochodem řečeno, také nacisti a jejich služebníci často citovali: opustiš-li mne, zahyneš ... Hlas onoho literárního časopisu, který se posmívá exulantským spisovatelům, není hlas z nebe. Je to hlas těch, kteří, poněvadž neodešli, na dlouhá léta zahynuli jako skuteční spisovatelé a přežili jako opisovači vládních direktiv. Roku 1956, když československá vláda viděla se nucena napodobovat kolísající postalinský směr v Sovětech a na chvíli vyzvala bojící se spisovatele, aby se přestali bát, jeden ze spisovatelů napsal slova, která krátce shrnují dějiny československé literatury za jedno desítiletí. "Vláda nyní od nás žádá", napsal, "abychom si počínali jako samostatně myslící občané. Není to snadné. Odvykli jsme tomu." Tak to tedy bylo, a račte sestoupit s kazatelny. Nyní, když kulturní uvolnění pokročilo, roji se zpovědi spisovatelů, z nichž jasně vychází najevo, jak to vypadalo, když spisovatel neopustil vlast a nezahynul. Žádný ze zpovídajících se spisovatelů neodváží se nabídnout povídku o tom, jak z let stalinismu vyšel se ctí. Generální tón je kajícnost. Spisovatelé doma nemají čím se chlubit - leda tím, že neodešli. Toto samo ovšem neulehčí problémy spisovatelů v exilu, jestliže existují. Avšak, je-li postavení českých spisovatelů v exilu tak těžké, jak to s posměškem tvrdí český literární časopis, a bylo-li postavení spisovatelů doma tak ponižující, jak nyní přiznávají, pak není čemu se smát. Pak je to společná tragédie české literatury. A zdá se, že český spisovatel neměl na vybranou než mezi dväna záhubami, a volil tu, která více odpovídala jeho vkusu. Vyšlo jen najevo, že spisovatelé jsou, doma i v cizině, zranitelnější než jiné vrstvy obyvatelstva, což ostatně bylo známo. Ale, odhlédneme-li od osobních historií, jaké je společné postavení české literatury - doma i v cizině? Není nač pohlédnout s potěšením. V exilu spisovatel zápasí s velkými překážkami, jež klade cizina. К tomu ještě spisovatelé doma mají nad ním velkou, mimovolnou moc. Bývá posuzován podle nich. Svět pozoroval ruch v ruské, polské, maäarské literatuře. 0 Cechách se ustálil názor, že je to země, kde duchovní život ochabl. Když český exilový spisovatel se objeví, lidé jsou nakloněni ptát se: co dobrého může přijít z Galileje? Spisovatelé v exilu brzy nenajdou překladatele, neb oč už málokdo se učí česky. Upadá zájem o to, co se děje v tomto koutě světa. Po patnáct let zde diletantismus, nesamostatnost, povrchnost, bázlivost, zanedbávání psychologie, nezájem o formu a o hlubší literární problémy byly vynucovány, odměňovány a dost ochotně přijímány. Obáváme se, že těchto patnáct let vrhlo českou literaturu jako celek zpět nejen o patnáct let, nýbrž o celá desítiletí. - FEC