Český Zápas, 1954 (XXXVII/1-52)
1954-01-07 / No. 1
STRANA 2 ČESKÝ ZÁPAS Víra ze slyšeni, slyšení pak skrze slovo Boži A aby bylo kázáno ve jménu jeho pokání a odpuštění hříchů mezi všemi národy, počna od Jerusalema. (Luk. 24, 47.) Všechněm všecko jsem učiněn, abych vždy některé k spasení přivedl (1. Kor. 9, 22.) Běda pastýřům izraelským, kteříž pasou sami sebe. Zdaliž pastýři nemají stáda pasti? (Ez. 34, 2.) Církev apoštolská nikdy nestála v rozpacích nad otázkou, co mezi lidmi a ve světě dělat. Vedla diskuse a zápasy o způsoby práce, ale poslání církve od Ježíše Krista naplňovalo církevní společenství vše pronikající radostí nad tím, že církev smí ve světě konat zvláštní službu ve jménu Kristově. S posvátnou bázní si novozákonní církev uvědomovala, že služba, kterou je pověřována, má dosah eschatologický — že se týká lidského rozhodování pro život nebo smrt před Bohem. „Jsme Kristovou drahou mastí pro Boha jak mezi těmi, kteří docházejí spásy, tak i mezi těmi, kteří propadají zahynutí; jedněm vůní smrtonosnou, jež působí smrt, druhým vůní životodárnou, jež působí život“ (2. Kor. 2, 15-16). Tak jako evangelium není určeno k pouhému „polechtávání uší“, tak i služba při evangeliu v Kristově církvi není hrou slov a dojmů, není pouhým řemeslem, ani koníčkem osobní záliby. Když apoštol připomene Korinťanům osudovou vážnost díla pro Krista, spěchá podtrhnouti odpovědnost Kristovy církve otázkou: „Kdo na to stačí?“ Vždyť hřích číhá na svou příležitost i v těch, kdo se oddali službě Kristu, a svádí k falšování slova Božího (2. Kor. 2, 17), plní srdce církevních pracovníků sebestřednou domýšlivostí (2. Kor.JlO, 12 až 18), činí z hlasatelů Krista lžiapoštoly a lstivé pracovníky (2. Kor. 11, 13). Církev Nového Zákona nevyhledává odpovědnosti za dílo Kristovo mimo sebe — na lidské společnosti a její organisaci. Bere vážně slovo evangelia o soudu nad služebníkem, který zná vůli svého pána, a přece nic nepřipraví a neučiní podle jeho vůle (Luk. 12, 47), i slovo apoštola o Božích měřítkách poslání církve, jež hodnotí jinak než církevníci sami sebe a svou práci ve své mnohomluvnosti, ve své touze po úspěchu a po světském efektu (Řím. 2, 17-24; 1 až 10). Kristova církev koná dílo spasení s bázní a třesením (Filip. 2, 12), bedlivě hledíc, aby Kristu a Duchu svátému nezahrazovala cestu k lidskému svědomí. Vždyť dílo církve zcela závisí na tom, kdo ji posílá a vybavuje slovem i duchem (Kol. 1, 2-23). Biblická víra spatřuje žhavý střed poslání církve Kristovy ve třech hlavních úkolech. Církev má h 1 á s a t i Ježíše Krista a spolu zároveň v živém obecenství, řízeném Božím slovem a plném Ducha svátého, dávati zakoušet spásu a přítomnost Kristovu v jeho těle (1. Petr. 1, 22 - 2,10). Obojí — hlásání i obecenství — se děje uprostřed živých lidí na tomto místě zeměkoule a v této chvíli lidských dějin (hic et nunc). Kristus chce nadále — až do konce tohoto věku — Jíonati své dílo spásy, chce skrze společenství víry, lásky a naděje přitahovati k sobě a zachraňovat! pro Boží království ty, které mu dal Otec (Jan 6, 37 až 40). Kristus ^chce nadále skrze živé svědectví církve promlouvati k lidem všech dějinných období; do všech koutů země má zazníti slovo smíření, odpuštění, spravedlnosti, milosti a lásky. Zvěstování církve má tlumočiti Boží slovo člověku v jeho životní situaci a životním úkolu tak, aby s Kristem a v Kristu budoval rodiny a lidské společenství, aby pro Krista konal službu bližnímu, aby veden evangeliem zjednával spravedlnost vykořisťovaným a bídným a s Kristem překonával přehrady mezi lidmi pro pokojný život národů. Není pro církev nic tragičtějšího než zpronevěra svěřenému poslání ve jménu Kristově. Tenkrát nad církví zazní:’ „Běda pastýřům izraelským, kteříž pasou sami sebe“ (Ez, 32, 2). Ano, zpronevěra církve začíná tam, kde lidé, kde organisace a lidské zájmy začínají strhovat pozornost od Krista na sebe. Zpronevěřilé církvi se ztráci Kristus-Služebník, Kristus-Pán a Kristus-Spasitel za leskem světácké aureoly falešného církevnictví, mocenských aspirací a farizejskozákonických praktik. Duch z církve prchá a církevník svévolí, sebespravedlností a systémem lidských zařízení (a ovšem mnohdy také theologií) nahrazuje Boží slovo a dary Ducha. Kde církev drží Krista ve vyhnanství, aby si mohla žiti „po svém“, dochází k těžkým poruchám; autorita evangelia je zakleta do článků učení, kdežto život rozvrací mravní skepse; církev káže, avšak životní praxí proniká často výsměch evangeliu; církev mluví o spravedlnosti, ale činy podpírá nároky mocných a bohatých, kdežto chudé a utištěné učí smíření s jejich stavem bídy a neštěstí ; církev kreslí Krista tichosti, avšak honosným zevnějškem odvádí od hlasu prorockého a apoštolského; pastýři pasou sebe sama, zatím co hříchem církve se zakrývá lidskému zraku světlo Kristovo. \ V takových chvílích se děje Boží soud nad domem církve (Ez. 34, 10). Spolu však Kristus spěchá ku pomoci. Znepokojuje v církvi svědomí mnohých; Duch svátý otvírá věřícím nově Písma a probouzí touhu po krásné církvi. Někdy se probuzení a Písmem vyučení údové postaví proti zkaženému tělu oficiálni církevní instituce. Jindy se dokonce z porušeného těla oddělí nový organismus: z „nouze spasení“ vzejde nové společenství, aby s novým porozuměním naslouchalo Božímu slovu, aby se Kristu poslušněji oddávalo a člověku účinněji a živěji sloužilo. Každou obrodu v církvi konají ovšem lidé. Zápas o pravdivější porozumění evangeliu a 0 lepší život v Kristu není proto vždy božský a dokonale čistý. 1 církevní formace bývá provázena lidskou slabostí. Za lidsky porušenými slovy a činy však vždy září strhující a zapalující poznání Kristovy pravdy. V pokoře před Pánem, který je sám původcem všeho rozvlažení víry, smíme vyznat, že i za vznikem církve československé vidíme vroucí a palčivou touhu po skutečném kralování Kristově mezi lidmi přítomnosti, když stará církev nedovedla Krista zvěstovati člověku nové doby tak, aby moderní lidstvo ve svých zápasech kulturních, sociálních a společenských se dalo cestou, kterou ukazuje cíl víry — ke společnosti rovných a svobodných dítek Božích. I „nová" církev československá se zrodila z bolesti nad zpronevěrou církve Kristu a z touhy dáti společnosti lidské opravdovější bratrstvo víry, lásky í. naděje, jež by přitahovalo svědectvím života a nacházelo přesvědčivější cestu ke svědomí soudobého člověka. Jsme Bohu vděčni, že sítí, kterou on v nové církvi rozestřel, jsme byli zasaženi i my. Vzdáváme Bohu díky, že i nám otevřel nové dveře přístupu k sobě do svého království. Nová církev spolu se všemi svými údy vzala na sebe všechnu odpovědnost, kterou Pán vkládá na své bratrstvo svým posláním, odpovědnost za věrné hlásání Krista, za budování jeho obecenství i za svět přítomných dní. Co modliteb, chvil ztišeného naslouchání svědectví Písma, kolik opravdového myšlenkového zápasu o zvěst víry, kolik pokorné, oddané a trpělivé služby lásky si žádá poslušenství hlasu Pána církve! „Nová“ církev se připraví na úkoly přítomných chvil, dovede-li proniknouti ke smyslu svědectví Zákona a Proroků, porozumí-li podstatě slova apoštolského, neztratí-li ze svých zraků onen posilující „oblak svědků“ (Žid. 12, 1), jenž křesťana přítomnosti obklopuje od prvé stránky bible až k životu a dílu Dr Karla Farského v celém společenství církve Kristovy. Svědectví apoštolské církve spolu s tradicemi otců a bratří uvádí „riovou“ církev v duchovní souručenství Kristových učedníků. Jejich život víry dává přítomným dnům zakoušeti spojení s Kristem a učí poznávati Boží slovo ve vší jeho plnosti a monumentalitě. Pravé poznání Krista ze svědectví Písma a ze zápasů církve o Kristova ducha umožňuje „nové“ církvi ve svobodě víry a v lásce k čloéěku porozuměti potřebám dne tak, aby její dílo přinášelo pravou zvěst spásy každému, kdo v napětí mezi mírem a válkou, v zápase o povznesení života všech poctivě dobývajících vezdejší chléb, v boji o pravé lidské důstojenství uprostřed bratrské lidské rodiny očekává na slovo Hospodinovo. 8. leden zůstává pro církev československou trvalou připomínkou odpovědnosti za stálé pokračování v obroditelském díle obnovy církve Kristovým duchem, oběti přinesené pro novou církev, vybízí 1$ obětavé službě Ježíši Kristu v nové církvi, v díle na poslání církve, konaném pokorně každodenní evangelisační prací, nesenou modlitební touhou, aby sám Hospodin Bůh ujal lid svůj za jeho pravici (Iz. 41, 13), aby na bratrstvo Kristovo v církvi československé vylil bohatství svého Ducha svátého (Řím. 8, 1-39) a sám svým slovem z ní vybudoval církev bez poskvrny a vrásky (Efez. 5, 25-27). O. Rutrle Na počátku dějin mnohé náboženské obce byl den, kdy duchovní přistoupil k oltáři a bez jakýchkoli zevnich změn začal sloužit bohoslužbu, nikoliv mrtvou latinou, které lid nerozuměl, nýbrž živým českým slovem, které padalo hluboko do srdcí. Až dosud slyšel lid jazyk, který mu byl cizí, nesrozumitelný, a proto mrtvý, ale nyní zaslechl slova, kde rozuměl každému slůvku, každé nahlas pronesené větě ... „Vejdu k oltáři Božímu, k Bohu, jenž mě obveseluje od mladosti mé. Suď mě, Bože, a rozeznej mě od národa nesvätého a od člověka lstivého vytrhni mě!“ Svědci těchto chvil vypravují, že nepamatují takové dojetí a takové ticho v kostele, jako bylo v tuto chvíli, kdy jejich kněz sloužil bohoslužbu u oltáře českým jazykem. Byla to revoluce pod klenbou kostela. Velká odvaha kněze, který v této chvíli rozhodl mezi poslušností vůči papeži a voláním lidu. Zvítězil lid. V něm byla Boží vůle. Církevní ustanovení, papežské dekrety nebyly ničím proti mocnému přání lidu, který chtěl i u oltáře slyšeti svůj mateřský jazyk. Přišla plnost času, přišlo dozrání myšlenek a Pánu Bohu se zalíbilo, aby zasáhl do dějin malého stádečka, žijícího tady v této krajině. Není to možné jinak, než že Bůh sám přišel a lid jenom zvolna rozeznával barvy nového dne. Slyšel v sobě něco mnohem silnějšího, než byl hlas biskupů, a vydal se za tímto hlasem. Co dosud bylo neotřesitelným chrámovým pořádkem, co se zdálo přímo na věky nezměnitelným, se pojednou změnilo. Na počátku dějin všech sborů bylo Boží volání. Pisatel putování po našich sborech najde ještě dnes toto Boží volání všelijak zformované, omalované a zaměněné za vlastenčení bez jasné formy, ale i tam je možno ještě dnes je slyšet. Tento Boží hlas byl ve všech obcích a je společným znakem počátků celé církve. Často můžeme vynechat jen jméno, a máme putování pro deset jiných obcí. Konečně víme, že Bůh všechny lidi stejně miluje. Jeho hlas ke všem promlouvá. Československá církev nevznikla v Praze. Ona byla volána k životu i ve stech jiných míst a v Praze 8. ledna 1920 bylo jen hlasitě vysloveno, co ve stech jiných míst snili a nač čekali. Držitelé tehdejší státní moci, stejně jako dosavadní držitelé mocí církevní se zalekli tohoto hlasu, neboť se tu dělo něco, co překračovalo jejich posvěcené řády, co neprošlo jejich radou a nemělo jejich pečeť. Zakazovali, bouřili a šli proti lidu, který si žádal církev bez římského papeže. Jak se už mnohokrát stalo, tak i na počátku dějin československé církve se opakovalo, že bouření proti hlasu lidu je marné a že si lid vždycky svou cestu najde. Bylo to právě včas, kdy se četlo z Evangelia slovo: „Pojďte do Betlema a vizte tu věc, kterou Pán oznámil nám.“ A tak lid šel. A jde dosud. Přešel od jedné formy k druhé a my dnes až žasneme nad tím, jak dlouhou cestu urazil od svých začátků. Na sta nových , zdí se zdvihlo a dosud zdvíhá, aby se stalo přístřeším pro modlitbu a rozjímání Božího slova. Československá církev, věrná Božímu volání, roste k nové duchovní orientaci a vždy k jasnému a určitému přihlášení se k Ježíši Kristu. Ten první den, kdy pod klenbou starých chrámů se po prvé začal kněz ještě v šatě římského duchovního modlit českou liturgii, dnes žije ve velké a mocné obměně v desítkách našich sborů. Vracíme se vždycky ve výroční den založení církve pro vzpomínku, abychom poznavše staré, sílili pro nové. Nezapomínáme chudých začátků, které byly bohaté vírou i nadějí. Nezapomínáme těch, kdož první se přihlašovali do církve a dávali základ novému duchovnímu společenství, z kterého se dnes těšíme my a ve kterém rosteme a sílíme. Malý, úzký pramínek se rozšířil v potoky a řeky. Kéž by všude přinášel duchovní vláhu a naplňoval srdce takovou vděčností, jako když o vánocích 1919 anebo v lednu 1920 věřící lid slyšel slova ořekladu staré liturgie Vejdu k oltáři Božímu, k Bohu, jenž ipě obveseluje od mladosti mé.“ (Řím. 10, 17). • i DO NAŠICH DNŮ iiiiiiiiiiiimiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiimiiiiiiiiiiiiiimiiiiiiimiimiiimiimmimiiiiiimmiiiiiimiiiiiiimiiiiiiiiiiiiiiiiiiii Svíce nohám mým jest slovo Tvé a světlo stezce mé. Žalm 119, 105. My milujeme jej, neboť on prve miloval nás. I. Jan. 4, 19.; 1. LEDNA ^ v Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi I. Mojž. 1, 1\ Bože, který jsi pravdou naší víry a naši zkušenosti, Ty jsi na počátku i na konci Pán všeho, silný a mocný na věky věčné. 2. LEDNA Země byla nesličná a pustá a tma byla nad propastí. I. Mojž. 1, 2; Pane náš a Stvořiteli, Tvé dílo udivuje. Vírou nám oznamuješ, že i neslušnost má v Tvém plánu místo a doroste jednou v krásu. 3. LEDNA _ Duch Boží vznášel se nad vodami, I. Mojž. 1, 2>Tmy a propasti se ztrácejí, pomyslíme-li na Tebe, který jsi všude, naděje nás všech, vždy všemu přítomný a všechno moudře řídící. 4. LEDNA I řekl Bůh: „Buď světlo!” I. Mojž. 1, 3. Tvé slovo, Pane, je skutek a čin. I my je slyšíme a slyšíce vyznáváme Tjá ve víře, chválíme a velebíme. 5. LEDNA ‘ ' ■í oddělil Bůh světlo od tmy. I. Mojž. 1, 4. Bože, který jsi sklenul nad námi strop plný hvězd, my vidíme Tvoji dlaň a věříme v moudré Tvé řízení světa i každého jednotlivého člověka na cestu světla. 6. LEDNA . I byl večer a bylo jitro. I. Mojž. 1, 5.; Denně nás, Pane, voláš ranním rozbřesknutím a dovoluješ nám večer, abychom si odpočinuli po práci. Posvěť na naše vidění světa a slyš naše prosby za světlo, kterého nám dopřáváš a od kterého my často svou vlastní vinou a nedokonalosti se odvracíme. 7. LEDNA I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej; muže a ženu stvořil je. I. Mojž. 21, 7., Od Tebe jsme vyšli a Tvoji, Pane, jsme. Patříme Ti a všechno, co je v nás, patři Tobě: náš čas, naše práce, naše naděje, naše láska. Posvěť, Hospodine, všechno naše jednání svým věčným otcovstvím. 8. LEDNA Otče náš, kterýž jsi v nebeckh, posvěť se jméno Tvé. Mat. 6, 10; Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé. Mat. 6. 10. losti Tebou učiněné, a dal jsi nám dar viry, abychom Tebe spatřovali a na přikázáni Tvá očekávali. Děkujeme Ti za lásku, kterou se k nám hlásíš jako Otec. Děkujeme Ti, že i my se můžeme vždy znova a nové k Tobě takto hlásit, rozhodovat o své cestě k Tobě a zpívat Ti na nových cestách písně díků a chvály. 9. LEDNA Vše, což učinil, bylo velmi dobré. I. Mojž. 1, 31.; Co od Tebe přichází, Pane, je dobré. Zadrž, Pane, naši ruku, jíž svévolně rušíme Tvé dílo. Posilni nás ve vidění Tvého díla, abychom vždy byli poslušní Tvých řádů, jež jsou dokonalé. 10. LEDNA Štípil Hospodin Bůh ráj a postavil tam člověka. I. Mojž. 2, 8. Ód počátku svého myšlení člověk poznává, že jeho osudem není pustina ale ráj. Jako Ty jsi Otec, tedy dobře činíš čiověku, tak jsi mu dal za domov zemi dobrou, že on ji nazýval matkou. Určením člověka je světlo, radost a pokoj. Vždyť Ty miloval jsi nás prve, než svět byl. 11. LEDNA Bez něho není nic učiněno, což učiněno jest. Jan 1, 3,. Pane, který jsi všechno učinil, pomoz naší nedověře, abychom viděli Tvé dary, plně jich užívali a milovali člověka svého bratra. 12. LEDNA V něm byl život a život byl světlo lidí. Jan 1, 4. Světlem a pravdou ozáři nás, Pane, abychom chodili v cestách Ježíše, v němž je náš život, naše cesta a naše pravda. 13. LEDNA ' Tento byl to pravé světlo, kteréž posvěcuje každého člověka, přicházejícího, na svět. Jan 1. 9. Bože, který jsi se smiloval v Ježíši Kristu nad námi nade všemi a zavolal jsi nás jeho životem zpět k sobě, děkujeme Ti za tuto přemiru lásky a za to, že smíme žít y stopách našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, Tebou posvěcených. Lohn.