Český Zápas, 1961 (XLIV/2-52)

1961-01-12 / No. 2

STRANA 2 Zlá žádost Exodue 20, 17 Kristova výzva Neodpírejte zlému! byla v církvi předmětem spení a vel­kého neporozumění. Ti, kteří brali Kristovy výroky doslova, hlásali pa­sivitu ke zlu, nebráoit sa zlému, aby se zlo nezvětšovalo. Mezi prívrženca neodpírání zlému patřil i t. N. Tof­­- stoj a náš Petr ChelčiCký. Ten byl i proti jakémukoliv obrannému bojí. Však mnohá událost dává pádnou odpověď dějin, že Tolstoj í Cheičičký se mýlili. Ríká-li Pán Ježíš „Neodpírejte zlé­mu,“ neznamená to pro věřící neodpí­rat zlu zlém, nerozněcovat v srdci touhu po pomstě a po odplatě podle tření „Oko za oko, zub za zub.“ „Svým příkazem varuje Ježíš své vy­znavače před sváry n touhou po odplatě. Kristův učedník má raději bezpráví strpět, než je činit a tak bezpráví rozmnožovat. V každém člověku je skryta žádo­stivost po dosažení vlastního práva a spravedlnosti, Z této touhy dosáh­nout za každou cenu pro sebe spra­vedlnosti a práva, snadno se zrodí žádostivost po věcech, jež se dají získat jen na úkor bližního, protože člověk sám od sebe nezná někdy mí­ru spravedlnosti. Pán Ježíš však činí člověka svobodným od takového dychtění a líčí ho myslet na právo je­ho bližního. Tam, kde člověk myslí jen na sebe a své věci, upadá snadno do žádostivosti po věcech cizích. Pro­ti této vlastnosti lidského srdce mlu­ví již Starý zákon v desátém Božím přikázání. Právě v tomto Božím příkaze, kde je vyslaven požadavek čistého srdce, dosahuje Starý zákon novozákonní úrovně. Zatím co ostatní příkazy De­satera mluví o činech, desátý příkaz mluyí o jejich duchovních kořenech, o žádostivosti a zlé myšlence. Proti zlým skutkům se snadněji bojuje než proti zlé žádosti, která je vyvolávána třeba jen pohledem nebo slovem. Žá­dost má přistup ke každému lidskému srdci, o němž již prorok Jeremiáš vy­dává těžké svědectví: „Nejlstivější je srdce nade všecko a nejpřevráceněj­ší. Kdo vyrozumí jemu?“ (Jer. 17,9). To není pesimistický pohled, ale rea­listické vidění skutečnosti očima víry. Znamenitý kazatel Spurgeon říká­val, že kdyby lidské srdce mělo okno, jímž by bylo do něho vidět, že by si nikdo z lidí nerozepnul kabát. Kdo z nás by tak mohl učinit s klidným svědomím? Nemůžeme zabránit, aby v našem srdci žádné žádosti nevzni­kaly, právě tak, jako nemůžeme za­bránit, aby nelétali volně nad naši­mi hlavami nebeští ptáci. Můžeme však zabránit zlé žádosti, aby se nám neuhnízdila v srdci. Velkou pomocí je plnění Baží vůle. Tam, kde se člo­věk s pomocí Boží naučí nasadit svým žádostem Boží otěže,, má vyhrá­no. Kde člověk Boží uzdu odhodí, tam snadno klesne do víru žádosti a neví si rady ani pomoci. Příkazem Nepožádáš cožkoliv je bližního tvého! dává Bůh člověku vel­kou pomoc. Tímto slovem se vracíme k prvnímu přikázání, neboť v obou těchto příkazech, které tvoří začátek i konec Desatera, jde o lidské srdce. V prvém Já jsem Hospodin Bůh tvůj! je člověku sděleno, že jeho srdce má být božím oltářem, bez místa pro mo­dly. Desátým příkazem jsme upozor­ňováni na nebezpečí žádostivosti, na nebezpečí a sílu zlých myšlenek, které stojí u kořene zla v lidském životě. Četl jsem vyprávění hajného, kte­rý se stal svědkem nezvyklé události. Viděl vzlétnout orla, který se však po chvíli zřítil k zemi jaka zasažen. Když orla našel, byl již mrtvý a na těle měl přisátou malou lasičku. Orel ji vzal do drápů jako svou kořist a vznesl se do výše. Lasička se mu však nějak vymkla a způsobila jeho pád. Takovou lasičkou v životě člo­věka je jeho hříšná žádost po cizích věcech. Strhuje člověka v jeho rozle­tu k vysokým životním cílům a způ­sobuje začasté i jeho pád. Ve Starém zákohě máme mnoho příkladů zlých následků žádostivosti, o níž stojí psáno, že když počne, tak porodí hřích a jeho odplatou je po­tom smrt. Vzpomeňme jen vyprávěni o Nábotově viniei v 1. Král. 21,1—19, či závisti Josefových bratří v Gen. 37,1 až 36 nebo Davidově zlého činu proti věrnému Uriášovi v II. Sam. 11. Všij* de tam zlá žádostivost způsobila mno­ho utrpení, bolesti, ano i smrt nevin­ných. Tak pustoší zlá žádostivost kaž­dého, kdo jí podlehne. Proto nás Pán Bůh varuje: Nepožádáš cožkoliv jest bližního tvého! Varuje proto, že má rád člověka a chce, aby všichni živi byli a chodili v lásce a pokoji. DOBROMIL MALÝ týden $ Pánem Druhá neděle po Zjevení Páně Blahoslavený, kdo se nepohoršuje nad Ježíšem Kristem, ale Činí pokání Obratie se, aby byli shla­zeni hříchové vaši, když by přišli časové rozvlažení od tváří Páně. (Sk. ap. 3, 19) Vánoční čas je časem rozvlažení. Hospodin duši mou občerstvuje. V únavě nejsme schopni obrácení. Ale když Pán pošle rosu shůry, jsme schopni činit pokání. O vánocích jsi byl u zpovědi a přijímal jsi svátost večeře Páně. Odstranil jsi aspoň ně­který svůj zlozvyk, nedostatek, hřích? Kéž v novém roce dá vánoční časové rozvlažení své ovocel A poslal by toho, kterýž vám kázán jest, Ježíše Kris­ta. (Sk. ap. 3, 20) Co je obsahem nedělního kázání? Nekážeme o osobách, nevelebíme člo­věka, nestavíme do popředí své já. Spatný je kněz, který káže sebe. Ká­žeme Ježíše Krista, toho ukřižované­ho. Pamatuješ si, co bylo ve včerej­ším kázání řečeno o Kristu? Pamatu­ješ, co ve včerejším kázání zvěstoval Kristus tobě? D Poslal k Ježíšovi, řka: Ty­li jsi ten, kterýž přijití má, čili jiného čekati máme? tLukáš 7, 19) Ježíš Kristus přišel na svět. Je to ten pravý, který je Spasitelem svě­ta? Snad tě Ježíš udivuje obyčejnostl a prostotou, snad se ti nezamlouvá svými přísnými požadavky, snad tě pohoršuje svým křížem. A přece — není Jiného Jména pod nebem, skrze které bychom spasení došli, než jmé­no Ježíš Kristus. Mějž jistý příklad zdra­vých řečí, kterýž jsi slýchal ode mne, u víře v lásce, kteráž jest v Kristu Ježíši. (2.*Tim. 1, 13) Církev sto-]! na slovu. Jestliže její řeči Jsou nezdravé, sama církev je ne­mocné. Nezdravé jsou v církvi hádky, pomluvy, prázdné modlitby, neupřím­ná planá kázání. Ale zdravě mluví, kdo šiří svým slovem víru, lásku a naději. Přispíváš svými rty k ozdra­vění církve? B A nechat se také učí i na­ši v dobrých skutcích před­čtu, kdež jsou toho potřeby, \ aby nebyli neužiteční. (Tit. ' 3, 14) Musíme se to pořád učit — jít pří­kladem v dobru. „Naši“ — to bylí vě­řící na Krétě, o které pečovaly průvod­ce apoštola Pavla Titus. „Naši — to jsou věřící v Praze na Letné, v Michli, Vysočanech, Kolíně, Olomoucí a dal­ších a dalších náboženských obcích. „Naši“ — to jsme spolu s ostatními církvemi i my — věřící církve česko­Dslovenské. r Z hlubokosti volám k to­bě, Hospodine. (Žalm 130,1) Není moje víra povrchní? Není má zbožnost mělká? Žalmista volal z nej­vniternějších útrob své bytosti, ze sa­mého dna své duše, z hlubin svého vroucího srdce. 1 moje modlitby at jsou modlitby z hloubky, Takové ať jsou i mé skutky víryl A byla ruka Páně s nimi, a veliký počet věřících obrá­til se ku Pánu. (Sk. ap. 11, _ 21) Kéž je t s námi ruka Páně ochra­­ijící, žehnající, pozvedající, varující, sstající! Ruka Páně veď nás cestou ;kou a branou těsnou do příbytků čného království Božího. Nauka církve československé o církvi Československá církev si ve svých bohoslužebných shromážděních od počátku uvědomuje a připomíná, že je církví Boží,- Kristovou, ekklésií. V liturgii dr. K. Farského vyznává o sobě totéž, co o sobě věděla apoš­tolská ekklésia novozákonní, že je „účastenstvím Krista“ (1. Kor. 1, 9) a „účastenstvím Ducha svátého“ (2. Koř. 13, 13; Filip 2, 2). Výslovně je to vyznáváno na několika místech liturgie. Již úvodní liturgický pozdrav vyjadřuje smysl liturgického shro­máždění a podstatu církve slovy: a „Milost pána Jezu Krista a láska Boží účastenství Ducha svátého se všechněmi vámil“ (2. Kor. 13, 13). V původním znění Farského liturgie duchovní před přijímáním prosí za celou shromážděnou obce Krista: Očastnými 'íajemné své večeře nás učiň tak, jak pohostil jsi oněch jede­náct. A nechť každému z nás není polí­bení svátých tvých tajin k duchovní zkáze, nýbrž k radostí a blahu. Pane, nejsme hodni, abys vešel k nám, ale toliko rci slovem a uzdraveny budou duše naše,“ Tato víra v přítomného Pána církve a obecenství s ním ]e v opraveném textu Farského liturgie (od r. 1939) vyjadřována a vyznává­na takto: „Kdekoli shromáždí se dva nebo tři ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich!“ (Mat. 18, 20) — „Kristus prostřed nás!“ — „S námi Jest a povždy bude!“ Před přijímáním v opravené liturgii opakuje třikrát celé shromáždění prosbu: „Pane, ne­jsme hodni, abys vešel k inám, ale rci toliko slovem a uzdravehy budou duše naše.“ Tyto jednoznačné vyznavačské a bohoslužebné skutečnosti dokazují, že československá církev se od. počátku ve svých bohoslužebných shromáždě­ních uvědomuje a poznává jako ek­klésia, jako lid Kristův, který je v obecenství se svým Pánem v Duchu svátém. Přitom se československá cír­kev současně a samozřejmě od po­čátku buduje také jako instituce s právními, věroučnými, bohoslužebný­mi, organizačními a hospodářskými řády, které mají sloužit životu a po­slání ekklésie v církví českosloven­ské, které mají tento život a toto po­slání umožňovat, podporovat, zajiš­ťovat a chránit. Novozákonní ekklésia se dějinným vývojem stala také institucí. Tento vývoj znamenal podstatné přetvoření ekklésie v katolicismu. Z úsilí o ná­vrat institucionální církve k původní podstatě novozákonní ekklésie vedlo ke vzniku stále nových církvi. Zásad­ně můžeme říci, že vznik církevní instituce na půdě novozákonní ek­klésie neznamená konec ekklésie ve světě. Ekklésia existuje dále v pev­ných poutech církevní instituce, ji­miž je jednak chráněna (plní-lí In­stituce své pravé poslání), Jednak umrtvována (nedrží-li se instituce v mezích svéh^ poslání). Těžiskem ži­vota ekklésie ve světě zůstávají míst­ní křesťanská obce a sbory všech církví. Příčinou rozdělení ekklésie do mnohých církevních Institucí je na jedné straně hřích, jež porušuje' I círk­ve a tak dává podnět ke vzniku no­vých církví, na druhé straně je pří­činou' vzniku nových církví právě zmíněná snaha po čistotě Boží církve. Také dějinné okolnosti někdy vedou k tomu, že původně jednotná církev se dělí na dvě částí. Politické rozdě­lení dříve jednotného státu na dva celky může míti za následek také rozdělení, církve. Ale přes všechno rozdělení církví zůstává v nich Boží církev jedna po celém světě. Žádná z církví není sama o sobě ekklésií, protože ekklésia je ve všech církvích pokud jsou v nich obce a sbory, kte­ré vyznávají Ježíše Krista Jako svého Pána a slouží Jemu.'Ale ani souhrn všech církví není totožný, s novozákon­ní ekklésií, protože ekklésia nebyla a není institucí. Církve ve svém souhrnu představují ekklésií sloučenou s insti­­tuciálníml prvky a řády. Ekklésia v církvích žije, ale není s nimi totož­ná. Zůstává i nadále jedna, svátá a obecná. Úkolem církevních institucí je sloužiti této Kristově eklésli v nich žijící a starati se o to, aby byly uvol­něny opět cesty Duchu svátému do života ekklésie, aby tak lidské institu­cionální řády a úřady v cfrkvi se stá­valy stále více zbytečnými. Tento cíl je ovšem nedosažitelný ve své úplnos­ti v dějinách, Pokud budou trvati na­še dějiny, bude nutná také nějaká církevní instituce. Jde pouze o to, aby instituce nezatlačila v církvi na dru­hé místo ekklésií. Jako každá církev tak í církev čes­koslovenská může existovati v těchto dějinách a v tomto světě jen jako Instituce. Ale tato instituce, její řády, orgány, a prostředky by neměly žád­ného smyslu a účelu, kdyby v této církevní institucí, v jejích obcích, ne­žila a své poslání ve světě neplnila věřící obec Kristova, ekklésia. Pod-: statou církve československé je ekklé­sia, její zevní lormou je církevní Insti­tuce. Československá církev je sou-: časně, ekklésia a instituce. EJcklésia v ní má růst, kdežto instituce" v ní se má menšit (Jan 3,30). Kdyby vláda . Kristovy lásky v Duchu svátém v církvi rostla a sílila, činila by lidské církevní řády a úřady Protože však není plností zbytečnými. Ducha a Kristovy lásky v církvi, je církevní instituce, Její řády, úřady a moc, na-: prosto nutná a nepostradatelná, ne-: má-li nastat! v církvi zmatek a anar­chie. V realistickém křesťanském po­hledu úplné zmizení církevní Institu­ce může býti očekáváno až v plnosti Božího království po ukončení dějin. Toto je v přítomnosti zásadní nau­kový pohled církve československé na církev, jak je vysloven a rozveden v jasných otázkách a odpovědích v Základech víry českoslo­venské církve (1958). Jde o rea­listickou křesťanskou nauku, která na Jedné straně střeží pravou podstatu a pravé poslání církve jakožto ekklé­sie, která však na druhé straně svým respektováním dějinných potřeb círk­ve Jakožto instituce staví hráz proti blouznivému sptritualismu (duchov­nosti), který zapomíná, že církev Kristova žije dosud v tomto hmotném světě a v těchto světských dějinách, že tu Ještě není věk plnosti Ducha svátého, jenž je zatím jen předmětem křesťanského očekávání a křesťanské naděje. ZDENEK TRTlK KANADSKÄ CfRKEVNf RADA ZASE­DALA. Ve St. Catharines, vzdáleném několik málo kilometrů od Niagar­ských vodopádů, sešli se v listopadu zástupci jedenácti nekatolických círk­ví ze všech* částí Kanady ke 13. za­sedání Kanadské církevní rady (Cana­dian Council oj Churches). Nekato­lické, zejména protestantské církve, mají ve svých řadách malou většinu obyvatelstva Kanady (53 procent}, je­hož je na 17 mil. Kanadská církevní rada má 144 členů, z toho 19 ten. Na jejím listopadovém zasedání' pro­mluvil prof. dr. Robert Nelson, známý svým bojem proti rasové diskriminaci o jižních státech USA. Dr. Nelson se před časem vzdal profesury na uni­versitě v Nashville na protest proti skutečnosti, že jeden z černých stu­dentů university byl pro účast na de­monstracích za zrovnoprávnění ras ze studia vyloučenv Dnes dr. Nelson vy­učuje na teologickém semináři v Prin­­cetonu. Na zasedání Kanadské církev­ní rady promluvil také farář R. M. Bennet z Toronta, který prohlásil, že „dni nadvlády západních mocností jsou pryč. Dnes jsme souzeni pro nedo­statek věrnosti k Pánu, pro špatné zacházní s méně privilegovanými bratry a pro nedostatečnou péči o dru­hé“. l>OIIIJI»M<l Bezmála pod samými zdmi mohutných objektů ČKD-Stalin-. grád ve Vysočanech stál do ne­dávna drobný sbor vysočanské obce, sbor Knížete míru. Všit chni, kteří jezdívají do této] pražské čtvrti, jej mají v pat měti, s jeho symbolem církve, nad vchodem. Tento sbor, budo­vaný před lety s péčí a láskou, s oběťmi, jak jsme tomu zvykli u naších bratří a sester (as je­ho pořizovacími náklady se vlastními silami nakonec ani nestačili sami vyrovnat), měl však jeden vážný nedostatek pro budoucno. Stál v regulační čiře pražského stavebního plát. nu, od první chvíle, kdy jej Vyt sočanští ze staré budovy počali přestavovat. A tak jednoho dne musel ustoupit.,. Takový je prolog k nynějšímu sbo­ru Knížete míru v Praze-Vysočanech,­­který byl otevřen ve výroční den za*ä ložení československé církve, v ne-i děli 8. ledna 1961. K této radostný chvíli celé církve, především pak ná-5 boženských obcí pražského okrsku1,; přišli patriarcha dr František Kovář,; pražský biskup dr. Miroslav Novák,; děkan Husovy fakulty dr. Miroslaij Kaňák a duchovní; ale především přu šli věřící, kteří zaplnili nikterak man lou prostoru sboru; věřící nejen z místní náboženské obce, ale z celé Prahy 1 blízkého okolí. Plnili slovo,; které praví, abychom se radovali é radujícími se. Chvíle otevření sboru) byla, jinak ani nemůže být, chvílí dě-i kování: Pánu církve, za neustálotj přítomnost uprostřed svého lidu, ve-) řejné správě, která s plným poro-i Zuměním pro potřeby náboženské obce a pohotově vyřešila problém budovy pro církevní potřebu, podě-o kovalo se upřímně vysočanským brat-) řím a' sestrám s jejich farářem J. V. Kačírkem, kteří do roka proměnili sto let starou budovu ve vlídné a důstojné sborové prostředí (a práce. 1 ^páklady byly vpravdě nemalé!). Bratr patriarcha ve své promluvě (I. Petr. z 2. kap. a Matouš 11. kap.)i ukázal na funkci a místo sboru v žl-: vctě a díle československé církve. Jen živý, vzkříšeflý Ježíš Kristus upro­střed svého lidu učiní z tohoto domu dům modlitby, dům lásky, služby, víry a naděje. Neposvěcujeme tento dům k jeho jedinečnému poslání žádnými vnějšími činy, ale pokornými prosba­mi o přítomnost Boží v jeho zdech; o neviditelnou přítomnost Pána Ježíše Krista v každém shromáždění. A na věřících pak Je a bude, aby neustá-i lým svědectvím víry a života z víry přesvědčovali, jak porozuměli evan-i geliu lásky a pokoje ve svém každo­denním životě. Byli Jsme vděčni za několik vět z historie právě otevřeného sboru Knížete míru v Praze-Vysočanech, jež pověděl před zahájením prvních bo­hoslužeb místní farář J. V. Kačírek. Tu jsou v tom nejpodstatnějším: Před sto lety byla budova stavěna jako modlitebna, aby se — po různých službách — vrátila k funkci, pro kte­rou byla určena ještě dříve, než vznikly stavební plánky. Vysočanští,; kteří ji přibližně před rokem převzali,; počali v ní s bohoslužbami po nej-i nutnějších úpravách, které pak po-i kračovaly v podstatě- až do dne otevření. Á náboženská obec ještě má některé práce před sebou. Sko­da, že jsme park, v němž sbor stojí, za domem ,JJ ruského dvora“ na hlavní vysočanské třídě, nespatřili v plném lesku jara nebo léta. Ko­nečně na tom otevření sboru ve vý-i roční den založení církve něco je. Pro kroniku náboženské Obce, pro historii sboru, na vzpomínání, aby se to dobře pamatovalo. A my přece, až bude jaro, můžeme přijít. Z poslední vět jste zjistili, že vy-i sočanský sbor Knížete míru nemusí nikdo dlouho hledat. Třeba se tam uvH dime. STANISLAV LAHODNÁ 6Ž C 0 CG ŕ 1 8 a* Drobty z vánočního stolu Pokračováni ze strany 1. Ti pak, ač o tom nekřičeli do světa a nechtěli o tom přesvědčit zbraní a krví, obohatili lidstvo mnohými hod­notami ve jménu Ježíše Krista. A my se ptáme právem, oo nám zbylo z těchto vánoc a co křesťané nesou od vánočního stolu do světa. Je to otázka oprávněná, zvláště v sou­časné problematice světa a pak i pro­to, že vcházíme do nového občanské­ho roku, do roku neobyčejného tím, že je počátkem nového velkého plánu práce a života nás všech. Tento prv­ní krok je naplněn jako vždy mnoha přísliby a předsevzetími. Celá naše společnost se připravuje ke zkrášlení země a obohacení života všech ob­čanů. Lidé se stávají náročnými. Přejí &i život bohatý, a šťastný. Zvláště v hmotné kultuře jsou stále nároč/ mějšími. S rostoucím blahobytem stup­ňovat 1 náročnost duchovní a mravní, připravovat podmínky pro ipravý lid­ský život, krášlit a zúrodňovat zemi, proniknout do tajemství vesmíru, zni- ČH smrtonosné zbraně a ulehčit li­dem břemeno, jímž po věky bylo zbrojení a vydržování vojsk, zajistit celé zemí pokoj a mír — to jsou úko­ly, při nichž křesťané nemohou a ne­smějí chybět a při nichž také nesmě­jí být pouze lhostejnými a pasivními diváky. Jen křesťané, kteří se ne­spokojili s drobty z vánočního stolu, ale kteří přijali plně zvěst o Ježíši Kristu, dárci lásky a tvůrci pokoje, mohou dát světu víc než jen drobty — mohou dát do společného díla vše­chnu svou sílu, poctivost, upřímnost a otevřené srdce, horlivost a mírami - lovuost, všechnu svou lásku a práci svých rukou. A musí tak činit, dokud nepřijde den, kdy všichni hladoví bu­dou nakrmeni, žízniví napojeni, věz­ňové propuštěni, nepřátelé lidstva po­třeni, dokud spravedlnost, mir a spa­sení Jeho neobšťastní celou zemi. ANEŽKA EBERT0VÄ Y ČESKÝ ZAPA$

Next