Český Zápas, 1961 (XLIV/2-52)
1961-01-12 / No. 2
STRANA 2 Zlá žádost Exodue 20, 17 Kristova výzva Neodpírejte zlému! byla v církvi předmětem spení a velkého neporozumění. Ti, kteří brali Kristovy výroky doslova, hlásali pasivitu ke zlu, nebráoit sa zlému, aby se zlo nezvětšovalo. Mezi prívrženca neodpírání zlému patřil i t. N. Tof- stoj a náš Petr ChelčiCký. Ten byl i proti jakémukoliv obrannému bojí. Však mnohá událost dává pádnou odpověď dějin, že Tolstoj í Cheičičký se mýlili. Ríká-li Pán Ježíš „Neodpírejte zlému,“ neznamená to pro věřící neodpírat zlu zlém, nerozněcovat v srdci touhu po pomstě a po odplatě podle tření „Oko za oko, zub za zub.“ „Svým příkazem varuje Ježíš své vyznavače před sváry n touhou po odplatě. Kristův učedník má raději bezpráví strpět, než je činit a tak bezpráví rozmnožovat. V každém člověku je skryta žádostivost po dosažení vlastního práva a spravedlnosti, Z této touhy dosáhnout za každou cenu pro sebe spravedlnosti a práva, snadno se zrodí žádostivost po věcech, jež se dají získat jen na úkor bližního, protože člověk sám od sebe nezná někdy míru spravedlnosti. Pán Ježíš však činí člověka svobodným od takového dychtění a líčí ho myslet na právo jeho bližního. Tam, kde člověk myslí jen na sebe a své věci, upadá snadno do žádostivosti po věcech cizích. Proti této vlastnosti lidského srdce mluví již Starý zákon v desátém Božím přikázání. Právě v tomto Božím příkaze, kde je vyslaven požadavek čistého srdce, dosahuje Starý zákon novozákonní úrovně. Zatím co ostatní příkazy Desatera mluví o činech, desátý příkaz mluyí o jejich duchovních kořenech, o žádostivosti a zlé myšlence. Proti zlým skutkům se snadněji bojuje než proti zlé žádosti, která je vyvolávána třeba jen pohledem nebo slovem. Žádost má přistup ke každému lidskému srdci, o němž již prorok Jeremiáš vydává těžké svědectví: „Nejlstivější je srdce nade všecko a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?“ (Jer. 17,9). To není pesimistický pohled, ale realistické vidění skutečnosti očima víry. Znamenitý kazatel Spurgeon říkával, že kdyby lidské srdce mělo okno, jímž by bylo do něho vidět, že by si nikdo z lidí nerozepnul kabát. Kdo z nás by tak mohl učinit s klidným svědomím? Nemůžeme zabránit, aby v našem srdci žádné žádosti nevznikaly, právě tak, jako nemůžeme zabránit, aby nelétali volně nad našimi hlavami nebeští ptáci. Můžeme však zabránit zlé žádosti, aby se nám neuhnízdila v srdci. Velkou pomocí je plnění Baží vůle. Tam, kde se člověk s pomocí Boží naučí nasadit svým žádostem Boží otěže,, má vyhráno. Kde člověk Boží uzdu odhodí, tam snadno klesne do víru žádosti a neví si rady ani pomoci. Příkazem Nepožádáš cožkoliv je bližního tvého! dává Bůh člověku velkou pomoc. Tímto slovem se vracíme k prvnímu přikázání, neboť v obou těchto příkazech, které tvoří začátek i konec Desatera, jde o lidské srdce. V prvém Já jsem Hospodin Bůh tvůj! je člověku sděleno, že jeho srdce má být božím oltářem, bez místa pro modly. Desátým příkazem jsme upozorňováni na nebezpečí žádostivosti, na nebezpečí a sílu zlých myšlenek, které stojí u kořene zla v lidském životě. Četl jsem vyprávění hajného, který se stal svědkem nezvyklé události. Viděl vzlétnout orla, který se však po chvíli zřítil k zemi jaka zasažen. Když orla našel, byl již mrtvý a na těle měl přisátou malou lasičku. Orel ji vzal do drápů jako svou kořist a vznesl se do výše. Lasička se mu však nějak vymkla a způsobila jeho pád. Takovou lasičkou v životě člověka je jeho hříšná žádost po cizích věcech. Strhuje člověka v jeho rozletu k vysokým životním cílům a způsobuje začasté i jeho pád. Ve Starém zákohě máme mnoho příkladů zlých následků žádostivosti, o níž stojí psáno, že když počne, tak porodí hřích a jeho odplatou je potom smrt. Vzpomeňme jen vyprávěni o Nábotově viniei v 1. Král. 21,1—19, či závisti Josefových bratří v Gen. 37,1 až 36 nebo Davidově zlého činu proti věrnému Uriášovi v II. Sam. 11. Všij* de tam zlá žádostivost způsobila mnoho utrpení, bolesti, ano i smrt nevinných. Tak pustoší zlá žádostivost každého, kdo jí podlehne. Proto nás Pán Bůh varuje: Nepožádáš cožkoliv jest bližního tvého! Varuje proto, že má rád člověka a chce, aby všichni živi byli a chodili v lásce a pokoji. DOBROMIL MALÝ týden $ Pánem Druhá neděle po Zjevení Páně Blahoslavený, kdo se nepohoršuje nad Ježíšem Kristem, ale Činí pokání Obratie se, aby byli shlazeni hříchové vaši, když by přišli časové rozvlažení od tváří Páně. (Sk. ap. 3, 19) Vánoční čas je časem rozvlažení. Hospodin duši mou občerstvuje. V únavě nejsme schopni obrácení. Ale když Pán pošle rosu shůry, jsme schopni činit pokání. O vánocích jsi byl u zpovědi a přijímal jsi svátost večeře Páně. Odstranil jsi aspoň některý svůj zlozvyk, nedostatek, hřích? Kéž v novém roce dá vánoční časové rozvlažení své ovocel A poslal by toho, kterýž vám kázán jest, Ježíše Krista. (Sk. ap. 3, 20) Co je obsahem nedělního kázání? Nekážeme o osobách, nevelebíme člověka, nestavíme do popředí své já. Spatný je kněz, který káže sebe. Kážeme Ježíše Krista, toho ukřižovaného. Pamatuješ si, co bylo ve včerejším kázání řečeno o Kristu? Pamatuješ, co ve včerejším kázání zvěstoval Kristus tobě? D Poslal k Ježíšovi, řka: Tyli jsi ten, kterýž přijití má, čili jiného čekati máme? tLukáš 7, 19) Ježíš Kristus přišel na svět. Je to ten pravý, který je Spasitelem světa? Snad tě Ježíš udivuje obyčejnostl a prostotou, snad se ti nezamlouvá svými přísnými požadavky, snad tě pohoršuje svým křížem. A přece — není Jiného Jména pod nebem, skrze které bychom spasení došli, než jméno Ježíš Kristus. Mějž jistý příklad zdravých řečí, kterýž jsi slýchal ode mne, u víře v lásce, kteráž jest v Kristu Ježíši. (2.*Tim. 1, 13) Církev sto-]! na slovu. Jestliže její řeči Jsou nezdravé, sama církev je nemocné. Nezdravé jsou v církvi hádky, pomluvy, prázdné modlitby, neupřímná planá kázání. Ale zdravě mluví, kdo šiří svým slovem víru, lásku a naději. Přispíváš svými rty k ozdravění církve? B A nechat se také učí i naši v dobrých skutcích předčtu, kdež jsou toho potřeby, \ aby nebyli neužiteční. (Tit. ' 3, 14) Musíme se to pořád učit — jít příkladem v dobru. „Naši“ — to bylí věřící na Krétě, o které pečovaly průvodce apoštola Pavla Titus. „Naši — to jsou věřící v Praze na Letné, v Michli, Vysočanech, Kolíně, Olomoucí a dalších a dalších náboženských obcích. „Naši“ — to jsme spolu s ostatními církvemi i my — věřící církve českoDslovenské. r Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine. (Žalm 130,1) Není moje víra povrchní? Není má zbožnost mělká? Žalmista volal z nejvniternějších útrob své bytosti, ze samého dna své duše, z hlubin svého vroucího srdce. 1 moje modlitby at jsou modlitby z hloubky, Takové ať jsou i mé skutky víryl A byla ruka Páně s nimi, a veliký počet věřících obrátil se ku Pánu. (Sk. ap. 11, _ 21) Kéž je t s námi ruka Páně ochraijící, žehnající, pozvedající, varující, sstající! Ruka Páně veď nás cestou ;kou a branou těsnou do příbytků čného království Božího. Nauka církve československé o církvi Československá církev si ve svých bohoslužebných shromážděních od počátku uvědomuje a připomíná, že je církví Boží,- Kristovou, ekklésií. V liturgii dr. K. Farského vyznává o sobě totéž, co o sobě věděla apoštolská ekklésia novozákonní, že je „účastenstvím Krista“ (1. Kor. 1, 9) a „účastenstvím Ducha svátého“ (2. Koř. 13, 13; Filip 2, 2). Výslovně je to vyznáváno na několika místech liturgie. Již úvodní liturgický pozdrav vyjadřuje smysl liturgického shromáždění a podstatu církve slovy: a „Milost pána Jezu Krista a láska Boží účastenství Ducha svátého se všechněmi vámil“ (2. Kor. 13, 13). V původním znění Farského liturgie duchovní před přijímáním prosí za celou shromážděnou obce Krista: Očastnými 'íajemné své večeře nás učiň tak, jak pohostil jsi oněch jedenáct. A nechť každému z nás není políbení svátých tvých tajin k duchovní zkáze, nýbrž k radostí a blahu. Pane, nejsme hodni, abys vešel k nám, ale toliko rci slovem a uzdraveny budou duše naše,“ Tato víra v přítomného Pána církve a obecenství s ním ]e v opraveném textu Farského liturgie (od r. 1939) vyjadřována a vyznávána takto: „Kdekoli shromáždí se dva nebo tři ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich!“ (Mat. 18, 20) — „Kristus prostřed nás!“ — „S námi Jest a povždy bude!“ Před přijímáním v opravené liturgii opakuje třikrát celé shromáždění prosbu: „Pane, nejsme hodni, abys vešel k inám, ale rci toliko slovem a uzdravehy budou duše naše.“ Tyto jednoznačné vyznavačské a bohoslužebné skutečnosti dokazují, že československá církev se od. počátku ve svých bohoslužebných shromážděních uvědomuje a poznává jako ekklésia, jako lid Kristův, který je v obecenství se svým Pánem v Duchu svátém. Přitom se československá církev současně a samozřejmě od počátku buduje také jako instituce s právními, věroučnými, bohoslužebnými, organizačními a hospodářskými řády, které mají sloužit životu a poslání ekklésie v církví československé, které mají tento život a toto poslání umožňovat, podporovat, zajišťovat a chránit. Novozákonní ekklésia se dějinným vývojem stala také institucí. Tento vývoj znamenal podstatné přetvoření ekklésie v katolicismu. Z úsilí o návrat institucionální církve k původní podstatě novozákonní ekklésie vedlo ke vzniku stále nových církvi. Zásadně můžeme říci, že vznik církevní instituce na půdě novozákonní ekklésie neznamená konec ekklésie ve světě. Ekklésia existuje dále v pevných poutech církevní instituce, jimiž je jednak chráněna (plní-lí Instituce své pravé poslání), Jednak umrtvována (nedrží-li se instituce v mezích svéh^ poslání). Těžiskem života ekklésie ve světě zůstávají místní křesťanská obce a sbory všech církví. Příčinou rozdělení ekklésie do mnohých církevních Institucí je na jedné straně hřích, jež porušuje' I církve a tak dává podnět ke vzniku nových církví, na druhé straně je příčinou' vzniku nových církví právě zmíněná snaha po čistotě Boží církve. Také dějinné okolnosti někdy vedou k tomu, že původně jednotná církev se dělí na dvě částí. Politické rozdělení dříve jednotného státu na dva celky může míti za následek také rozdělení, církve. Ale přes všechno rozdělení církví zůstává v nich Boží církev jedna po celém světě. Žádná z církví není sama o sobě ekklésií, protože ekklésia je ve všech církvích pokud jsou v nich obce a sbory, které vyznávají Ježíše Krista Jako svého Pána a slouží Jemu.'Ale ani souhrn všech církví není totožný, s novozákonní ekklésií, protože ekklésia nebyla a není institucí. Církve ve svém souhrnu představují ekklésií sloučenou s instituciálníml prvky a řády. Ekklésia v církvích žije, ale není s nimi totožná. Zůstává i nadále jedna, svátá a obecná. Úkolem církevních institucí je sloužiti této Kristově eklésli v nich žijící a starati se o to, aby byly uvolněny opět cesty Duchu svátému do života ekklésie, aby tak lidské institucionální řády a úřady v cfrkvi se stávaly stále více zbytečnými. Tento cíl je ovšem nedosažitelný ve své úplnosti v dějinách, Pokud budou trvati naše dějiny, bude nutná také nějaká církevní instituce. Jde pouze o to, aby instituce nezatlačila v církvi na druhé místo ekklésií. Jako každá církev tak í církev československá může existovati v těchto dějinách a v tomto světě jen jako Instituce. Ale tato instituce, její řády, orgány, a prostředky by neměly žádného smyslu a účelu, kdyby v této církevní institucí, v jejích obcích, nežila a své poslání ve světě neplnila věřící obec Kristova, ekklésia. Pod-: statou církve československé je ekklésia, její zevní lormou je církevní Instituce. Československá církev je sou-: časně, ekklésia a instituce. EJcklésia v ní má růst, kdežto instituce" v ní se má menšit (Jan 3,30). Kdyby vláda . Kristovy lásky v Duchu svátém v církvi rostla a sílila, činila by lidské církevní řády a úřady Protože však není plností zbytečnými. Ducha a Kristovy lásky v církvi, je církevní instituce, Její řády, úřady a moc, na-: prosto nutná a nepostradatelná, ne-: má-li nastat! v církvi zmatek a anarchie. V realistickém křesťanském pohledu úplné zmizení církevní Instituce může býti očekáváno až v plnosti Božího království po ukončení dějin. Toto je v přítomnosti zásadní naukový pohled církve československé na církev, jak je vysloven a rozveden v jasných otázkách a odpovědích v Základech víry československé církve (1958). Jde o realistickou křesťanskou nauku, která na Jedné straně střeží pravou podstatu a pravé poslání církve jakožto ekklésie, která však na druhé straně svým respektováním dějinných potřeb církve Jakožto instituce staví hráz proti blouznivému sptritualismu (duchovnosti), který zapomíná, že církev Kristova žije dosud v tomto hmotném světě a v těchto světských dějinách, že tu Ještě není věk plnosti Ducha svátého, jenž je zatím jen předmětem křesťanského očekávání a křesťanské naděje. ZDENEK TRTlK KANADSKÄ CfRKEVNf RADA ZASEDALA. Ve St. Catharines, vzdáleném několik málo kilometrů od Niagarských vodopádů, sešli se v listopadu zástupci jedenácti nekatolických církví ze všech* částí Kanady ke 13. zasedání Kanadské církevní rady (Canadian Council oj Churches). Nekatolické, zejména protestantské církve, mají ve svých řadách malou většinu obyvatelstva Kanady (53 procent}, jehož je na 17 mil. Kanadská církevní rada má 144 členů, z toho 19 ten. Na jejím listopadovém zasedání' promluvil prof. dr. Robert Nelson, známý svým bojem proti rasové diskriminaci o jižních státech USA. Dr. Nelson se před časem vzdal profesury na universitě v Nashville na protest proti skutečnosti, že jeden z černých studentů university byl pro účast na demonstracích za zrovnoprávnění ras ze studia vyloučenv Dnes dr. Nelson vyučuje na teologickém semináři v Princetonu. Na zasedání Kanadské církevní rady promluvil také farář R. M. Bennet z Toronta, který prohlásil, že „dni nadvlády západních mocností jsou pryč. Dnes jsme souzeni pro nedostatek věrnosti k Pánu, pro špatné zacházní s méně privilegovanými bratry a pro nedostatečnou péči o druhé“. l>OIIIJI»M<l Bezmála pod samými zdmi mohutných objektů ČKD-Stalin-. grád ve Vysočanech stál do nedávna drobný sbor vysočanské obce, sbor Knížete míru. Všit chni, kteří jezdívají do této] pražské čtvrti, jej mají v pat měti, s jeho symbolem církve, nad vchodem. Tento sbor, budovaný před lety s péčí a láskou, s oběťmi, jak jsme tomu zvykli u naších bratří a sester (as jeho pořizovacími náklady se vlastními silami nakonec ani nestačili sami vyrovnat), měl však jeden vážný nedostatek pro budoucno. Stál v regulační čiře pražského stavebního plát. nu, od první chvíle, kdy jej Vyt sočanští ze staré budovy počali přestavovat. A tak jednoho dne musel ustoupit.,. Takový je prolog k nynějšímu sboru Knížete míru v Praze-Vysočanech,který byl otevřen ve výroční den za*ä ložení československé církve, v ne-i děli 8. ledna 1961. K této radostný chvíli celé církve, především pak ná-5 boženských obcí pražského okrsku1,; přišli patriarcha dr František Kovář,; pražský biskup dr. Miroslav Novák,; děkan Husovy fakulty dr. Miroslaij Kaňák a duchovní; ale především přu šli věřící, kteří zaplnili nikterak man lou prostoru sboru; věřící nejen z místní náboženské obce, ale z celé Prahy 1 blízkého okolí. Plnili slovo,; které praví, abychom se radovali é radujícími se. Chvíle otevření sboru) byla, jinak ani nemůže být, chvílí dě-i kování: Pánu církve, za neustálotj přítomnost uprostřed svého lidu, ve-) řejné správě, která s plným poro-i Zuměním pro potřeby náboženské obce a pohotově vyřešila problém budovy pro církevní potřebu, podě-o kovalo se upřímně vysočanským brat-) řím a' sestrám s jejich farářem J. V. Kačírkem, kteří do roka proměnili sto let starou budovu ve vlídné a důstojné sborové prostředí (a práce. 1 ^páklady byly vpravdě nemalé!). Bratr patriarcha ve své promluvě (I. Petr. z 2. kap. a Matouš 11. kap.)i ukázal na funkci a místo sboru v žl-: vctě a díle československé církve. Jen živý, vzkříšeflý Ježíš Kristus uprostřed svého lidu učiní z tohoto domu dům modlitby, dům lásky, služby, víry a naděje. Neposvěcujeme tento dům k jeho jedinečnému poslání žádnými vnějšími činy, ale pokornými prosbami o přítomnost Boží v jeho zdech; o neviditelnou přítomnost Pána Ježíše Krista v každém shromáždění. A na věřících pak Je a bude, aby neustá-i lým svědectvím víry a života z víry přesvědčovali, jak porozuměli evan-i geliu lásky a pokoje ve svém každodenním životě. Byli Jsme vděčni za několik vět z historie právě otevřeného sboru Knížete míru v Praze-Vysočanech, jež pověděl před zahájením prvních bohoslužeb místní farář J. V. Kačírek. Tu jsou v tom nejpodstatnějším: Před sto lety byla budova stavěna jako modlitebna, aby se — po různých službách — vrátila k funkci, pro kterou byla určena ještě dříve, než vznikly stavební plánky. Vysočanští,; kteří ji přibližně před rokem převzali,; počali v ní s bohoslužbami po nej-i nutnějších úpravách, které pak po-i kračovaly v podstatě- až do dne otevření. Á náboženská obec ještě má některé práce před sebou. Skoda, že jsme park, v němž sbor stojí, za domem ,JJ ruského dvora“ na hlavní vysočanské třídě, nespatřili v plném lesku jara nebo léta. Konečně na tom otevření sboru ve vý-i roční den založení církve něco je. Pro kroniku náboženské Obce, pro historii sboru, na vzpomínání, aby se to dobře pamatovalo. A my přece, až bude jaro, můžeme přijít. Z poslední vět jste zjistili, že vy-i sočanský sbor Knížete míru nemusí nikdo dlouho hledat. Třeba se tam uvH dime. STANISLAV LAHODNÁ 6Ž C 0 CG ŕ 1 8 a* Drobty z vánočního stolu Pokračováni ze strany 1. Ti pak, ač o tom nekřičeli do světa a nechtěli o tom přesvědčit zbraní a krví, obohatili lidstvo mnohými hodnotami ve jménu Ježíše Krista. A my se ptáme právem, oo nám zbylo z těchto vánoc a co křesťané nesou od vánočního stolu do světa. Je to otázka oprávněná, zvláště v současné problematice světa a pak i proto, že vcházíme do nového občanského roku, do roku neobyčejného tím, že je počátkem nového velkého plánu práce a života nás všech. Tento první krok je naplněn jako vždy mnoha přísliby a předsevzetími. Celá naše společnost se připravuje ke zkrášlení země a obohacení života všech občanů. Lidé se stávají náročnými. Přejí &i život bohatý, a šťastný. Zvláště v hmotné kultuře jsou stále nároč/ mějšími. S rostoucím blahobytem stupňovat 1 náročnost duchovní a mravní, připravovat podmínky pro ipravý lidský život, krášlit a zúrodňovat zemi, proniknout do tajemství vesmíru, zni- ČH smrtonosné zbraně a ulehčit lidem břemeno, jímž po věky bylo zbrojení a vydržování vojsk, zajistit celé zemí pokoj a mír — to jsou úkoly, při nichž křesťané nemohou a nesmějí chybět a při nichž také nesmějí být pouze lhostejnými a pasivními diváky. Jen křesťané, kteří se nespokojili s drobty z vánočního stolu, ale kteří přijali plně zvěst o Ježíši Kristu, dárci lásky a tvůrci pokoje, mohou dát světu víc než jen drobty — mohou dát do společného díla všechnu svou sílu, poctivost, upřímnost a otevřené srdce, horlivost a mírami - lovuost, všechnu svou lásku a práci svých rukou. A musí tak činit, dokud nepřijde den, kdy všichni hladoví budou nakrmeni, žízniví napojeni, vězňové propuštěni, nepřátelé lidstva potřeni, dokud spravedlnost, mir a spasení Jeho neobšťastní celou zemi. ANEŽKA EBERT0VÄ Y ČESKÝ ZAPA$