Český Zápas, 1963 (XLVI/1-52)
1963-10-10 / No. 41
aCin víry práce lásky I. Te. 1, 1-3. Dva vzkazy apoštola Pavla Jako by se navzájem doplňovaly. První, psaný do Korintu, je z tzv. hymnu lásky a končí (13, 13 J vyznáním: „ ... zůstává víra, naděje, láska — to trojí“. Ten druhý, adresovaný do Soluně, vypadá přímo jako prováděcí instrukce k předchozímu. Víra — láska — naděje. V mnohých biblických verších nalezne křesťan dílčí vysvětlení pro to, co rozumět kristovskou láskou, co je víra a co si má představit pod slovem naděje. V epištole, která je podkladem dnešní postily, však Pavel v jediné větě předkládá výstižné shrnutí, plně dostačující. Byla sice pravděpodobně napsána dříve než sdělení do korintské obce, avšak přesto se neubráníš dojmu, že apoštol při Hospodaření stále prověřovat Každý trvalý úkol je třeba při Jeho provádění stále hodnotit. Proto když se naše církev rozhodla pro finanční soběstačnost ve svém hospodaření, musí být stále prověřovány a bedlivě sledovány veškeré finanční položky, a to jak ústřední rady a všech diecézí, tak zejména náboženských obcí. Předpisy církevní daně, které plynou ústředně do Bratrské svépomoci, mohou mít u některých náboženských obcí podstatné finanční vlivy. Je nutné, aby funkcionáři náboženských obcí, účetní, pokladní a revizoři byli prvními signalizátory všude tam, kde se rozpočet dostává do nesouladu s příjmy a výdaji a neprodleně na tyto skutečnosti upozorňovali radu starších. Nesoulad může být po bedlivém prověření někdy lehce odstraněn. Avšak tam, kde se projeví vážné finanční rozpory, musí se rada starších dorozumět s příslušnou svou diecézi o možnostech, které by nesoulad mohly odstranit. V žádném případě nechť náboženská obec nevyrovnává své nedostatečné příjmy z podstaty, tj. z peněz na běžném účtě, nebo z účelového jmění. Může se vyskytnout potřeba finanční úhrady, k níž se použije peněz z běžného účtu nebo z účelového jmění, což však má charakter půjčky, která se musí během roku opět na příslušný účet vrátit. Diecézni rady budou svými finančními výbory neustále při revizích sledovat hospodaření náboženských obcí a zejména skutečnosti, o nichž je zde zmínka, a včasnými zásahy řešit takové situace. Ústřední rada pak musí svým ústředním finančním výborem revidoval hospodářství diecézí a být nápomocná všude tam, kde diecéze budou mít náboženské obce, u nichž se hospodaření dostává do finančního nesouladu a musí prověřovat podrobně příčiny, které to způsobují. Žádné vzájemné vytýkání ani poukazování na velkou čí malou náboženskou obec, příznivější nebo horší místní podmínky, by nepomohlo, jen by znechutilo práci členů rady starších. Článek není vyčerpávajícím, ani v něm nejsou uváděny konkrétní vlivy, působící na rozpočtové rozdíly. Těch je mnoho a žádné jednotné měřítko na jejich odstranění se nemůže použít. Má však ten úmysl, aby v celé naší církvi bylo hospodaření soustavně prověřováno, odstraněna pouhá formální kontrola a aby nepříznivé poznatky všude, kde budou, byly řešeny přijatelnými způsoby. K hospodaření je třeba přihlížet reálně a mít stále na mysli, že církev je organizací věřících lidí, nikoliv místního významu. Pracujme tak, aby se vždy mohlo prokázat, že je to církev' křesťanská. vAclav ŠTRUNC H A L. — 10. lt|jNA 1963 í ÍL psaní do Soluně jako by měl před sebou onu oslavu víry, lásky a naděje z I. Koř. 13, 13 a spěchal ji doplnit. Jistě měl co nového říci, neboť získal další zkušenosti z díla v křesťanských obcích. Pavlova výzva s vykřičníkem do Soluně snad někoho překvapí. Bude to zřejmě ten, kdo si víru, lásku a naději představoval neurčitě, příliš mysticky či mlhavě. Z Pavlova ponaučení totiž poznáváme v prvé řadě toto: zůstane-li za tebou, křesťane, něco hodného zapamatování pro současníky i následovníky, pak to bude čin víry. List tu má v původním znění výraz „erogn“, což znamená nejen čin, nýbrž i dílo, skutek, starost, péči, obtíž, výtvor a stavbu. To je věru důležité! Víra vskutku vyžaduje čin, víra opravdu nese spolu starost, předpokládá péči o mnohé a něco vytváří a staví! Cin víry — ta dvě slova patří nedílně k sobě. Víra je jistě dar Boží milosti, uschopňující i hory přenášet a mnohé učinit, ovšem na slovu učinit je obdobný důraz jako na slovech dar milosti. Kde křesťané na jednu či druhou stranu této křesťanské mince pozapomínají, tam se vzdalují poselství Ježíše Krista. Víra přece není bez činu možná. Má mnohou starost; jak by ne, když ne všichni lidé mají tak dobře zajištěnou existenci jako my a mnohde strádají hlady. Jak by víra neměla být znepokojena, když jsou v zemích, kde vládne nelítostně zisk, stále činěny rasové a jiné rozdíly, když hrozí stále možnost rozpoutání války. Jak by věřící mohl klidně žít v ústraní a za pokojný a důstojný život pro všechny pracovité poctivé lidi nebojovat? „Pamatujíce na čin víry vaší," čteme v Pavlově dopise. Chce tím nám všem zvěstovat: na krásná slova se může zapomenout, i na věroučné stanovisko toho či onoho křesťana, nikoliv však na jeho čin lásky, který nepadá, nehyne, nevadne. Je-li ještě něco zapamatováníhodného na členu křesťanského bratrstva, pak je to práce jeho lásky. Nahlédneme-li do původního znění místa, poznáváme, že tu apoštol má na mysli práci lásky až do únavy konanou, práci bezoddyšnou a stálou. Radí tu chápat lásku vždy ve spojení s dílem, s vytvářením hodnot, ne jako pouhý cit bez náplně. Taková práce lásky může být někdy obtížná, vždy však je radostná. Tedy: čin víry, práce lásky a k tomu naděje, spojená s trpělivostí. Pavel tu má na zřeteli n ad ě j i Krista Pána, naději doufající v milosrdenství Pána života a smrti i v jeho příchod ve slávě. Ve sdělení Pavlovy epištoly bychom měli vidět hned dvojí radu pro naši práci na vinici Páně: Pamatuj, bratře a sestro, na všechny, kdo se vyznačovali činy víry, prací lásky a nadějí. Pamatuj na ně — Farského světlý příklad zde jistě nepřehlédneš — a uč se od nich! Chceš-li být platným členem církve, pak dbej, aby víra, kterou se často oháníš, byla skutečně činná; aby láska, o které často hovoříš, byla spojena s prací lásky až do únavy, naděje pak nechť je pravá a nezahanbující. Jestliže takovou výzbroj získáme, pak v plnosti o nás budou platit Pavlova slova: Vy následovníci naši i Páně učiněni jste (I. Te —1, 6). ZDENĚK SÄZAVA KRISTUS nemá jiné ruce než naše, aby konal svou práci: nemá jiné nohy než naše, aby uvedl člověka na svou cestu. Nemá jiná ústa než naše, aby jiným vyprávěl o své smrti; nemá jinou pomoc než naši, aby přivedl lidi k sobě. Jsme jedinou biblí, kterou všichni čtou. Jsme evangeliem hříšníkům, vyznáním víry posměvačům. Jsme posledním Božím poselstvím napsaným činy a slovy. — A co když je Písmo zfalšováno? Co když není k přečtení? A co když jsou naše ruce zaměstnány jinými věcmi? Když naše nohy míří tam, kam je táhne hřích? Když naše ústa mluví to, co on zavrhl? Myslíme snad, že mu můžeme sloužit bez následování? ANNl JOHNSON FLINTOVÄ, PŘELOŽ. ZS Má smlouva je život a pokoj Tato slova z knihy Malachiáše proroka [kap. 2, verš 2.) budou vodítkem Všekřesťanskému mírovému shromáždění, které se bude konat ve dnech 28. 6.-3. 7. 1964 v Praze. Dověděli jsme se to na zasedání Ekumenické rady církví v Československu, která se sešla ve dnech 24. a 25. srpna t. r. v Blahoslavově domě v Brně, za přítomnosti deseti nekatolických církví z Československa. Duch shora citovaných Malachiášových slov pronikal i zde a celé shromáždění bylo obrazem vážných a opravdových snah křesťanských církví býti účinnými spolupracovníky na vytváření pokoje, jenž je podmínkou života na léto zemi a jenž jedině zaručuje a dává možnost i křesťanským církvím, aby mohly konat dílo, ke kterému je Pán povolal. Neboť služba Bohu se v Duchu Kristově nemůže projevovat jinak, nežli službou živému a konkrétnímu člověku, s nímž sdílíme jeho radosti i trampoty a jemuž chceme pomoci. Bez bližního, jemuž bych projevoval svou lásku, ať je to bratr doma nebo kdokoliv ve světě, je mluvení o lásce k Bohu jen zbožnou frází. Potřebujeme pokoj k zachování života, v němž bychom mohli pracovat na lepším uspořádání společenských řádů a na plnějším a krási nějším využití všech darů země schopností každého jedince k oslavě Boží i k blahobytu na zemi. Zasedání pléna Ekumenické rady předcházela schůze jejího předsednictva, která připravila pořad pro plenární zasedání, na které byli pozváni též zástupci československé církve. a církve pravoslavné; šlo totiž o přijetí těchto dvou církví za členy Ekumenické rady. Za naši církev byli přítomni br. patriarcha dr. Miro-slav Novák a brněnský biskup Václav Janota. Přijetí obou církví bylo jednomyslné, stalo se tak hned na počátku jednání, bylo stvrzeno bratrskými polibky a dalo nám možnost, abychom se celého jednání zúčastnili již jako řádní členové. Br. patriarcha poděkoval za přijetí a připomněl, že československá církev měla vždy pro spolupráci s ostatními církvemi, zejména na poli mírovém v duchu Kristově porozumění a ráda tuto práci bude konat i nadále. Biskup Janota v krátkém pozdravu shromáždění navázal na slova br. patriarchy a vyzdvihl, že naše církev považuje mírovou práci za nedílnou součást poslání každé křesťanské církve. Tak jsme tuto práci dělali, i když jsme nebyli členy Ekumenické rady církví a budeme rádi, budeme-li moci ve společenství Ekumenické rady přispět ke společnému dílu a podílet se na úkolech, které si Ekumenická rada vytkla. Shromáždění vyslechlo zprávy o činnosti Ekumenické rady církví za uplynulý rok, neboť to bylo výroční shromáždění, dále zprávy zástupců jednotlivých církví ze zájezdů na konference do zahraničí, zprávu tajemníka Křesťanské mírové konference o přípravách na Všekřesťanské mírové shromáždění a pracovní výhledy do příštího roku. Dosavadní předseda Ekumenické rady církví, biskup dr. Varga po dvouročním období odstoupil a na jeho místo byl zvolen jednomyslně generální biskup slovenské a. v. církve dr. Ján Chabada. Bylo sděleno, že naše církev bude v předsednictvu zastoupena br. patriarchou a děkanem Husovy fakulty a v Ekumenické radě bude mít pět zástupců. Shromáždění bylo bratrské, velmi podnětné a je si přát, aby novému výboru a všem pracovním komisím se jejich práce dařila a nesla požehnané ovoce. vAclav ianqta, brněnsk? biskup Dlouhý dopis z vězení ADOLF MADR Věděl o tom prohlášení jii z novin. Teď čekal, až mu je vězeňsky dozorce doručí z polední pošty. /měna všech osmí podepsaných znal. Nedovedl pochopit — vlastně chápal všecko, všecko přece znal o těch zastáncích klidu — ale nemohl se smířit s tím, že lidé, o nichž by bylo možno věřit, že jsou schopni alespoň mlčet a kteří tolikrát skutečně mlčeli, když měli promluvit, pozvedli právě teď, na samém začátku jejtch akcí, tak nevhodné slovo. Chodil neklidně po své kobce v nošském odděleni birminghamského čerkriminálu. Trápilo ho, že nemůže být venku. Nelítostně jej strhli k zemi, spoutali odvedli. Odtrhli ho od rodiny, od kazaa telny, od všech bratří a sester. Nevadila mu tvrdost; na ni byl příliš zvyklý. Děsil se spíše toho, aby tam venku na nic nezapomněli, ničím se nedali vyprovokovat k úchylce od vybojovaného programu. Den ze dne očekával propuštění. Musí být přece co nejdříve venku mezi nimi. Nyní jde o všecko. Vzrušené myšlenky, podtrhované neklidnými kroky po tvrdé podlaze cely, se na okamžik zastavily. Takřka nehlučně se otevřelo okénko dveří. Objevila se v něm známá tvář a ruka podala čekaný dopis. Rychle roztrhl obálku a četl. Nejprve jména osob, podepsaných pod prohlášením. Bylo jich opravdu osm. Osm jmen významných protestantských teologů společně s jedním římským katolíkem a židovským rabínem. Hlavou mu bleskla úsměvná myšlenka: ekuména v praxi. Ale pak četl. četl to, co již znal z ranních novin a co se lišilo jen jediným: v záhlaví prohlášení stálo: Dear King! — Drahý Kíngul Ztěžka se přes toto oslovení dostával. Jeho pocity byly příliš prudké. Ale musel číst dál. Musel čist všecko to známé. Byly to výtky, postihující událostí v Blrmlnghamu a směřující především k jeho osobě. On, Martin Luther King, černošský farář, je vtlačen na soudnou stolici nejen vyslovenými rasisty, ale í těmi, kteří jej oslovují „drahý Kíngu!“. Pečlivě volené věty dlouhého prohlášeni mají jediný obsah: veliká odpovědnost za vyvolané bouře padá především na vaše bedra. Při bedlivé rozvaze bylo třeba uvážit, zda vaše neklidné akce nejsou projevem nemoudrosti a zbytečné nedočkavosti. Přišly každopádně v nepravý čas! Bylo třeba vyčkat. Vyjednáváni by bylo moudřejším. Proč jste dopustil tak nemoudře, aby došla věc k takovým koncům__“ King dočetl a potom chodil ještě dlouhou chvíli po své cele. Vůbec se nedotkl přineseného oběda. Nakonec přerušil své neklidné přecházení, sedl ke stolu a rychlými tahy svého pera psal: „Divíte se demonstracím, jež nyní probíhají v Birminghamu. Avšak vaše prohlášení o pravém pochopení podmínek, jež demonstrace vyvolaly, bohužel nesvědčí. Je neštěstím, že tyto tzv. demonstrace se konají právě teď. Chtěl bych však říci: ještě daleko větším neštěstím jest, že politická a hospodářská moc bělochů nedala černochům tohoto města žádnou jinou možnost.“ Ano, tak je to. Neměli jsme a nemáme žádnou jinou možnost! Zamyšleně hleděl na své prvé věty. Myslí mu běžely vzpomínky na všecko, co jejich akcím předcházelo. Nejde přece o nic, co by odporovalo evangeliu našeho Pána. Protrpěli Isme se k té největší odvazei vystoupit s nenásilnými akcemi. Nechceme zabíjet, ale také se zabíjet nenecháme. Psal dále: „V každé nenásilné kampani jde o čtyři základní kroky: 1. shromažďování skutečností o trvajícím bezpráví. 2. vyjednávání. 3. sebezkoumání. 4. přímé akce. V Birminghamu jsme podnikli všecky tyto krokj’.“ Když dopsal úsečné věty, povzdechl si: snad to oni nepochopí. Ale je třeba to napsat a uvědomit o tom celý svět. Čtvrtý nutný krok jejich úsilí ne