Český Zápas, 1967 (L/1-52)

1967-04-20 / No. 16

Sbor opravdovosti Luk. 12, 1—3 Jsme povoláni Pánem Ježíšem Kristem vzkříšeným a oslaveným do jeho církve. Ta není, jak už mnohokrát bylo řečeno a napsáno, pouhým podle rozmanitých hledisek organizovaným a všelijak liturgicky a věroučně rozrůzněným celkem, ale je hned od počátku myšlena jako živé obecenství lidu Božího. Je to rodina Božích dětí, bratří a sester našeho prvorozeného bratra a božího nejmilejšího Syna Ježíše Krista, rodina, na níž Pán Bůh skrze tohoto svého Syna vykonal své spasitelské a vykupitelské dílo. Otroci hříchu se stali od hříchu svobodnými a proto také zajatci smrti byli učinění vítězi nad hrobem právě oním velikonočním vítězstvím Páně. Byli jsme zavoláni k novému životu, k životu nových duchovních a mravních kvalit, k životu nového, opravdovějšího vztahu k Bohu, jako k Otci a dokonalejšího vztahu k lidem jako k svým bratřím a sestrám. Evangelia jistě nejsoy skoupá na podněty k duchovně a mravně kvalitnímu ž’votu. Ani shora naznačené čtení není prosto výzvy k opuštění starého života, do jakého upadla starozákonní církev ne dost pozorná na Boží znamení, vzkazy a přísliby. Jde o církevní opravdovost na místě církevnického pokrytectví. Jde o život a nikoliv o hru na schovávanou. Nová církev by neměla práva na existenci, kdyby byla nová formálně, ale ne podstatně. „Aj činím všecko novým,“ říká její zakladatel a svolauateh „Všecko staré pominulo.“ Proto také kvas farizejský, pokrytectví, je pro novou církev překonanou minulostí. 'Dokud jsme nebyli zavoláni, dotud jsme mohli vidět naplnění své církevnosti ve více méně přesném plnění církevnických zvyklostí a pravidel. Od chvíle zavolání k novému životu už nemá platit věta: „Lid tento rty mne ctí, ale srdce daleko jest ode mne.“ Církev Kristova je život. Život v nepřestajném věřivém vědomi Boží přítomnosti v Ježíši Kristu. Proto také není možno v Boží církvi nic hrát a nic předstírat. Znamenalo by to lhát nejenom sobě a svým bližním, ale pokoušet se obelhat samého Pána Boha. Jenomže „bůh nebude oklamán“. Je to živý Bůh, který vidí a slyší. Jeho království je takové povahy, že v něm vždy všecko vyjde na jevo. 1 ta modlitba, která byla jen návykem, ale ne voláním srdce, i ta bohoslužba, která byla jen nedělní zvyklostí, ale ne touhou po sejití se s Pánem; i to pokání, ve kterém jsme odpovídali, co odpovědět je předepsáno, ale návrat k Otci to nebyl; i ta svátá Večeře, kdy jsme splnili to, co se dělává, ale bez věřivého sjednocení s Pánem i bratřími a sestrami; i to čtení z Písma, k němuž jsme se nutili bez srdečného souhlasu s Boží pravdou; i ten křest, k němuž jsme přivolili, „aby se neřeklo“, ale bez opravdového odevzdání dítěte do péče Ducha svátého; neujde Boží pozornosti ani pohřební shromáždění s touhou či bez touhy po Božím promluvení do situace jistě vždy vážné, jakože se neupřímnost při obřadu svatebním dřív nebo později projeví katastrofou nového domova. V živém obecenství lidu Božího jde (Pokračováni na str. 3) s Jediný 1 V světě mám stracli ve světě máš strach ve světě který milujeme ^ 2 Tvůj prostý oděv mně vyráží dech / 8 Avšak otcové se bouří a děti by se rády vrátily do klínů odkud vyšly 4 ženy rodí na ztracených vartách 5 pekaři mísí vápno do každodenního chleba (jako ochranu před stronciem 90) 6 V břichu země se staví kryty 7 /sami se za živa pohřbíme a vstaneme mrtví 8 Jedině jako svědek , jedině jako život zůstává ON: pohřben mrtvý a vzkříšen živý KURT MARTI PftEL. ZDENEK SVOBODA Světlo světa Jestliže Janovo evangelium označuje Pána Ježíše Krista především jako Světlo světa, těžko bychom hledali označení krásnější a výstižnější. Chtít pak snad shromažďovat důkazy pro důležitost světla bylo by jen pošetilým nošením dříví do lesa. Ale proč je pro nás tak důležité? I to nám biolog a fyziolog přesně řekne. A my k tomu jednoduše dodejme: prostě proto, že nejsme třeba krtci nebo netopýři -f- ale lidé; protože jsme celým svým ustrojením na světlo zařízeni. Představuje nejvýznamnější cestu našeho poznávápí i největší póle k uplatnění a naplnění naší existence. Máme oči. A krom toho je na světle závislý náš život. Zhasne-li světlo a octneme se ve tmě, pocítíme to ihned jako nepříjemný, ano i zoufalý nedostatek, který budí strach a tíseň, ano bídu I smrt. Máme podvědomě raději den, než noc; rádi hovoříme o svém místě na slunci; a je nám lépe, vyjdeme-li z tmavé uličky - na ozářenou hlavní třídu: na světle hledáme záchranu i radost i— tam padá tíseň, Ve tmě jen tápeme, bloudíme. I tam, kde zašlo slunce a tudy, kde žádného světelného zdroje není — i tudy ovšem musí člověk občas projít; ale pak bere s sebou alespoň ruční svítilnu : světlo s sebou, to je upokojení, jistota krokům. Chápejme sílu toho přirovnání, bylo-li řečeno tenkrát, když ještě nebylo tolik a tak silných světelných zdrojů jako dnes — ani elektráren, ani tříd se zářícími výklady a stromořadím silných výbojkových lamp ... Tehdy právě na tom záleželo, aby měl každý s sebou to světlo — ty dobré lampičky se zásobou oleje a s živým plaménkem jako přítelem • A co je takto světlo' pro náš živoť a zrak tělesný — to je Kristus pro naši duši, pro niterný duchovní život a pro cestu našeho lidství. Nemylme se: 1 tady, pro tu niternou oblast našeho já platí, že čloýěk je „zařízen“ na světlo. I tady a zvláště tady je ho nutně třeba, aby člověk byl vůbec člověkem, i tady jen v něm a s ním je jistota a padá tíseň; i tady na tom závisí mnohdy život; i tady je jeho nedostatek zoufalý — a dostatek radostný. I tady pak se vyskytují místa temná — místa bolesti a ztrát a beznaděje, kterými občas musí čloVěk projít — a pak je životně důležité, aby měl světlo s sebou. A tardy je tím nejlepším přítelem pro pokoj a jistotu kroků živé světlo, Ježíš — světlo, jež možno mít všude s sebou. Tak platí pro člověka po vijech stránkách, že je synem světla, synem dne. Jsme stvořeni pro světlo, v opravdu lidském životě pro všecko to lepší, spravedlivější, moudřejší 1 krásnější, ušlechtilejší — slovem jasnější. Tak jsme stvořeni, „zařízeni* na světlo svým původem i svým určením. Méně však toho dbáme i ve svých úmyslech (neboť tady jsme už spolutvůrci a bohužel často špatnými) a proto se nám také začasté nedostává výsad světla. Proč to? Proč a kdy lidé — přestože zařízeni na světlo — vyhledávají odlehlá temná místa? Když chtějí skrýt nedobré myšlenky a činy. Když je svědomí pronásleduje, když se bojí prozrazení a trestu. A proč se takto chová tolik lidí i vůči světlu Božímu — že odcházejí od něho, tedy vlastně do tmy? Snad je v tom stejný důvod: lidský rod je ve své praxi a celku hříšný rod. A tedy asi l Božího světla se straní, podvědomě, aby skryl nedobré myšlenky a činy — v podvědomé obavě z prozrazení a trestu. Avšak bláhové obavě, která právě proto, že se straní, nestačila pochopit a zahlédnout v tom Božím světle, že se tu věci mají jinak a mohou mít jiný průběh. Že. zde je větší naděje na milost, pochopení a odpuštění' — a že tu spíš než prozrazení a trest může přijít v úvahu — ano je i nabízena — pomoc a záchrana. Ten, který nás stvořil a zařídil jako syny světla, dne, ten chce, abychom takovými byli nejen původem a určením, nejen v j e h o úmyslech, ale 1 svými vlastními úmysly, a tedy i výsadami. To vírou chápeme. Jenže mnozí se doinníyajl, že je pohodlnější a rozumnější nevěřit. A tak nechápou: do kostela /(sboru) nejdou, aby uslyšeli, nad Písmem se neposadí, aby se dočetli, nemodlí se a tak to nepocítí. A to, všechno i s vírou jim připadá jako nějaké přemáhání, jako by si tím činili snad nějaké násilí ve svém na4 vyklém přízemním životě. Ale to je nešťastný omyl. Naopak: kde odmítáme to světlo, t a m si činíme násilí ; a protože nějaké musíme mít, protože jsme na to zařízeni, proto pak člověk místo slunce, místo dobré lampy upachtěně vyrábí klamavé a ubohé baterky nebo zase přehnané bengály, jež pak stejně brzy shoří.1 Rada je tu jen jedna: nečinit si opravdu násilí a hledat to pravé světlo, Kristovo. Jen s ním se aspoň trochu jednou vyznáme na těch svých dosavadních klikatých a krko-. lomných životních stezkách — a nad-i to uvidíme ještě jinou, docela novou a šťastnější I va: Proto už ta dávná výzva Izaiášo„Pojďme a choďme ve světle Hospodinově!“ I ta novější, Ježíšova: „Kdo mne následuje, bude mít světlo života“ (Iz 2,5; J 8,12). Což znamená i vydat se za tím světlem největším, i mít je pak 'stále při sobě. Jen tak se zbavíme veškerých obav a tísně, nabudeme pokoje a jistoty. A sami se stanem© světly, světlonoši těm, kteří jsou dosud ve tmách a kteří to světlo nepřijali. A poznáme své cesty. A najdeme mnoho, velmi mnoho z toho, co jsme dosud marně potmě hledali. Teprv pak bude svět opravdu malý, protože budeme mít k sobě skutečně blízko. A můžeme najít i sdostátek silné světlo pro nejbolestnější tmu světa, tmu .válek, hladu, útlaku a nepřátelského rozdělování. Je v Ježíši, to světlo — a musíme za ním, jako se za sluncem otáčí květiny, aby skutečně prohřálo a vzbudilo nový život v srdcích, nový a něžný, jako jarní, pupeny, které sí za světlem najdou cestu a vyraší í tvrdou a nevábnou kůrou; aby se půda našeho lidství zazelenala novou nadějí v příští sklizně dobra, aby rozvily 1 voňavé květy toho, co je v životě nejkrásnější: lásky, KAREL PETŘÍK Hanna Nagelová • Otcovská láska Jedna synoda a KÉ SYNODA DUCHOVNÍCH OLOMOUCDIECÉZE zasedala letos ve dnech 11. až 13. dubna v pohostinném a vlídném prostředí náboženské obce v Hranicích na Mor. Pozornost, s kterou zde bylo početné shromáždění duchovních přijato, byla jedním z výrazných znaků zasedání; na péči se podíleli i laici, kteří se — na oplátku — zúčastnili i pobožností synody. Vedle zprávy biskupa L. Marcelucha, která se soustředila na konsoli* dači práce v diecézi a na řadu kladných výsledků společného díla duchovních i rad starších — některé z nich svědčily o mimořádném úsilí, které jedině mohlo být předpokladem docílených úspěchů — byl v popředí jednání synody 1 poučený a vyčerpávající referát prof. dr. A. Ebertové z Husovy fakulty, která promluvila o člověku v dnešním světě a o úkolech církve, souvisejících s novým postavením a novými problémy člověka našeho věku. Následná diskusní práce v kroužcích, rozbírající a vykládající některé závěry referátu, byla podkladem pro usnesení synody k této práci církve; jeho text otiskujeme spolu s mírovou rezolucí synody, rovněž přijatou v poslední den. Ta navazovala, na mírový referát faráře L. Vlčka z Opavy, zabývající se několika ohnisky neklidu ve světě, především tragickou válkou ve Vietnamu, Před závěrem synody podal některé informace' o práci církevního tisku redaktor Českého zápasu S. Lahodný. Diskusní příspěvky svědčily o trvalém zájmu a pozornosti v této oblasti církevního díla. Bylo tu ovšem 1 několik jiných dobrých věcí v průběhu jednání: účast bratra Kubiše, donedávna přerovského faráře, nyní v invalidním důchodu, výměna pozdravných dopisů s nemocným litovelským farářem dr. P. Dostálem, koncertní vystoupení smyčcového kvarteta při KP ve Valašském Meziříčí s farářem dr. V. Hýblem, živé diskuse í ve chvílích volna, třeba na vycházce do nedalekých lázní Teplic nad Bečvou — a opět pohostinství náboženské obce. Všecko to se, shrnuto do závěrečných slov bratra biskupa, objevilo jako dobrý průběh rekapitulace celoroční práce jedné ze dvou moravských diecézí církve. r usnesení Jako duchovní křesťanské církve pracujeme s lidmi a mezi lidmi. Máme jim sloužit přinášením evangelia, naplňováním života radostí, prýštící z jistoty vítězství Ježíše Krista. V zamyšlení nad člověkem moderní společnosti, nad jeho problémy a bolestmi, si uvědomujeme a pokorně doznáváme, že se nám snáze prav čuje s ideami než s lidmi To pak vede k tomu, že si vytváříme iluze o sobě samých i o svých bližních, ale ve skutečnosti nerozumíme dobře ani sobě ani jiným, Na základě tohoto poznání se chceme • pokusit: 1. Uvést do pořádku vzájemné vztahy na takovou, úroveň, která odpovídá poslání duchovenského sboru. Jako prostředek k tomu vidíme nutnost vzájemného sdělování nejen obtíží a těžkostí, ale I cest a zkušeností, vedoucích k radostným výsledkům. 2. Nebát se doplnit tradiční způsoby práce v církvi (v náboženských obcích) netradičními metodami hledat tyto nové cesty. Máme na mysa lí: nový přístup k dětem, mládeži, návštěvy novomanželů, návštěvy rodin s pokřtěnými dětmi. Nepřestat zdůrazňovat věřícím, že nejcennější v pořadí hodnot je rodina — bdít nad nově založenými rodinami a jednotlivým členům v nich pomáhat k naplnění křesťanské povinnosti, také ve světě práce a v jejich společenských úkolech, 3. Stavět hodnoty života v takovém pořadí, jaké je ve shodě se světem dítek Božích. Snažit Se rozpoznat, nač stůně v -.oučasné době rodina, církev, společnost a umět podat pravý léče y pravý črs. její dva dokumenty Všechnu' futo službu chceme konat radostně ?a s láskou. rezoluce V ! 1 Jsme služebnici Boha Živého. Jsme Zvěstovatelé radostné xvěsti o životě a spáse. Jsme duchovní Československé církve, a sami také rodičové a vychovatelé nových pokolení lidí. Ceníme si proto a vážíme sl každého člověka, každé malé 1 velké lidské bytosti, Jež má před Bohem svpp nesmírnou cenu. A jsme proto rozhořčeni a pobouřeni skutečností, že ve Vietnamu jsou stále zabíjeny zraňovány tisíce a tisíce lidí, kteří ta ■ „prohřešili“ jen tím, že chtějí žít ve své vlasti podle svých představ, že chtěje svobodu. Stále nemůžeme uvěřit, Že Spojené státy americké, které mezi prvními musely zápasit o svou svobodu, a nadto země považovaná za křesťanskou, dovedou upírat svobodu Jiným národům způ< sobem tak nelidským a nekřesťanským, jakým bezesporu Je nepřetržité bombardování jižního i severního Vietnamu a používání nejrozmanitějších prostředků! hromadného ničení. Měli jsme donedávna za to, že takovéto počínání skončila s pádem hitlerovského fašismu. Poslední létu nás však — bohužel — přesvědčují, že tomu tak neni. A proto pozvedámo svůj hlas i my, shromiždění na synodě duchovenstva Československé církve olomoucké diecéze ve dnech 11.—13. dubna 19B7 jit Hranicích na Moravé, a připojujíce se k množství mírumilovných lidí světa 1 my žádáme: zastavte Ihned dalšf vraždění a ničení! Je již nejvyšší čas. Soud národů i soud Boží za narůstající zločiny a hříchy bude strašlivý, Jestliže se nevzpamatujete aspoň v hodině dvanácté!