Český Zápas, 1969 (LII/1-52)

1969-01-02 / No. 1

Naše postila S radostí v Pánu „Radujte se v Pánu vždycky, opět pravím, radujte se... Pán blízko.“ Filip. 4,4-5 Slovo apoštola Pavla je Vhodnou připomínkou na cestu do nového ro­ku. Je možné, abychom se však rado­vali na počátku roku? Vždyť nevíme, co nás v jeho průběhu potká! Není to radost předčasná? Na počátku ro­ku si lidé často přejív mnoho štěstí a radosti v novém roce. Jak rádi by­chom, aby život náš i našich blízkých byl radostný a plný spokojenosti. A přece mnohdy zůstává pouze při tomto přání. Když apoštol Pavel vybízí k rado­sti, myslí na něco docela jiného. Není to radost a veselí, které na chvíli přijde do našeho života a pak zase zmizí. Není to veselost, kterou se člověk snaží povyrazit ve svých chmurných dnech. Jsou lidé, kteří bu­dou do nového roku vstupovat veli­ce hlučně a vesele, ale pak se vše rozplyne a změní v kocovinu. Apoštol Pavel píše dopis do Filippis z vězení. Po lidsku viděno, nepohyboval se na výsluní života. Na každý den musí za­­koušeti těžkosti, strádání a protiven­ství vězně. Nemá žádný důvod k ra­dosti. A přece jeho dopis je prozářen radostí. Radost, ke které vybízí apo­štol Pavel, není závislá na vnějších okolnostech. Je to radost, kterou za­koušíme navzdory slzám a bolestem. Je to radost, která nás naplňuje, i když nevíme, co přinese zítřejší den, i když nemáme právě vnějšího důvo­du k radosti. Neboť původcem této radosti je sám Ježíš Kristus můj Mistr a Pán, od něhož mě nemůže nic odloučit. On nám ji přinesl. V něm Bůh sestoupil do hlubin lidské bídy, hříchu a utr­pení, jak jsme si o vánocích připomí­nali. On vzal na sebe všechnu moji bídu a hřích a vnesl na kříž. Mne pak oděl svojí spravedlností. Ten, který trpěl za mne na kříži, je však vítě­zem nad smrtí a hříchem. On, Pán všech pánů a Král všech králů, se ke mně, proradnému tvoru, v lásce sklá­ní a přijímá mě ve svou slávu. Kdo toto vše pozná a u víře si přivlastní, nemůže se neradovat. Všimněme si, že apoštol Pavel neříká jen — „radujte se“ — ale „radujte se v Pánu“. Bez Pána se nám té pravé radosti nedo­stane. Jestliže budeme vzdáleni od svého Mistra, budou to jen radován­ky, které udusí nový chvat, starosti a těžkosti dne. Proto apoštol Pavel dále připomínfi: „Pán blízko jest.“ Jeho blízkost mě­ní naši životní zkušenost. Je to po­selství které bychom měli vzít jako zářící světlo do nového roku. Nevíme, co pro nás skrývá. Ale Pán je blízko. Vítěz nad hříchem a smrtí jest s ná­mi. Které jiné poselství by mohlo znít stručněji a přitom radostněji: „Pán blízko“. V Pánu Ježíši se napl­nilo žalmistovo slovo, že blízko jest Hospodin všechněm, kteří jej vzýva­jí v pravdě. Blízko je nám svým slo­vem, Duchem svátým a v neposlední řadě i svojí pomocí. Jak se nemáme radovati. Avšak naše radost je stále i v ne­bezpečí, že uhasne. Vcházíme do no­vého roku. Víme, že nás zde čeká mnoho úkolů, plno práce, starostí, možná i nesnází a bolestí, s kterými se budeme muset vyrovnat. Máme dostatek víry, abychom se drželi to­­ho, který stojí blízko nás? Stojíme na prahu nového roku. Každý den, kte­rý jest před námi, jest pro nás ta­jemstvím. Nevíme, co který den nám přinese nového, až když do něho vkročíme. A přece jedno tajemství každého dne budoucnosti je odhale­no: Pánem každého dne, každého okamžiku bude náš Pán a Spasitel, Ježíš Kristus, kterému Otec předal moc nad nebem a zemí. A tento Pán stojí blízko nás. Kéž bychom s touto jistotou a ra­dostí vstupovali do příštích dnů. MILAN KRCHŇÁK Blaženější je dávat než brát tDokončeni ze str. 1] ter na bohoslužby. Dávejme jim životodárný chléb Slova, aby se vraceli domů, do rodin, na svá pracoviště, do svých veřejných funkcí jako lidé, kteří vědí, že * nežijí a nemohou žít jen pro se­be, nýbrž pro druhé. Dávat je blaženější než brát. V knize Věč­ně zpívají lesy od Gulbranssena čteme moudrá slova staré Ramer k Adelhaidě, její milovaný muž Dag zahynul, když chtěl zachrá­nit z rozvodněné řeky dítě: „Člo­věka jako Dag nesmíme oplaká­vat. Dal svůj život za druhého — a vyššího údělu nemůže žádný člověk dosáhnout.“ Pondělí • úterý • streda • čtvrtek • patek • sobota • neděle •pondělí • úterý Každý den VERŠ TÝDNE: MEJTE SE NA POZORU, ABY SE VAŠE VOLNOST NESTALA KAMENEM ÚRAZU SLABÝM (I. Koř. 8, 9 .) Píseň týdne: č. 144, 258: I. Koř. 7, 39—40: Zena je připoutána k své­mu muži na dobu, pokud její muž žije; umře-li muž, má svobodu vdáti se, za koho chce, ale jen v Pánu. Ale bude šťastnější, zůstane-li tak, aspoň podle mého mínění, a já myslím, že také mám Ducha Božího. Posledními dvěma verši kapitoly se vrací­me k výkladům minulého týdne, abychom si znovu, slovy Pavlovými, zdůraznili, že vše má křesťan rozhodovat a činit ve vztahu k Pánu, v obecenství s Ním. Neni tak soukromé zá­ležitosti, kde by měl rozhodovat člověk jen sám o sobě, bez Pána. Bude-li při našem že­nění a vdávání první Pán Ježíš sám, tak jako byl při svatbě v Káni Galilejské, budou naše manželství a rodiny předobrazem Božího krá­lovství, budeme šťastni. I. Kor. 8, 1: Co se týče masa obětovaného modlám, víme, že všichni máme pravé pozná­ní. Poznání činí domýšlivým, ale láska bu­duje. Křesťané z Korintu se dále ptají, v onom ztraceném dopisu, na záležitost pojídání ma­sa, které přišlo do styku s pohanským kul­tem. Zjdokřesťané byli proti, pohanokřesťané pro jedení. Pavel dává nejprve za pravdu těm, kteří tvrdí, že Bůh je jeden a na po­hanské bohy není nutno brát zřetel, protože ani nejsou. Maso je tedy možno jíst í z obětí, určených modlám. Tak tomu vskutku je, ale nad teoretickým, chladným poznáním má vrch poznání v lásce. I. Kor. 8, 2—3: Mysli li si kdo, že dospěl jistého stupně poznání, ještě nic nezná tak, jak je nutno znáti. Ale jestliže kdo miluje Boha, ten jest od něho poznán. Apoštol učí, že pravé poznání není zále­žitostí jen rozumu, ale že pravé poznání roste z lásky. Láska k Bohu vede stále k lepšímu Jeho poznání. Ne ten zná Boha, který o Něm mnoho mluví a přemýšlí, ale ten, který Ho miluje a činí to, co se Jemu líbí. „Kdož ne­miluje, nezná Boha; nebo Bůh láska jest.“ (I. Jan 4, 8| I. Kor. 8, 5—6: Snad jsou tak zvaní bohové ze zvířat obětovaných modlám, víme, že na světě modla není nic a že není Boha, kromě jednoho. Pavel vyznává, že křesťan je opravdu svo­bodný od jakékoli modly a jakéhokoli pocitu závislosti na ni. Bůh v Kristu na nás položil svou ruku, Jemu náležíme. Nepodléháme žád­nému osudu, náhodě, smůle, štěstí. Slyšte to vy všichni, kteří zaklepáváte na dřevo, sa­háte na kominíka, nosíte amulety, vy všichni „moderní“ a tolik pověřeční lidé. Není osud, není slepá náhoda, ale Bůh, který pracuje až posavád. Živý Bůh, který jedná, který slyší naše prosby, který promyšleně vše řídí, který nás miluje a chrání, ten je naším Pánem. A On nás nikomu nevydá. I. Kor. 8, 5—8: Snad jsou tak zvaní bohové na nebi nebo na zemi, jako že jsou mnozí bo­hové a mnozí páni, ale pro nás jest jen jediný Bůh, Otec, z něhož všecko pochází, pro nějž i my jsme, a jediný Pán Jrôíš Kristus, jímž všecko povstalo, i my skrze něho. Znovu slyšme! My jsme přece v rukou Bo­žích, ne v rukou slepého osudu, kruté náho­dy, ale v rukou milujícího Otce. Kdo by se bál? Ten milující Otec vztáhl na nás v Ježíši Kristu při křtu svou ruku a vytrhl nás z moci slepých, osudových, protibožských sil. jsem pokřtěn — nač je mi pověra? Jsem pokřtěn, náležím Pánu, Králi králů, jsem vykoupen z poddanosti temných sil, pověr, čar a ná­hod. Uvěřili jsme Bohu velkému a silnémul I. Kor. 8, 7: Ale tohoto poznání nemají vši­chni. Někteří jsou dosud zvyklí modle a jedi maso z obětí jako skutečně obětované mo­dlám,' a jejich svědomí, protože jest ještě slabé, je tím poskvrňováno. Ale naše poznání — i když správné — o jedinečnosti a vyvýšenosti Boží nesmí nás zavést k • přehlížení bratra. Uráží-li cokoliv z mého, byť ’nezávadného, jednání bratra, kte­rý nepoznal ještě věci tak, jak jsou, jsem po­vinen se ptát sama sebe znovu a znovu. Je to nutné, je nezbytně nutné to, co dělám a pohoršuji dosud tím bratra? I. Kor. 8, 8—9: Jídlo nás ovšem nepřivede k Bohu. Nejíme-li, nic neztrácíme, a jíme-li, nic nezískáme. Mějte se na pozoru, aby se vaše volnost nestala kamenem úrazu slabým. Máme jistě svobodu od falešných závislostí na lidských zvycích, pověrách a předsudcích, ale ta naše svoboda nesmí být na úkor naší lásky k bližnímu. Nekompromisní, bezohledné obrazoborectví způsobí vždy větší škody než užitek. Ale zase stejně platí. Jestliže cokoliv z mého jednání (byť oprávněného nebo ne­závadného) pohoršuje, uráží, svádí mého bratra — pak se toho raději vzdám. V Kristu jsem svoboden i k dočasnému vzdání se. Ne­vzdám se do otroctví tvrdošíjnému lpění na právu prosazovat tvrdě své poznání, byť teo­reticky správné. Svoboda ano, ale ne na úkor lásky. V. MIKULECKÝ s Pánem Leden Vánoční vzrušení se uklidnilo a vcházíme do klidnějších týdnů nové­ho ' občanského roku. jako vidy s pevnými předsevzetími, le ten no­vý rok bude opravdu nový, nebo le v něm bude alespoň něco nového a že leccos starého opustíme a vy­necháme a dáme místo obnově své­ho livotního uspořádání. Snad je má­lo těch, kdo by chtěli, alespoň o No­vém roce, nechat vše při starém, i když bychom měli být dnes ul ja­ko andělé, kdybychom byli splnili všecko, co jsme si na každém po­čátku nového kalendářního roku umí­­ňováli. At chceme nebo nechceme, je první -leden jedním z dnů, známe-' najicjch ..alespoň chtěný přeryv mezi tím dosavadním a tím, co má nastat. Přeci však nemá být nový rok tak zbrusu nový. Mezi novoroční rozhod­nutí musí náležet i věrnost tomu, co kladného jsme započali ve starém roce; a ono toho nebylo málo. Což to není právě leden, který je výročím politických událostí víceméně pře­vratových? Bude to v tomto prvním měsíci nového roku dvanáct měsíců, co se skončila éra politických a hos­podářských omylů, které měly tak mnohé dejektní důsledky v ustroje­ní našich mravních vztahů, pracov nich poměrů a názorových směrů, že vedle nesporných pozitiv jsme se, jak započatá rehabilitační řízení ukazu­jí, ocitli na místě hanby. Dík lednu 1968 jsme se i v círk­vích rozběhli namnoze svobodněji za svou prací. Ochromená duchovní pé­če o děti, dorost a mládež, v minu­lém roce znovu započatá ve větším rozsahu než jindy byla možná, je jistě tím, v čem třeba nejen pokračo­vat s větší ještě intenzitou, ale co bude třeba i bránit neméně vehe­mentně, tak jako dosaženou možnost širokého ekumenismu a volnost ka­zatelského a písemného projevu. Na­še vděčnost lednu minulému dává rozhodování ledna letošního impuls bdělosti i znásobeného úsilí, aby ne zůstalo jen při počátku, ale aby se počátek změnil v horlivost pokračo­vání a rozvíjení, do čeho jsme se vervně jněkde/ pustili. Přitom si ovšem nebudeme zastírat, že jsme se ještě do mnohého nepus­tili! Dvacetileté stagnování církev­ního života se ne všude po lednu proměnilo ve žhavost církevního cel ku. Sbory se nenaplnily, biblická a modlitební shromaždiště neprokázala nijakou mimořádnou životnost stejně tak, jako hospodářské výsledky ne naznačují nijak zvýšenou vnitřní pří chylnost k obnovené církevnosti. Tak duchovní i laičtí pracovníci nestojí na prahu nového roku bez úkolů. Za­chovat směr polednové politiky, to značí v církvi pro mnohé začít, kde se ještě nezačalo, pokračovat, kde se začalo nesměle, neumdlít tam, kde jsme se snad rozmáchli hodně doši­roka. A nepřestat se modlit za ty, kdo zaručují svými čistými osobnost­mi progresivitu československé poli­tiky, aby i nadále dovedli vytrvat vydržet a nepovolit. jakože vůbec by náš každý den no vého roku, nejen ten den první, měl mít modlitební a -biblický charakter tak, jak tomu všude nebývalo v .to­če a v létech minulých, je jistě mno­ho, dáme-li v příštím roce své ná­boženské obci i zřetelům národním a společenským víc ze svého volné­ho času a svého zájmu. Ale je. ve­­lecennou pomocí i modlitebná soli­darita se všemi, kdo na zvýšené úko­ly nemohou vystačit se svými lid­skými silami. Věříce v moc modlit­by měli bychorn se od nového roku natolik ukáznit v dispozici se svým časem, aby nám „zbyla“ chvíle na osobní t rodinné soustředění s ruka­ma sepjatýma. Čím víc bude tako­vých chvil, tím bude i větší pravdě­podobnost, že nebudeme zastiženi ne­připraveni chvílí poslední, kdyby snad bylo určeno, že se posledního dne nadcházejícího roku nemáme dočkat. FRANTIŠEK MOC Č Z 2 ŕ ŕ (J zpívaní ŕ a písních ALOIS TREGLER Často a rád vzpomínám na Morav­ské Slovácko, kde Jsem prožil něja­ký rok svého života. Byla to sice krutá léta, o' která se přičinili teu­­tonští agresoři, kteří v tomto kraji řádili jako pominutí a vyvolávali vy­myšlené aféry, aby mohli likvidovat naše lidi. Sám jsem byl osobně, i v rodině krůtě postižen. Přesto na léta, prožitá v tomto kraji, vzpomínám rád; zní to snad divně — ale je tomu taik. Říká se. sice, že špatné vzpo­mínky vymizí a zůstávají v mysli jen ty dobré. Není to vždy úplně prav­da, ale člověka věřícího životní rá­ny, boly i neúspěchy jedině zocelu­­jí, činí jej statečným, nebojácným a neklesajícím. „Ti, kdož doufají v Hos­podina; podobni jsou hoře Stonu, kte­rá se nepohybuje, ale zůstává na věky.“ A proč vzpomínám rád na ten kraj? Všechny bolesti, strasti i úzkosti, kte­ré leckdy člověk pocítil, našly hoji­vý balzám v písni, kterou slyšel. Je Moravské Slovácko rájem písní. Pís­ničkou byl vítán rozbřesk dne a pí­seň na rtech lidí dohasínala až poz­dě v noci. Kde život je zdravý, zpí­vá se, aniž by se vědělo proč. Zpí­valo se všude: v rodinách, ve ško­le, v zaměstnání, na polích i ve spo­lečnosti. Nebylo rozdílu v podání li­dové písně světské, nebo duchovní. Vždy to byl vroucí a upřímný projev tryskající z ‘ lidského nitra. Jakým požitkem byl poslech písně v kostele ve Velké nad Veličkou, ne­bo v evangelickém sboru v Javorní­ku. I píseň umělá našla oblibu a zvláště naše Strážnické pěvecké sdru­žení udržovalo v době německé oku­pace svými klenoty naší písňové tvor­by národní nadšení mnoha zájezdy po celém kraji. Zpěv je slavnostní mluvou, něco svátečního; mluvit je všední den, zpěv je dnem svátečním. V této době jsem dokončoval ve Strážnici sedmý díl mých Zpěvů du­chovních, komponovaných na slova nezapomenutelného našeho básníka br. faráře Ludvíka Láta. A vzpomínám na jejich premiéru v Husově sboru v Brně, U botanické zahrady. Bylo to v době heydrichiády, ve­čer při zatemnění, za řízení starého a věrného mého přítele Jozéfka To­­maštíků. Tenkráte poznali jsme prav­divost Heydukových slov: „Kdo v smutku může zazpívat, ten nezhynul, ten žije!“ Píseň byla vždy obrazem lidské duše. S člověkem dovedla se radovat i plakat. Duchovní píseň vždy zaujímala jedno z předních míst a náleží jí v církvi i v dnešní době. Tu není rozdílu mezi církví liturgickou, či neliturgickou. V každé z nich je­dině melodií je slovo vedené k užit­ku. A pouť Ježíšovy církve je ve­dena písní. Neříká se zbytečně, že dvakrát se modlí, kdo zpívá. Jedině hluboce věřící člověk může napsat vhodný a krásný text. Jsou texty, 1 kdyby je chtěl muzikant zhu­debnit, pro jejich mělkost toho(nedo­káže.' A kolik zase je takových, kte­ré po zhudebnění přímo volají. Jsou-li ve verších, potom rýmy těchto veršů nejsou ani kostrbaté, ani vyumělkova­­né, nebo pouhou veršovačkou. Melo­dik musí mít tytéž předpoklady, ba navíc i vědomí, že sám neznamená nic, že jedině Boží vůlí tvoří. Musí znát bezpodmínečně reprodukční možnosti prostého lidu a mít pocho­pení pro hlasový rozsah, varovat se přílišných výšek i hloubek. Ovšem jednomu nebezpečí se nevyhne, nepod­­loží-li píseň vlastní harmonizací. Vez­­me-li píseň do práce nezkušený, ne­odborný a nevzdělaný harmonizátor, píseň ztrácí charakter, nebo autor ji vůbec nepozná. Tak se stává u mno­hých starších písní, převzatých z ji­ných zpěvníků. I zde platí, že mno­ho je povolaných a málo vyvolených. Naše duchovní lidová píseň musí mít krásu vroucnosti po stránce slovní 1 hudební, jinak ji nemine osud měl­chrám. Dej, každý z nás, af Tebe jen se bojí a k vítězství nás, Bože mocný, veď. Ty jenom můžeš srdce upokojit, Ty nám jen můžeš plné štěstí dát, Ty sám jen můžeš rány duše zhojit a na Tobě jen pevně můžem stát. Ö, sestup k nám do hloubi našich duší a přítomen buď Duchom svojím nám, Ať hlas Tvůj slyšíme a nejsme k němu hluší, však za Tebou jdem k nebes výšinám i EKUMENICKÁ POBOŽNOST V PLZNI. učiněno jest.“ Čtením Písma poslou-Dne 13. prosince prožili Plzeňští žili protojerej Lucký z pravoslavné opět požehnané modlitební chvíle církve a ses. Jana Wieserová, laická spolu se sestrami a bratřími ostat- členka naší diec. rady v Plzni; mo­ních církví — tentokrát v Korando- dlitbami br. senior Rodr z Rokycan -vě sboru českobratrské církve evan- a ses. J. Nováková, farářka z Mlado­gelické. Zamýšleli jsme se a modlili tie. Celou pobožnost uváděl místní nad texty Písma Iz 65, 17—25, Zj 21, / br. farář Klimecký. Společně zpíva- 1—5. Hlavní myšlenkou kázání řím- nými písněmi, meditací a společným skokatolického bratra P. R. Scheucha vyznáním v chvalozpěvu Zachariášo­byl text 2 Kor 5, 17: „Protož jest-li vě jsme prožili v adventním čase kdo v Kristu, nové stvoření jest. společné pokání i naději očekávání Staré věci pominuly, aj, nové všecko a požehnání jednoty Boží církve. kých a bezcenných, byt i líbivých vý­tvorů jepičího života. Stojíme na počátku nového církev­ního roku, končíme advent a přiblí­žily se vánoce. Skoro po dva tisíce let betlémská zvěst sytí lidstvo nadě­jí, že Láska, tehdy se zrodivší, ko­nečně přetvoří svět. I tato doba ro­­zezpívává nejkrásnější a nejradostněj­ší, nejprostší a nejjímavější melodie, které obdivuje téměř celý svět. Příští rok oslavíme padesátiletí Čes­kých vánoc. Vzpomínám si, jak o půl­noční, místo obvyklého Gloria in ex­­celsis Deo, zaznělo prvně české Slá­va na výsostech Bohu. Při té příleži­tosti tanou mi na mysli překrásná slova již zmíněného L. Láta: Bud sláva Bohu, že dat duši křídla, že člověk může k nebesům se vznést, a čerpat sílu z nebeského, zřídla, by kráčet mohl po cestě všech cest. Tou cestou, ve věčný jež vede jas, jež v blaho neskonalé vede nás, tou cestou věčnou Ježíš Kristus jest. Bud sláva Bohu, nechat lidé pějí, jak pěli u Betléma andělé. 0, séstup k nám do hloubi našich duší a přítomen bud mocí svojí nám, ať síly Tvoje, síly zloby zkruší a v srdcích našich zbudujem Ti Nový rok s Františkem Bílkem Novoroční. Neboť v Tebe doufám . .. (Žalm 25, 20.) Posíláš nám, laska­vý Bože, všelijak zformovanou pomoc. Ty řekneš umělci: Jdi a kresli. Tak stále znova posíláš na svá pole rozsévače, a my v jejich životech spatřujeme stopy Tvá lásky. Z jejich díla poznáváme, že mluvili s Tebou a nechali se Tebou vést. Dovolils jim, aby promluvili i tam, kde by už nikdo slovo ne­hledal. V novoroční době, rozjiskřeně nadějemi, při společném vyhlížení a očekávání jasnějších dnů se potěšujeme biblickým slovem: Neboť v Tebe dou­fám . .. Prošlo poslušným srdcem Tvého svědka, který viděl, že člověk si musí 0 zaclonit dlaní oči, utlumit věci vedlejší a hledět k Tvé váli a pokynu Tvé ruky. To je to, co dnes — více než jindy — nás zvedá z chmur a bolesti. I víra ve vítězství spravedlnosti, kterou čekáme, hledá oporu, a není ji nikde, jestliže ji nepodepřeme doufáním v Tebe. Oživ naši víru. Zpevni naše doufání! Posvěf naše naděje! Cloníme oči před pohledem k Tobě, ale hlavu k Tobě zvedáme, abychom viděli v neútěšnasti dnfl Tvou cestu, a rozhořeli avá srdce očekáváním na Tvůj soucit s námi. Díváme se za obzor své součas­nosti a do věčných smluv, které Ty sám jsi hluboko vryl do každého lid­ského nitra. Psals, Pane, různá znamení do našich cest, ale nikdy jsi neod­volal, že smíme mít naději, že můžeme za všech nocí doufat v nová světla a radostná rána. Tvůj svědek vyryl své doufání do dřeva a doprovodil obra­zem, aby nám 1 v takový příhodný čas — jako čas novoroční — mohlo být oporou, my se mohli o ně opřít a jim se posílit. B. V. LOHNISKÍ

Next