Český Zápas, 1969 (LII/1-52)
1969-01-02 / No. 1
Naše postila S radostí v Pánu „Radujte se v Pánu vždycky, opět pravím, radujte se... Pán blízko.“ Filip. 4,4-5 Slovo apoštola Pavla je Vhodnou připomínkou na cestu do nového roku. Je možné, abychom se však radovali na počátku roku? Vždyť nevíme, co nás v jeho průběhu potká! Není to radost předčasná? Na počátku roku si lidé často přejív mnoho štěstí a radosti v novém roce. Jak rádi bychom, aby život náš i našich blízkých byl radostný a plný spokojenosti. A přece mnohdy zůstává pouze při tomto přání. Když apoštol Pavel vybízí k radosti, myslí na něco docela jiného. Není to radost a veselí, které na chvíli přijde do našeho života a pak zase zmizí. Není to veselost, kterou se člověk snaží povyrazit ve svých chmurných dnech. Jsou lidé, kteří budou do nového roku vstupovat velice hlučně a vesele, ale pak se vše rozplyne a změní v kocovinu. Apoštol Pavel píše dopis do Filippis z vězení. Po lidsku viděno, nepohyboval se na výsluní života. Na každý den musí zakoušeti těžkosti, strádání a protivenství vězně. Nemá žádný důvod k radosti. A přece jeho dopis je prozářen radostí. Radost, ke které vybízí apoštol Pavel, není závislá na vnějších okolnostech. Je to radost, kterou zakoušíme navzdory slzám a bolestem. Je to radost, která nás naplňuje, i když nevíme, co přinese zítřejší den, i když nemáme právě vnějšího důvodu k radosti. Neboť původcem této radosti je sám Ježíš Kristus můj Mistr a Pán, od něhož mě nemůže nic odloučit. On nám ji přinesl. V něm Bůh sestoupil do hlubin lidské bídy, hříchu a utrpení, jak jsme si o vánocích připomínali. On vzal na sebe všechnu moji bídu a hřích a vnesl na kříž. Mne pak oděl svojí spravedlností. Ten, který trpěl za mne na kříži, je však vítězem nad smrtí a hříchem. On, Pán všech pánů a Král všech králů, se ke mně, proradnému tvoru, v lásce sklání a přijímá mě ve svou slávu. Kdo toto vše pozná a u víře si přivlastní, nemůže se neradovat. Všimněme si, že apoštol Pavel neříká jen — „radujte se“ — ale „radujte se v Pánu“. Bez Pána se nám té pravé radosti nedostane. Jestliže budeme vzdáleni od svého Mistra, budou to jen radovánky, které udusí nový chvat, starosti a těžkosti dne. Proto apoštol Pavel dále připomínfi: „Pán blízko jest.“ Jeho blízkost mění naši životní zkušenost. Je to poselství které bychom měli vzít jako zářící světlo do nového roku. Nevíme, co pro nás skrývá. Ale Pán je blízko. Vítěz nad hříchem a smrtí jest s námi. Které jiné poselství by mohlo znít stručněji a přitom radostněji: „Pán blízko“. V Pánu Ježíši se naplnilo žalmistovo slovo, že blízko jest Hospodin všechněm, kteří jej vzývají v pravdě. Blízko je nám svým slovem, Duchem svátým a v neposlední řadě i svojí pomocí. Jak se nemáme radovati. Avšak naše radost je stále i v nebezpečí, že uhasne. Vcházíme do nového roku. Víme, že nás zde čeká mnoho úkolů, plno práce, starostí, možná i nesnází a bolestí, s kterými se budeme muset vyrovnat. Máme dostatek víry, abychom se drželi toho, který stojí blízko nás? Stojíme na prahu nového roku. Každý den, který jest před námi, jest pro nás tajemstvím. Nevíme, co který den nám přinese nového, až když do něho vkročíme. A přece jedno tajemství každého dne budoucnosti je odhaleno: Pánem každého dne, každého okamžiku bude náš Pán a Spasitel, Ježíš Kristus, kterému Otec předal moc nad nebem a zemí. A tento Pán stojí blízko nás. Kéž bychom s touto jistotou a radostí vstupovali do příštích dnů. MILAN KRCHŇÁK Blaženější je dávat než brát tDokončeni ze str. 1] ter na bohoslužby. Dávejme jim životodárný chléb Slova, aby se vraceli domů, do rodin, na svá pracoviště, do svých veřejných funkcí jako lidé, kteří vědí, že * nežijí a nemohou žít jen pro sebe, nýbrž pro druhé. Dávat je blaženější než brát. V knize Věčně zpívají lesy od Gulbranssena čteme moudrá slova staré Ramer k Adelhaidě, její milovaný muž Dag zahynul, když chtěl zachránit z rozvodněné řeky dítě: „Člověka jako Dag nesmíme oplakávat. Dal svůj život za druhého — a vyššího údělu nemůže žádný člověk dosáhnout.“ Pondělí • úterý • streda • čtvrtek • patek • sobota • neděle •pondělí • úterý Každý den VERŠ TÝDNE: MEJTE SE NA POZORU, ABY SE VAŠE VOLNOST NESTALA KAMENEM ÚRAZU SLABÝM (I. Koř. 8, 9 .) Píseň týdne: č. 144, 258: I. Koř. 7, 39—40: Zena je připoutána k svému muži na dobu, pokud její muž žije; umře-li muž, má svobodu vdáti se, za koho chce, ale jen v Pánu. Ale bude šťastnější, zůstane-li tak, aspoň podle mého mínění, a já myslím, že také mám Ducha Božího. Posledními dvěma verši kapitoly se vracíme k výkladům minulého týdne, abychom si znovu, slovy Pavlovými, zdůraznili, že vše má křesťan rozhodovat a činit ve vztahu k Pánu, v obecenství s Ním. Neni tak soukromé záležitosti, kde by měl rozhodovat člověk jen sám o sobě, bez Pána. Bude-li při našem ženění a vdávání první Pán Ježíš sám, tak jako byl při svatbě v Káni Galilejské, budou naše manželství a rodiny předobrazem Božího království, budeme šťastni. I. Kor. 8, 1: Co se týče masa obětovaného modlám, víme, že všichni máme pravé poznání. Poznání činí domýšlivým, ale láska buduje. Křesťané z Korintu se dále ptají, v onom ztraceném dopisu, na záležitost pojídání masa, které přišlo do styku s pohanským kultem. Zjdokřesťané byli proti, pohanokřesťané pro jedení. Pavel dává nejprve za pravdu těm, kteří tvrdí, že Bůh je jeden a na pohanské bohy není nutno brát zřetel, protože ani nejsou. Maso je tedy možno jíst í z obětí, určených modlám. Tak tomu vskutku je, ale nad teoretickým, chladným poznáním má vrch poznání v lásce. I. Kor. 8, 2—3: Mysli li si kdo, že dospěl jistého stupně poznání, ještě nic nezná tak, jak je nutno znáti. Ale jestliže kdo miluje Boha, ten jest od něho poznán. Apoštol učí, že pravé poznání není záležitostí jen rozumu, ale že pravé poznání roste z lásky. Láska k Bohu vede stále k lepšímu Jeho poznání. Ne ten zná Boha, který o Něm mnoho mluví a přemýšlí, ale ten, který Ho miluje a činí to, co se Jemu líbí. „Kdož nemiluje, nezná Boha; nebo Bůh láska jest.“ (I. Jan 4, 8| I. Kor. 8, 5—6: Snad jsou tak zvaní bohové ze zvířat obětovaných modlám, víme, že na světě modla není nic a že není Boha, kromě jednoho. Pavel vyznává, že křesťan je opravdu svobodný od jakékoli modly a jakéhokoli pocitu závislosti na ni. Bůh v Kristu na nás položil svou ruku, Jemu náležíme. Nepodléháme žádnému osudu, náhodě, smůle, štěstí. Slyšte to vy všichni, kteří zaklepáváte na dřevo, saháte na kominíka, nosíte amulety, vy všichni „moderní“ a tolik pověřeční lidé. Není osud, není slepá náhoda, ale Bůh, který pracuje až posavád. Živý Bůh, který jedná, který slyší naše prosby, který promyšleně vše řídí, který nás miluje a chrání, ten je naším Pánem. A On nás nikomu nevydá. I. Kor. 8, 5—8: Snad jsou tak zvaní bohové na nebi nebo na zemi, jako že jsou mnozí bohové a mnozí páni, ale pro nás jest jen jediný Bůh, Otec, z něhož všecko pochází, pro nějž i my jsme, a jediný Pán Jrôíš Kristus, jímž všecko povstalo, i my skrze něho. Znovu slyšme! My jsme přece v rukou Božích, ne v rukou slepého osudu, kruté náhody, ale v rukou milujícího Otce. Kdo by se bál? Ten milující Otec vztáhl na nás v Ježíši Kristu při křtu svou ruku a vytrhl nás z moci slepých, osudových, protibožských sil. jsem pokřtěn — nač je mi pověra? Jsem pokřtěn, náležím Pánu, Králi králů, jsem vykoupen z poddanosti temných sil, pověr, čar a náhod. Uvěřili jsme Bohu velkému a silnémul I. Kor. 8, 7: Ale tohoto poznání nemají všichni. Někteří jsou dosud zvyklí modle a jedi maso z obětí jako skutečně obětované modlám,' a jejich svědomí, protože jest ještě slabé, je tím poskvrňováno. Ale naše poznání — i když správné — o jedinečnosti a vyvýšenosti Boží nesmí nás zavést k • přehlížení bratra. Uráží-li cokoliv z mého, byť ’nezávadného, jednání bratra, který nepoznal ještě věci tak, jak jsou, jsem povinen se ptát sama sebe znovu a znovu. Je to nutné, je nezbytně nutné to, co dělám a pohoršuji dosud tím bratra? I. Kor. 8, 8—9: Jídlo nás ovšem nepřivede k Bohu. Nejíme-li, nic neztrácíme, a jíme-li, nic nezískáme. Mějte se na pozoru, aby se vaše volnost nestala kamenem úrazu slabým. Máme jistě svobodu od falešných závislostí na lidských zvycích, pověrách a předsudcích, ale ta naše svoboda nesmí být na úkor naší lásky k bližnímu. Nekompromisní, bezohledné obrazoborectví způsobí vždy větší škody než užitek. Ale zase stejně platí. Jestliže cokoliv z mého jednání (byť oprávněného nebo nezávadného) pohoršuje, uráží, svádí mého bratra — pak se toho raději vzdám. V Kristu jsem svoboden i k dočasnému vzdání se. Nevzdám se do otroctví tvrdošíjnému lpění na právu prosazovat tvrdě své poznání, byť teoreticky správné. Svoboda ano, ale ne na úkor lásky. V. MIKULECKÝ s Pánem Leden Vánoční vzrušení se uklidnilo a vcházíme do klidnějších týdnů nového ' občanského roku. jako vidy s pevnými předsevzetími, le ten nový rok bude opravdu nový, nebo le v něm bude alespoň něco nového a že leccos starého opustíme a vynecháme a dáme místo obnově svého livotního uspořádání. Snad je málo těch, kdo by chtěli, alespoň o Novém roce, nechat vše při starém, i když bychom měli být dnes ul jako andělé, kdybychom byli splnili všecko, co jsme si na každém počátku nového kalendářního roku umíňováli. At chceme nebo nechceme, je první -leden jedním z dnů, známe-' najicjch ..alespoň chtěný přeryv mezi tím dosavadním a tím, co má nastat. Přeci však nemá být nový rok tak zbrusu nový. Mezi novoroční rozhodnutí musí náležet i věrnost tomu, co kladného jsme započali ve starém roce; a ono toho nebylo málo. Což to není právě leden, který je výročím politických událostí víceméně převratových? Bude to v tomto prvním měsíci nového roku dvanáct měsíců, co se skončila éra politických a hospodářských omylů, které měly tak mnohé dejektní důsledky v ustrojení našich mravních vztahů, pracov nich poměrů a názorových směrů, že vedle nesporných pozitiv jsme se, jak započatá rehabilitační řízení ukazují, ocitli na místě hanby. Dík lednu 1968 jsme se i v církvích rozběhli namnoze svobodněji za svou prací. Ochromená duchovní péče o děti, dorost a mládež, v minulém roce znovu započatá ve větším rozsahu než jindy byla možná, je jistě tím, v čem třeba nejen pokračovat s větší ještě intenzitou, ale co bude třeba i bránit neméně vehementně, tak jako dosaženou možnost širokého ekumenismu a volnost kazatelského a písemného projevu. Naše vděčnost lednu minulému dává rozhodování ledna letošního impuls bdělosti i znásobeného úsilí, aby ne zůstalo jen při počátku, ale aby se počátek změnil v horlivost pokračování a rozvíjení, do čeho jsme se vervně jněkde/ pustili. Přitom si ovšem nebudeme zastírat, že jsme se ještě do mnohého nepustili! Dvacetileté stagnování církevního života se ne všude po lednu proměnilo ve žhavost církevního cel ku. Sbory se nenaplnily, biblická a modlitební shromaždiště neprokázala nijakou mimořádnou životnost stejně tak, jako hospodářské výsledky ne naznačují nijak zvýšenou vnitřní pří chylnost k obnovené církevnosti. Tak duchovní i laičtí pracovníci nestojí na prahu nového roku bez úkolů. Zachovat směr polednové politiky, to značí v církvi pro mnohé začít, kde se ještě nezačalo, pokračovat, kde se začalo nesměle, neumdlít tam, kde jsme se snad rozmáchli hodně doširoka. A nepřestat se modlit za ty, kdo zaručují svými čistými osobnostmi progresivitu československé politiky, aby i nadále dovedli vytrvat vydržet a nepovolit. jakože vůbec by náš každý den no vého roku, nejen ten den první, měl mít modlitební a -biblický charakter tak, jak tomu všude nebývalo v .toče a v létech minulých, je jistě mnoho, dáme-li v příštím roce své náboženské obci i zřetelům národním a společenským víc ze svého volného času a svého zájmu. Ale je. velecennou pomocí i modlitebná solidarita se všemi, kdo na zvýšené úkoly nemohou vystačit se svými lidskými silami. Věříce v moc modlitby měli bychorn se od nového roku natolik ukáznit v dispozici se svým časem, aby nám „zbyla“ chvíle na osobní t rodinné soustředění s rukama sepjatýma. Čím víc bude takových chvil, tím bude i větší pravděpodobnost, že nebudeme zastiženi nepřipraveni chvílí poslední, kdyby snad bylo určeno, že se posledního dne nadcházejícího roku nemáme dočkat. FRANTIŠEK MOC Č Z 2 ŕ ŕ (J zpívaní ŕ a písních ALOIS TREGLER Často a rád vzpomínám na Moravské Slovácko, kde Jsem prožil nějaký rok svého života. Byla to sice krutá léta, o' která se přičinili teutonští agresoři, kteří v tomto kraji řádili jako pominutí a vyvolávali vymyšlené aféry, aby mohli likvidovat naše lidi. Sám jsem byl osobně, i v rodině krůtě postižen. Přesto na léta, prožitá v tomto kraji, vzpomínám rád; zní to snad divně — ale je tomu taik. Říká se. sice, že špatné vzpomínky vymizí a zůstávají v mysli jen ty dobré. Není to vždy úplně pravda, ale člověka věřícího životní rány, boly i neúspěchy jedině zocelují, činí jej statečným, nebojácným a neklesajícím. „Ti, kdož doufají v Hospodina; podobni jsou hoře Stonu, která se nepohybuje, ale zůstává na věky.“ A proč vzpomínám rád na ten kraj? Všechny bolesti, strasti i úzkosti, které leckdy člověk pocítil, našly hojivý balzám v písni, kterou slyšel. Je Moravské Slovácko rájem písní. Písničkou byl vítán rozbřesk dne a píseň na rtech lidí dohasínala až pozdě v noci. Kde život je zdravý, zpívá se, aniž by se vědělo proč. Zpívalo se všude: v rodinách, ve škole, v zaměstnání, na polích i ve společnosti. Nebylo rozdílu v podání lidové písně světské, nebo duchovní. Vždy to byl vroucí a upřímný projev tryskající z ‘ lidského nitra. Jakým požitkem byl poslech písně v kostele ve Velké nad Veličkou, nebo v evangelickém sboru v Javorníku. I píseň umělá našla oblibu a zvláště naše Strážnické pěvecké sdružení udržovalo v době německé okupace svými klenoty naší písňové tvorby národní nadšení mnoha zájezdy po celém kraji. Zpěv je slavnostní mluvou, něco svátečního; mluvit je všední den, zpěv je dnem svátečním. V této době jsem dokončoval ve Strážnici sedmý díl mých Zpěvů duchovních, komponovaných na slova nezapomenutelného našeho básníka br. faráře Ludvíka Láta. A vzpomínám na jejich premiéru v Husově sboru v Brně, U botanické zahrady. Bylo to v době heydrichiády, večer při zatemnění, za řízení starého a věrného mého přítele Jozéfka Tomaštíků. Tenkráte poznali jsme pravdivost Heydukových slov: „Kdo v smutku může zazpívat, ten nezhynul, ten žije!“ Píseň byla vždy obrazem lidské duše. S člověkem dovedla se radovat i plakat. Duchovní píseň vždy zaujímala jedno z předních míst a náleží jí v církvi i v dnešní době. Tu není rozdílu mezi církví liturgickou, či neliturgickou. V každé z nich jedině melodií je slovo vedené k užitku. A pouť Ježíšovy církve je vedena písní. Neříká se zbytečně, že dvakrát se modlí, kdo zpívá. Jedině hluboce věřící člověk může napsat vhodný a krásný text. Jsou texty, 1 kdyby je chtěl muzikant zhudebnit, pro jejich mělkost toho(nedokáže.' A kolik zase je takových, které po zhudebnění přímo volají. Jsou-li ve verších, potom rýmy těchto veršů nejsou ani kostrbaté, ani vyumělkované, nebo pouhou veršovačkou. Melodik musí mít tytéž předpoklady, ba navíc i vědomí, že sám neznamená nic, že jedině Boží vůlí tvoří. Musí znát bezpodmínečně reprodukční možnosti prostého lidu a mít pochopení pro hlasový rozsah, varovat se přílišných výšek i hloubek. Ovšem jednomu nebezpečí se nevyhne, nepodloží-li píseň vlastní harmonizací. Vezme-li píseň do práce nezkušený, neodborný a nevzdělaný harmonizátor, píseň ztrácí charakter, nebo autor ji vůbec nepozná. Tak se stává u mnohých starších písní, převzatých z jiných zpěvníků. I zde platí, že mnoho je povolaných a málo vyvolených. Naše duchovní lidová píseň musí mít krásu vroucnosti po stránce slovní 1 hudební, jinak ji nemine osud mělchrám. Dej, každý z nás, af Tebe jen se bojí a k vítězství nás, Bože mocný, veď. Ty jenom můžeš srdce upokojit, Ty nám jen můžeš plné štěstí dát, Ty sám jen můžeš rány duše zhojit a na Tobě jen pevně můžem stát. Ö, sestup k nám do hloubi našich duší a přítomen buď Duchom svojím nám, Ať hlas Tvůj slyšíme a nejsme k němu hluší, však za Tebou jdem k nebes výšinám i EKUMENICKÁ POBOŽNOST V PLZNI. učiněno jest.“ Čtením Písma poslou-Dne 13. prosince prožili Plzeňští žili protojerej Lucký z pravoslavné opět požehnané modlitební chvíle církve a ses. Jana Wieserová, laická spolu se sestrami a bratřími ostat- členka naší diec. rady v Plzni; moních církví — tentokrát v Korando- dlitbami br. senior Rodr z Rokycan -vě sboru českobratrské církve evan- a ses. J. Nováková, farářka z Mladogelické. Zamýšleli jsme se a modlili tie. Celou pobožnost uváděl místní nad texty Písma Iz 65, 17—25, Zj 21, / br. farář Klimecký. Společně zpíva- 1—5. Hlavní myšlenkou kázání řím- nými písněmi, meditací a společným skokatolického bratra P. R. Scheucha vyznáním v chvalozpěvu Zachariášobyl text 2 Kor 5, 17: „Protož jest-li vě jsme prožili v adventním čase kdo v Kristu, nové stvoření jest. společné pokání i naději očekávání Staré věci pominuly, aj, nové všecko a požehnání jednoty Boží církve. kých a bezcenných, byt i líbivých výtvorů jepičího života. Stojíme na počátku nového církevního roku, končíme advent a přiblížily se vánoce. Skoro po dva tisíce let betlémská zvěst sytí lidstvo nadějí, že Láska, tehdy se zrodivší, konečně přetvoří svět. I tato doba rozezpívává nejkrásnější a nejradostnější, nejprostší a nejjímavější melodie, které obdivuje téměř celý svět. Příští rok oslavíme padesátiletí Českých vánoc. Vzpomínám si, jak o půlnoční, místo obvyklého Gloria in excelsis Deo, zaznělo prvně české Sláva na výsostech Bohu. Při té příležitosti tanou mi na mysli překrásná slova již zmíněného L. Láta: Bud sláva Bohu, že dat duši křídla, že člověk může k nebesům se vznést, a čerpat sílu z nebeského, zřídla, by kráčet mohl po cestě všech cest. Tou cestou, ve věčný jež vede jas, jež v blaho neskonalé vede nás, tou cestou věčnou Ježíš Kristus jest. Bud sláva Bohu, nechat lidé pějí, jak pěli u Betléma andělé. 0, séstup k nám do hloubi našich duší a přítomen bud mocí svojí nám, ať síly Tvoje, síly zloby zkruší a v srdcích našich zbudujem Ti Nový rok s Františkem Bílkem Novoroční. Neboť v Tebe doufám . .. (Žalm 25, 20.) Posíláš nám, laskavý Bože, všelijak zformovanou pomoc. Ty řekneš umělci: Jdi a kresli. Tak stále znova posíláš na svá pole rozsévače, a my v jejich životech spatřujeme stopy Tvá lásky. Z jejich díla poznáváme, že mluvili s Tebou a nechali se Tebou vést. Dovolils jim, aby promluvili i tam, kde by už nikdo slovo nehledal. V novoroční době, rozjiskřeně nadějemi, při společném vyhlížení a očekávání jasnějších dnů se potěšujeme biblickým slovem: Neboť v Tebe doufám . .. Prošlo poslušným srdcem Tvého svědka, který viděl, že člověk si musí 0 zaclonit dlaní oči, utlumit věci vedlejší a hledět k Tvé váli a pokynu Tvé ruky. To je to, co dnes — více než jindy — nás zvedá z chmur a bolesti. I víra ve vítězství spravedlnosti, kterou čekáme, hledá oporu, a není ji nikde, jestliže ji nepodepřeme doufáním v Tebe. Oživ naši víru. Zpevni naše doufání! Posvěf naše naděje! Cloníme oči před pohledem k Tobě, ale hlavu k Tobě zvedáme, abychom viděli v neútěšnasti dnfl Tvou cestu, a rozhořeli avá srdce očekáváním na Tvůj soucit s námi. Díváme se za obzor své současnosti a do věčných smluv, které Ty sám jsi hluboko vryl do každého lidského nitra. Psals, Pane, různá znamení do našich cest, ale nikdy jsi neodvolal, že smíme mít naději, že můžeme za všech nocí doufat v nová světla a radostná rána. Tvůj svědek vyryl své doufání do dřeva a doprovodil obrazem, aby nám 1 v takový příhodný čas — jako čas novoroční — mohlo být oporou, my se mohli o ně opřít a jim se posílit. B. V. LOHNISKÍ