Český Zápas, 1969 (LII/1-52)

1969-09-11 / No. 37

Co se stane, když průoodce cizinců, ná­vštěvníků všech nespočetných hradů a zámků Skončí svůj výklad? Rozloučí se zdvořile, lidé odloží papuče, které jim správa hradu (zám­ku) zapůjčila, aby nepoškodili parkety, po­nejvíce umně vyvedené a obdivuhodně naleš­těné, ještě se v bráně naposledy otočí, aby st zachovali krásu minulosti co nejdéle a zůsta­nou pak sami. V hlavě víří jména známá i ne­známá, kolotoč letopočtů není o nic menší — ale to se všechno časem upraví a srovná, Dá do pořádku. Zbude pak v člověku jediné: představa slávy, urozenosti, lesklého života, moci. Něco, po čem zatouží každý z nás a někdo nepřestane toužit po celý život. Že to ale tehdy bylo... Sedněte si však s takovým průvodcem ve­čer, když už všichni hosté odešli a on má do zítřejšího ranního přílivu nových trochu klidu. Dovolte, aby se dal do vyprávění věcí a udá­lostí, které nejsou v jeho obvyklém textu. Pro obvyklé, řadové návštěvníky. Kolik se najed­nou dovíte historek, pravdivých i méně prav­divých. A co, když se usmíváte a nechcete vě­řit, co když vás vezme ještě téhož večera k do­kladům, které nejsou vždycky jen pod sedme­rými zámky, ale i v zápisech a záznamech sta­rých pamětníků, pro které je česká historie /především ta jejich domova, jejich kraje vším) i Chce se vám vzít papír a poprosit o do­volení, abyste si směli tohle či ono pozname­nat. m Rekneme-lt třeba Hluboká, jsme rázem vši­chni doma: to jest, víme o této jihočeské per­le mezi zámky a hrady víc než o kterémkoli jiném. Kolik turistů navštíví jižní Cechy, tolik jich porochází zámkem. Koupí si i pěknou brožuru s obrázky a mapkou. Máte to jako na dlani a můžete se k tomu kdykoli vrátit, aby­ste si osvěžili v paměti bohaté dojmy z onoho dne tenkrát. Ale ani tam není všechno. Tak třeba o Hluboké tohle: v první polovi­ně 18. století žil v Podhradí pod zámkem jistý Matěj Kratochvíle. Velmi vážně přestoupil zá­kon. A zákon si na provinilce dokročil. Dostal se před apelační soud a ten řekl: „Matěj Kra­tochvíle, při právě městys Podhradí vězením zajištěný pro tak těžké a pohoršlivě přečinění své, jiným ku příkladu a ostrahu sobě ale do­bře zaslouženému trestu zdola nahoru za živa kolem lámán, potom do něho vpleten a tak do povětří vystaven býti má." Rozsudek je da­tován 22. února 1720. Ale je tu ještě připiš soudu apelačního o zmírnění tohoto rozsudku. Ctěme. Pozorně. „Opatrným Prurgmistru a kon­šelům města Podhradu Hlubockého panství Potom, když domluvil kastelán přátelům milým! Opatrní přátelé milí! Jakož jest Jeho milost cis. a král. prostředkem toho pod datum z Vídně 14. dne měsíce ledna bě­žícího léta k nám prošlého rescrpitu tomu při právě Vašem vězením zajištěnému a od Vás k lámání kolem za živa zdůli nahoru odsouze­nému Matěji Kratochvílovi tu císařská a krá­lovská milost učiniti nejmilostivěji — aby shůry dolů lámán byl naříditi jest ráčila. Z té příčiny abyste jemu tu milost v známost uvés­­ti a ten v cestě milosti jemu vynalezený trest na ně.m v skutek uvésti dáti věděli. Dáno na hradě Pražském dne 27. ledna 1721. Podepsán Wáczlav hrabě z Kokorzowa Billenberg.“ Nu vida, jaké milosti se dostalo odsouzené­mu. Z obou rozsudků poznáváme, že si na ortel počkal v podhradském vězení celý rok. ■ Říkáte, že něco veselejšího? Třeba o učitelských? K platu učitelů patřily ještě v minulém století naturální požitky, kte­ré dostávali od obyvatelů. Ti si někde — zce­la určitě pak v Podhradí pod Hlubokou — do­bře střežili, jestli snad obec učitelům nepři­dala na základním platu. Jako v roce 1859: přidali. A hle, co slyšíme. Podhradští odepřeli odvádět svým učitelům koledu a velikonoční vajíčka. Učitelé podali stížnost krajskému úřa­du do Českých Budějovic a ten rozhodl v je­jich prospěch. Mají i nadále nárok na tyto dávky, „třebaže učitel ve všech domech oby-vatele nečítal a tříkrálové značky neznamenat, poněvadž plat učitelský byl vyměřen již s ohle­dem na tyto dávky,“ praví se v usnesení. Pozdě­ji byly tyto požitky přeměněny v novoroční dávku... Vyjádřenou v krejcarech a kusech, ■ Od roku 1755 dávala obec sloužit tyto mše: 1. Ke cti svátého Linharta a Vendelína, by Bůh pád dobytčí přetrhnouti ráčil. 2. Zpívanou mši „na dobrý úmysl, by Bůh všemohoucí osení na poli od krupobití zacho­­vati a pro Boží hojné požehnání popřáti a uděltti ráčil.“ 3. Zpívanou mši „k větší cti a chvále rodič­ky boží.“ 4. K sv. Linhartu a Floriánu. j 5. K sv. Fabiánu a Šebestiánu. 6. Mimořádně sloužena mše za vláhu. 7. Dále konána od roku 1763 procesí do Za­hájí, v prvních letech slavná s hudbou a dva­krát do roka, na den sv. Floriána a na den Narození Panny Marie... A ještě jednu zmiň­me: mši při renovaci, tj. při znovuzvolení obecních činovníků, slavná Přijdi, svátý Du­chu ... Samozřejmě — obec Podhradí dávala také podpory. Podívejte se, .komu a na jaký účel. Bylo to v letech 1688 až 1838 — tedy hezky dlouhou dobu. Roku 1688: „jednomu světem jdoucímu kně­zi“ 6 krejcarů, „jednomu chudému stavu ry­tířského“ tři krejcary, v roce 1692 „jednomu obrácenýmu v Hlinsku sedícímu v arestu“ do­cela 15 krejcarů a 44 krejcarů /to v roce 1763 „dvoum žebrovým Turkům z Aránské země, aby mohli zajatého knížete vyplatit.“ A ještě něco zvlášt pro faráře: v roce 1758 byla sloužena mše svátá za faráře, který u Preise / tj. Prajze, v Prusku) chycen byl.“ Mše byla za pětadvar cet krejcarů ... m Z vyprávění a prohlížení je nejhezčí konec, To když se začne, domácí i host, který tu kdysi konával bohoslužby, vyprávět o bratru řídícím Františku Foltinovi. Byl tu duší i srd­cem náboženské obce v letech před druhou světovou válkou; subtilní, stříbrovlasý, jemný, hudebník.. .Nebylo možné jinak: shodli jsme se na pravdě, že takoví lidé by neměli odchá­zet. Nejen na Hluboké, ale nikde. A nejen v církvi. Ale vůbec ... Kdybyste snad ještě letos přišli na Hlubo­kou, vzpomeňte si aspoň na tohoto věrného bratra. A třeba na některý z útržků z místních letopisů, které vám určitě nebude vyprávět vlídný průvodce cizinců. LAST _ Boží vedení k víře CTI I. KRÄL. 17, 17—24 Každý Člověk, který. zemře, zanechává zde po sobě urěité dědictví, které za svého života získal. Af .již je to veliký statek anebo jen ne­patrné dědictví, pozůstalí se mohou o ně rozdělit. A přece je jeden statek, který nemůže umírající předat svým drahým, 1 kdyby chtěl. Ne­může jim přenechat svou víru. Kolik životního zápasu a úsilí, pádu i po­vstání, naslouchání slovu Božímu a modliteb musí Člověk podstoupit, než se dopracuje pevné víry. A přitom ji nemůže zanechat těm nejdražším. 1. Víru nelze ani zdědit, ani koupit, ani jí být obdarován. K víře se musí každý sám dopracovat. Ve víře musí každý sám vyrůst. Eliáš byl mužem víry. Vše, čeho dosáhl, dosáhl svou vírou a modlitbou. A dosáhl nemalých věcí. „Modlitbou modlil se, aby ne­pršelo 1 nepršel déšť na zemi tři léta a šest měsíců. A zase modlil se 1 vydalo nebe déšť a země zplodila ovoce své“ (Jakub 5, 17—18J. Modlil se a spadl oheň z nebe. Žena vdova žije s tímto mužem Božím pod jednou střechou. Hostí jej, posluhuje mu a přece Eliáš jí nemůže přenechat ani kousíček své víry. Přesto však pobyt Eliáše u ženy vdovy pro její víru nebyl marný. Její víra se zaCaia za jeho přítomností probouzet a růst. Když se poprvé setkává s prorokem, nijak se nehlásí k Hospodinu. Nepovažuje jej za svého Boha. „Živ jest Hospodin Bůh tvůj...“ oslovuje Eliá­še. Nikoli Bůh můj Ci Bůh náš, ale Bůh tvůj, s kterým ona nemá nic společného. Žena však jde a plni slovo prorokovo. Přijímá jej pod svoji střechu. V jeho světle poznává svoji nehodnost a nepravost. Je vtažena na cestu Božího slova. I když se tomu brání, i když není nijak příjemné po ní kráčet — musí po nl jit. Nad lůžkem zemřelého syna vyčítá prorokovi: „Co já mám s te­bou, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomenul nepravost mou a umořil syna mého?“ Snad se domnívá, že by bylo lépe bez přítomnosti proro­ka, bez nároků Božího slova, v mrtvolném uspávajícím klidu. Přítomnost pro­roka ji dráždí a nutí k životu víry. Ale na konci tohoto setkání s mužem Božím ve víře vyznává: „Již jsem nyní poznala, že jsi muž Boží a že řeč Hospodinova v , ústech tvých pravá jest.“ — Eliáš nemohl vdově svoji víru předat, ale ona v jeho přítomnosti ve víře vyrostla. 2. Na počátku Božího vedení bývá člověk snížen. Bůh, aby ukázal svoji skutečnou moc, vede člověka do bezmocnosti. Člověk se ve své pýše od svého Stvořitele odvrací. Nespoléhá na jeho slova. Nevěří jeho zaslí­bením. Nežije pro svého Tvůrce, ale pro sebe. Svoje snažení a síly dává do služeb svého chtění. Sám se staví na místo Tvůrce. Sám chce být pánem nejen sebe, ale i těch druhých. Snižuje Pána nebe a země na svého služebníka. Zamysleme se nad svými modlitbami a prosbami, které vznášíme Bohu! Jak často v nich zaznívá tón žádosti, aby Hospodin na­plnil naši vůli, naše chtění, aby se přiznal k našemu konání a myšlení, aby přišel a pomohl nám. A jak málo se v modlitbě podrobujeme vůli Božil Dáváme sami sebe, i vše, co máme, do služeb svého Pána? Pán Ježíš nás učí v modlitbě vyznávati: „Bud vůle tvá“ — ne má, či někoho jiného, ale Tvá, Otče! Ale k takovému upřímnému vyznání je potřebí víry, pokory a nízkého o sobě smýšlení. Když se při nás děje vůle Boží, nebývá to vždy příjemné. I při nás bývá hodně Člověčiny, která nám brání pravému životu z víry. A aby nás nebeský Otec toho všeho zbavil, aby nás ve víře přiblížil k sobě, vede nás cestou kříže a ponížení. To, na čem si nejvíce zakládáme, to nám odnímá. Tam, kde se cítíme nejvíc silni, tam býváme poraženi. Na co nejvíce spoléháme, to nás zklame. — Jistě i Jediný syn byl ženě vdově velkou nadějí, neboť bez něho by snášela osud bezdětné vdovy. Jak často milují rodiče své děti více než toho, který jim je svěřuje. Všechno pozbývá v jejich životě smyslu, když jim syn nebo dcera umírá. Ve své bolesti nedovedou rozumět tomu, že Bůh i touto cestou je přivádí k sobě. Jen ve víře je možné pochopit, že všechno Boží jednání s člověkem zde na zemi směřuje k dobrému — tak jak vyznává i apoštoly Pavel: „Víme pak že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrénju“ (Rím. 8, 28). My zlo ve světě neodstraníme. Bude zde tak dlouho, dokud bude trvat svět. Ale jestliže milujeme Boha, i toho zlého používá Bůh k našemu dobrému A milovat Boha není pro nás nic nemožného. Netřeba si zou­fat když Bůh dotírá těžkými'ranami. Ty nás mají pohnout k víře. Ony Připravujeme církevní sněm Dr. RUDOLF MEDEK Na květnovém zasedání církevního zastupitelstva ve zprávě o životě a práci Čs. církve v uplynulém období vyslovil bratr patriarcha naději, že „v závěru roku 1970“ bude možno svolat a uspořádat církevní sněm. V dějinách Čs. církve bude to sněm jubilejní, protože se bude konat v ju­bilejním roce 50. výročí vzniku Čs. církve, což se nepochybně projeví i v náplní a v duchovním ovzduší tohoto sněmu. Poslední církevní sněm konal se v říjnu roku 1961, mezi obě­ma sněmy bude tedy odstup bezmá­la deseti roků. Každý z dosavadních pěti řádných církevních sněmů byl určitým mezníkem v životě naší círk­ve a znamenal vždycky významný zá­sah do orientace i organizace Čs. církve. I šestý církevní sněm, kte­rý právě připravujeme, bude pokra­čovat v této tradici. Každý církevní sněm, a zvláště je­ho příprava, si vyžaduje velikou a ná­ročnou práci myšlenkovou i organi­zační. Je to dílo, které přesahuje sí­ly jednotlivce nebo jen ústředního církevního úřadu, a které potřebuje nejen široký štáb přímých teoretic­kých i organizačních připravovatelů sněmu, ale i širokou celocírkevní průzkumnou a přípravnou diskusi o všech tématech, která mají tvořit ná­plň sněmovního jednání. Je pozdní léto roku 1969 a do chystaného sně­mu při tak náročné práci mnoho ča­su nezbývá. Bylo by tedy svrchovaně na čase, aby byl oficiálně zahájen průzkum mínění církve, co všechno by mělo přijít na pořad jednání VI. církevního sněmu v roce 1970. Tento průzkum, podle mého mí­nění, je třeba vést až k jednotlivým náboženským obcím. Své náměty mo­hou podávat nejenom církevní slož­ky (nábož. obce, okrsky a diecézni rady), ale i jednotliví příslušníci Čs. církve, duchovní i laici. Bude věcí pracovního štábu, kte­rý sněm připravuje, aby došlé námě­ty shromáždil, utřídil a vypracoval podle nich jednací body církevního sněmování. Zároveň bude nutné, aby pro každý jednací bod byla ustave­na skupina odborníků, která zpracu­je dané téma ve sněmovní předlo­hu a vypracuje k ní i vysvětlivky a důvodovou zprávu. Zkušenost z posledního zasedání církevního zastupitelstva vede mě k naléhavé žádosti, aby všecky sně­movní předlohy prošly ne jedním, ale dvojím připomínkovým řízením, to znamená, že na pořad církevního sně­mu přišla by každá předloha až ve třetí své podobě, což dává reálnou mají být pomocníky zvěstovatelům Božího slova. Ať to zní sebepodivněji, z našich ran roste naše víra. Eliášovo jednání v této chvíli podtrhuje, že jako Boží posel nepřišel odsoudit její nepravost, ale přišel, aby jí pomohl. Bůh si nelibuje v našem zničení a odsouzení. Ale všechna naše bolest a hořkost, všechny naše rány a švihání mají posloužit k našemu probuzení a životu víry. „Já, kte­­réžkoli miluji, kárám a trestám“ (Zjev. 3, 19), praví vzkříšený Kristus. Eliáš nevrací ženě jen vzkříšeného syna. Se živým synem se dostává matce i živé víry. 3. Vzkříšení syna přivádí ženu k pravé víře, takže vyznává: „Již jsem poznala, že jsi muž Boží a že řeč Hospodinova v ústech tvých pravá jest.“ I nám k pravé víře dopomůže toliko vzkříšení Syna Božího a setkání s ním. Učedníci po ukřižování Kristově prožívají něco podobného co vdova — lítost, zklamání, bolest, zármutek a zmatek. I oni by mohli vyčítat Je­žíšovi: co máme z tebe, Mesiáši? Všechno jsme pro tebe opustili, šli jsme za tebou a kam jsi nás dovedl? — pod kříž. Kříž však není posledním slovem Božím. Za křížem je Kristovo vítězství. Ale toho se můžeme ucho­pit jen v pravé a pevné víře. „Já živ jsem i vy živi budete“ — praví Pán. Vzkříšený Kristus zlomil moc smrti nad člověkem. Svým vzkříšením při­pravil život věčný všem, kteří žijí v poslušnosti jeho slova. Až přijmeme ve víře Krista jako vzkříšeného a živého, nebude naše víra zbytečnou a marnou, ale dostane se i nám života věčného. MILAN KRCHŇÁK Příběh jedné fakulty 50 let Komenského evangelické btř* hoslovecké fakulty v Praze. Vydala Komenského fakulta 1969. Autor Ru­dolf Říčan. Zajímavá kapitola Cesta k české evangelické bohoslovecké fakultě ukazuje, jak každá dobrá a oprávně­ná myšlenka nevítězí sama sebou, ale potřebuje usilovné podpory. Dne 5. září 1783 žádali čeští evangelíci cí­saře Josefa II. v Hloubětíně v hlav* ním stanu o zřízení školy pro budou­cí evangelické kazatele. Císař jim od­pověděl: Talem scholam erigendi vos non estis in statu. Na takovou školu nestačíte. Radil jim posílat uchazeče do Prahy na humaniora a filosofii a potom do Potoku a Debrecína v Uhrách. Až československý stát zří­dil 8. dubna 1919 žádanou školu pod názvem Husova československá evan­gelická fakulta bohoslovecká v Pra­ze. Do prvního ročníku 1919 nastou­pilo 14 řádných a 17 mimořádných posluchačů. Jména prvních učitelů jsou vesměs známa: G. A. Skalský, F . Hrejsa, F. Žilka, J. Bohatec, J. Hro­mádka, S. Daněk, J. Sněhule, F. Lin­hart, F. Bartoš, F. Bednář. Následuje kapitola Směry, skupiny, práce. Dal­ší nese název Ze života fakulty a stu­dentů, k nimž začaly přibývat ženy. Kapitola Husova fakulta a Česko­slovenská církev zjišťuje, že po vzni­ku CČS roku 1920 začali na této fa­kultě pro evangelíky zřízené studovat i bohoslovci nové církve. V roce 1934 a 1935 v počtu 190 bylo českoslo­venských 116. Pro ně ustanoveni po­stupně K. Statečný, R. Urban, A. Spi­­sar, G. A. Procházka, F. Kovář, F. M. Hník. Nadějný rozlet sekce evange­lické a sekce československé byl za­mezen uzavřením všech vysokých škol nacisty roku 1939. V kapitole (Dokončení na str. 4) Č Z 3 naději, že na sněmu nebude k nl třeba už veliké rozpravy, a že při hlasování hladce projde. Zkušenost, která mě k této žádos­ti vede, opírá se o projednávání ná­vrhu nové úpravy organizačního řá­du Čs. církve na letošním církevním zastupitelstvu. Příprava tohoto ná­vrhu vyžádala si mnoho dní práce celého štábu odborníků, jakož i ná­kladu 6000,— Kčs, a přece ten ná­vrh na církevním zastupitelstvu v podstatě neprošel a padl. Hlavní pří­čina tohoto nezdaru, podle mého soudu, spočívá v tom, že návrh před zasedáním církevního zastupitelstva prošel jen jedním připomínkovým ří­zením, a to ještě bez vysvětlivek a bez uvedení důvodů, které k na­vrhovaným změnám vedly. Důvodo­vá zpráva i vysvětlivky byly podány až ve chvíli, kdy se už přistoupilo k hlasování „pro“ nebo „proti“. V takové vzrušené chvíli je na vysvět­lování už pozdě, protože delegáti ne­mají ani dost času, ani dost klidu znovu své stanovisko kvalitně pro­myslet a domyslet. Také doba připomínkového řízeni a čas na promyšlení konečného ná­vrhu, který má být už podkladem rozhodujícího jednání, by měly být dostatečně dlouhé. Např. církevní za­stupitelstvo zasedalo 18. května, ale tak závažné jednací podklady, jako byly zásady výhledového plánu Čs, církve nebo opravený návrh organi­začního řádu Čs. církve byly roze­sílány s datem až 13. května, takže je delegáti dostali do rukou tak krát­ce před zasedáním, že někteří, jak se mně svěřili, měli možnost je stu­dovat a své stanovisko promýšlet až za jízdy vlakem na zasedání zastu­pitelstva. Není potom divu, že při tak krátkých lhůtách i „dobrá věc se nepodaří“. Když nyní chystáme církevní sněm, měli -bychom se podobných nedostat­ků vyvarovat a připravit vše kvalit­ně. Těžiště sněmovní práce spočívá právě v této přípravě. Projdou-li vše­chny sněmovní předlohy dvojím při­pomínkovým řízením, bude-li k nim všechno současně i vysvětleno a zdů­vodněno, bude-li na všechno dán do­statečně dlouhý čas k promýšleni, může mít VI. církevní sněm rych­lý spád a hladký průběh. A to je věc důležitá nejen z hle­diska ideového, ale i z hlediska fi­nančního. Církevní sněm je drahá a nákladná věc. Spočítáme-li, co sto­jí cestné, stravné a ubytování dele­gátů, co stojí schůze pracovních sku­pin a ostatní přípravy, dostaneme ob­nos, který jde do desítek tisíců ko­run. Nelze proto sněmovní jednáni protahovat na dobu delší, než je ne­zbytně nutné. A to je právě závislé na dokonalosti přípravy: Sněmovní předlohy je třeba tak důkladně pře­dem prodiskutovat, aby vůči nim byl církevní sněm už víceméně jen for­mální záležitostí, tj., aby formálně odhlasoval a schválil, na čem se cír­kev už předem dohodla a ve své vět­šině sjednotila. ,

Next