Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-09-17 / No. 37
m cesty RUBRIKA DUCHOVNÍ PÉČE CCS Tiché a zcela nenápadné nádražíčko, losy, kopce, zřícenina kdysi ipyšného hradu — to je Potštejn. Na nástupišti stojí hlouček dětí s několika dospělými z vlaku pomalu • vystupují ti, kteří zde a stráví jedenáct pracovních dnů. Ohjevují se nejisté pozdravy a nesmělé úsměvy. Ale cesta z nádraží stačila z nás všech vytvořit kamarády. Hlásí se opět Potštejn Oproti Popelovským jsme bydleli uprostřed Potštejna v zámku. Ale přece jen jsme jim tak trochu záviděli tu volnost, kterou dovolovala příroda bez pozorovatelů a kritiků dětské nevázanosti. Věk účastníků druhého turnusu byl totiž, až na několik výjimek, nižší patnácti let, a proto se objevily 1 poněkud prudší reakce ostatních rekreantů. Napravilo to pozvání všech „postižených“ na náš poslední táborový oheň. A jak vypadal obyčejný pracovní den? Začínal budíčkem přijímaným s velkou nelibostí a rozcvičkou. Po snídani, s poněkud rozespalýma očima upřenýma na nebe, s úpěnlivým otazníkem — bude pršet nebo nebude? — jsme vykročili do práce. Skupina dívek, vyžínala paseky, chlapci „lesní ožínači zarostlých strání“ prořezávali houštiny. Programy volných chvi! byly bohaté — nové písničky, soutěže, hry, kino, procházky, hudba a večer malé pobožnosti br. faráře Hobzy. Za krásný večer plný smíchu, radostí a obdivu děkujeme I třem kouzelníkům. náš karneval, Výjimečnou událostí bvl na kterém se projevila dětská vynalézavost a humor, prodchnutý'tou milou, již výše citovanou dětskou nevázaností. Vedli nás br. farář Petráhek, Hobza a sestra farářka Červená. Sestry kuchařky zcela naplňovaly naše nenasytné žaludky. Navštívil nás br. farář Lulek, několik účastníků prvého turnusu a mladá kytarová skupina z Broumova, s nimiž jsme se sešil u táborového ohně. Dny plynuly a najednou se překvapivě objevil konec — poslední noc, poslední nástup před vlajkou. Snad nikomu se nechtělo domů. Nastalo loučení a nejisté úsměvy zakrývaly těžko potlačitelné slzy. Chtělo se nám tu tolik zůstat — u řeky, v lesích, 1 přesto, že naše ruce byly poznamenány desítkami šrámů od srpů, ostružin a puchýři od kopřiv. Práci jsme odvedl! dobrou — a výsledek? Pozváni od lesní správy na celý měsíc v příštím roce. Děkujeme, rád! přijímáme I Bylo nám tu dobře, proto za rok na shledanou v Potštejně! LIDA Řeháková. NÁŠ TIP PRO VÁS NA PRAVICI BOHA OTCE je hra španělského autora, která je na programu Tylova divadla, je to jakási spojení lidové hry s prvky moderními a muzikálovými. Pán s Petrem při svých cestách po zemi navštíví také jednu rodinu a za prokázané dobro jí splní tři přání. Na této íabuli je postaven celý příběh, vzhledem k již zmíněným různým složkám, bohužel, trochu nesourodý. Přesto však stojí za to jej zhlédnout. Zajímavostí jfe také alternace J. Laufera a W. Matušky na národní scéně. d Vyslovíme-li slovo horror, ozve se nám Alfred Hitshcocik. Kromě jeho povídek, otištěných v časopisech, a kratších filmů, uvedených v televizi, hrají u nás dva jeho filmy: Ptáci a Psycho. Na obou se diváci krásně boji. Ale — má to smysl — chodit do kina pro děs? Někteří říkají, že se pak člověk bojí míň v opravdovém životě. Nevím. Ale Ptáci nejsou rozhodně filmem, který chce vyvolat jen mrazení. Má několik vrstev. Klade například otázku, jestli je člověk ve věku stroje schopen pochopit to, co se vymyká jeho zkušenostem. Upozorňuje, že ten, kdo bere svobodu, sám žije ve strachu. rudolf bohren: zimní k žalmu 139 včera naplnili ptáci údolí poletuji tam, kde byly domy a prastaře dřepl ve sněhu kam máme jít když už není domů cest a když sníh nepřestává padat kam máme utéci před nekonečným civěním ptáků přeložil zdeněk svoboda Chci vám povědět o dvou knížkách, které stoj! po mém soudu za přečteni a za přemýšlení. Za důkladné přemýšlení. Zmiňují se o nich společně, ačkoliv jsou rozdílné. Ale přece mají něco, co je poutá dohromady: obě se totiž (i když kaž-dá jinak] vracej! do hofkýřh teá protektorétních. Ta první má název „Spolek pro ochranu zvířat" (čs. spisovatel 13-69) a napsal JI satirik J. R. Piek. Nedejte se však mýlit titulem a iprofesí autora. Je to knížka naveskrz smntná, ala tak zvláštni smutná, protože je psána s humorem. Psát totiž o terezínském ghettu — třeba by to bylo co oejhumornějšl — je vždy tesklivé. Ale o to vlastně autorovi šlo, když vypráví o chlapci jménem Toni, který se pokusil uprostřed strojového zabíjení- lidí ochraňovat zvířata. Svět už bývá tak absurdní. Druhou knížku napsal František Křelina a dal jí název „Každý své břímě“ (Mladá fronta 1969J. Je to horečnatý záznam o 10. červnu 1942, kdy byly zničeny Lidice. Nečekejte vnější popis. Autor mířil hlouběji. Chtěl ozářit lidickou noc světlem biblické zvěsti, v němž Kristus stoji po boku nevinných a v němž se Zlý nemůže ukrýt. Obě knihy se tedy vracejí do téhož úseku našich dějin, a přece je mezi nimi velký rozdíl. Pickova knížka zanechá čtenáře uprostřed smutku, je obrácena k minulosti, z níž není východiska. Křellnova však odkazuje k budoucnosti, k naději, která roste z víry, a k lásce, kter* nikdy nepadá. ZS BRANDÝS NAD LABEM. Děkujeme vroucně Pánu Bohu za šťastně dovršených 75 tet život« našeho věrného bratra a pilného pracovníka na díle Páně Josefa Fabiána st. z Nedomic, který oslavil toto své významné životní jubileum 3. září. Bratr Josef Fabián st. patří do zakladatelské generace církve, v radě starších pracuje od vzniku zdejší náboženské obce v r. 1922, v letech 1963—69 byl jejím předsedou a současně až dosud je jejím vzorným kronikářem a důvěrníkem bohoslužebného střediska v Ovčárech. Kéž Pán církve dopřeje tomuto služebníku plnost radosti z vykonaného díla, hojnost sil do dalších let a také následovníky, kteří by po jeho příkladu dovedli církvi sloužit stejně oddaně. SKP ŽAMBERECTl se sešli v neděli 30. srpna (ja:ko kdysi v počátcích staré Jednoty bratrské) v domkiu „Na sboru“ v Kunvaldě.- Při bohoslužbách s kázáním „Jedno potřebné“ (buk. 10, 42) vzpomněli 300.. výročí úmrtí posledního biskupa Jednoty Jana Amose Komenského. Po bohoslužbách položili kytice ke Komenského pomníku, který tu byl před 60 lety postaven, a tak navázali na vzpomínkovou akci kunvaldského MNV, ikdy památku J. A. Komenského pásmem „Z labyrintu světa“ v místním katolickém kostele tiéWli členové „Lyry pragensís“ skladatel Petr Eben a recitátor Milan Friedl. hr ČESKY DUB. Mimořádnou milostí požehnal Pán Bůh slavnostnímu shromáždění náboženské obce českodubské v neděli 28. června, kdy třináct mladých našich příslušníků složilo do rukou bratra biskupa Josefa Pochopa, bratra faráře a bratra předsedy rady starších slib věrnosti evangeliu a církvi - československé. Sbor se zaplnil do posledního místečka a všem účastníkům bylo v něm nesmírně krásně. Plni vroucnosti jsme se skláněli před moudrostí Božího zjevení, jehož jednotlivé části si vybrali naši mladí pro život. Modlili jsme se z hloubi duše, aby Pán Bůh pomohl všem našim biřmovancům dostát slovu, které dali, aby žádný z nich nesešel na širokou cestu pohodlí a marnosti, na kterou sešel bohužel nejeden z biřmovanců minulých tet. Věříme, že Bůh, který nám dopřává tolik milosti, vyslyší 1 tuto naši modlitbu, tolik závažnou: Kéž se nám nikdo z našich letošních biřmovanců neztratí, kéž jejich cesty míří po celý život k Pánu! Odpoledne téhož dne vykonal bratr OSTRAVA - SVINOV 14. září odešel do důchodu náš bratr farář Otakar Jurek. Skoro 40 let práce pro církev, a království Boží na zemi, která nebyla vždy lehká a vděčná. V r. 1933, kdy jako mladý duchovni nastoupil v Opavě, spravoval celé opavské Slezsko, tzn. od bílé Opavy přes Krnov, Jeseník až po Javorník, z druhé strany až po Jilešovice u Ostravy. Troll bohoslužby za neděli, dó škol vyjel ráno a vracel se v noci, křtil v odlehlých místech, odkud rodičům nebylo možno dostavit se s dítětem do Opavy osobně. Dnes již Krnov, Jeseník a Bruntál jsou samostatnými náboženskými obcemi. Pod Opavu patřil také Hradec, proslavený zámkem, kde bydlel a komponoval L. v. Beethoven. Zde z Iniciativy br. faráře Jurka byla v r. 1935 postavena kaple, k niž projekt zdarma věnoval jeho švagr Ing. arch. Prokorit. Zde se dodnes konají bohoslužby. biskup bohoslužby v Osečné. Ve svém kázání nás, marnotratné syny a dcery, slovy Ježíšova podobenství zavolal k návratu do domu Otcova, kde nás čeká odpuštění a hostina, po níž nebudeme hladovět nadosmrti. Vděčně jsme toto pozvání přijali. Na besedě po bohoslužbách jsme sl zavzpomínali na náš zájezd do Škodějova, kde polní bohoslužby každého hluboce zasáhly. S obdivem se setkaly i u těch, kteří dosud nejsou našimi příslušníky. Probírali jsme se také vzpomínkami na krásné odpoledne našeho zájezdu, na veselou návštěvu staré zvoničky s obrácenými zvony v Rovensku pod Troskami, na prohlídku výstavy samorostů v Sobotce a na nezapomenutelné dvě hodiny, které jsme přezpívali v síni s varhanní ozvěnou ve staroslavném zámku Humprechtu. Buď, Pane Bože, i nadále s naší milou náboženskou obcí českodubskou, aby povždy byla naším útočištěm i posilou, domovem víry, naděje a lásky. V r„ 1936 odešel br. farář do náboženské obce Stará Bělá, kde působil 9 let. Tam bylo 33 hodin náboženství na školách týdně kromě cest, 5 bohoslužebných středisek. Na tuto obec vzpomíná br. farář zvláště rád. Zde se scházeli bratři a sestry ve velikém počtu, aiby si v těžkých dobách okupace poslechli slovo Boži. O vánocích se sjížděli autobusy ze 6 přifařených obci na půlnoční bohoslužby, kde je s balkónu sboru vítali bratři pozounéři českými koledami. Sbor byl přeplněn, ale stálo se trpělivě venku na schodech, 1 když hustě sněžilo. R. 1945. Odchod do Ostravy - Svlnova. To byl nejtěžší úsek života našeho bratra faráře. Oplně rozbitý, válkou zničený sbor a fara. "Věž granáty ohlodaná, jakoby žalovala a zároveň prosila do slezského kraje o pomoc. Nebylo střechy ani na sboru, ani na faře. Zdi pobořené, lavice i podlaha rozstřílené, jen oltář zůstal v té hrůze válečné nedotčen a stál na svém místě. Každý si říkal, že toto je nemožné dát opět dohromady. A přece s pomocí Boží, s velkou starostlivostí br. faráře a s pomocí bratří a sester dílo se podařilo. Postaveny 1 krásrilé 13rejstříkové varhany. Bylo mnoho, přemnoho starostí finančních. Dnes opět stojí majestátně Husův sbor, loňského roku nově omítnut, kolem kvetou růže, jakoby ani nebylo hrůzné válečné historie, jakoby nebylo mnoha ustaraných, bezesných nocí. K těmto starostem bylo ještě spravovat celý bílovecký okres, z něhož byly utvořeny později samostatné náb. obce Studénka a Odry. Sedm bohoslužebných středisek, náboženství učil v 10 polit, obcích. Všude byly děti, které na něho s láskou čekaly, někdy dlouho po normálním vyučování. Ještě je tu třeba vzpomenout přifařené obce Polanky n. O., kam br. farář zvlášť rád docházel. Polanka — nábožensky živá obec, kde je mnoho obětavých bratři a. sester, kteří mají svůj krásný sbor s kolumbariem. A tak plynula léta práce. Plných 25 let působil br. íarář ve svinovské obci. 62 let! je čas jiti na zasloužený odpočinek. Je únava, neslouží zdraví. Život se naplnil. Okol Bohem svěřený byl splněn v mezích lidských stl. Toto .je poohlédnutí za prací jednoho z mnoha našich duchovních starší generace. Bratře faráři, loučíme se s Tebou slovy Písma sv.: „Dobrý boj jsi bojoval, svůj běh jsi skončil, víru jsi zachoval. Na konec Tě čeká věnec spravedlnosti, jejž Ti odevzdá Pán, spravedlivý soudce.“ ARCIBISKUP MAKARIOS, president Kyperské rep<ubliky a Mikuláš IV., patriarcha alexandrijský, se při svém posledním setkání rozhodli postavit v pravoslavnou bohosloveckou fakultu hlavním městě Etiopie Addis Abebě. Příprava kněží a teologů na této fakultě má mít speciální zaměření, a to pro pravoslavnou misii v oblastech Ugandy, Keně a Tanzanie. SKP ■H y *$£■*.’£ *, v ž Jitřenee se před ním hluboce uklonil. „Přicházíš, jasný kralevici, jako kdybychom tě byli přivolali.“ Starosta přistoupil s hlubokou poklonou a vítal nenadálého hosta. Estrichson mu představil vzácné hosty e české země: český kníže Přemysl, jeho choť se synem Vratislavem a dceruškou. Muži si potřásli upřímně pravicemi. Paní Adlétě a Drahušce se kralevic uklonil nejdvornějším způsobem. A ten, ukázal kralevic na lože, překryté SvantoVítovou korouhví... Vojvoda Niklot, uslyšel. „Niklot,“ řekl zamyšleně kralevic. „Ten, o němž vyprávěli, že jeho hlavu poslali mému dědu jako válečnou kořist — “ Přikývli. Neslýchané, pravil kralevic. „Uslyšíš mnohem víc, jasný pane,“ pravil Estrichson. „Neřekl jsem nadarmo, že přicházíš, jako kdybychom tě byli zavolali —“ „Jsem nedočkavý,“ usmál se princ Valdemar. „Ale ä o vol jednu otázku: kde je tvá nevěsta?“ Rytíř přivedl Jitrušku. Valdemar se dvorně uklonil a pravil: „Pak jsem se tě měl dočkat, milý Estrichsone!“ V pozadí světnice se starostové dohovořovali šeptem vážnými slovy, jaké rozhodují o štěstí či Zkáze každé země. Jejich porada však netrvala dlouho. Mladistvý kralevic si získal srdce všech, sotva jej spatřili. Starosta Gněvoš přistoupil s hlubokou poklonou. „Jsem, jasný pane, nejstarší ze starých mužů této země,“ pravil třesoucím hlasem. Kralevic pohlédl na Estrichsona, zřejmě zmatený. Ihned však porozuměl. „Chceš-11, pane, nám spravedlivě vládnout, máme k tobě prosbu: Přijď, ujmi se nás a bud naším vojvodou. Jsme dobrý, upřímný lid. Nežádáme nic, než žít podle starých práv. Jsme i věrný lid. Můžeš na nás spolehnout jako na skály... Budeš, pane, naším vojvodou? Bodrcká země je svobodná země. Včera jsme se zbavili posledních nepřátel. Podáváme ti ji v souhlase s vůlí svého posledního vojvody. Přijmeš, co ti nabízíme?“ „Bude-li souhlasit můj královský bratr, budu se pokládat za šťastného, budete-li mými přáteli,“ řekl Valdemar čistým slovanským jazykem. „Slibuješ nám to, jasný kralevici?“ „Při čem chcete, přátelé.“ „Při této Svantovítově korouhvi!“ „Při této korouhvi a u těla vašeho slavného vojvody.“ .; Pojednou vystoupil i otec Dobrohost. „Odpustíte mi, dobří lidé, jestliže i já promluvím —“ „Mluv,“ pokynul souhlasně starosta Gněvoš hostu, „mluv bez ostychu. I u nás má každý právo slova.“ ■ '. - ; , -„Příšahals, jasný kralevici,“ obrátil se kněz k dánskému princi, „u mrtvoly vojvody Niklota. Slíbils, že nechceš, aby zdejší lidé byli tvými poddanými, ale přáteli. Vím, odkud bereš svá slova ... Slož však stejný slib také při kříži, který je zavěšen na zlatém řetěze kolem tvého hrdla! Nalezneš v této zemi dobrý lid, šlechetný, jemuž by bylo hříchem ublížit — hříchem, volajícím do nebe, kdybys snad nechtěl stát za svým slovem...“ Kralevic sňal s hrdla zlatý řetěz s křížem vzácné ceny. Byl to dar jeho matky, která jej vložila novorozenému synu do kolébky. „Při tomto kříži, který je dědictvím po matce, a proto nejdražším ve světě, vám přísahám: bude-li tato země patřit k mému království, chci vám být vždy ochotným ochráncem a nejvěrnějším přítelem... Zanechám vám tu tento kříž jako zástavu!“ Celý dvůr se otřásl mohutným jásotem. Ať dlouho žije a vládne náš kralevlč Valdemar! Na druhý den zapálili na mořském pobřeží starému Niklotovi obrovskou tryznu. V smutečním zástupu byl i kralevic Valdemar. Zalíbilo se mu v lidu, o němž mnoho slyšel a jehož řeči se učil od dětských let. Až bude dánský rytíř Estrichson-Jitřenec slavit svatbu s dcerou zdejšího starosty, přijede kralevic, aby mu byl družbou. Jako družičku sl vyprosil na českém knížeii a jeho vzácné choti Drahušku ... I stalo se, že když vstoupil dánský kralevic na palubu své lodi, že dlouho hleděl na táhlý svah, na jehož úpatí ležel bukovský dvůr. Viděl v duchu pod jeho střechou květinu, jíž podobné dosud nespatřil ve své severské vlasti. Hleděl z plující lodi k břehům, dokud nezmizely za obzorem. S tesknotou jej přepadala touha, vrátit se zpět k tomuto pobřeží. Neušlo to jeho družině. Nesl si přece domů knížectví, které mu dobrovolně nabídli představitelé bodrckého lidu! Co se dříve prolilo dánské krve, co se zmařilo času a zahubilo životů, aby mohl dánský král vstoupit pevnou nohou na slovanskou půdu a postavit jedním úderem hráz německé výbojnosti! Jak ho přivítá král? S otevřenou náručí — celým královstvím se rozletí radost! Co nezískalo násilí s mocí železem, dokázal mladý kralevic, sotva vstoupil — okouzlující osobnost — mezi slovanské předáky. „Ani z válečných výprav se nevraceli dánští králové jako ty dnes, jasný pane,“ prohodil dvořan po kralevtcově boku. „A vyjeli jsme málem jen z kratochvíle, pro zábavu!“ Valdemar neslyší. Stojí opřen o stožár a hledí se založenýma rukama k jižnímu obzoru, kde mořské vlny splývají vjedno s nebem a kam míří osamělí bouřňáci. ČESKÝ zapas. Vydává ústřední rada Československé církve v Praze 8 — Dejvicích, ul. V. V. Kulbyševa 5, » OCN. Řídí vedoucí redaktor Stanislav Lahodný spolu s redakční radou: L. F. Beneš (předseda), I. Doušek, dr. A. Ebenová, A. Kaflákové. K. Krásny V. Kratochvíl e D. Soukupová. — Redakce v Praxe 8 — Delvtclch, V. V. KutbySeva 5, tel. 32(1-041 Rukopisy ae nevraceli ani oeuschovávalt Tlfkne n. p. Mír. xávod 4, Václavské ném. 30. Praha 1. Celoroční předplatné 31,20 Kčs (půlroční 15,60 Kčs), lednotllvé čísli 60 baL — Rozšiřuje a oblednávky přlllmé každé pošta a doručovatel. Objednávky do zahraničí vyHzule PNS — ústřední expedice tisku, odděleni vývos tlaku, Jindřišská 14» Přáhs *» s* 83