Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)

1970-11-26 / No. 47

ra Krajina lidského nit­není dodnes dobře zmapovaná; to, co. o ní víme (ať je jí to ke cti nebo k zahanbení), je snad úctyhodné pozná­ní, zkušenost, kterou dovedeme někdy jen za­jíkavě vypovědět, ale kdo slezl pahorky tou hy a sestoupil na dno děsivých propastí, ve kterých utonuly důstoj­nost spolu s tváří, urče­nou k obrazu Božímu? Dovedeme z bohatého rejstříku učených slov pojmenovat, co všechno se v nás děje, nás ště­pí a přetavuje v nové existence k nepoznání; pohybujeme se opatrně v těchto končinách, aby nás nepřemohl strach ze tmy, která je jed­nou pláštěm, milosrdně skrývajícím naši sla­bost, a jindy prostorem pro její košatý růst. Slovo a spasitelský čin Boží nám s nástu­pem adventního času připomíná světlo, které přišlo v Ježíši Kristu. Bude střežit každý tvůj krok; nepůjdeš už mrá­kotou tmy; budeš v bez­pečí ten ty shledej všechno svou poztráce­nou pokoru. z'nm svou pýchu, vyston ze sobec­tví. Pros a čeke j i smi Celý svět právem u příležitosti 300. výročí úmrtí J. A. Komenského vzpo­míná a vyzvedá Jeho snahy o „nápra­vu věcí lidských“ i úsilí, aby svět byl lidštější, aby bylo každému .dopřáno žít lidsky, v svobodě a pravdě. Méně se však vzpomíná na kořeny, z nichž úsilí Komenského vyrůstalo, na to, že Komenský — Jako ostatně všechny velké postavy naších dějin — nestojí ve svém myšlenkovém vývoji osamo­ceně, ale že i Jej utvářel onen mo­hutný proud opravného hnutí, jenž vytryskl tak mocně v našich zemích na přelomu 14. a 15. století a vzal na sebe jedinečnou formu v Husovi a v husitství. Komenského a jeho obecně prospěšné dílo možno dokon­ce chápat i Jako zavrcholení oné dě­jinné cesty, na níž pod tlakem Boží­ho soudu církev vždy znovu nalézá a objevuje Písmo a skrze ně se vždy znovu vrací ke Kristu. Tak totiž Komenský viděl svět i hlubokou krizi, do níž se v období zmatků třicetileté války všechny ob­lasti lidského snažení i myšlení do­staly. Svět, jeho národ, jeho církev, i jeho trpký osud vlastní jsou pod Bo­žím soudem. Ne nadarmo píše na kon­ci života v Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské: „ ... pro své hříchy jsem vzata do Boží kázně, byla jsem vypuzena ze svého národa a jazyka mezi cizí a opuštěna ..takže po­­tvrdí-li Pán, co lidé činí, vidím, že já Komenský a bible MOJMÍR A. BENEŠ zesnouti mám, když jsem za svého věku sloužila Boží vůli.“ A právě tento nadhled ve spojení s jeho živou nadějí v konečný pří­chod Krista jako soudce a nápravce všech lidských věcí, jej vede k zápa­su o obrodu celé církve Kristovy a k oné jediné Hlubině bezpečnosti, jíž se člověk i svět vzdálil pro svou „sa* mosvojnost“ a „jinudost“. To jsou zvláštní a jedinečné výrazy Komen­ského, jež mají hluboce biblický ob­sah. „Samosvojností“ Komenský nazý­vá snahu člověka „být sám svým rád­cem, vůdcem, opatrovníkem a pá­nem“ a nemít žádnou odpovědnost vůči Bohu. A „jinudost“ je lidská so­becká touha jít jinými cestami, jež mu diktuje jeho sobecké a nevěrné srdce. To obojí člověka totiž zavádí vždy jen do trápení a bídy. „Samo­­svojný“ je svět i celá církev Kristo­va a proto „všecka mysli kormouce­ní, cokoliv jich zakoušíme, jediná sa­­mosvojnost nám působí“ a člověk jen jinými cestamlhledá záchranu. A když „najiti nemůže, leká se, děsí, třese se a v zoufalství buď sám sobě život od­jímá neb se v rouhání proti Bohu pro­tiví a tak sobě k zatracení pomáhá“ (Hlubina bezpečnosti, 5. kap.). Komenský ovšem vyrůstal v pro­středí živé bratrské zbožnosti, v níž přední místo zaujímalo Písmo. Ne ovšem tak, že by v bratrských rodi­nách bibli napořád vlastnili. Byla pří­liš drahá a nákladná. Lidovou kni­hou v bratrských rodinách býval spí­še kancionál. Bibli mívali jen kaza­telé, na iichž popud — po vynálezu knihtisku — byl také onen „kralic­ký“ překlad pořízen. Kazatelům na pomoc. Proto vyšlo í velice nákladné vydání tzv. Šestidílky, Bible kralické v šesti dílech, kde na okrajích a do­le byly zvláštní poznámky, určené ka­zatelům a jejich kázání. Přesto věří­cí bibli a biblické texty znali. Z na­slouchání. Vždyť se k slyšeni shro­mažďovali nejen několikrát v týdnu, ale v neděli pětkrát. Komenský měl ovšem velice široký rozhled a proto pochopil, jaké mož­nosti skýtá vynález knihtisku právě k prohloubení biblické víry. Proto na­léhavě doporučoval, aby nyní, když je možno bibli získat, opatřil sl ji každý věřící a nemá-li na ni pro­středky, „nechť mu vypomůže jeho obec, sbor“. A každý ať ji nosí i do shromážděni, aby mohl vnímavěji ká­zání naslouchat a získat tak i větší biblické vzdělání. Komenský ovšem viděl, jak se svět mění a jak roste i mezi prostými lid­mi vzdělanost. Sám k tomu ovšem 1 přispíval a těšil se z toho, že jeho výchovné snahy mají ve světě tako­vou odezvu. Uvědomoval sl však ta­ké, že s rostoucím vzděláním lidu se mění i postavení kazatele, že už není „jediný vzdělanec“ ve své obci. ale naopak, že mnozí z jeho posluchačů jsou v lecjakém oboru znalejší než on. Kazatel s tím proto musí počítat a hledat přiměřenější způsob svého působení. Každý věřící má mít bibli s sebou a kazatel s tím musí počítat. A protože „proslovy k mlčícím“ jsou znakem dřívějších temných dob, Ko­menský navrhuje, aby po velkém do­poledním shromáždění se kazatel se­šel s věřícími k rozhovoru o kázání. Každému má být dovoleno nejen se tázat, ale i hovořit o tom, jak biblic­ký text vyložit lépe, aby posloužil k životu víry. U Komenského bychom nalezli mno­hé podněty, jak vrůst do opravdové biblické zbožnosti a nalézt tak i na­plněni života. Všechny však vychá­zely z opravdové touhy, sloužit k pra­vému a věrnému životu. Proto na kon­ci svého života v Kšaftu, který je i je­ho vlastním vyznáním a odkazem, tak zdůrazňuje: „ ... lásku k ěisté Boží pravdě, kte­rou nám dříve než jiným národům začal ukazovati Pán službou našeho M. Husa a kterou on s mnohými věr­nými Čechy zpečetil svou krví.. Snímek Jan Hampl Krev zachraňující k životu S jakým potěšením, ale zároveň s ja­kou svátou bázní si utvrzujeme z Písma svátého víru, že ne drahými věcmi to­hoto světa jsme byli vykoupeni ze své marnosti, ale „drahou krví jakožto Be­ránka nevinného a neposkvrněného, Krista“ (I. Petr. 1, 19), a že svou církev si dobyl Kristus svou vlastní krví (Sk. 20, 28). Potěšeni jsme tou velikou mi­lostí Pána Boha, který chce ze zmarně­ných hříšníků učinit své vlastni syny odpuštěním a slitovnou láskou v Kris­tu a svátá bázeň sevře naše srdce při pumyšlení, jak nejsme hodni tetu mi­losti a nemůžeme nikdy ničím zaplatit, nebof ve Spasiteli již zaplaceno bylo a my nemáme čim. Zbývá nám všem jen naděje, že uvěřením jsme účastni té Boží milosti, že Kristova spravedlnost je přičtena i nám a že zemřeme-li s Kris­tem. s ním také povstaneme k novému životu a budeme účastni i vzkříšení s ním, který si nás přivede jako své vlastní ovce k soudu. Chápeme pak, jak jedl nečně drahá byla ta krev Beránkova, která zaplatila za nás všecky. Pochopíme pak s pokorou svou vlast­ni malost před touto obětí a poznáme, že ta naše vlastní krev, které si tolik vážime, že ten náš vlastní život dostává svou pravou hudnutu před Bohem teprve tehdy, jestliže usilujeme virou stát se účastnými Božího díla lásky, stát se tou účastí syny a dcerami a dokud tu čas­ně živi jsme, sloužit Bohu a bližnímu svému očekávajíce příchod svého Pána. Moderní věda pak ukazuje, že můžeme posloužit kterémukoliv ze svých bratři či sester, známým i neznámým i tou svou krví, aby život mnohých byl za­chráněn a náš život nebyl ohrožen. Jestliže jsme uvěřili, že drahou krví Beránka jsme byli vykoupeni k naději věčného života, nebude pro nás těž­ké dát krev svou vlastni k prodlouženi časného života bližnimu, aby i on z milosti Boží měl ještě čas k Všemo­houcímu se obrátit, jeho chválit a vele­bit, uvěřit a žít v naději, že „život do­konalý, který zde na zemi se začinfi a v Bohu své naplněni má" získá i on. Domnívám se, že na sklonku roku, ve kterém jsme Pánu děkovali za 50 let církve, můžeme mu ještě jednou podě­kovat službou pro bližního dnes tolik potřebnou. Dát krev tomu neznámému bližnímu, který zraněn bude kdesi ležet na operačním stole a čekat, až života­dárná tekutina také neznámého bližní­ho mu dá naději, že přijde zdráv domů mezi své, a je-li věřfcf, že bude moci poděkovat Pánu za lásku člověka k člo­věku, probuzenou neskonalou láskou Kristovou. Obracím se tedy v nastávající době ad­ventní na všechny bratry a sestry, pře­devším duchovní a laiky v Praze: pře­mýšlejte o těchto slovech, staňte se dár­ci krve a získávejte druhé. Náš farní úřad v Praze 7 chce vám posloužit tím, že všem dárcům dá přihlášku, budeme vás informovat o postupu před odběrem i při odběru, zapíšeme si vaše jménu a budeme mit radost, bude-li těchto jmen co nejvíc. Snad krev některého z vás, bratři a sestry, nebude přijata, ale již rozhodnuti je stejně cenné jako vlastni služba krvf. Obracíme se s důvěrou i na všechny ostatni bratry a sestry, mimopražské du­chovní i na jejich rady starších, kde ještě tuto akci nedělali: Pomozte 1 vy u vás, volejte, proste a přesvědčujte. Bratry a sestry v Praze, kteři se ruz­­hodnou, kteří budou získáni svými du­chovními pro tento křesťanský skutek fáský, zveme na kteroukoliv adventní večerní pobožnost s vysluhováním svá­tosti Veřeče Páně v našem sboru v Pra­ze 7 vždy v neděli y 17 hodin. Po boho­službách vám dáme přihlášku. Přijďte I ostatni, kteří nemůžete nebo nesmíte dát svou krev, nebof již účast na ra­dosti živé církve je potěšením velikým, OTAKAR UNGERMAN Sněm či koncil? Ukončili jsme církevní rok, posled­ní poletnicovů neděle je již za námi a z kazatelen jsme slyšeli rozbor li­turgického závěru; i Letošní kazatel­ský plán je u konce. Bylo jistě vhod­né se v jubilejním, padesátém roce církve zamýšlet nad Farského litur­gií a objevovat její bohatství. Tyto ob­jevy a leckterá odhalení nám ozřej­mily, čím církev Československá vznikala, čím půl století žila a čím překonávala nejrozmanitější krize a obtíže t čím vytvářela ve velmi ne­sourodém celku živé jádro zbožnosti. Farského liturgie znamená ve víře promyšlený princip církevní jednoty; jednoty rodiny dětí Božích u stolu Pána církve. S tímto, ujištěním vstupujeme do nového církevního roku, který ve svém závěru by měl pravé působivé bohatství církve manifestovat. Bude ten závěr totiž poznamenán církev­ním sněmem, událostí velmi nároč­nou na všechny díly církevní práce a na všechny skupiny církevních pracovníků. Ty samy o sobě a mezi sebou by měly kolektivně demonstro­vat jistotu Pavlovu, kterou doktor Farský vložil do mše nové církve na konec: „Živ jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus“. Bývalí ka­tolíci mezí námi vzpomenou na pro­slulé „Ite, missa esť, tj. „lděte, mše je skončena.“ Kam jinam po ní jít než k těm, jimž jsme před přijímá­ním v duchu podávali ruku na usmí­řenou! Vždyf sama koncepce naší liturgie zní tímto požadavkem sjednocujícího smíření. Apoštolský základ církve se tu liturgicky a docela záměrně snou­bí s cyrilometodějskou reformaci, a husitským utrakvismem i Biblí kralic­kou na stole i na kazatelně, z níž lze v naší církvi sotva odmyslit, stra­nou neživého teologizování, všeobec­ně buditeľský apel na proniknutí vše­ho. života Ježíšovým slovem. Toto vše Farského liturgie obsahuje a prá­vě proto je to liturgie Českosloven­ské církve, liturgie smíru a pokoje. Živá základna pro skutečnost, v níž není nikdo „ani Žid ani Rek, svobod­ný ani otrok", a tak důle přes vše­chny etapy církevních dějin i cír­kevní přítomnosti, ale „jsme všichni jedno v ježíši Kristu“. Bude-li tedy nastávající církevní rok přípravou na celocírkevní sněm, pak promyšlená a v Duchu svátém vyložená a prožitá liturgie roku mi­nulého by měla být už absolvovanou první částí přípravy sněmovní. Sněm a koncil je sice, totéž a přece by­chom nechtěli, aby se náš sněm změ­nil v koncil. Nemá to slovo u nás dobrý zvuk. Protože jsme však už dnes leckdys nešli ze svého mešní­ho obecenství s Knížetem pokoje ke svým církevním pracím, třeba prožít advent nového roku církevního, roku sněmovního, v biblickém a modliteb­ním napětí, aby přišel a s námi byl ten, „jenž se nebude vaditi ani kři­čeli“ fMt• 12, 19/ a zůstal s námi; aby se totiž den církve nenachýlil a soumrak její nenastal. FRANTIŠEK MOC Vzpomínkové shromáždění v Bílé Třemešné V mistě, kde naposled delši dobu (1625—J.B2S) před odchodem do ciziny pobýval poslední biskup jednuty bratr­ské jan Amos Komenský, sešlo se neděli 15. listopadu na 35D příslušníků v královéhradecké diecéze, aby ve sboru J. A. Komenského vzpomněli 300. výro­čí jeho úmrtí. Dlouho před 15. hod. se zaplnilo sborové prostranství a věřici, kteří se svými duchovními přijeli mno­hými autobusy nejen z blízkého okolí, se museli tísnit i v předsíni sboru. Bohoslužby vedl br. biskup j. Pochop a kázáním posloužil br. prof. Husovy fakulty dr. M. Kaňák. V úvodu vy­zdvihl význam právě Bílé Třemešné v životě Komenského a pak promluvil o něm jako o muži míru a pokoje, vel­kém pedagogovi a hlavně o vzoru křes­­tana plného viry, lásky a naděje. Za ústřední radu se bohoslužeb účast­nili br. místopředseda VI. Bubeník, kte rý také shromážděnou obec věřících po zdravil, a br. předseda ústředního fi nančního výboru dr. Ant. Hobza. Shro máždění bylo radostně dojato, když při šla i paní Ingeborg jaschkenvá Come niová, která je z rodu J. A. Komenské ho. Pozorně byl vyslechnut jeji pozdrav. V průběhu bohoslužeb zazpíval pěvecký sbor dr K. Farského ze Dvora Králové n. L. dvě vložky (Ve skrýši nejvyššiho a Modlitba za vlast). V závěru poděkoval br. biskup jmé­nem diecézni rady za účast všem hos­tům, všem věřícím z mnoha obci králo­véhradecké diecéze a radě starších v Bílé Třemešné za to, že nám bylo umož­něno prožit tak vzácné chvíle u společ­ného stolu Páně se vzpomínkou na mu­že velké víry, lásky 1 naděje — J, A, Komenského. —MB— KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA • KAŽDODENNÍ GENESIS G 13, 7—9; Mk 9, 50; Ř 12, 18 Známkou požehnanosti není toliko dostatek živobytnl, ale i dostatek dobré vůle k pokojnému odstraňování nesnází. DĚKUJEME, že Jsme v Ježíši Kristu poznali, co je nám ku pokoji. KAJEME SE, že nejednou řešíme nesnáze a těžkosti mezi sebou pro* středky a způsoby nepožehnanými. PROSÍME, abychom vždy s největší trpělivostí hledali cesty dohody. • G 13, 10—11; Mk 3, 31—35; Sk 15, 36—40 Bůh sleduje své cíle a co On učiní, činí dobře. DĚKUJEME, že se smíme spolehnout na Boží moudrost vysoko převy­šující moudrost naši. KAJEME SE, že znevažujeme Boží otcovský zájem o nás svým strachem a nedůvěrou. PROSÍME, abychom ivíc viděli přátelství Ježíšovo než nepřátelství lidí. • G 13, 14—15; J 3, 35; L 12, 32 Svět ve své poslední úpravě je světem vyvolených a požehnaných Božích. DĚKUJEME, že jsme skrze Ježíše Kista i my zahrnuti do Božího plánu se světem a lidstvem. KAJEME SE, že míváme lidskou malost za schopnou ohrozit Boží úradky a záměry. PROSÍME: neuved nás v pokušení malomyslnosti a pesimismu. • G 13, 16; L 18, 27; 2d 6^ 11—15; Mt 13, 31—32 Malost Boží církve není'důvodem k malomyslnosti, ale ke chvalozpěvd na jeho všemohoucnost. DEKUJEME, že jsme uvěřili Bohu, který má možnost divů. KAJEME SE, jestliže tuto možnost nebereme dost vážně. PROSÍME, abychom svými pochybnostmi nezmenšovali sílu, s níž BůS prosazuje ve světě své zájmy. • G 13, 17—18; Mt 28, 18—20; Mt 25, 15nn Lid Boží dostal zemi proto, aby na každá její pídi konal bohoslužbu. DĚKUJEME za každé svěřenství, kterým Pán Bůh obmyslil odpovědnost našeho uvěření. KAJEME SE, že nemůžeme vždy vydat dobrý počet z vladařství svého. PROSÍME, aby neodňal od nás vladařství, kterému jsme dosud nevě­novali dost modlitby a služby. _____ FRANTIŠEK MOC

Next