Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-11-26 / No. 47
ra Krajina lidského nitnení dodnes dobře zmapovaná; to, co. o ní víme (ať je jí to ke cti nebo k zahanbení), je snad úctyhodné poznání, zkušenost, kterou dovedeme někdy jen zajíkavě vypovědět, ale kdo slezl pahorky tou hy a sestoupil na dno děsivých propastí, ve kterých utonuly důstojnost spolu s tváří, určenou k obrazu Božímu? Dovedeme z bohatého rejstříku učených slov pojmenovat, co všechno se v nás děje, nás štěpí a přetavuje v nové existence k nepoznání; pohybujeme se opatrně v těchto končinách, aby nás nepřemohl strach ze tmy, která je jednou pláštěm, milosrdně skrývajícím naši slabost, a jindy prostorem pro její košatý růst. Slovo a spasitelský čin Boží nám s nástupem adventního času připomíná světlo, které přišlo v Ježíši Kristu. Bude střežit každý tvůj krok; nepůjdeš už mrákotou tmy; budeš v bezpečí ten ty shledej všechno svou poztrácenou pokoru. z'nm svou pýchu, vyston ze sobectví. Pros a čeke j i smi Celý svět právem u příležitosti 300. výročí úmrtí J. A. Komenského vzpomíná a vyzvedá Jeho snahy o „nápravu věcí lidských“ i úsilí, aby svět byl lidštější, aby bylo každému .dopřáno žít lidsky, v svobodě a pravdě. Méně se však vzpomíná na kořeny, z nichž úsilí Komenského vyrůstalo, na to, že Komenský — Jako ostatně všechny velké postavy naších dějin — nestojí ve svém myšlenkovém vývoji osamoceně, ale že i Jej utvářel onen mohutný proud opravného hnutí, jenž vytryskl tak mocně v našich zemích na přelomu 14. a 15. století a vzal na sebe jedinečnou formu v Husovi a v husitství. Komenského a jeho obecně prospěšné dílo možno dokonce chápat i Jako zavrcholení oné dějinné cesty, na níž pod tlakem Božího soudu církev vždy znovu nalézá a objevuje Písmo a skrze ně se vždy znovu vrací ke Kristu. Tak totiž Komenský viděl svět i hlubokou krizi, do níž se v období zmatků třicetileté války všechny oblasti lidského snažení i myšlení dostaly. Svět, jeho národ, jeho církev, i jeho trpký osud vlastní jsou pod Božím soudem. Ne nadarmo píše na konci života v Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské: „ ... pro své hříchy jsem vzata do Boží kázně, byla jsem vypuzena ze svého národa a jazyka mezi cizí a opuštěna ..takže potvrdí-li Pán, co lidé činí, vidím, že já Komenský a bible MOJMÍR A. BENEŠ zesnouti mám, když jsem za svého věku sloužila Boží vůli.“ A právě tento nadhled ve spojení s jeho živou nadějí v konečný příchod Krista jako soudce a nápravce všech lidských věcí, jej vede k zápasu o obrodu celé církve Kristovy a k oné jediné Hlubině bezpečnosti, jíž se člověk i svět vzdálil pro svou „sa* mosvojnost“ a „jinudost“. To jsou zvláštní a jedinečné výrazy Komenského, jež mají hluboce biblický obsah. „Samosvojností“ Komenský nazývá snahu člověka „být sám svým rádcem, vůdcem, opatrovníkem a pánem“ a nemít žádnou odpovědnost vůči Bohu. A „jinudost“ je lidská sobecká touha jít jinými cestami, jež mu diktuje jeho sobecké a nevěrné srdce. To obojí člověka totiž zavádí vždy jen do trápení a bídy. „Samosvojný“ je svět i celá církev Kristova a proto „všecka mysli kormoucení, cokoliv jich zakoušíme, jediná samosvojnost nám působí“ a člověk jen jinými cestamlhledá záchranu. A když „najiti nemůže, leká se, děsí, třese se a v zoufalství buď sám sobě život odjímá neb se v rouhání proti Bohu protiví a tak sobě k zatracení pomáhá“ (Hlubina bezpečnosti, 5. kap.). Komenský ovšem vyrůstal v prostředí živé bratrské zbožnosti, v níž přední místo zaujímalo Písmo. Ne ovšem tak, že by v bratrských rodinách bibli napořád vlastnili. Byla příliš drahá a nákladná. Lidovou knihou v bratrských rodinách býval spíše kancionál. Bibli mívali jen kazatelé, na iichž popud — po vynálezu knihtisku — byl také onen „kralický“ překlad pořízen. Kazatelům na pomoc. Proto vyšlo í velice nákladné vydání tzv. Šestidílky, Bible kralické v šesti dílech, kde na okrajích a dole byly zvláštní poznámky, určené kazatelům a jejich kázání. Přesto věřící bibli a biblické texty znali. Z naslouchání. Vždyť se k slyšeni shromažďovali nejen několikrát v týdnu, ale v neděli pětkrát. Komenský měl ovšem velice široký rozhled a proto pochopil, jaké možnosti skýtá vynález knihtisku právě k prohloubení biblické víry. Proto naléhavě doporučoval, aby nyní, když je možno bibli získat, opatřil sl ji každý věřící a nemá-li na ni prostředky, „nechť mu vypomůže jeho obec, sbor“. A každý ať ji nosí i do shromážděni, aby mohl vnímavěji kázání naslouchat a získat tak i větší biblické vzdělání. Komenský ovšem viděl, jak se svět mění a jak roste i mezi prostými lidmi vzdělanost. Sám k tomu ovšem 1 přispíval a těšil se z toho, že jeho výchovné snahy mají ve světě takovou odezvu. Uvědomoval sl však také, že s rostoucím vzděláním lidu se mění i postavení kazatele, že už není „jediný vzdělanec“ ve své obci. ale naopak, že mnozí z jeho posluchačů jsou v lecjakém oboru znalejší než on. Kazatel s tím proto musí počítat a hledat přiměřenější způsob svého působení. Každý věřící má mít bibli s sebou a kazatel s tím musí počítat. A protože „proslovy k mlčícím“ jsou znakem dřívějších temných dob, Komenský navrhuje, aby po velkém dopoledním shromáždění se kazatel sešel s věřícími k rozhovoru o kázání. Každému má být dovoleno nejen se tázat, ale i hovořit o tom, jak biblický text vyložit lépe, aby posloužil k životu víry. U Komenského bychom nalezli mnohé podněty, jak vrůst do opravdové biblické zbožnosti a nalézt tak i naplněni života. Všechny však vycházely z opravdové touhy, sloužit k pravému a věrnému životu. Proto na konci svého života v Kšaftu, který je i jeho vlastním vyznáním a odkazem, tak zdůrazňuje: „ ... lásku k ěisté Boží pravdě, kterou nám dříve než jiným národům začal ukazovati Pán službou našeho M. Husa a kterou on s mnohými věrnými Čechy zpečetil svou krví.. Snímek Jan Hampl Krev zachraňující k životu S jakým potěšením, ale zároveň s jakou svátou bázní si utvrzujeme z Písma svátého víru, že ne drahými věcmi tohoto světa jsme byli vykoupeni ze své marnosti, ale „drahou krví jakožto Beránka nevinného a neposkvrněného, Krista“ (I. Petr. 1, 19), a že svou církev si dobyl Kristus svou vlastní krví (Sk. 20, 28). Potěšeni jsme tou velikou milostí Pána Boha, který chce ze zmarněných hříšníků učinit své vlastni syny odpuštěním a slitovnou láskou v Kristu a svátá bázeň sevře naše srdce při pumyšlení, jak nejsme hodni tetu milosti a nemůžeme nikdy ničím zaplatit, nebof ve Spasiteli již zaplaceno bylo a my nemáme čim. Zbývá nám všem jen naděje, že uvěřením jsme účastni té Boží milosti, že Kristova spravedlnost je přičtena i nám a že zemřeme-li s Kristem. s ním také povstaneme k novému životu a budeme účastni i vzkříšení s ním, který si nás přivede jako své vlastní ovce k soudu. Chápeme pak, jak jedl nečně drahá byla ta krev Beránkova, která zaplatila za nás všecky. Pochopíme pak s pokorou svou vlastni malost před touto obětí a poznáme, že ta naše vlastní krev, které si tolik vážime, že ten náš vlastní život dostává svou pravou hudnutu před Bohem teprve tehdy, jestliže usilujeme virou stát se účastnými Božího díla lásky, stát se tou účastí syny a dcerami a dokud tu časně živi jsme, sloužit Bohu a bližnímu svému očekávajíce příchod svého Pána. Moderní věda pak ukazuje, že můžeme posloužit kterémukoliv ze svých bratři či sester, známým i neznámým i tou svou krví, aby život mnohých byl zachráněn a náš život nebyl ohrožen. Jestliže jsme uvěřili, že drahou krví Beránka jsme byli vykoupeni k naději věčného života, nebude pro nás těžké dát krev svou vlastni k prodlouženi časného života bližnimu, aby i on z milosti Boží měl ještě čas k Všemohoucímu se obrátit, jeho chválit a velebit, uvěřit a žít v naději, že „život dokonalý, který zde na zemi se začinfi a v Bohu své naplněni má" získá i on. Domnívám se, že na sklonku roku, ve kterém jsme Pánu děkovali za 50 let církve, můžeme mu ještě jednou poděkovat službou pro bližního dnes tolik potřebnou. Dát krev tomu neznámému bližnímu, který zraněn bude kdesi ležet na operačním stole a čekat, až životadárná tekutina také neznámého bližního mu dá naději, že přijde zdráv domů mezi své, a je-li věřfcf, že bude moci poděkovat Pánu za lásku člověka k člověku, probuzenou neskonalou láskou Kristovou. Obracím se tedy v nastávající době adventní na všechny bratry a sestry, především duchovní a laiky v Praze: přemýšlejte o těchto slovech, staňte se dárci krve a získávejte druhé. Náš farní úřad v Praze 7 chce vám posloužit tím, že všem dárcům dá přihlášku, budeme vás informovat o postupu před odběrem i při odběru, zapíšeme si vaše jménu a budeme mit radost, bude-li těchto jmen co nejvíc. Snad krev některého z vás, bratři a sestry, nebude přijata, ale již rozhodnuti je stejně cenné jako vlastni služba krvf. Obracíme se s důvěrou i na všechny ostatni bratry a sestry, mimopražské duchovní i na jejich rady starších, kde ještě tuto akci nedělali: Pomozte 1 vy u vás, volejte, proste a přesvědčujte. Bratry a sestry v Praze, kteři se ruzhodnou, kteří budou získáni svými duchovními pro tento křesťanský skutek fáský, zveme na kteroukoliv adventní večerní pobožnost s vysluhováním svátosti Veřeče Páně v našem sboru v Praze 7 vždy v neděli y 17 hodin. Po bohoslužbách vám dáme přihlášku. Přijďte I ostatni, kteří nemůžete nebo nesmíte dát svou krev, nebof již účast na radosti živé církve je potěšením velikým, OTAKAR UNGERMAN Sněm či koncil? Ukončili jsme církevní rok, poslední poletnicovů neděle je již za námi a z kazatelen jsme slyšeli rozbor liturgického závěru; i Letošní kazatelský plán je u konce. Bylo jistě vhodné se v jubilejním, padesátém roce církve zamýšlet nad Farského liturgií a objevovat její bohatství. Tyto objevy a leckterá odhalení nám ozřejmily, čím církev Československá vznikala, čím půl století žila a čím překonávala nejrozmanitější krize a obtíže t čím vytvářela ve velmi nesourodém celku živé jádro zbožnosti. Farského liturgie znamená ve víře promyšlený princip církevní jednoty; jednoty rodiny dětí Božích u stolu Pána církve. S tímto, ujištěním vstupujeme do nového církevního roku, který ve svém závěru by měl pravé působivé bohatství církve manifestovat. Bude ten závěr totiž poznamenán církevním sněmem, událostí velmi náročnou na všechny díly církevní práce a na všechny skupiny církevních pracovníků. Ty samy o sobě a mezi sebou by měly kolektivně demonstrovat jistotu Pavlovu, kterou doktor Farský vložil do mše nové církve na konec: „Živ jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus“. Bývalí katolíci mezí námi vzpomenou na proslulé „Ite, missa esť, tj. „lděte, mše je skončena.“ Kam jinam po ní jít než k těm, jimž jsme před přijímáním v duchu podávali ruku na usmířenou! Vždyf sama koncepce naší liturgie zní tímto požadavkem sjednocujícího smíření. Apoštolský základ církve se tu liturgicky a docela záměrně snoubí s cyrilometodějskou reformaci, a husitským utrakvismem i Biblí kralickou na stole i na kazatelně, z níž lze v naší církvi sotva odmyslit, stranou neživého teologizování, všeobecně buditeľský apel na proniknutí všeho. života Ježíšovým slovem. Toto vše Farského liturgie obsahuje a právě proto je to liturgie Československé církve, liturgie smíru a pokoje. Živá základna pro skutečnost, v níž není nikdo „ani Žid ani Rek, svobodný ani otrok", a tak důle přes všechny etapy církevních dějin i církevní přítomnosti, ale „jsme všichni jedno v ježíši Kristu“. Bude-li tedy nastávající církevní rok přípravou na celocírkevní sněm, pak promyšlená a v Duchu svátém vyložená a prožitá liturgie roku minulého by měla být už absolvovanou první částí přípravy sněmovní. Sněm a koncil je sice, totéž a přece bychom nechtěli, aby se náš sněm změnil v koncil. Nemá to slovo u nás dobrý zvuk. Protože jsme však už dnes leckdys nešli ze svého mešního obecenství s Knížetem pokoje ke svým církevním pracím, třeba prožít advent nového roku církevního, roku sněmovního, v biblickém a modlitebním napětí, aby přišel a s námi byl ten, „jenž se nebude vaditi ani křičeli“ fMt• 12, 19/ a zůstal s námi; aby se totiž den církve nenachýlil a soumrak její nenastal. FRANTIŠEK MOC Vzpomínkové shromáždění v Bílé Třemešné V mistě, kde naposled delši dobu (1625—J.B2S) před odchodem do ciziny pobýval poslední biskup jednuty bratrské jan Amos Komenský, sešlo se neděli 15. listopadu na 35D příslušníků v královéhradecké diecéze, aby ve sboru J. A. Komenského vzpomněli 300. výročí jeho úmrtí. Dlouho před 15. hod. se zaplnilo sborové prostranství a věřici, kteří se svými duchovními přijeli mnohými autobusy nejen z blízkého okolí, se museli tísnit i v předsíni sboru. Bohoslužby vedl br. biskup j. Pochop a kázáním posloužil br. prof. Husovy fakulty dr. M. Kaňák. V úvodu vyzdvihl význam právě Bílé Třemešné v životě Komenského a pak promluvil o něm jako o muži míru a pokoje, velkém pedagogovi a hlavně o vzoru křestana plného viry, lásky a naděje. Za ústřední radu se bohoslužeb účastnili br. místopředseda VI. Bubeník, kte rý také shromážděnou obec věřících po zdravil, a br. předseda ústředního fi nančního výboru dr. Ant. Hobza. Shro máždění bylo radostně dojato, když při šla i paní Ingeborg jaschkenvá Come niová, která je z rodu J. A. Komenské ho. Pozorně byl vyslechnut jeji pozdrav. V průběhu bohoslužeb zazpíval pěvecký sbor dr K. Farského ze Dvora Králové n. L. dvě vložky (Ve skrýši nejvyššiho a Modlitba za vlast). V závěru poděkoval br. biskup jménem diecézni rady za účast všem hostům, všem věřícím z mnoha obci královéhradecké diecéze a radě starších v Bílé Třemešné za to, že nám bylo umožněno prožit tak vzácné chvíle u společného stolu Páně se vzpomínkou na muže velké víry, lásky 1 naděje — J, A, Komenského. —MB— KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA • KAŽDODENNÍ GENESIS G 13, 7—9; Mk 9, 50; Ř 12, 18 Známkou požehnanosti není toliko dostatek živobytnl, ale i dostatek dobré vůle k pokojnému odstraňování nesnází. DĚKUJEME, že Jsme v Ježíši Kristu poznali, co je nám ku pokoji. KAJEME SE, že nejednou řešíme nesnáze a těžkosti mezi sebou pro* středky a způsoby nepožehnanými. PROSÍME, abychom vždy s největší trpělivostí hledali cesty dohody. • G 13, 10—11; Mk 3, 31—35; Sk 15, 36—40 Bůh sleduje své cíle a co On učiní, činí dobře. DĚKUJEME, že se smíme spolehnout na Boží moudrost vysoko převyšující moudrost naši. KAJEME SE, že znevažujeme Boží otcovský zájem o nás svým strachem a nedůvěrou. PROSÍME, abychom ivíc viděli přátelství Ježíšovo než nepřátelství lidí. • G 13, 14—15; J 3, 35; L 12, 32 Svět ve své poslední úpravě je světem vyvolených a požehnaných Božích. DĚKUJEME, že jsme skrze Ježíše Kista i my zahrnuti do Božího plánu se světem a lidstvem. KAJEME SE, že míváme lidskou malost za schopnou ohrozit Boží úradky a záměry. PROSÍME: neuved nás v pokušení malomyslnosti a pesimismu. • G 13, 16; L 18, 27; 2d 6^ 11—15; Mt 13, 31—32 Malost Boží církve není'důvodem k malomyslnosti, ale ke chvalozpěvd na jeho všemohoucnost. DEKUJEME, že jsme uvěřili Bohu, který má možnost divů. KAJEME SE, jestliže tuto možnost nebereme dost vážně. PROSÍME, abychom svými pochybnostmi nezmenšovali sílu, s níž BůS prosazuje ve světě své zájmy. • G 13, 17—18; Mt 28, 18—20; Mt 25, 15nn Lid Boží dostal zemi proto, aby na každá její pídi konal bohoslužbu. DĚKUJEME za každé svěřenství, kterým Pán Bůh obmyslil odpovědnost našeho uvěření. KAJEME SE, že nemůžeme vždy vydat dobrý počet z vladařství svého. PROSÍME, aby neodňal od nás vladařství, kterému jsme dosud nevěnovali dost modlitby a služby. _____ FRANTIŠEK MOC