Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-03-26 / No. 12
tlstí dobyli Tábofi a Tábora města počátek (ZE STARÝCH LETOPISU ČESKÝCH Z RUKOPISU KŘIŽOVNICKÉHO) Léta od narazenie Syna Božieho MCCCCXX (142(1) o masopusté to měaio Ostí Sezemovo hrazené jest vybojováno od Táboráv a potom v sobotu (30. března) před Květnů nedělí jest vypáleno a rozbořeno; a tak stojí pusté a zbořené až do dnešnieho dne. Neb tu zimu tu horu Hradiště Táboří osadili a přezděli té hoře Tábor, po niež i dnes Táboři slovu. Téhož času město Tábor osazeno od nějakého žáka Hromádky a některými bratřími; kterýžto Hromádka osadiv je i poslal k Žižkovi, aby jemu posilněnie dal, že jest dobré měštiště nalezl a osadil. A Žižka poslal od sebe Chvala Repického z Machovic s některými bratřími k posilněnie. Takž tu horu i osadienhu a polom město velmi pevné udělachu a Tábor jemu přezděchu, ješto jest prvé sliilo Hradiště. Neb někdy před drahně lety jest tu město hylo velmi tvrdé; ale pro hrdost měšťan, že jsú se svým pánóm zprotivili, páni z Ostí, jich páni dědiční, to město potom vykořenili, a tak dlúhé časy pusto bylo, až do tohoto osazenie. *ur Historická radnice TABOR má 550 let Poznámka: Také na tomto struřném zápisu Starého letopisca Je patrné, jak poměrně do«ré zprávy měl o zkáze Ostí nad Lužnici i vzniku města Tábora, proto již historik Fr. Palacký užil různých zápisů Starých letopisů jako prvořadý pramen pro období husitských válek ve svých Dějinách národu českého v Cechách a na Moravě. Táboří dobyli města listí a hory Hradiště (Z HUSITSKÉ KRONIKY M. VAVŘINCE Z BŘEZOVÉ) Za těch událostí jeden táborský kněz, řečený Vanček, s jedním zvoníkem Hromadou, první původci a pořadatelé oněch poutí na hory, přibravše Jana z Bydlína a Jana řečeného Smollna a jisté množství táborských bratří a sedláků, skrýval se o masopustním čase několik dní a nocí v lesích, aby dobyli města Ostí. A dobyli ho s pomocí svých bratří uvnitř v první středu v postě, což bylo dne 21. měsíce února, před rozedněním, ježto lidé byli opilí a po tancích i jiných radovánkách toho času obvyklých pohříženi ve spánek a takřka bez starosti spali. A hned zjímali protivníky pravdy jak světské, tak duchovní, pří čemž někteří z nich utekli přes hradby města, některé však vyhnali z města a uvázali se v jejich statky. A do toho města se den ode dne sbíhali ze sousedství přívrženci přijímání kalicha. Potom po nemnoha dnech obklíčili svrchuřečení táborští bratří hrad Hradiště pánů z Ostí, kde bylo kdysi postavené pevné město, jehož zdi dosud stály, v krátkém čase ho dobyli a uvázali se v něj a odevzdali ho do rukou panu Prokopovi z Kamenice, příbuznému svrchu jmenovaných pánů. A po jistém čase, spálivše město Ostí ohněm, přestěhovali se s ženami a dětmi na tu horu, den ode dne jí opevňovali i domky k bydlení si stavěli a tu horu nazvali Tábor a den ode dne působili v sousedství mnoho škod těm, kteří nechtěli s nimi držeti. Poznámka: Určitá neinformovanost byla i u M. Vavřince z Březové, nejde-li tu snad o záměrné zkreslení některých faktů, neboť kronikář byl vůči Táborům dost zaujat a nepřál jim, jak je patrné také z jiných částí Husitské kroniky. Chceme jít za Ježíšem. Ježíš jako hlavní cíl svého poslání společenského spatřoval v tom, že dává lidem víru a že je jim mravním lékařem. K tomu cíli musí i naše církev. Marek 2, 13—17 z postil dr. Karla Farského každodenní četba písma každodenní KAJEME SE z výmluv pozvaných, ale nehodných (Mt 22, 8). PROSÍME, abychom i my náleželi církvi božského Hostitele ustavičně (Ps 5, 1). Ex 12, 50—51; 2 18, 17—23 Na slova Hospodinova sluší odpovědět jen slovem Amen! (Jr 11, 1-5). DĚKUJEME, že se Ježiš Kristus naší víře představuje jako slavné přitakání Boží vůli (2K 1, 18—20). KAJEME SE za vždy nebezpečné pokusy vpašovať do křesťanského mravního kodexu to, co dovoluje lidská slabost (Mk 7, 6—7). PROSÍME, abychom k slovu Božímu i my měli jen své ochotné Ano (Iz 55, 11). Ex 13, 1—2; 11—15; Ř 8, 29 Velikonoční oběť prvorozeného Božího Syna je ona ruka silná, v níž i nás vyvedl Hospodin z Egypta (Ko 1. 15—20). DĚKUJEME, že smíme náležet k osvoboditelskému dílu Božímu skrze Jeho Syna (Zj 1, 4—6). KAJEME SE, že jsme znevážili úmyslným hříchem svou přináležltost k církvi prvorozených zapsaných v nebesích (2d 12, 22—24). PROSÍME, abychom i přes svůj hřích nevypadli z počtu Jisráéle, syna Božího prvorozeného, na němž lpí zaslíbení (Ex 4, 22). Ex 13, 3—8; Z 92, 2—6 Mimořádný sloh života v Duchu svátém je svědectvím o Božím díle na nás nejúspěšnějším (Sk 26, 21—23). DĚKUJEME, že můžeme i my vydávat svědectví o milosti Boží nám učiněné v Ježíši Kristu (Iz 43, 10—11). KAJEME SE, že jsme ve své rodině nesvědčili o vykoupení dost zřetelně a přesvědčivě (1 K 7, 12—14). PROSÍME, aby našim dnům svátečním dal zpřítomnění velikého díla svého (L 2, 41—42). Naše postila JDETE, POVĚZTE... MK IB, 1 Ještě poslední službu chtějí prokázat Pánu Ježíši ženy z kruhu učedníků. Jdou k hrobu nabalzaninvat vonnými mastmi tělo Ježíšovo. Chtějí uchovat ve vzpomínkách Jeho podobu, pokusit se zachovat to, co se člověk zachovat stále pokouší, zachovat minulost, krásnou i slavnou. Ženy však svou zamýšlenou službu nevykonaly, neměly komu. Pán Bůh vzkříšením vytrhl Pána Ježíše z oblasti, které podléhá vše jen lidské, do přítomnosti a budoucnosti, do věčnosti. Kámen je odvalen. Pán Ježiš i když žil, byl ukřižován a pohřben v čase, stal se také minulostí. Božím tvůrčím zásahem se však stal živou přítomností a nadějnou budoucností. To je smysl všeho toho, co se stalo o velikonocích v Jeruzalémě tenkrát a co si cirkev zpřítomňuje církevním rokem. Ženy chtěly vykonat zamýšlenou úctyhodnou službu tomu, který přišel, ne aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil. Nepochopily Ho. Proto Bůh obrací jejich kroky. Ne k hrobu, vzpomínkám, k minulosti, ale jděte do života, na cestu života, kde nás Vzkříšený předchází jako cesta i jako dobrý pastýř! Cesta žen ke hrobu, k minulosti, ke vzpomínkám je lidskou cestou. I my jí kráčíme, i církev. Kdosi přirovnal dnešní křesťanské církve ke krásná hrobce. Je to prý náherně vybudovaný památnik v podobě chrámů, obyčejů a řádů, do nichž vcházejí stále ještě četné zástupy vzpomínat na toho podivuhodného proroka z Nazaréta, slyšet Jeho slovo ze svaté knihy. Po vzpomínce a slyšení jeho dobrého slova rozcházejí se zástupy opět po svých cestách, ke svým záležitostem, aby je dále konaly podle řádů světa. Boží vůle je však jiná. Zní: Jděte a povězte! Ne tedy se stále otáčet a zálibně prohlížet minulost, vzpomínat jen a vzdychat po starých slavných časech. Ale jít a znovu a znovu vycházet na cesty života, kde nás předchází Pán, následovat Ho věrně s jasným a neustálým svědectvím slova i života, nepropadat strachu, neutíkat od poslání, ale iit a mocně zvěstovat. Zvěstovat všem a všude, že Pán Ježíš žije, že On je pravdou o životě i pravdou života, že jedná v Duchu svém svátém. Zvěstovat, že smíme k Němu volat v modlitbách, že On přichází na pomoc, zachraňuje a léčí v milostivém bližním i zcela mimořádně, že se stále děle ten div církve, Jeho těla, kde trpí jeden za všechny a všichni za jednoho, kde dary Ducha svátého budují církev v chrám Ducha svátého, v dům služby a lásky, v dům, kde máme v tomto namačkaném světě všichni své místo, v dům, který nic nemůže rozbořit, pokud založen je na skále pravé víry. Jděte a povězte, že je tu Vítěz nad smrtí časnou i věčnou, atomovou i bakteriolntrickou, jděte a povězte, že kdo se Ho vírou nevně nřidrží s Ním slavně nad smrtí zvítězí. Jděte a povězte toto i v nadesátém roce své církve, povězte, že jsme směli nozoat a nrožít uprostřed lidu této církve mnohý div lásky, oběti, moci a síly Ducha svátého, že Bůh sám se v mnohém a v mnohvch mezi námi oslavil, jděte a Dovězte, že isme našli lékaře a těšitele, pomocníka i slitovníka, přítele a bratra, že k nám přišel Bůh sám. Propadnout strachu, utéci a mlčet může jen ten, kdo na cestách života Pána Ježíše, Ukřižovaného a Vzkříšeného nespatřil. „Velicí a předivní isou skutkové tvoji, Pane Bože všemohoucí, spravedlivé a pravé jsou cesty tvé, ô Králi svátých“ (Zj. 15, 3). V. MIKULECKÝ Táborský hrad 0 založení Tábora a bratřích táborských (KAPITOLA XI. Z HISTORIE ČESKÉ OD ENEÁŠE SYLVIA) Žižka opustiv dle smlouvy Plzeň, byl dvakrát napaden od věrných ftj. katolíků/ a dvakrát uživ lsti, vyvázl jako vítěz, byv už skoro poražen. Místo, na němž měla být bitva svedena, bylo nepříhodné, nepřátelé byli na koních, vojáci jeho všichni pěší; a bol nemohl být sveden, leč pěší. Jakmile tedy sestoupili protivníci s koni, poručil ženám, které obyčejně následovaly jeho vojsko, aby prostíraly na zemi své řízy; jezdci zapletše se do nich ostruhami, byli pobiti dřív než mohli nohy vymotali. Potom se odebral do Ostí, města to ležícího na břehu Lužnice, z něhož bratří Prokop a Oldřich, vyznavači pravé víry a páni toho místa, vypudili nemalou část obyvatelstva, souhlasícího s kacíři. Žižka udeřiv na ně zbraní v noci na první neděli postní, dobyl je, vyplenil a zapálil. A násilím zmocnil se i tvrze Sedlec, tisíc kroků od onoho místa vzdálené, kamž se uchýlil Oldřich; Oldřicha a jeho rodinu povraždil mečem, jednomu toliko život zuchovav, který by pobil ostatní. A ježto neměl k obývání města hroženého zdí, vubral si pří téže řece místo od přírody opevněné, a sotva tisíc kroků od Ostí vzdálené. A opevnil je hradbami nakázav, aby vystavěl každý svůj dům tak, jak rozbil svůj stan, městu dal jméno Tábor, nebof i jeho druhové se nazývali bratry Tábořily, jako by byli viděli se třemi apoštoly proměnění Krista Spasitelé na hoře a vypůjčili si odtud své smyšlenky, které nazývají pravdami víry. Ačkoliv bylo město chráněno vysokými skalami, přece bylo ještě obklíčeno zdí a parkány. Peka Lužnice obtéká větší část města, zbytek obkličuje nemalý potok. Tento proudě přímo do Lužnice, jest zatarasen skalnatým pahorkem, tak dlouhým jako jest město, a přinucen obrátit svůj běh napravo, na konci města splývá pak s větší řekou. Plocha, jíž se vchází po souši do města I nebol oba proudy tvoří poloostrovI, rozkládá se do šířky sotva 30 stop. Tam byl uměle vykopán hluboký příkop a vystavěna trojnásobná zeď takové tlouštky, že nemůže být rozbita žádnými strojí. N," případných místech byly zřízeny na hradbách hojné věže a bašty, které vymyslili sami Táboři, mistři v dobýváni měst. Tak zbudoval žižka nejdříve útočiště a hrad všech kacířů, potom ti, kteří ho následovali, rozmnožili ooevnění města každý dle svého rozumu. Popsali jsme město tak, jak jsme je viděli. V řece Lužnici nalézají se zrnka zlatá, veliká jako hrách, která nepotřebují žádného čištění. Táboři nebojovali jako jezdci, protože skoro všichni byli lidé pocházející z nejnižších vrstev ... Poznámka: Na vylíčení Eneáše Sylvia je dobře patrné, jak měl při psaní své Historie české v pokusu o zachyceni vzniku husitského Tábora nejednu neznalost i značné předpojatosti k husitství a jeho představitelům. V tomto ličení konkrétně je to zjevné v jeho vykreslení Jana Zižky z Trocnova. Č Z 2 K VZNIKU Dr. MILOSLAV KAŇÁK HUSITSKÉHO TÁBORA POČÁTKEM BŘEZNA 1420 papež Martin V., který byl zvolen do čela církve v roce 1417 od Kostnického koncilu, vydal útočnou bulu, vyhlašující křížovou výpravu k zničeni husitů a jiných kacířů v Čechách. Také císař Zikmund, který byl jediným dědicem českého trůnu po zemřelém Václavu IV., cítil se uražený odmítnutím husitů v legálním nástupnictví na královskou korunu českou a přestal s husity vyjednávat. Prohlásil, že bude nadále s nimi nakiadat jako s rebely. První obětí jeho rozkazu, že každý, kdo bude přistižen v husitském kacířství a nebude ochoten je odvolat, bude potrestán smrtí, stal se pražský kupec Jan Krása, jenž přišel za obchodem do Vratislavi. S rostoucím nebezpečím protihusitským vzrůstala i hrůza před budoucím vývojem událostí mezi českými husity, jimž Zikmund vyhlašoval válku. A hrůza vyvolávala revoluční vření a náboženský fanatismus. Vyvstávaly chiliastické představy o blízkém skonání věků v úzké souvislosti s očekáváním nového příchodu Kristova na svět (Mat. 24, 27j k nastolení v něm konečné vlády Božího království. Jeho příchod bude znamenán uskuteč-něním proroctví, že „povstane národ proti národu a království proti království“ (Mat. 24, 7) a iidé vydáni budou v soužení a zabíjeni a nenáviděni budou pro jméno jeho (Mat. 24, 9). TATO SLOVA PlSMA odpovídala nadcházející situaci. Husité po vyhlášení papežské buly a císařské hrozby mohli očekávat každý den vpád křižáků do země. Husovi následovníci v očekávání hrozných věcí vyhlásili svátý boj na obranu Boží pravdy. V Praze to byl kazatel u P. Marie Sněžné někdejší mnich jen Zelivský. jenž začal ve svých kázáních na Zjevení Janovo kázat o draku ryšavém, jenž ohrožuje příchod Kristův k Boží vládě nad světem. Kristovi věrní musí tohoto draka zabít, aby mohl se zastkvít ve slávě očekávaný nový příchod Mesiáše. On pak zahladí všechny zlé a nastane nová země a nové nebe (Zj. 21, 1) a Praha, odkud vzešlo všechno to nové, zazáří „město svaté, Jeruzalém nôvý“ jako (Zj. 21, 2). Praha s nezměrným nadšením se tak připravovala na příští boj a konečné rozhodnutí. TAKÉ NA ČESKÉM VENKOVÉ hrozba nepřátelského vpádu vyvolávala obranná vystoupení husitských kněží. Lid byl jimi volán do zbraně k uhájení Husova odkazu. V Plzni a na českém západě kázal takto Václav Koranda, na Hradecku a českém východě bouří lid kněz Ambrož z Hradce, na Zatecku a českém severozápadě k horlivým lidovým kazatelům patřil. jan Němec, v západních Čechách na Klatovsku působil radikální