Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-05-28 / No. 21
mla d é c es t y RUBRIKA DUCHOVNÍ PÉČE CCS Základy theologie 5. BÜH V PRAVDĚ EVANGELIA Pravda Evangelia není pouhou v ý povědí a Bohu, nýbrž je to Bůh sám. Je to svrchované tajemství obklopující celý svět, dějiny lidstva a život každého člověka. Je to tajemná moc, která svrchovaně vymezuje naši existenci jejím začátkem i kancem stejně jako dějiny všech národů a celého lidstva. Jen ona je posledním Pánem dějin. Lidská hnutí sice dějiny spoluvytvářejí, ale také jsou jimi proměňována a přetvářena, mají v nich svůj začátek i konec. Pravda Evangelia, jíž je Bůh sám, je tedy skrytě přítomná a činná v celých dějinéch lidstva. Ale jen v dějinných událostech Izraele a Ježíše Krista byla proroky a apoštoly ve vší určitosti poznána jako autorita svátosti a lásky, zachraňující člověka a svět. Vtělení (inkarnace) této autority svátosti a lásky v Ježíši Kristu zbavuje víru všech pochyb o její osobn í povaze. V Ježíši Kristu nalézá víra věčné Ty každého já. Proto mluví theologie o svátém a milujícím Bohu. Poznáním Boha v Ježíši Kristu dostává se Bohu neodmyslitelných rysů Ježíše Krista. Boží autorita je poznávána jako autorita Kristova. Boží láska je poznávána jako láska Kristova. Boží přítomnost je poznávána jako přítomnost Kristova. Bůh jako Pán církve, světa a dějin je poznáván jako Pán Ježíš Kristus. Také stvořitelské slovo, skrze něž a pro něž je vše, je poznáváno jako Ježíš Kristus. I Bůh přítomný jakožto Duch svátý v existenci církve a věřících nese rysy Ježíše Krista. Proto je Ježíš Kristus v křesťanství nazýván alfou a omegou, počátkem i koncem. Na rozdíl od unitářství a každé spekulace o Bohu jakožto nerozlíšené jednotíš je Bůh v Pravde Evangelic sice jeden, ale sám v sobě rozlišený do tří způsobů existence. V dějinných událostech Izraele osvětlených slovem proroků a v dějinné události Ježíše Krista osvětlené slovem apoštolů přišel jako Slovo, čili Syn. Ve víře, lásce a naději, v obecenství církve a v darech milosti (charismatech) je přítomen jako Duch svátý. Bez Ducha svátého by nebylo poznání Slova čili Syna. V Slovu čili Synu mocí Ducha svátého se dává poznat Otec, který by jinak zůstal skryt a nepoznán. Pravda Evangelia je totožná s existencí a dílem Boha, který existuje v jednotě i rozlišnosti jako Otec, Syn a Duch svátý. Z. TRTÍK Tři sbírky poezie - tři generace 3 • Prošil jsme třemi sbírkami poezie, jež zastupuji tři různé generace českých básníků. Úmyslně jsem vybral jména méně známá široké čtenářské obci, protože NÁŠ TIP pro vás SLUNCE VYCHÁZÍ NA JIHU v Kdyby se nás někdo ptal, řijí-li ještě '’vropě lidé o hladu a v domech bez oken pohromadě s domácími zvířaty, lidé, kteří neumějí čist a psát a kteří Isou nemilosrdně vykořisťováni bohatými a chytrými — asi bychom nejistě krčili rameny. Cožpak je něco takovlho možné v našem slušném a vcelku spořádaném evropském prostředí? Je to možné. Je řada míst, kde se živoří, Patří mezi ně 1 vnitrozemí Sicílie. A právě tam, do zapomenutého kraje, kde si podává ruku pověra se zaostalostí, se vydal valdenský farář Tulilo Vinay se svým synem a skupinkou přátel, aby se zde pokusiU prokázat,' že víra v Jeříše Krista je i dnes výzvou ke službě, která má moc proměnit lidské vztahy. Práce skupiny začala v listopadu 1961. Oba VI- nayové o ní podávají pravidelné zprávy svým přátelům v řadě zemí — a ty byly zá..ladem knihy Slunce vychází na jihu, kterou vydal Kalich v překladu Karla Trusiny. Kdo vezme knihu do ruky a začne číst, nepřestane, dokud nedočte do konce, protože je to kniha, která ze čtenáře dělá spoluúčastníka práce 1 zápasů v si ilském městečku Riesi. Tulilo Vinay o své práci napsal: „Často se stává, že někde na cestách potkáme člověka, který nám řekne: „Jste blázni, že jste zalezli tam dolů a marníte tam svůj život.“ Nechte nás, ať jej „promarníme“, neboť život je příiiž krátký na to, abychom jej upsali třeba televizí nebo novým autům, novým šatům čí jiné zábavě více čí méně jednotvárné. I kdyby to nakrásně mělo být promarněni života, pak promarníme život, který jinak má jen velíce málo půvabů. A že jsme blázni? Zdá se mi, že blázni jsou spíš tl, kteří zapomínají, jak vypadá svět, v němž žijeme.“ ZS O MOUDRÉ POŠETILOSTI Český barevný film režiséra Karla Kachynl Směšný pán může někomu připadat napůl jako těžký sen a napůl jako fantazie. Vpodstatě je to však film realistický, protože vypovídá hořce o člověku v tomto našem světě. Kdo by se chtěl chytit děje, bude zklamán, protože poselství filmu je za dějem. Starému profesorovi (kterého skvěle ztělesnil Vladimír Šmeral) provedou proti jeho vůli úspěšnou operací srdce. On ,už nechtěl žít, protože zůstal sám a neměl co očekávat. Manželka se ho zřekla, dcera spáchala sebevraždu když byl kdysi nespravedlivě odsouzen. Jediný jeho majetek je rukopis přednášek, z nichž trhá listy a dělá z nich vlaštovky, které hází z nemocničního pokoje dětem — a pravítko s přivázaným zrcátkem, jímž se dívá na ptáky v okně. A tento starý pán bez vůle k životu, se najednou upne k zjevení děvčete, které se denně pbjevuje na střeše domu se zelenou kopulí a vypouští holuby. Cekání na děvče se mu stane nadějí. Jenže to je k smíchu těm, kteří pečují o jeho zdraví a za pomocí' důmyslných přístrojů z něho dělají předmět svých zkoumáni. Když profesor jednoho dne zjistí, že se děvče na střeše neobjevilo, je přesvědčen, že se něco zlého stalo. Po marných pokusech přesvědčit lidi kolem sebe o skutečnosti, která jej bytostně zasáhla, uteče z nemocnice, horečnatě hledá dům se zelenou kopulí a svým nechtěným životem zachrání děvče 1 holuby. Film je podobenstvím o světě, v němž si nemohou dobře rozumět tl, kteří chtějí „domy se zelenou kopulí“, kteří jdou za nadějí, za něčím, co se nedá zvěčnit, kteří věří a chtějí tiše pomocí — a tl, kteří jsou příliš střízliví a rozumářští, než aby pochopili, že člověk není jen dobře fungující stroj. Tl první jsou smř*.ní. Ale směšnos* nemusí být nemoudrá. Zbývá jen dodat, že barevnbst filmu není atraktivní, ale smysluplná. ZS si myslím, že by měla vzbudit zájem. Číst poezii je totiž jedním ze stupňů k velikému poznání. Číst poezii znamená učit se duchovnímu životu. Poezie má blízko ke kontemplaci a ta zase je cestou z krajiny „já“ do krajiny „ty“. Chcili pochopit člověka, musím pochopit svou vlastní duši. A tu objevím v niterném usebrání. Poezie, která vychází z potřeby sebesdělení, je cestou vedoucí k modlitbám a modlitby otevírají Knihu knih — Písmo svaté. A tam je Slovo. Nikoli zakleté v liteře, ale živé, které ukazuje směr k životu. Být básníkem je jeden z největších Božích darů člověku. Číst báseň nemusíš, abys ji recitoval, číst báseň nemusíš, aby ses dostal do nových dimenzí života, abys poznal, že tvoje bolesti, radostí a rozpory už poznal kdosi jiný a dal jim podobu a kousek nápovědi. A že u různých básníků se ty podoby a nápovědí ani zdaleka nekryjí, neboť básnické dílo, zápas o uchopení smyslu věcí 1 života v tvůrčí křečí, to je „osvobození, vyktfupení z tísně a chaosu duše a života“ (Sedlák, str. 19). Tlumočit slovo je jednou z nejvyšších výsad člověka. Básník a kazatel by měli být rodní bratří. A pro toho, kdo chce zvěstovat Evangelium (laik nebo kněz, mladý nebo starý), by mělo být samozřejmé, že čte poezii, že se učí čistotě výrazu i hloubce myšlenky u těch, kteří mají zvláštní posvěcení milosti k poznávání slovem — u básníků. E. J. HAVLÍČEK Č Z 3 fOdkcmčenl že strany 1] Ideové rady ke schválení. Plénum Ideové rady většinou hlasů všecky tyto dokumenty schválilo a doporučilo Jejich uveřejnění v Českém zápase, aby se mohly stát předmětem prvního kola připomínkového řízení z celé naší Československé církve. Aby nedocházelo ke zbytečným nedorozuměním, považuji za prospěšné připojit několik poznámek k obsahu předkládaných sněmovních návrhů: Ideová rada dostala k přípravě sněmovních návrhů do této chvíle asi 90 příspěvků od náboženských obcí 1 Jednotlivců. Značná část těchto příspěvků týkala se přívlastku „husitská“, kterým má být doplněn dosavadní název církve, protože různých důvodů, Jak na to poukázal z 1 dr. Milan Salajka v 19. čísle Českého zápasu, tento název je neúplný. Radě pisatelů není jasné, v jakém smyslu má být pojmu „husitská“ v názvu naší církve použito, poukazují na tu či onu stránku husitství a k návrhu zaujímají stanovisko z takto zúženého pohledu na husitství. Chtěl bych proto říci, že předkládané sněmovní návrhy užívají pojmu „husitství“ nebo „husitský“ jako pojmu sborného (vše shrnujícího) a že v připojení přívlastku „husitská“ ke jménu naší církve nejde jen o vyjádření daného stavu, ale především CO JE DlLEM DUCHA SVATÉHO V NÁS? Dílem Ducha svátého v nás je, že osvěcuje naši mysl, abychom Boží zjevení chápali, otvírá naše srdce, abychom je přijali, přivlastňuje nám své dílo smíření v Ježíši Kristu, vlévá jeho lásku do našich srdcí, spojuje nás v jednotu víry a naděje, proměňuje nás pokáním a vírou v dítky Boží, obdaruje nás duchovními dary a posílá nás ke službě a svědectví ve světě. ZÁKLADY VÍRY CČS O modlitbě (Ľokončenl z minulého čísla) Já už se nepamatuji a ani se pamatovat nemohu, jak to začalo s modlitbou. Bylo to tehdy, když jsem byla docela malé škvrně. Babička mě učila modlitbičku. Tu sl pamatuji dodnes. Musela jsem jl každý večer před spaním společně s babičkou přeříkat a pak se šlo teprve spát: „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj ml mou dušičku.“ Vzpomínáte sl také? Já na to budu vzpomínat celý život, protože to patřilo k těm nejhezčím dnům v mém dětství, k těm nejbezstarostnějším. To byla tenkrát modlitba jen za sebe. Pomodlit se ale za všechny, kterých s! vážím a které mám ráda, to už není tak snadné. I v modlitbě dokážeme být sobečtí. Pomodlit se dokonce za ty, kteří mi ublížili, to je těžké a dokáže málo lidí. Chtěla bych být dobrou a spravedlivou, abych se také uměla pomodlit za druhé tak poctlyě a přitom namáhavě, jako ten, kdo se modlil vedle mě a za mě a ještě za jiné ve sboru. Bylo na něm znát, že jeho modlitba není řečnickým cvičením. A to já o svých modlitbách zatím říci nemohu. Když se modlívám a věřte mi, že je to nyní dost často — pak je modlitba spíše jen přáním a ještě k tomu dost velikým. Modlím-li se, pak se modlím za to, aby si lidé mohli, směli a uměli vždy co říci, aby si umělí pomoci, aby si svým sobectvím nepůsobili bolest, aby zmizela ze světa přetvářka, zloba, nenávist, mamonářství a vůbec všechno zlé, co nás trápí a souží, všechno to, čím si děláme život trpkým. Modlívám se za to, aby nikdo nezůstal sám, aby měl dobrého přítele, který by nezklamal a který by podal vždycky pomocnou ruku, abychom směli být všichni šťastní. Ale jak působí vlastně modlitba na člověka? Na sobecké lidi asi málo nebo bych řekla, že vůbec ne. A tak sl kladu otázku: jaká já vlastně jsem? očaroval zbraně i koně. Od starých vojáků jsem uslyšel ještě podivnější věci. Neuvěřitelné, jasný pane. A nejhůř ze všeho, když se ti udělá před očima vlčí mlha —“ Markrabě si dal předvolat starce. Ten vzpřímil před panem Albrechtem hlavu, usmál se jizlivě a s upřeným pohledem zahovoril hlasem, z něhož se dělalo nevolno posluchači: „Vítám tě z vojny, vítám. Zdráv se vrátil —“ Ve starcových slovech nebylo bázně. „Odkud jsi a co hledáš na mém hradě?“ , „Jsem z těch, po kterých tvoji otcové dědili a dědí. A co chci? Přišel jsem se podívat, jak vypadá to naše dědictví,“ rostl každým slovem starý muž. „Mluv jasně, muži!“ , Markrabě sáhl k boku po meči. Nadarmo. Neměl meč. „Ztratils jej. Proti mně jej však nebudeš stejně potřebovat. Neboj se!“ „Neslyšels, na co jsem se tě ptal?“ „Už jsem tl odpověděl.“ „Jsi čaroděj, spojený se zlými duchy!“ „Proč se tedy ptáš, když víš, kdo jsem?“ „Tentokrát neujdeš zaslouženému trestu!“ Stařec se dal dO' sípavého smíchu. „Však tě veselost přejde!... Postavte na náspu u brány dvě šibenice! Ať jste s tím hotovi co nevidět!“ Markrabě přistoupil k starci, vzal jej za bílý vous, chtěje jej pohanit. „Blázne!“ zahřměl stařec, až pan Albrecht bezděky ucouvl. „Mé tělo tu pověsíš, ale má duše? Podívej se oknem!“ Nad hradem kroužili sokoli, slétajíce stále níž. Jeden z nich se svými obrovskými křídly se podobal orlu. „Už mne hledají, dívej do dobře. Stýská se jim po mně. Má duše přeletí do nich a pak se střež, ty zlodějských předků ne lepší potomku! Srdce ti vy klovu — A teď dělej, co chceš!“ smál se starý muž znovu sípavým dechem. Panu Albrechtovi se oči zalily krví. „Ano! A budeš mít společníka! Víš koho?“ „Vím a těším se. Tím spíš tě potom navštívíme!“ „Nezůstane po tvém rodu ani stopa v mém markrabství! Přiveďte toho šílence z Eckartovky — bude už celý plesnivý! Poznáte-li se, dovolím vám, abyste se objali!“ Pan Albrecht se pokoušel o starcův smích, ale příliš se mu to nedařilo. Na prahu se objevil v rozpadávajícím se šatu po kost vyhublý nešťastník. Pohyboval se plíživě, jako by nedůvěřoval nohám. V žlutohnědém obličeji tonuly vyhaslé, zapadlé oči. Markrabě se potupně ušklíbl. „Znáte se? Jak by ne — jeden zloduch větší než druhý! Podejte si přece ruce!“ Oba starci nepromluvili slovo. Markrabě sáhl do věz Zasedalo plénum Ideové rady Čsl. církve o program a závazek, který. v určité míře postaví naši církev ve vztahu k duchovnímu odkazu husitství do nové situace. Protože jde o rozhodnutí velice závažné, věroučná komise doporučila, aby všecky námitky proti doplnění názvu církve byly sestaveny v teze, ke kterým věroučná komise vypracuje odpovědi a předloží církvi k informaci. Pokud jde o Základy víry, je třeba si připomenout, že sice nebyly až dosud předloženy ke schválení sněmu, byly však už dříve schváleny ústřední radou a doporučeny církvi k ideové orientaci a ke vzděláváni vě víře. Za této situace zůstalo otevřenou otázkou, jaký je poměr Základů víry' k Učení, které přijal sněm v roce 1931 za věroučnou normu Čsl. církve. Původně se uvažovalo, aby Základy víry byly přijaty nadcházejícím církevním sněmem jako novelizace Učení z roku 1931. To však mohlo být viděno jako zneuznání mimořádně ýýznamné úlohy, kterou Učení z roku 1931 pro duchovní orientaci Čsl. církve ve své době mělo. Proto Základy víry nejsou předkládány sněmu jako novelizace Učení z roku 1931, ale jako věroučný dokument, který Učení z roku 1931 zařazuje mezi své prameny a tak uznává jeho historickou úlohu i cenu. Základy víry jsou konfesí Čsl. církve, vyznáním, které zachycuje a vyslovuje přítomnou víru církve. Po formální stránce představují normu pro bohosloveckou orientaci a učitelskou činnost Čsl. církve, neztrácejí však při tom charakter vyjádřený slovy „doctrina semper reformanda“, tj. učení, které je vždy podrobeno revizi a možnosti nového, přiměřenějšího vyjádření pravdy, O kterou v Evangeliu a ve víře jde. Věroučná komise projednala také návrh Rádu dobrovolné laické kazatelské služby v Čsl. církvi a přijala některé jeho návrhy na podkladě připomínek dr. Rudolfa Medka, které vyjdou tiskem v Theologické revui CČS. Plénum Ideové rady projednávalo pak otázku členství Čsl. církve v IARF. Podkladem jednání byly referáty prof. dr. Zdeňka Trtíka a prof, dr. Miloslava Kaňáka, Prof. Trtík v referátu, který byl otištěn i v 2: čísle Theologické revue CČS 1970, poukázal na skutečnost, že IARF není jen místem k dialogu rozličných náboženských soustav, ale že má í svou vlastní ideologii, která usiluje o vytvoření jakéhosi super-náboženství, ve kterém by se jednotlivá náboženství rozplynula. Prof. Kaňák poukázal na praktické poslání mezinárodní organizace IARF, kterou Čsl. církev p“ed lety s> luzakládala a připomenul historii čtyřicetiletého přátelství a pomoci, které tato organizace nám a naší vlasti i ve zlých dobách neváhala prokázat. Plénum Ideové rady pozorně vyslechlo oba referáty, vděčně a uznale se vyslovilo o spolupráci s IARF, dospělo však k závěru, že myšlenkový vývoj v IARF i v CČS došel průběhem let tak daleko, že není dobře možné, aby Čsl. církev zůstala řádným nebo přidruženým členem IARF a většinou hlasů požádalo ústřední radu, aby vyhledala jiné formy spolupráce s touto mezinárodní organizací. Závěrem možno říci, že dvoudenní zasedání Ideové rady, které se v pátek 15. května protáhlo až do noci, bylo po všech stránkách vynikající úrovně. Jeho náplň byla plně pracovní a přispěla k přípravě církevního sněmu. Účastníci si při tom uvědomili, jak to pomáhá a jak církev buduje, když diskuse jsou vedeny věcnými argumenty, láskou k’ pravdě 1 k bratřjm a obrací se na všechny bratry a sestry s upřímnou prosbou, aby podle těchto zásad byla vedena veškerá diskuse v Čsl. církvi. do svítání. Na svou lavičku usedl jen na několik okamžiků. Ve vězení, v němž byl držen můž jménem Přibyslav, bylo neprůhledné šero. Nebylo mu vidět do obličeje. Druhý den o polednách se přiblížil k hradu zástup jezdců. Pro mračno prachu, které stoupalo až do oblak, nebyli málem k rozeznání. Čeleď na hradbách byla v pohotovosti. Luky byly napjaty a jejich šípy se třpytily ve slunci. Obróvské balvany a klády byly na samém okraji hradeb — připraveny. Nikdo nepromluvil ani slovo. Purkrabí s vytaseným mečem stál vedle brány. Jezdci přímo letěli, jako by jejich koně měli křídla. Až uši zaléhaly. Už docválali na dostřel. Purkrabí pozdvihl meč, lučištníci přiložili šípy k tvářím. „Spusťte most! Otevřete bránu! Rychle! Přeražte řetězy!“ Purkrabího meč klesl k zemi a v témž okamžiku zadunělo, jako kdyby se bořila brána. Spustili most a těžká dubová vrata v hradní bráně až zasténala, jak se prudce - rozletěla. Do hradu vjelo už v cvalu několik jezdců. Jako kdyby se teprve nyní jeden po druhém po sobě ohlíželi, jsou zkrvaveni, zaprášeni; těžko k poznání. Na přilbách jim usekali ohony, železné pláty jsou zprohýbány, suknice mají roztrhané, u boků jsou prázdné pochvy, jejich skvělé drahocenné pásy zpola přeťaté; meče bůhsámví kde, kopí také nevidíš. „Můj švakr?“ „Chybí, jasný pane.“ „A přece se dal s námi na útěk!“ „Nikoli, jasný panel“ „Zdálo se ml tak.“ „Padl pod ním kůň. Kdosi mu nabídl svého — “ b „Že by byl zabit?“ „To neříkám, jasný pane. Chtěl bych jen říci, že ne- 00 ustoupil. . .“ o Švakr míšeňského markraběte Albrechta nebyl oprav„ du mezi, nimi. Bitva zuřila od včerejšího poledne. České vojsko udeřilo na řady markraběte neodolatelnou silou. 2 Přemyslovi se na okamžik zkalil zrak. Zaslechl známý chorál Gospodi, pomiluj ny. Div že mu ocel nevypadla z ruky. Na přemýšlení však nebylo času. Právě v jeho • stranu zamířilo k dvěma stovkám jezdců. Přemysl Otakar mezi nimi poznal nejeden obličej; nejedna barva mu prozradila, k jakému rodu kdo patří. 3 Přemysl se vzpřímil v sedle a obrátil meč hrotem g k zemi. Vedle něj zahučel válečný roh — signál, že na>Ú) b í ze jí rozhovor. c Jezdci však jako kdyby neslyšeli. éq Roh zaduněl podruhé, silněji. Zbrojnoš zatroubil z pl-