Český Zápas, 1971 (LIV/1-52)
1971-01-14 / No. 2
Naše situace před sněmem Celá naše československé církev vstoupila do pfedsněmovního období, do Intenzivních příprav na církevní sněm, který se bude konat za rok na podzim. Sněmy byly a jsou vždycky důležitými mezníky v dějinách církve. Připravují se důležitá a závažná rozhodnutí a usnesení. Celé naše církev ve všech svých orgánech a složkách bude těmito přípravami po celý tento pracovní rok žít. Ohledáváme mnohé skutečnosti, promýšlíme, připravujeme, studujeme, plánujeme. Chtěl bych dnes připomenout několik poznámek k naší předsněmovní situaci a zdůraznit několik z mnoha faktorů, na které bychom měli v přítomnosti 1 v budoucnosti myslit. Chtěl bych podotknout, že bychom především měli stát v pokoře před Pánem církve a Pánem světa jako kajícnlci. To, čeho je nám nejvíce potřebí, je neformální, opravdové a ustavičné pokání. Měli bychom usilovat o obnovení, upevnění a utužení bratrských a sesterských vztahů lásky a důvěry v církvi. Oživit a zintenzívnit obecenství víry, naděje a lásky, obecenství bratří a sester kolem jediného a všem nám společného Pána, Ježíše Krista, jemuž jsme odpovědni za svůj život, za církevní dílo, za službu. Ano, církev má být otevřená vůči světu, má v něm pomáhat a sloužit. Ale nebude-li církev živá, jak a čím může světu pomoci a posloužit? Jenom tehdy, budeme-li zakotveni v Kristu, můžeme světu něco dát a správně mu sloužit. Jenom Živá, věrná, poslušná církev, jenom živá, ho-říci, plamenná víra může být vůči světu správně otevřená, rozdávající a sloužící, jen věrná církev může být církví pro druhé. Ohledáváme tedy právem kořeny své víry, své křesťanské a církevní existence, smysl svého bytí a služby. Je potřebí jít na hlubinu a existenciálne, konkrétně a faktičky ke Kristu a pod jeho poslušnost, je potřebí více skutečné lásky k Bohu a ke Kristu, více věrnosti a poslušnosti, více lásky k církvi, k lidem i k sobě v církvi navzájem. Je potřebí ustavičně obnovovat, posilovat a rozhojňovat modlitebního ducha v církvi. Je potřebí více opravdových a vytrvalých modliteb soukromých 1 společných v církvi, je potřebí ustavičně volat po Duchu svátém, po jeho přítomnosti, po obnově církve, po darech i ovoci Ducha svátého v církvi, po přítomnosti živého, vzkříšeného Krista a po jeho obživující, zachraňující, uzdravující a pomáhající spasitelné mocí v Duchu svátém. Je potřebí ustavičné existence v pokání, je potřebí zaměřit také svou pozornost na misijní a evangelizační dílo naší církve, které ovšem musí být neseno modlitbami, voláním po Duchu a naší živou, opravdovou, plamennou vírou a láskou. Bez této vlastní živosti a plamennosti víry bychom nic nedokázali a nezmohli na polí evangelizace, misie, duchovní péče o duše a v získávání lidí pro Krista, pro jeho království, pro evanjelium, pro nový Život v Kristu. Církev má budoucnost jedině v Ježíši Kristu a v Duchu svátém. Církev má ustavičně modlitebně i pracovně zápasit a usilovat o to, aby byla církvi Ježíše Krista, který v síle a v moci Ducha svátého koná své dílo v církvi až dosavad a stále, aby byla církví vánoc, velikonoc 1 letnic. To je úkol Jednoho každého z nás, všech orgánů a složek naší církve, celého našeho církevního společenství a obecenství. Volat a zase volat: „Dej Ducha svésho na kosti suché, ať život všude je, Pane, zřít...“ Ano, mnoho v nás se podobá těm suchým kostem. Kde pomoc? Jaká pomoc? Z naší šikovnosti? Jenom z naší síly a vehemence? Nikoliv Jen když Bůh dá Ducha svého na kosti suché, pak bude pravý život všude zřít, život víry a lásky, život věrnosti a poslušnosti Bohu a Kristu. A nezbytná podmínka toho je volat: Dej, Pane, dej Ducha svého ... Tam, kde není toto volání, tam, kde není modliteb, tam, kde není touhy po Něm, tam, kde je samolibá sebespokojenost, tam se nic z Ducha svátého neděje, nemůže žít, jsou ucpány průchody, 1 když se tam třeba děje hodně člověčiny. Na toto všechno bychom měli také v této době předsněmovní myslet, i toto všechno, a především toto, by mělo být předmětem našich modliteb, naší touhy, našeho snažení, plánování, úsilí a služebností. To patří také k naší situaci před sněmem, k našemu zamýšlení v této době. A především nalezení správných východisek a správného vykročení. Kristus — život náš. Ježíš žije, Ježíš je Vítěz, Ježíš pomáhá. Hallelujah. JINDŘICH HANUŠ Focolarini Již přes dvacet let koná podivuhodnou službu mezi katolíky, ale i za hranicami své církve, hnutí, které bylo lidmi nazváno Focolari. Bůh činí i v naší přítomnosti po celém křesťanstvu tak veliké věci, že vědět o nich posílí každého křesťana a vede ho ku sdílení se o radost, že „Znamení a divy, kteréž učinil při mně Bůh nejvyšší, vidělo se mi za slušné, abych vypravoval. Znamení jeho jak veliká jsou a divové jeho jak mocní jsou, království jeho království věčné a panování jeho od národu do pronárodu.“ (Daniel 3, 32—33.) Bylo to za války, za stálého bombardování Tridental (1943), kdy Chiara Lubich pochopila, v situaci ustavičného ohrožení života, že jediné jen má v životě plný smysl: milovat Boha a v přítomném okamžiku plnit Jeho vůli činnou láskou k bližnímu. Několik studentek a mladých učitelek začalo prakticky provádět příkazy lásky a doslovně žít evangelium. Jejich stálá ochota ku pomoci a ustavičná služba lásky měnila je a jejich společný život tak, žě další byly přitahovány atmosférou víry a lásky, přítomností samého Ježíše v jejich jednotě podle zaslíbení: „Kdekoliv jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem mezi nimi.“ (Mt. 18, 20.) Děvčata vytvořila obecenství, kde uskutečňovala následování Pána Ježíše Krista v praktickém životě. Tak vznjkl prvý Focolare-krb, kde byl pěstován a uchováván oheň a žár pravého následovnictví. Při opravě elektrických kamen v Jejich společném bytě „nakazil se“ duchem tohoto obecenství bratr jedné z dívek a založil s několika mladými muži první mužský Focolare. Záhy byl ustaven krb 1 pro manžely spisovatelem a poslancem Giordaulm a dnes patří k tomuto hnutí mnoho manželských párů a celých rodin. Všem skupinám tohoto hnutí jde o to, aby svatost života byla přenesena z klášterů do každého okamži-kot všedního život®, do rodin, továren, na ulice a silnice. Vlastní Focolarini skládají slib poslušnosti, cudností a chudoby a je jich asi devět set. K nim se připínají „Volontari“, kteří žijí v duchu zásad Focolarini, slib však neskládají. Tak se toto hnutí rozšířilo do celého světa a zasahuje asi jeden milión lidí, kteří s ním sympatizují. Mají své středisko, jsou uznáváni nejvyšštmi místy své církve, navazují styky s křesťany všech vyznání, zvláště v západních státech Evropy. V poslední době budují celé nové město, skvěle plánované, Loppiano u Florencie. Každý, kdo chce žiti v duchu Focolarini může tam bydlet. Obecenství života v novém městě připoutalo svou kvalitou pozornost veřejných pracovníků l vedoucích komunistické strany. Zavítala mezi ně 1 delegace mladých funkcionářů z Moskvy a sledovala jejích život s velikým zájmem. Účastníkům tohoto hnutí jde více o to Ježíše žiti než kázatl; jejich charisma spočívá v tom, že poznali a ustavičně prožívají jednotu v Kristu, jednotu v různostech jako krásu světa. Žijí jako ony moudré panny z podobenství, rostou v duchovním životě jen pokud milují bližní. V jednotě jsou s Pánem, a když On ie mezi nimi, je všecko jiné. Zástup ne známých lidí stává se milovanými bližními. V každém člověku milují Ježíše. Slovo Boží, bible jím jedině odpovídá na otázku, co a jak dělat, aby opravdově žili a směli předstoupit před soudnou stolici Kristovu v každou hodinu. Pochopili totiž, že láska ve jménu Božím není jen cit, ale vůle ku pomoci, k jednotě. Ježíšova velekněžská modlitba aa jednotu (Jan 17), stala se jim slavným a živým odkazem. Jejich rozhodnutí: Chceme se navzájem milovat a učinit vše pro to, aby každý přemáhal své osobní těžkosti a našel cestu k druhým — vzbuzuje stále více přejného zájmu a zapaluje mnohé po celém světě. V. Mikulecký V LÄYLÄINEN VE FINSKU se konal kurs malováni Ikon. Vedoucím kursu byli japonský malíř Petro Sasaki a prof. Leonid Uspenský, známý odborník v oboru ikonografie. Zároveň bylo finskými pravoslavnými experty uspořádáno několik přednášek o teologii ikon, o jejich historii, o byzantském uměni a o rozvoji itkonostasm. — Ve finském městě Můikkelí byla uspořádána IV. pravoslavná církevní konference na téma: „Eucharistické obecenství“ a „Víra a sv. přijímání“. — Ve finském Turku se v lednu 1971 bude konat symposium luterské a pravoslavné církve. Zúčastní se ho delegáti z celé severní Evropy. SKP. • ALEXANDRIJSKÝ PATRIARCHA Mikuláš VI. sdělil tisku, že jeho patriarchle je jediná, která se systematicky Zábývá misijhí činností v Africe. Počet věřících dosahuje 70 tisíc a pečuje o ně 50 kněží. Pro vzdělání kněží je zřízena samostatná teologická škola. C Z 3 Z CESKO-RUMUNSKÝCH STYKŮ. — Prof. Vera Mora byla vyslána rumunským velvyslanectvím v Praze na mezinárodní hudební festival George Enescu v Budapešti. V. rámci českoslovens'ko-rumunskéiho přátelství zpí vela v několika recitálech písně Ant. Dvořáka, L. Koželuha a dalších skladatelů. Spolu se svým bratrem prof, dr. Milanem Šesanem uspořádala v Sibiu dva velké duchovní koncerty. První v pravoslavné katedrále, kde za varhanního doprovodu mistra Dressiere zpívala Dvořákovy Biblické písně a Mozartovo Alleluje a druhý na pravoslavné teologické fakultě. V klavírních doprovodech se střídali prof. M. Šesan a prof. Gherman. Dr. M. Šesan je znám jako církevní historik a ekumenický pracovník, málokdo však vf, že je i skladatelem duchovní hudby i výborným interpretem (klavír, varhany). — V Bačau se prof. Dragoš Šesan zapo jíl do československo-rumunského přátelství svými překlady Nerudových, Seifertových a Holanových bésnf. — V Ploešti byla výstava českých rytin ze 17. a 18. století, kterou zorganizoval Florian V. lan. Rovněž v Ploešti tento přítel české hudby a umění, muzikolog Florian V. lan uspořádal recitál, ve kterém zpívala j. h. Vera Mora mimo jiné též všechny Dvořákovy Biblické pfsně. SKP. POSVÄTNÝ SYNOD RUSKÉ pravoslavné církve rozhodl svolat místní sněm ruské pravoslavné církve, jehož úkolem bude volba nového patriarchy moskevského a celé Rusi na 30. května—2. června 1971. Zároveň byla vytvořena koťnise pro přípravu volebního sněmu. Období až do volby nového patriarchy bylo vyhlášeno rokem smutku po úmrtí patriarchy Alexije, který byl hlavou ruské církve přes čtvrt století. Ve všech chrámech ruské církve se budou po celý rok konat zádušní vzpomínky za zesnulého patriarchu Alexije a v Moskvě-Zagorsku bude zřízeno jeho muzeum. SKP. • PŘEPERE. Bratr stavitel Oldřich Vinš, předseda rady starších, se dožil o Božím hodu vánočním šedesáti let. Věřící jej znají jako dlouholetého člena rady starších, později jejího pokladníka a nyní předsedu. Jubilant, vedoucí Okresního stavebního podniku, pobočky v Turnově, pracoval dříve jako hospodářský poradce okrskové rady a člen diec. finančního výboru. Přejeme mu dlouhá léta v církevním obecenství, s Boží pomoct hodně zdraví a stálou Boží milost v díle církve, pro kterou nezištně a obětavě pracuje přes třicet let. K blahopřání bratru Vinšovi se připojují t všichni, kteří s ním spolupracovali v bývalém turnovském, nyní novopackém okrsku. M. P. Počátky řádu a práva v CCS I Dokončeni ze sír. 1) měry regionální (samostatná Zemská rada starších pro Moravu a Slezsko). Na počátku r. 1921, v souvislosti s prvním sjezdem delegátů, došlo k vyjasnění alespoň potud, že do čela církve byla postavena Ústřední rada starších CCS (ÚRS) a bývalá konsistoř se proměnila v duchovní staršovstvo. Od počátku vytvářela sl církev nějakým způsobem dvoukomorovou správní soustavu; dnes je těžké vymezit, nakolik se tu uplatňovaly prvky presbyterně epískopálnl a nakolik šlo o pouhou nápodobu obecného parlamentárního a vládního demokratického zřízeni. V březnu 1921 stanovila ÚRS pravidla pro volbu biskupů v církvi. Podle návrhu na sedm kandidátů, předloženého biskupskou radou k volbě v náboženských obcích, mohli bychom opět usuzovat na správu seniorátní. Nicméně výsledkem tohoto procesu bylo zřízení dvou biskupství v Cechách a jednoho biskupství pro Mo-ravu a Slezsko. Při tom zejména Moravané naléhali, aby při neúspěchu jednání o kanonickou posloupnost se církev orientovala na nekatolická společenstva na Západě a složitá otázka svěcení aby byla rozřešena zavedením presbyterního (laického) zřízení. Tato podvojnost rodícího se správního řádu církve byla koneckonců patrná 1 ve způsobu, jímž se československá církev obracela k srbskému pravoslaví: vyhrazovala si „svobodu svědomí a volného vývoje náboženského“. I další podmínky byly formulovány neadekvátně chtěnému záměru, takže jejích zamítnutí bylo možno tušit předem. Zvláště nápadný je požadavek demokratického zřízení s všeobecnou účastí laiků na životě a správě církve (včetně žen). K základním rysům vznikající církve československé trvale patřil její plný důraz na synodalitu církve. Obce se iniciativně sdružovaly v kolektivní organizační celky (v hranicích připravovaných politických žup). Na regionální úrovní probíhala nejrůznější shromáždění, rokující a prakticky rozhodující o společných věcech. 8. ledna 1921 zasedl v Praze valný sjezd ■církve československé a 29.—31. srpna konal se další sjezd delegátů. Dr. MILAN SALAJKA myslovském rodě musely dcery do ciziny, aby v Čechách jejich památka zapadla jako do vody. Ale kam přišly, vyprávějí staré cizí kroniky, všude je blahoslavili a nikde nelitovali, že jim vládla pani z české knížecí krve. Domácí lidé pro ně plakávali, přáli jim všecko dobré na cestu, pomodlili se za ně, jistě — ale jak se mají loučit s touto knížecí dcerou? Za moře ještě žádná nešla. — Ženám vstupovaly slzy do očí, když si představily cestu k studenému moři kdesi na půlnoční straně. Už se rozhlaholily pražské zvony všech kostelů. Zástupy se zvedly. Matky braly děti na lokty, aby dobře viděly; všude hlava na hlavě a noví zvědavci stále přibývají. I venkovského lidu co přišlo! V knížecím paláci klečí Drahuška ve svatebním rouchu na červených aksamitových poduškách se zlatým, drahocenným třepením. V přihlédlo tváři se jí třpytí jedna perla za druhou; každá co barev a všecky dopadají měkce na podušku. V nevěstiných vlasech leží něžný myrtový věnec; z jeho lístků vytryskl v nesčetných záhybech poloprůhledný závoj. Svatební šat má barvu nejčistšfho červnového blankytu. „Až usedneš na královský trůn, pamatuj na čest ženykrálovny. Buď zbožná, milosrdná, dobrotivá, chudým neodpírej štědré ruky. Potom budou v tebe doufat: všichni. Pamatuj na otce a matku. Nezapomeň na svou rodnou zem. Ani na to, cos už sama zkusila...“ Kníže Přemysl už nepřemohl své pohnutí. Sevřel rty, aby se ovládl. Přepadla jej obava, že se snad co živ už s Drahuškou neshledá. I naklonil se k ní a poceloval jl dlouhým políbením na tváři, čele a na rtech. Nebylo slyšet, co řekla paní Adléta své dceří na rozloučenou. Poznamenala jí bílé čelo křížem, naklonila se k ní a políbila jl. Nevěsta potom vstává, odchází na vyvýšené místo, pokryté červeným suknem; přistupují dánští poslové. ,*Už dnes se ti, naše jasná paní, zavazujeme svou vírou a ctí k poslušnosti a všem službám. Už dnes, ačkoliv jsi dosud nepřekročila práh otcovského hradu, tě, jasná paní, pozdravujeme jako královnu tří říší, jako dánskou královnu... Ať žije dlouhá léta! Ať je mezi námi šťastna královna Markéta!“ Pan Strange Ebbeson, vedoucí poselství, po svých hromových slovech vytasil meč a sklonil jej hrotem k nohám nevěsty svého pána. Nové a nové pozdravy hřmí knížecím sálem. To se k Dánům připojují upřímně i čeští pánové. Leckterý hlas se 2adtrhl v hrdle; to vzpomínkou na dalekou, dalekou cestu- před touto dívkou v rouchu královské nevěsty. pasti — bez slunce, bez hvězd. Pohřbil jej osud, který se postavil proti němu a rozbil ráj, jejž sl vysnil... Když se po Vratislavově boku vrátil do Prahy, počal věřit ve svou Šťastnou hvězdu. Z prstů že už své štěstí nepustí. Přemysl seděl Již na knížecím stolci hezkou dobu a z Dánska nepadlo ani slovo, nikdo z této severní země nepřišel. I Drahuška se k němu chovala vlídněji, často slyšel její perlivý smích čí nevinný žert; zmizela však Jak motýl, kdykoli jí chtěl říci víc než dvořanskou větu. Byla spíš jeho sestrou, než knížecí dcerou. S Vratislavem byli nejlepší přátelé, co jeden to druhý. V Praze jako v bodrcké zemi. Kníže byl k němu víc než přívětivý — jäko k členu vlastní rodiny. Nejednou řekl, že jemu se teprve odmění za všecko, co mu prokázal dobrého. Co to mohlo být jiného, než Drahuščlna ruka! Jen jednoho želel mladý Černínovec, jen jednou zesmutněl. To tenkrát, když Drahušce dávali cizí jméno, aby se prý v Čechách nepohoršili pro její dosavadní Drahomíra. Od oné kněžny z rodu Stodoranů, která se tak neblaze zapsala do letopisů českého lidu, nebylo v knížecím rodě další Drahomíry; až Přemysl učinil výjimku. Ať je aspoň jedna Drahomíra dobrá, řekl. Otec Dobrohost tehdy připověděl prosbu, dejž to Pán Bůh. Starý Černín měl pravdu, když prohlásil, že jidášské duše budou hledat na rodině nového knížete sebenepatrnější stín. Našil ho a ukazovali naň. Přemysl to překonal, odstranil. Jméno Markéta se však ujalo jen na papíru a ve veřejných listinách, nikoli v ústech lidu. Sama Přemyslova dcera zůstala při starém jméně. Markéta, Markéta — 1 jí to znělo tak cize, že snad to ani ona nebyla. Však jí je také dali v Němcích, když míšeňský biskup se dotkl dvěma prsty jejích tváří a pravil, Markéto, znamenám tě znamením svátého kříže a biřmuji tě křižmem spasení. 2 Tehdy posmutněl jinoch z rodu Černínů. Když se však Drahuška po novém jménu ani neohlédla, jako by jí ani nepatřilo, spadl mu se srdce těžký kámen. I plynul týden za týdnem, měsíc po měsíci, až tu bylo zase jaro js as jarem všecko kouzlo života. Drahuška byla sličnější den ode dne. Teprve nyní bylo vidět, jak jí svědčil dech “ rodné země. Soběhrdovi se ani z Prahy a v Praze • z Hradčan nechtělo. Až jej otec musel upozornit, že na jejich Plzeňsku je Ještě zdravěji než v pražských g městech. Soběhrd se zadíval starému otci dlouze do očí. V je- £ ho pohledu se zrcadlila úpěnlivá prosba. ■£ „Vfš, otče, jak tě miluji. I já vím, jak ty lneš ke knížecí rodině. Jsou v ní všichni šťastni a tak dovol, aby “ paprsek štěstí padl i na mé skráně —“ 14. 141