Český Zápas, 1971 (LIV/1-52)
1971-05-23 / No. 20
V poslušnosti HELENA KOHOUTOVÁ At trhá růže pokud kdo může, proto jim oblak vůně byl dán, jen at též práci s očí neztrácí, k práci Bůh určil rozum i dlaň. Vizte, jak včela, kde kvítko zřela, pyl kvapně sbírá pro rodný úl, mravenec v spěchu spravil si střechu a krtek přes noc louky zryl půl. A zrno v zemi kořínky všemi doluje vláhu před zraky hvězd, ač vichr sviští, pro sklizeň příští do stébel žene, klasy chce nést. At trhá růže pokud kdo může, krásou a vůní zhrdá jen bloud, jen když včas k práci rád se zas vrací, bez ní je život popel a troud. At jak ta včela, pilná i bdělá při denní snůšce pro medný plást, na sklonku času jak zrno z klasu před Boha žeň svou můžeme klást. Snímek V. Hanzlíček S díky a chválami Diecézni shromáždění konané ve dnech 24. a 25. dubna v Plzni si i tentokrát zachovalo svou zvláštní tvář. Už to, že vyžadovalo na delegátech dvoudenní pracovní zatížení, tedy oběť sobotního a nedělního volna, je jeho poznávacím znamením, a to nikoliv formálním. Je to vždy časová 1 finanční oběť radostně a s láskou přinesená. Co je těch, kteří přijíždějí už v sobotu ráno a odjíždějí až v neděli večer, aby takto získaných hodin užili k sejití s těmi, s nimiž se po celý rok nesejdou! Je to potěšlivé u duchovních a dvojnásob radostné mezi laickými delegáty. — Zahájilo se 1 letos pobožností se svátostí pokání, kterou sloužil br. farář Moc z K. Varů. Pozorně byl vyslechnut i referát br. dr. Zd. Kučery, přednosty I. odboru OP, neboť nebylo možno nevěnovat pozornost přípravám na podzimní církevní sněm. Ale jen vyslechnout nešlo; delegáti se hned potom rozešli do komisí: věroučné, pastorační, liturgické, organizačně právní, sociální a hospodářské, takže v diecézním domě bylo jako v úle až do večera. A, abychom se nezdržovali večeří, o to se bohatě postaral tentokrát táborský okrsek; i to je znamenitost obětavé lásky, která pak umožnila hned se v plénu sejít k živé diskusi o tom, co z práce komisí bylo přineseno. Rudolfovská mládež se postarala o výplň mezi programovými jednotlivostmi, aby se pak pobožností uzavřel den až po deváté hodině. Bohoslužbami br. biskupa Fialky a dr. V. Halouzky byl otevřen druhý den už v osm hodin, aby vzhledem k Večeři Páně se mohlo pokračovat v jednání co nejdříve. Ačkoliv dostali delegáti předem potřebné materiály o stavu a činnosti diecéze, bylo stále co slyšet z obsažné zprávy br. biskupa i hospodářů. A nejenom slyšet. Bylo třeba i mnoho připomenout, pronést kritiku i souhlas a poděkování. To především za starost, jakou plzeňská diecéze má o zlepšení duchovenských platů, k jíž všeobecnosti bude potřebí další zvýšené obětavosti v náboženských obcích, na kterou qyšem duchovní musí odpovědět zvýšenou kvalitou i kvantitou své služby. Za zmínku stojí bohoslužebná sbírka, která sedmnácti sty korunami pomohla náboženské obci v Plzni-Doubravce v jejím stavebním úsilí, i výstavka dětských kreseb, instalovaná v zasedací síni diecézni rady. Odešli jsme odpoledne s díkučiněním, ale i s prosbami, aby Pán každé ruce pilné žehnal a ruku malátnou posílil k práci výkonnější pro ještě radostnější setkání napřesrok. FM Husitské prvky v učení naší církve (3) Ve svém článku „Husitské prvky v bohoslužebném životě Československé církve“ v 10. čísle letošního ročníku Českého zápasu jsem ukázal, jak husité nově pochopili, co je církev. Připomeňme sl tu stručně, že v husitském pojetí, které převzala od nich Československá církev, církví je společenství všeho věřícího lidu, a ne jenom kněžstvo. „Ježíše Krista“ jako svého Pána vyznáváme proto, že přes svou porušenost náležíme mocí Ducha svátého jemu jako jeho lid. Jiné názvy pro lid Kristův jsou „lid Boží, církev Kristova“ a „církev Boží“ [Základy víry CČS, teze 1, 2). O církvi mluvili husité s oblibou jako o „nevěstě Kristově“. Mistr Jan Hus vztáhl na ni slova Velepísně Šalamounovy: Jak jsi ty krásná a jak ušlechtilá, nejmilejší v rozkoši své. Krásná jsi přítelkyně má, libá a pěkná jako Jeruzalém, hrozná jako vojenský šik spořádaný. Jediná jest holubice má, dokonalá má, jediná jest matky své, vyvolená rodičky své. Viděly ji dcery a nejblahoslavenější nazývaly královny a ženiny a chválily jí. Kteráž jest to, jenž kráčí jako dennice vycházející, krásná jako měsíc, výborná jako slunce, hrozná jako vojenský šik spořádaný? (z kap. 6. podle katolické bible tzv. Vulgáty, z které Hus citoval). Za ni vydal sebe Kristus, „aby jí posvětil, očistiv ji obmytím vody skrze slovo života, aby sobě učinil církev slavnou, nemající poskvrny ani vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svátá a neposkvrněná“ [Efez. 5, 26, 27 podle Vulgáty). Tento velkolepý obraz církve, jak ho vyčetli z Písma, nerr«phll si husité srovnat s podobou církve, jak ji viděli kolem sebe. S církví poskvrněnou hříchem, rozkolem, svatokupectvím, roztržkou v hlavě a všelijakým Jiným pohoršením. I vyvodili z toho závěr, že tato viditelná církev není totožná s tou „nevěstou Páně“, jak o ní hovoří Písmo. Proto také hlavou církve nemůže být papež, osoba poznamenaná hříchem a všelijakými lidskými slabostmi, ale jen Kristus, Syn Boží. Tento názor přijímá i Církev československá a vyjadřuje věci tak, že „Boží církev Jsou ospravedlněni hříšníci žijící v osobním obecenství s Bohem v Kristu a v bratrství společného života v místních křesťanských obcích obnovovaných slovem Božím a liturgickým společenstvím Večeře Páně. Boží církev jest jen jedna, ale žije pouze v útvarech místních obcí, které proto Nový zákon nazývá také církvemi. Hlavou Boží církve je Kristus, který ji vede, oživuje a *ídí svým Duchem skrze svědectví Písma svátého a svátosti jako své tělo“ (Základy víry CČS, teze 6, 5, 27). Domníváme se, že tato teologická formulace je přiměřenější než byla formulace Husova, který napětí mezi církví, jaká jest, a církví, jaká býti má, pokusil se teologicky zvládnout učením o církvi viditelné a neviditelné. V našem pojetí „Boží církev je ve světě viditelná, protože je společenstvím viditelných lidí v místních obcích“ (Základy víry CČS, teze 8). Mistra Jana Husa fviz jeho spis O církvi, nedávno přeložený z latinského originálu De Ecclesia a vydaný Čs. akademií věd roku 1965) svedla k jeho formulaci teologická spekulace o „předurčených“ či „vyvolených“ (praedestinati, electi), a „předzvěděných“ (praesciti). Předurčeni Jsou ti, kteří jistě budou spaseni, předzvědění jsou tl, o kterých Bůh ví, že pro své hříchy nevejdou do života věčného. Podle Husa patří k církví jenom předurčení. My v Československé církvi těchto označení neužíváme. Jsme si však vědomi toho, že mají svůj základ v Písmu, a skutečnost, kterou chtějí vyslovit, je pro nás Božím tajemstvím, které se vymyká rozumovému vysvětlení. Kdybychom však pro pochopení sho-dy a neshody našeho učení s M. Janem Husem zůstali u jeho formulací, pak v pojení Československé církve patří k církvi nejenom předurčení, ale i předzvědění. „K Boží církvi patří každý, kdo byl pokřtěn a žije v obecenství s Kristem i v bratrství společného života v místní obci“ (Základy víry CČS, teze 33). Církev netvoří jen vyvolenci Boží, ale také hříšníci. V tom se s Husem neshodujeme, na jeho pojetí však navazujeme tam, kde říkáme, že ne všichni budou nakonec blahoslaveni, že ne všem dostane se království Božího. „Ve shromážděních Boží církve se vyskytují také nevěřící pokrytci, kteří k Boží církvi nepatří a její čistotu porušují. Konečné rozlišení a oddělení pokrytců od církve Boží nastane až konečným Božím soudem“ (Základy víry CČS, teze 34, 35). Podle M. Jana Husa nelze pravou církev vidět jen v církvi římskokatolické a jenom ji nazývat církví „obecnou“ (řecký: katolickou). Obecná církev je podle něho rozšířena po celém světě a své údy čítá nejenom v římské církvi, ale i v řecké a všude, kde jsou předurčení, kde byli a kde budou. „Jednota církve obecné záleží v jednotě předurčení tím, že jednotliví její údové jsou jedno předurčením, a v jednotě blahoslavenství tím, že jednotliví její synové jsou nakonec spojeni v blahoslavenství“ (O církvi, kap. 2.). Československá církev obecnost (katolicitu) a jednotu církve vykládá jinak, navazuje však na Husa v tom, že pravou církví není jen církev římskokatolická, ale že všecky křesťanské církve jsou pravé, protože ve všech žije Boží církev. „I shromáždění křesťanů různého vyznáni je Boží církví, protože obce, z nichž přicházejí, jsou obcemi církve Boží. Boží církev je po celém světě jednotná v tom, že jejím jediným Pánem je Otec v Synu a Duchu, a že uživá svátosti křtu a Večeře Páně“ (Základy víry CČS, teze 10, 13). Pro husitskou církev je příznačná horlivost kazatelská. Živé slovo církve je tu předním nástrojem obnovy a budování církve. To se táhne celou českou reformací už od časů Milířových. Hus mezi důvody, piroč se nemůže osobně dostavit do Říma k církevnímu soudu, uvádí také ten, že nemůže přerušit kazatelskou činnost, protože to je věc samým Bohem pro lidskou spásu přikázaná a jako taková důležitější než „hádati se“ v Římě. Z toho důvodu také odmítá podrobit se církevnímu poručení, aby přestal kázat v kapli Betlémské, „neb to jest proti Bohu a mému spasení“. Kazatelská činnost je z příkazu Páně (Mat. 28, 19) a tomuto příkazu musí kněz vyhovět děj se co děj. Odmítá proto oprávněnost papežské klatby a žádá, aby Slovo Boží svobodně a bez překážky se hlásalo. „Mtií páni a dědicové Království Českého,“ píše nejvyššímu soudnímu dvoru, „přičiňte se k tomu, ať takové neshody přestanou a slovo Boží, ať má svobodu mezi lidem Božím“ (Collegio ludtcum Regr.i Bohemiae z roku 1411. Documenta Palacký). Kazatelství je poslání od Boha a není k němu zapotřebí poslá- Dokončenl na str. 3 Dr. RUDOLF MEDEK Píše nám farář POVOLÁNÍ 1 když to v podobné obct čekáte a neměli byste být překvapeni, nakonec to stejně zarazí. Sedíte s lidmi po bohoslužbách, vypravujete si s nimi, o jejtch cestě do církve, v církvi a s cirkví, o jejich současném díle, které spolu s farářem dávají dohromady a jehož první etapu před rokem skončili jvybudování modlitebny ve vlastním domě náboženské obcej a najednou si to počínáte uvědomovat. Odkud že ti lidé vlastně jsou? Slyšíte jmenovat náboženské obce ze všech koutů Čech. I z Moravy. Vzpomínají na faráře dosud ve službě i na ty, kteří už jsou na pravdě Boží. Tenkrát, říkají svému hostu, tenkrát před vážkou; před dvaceti, před třiceti léty; tehdy, když církev vznikala — vzpomínáš si přece? Host si na mnohé vzpomene a přikyvuje. Ovšem, jakpak bych se nepamatoval, usměje se, aby se za chvíli jinému přiznal s lítostí, o tom, že nic neví, tu že nemůže sloužit. Nikdo se však neurazí, vezmou to takříkajíc na vědomí, nemůžeme všecko vědět. Jsme přece každý odjinud ... Teprve ve vlaku si pak host náboženské obce vzpomíná se zavřenýma očima znovu na všechna jména osob i míst, na všechny tváře. A s leknutím se zlobí sám na sebe: jakpak že se vlastně jmenoval onen bratr, který přišel sem do této pohraniční náboženské obce jo niž její farář pravil, že je až na samém konci pražské diecézef z Nového Města nad Metují? A jak zas ten první ze všech, který sem do Děčína přišel hned v onom šeříkovém měsíci roku 1945? Co potom počít s těmi několika dalšími jmény, když nemůžeš napsat o všech? jak tu — po příchodu do náboženské obce — byli si navzájem cizí, jak se trousili jeden po druhém, jak podivuhodně ve stejně podivuhodnou chvíli poznali, že je potřebí společné práce na společném domě modlitby a hle, dnes patří neodmyslitelně jeden k druhému, svázáni víc než jen příslušností k jedné církvi; každý si nalezl v nedělitelném prostoru díla právě ten svůj kus, který opatruje. střeží a rozmnožuje jeho užitečnost. A tak bez jmen bratří a sester, bez zcela určitého adresáta, posíláme ještě jednou poděkování za nedělní dopoledne plné modliteb a svědectví. Těm přímo z Děčína i bratru řídícímu, který musel — jako každou neděli — se svou ženou vlakem do Děčína jako přespolní. Bylo na vás na. všech vidět, jak se má člověk pokoří ně zachovat k pozvání do světla, kterého se mu dostalo. (Děčín, 16. května 1971, last) Tajemství Bioží Člověk vždycky toužil poznat Boha, jeho tajemství, odhalit jeho podstatu i jeho plány. Přitom však nedokáže proniknout ani tajemství člověka, jeho nitra. Ba, člověk přece nezná do nejskrytějších hloubek ani sám sebe. Někdy je zcela ohromen, když pozná, kde se octl, co učinil, či co vůbec snesl, je udiven sám sebou. Tím spíš je mu neznámý a nepoznatelný druhý člověk. Máme úžasné dalekohledy a přístroje, jimiž můžeme bezprostředně pozorovat život až na druhé polokoulí, můžeme se podívat i na odvrácenou stranu Měsíce a třeba i na povrch Marsu, a proniknout až do nitra země; ale do nitra druhého člověka nevidíme. Kdyby člověk věděl co se opravdu děje v srdci druhého a co se tam skrývá, ušetřil by sebe i jiné mnohých trápení I rozčarování a dožil by se jistě i více radostí. Nevidíme-li do nitra lidského, jak bychom mohli tedy odhalit nitro Boží? Jak bychom mohli jeho tajemství proniknout? Bůh sám k tomu napomáhá, protože se chce dát poznat. Chce nám odhalit pravdu o naší stvořenosti, o smyslu našeho lidství a ukázat kudy a jak má člověk životem jít, aby zůstal člověkem — obrazem Božím. Oné moci či síle, jež nás vtahuje do tohoto nového lidství — říkáme Duch svátý. Duch svátý je ona moc, která nám otvírá oči i srdce pro Krista a dává zahlédnout aspoň něco z oné moudrosti Boží. Toto nahlédnutí do moudrosti Boží, způsobené Duchem svátým, ovšem není jen výmyslem lidským, lidskou moudrostí. Není to ani nějaké tajemné vnuknutí či extatické vytržení. Člověk se sám od sebe a ze svých možností neprodere k Božím výšinám. Je mu to jen dáno. Z milosti. Jen skrze Ducha svátého chápe smysl Kristova kříže. Jinak se mu kříž jeví bud jako pošetilost nebo bláznovství nebo dokonce jako urážka lidské důstojnosti. A naopak kdo veden silou Ducha svátého pochopí a celým srdcem přijme Kristův kříž, spatřuje mnohé, co dřiv neviděl. Poznává, že kolem něj jsou bratři, které může mít rád, jimž může důvěřovat a sloužit a i jeho cesta už není cestou osamělého poutníka, ale cestou, ozářenou světlem Kristovým. O těchto věcech je ovšem nesnadno mluvit třeba s lidmi, kteří žijí mimo cirkev. Snad proto, že o těchto věcech mluvíme slovy, jež pro mnohé ztratily obsah. A přece i člověk dneška, odchovaný světem vědy a techniky, touží poznat hlubokou pravdu o životě, protože má hluboko v srdci vědomí o odpovědnosti života. Odpovědnosti komu? A tady jsme právě u toho, proč je rozhovor o víře s mnohými z nás tak nesnadný. Pravda, mnozí kazatelé v upřímné touze zvěstovat evangelium — i lidem, žijícím mimo církev, jímž jsou obvyklé výrazy a pojmy biblické cizí — snaží se hlásat evangelium nově, civilními výrazy, dnešnímu člověku běžnými. Raději než o Duchu svátém, kříži, spáse a odpuštění, hovoří o humanitě, solidaritě, službě života a zdůrazňuji, že klíčovou otázkou víry je vidět v druhém bratra, hledat jej a nalézt a dávat se mu. Mají pravdu. Ale je zde jedno nebezpečí: aby kazatel ve snaze kázat tváří k životu neviděl jen život, jeho bolesti a radosti. Když toto ukáže v pravém světle, posluchačům se přiblíží, ale středem učinil život a málo Krista. A protože dost nezvěstoval Krista, věřícím ve skutečnosti nepomohl. Nestačí totiž jen odhalit život v jeho nahotě. Je třeba ukázat Krista a prosit o pomoc Ducha svátého, aby nás na jeho cestu uvedl. To je smysl všech modliteb o Ducha svátého. Neboť jedině Duch svátý tě uvede na cestu Pravdy a dá sílu na této cestě vytrvat. MOJMÍR A. BENEŠ