Český Zápas, 1972 (LV/1-52)
1972-01-09 / No. 1
Kolik jen začátků nových roků známe! Pracovni cirkevní rok začíná v červenci, škola v záři, vojna říjnem. Advent je vstup do liturgického roku. My dnes obracíme první listy nového roku občanského kalendáře. Patříme k lidu této zemí. Spolu se všemi prožíváme radost i zármutek. Společně se svými spoluobčany vytváříme hodnoty společného blaha. I když nejsme z tohoto světa, neseme zač svou spoluodpovědnost. V tento čas jsme rekapitulovali uplynulý rok v životě naší církve. Pán Bůh nám dal až příliš velkou příležitost, zkonkrétněnou v VI. řádném sněmu a jeho výsledcích. Záleží na nás všech, abychom tuto svěřenou hřivnu nerozmělnill. Připomínejme si se sv. Františkem Sáleským: „Není to můj čas, je to čas Boži.“ Rovněž ve svých náboženských obcích děláme bilanci uplynulých dní, týdnů a měsíců. Učinili jsme opravdu vše, abychom obstáli před trůnem Beránka? První den nového roku je rozhraním, kdy si prověřujeme správnost cesty dosud prošlých 32 let trvání naši církve, která otevírá letošek poprvé se svým doplněným jménem, je správná cesta, po níž jdeme? jaká je to vůbec cesta? Cestou církve, jedinou, může být jen ten, který praví: „Já jsem ta cesta!“ (J 14, 6). Ozařuje ji hvězda, již spatřili evangelijní tři mágové i pastýři a která je přivedla k Betlému. V ni se naplnilo zaslíbeni, že „vyjdeí hvězda z Jákoba“ ,'AŤ MLUVÍTE NEBO KONÁTE COKOLIV, VŠECKO DELEJTE VB JMÉNU PÁNA JEŽÍŠE A SKRZE NĚHO DĚKUJTE BOHU OTCI.“ Kol. 3, 17. VŠEMOHOUCÍ BOŽE, tu leží před námi nový rok, začátek cesty o níž nevíme, co nás net ní čeká. Napadá nás I úzkost, zda-li zvládneme vše z úkolů, a prací, ku kterým jdeme. Bože, jak jsi milostivý! Dal jsi nám pomocníka, věrného přítele, Ježíše Krista, a my smíme k Němu jít se vším na modlitbách důvěrných, aby „zač bychom koli prosili Otce ve jménu Jeho, dal nám.“ Děkujeme TI, Otče, že s námi zůstáváš a jsi nám přítomen v Duchu svátém a obklopuješ nás Jeho dobrou mocí a ochranou, ráno i večer, každého dne. Děkujeme za Tvé slovo, které je nám svící, světlem, potěšením na všech křižovatkách života. O, Kriste, hvězdo jitřní, sviť nám jasným světlem, čistým slovem svým, svou láskou a požehnáním! Požehnej těm, kdož usilují o mír a pokoj kdekoli ve světě, požehnej poctivé a pilné práci, požehnej svým služebníkům a svědkům, požehnej nám, prosíme pokorně. Amen. VÁCLAV MIKULECKŽt Smutek radostných vánoc Opět nám bylo dopřáno prožít svátý čas vánoc. I když u některého štědrovečerního stolu chyběl člověk nám drahý a milý, zůstávají svátky Kristova narození svátky radosti, na něž se těší malí i velcí. Ne každému však je dopřáno vejít do vánoční betlémské krajiny a poznat skutečnou vánoční radost. U pastýřů a mudrců, kteří našli betlémské dítě, se učíme, že Je k tomu potřebí prosté srdce dítěte a touha, která hledá moudrost a pravdu života. Vánoce jsou ve všech končinách světa opředeny poezií, z níž vane zvláštní radost, i zvláštní smutek. Vždyť na dně jeslí, kde se Slovo Boží stalo tělem, je kříž. Ve slámě, ve vonícím seně jesliček je ukryta trnová koruna. Jen se zamysleme nad naší oblíbenou vánoční písní Zpívala synu matička! Je to zvláštní paradox a rozpor vánoc, k němuž sami přispíváme. České vánoce si nedovedeme představit bez vánočního kapra. Uprostřed vánoční pohody, svátků lásky, do nichž zaznívá evangelium a koledy o slávě Bohu na výsostech a 0 pokoji lidem na zemi, mává náš člověk sekáčkem či nožem a zabíjí bezbranného němého tvora, aby si na něm u štědrovečerní večeře pochutnal. (Ryba — mimochodem — byla prasymbolem křesťanů, její řecký název IXTHYS zachycoval jedno Z prvních najkratších vyznání víry: Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel.) To by ještě nebylo tak zlé, zvláště když tato nezbytná vánoční procedura se děje s omluvným úsměvem. Zlé ale je, že týž člověk za určitých okolností dovede týmž nožem zabít druhého člověka (viz černé kroniky), nebo je schopen jiným způsobem zabít člověka v druhém nebo v sobě samém. Za čtvrt století svého duchovního působení jsem pochoval několik žen — a byly mezi nimi vzácné, velmi moudré sestry — které umíraly po velkém utrpení proto, že měly odvahu zabít v sobě klíčící život. Ať již proto, že nechtěly další dítě, nebo si to nepřál manžel, nebo... Herodesovština, která je v nás, kdysi povraždila betlémská děťátka. Herodes se bojí světla, které přišlo ve své skutečné podobě, a že i král mů^3 v něm vypadat jako nicka nebo 1 jako zločinec. Proto se toho světla bojí a nechce je přijmout a brání se před ním pronásledováním nevinných u víře, že tak je zprovodí ze světa. Právě proto zní nám i dpes jako Boží výčitka slovo z Janova evangelia: „Na světě byl, svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do svého vlastního přišel, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Jestliže se i dnes člověk tak těší na vánoce, je to i proto, že lidská herodesovština, jež umí zabíjet nožem i mečem, slovem i nenávistí, právě v tyto vánoční dny ustupuje před Boží štědrostí, jejíž lidskou nápodobou jsou dárky, vložené pod stromeček. Boží štědrost je v tom, že Pán světa vstupuje do našich dějin jako dítě, nejvýš mocný jako bezbranný, nejvýš bohatý jako chudý a nejchudší, aby nám pomohl přijmout své učení lásky a bratrství. Není to tak lehké. Kolik církví stálo ještě donedávna proti sobě a všelijak se pomlouvaly. Vždyť se v Betlémě ještě dnes nedovedou domluvit na společném slavení Kristova narození, natož společné Večeři Páně! V Betlémě slaví vánoce natřikrát: 24. prosince katolíci a protestanti, 6. ledna pravoslavní, 19. ledna Arméni. A přece poselství vánoc, platící celému světu, platí tím víc církvi. A je jasné: „Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin se smiloval nad svým lidem. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a uzří všechny končiny země spásu našeho Boha“ (Iz. 52, 9—10). Tou spásou, tím světlem v temnotách je Ježíš Kristus. On — Bůh v člověku, nám říká, že člověk, má-li být opravdu člověkem, musí se zrodit z Boha, stát se Božím dítětem, člověkem v Bohu. Na tom že všechno záleží. Pravé vánoce a jejich radost nejsou závislé na počasí, na sněhu nebo blátě, ani ne na lidských darech, na něž ve světě mnohý marně čeká. Všechno závisí na Boží milosti v Kristu, jež nám zazářila v Betlémě. Mějme odvahu vejít jako děti do vánoční betlémské krajiny. Mějme odvahu vstoupit s pokorou do betlémské jeskyně — do domu chleba, kde každý člověk může být doma, protože tam ruce lidí kolem jesliček voní ne krví nevinných, ne potem sobectví, ale nadílkou, štědrostí, láskou, obětavou a nezištnou prací pro druhé. Tam teprve se cítí člověk doma, neboť tam je Pánem Pán všeho, který přišel na svět jako bezbranné dítě, aby nám ukázal cestu k životu, světlu a pokoji. DOBROMIL MALÍ NA DOBRÉ CESTĚ (Nu 24,17). Její svit i nás vede k betlémským jeslím, v nichž leží i tvé a mé lidství, náš pravý obraz člověčenství podle vůle Boží. Záře této hvězdy nás provází životem jako světlo světa (J 8,12). Zahání tmu hříchu a smrti a dává světlo života věčného. I když známe ve své církvi cestu, neznamená to, že jsme jíž dosáhli cíle. Černá kronika v novinách nás každý den seznamuje s haváriemi řidičů, majících nejmodernějši auta, jedoucích pu dobře udržovaných silnicích. A přece nedokončili svou jizdu, nedojeli do čile. Nedbali výstražných značek, silniční vyhlášky, světel. Nemáme právo nedbat Mojžíšova Desatera a Kristova dvojjediného přikážu lásky k Bohu a bližnímu. Naše víra má být velice konkrétní náplni všecth 366 dosud nepopsaných listů kalendáře začínajícího roku. Láska, která je obsahem křesťanské viry, nemůže spočívat v pouhých slovech. Musí se přetavit v tichou poslušnost Božího slova ve vzájemném vztahu člověka k člověku. V manželství, rodině, bydlišti, kde pracuji. Každý z nás je viditelnou a slyšitelnou vizitkou církve. Podle tebe se soudí celá církev. Na našem životním příběhu svět poznává, pozoruje a ověřuje si křesťanskou víru. Nestačí ústy vyznávat. Je nutno celým srdcem hořet. Co znamenal církvi Mojžíšově Aggeus po návratu z Babylónie, to je Karel Farský pro mnohé z těch, kteří prošli peklem první světové války. Kteří střásli jařmo habsburské dynastie a vytvořili svobodný stát Cechů a Slováků. Po národní revoluci došlo i k 8. lednu 1920. Je vidět na nás, že cirkev, která tehdy vznikla, je dílo ohně a vichru Ducha svátého apoštolských letnic? Toho ohně, který spaluje vše nedokonalé, povrchní, sobecké, přízemní, nepravdivé? Stojíme ve své církvi na vyznání víry v Krista, který jediný je ta skála, již ani moc a hrůza satanova nepřemůže? Je to vskutku organismus Ducha svátého, anebo organizace nás šikovných kněži a laiků? Co dnes zaséváme, to při druhém adventu Kristově v moci a slávě budeme sklízet. Pročítejme úzkostlivě Pavlovo varování v I. Kor 3,11—16! Co dáváme: zlato, stříbro, drahokamy své víry, naplněné věrným následováním Krista ve svých rodinách, cirkvi, národě? Anebo dříví, seno, slámu pouhých slibů, frází, povrchních slov? Přestaňme se domnívat, že jsme lepší, mravnější, spravedlivější než lidé, žijící mimo církev a bez oírkve. Odložme lacinou víru, lacinou milost. V poslušném uvěření jděme s Kristem a za Kristem. Milujme svou církev, v níž jsme nalezli Dítě jeslí. Své nové sestry a bratry. Svůj duchovní domov. Své vlastní lidství. Mnoho úkolů, zkoušek, starostí a nesnází nás čeká v tomto začínajícím roce. Jsme však radostně jisti, že jsme zvolili správnou cestu. Svítí nám na ni hvězda Betléma, Ježíš Kristus sám. On nás povede k dětem, mladým lidem, nemocným, umdleným, hledajícím, zestárlým. K člověku, který hledá a potřebuje člověka. Kde jinde může být člověk blíže Bohu a lidskému srdcí než právě v církvi? Závěrem pak tiché rozpoznání Františka Halase, že „jednou i nechtě musíš jiti — a vydat počet z útrat svých“. Dnes tedy ještě obracíme list nového kalendáře. Kéž naše kroky jsou pevné, přímé. Jsme na správné cestě. L. F. BENEŠ Dvě figurky betléma v Brandýse n. L. • Foto M. Hartmanová Vzpomínám na bílé kapličky. Obvykle vévodily kraji jako tvrz a vedly k ním kamenné schůdky, které byly přečasta jako omšelý žebříček. Tak je vyšlapaly tisíceré kroky a šlépěje, ale stále byly schůdné a bezpečné. A kolem tišina stříbrných těl břízek. Zákoutí, jako ostrůvek v příboji tříštivých nárazů vlnobití, v jaké se může mnohdy proměnit lidské žití. A lidé k těm kapličkám chodili v radosti i s žalem, bez příkazu, ale ke zpovědi, aby se jim svěřovali se svými žáležitostmi, o které se nemohli s nikým podílet, protože neměli naději, že budou pochopeni. Potřebovali najít a mít posílení pro umdlévající srdce. Kolik „tajemství" vyslechly kapličky v konejšivém mlčení! Kolik „zázraků“ oproštění od tíživých břemen slavilo a zdobilo prosté a vzhledem nenápadné, miniaturní přístřeší kapliček v sepětí s lidmi, kteří k nim přicházeli v pokorné důvěře a s tušenou nadějí na nové povstání a s novou jistou chůzí bez břemene a berly. Ostravsko, země oceli a uhlí, nemá podobu set lankovttých zákoutí. Tvrdá práce a desetiletí úporných bojů už jen za pouhou skývu chleba, riziko dravého zápasu s překvapivými přírodními živly o život, ale i bojů o lidskou důstojnost, poznamenaly její lid skoupostí na slova, výrazy a způsoby, které jsou sňad v nesouhlasu s etiketou, nebo v nejlepším případě označované za „originální A ty jeho sukovité pěsti! A ta jeho nedůvěra v řečnické obraty! A ty Jeho tváře s černým příkrovem pod očima a s rysy jako splet kořenů stromů, pamatujících staletí bouří, vichříc a slehnutí plamenem blesku! Ale nejvíc to jeho vzplanutí citové, podobné výbuchu sopky, přečasto pro pravdu i spravedlnost, ale neméně často vytrysknuvší z omylu! Ne, Ostravsko není místem pro kapličky — zpovědnice, nemá lid, který se dá sytit jejich závětřím pohody a útěšným ztišením k získání naděje a posily pro příští dny. V tomto prostředí a mezi tímto lidem se stal pastýřem biskup, už dávno legendární postava, Ferdinand S t ib or. Právem, protože byl zosobněním všech jeho obyvatel, zosobněním všech uvedených vlastností havířů a hutníků černé Ostravy. Ale ne sám. S ním, vedle něho a jako anděl strážný, tichá a nenápadná jeho chot, Žofie Stiborová■ VÁNOČNÍ SBOHEM A ŠÁTEČEK Domovem obou stala se vílka o Ratvanicích. A tg se během let proměnila v kapličku pro celou ostravskou diecézi. Neměla podobu a vzhled těchto stánků ztišení a posilujících nadějí. Naopak. Sídlo hornického biskupa, Jak byl nazýván ostravským lidem bratr Ferdinand Sttbor, bylo přečasto místem bouřlivých a urputných názorových srážek, poznamenaných vášnivostí a prudkostí, příznačných pro hájení kategorických stanovisek, a to z obou stran. A s výhledem, tge už nic nezabráni roztržce a zlým rozchodům. A v takových kritických chvílích se objevila sestra Žojie jako dech a vůně vzácného květu a s očima, které zastoupily ústa, že nebylo třeba ani slůvka — a stal se div. Přítomní, ti chlapi tvrdých pěstí, tvrdých slov. a tvrdého zaujetí sebou samými, stáli před ní náhle zjihlí, klopili podmračené oči a zaraženě — mlčeli. To proto, že po mateřsky vlídném obhlédnutí všech „otevřela svá ústa k moudrostí a její Jazyk pronesl naučení dobrotivostí." Prostě a teple. „Nezlobte tatíčka a nemějte mu za zlé, že nemůže souhlasit s tím, ca není dobré pro církev a tím i pro vás!“ A jako mptka tišící rozváděné děti, pokárala a pohladila slovy, z nichž znělo srdce ženy „bojující za Hospodina.“ Výsledek? Všichni začali znovu, ale v atmosféře porozumění, velebnosti a míru kapličky pod břízkami. A dohodli se. Vždyt pod oprýskanou kůrou zevnějšku všichni měli zdravou dřeň, protože všichni chtěl! opravdu pro tu svou náboženskou obec to nejlepší. A sestra Žofie to věděla, vždyí byla také dcerou lidu uhlí a ocele, a proto věděla co je v něm pod drsnou slupkou zevnějšku. A co my, tehdy mladí a začínající duchovní na Boží roli našeho rodného kraje pod haldami? Přijímala nás a cítila s námi, naslouchala našim steskům i plánům, uměla promluvit, posílit a podepřít — a vše jako když se otevře náruč, mnohr dy nescházelo ani účastné pohlazení po tváři, Něco podobného jsem jako dar nejsvětější poznal jen u své maminky. Ach, ta kaplička, ta sestra Žofie Stiborová, „necht ovoce rukou lejích chválí ji!" To proto, že v půli prosince 1971 utichlo její srdce navždy. A tak jí vyprovodilo naše bolestné sbohem, ale též šáteček, kterým kromě slz jí manifestujeme vděčnost, úctu a velkou, velkou lásku. A Bohu dík za dar kapličky milostiplné v ní, právě že v tvrdé, černé a tolik ve dřeni zdravé Ostravě. KAREL ČEPEK / Studujeme Husa a husitství Mezi úkoly, uložené VI. církevním sněmem, patří též studijní práce o Husově reformačním odkazu a husitství vůbec a jeho tvůrčím uplatnění v církvi československé husitské. Na všech polích našeho církevního života bude třeba se zamýšlet nad tím, co z tohoto odkazu Mistra Jana Husa a husitského hnutí je živé a inspirující pro dnešek. Soupis tisíců článků, stovek odborných studií, desítek knih, věnovaných v naší církvi studiu a poznávání Husa i husitství, na kterém se pracuje již delší čas, ukazuje však, že může posloužit pro svou rozsáhlost a odbornost jen vnitřní, speciálně zaměřené studijní práci v církvi. Pro potřebu širšího poznávání živého reformačního odkazu Husova a husitského hnutí v naší církvi je nutno zaměřit studijní práci navenek a populárněji. Je třeba učinit jí záležitostí obecného zájmu všech členů našeho církevního obecenství a zejména duchovenského sboru, který by vnášel do této studijní práce i poznávání Husa a husitství své vlastní podněty a stál jí svým příkladem, zájmem, pílí, vytrvalostí vždy v popředí. Po rozhovorech v předsednictvu sněmovních komisí, jak oživit studijní zájem v poznání Husa a husitství mezi věřícími a duchovenstvem církve československé husitské, bylo doporučeno užít jako jedné z cest k tpmu, aby po celý rok 1972 byla v Českém zápase vhodným způsobem zpřístupňována studijní literatura, týkající se Husa a husitství. Má zde být upozorňováno především na nejdůležitější díla Husových předchůdců kazatele Konráda Waldhausera, Milíče z Kroměříže, M. Matěje z Janova, Tomáše Štítného, na práce M. Jana Husa samého i na dílo zanechané jeho předními žáky a následovníky, jako například M. Jakoubkem ze Stříbra, Janem Želivským, Mikulášem z Pelhřimova, M. Janem Rokycanou a jinými, hlavně pokud vyšla v českém jazyku nebo byla do češtiny přeložena. Pokud některá práce dosud nebyla zčeštěna, doporučeno pracovat aspoň ve výtahu na jejím českém překladu. Dále by mělo být zde upozorněno na nejdůležitější literaturu o těchto husitských osobnostech a jejich díle, kterou kriticky jsou zvažovány a hodnoceny v pohledu dnešních historiků a jejich soudů. Konečně by měla být věnována pozornost základním dílům o husitském hnutí vůbec, o náboženských, sociálních a hospodářských jeho předpokladech, o Táboru, Praze, orebitech a jiných směrech husitských, o ideologii a teologii těchto směrů atd„ a to opět s důrazem na současný stav historických i jiných vědomostí o nich. Jednotlivé, zde v budoucnu zmíněné knihy byly by vždy stručně charakterizovány pokud jde o autora, vydavatele, místo i dobu vydání, aby každý, kdo by je chtěl hlouběji studovat, mohl si je především vypůjčit ve veřejných nebo odborných knihovnách. Dále, aby každý byl informativně napřed poučen o obsahu knih, aby věděl, co v nich hlavně může hledat. Konečně bude naší snahou doplnit tuto stručnou charakteristiku knih několika typickými citáty z každé zmíněné knihy, aby promluvila pokud možno přímo k čtenáři, který by neměl příležitost, ani čas se jí osobně obírat. Bude to tedy veliká pomoc, kterou Český zápas pro soustavné studium a poznávání Husa a husitství čtenářům poskytne. bude nepochybně ještě větším úkolem A co největšího počtu našich bratří a sester — zejména duchovních naší církve, aby si studium uvedených knih mezi sebóu zorganizovali a výsledky svého poznání uváděli do Života své církve, která na VI. eírkevním sněmu doplnila bližší charakteristikou své jméno na církev československá husitská. Dr. MILOSLAV KAŇAK Čím víc kdo dovede lidstvu okolo sebe a po sobě prokázati služby, tím přednější mu náleží místo — tak jako On, Ježíš, nepřišel, aby si dal sloužit, nýbrž aby posloužil člověčenstvu .,. A to je smysl našeho kalicha husitského. Ten neznamená jen přijímat pod obojí, ale znamená velké odhodlání pracovat a trpět pro blaho druhých. Dr. K. FARSKÝ