Český Zápas, 1972 (LV/1-52)

1972-01-09 / No. 1

Kolik jen začátků nových roků známe! Pracovni cirkevní rok začíná v čer­venci, škola v záři, vojna říjnem. Advent je vstup do liturgického roku. My dnes obracíme první listy nového roku občanského kalendáře. Patříme k lidu této zemí. Spolu se všemi prožíváme radost i zármutek. Společně se svými spoluobčany vytváříme hodnoty společného blaha. I když nejsme z tohoto světa, neseme zač svou spoluodpovědnost. V tento čas jsme rekapitulovali uplynulý rok v životě naší církve. Pán Bůh nám dal až příliš velkou příležitost, zkonkrétněnou v VI. řádném sněmu a jeho výsledcích. Záleží na nás všech, abychom tuto svěřenou hřivnu neroz­­mělnill. Připomínejme si se sv. Františkem Sáleským: „Není to můj čas, je to čas Boži.“ Rovněž ve svých náboženských obcích děláme bilanci uplynu­lých dní, týdnů a měsíců. Učinili jsme opravdu vše, abychom obstáli před trůnem Beránka? První den nového roku je rozhraním, kdy si prověřujeme správnost cesty dosud prošlých 32 let trvání naši církve, která otevírá letošek poprvé se svým doplněným jménem, je správná cesta, po níž jdeme? jaká je to vůbec cesta? Cestou církve, jedinou, může být jen ten, který praví: „Já jsem ta cesta!“ (J 14, 6). Ozařuje ji hvězda, již spatřili evangelijní tři mágové i pastýři a která je přivedla k Betlému. V ni se naplnilo zaslíbeni, že „vyjdeí hvězda z Jákoba“ ,'AŤ MLUVÍTE NEBO KONÁTE COKOLIV, VŠECKO DELEJTE VB JMÉNU PÁNA JEŽÍŠE A SKRZE NĚHO DĚKUJTE BOHU OTCI.“ Kol. 3, 17. VŠEMOHOUCÍ BOŽE, tu leží před námi nový rok, začátek cesty o níž nevíme, co nás net ní čeká. Napadá nás I úzkost, zda-li zvládneme vše z úkolů, a prací, ku kterým jdeme. Bože, jak jsi milostivý! Dal jsi nám pomocníka, věrného přítele, Ježíše Krista, a my smíme k Němu jít se vším na modlitbách důvěr­ných, aby „zač bychom koli prosili Otce ve jménu Jeho, dal nám.“ Děkujeme TI, Otče, že s námi zůstáváš a jsi nám přítomen v Duchu svátém a obklopuješ nás Jeho dobrou mocí a ochranou, ráno i večer, každého dne. Děkujeme za Tvé slovo, které je nám svící, světlem, po­těšením na všech křižovatkách života. O, Kriste, hvězdo jitřní, sviť nám jasným světlem, čistým slovem svým, svou láskou a požehnáním! Požehnej těm, kdož usilují o mír a pokoj kdekoli ve světě, požehnej poctivé a pilné práci, požehnej svým služebníkům a svědkům, požehnej nám, prosíme pokorně. Amen. VÁCLAV MIKULECKŽt Smutek radostných vánoc Opět nám bylo dopřáno prožít svá­tý čas vánoc. I když u některého štědrovečerního stolu chyběl člověk nám drahý a milý, zůstávají svátky Kristova narození svátky radosti, na něž se těší malí i velcí. Ne každému však je dopřáno vejít do vánoční betlémské krajiny a po­znat skutečnou vánoční radost. U pas­týřů a mudrců, kteří našli betlém­ské dítě, se učíme, že Je k tomu po­třebí prosté srdce dítěte a touha, která hledá moudrost a pravdu ži­vota. Vánoce jsou ve všech končinách světa opředeny poezií, z níž vane zvláštní radost, i zvláštní smutek. Vždyť na dně jeslí, kde se Slovo Boží stalo tělem, je kříž. Ve slámě, ve vonícím seně jesliček je ukryta trnová koruna. Jen se zamysleme nad naší oblíbenou vánoční písní Zpíva­la synu matička! Je to zvláštní para­dox a rozpor vánoc, k němuž sami přispíváme. České vánoce si nedovedeme před­stavit bez vánočního kapra. Upro­střed vánoční pohody, svátků lásky, do nichž zaznívá evangelium a ko­ledy o slávě Bohu na výsostech a 0 pokoji lidem na zemi, mává náš člověk sekáčkem či nožem a zabíjí bezbranného němého tvora, aby si na něm u štědrovečerní večeře po­chutnal. (Ryba — mimochodem — byla prasymbolem křesťanů, její řec­ký název IXTHYS zachycoval jedno Z prvních najkratších vyznání víry: Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel.) To by ještě nebylo tak zlé, zvláště když tato nezbytná vánoční procedura se děje s omluvným úsměvem. Zlé ale je, že týž člověk za určitých okol­ností dovede týmž nožem zabít dru­hého člověka (viz černé kroniky), nebo je schopen jiným způsobem za­bít člověka v druhém nebo v sobě samém. Za čtvrt století svého du­chovního působení jsem pochoval ně­kolik žen — a byly mezi nimi vzác­né, velmi moudré sestry — které umíraly po velkém utrpení proto, že měly odvahu zabít v sobě klíčící ži­vot. Ať již proto, že nechtěly další dítě, nebo si to nepřál manžel, ne­bo... Herodesovština, která je v nás, kdy­si povraždila betlémská děťátka. He­rodes se bojí světla, které přišlo ve své skutečné podobě, a že i král mů^3 v něm vypadat jako nicka nebo 1 jako zločinec. Proto se toho světla bojí a nechce je přijmout a brání se před ním pronásledováním nevinných u víře, že tak je zprovodí ze světa. Právě proto zní nám i dpes jako Boží výčitka slovo z Janova evange­lia: „Na světě byl, svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do svého vlastního přišel, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Jestliže se i dnes člověk tak těší na vánoce, je to i proto, že lidská herodesovština, jež umí zabíjet no­žem i mečem, slovem i nenávistí, právě v tyto vánoční dny ustupuje před Boží štědrostí, jejíž lidskou ná­podobou jsou dárky, vložené pod stromeček. Boží štědrost je v tom, že Pán světa vstupuje do našich dě­jin jako dítě, nejvýš mocný jako bez­branný, nejvýš bohatý jako chudý a nejchudší, aby nám pomohl přijmout své učení lásky a bratrství. Není to tak lehké. Kolik církví stálo ještě do­nedávna proti sobě a všelijak se po­mlouvaly. Vždyť se v Betlémě ještě dnes nedovedou domluvit na společ­ném slavení Kristova narození, natož společné Večeři Páně! V Betlémě sla­ví vánoce natřikrát: 24. prosince ka­tolíci a protestanti, 6. ledna pravo­slavní, 19. ledna Arméni. A přece poselství vánoc, platící celému svě­tu, platí tím víc církvi. A je jasné: „Radujte se a jásejte vespolek, jeru­zalémské trosky, neboť Hospodin se smiloval nad svým lidem. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a uzří všechny konči­ny země spásu našeho Boha“ (Iz. 52, 9—10). Tou spásou, tím světlem v temnotách je Ježíš Kristus. On — Bůh v člověku, nám říká, že člověk, má-li být opravdu člověkem, musí se zrodit z Boha, stát se Božím dítětem, člověkem v Bohu. Na tom že všechno záleží. Pravé vánoce a jejich radost ne­jsou závislé na počasí, na sněhu nebo blátě, ani ne na lidských darech, na něž ve světě mnohý marně čeká. Všechno závisí na Boží milosti v Kris­tu, jež nám zazářila v Betlémě. Měj­me odvahu vejít jako děti do vánoč­ní betlémské krajiny. Mějme odvahu vstoupit s pokorou do betlémské jes­kyně — do domu chleba, kde každý člověk může být doma, protože tam ruce lidí kolem jesliček voní ne krví nevinných, ne potem sobectví, ale nadílkou, štědrostí, láskou, obětavou a nezištnou prací pro druhé. Tam teprve se cítí člověk doma, neboť tam je Pánem Pán všeho, který při­šel na svět jako bezbranné dítě, aby nám ukázal cestu k životu, světlu a pokoji. DOBROMIL MALÍ NA DOBRÉ CESTĚ (Nu 24,17). Její svit i nás vede k betlémským jeslím, v nichž leží i tvé a mé lidství, náš pravý obraz člověčenství podle vůle Boží. Záře této hvězdy nás provází životem jako světlo světa (J 8,12). Zahání tmu hříchu a smrti a dává světlo života věčného. I když známe ve své církvi cestu, neznamená to, že jsme jíž dosáhli cíle. Černá kronika v novinách nás každý den seznamuje s haváriemi řidičů, mají­cích nejmodernějši auta, jedoucích pu dobře udržovaných silnicích. A přece nedokončili svou jizdu, nedojeli do čile. Nedbali výstražných značek, silniční vyhlášky, světel. Nemáme právo nedbat Mojžíšova Desatera a Kristova dvojjediného přikážu lásky k Bohu a bližnímu. Naše víra má být velice konkrétní náplni všecth 366 dosud nepopsaných listů kalendáře začínajícího roku. Láska, která je obsahem křesťanské viry, nemůže spočívat v pouhých slovech. Musí se přeta­vit v tichou poslušnost Božího slova ve vzájemném vztahu člověka k člověku. V manželství, rodině, bydlišti, kde pracuji. Každý z nás je viditelnou a slyši­telnou vizitkou církve. Podle tebe se soudí celá církev. Na našem životním příběhu svět poznává, pozoruje a ověřuje si křesťanskou víru. Nestačí ústy vyznávat. Je nutno celým srdcem hořet. Co znamenal církvi Mojžíšově Aggeus po návratu z Babylónie, to je Karel Farský pro mnohé z těch, kteří prošli peklem první světové války. Kteří střásli jařmo habsburské dynastie a vytvořili svobodný stát Cechů a Slováků. Po národní revoluci došlo i k 8. lednu 1920. Je vidět na nás, že cirkev, která tehdy vznikla, je dílo ohně a vichru Ducha svátého apoštolských letnic? Toho ohně, který spaluje vše nedokonalé, povrchní, sobecké, přízemní, nepravdivé? Stojíme ve své církvi na vyznání víry v Krista, který jediný je ta skála, již ani moc a hrůza satanova nepře­­může? Je to vskutku organismus Ducha svátého, anebo organizace nás šikov­ných kněži a laiků? Co dnes zaséváme, to při druhém adventu Kristově v moci a slávě budeme sklízet. Pročítejme úzkostlivě Pavlovo varování v I. Kor 3,11—16! Co dáváme: zlato, stříbro, drahokamy své víry, naplněné věrným následováním Krista ve svých rodinách, cirkvi, národě? Anebo dříví, seno, slámu pouhých slibů, frází, povrchních slov? Přestaňme se domnívat, že jsme lepší, mravnější, spravedlivější než lidé, žijící mimo církev a bez oírkve. Odložme lacinou víru, lacinou milost. V po­slušném uvěření jděme s Kristem a za Kristem. Milujme svou církev, v níž jsme nalezli Dítě jeslí. Své nové sestry a bratry. Svůj duchovní domov. Své vlastní lidství. Mnoho úkolů, zkoušek, starostí a nesnází nás čeká v tomto začínajícím roce. Jsme však radostně jisti, že jsme zvolili správnou cestu. Svítí nám na ni hvězda Betléma, Ježíš Kristus sám. On nás povede k dětem, mladým lidem, nemocným, umdleným, hledajícím, zestárlým. K člověku, který hledá a potřebuje člověka. Kde jinde může být člověk blíže Bohu a lidskému srdcí než právě v církvi? Závěrem pak tiché rozpoznání Františka Halase, že „jednou i nechtě musíš jiti — a vydat počet z útrat svých“. Dnes tedy ještě obracíme list nového kalendáře. Kéž naše kroky jsou pevné, přímé. Jsme na správné cestě. L. F. BENEŠ Dvě figurky betléma v Brandýse n. L. • Foto M. Hartmanová Vzpomínám na bílé kapličky. Obvykle vévodily kraji jako tvrz a vedly k ním kamenné schůdky, které byly přečasta jako omšelý žebříček. Tak je vyšlapaly tisíceré kroky a šlépěje, ale stále byly schůdné a bezpečné. A kolem tišina stříbrných těl břízek. Zákoutí, jako ostrůvek v příboji tříšti­­vých nárazů vlnobití, v jaké se může mnohdy proměnit lidské žití. A lidé k těm kapličkám chodili v radosti i s ža­lem, bez příkazu, ale ke zpovědi, aby se jim svě­řovali se svými žáležitostmi, o které se nemohli s nikým podílet, protože neměli naději, že budou pochopeni. Potřebovali najít a mít posílení pro umdlévající srdce. Kolik „tajemství" vyslechly kapličky v konejši­vém mlčení! Kolik „zázraků“ oproštění od tíživých břemen slavilo a zdobilo prosté a vzhledem nená­padné, miniaturní přístřeší kapliček v sepětí s lidmi, kteří k nim přicházeli v pokorné důvěře a s tušenou nadějí na nové povstání a s novou jistou chůzí bez břemene a berly. Ostravsko, země oceli a uhlí, nemá podobu set lankovttých zákoutí. Tvrdá práce a desetiletí úpor­ných bojů už jen za pouhou skývu chleba, riziko dravého zápasu s překvapivými přírodními živly o život, ale i bojů o lidskou důstojnost, pozname­naly její lid skoupostí na slova, výrazy a způso­by, které jsou sňad v nesouhlasu s etiketou, nebo v nejlepším případě označované za „originální A ty jeho sukovité pěsti! A ta jeho nedůvěra v řečnické obraty! A ty Jeho tváře s černým pří­krovem pod očima a s rysy jako splet kořenů stromů, pamatujících staletí bouří, vichříc a sleh­nutí plamenem blesku! Ale nejvíc to jeho vzpla­nutí citové, podobné výbuchu sopky, přečasto pro pravdu i spravedlnost, ale neméně často vytrysk­nuvší z omylu! Ne, Ostravsko není místem pro kapličky — zpo­vědnice, nemá lid, který se dá sytit jejich závě­třím pohody a útěšným ztišením k získání naděje a posily pro příští dny. V tomto prostředí a mezi tímto lidem se stal pastýřem biskup, už dávno legendární postava, Ferdinand S t ib or. Právem, protože byl zosob­něním všech jeho obyvatel, zosobněním všech uve­dených vlastností havířů a hutníků černé Ostravy. Ale ne sám. S ním, vedle něho a jako anděl stráž­ný, tichá a nenápadná jeho chot, Žofie Stibo­­rová■ VÁNOČNÍ SBOHEM A ŠÁTEČEK Domovem obou stala se vílka o Ratvanicích. A tg se během let proměnila v kapličku pro celou ostravskou diecézi. Neměla podobu a vzhled těch­to stánků ztišení a posilujících nadějí. Naopak. Sídlo hornického biskupa, Jak byl nazýván os­travským lidem bratr Ferdinand Sttbor, bylo pře­často místem bouřlivých a urputných názorových srážek, poznamenaných vášnivostí a prudkostí, příznačných pro hájení kategorických stanovisek, a to z obou stran. A s výhledem, tge už nic neza­bráni roztržce a zlým rozchodům. A v takových kritických chvílích se objevila se­stra Žojie jako dech a vůně vzácného květu a s očima, které zastoupily ústa, že nebylo třeba ani slůvka — a stal se div. Přítomní, ti chlapi tvrdých pěstí, tvrdých slov. a tvrdého zaujetí se­bou samými, stáli před ní náhle zjihlí, klopili podmračené oči a zaraženě — mlčeli. To proto, že po mateřsky vlídném obhlédnutí všech „otevře­la svá ústa k moudrostí a její Jazyk pronesl na­učení dobrotivostí." Prostě a teple. „Nezlobte ta­tíčka a nemějte mu za zlé, že nemůže souhlasit s tím, ca není dobré pro církev a tím i pro vás!“ A jako mptka tišící rozváděné děti, pokárala a pohladila slovy, z nichž znělo srdce ženy „boju­jící za Hospodina.“ Výsledek? Všichni začali znovu, ale v atmosféře porozumě­ní, velebnosti a míru kapličky pod břízkami. A dohodli se. Vždyt pod oprýskanou kůrou zevněj­šku všichni měli zdravou dřeň, protože všichni chtěl! opravdu pro tu svou náboženskou obec to nejlepší. A sestra Žofie to věděla, vždyí byla ta­ké dcerou lidu uhlí a ocele, a proto věděla co je v něm pod drsnou slupkou zevnějšku. A co my, tehdy mladí a začínající duchovní na Boží roli našeho rodného kraje pod haldami? Při­jímala nás a cítila s námi, naslouchala našim steskům i plánům, uměla promluvit, posílit a po­depřít — a vše jako když se otevře náruč, mnohr dy nescházelo ani účastné pohlazení po tváři, Něco podobného jsem jako dar nejsvětější poznal jen u své maminky. Ach, ta kaplička, ta sestra Žofie Stiborová, „necht ovoce rukou lejích chválí ji!" To proto, že v půli prosince 1971 utichlo její srdce navždy. A tak jí vyprovodilo naše bolestné sbohem, ale též šáteček, kterým kromě slz jí manifestujeme vděčnost, úctu a velkou, velkou lásku. A Bohu dík za dar kapličky milostiplné v ní, právě že v tvr­dé, černé a tolik ve dřeni zdravé Ostravě. KAREL ČEPEK / Studujeme Husa a husitství Mezi úkoly, uložené VI. církevním sněmem, patří též studijní práce o Husově reformačním odkazu a hu­sitství vůbec a jeho tvůrčím uplatně­ní v církvi československé husitské. Na všech polích našeho církevního života bude třeba se zamýšlet nad tím, co z tohoto odkazu Mistra Jana Husa a husitského hnutí je živé a inspirující pro dnešek. Soupis tisíců článků, stovek odborných studií, de­sítek knih, věnovaných v naší církvi studiu a poznávání Husa i husitství, na kterém se pracuje již delší čas, ukazuje však, že může posloužit pro svou rozsáhlost a odbornost jen vnitřní, speciálně zaměřené studijní práci v církvi. Pro potřebu širšího poznávání živého reformačního odka­zu Husova a husitského hnutí v naší církvi je nutno zaměřit studijní prá­ci navenek a populárněji. Je třeba učinit jí záležitostí obecného zájmu všech členů našeho církevního obe­cenství a zejména duchovenského sbo­ru, který by vnášel do této studijní práce i poznávání Husa a husitství své vlastní podněty a stál jí svým příkladem, zájmem, pílí, vytrvalostí vždy v popředí. Po rozhovorech v předsednictvu sněmovních komisí, jak oživit stu­dijní zájem v poznání Husa a hu­sitství mezi věřícími a duchoven­stvem církve československé husit­ské, bylo doporučeno užít jako jedné z cest k tpmu, aby po celý rok 1972 byla v Českém zápase vhodným způ­sobem zpřístupňována studijní litera­tura, týkající se Husa a husitství. Má zde být upozorňováno především na nejdůležitější díla Husových před­chůdců kazatele Konráda Waldhau­­sera, Milíče z Kroměříže, M. Matěje z Janova, Tomáše Štítného, na práce M. Jana Husa samého i na dílo zane­chané jeho předními žáky a násle­dovníky, jako například M. Jakoub­kem ze Stříbra, Janem Želivským, Mi­kulášem z Pelhřimova, M. Janem Ro­­kycanou a jinými, hlavně pokud vy­šla v českém jazyku nebo byla do češtiny přeložena. Pokud některá práce dosud nebyla zčeštěna, dopo­ručeno pracovat aspoň ve výtahu na jejím českém překladu. Dále by mělo být zde upozorněno na nejdůležitější literaturu o těchto husitských osob­nostech a jejich díle, kterou kriticky jsou zvažovány a hodnoceny v po­hledu dnešních historiků a jejich soudů. Konečně by měla být věnová­na pozornost základním dílům o hu­sitském hnutí vůbec, o náboženských, sociálních a hospodářských jeho předpokladech, o Táboru, Praze, ore­bitech a jiných směrech husitských, o ideologii a teologii těchto směrů atd„ a to opět s důrazem na sou­časný stav historických i jiných vě­domostí o nich. Jednotlivé, zde v budoucnu zmíně­né knihy byly by vždy stručně cha­rakterizovány pokud jde o autora, vy­davatele, místo i dobu vydání, aby každý, kdo by je chtěl hlouběji stu­dovat, mohl si je především vypůj­čit ve veřejných nebo odborných knihovnách. Dále, aby každý byl in­formativně napřed poučen o obsahu knih, aby věděl, co v nich hlavně může hledat. Konečně bude naší sna­hou doplnit tuto stručnou charakte­ristiku knih několika typickými ci­táty z každé zmíněné knihy, aby pro­mluvila pokud možno přímo k čtená­ři, který by neměl příležitost, ani čas se jí osobně obírat. Bude to tedy ve­liká pomoc, kterou Český zápas pro soustavné studium a poznávání Husa a husitství čtenářům poskytne. bude nepochybně ještě větším úkolem A co největšího počtu našich bratří a sester — zejména duchovních naší církve, aby si studium uvedených knih mezi sebóu zorganizovali a vý­sledky svého poznání uváděli do Ži­vota své církve, která na VI. eírkev­­ním sněmu doplnila bližší charakte­ristikou své jméno na církev česko­slovenská husitská. Dr. MILOSLAV KAŇAK Čím víc kdo dovede lidstvu okolo sebe a po sobě prokázati služby, tím přednější mu náleží místo — tak jako On, Ježíš, nepřišel, aby si dal slou­žit, nýbrž aby posloužil člověčen­stvu .,. A to je smysl našeho kalicha husitského. Ten neznamená jen přijí­mat pod obojí, ale znamená velké od­hodlání pracovat a trpět pro blaho druhých. Dr. K. FARSKÝ

Next