Český Zápas, 1973 (LVI/1-52)
1973-01-07 / No. 1
Jděte do celého světa „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu tvorstvu,“ přikázal vzkříšený Kristus svým učedníkům. A oni šli. Snad mezi prvními Petr, ačkoli kdysi právě on v obavě o své bezpečí svého Mistra zradil. Všechna evangelia a vlastně celý Nový zákon je zajedno v tom, že Petr byl předním svědkem pro Krista a to již v Jeruzalémě a před touže velezradou, která na smrt vydala jeho Pána. Původ této změny nebyl ovšem v něm, v Jeho povahových vlastnostech, ale v moci a síle Ducha svátého. Odvaha víry totiž není nikdy z člověka. Jen Duch svátý dává smělost, ale i moudrost k pravému a věrnému vyznání. Koho se Duch svátý nedotkne, ten se jen bojí, stydí a neodváží se Krista vyznat. Ano, i on dokáže být smělý, zvláště hájili svůj prospěch. Když má obhájit větší krajíc, je plný statečnosti, ale má-li obhájit pravdu, má-li vyznat svou vínťv Krista, mlčí. Snad se domnívá, že svědčit pro pravdu života a vyznávat Krista je věcí farářů, že Kristus má být vůbec zvěstován jen na místech pro to vydražených, v kostele, na kazatelně a těmi, kdo jsou k tomu odborně vzděláni a církví pověřeni. Jistě by bylo neuskutečnitelné, aby kdokoliv vstupoval na kazatelnu. Církvi záleží na řádu a kázni. Církev však žije jen ze Slova a proto tam, kde je kázání bráno vážně jak kazatelem tak i posluchačem, Kristus přichází a lidi proměňuje tak, že Krista a jeho pojetí života přijmou celým srdcem a stávají se svědky pro Krista celým svým životem, skutky svého života. A právě toto svědectví, života, pravdivost, osobní čestnost a láska je nejúčinnější svědectví pro Krista. To jsou pravé kamínky, z nichž je budována skutečná církev Kristova. Vždyť nejednou stačí, aby jediný takový svědek přišel do prostředí zcela lhostejného nebo 1 nepřátelského a zanedlouho tam něco nového a krásného roste a vytváří nové a lepší vztahy mezi lidmi. Najednou lidé poznávají, že život, jak jej žijí, je vlastně planý a prázdný, a že k plnému životu je třeba i přátelství, důvěra, láska, že je třeba víc než jen dobře namazaný krajíc. A zvláště přljdou-li životní kříže. Ovšem bolest a životní kříž k Bohu nevedou. Bvlo by omylem se domnívat, že ten, kdo je nucen nést kříž života, už tím vstupuje na cestu za Kristem. Kdyby všelijaké lidské bolesti člověka obracely a vedly ke Kristu — to by bylo obrácených. Ale je to úplně jinak Je přece mnoho trpících, kteří o Krista nedbají. Pán Bůh si zajisté používá rozmanitých cest a prostředků, aby nás obrátil, ale vždycky člověka jako nástroje, jímž oslovuje. í.idské svědectví proměňuje Duchem svátým a propůjčuje mu onu zvláštní a tajemnou moc, takže nevyzní nadarmo. Misijní nástup církve se však nedál náhodně. Moudrý tvůrce dějin připravil most, jímž mohla zvěst o Kristu z malé a neznámé země vstoupit do světa a otevřít bránu nového věku. Tímto mostem byla židovská diaspora, postupně se vytvářející po celé římské říši od dob babylonského zajetí, tedy již po pět staletí. Z babylonského zajetí se do svaté země totiž vrátila jen menší část národa, zbytek se rozjel do Světa a postupně v různých vystěhovaleckých vlnách vytvářel židovské skupiny v hlavních obchodních střediscích kolem Středozemního moře a v Evropě. Tyto zprvu malé a soudržné skupinky rostly, až v době Ježíšově tvořily významnou část obyvatelstva říše. Podle některých údajů žilo v té dohě v hlavních městech říše na 80 miliónů Židů, tedy asi 7 % všeho obyvatelstva římské říše. Byla to menšina, ale významná, protože nesplynula se svým okolím, ač s ním byla svým životem i jazykem úzce spjata. Židé v diaspoře (t.j. rozptýlení) s láskou a úctou Stále vzhlíželi k Jeruzalému, v němž viděli vlastní středisko svého života, a kam velice ochotně odváděli i pravidelnou roční chrámovou daň, určenou podle majetku. Pravda. Židé v diaspoře nezůstali prostředím, v němž vyrůstali, nedotčeni. Naučili se liberálněji pohlížet na věci a lidi kolem nich a aniž se vzdali své odlišnosti,, nabízeli mnohým i řadu čtivých knih. A právě tyto knihy v pocitu nedostatku životního bezpečí a v úpadku víry i mravů mohly uspokojit mnohým lidem hlubší potřebu osobního duchovního života. Už překlad Starého zákona do řečtiny. nazvaný Spiituavinta (t. |. srdmdesátka, podle pověsti, že je prací 72 učených palestinských Židů ve 3. stol. před Kristem 1, byl významný misijní čin, ale byly i iiné knihv, jež otvíraly cestu k hlubšímu poznán! židovstva a vážnosti jejich víry. Bylv to především knihy jež sice později nebyly zařazeny do Starého zákona, ale jen mezi tzv. anokryfy ft. i. skrv'é, jez nebyly čítány při hohoslužbárh, ale jen domnl, iako Moudrost Šalamounova, jež byla namířena proti pohanskému mnohohožství a ujišťovala, že odplatou za ctnost je věčný život. Nebo knihy Mnkkabeiské (4), jež nepopisovaly jen událostí historické o době makknbejského povstání, ale nábožensky vzdělávaly, čl kniha Juditina, líčící legendární pomstu židovské dívky — krasavice nad Holofernem, vojevůdcem babylonským při obléhání Jeruzaléma. fDokončení příště] Dr. MOJMÍR A. BENEŠ Č Z 2 Jak 4, 13—17 Nastupující nový rok je před námi rozložen jako téměř neprozkoumaná, neznámá země. Na starých zeměpisných mapách byly taková oblasti označovány latinskými slovy: Hic sunt leones. Tady jsou lvi. Na okraji těchto bílých ploch končily trasy karavanních cest, mizely zčistajasna řeky a nastupovaly otázky a dohady. Co tam všechno je? Trval ještě čas Mandevillových pověstí o nebezpečích, jimiž jsou kraje za nilžnnu stěnou přeplněny: podivní lidé, děsivé nestvůry, smrt v tisíceré podobě. Zkus to, uvidíš. Mnozí dnes nevidí budoucí měsíce příliš jinak. Přešlapují na jejich okraji, vidí jen problémy dosud málo zmapované, ještě stále před konečným a zásadním řeše ním — v osobním životě, doma v rodině, v dílně nebo v zbrusu novám desetiposchoďovém činžáku, neklidem vlastním měří neklid ve světě, nešťastníci, říkají, ale jak je do staré Evropy daleko, posuďte sami — brouzdají se tak v potoce, na jehož knnen nedohlédnou a na výzvu jen tn zkus, uvidíš!, krčí rozpačitě rameny. Učiní-li tak jeden z nás, má nejvýš načase, aby přezkoumal sílu své víry a své místo v chrámové lavici uviděl, s nevelkou dávkou představivosti, obsazené jiným. Zapomíná, jestliže už od toho neupustil docela, že člověk víry není nikdy sám Že se nemá bát, protdže patří v Ježíši Kristu Bo hu. To že je nevysychajícím zdrojem víry a radosti. Pravá radost je dar Boží. S radostí si uvědomu ješ, kolik jsi přijal vzácného v uplynulém roce, třebaže bylo i dost — ve světě zcela nepochybně — utrpení a bolesti. Od prvního kilometru nové cesty neznámou krajinou, označenou čtyřmi číslicemi, máš zpívat vděčně a ra- NEZNÁMOU PEVNINOU? dostně. Nebo opravdu nemáš za co? Máme už za sebou ty věcně se vracející novoroční otázky, co že nám ten nový rok přinese. I s těmi pochybami, bez nichž by po dle nás utrpěly otázky na naléhavosti. Ale co kdybychom se už jednou zeptali, co že my přineseme, to jest dáme, dáme vkladem přicházejícímu časn? Bez počtů po kupecko, o nichž se zmiňuje apoštol, vždyť koneckonců nejsme to my, kteří mají v rukou budoucí čas, ale s vážnými záměry nad apoštolovým slovem o hříchu z nečinění dobra přispívejme k příjemné pohodě zítřku. Nehledejme dokonalý rok. Nejsme sami dokonalí. Celý život můžeme hledat třeba dokonalou církev a nadarmo. Ale v každém z nás je dost sil a každý má dost příležitosti, aby jeho přitakání apoštolské výstraze bylo přesvědčivé a mělo svůj bohulibý výsledek. Jsme tu jeden pro druhého a všichni pro jednoho. Jíme z jednoho krajíce. Kdepak, neplatí kainovské: Jsem já strážný bratra svého? Jeden za druhého ručíme. Odpovědnost jednotlivce je dána jednou provždy Ježíšovým kříženi právě v nejtěžších zkouškách. Jestliže se dosud vzpíráš a bráníš, málo ses namáhal sám se sebou. Málo jsi pomyslil na Kristovu oběť, i když víme, že se lásce, jako byla ona na kříži, nelze naučit. Pokud jeden ve sboru trpí, pravil bohoslovec, nemohou být ostatní klidni. Proč ne? Ale co s těmi za ploty, za obvodem? Za devaterými moři a horami? Tu už nic nezneklidňuje naše svědomí? I jim se rozbřeskl nový rok! Nuže: co nánt přinese? Hle: oo mu dáme? Jedno víme bezpečně. V neznámém prostoru před námi nejsou lvi. Jsou v něm, bez přesných osobních dat a známé tváře, milióny bratří. Nad námi, nad všemi pak Otec, jeden a jediný, společný Otec. Bude li chtít, a budeme-li živi, bude vše: láska, milost, pokoj. Se mnou — jako s podílníkem, nástrojem i obdarovaným. STANISLAV LAHODNÝ mBmmmmmmmmmmmmmmami Učil je mnohému v podobenstvích Kniha našeho novozákoníka prof, dr. Jindřicha Manka, vydaná Blahoslaveni v Ústředním církevním nakladalelství pod názvem Ježíšova podobenství (cena' brož. 20 Kčs), slouží dobře jíž několik měsíců v církvi duchovním ! laikňm-písmákňm. Tato dlouho očekávaná příručka představuje tedy velmi užitečnou publikaci nedávného jubilanta. Kvality knihy vyniknou ve srovnání s jinými teologickými pracemi s podobným námětem, které obvykle trpívají jednostranností: bucf v nich jde o čistý, podrobný rozbor s obšírným vědeckým doprovodným aparátem nebo zase o práci v podstatě jen homlletlckou, podávající vlastně skoro hotová kázání na texty Ježíšových podobenství. Vezmeme-li v úvahu např. starší prácí JUHcherovu či nejnovější Eichholzovtl, pak vidíme, že Mánkova studio spnjlla oba přístupy. Podává vše potřebné z dobového pozadí a z bohoslovecké analýzy, zároveň však látku ztvárňuje tak, že je užitečná jako podklad pro kázání, pro biblické hodiny i pro soukromou četbu. Oproti staršímu záslužnému dílu prof. ?,i!ky Mánkova kniha přináší nové důrazy a seznamuje s objevy posledních čtyř desetiletí na tomto poli. V úvodní částí Mánek přináší osvětlení k otázce formy podobenství, učí nás rozlišovat mezi podobenstvím a alegorií, seznamu|e čtenáře se zákonitostmi stavby podobenství jako literárního druhu. Velmi zajímavá jest v tomto oddíle zejména studie o tom, z Jakého prostředí volí Pán ležíš obrazy ke své mluvě, co jimi sleduje: ukázat skutečnost, jaká by měla být ve světle Písem, zápasit o pravou tvář života. Prof. Mánek si poučeně všímá i pestrých osudů Ježíšových podobenství v první církvi, která výroky Páně často zařadila do nových souvislostí. Podnětné jsou t partie, hovořící o vztahu podobenství ke svitkům od Mrtvého moře, k tzv. koptickému Tomášovu evangeliu atd. Podobenství jsou pří výkladu řazena tak. že nejprve jsou probírána podobenství, uvedená u Marka, pak Matoušova a Lukášova specielní látka na závěr. Není tu tedy provedeno jindy obvyklé dělení podle obsahu a formy, čímž se autor vyvaroval úskalí subjektivních hledisek a schémat. Kladem jest, že překlad je převzat z pracovního textu české novozákonní překladatelské skupiny, na němž se autor výrazně podílel. O jeho poučenosti svědčí mj, i tú. strauy uýedené literatury. Jest velmi prospěšné pečlivě si pročíst jednotlivé výklady. Ukáže se, jak jsme si zvykli některá podobenství chápat značně jednostranně či vysloveně nesprávně (podobenství o zrnu samočinně rostoucím, o zrnu hořčičném, o plevell, o marnotratném synu, či správněji: o milujícím otci). Zjistíme, že řadu podobenství ani pořádně neznáme, natož abychom si je dovedli spřávně vyložit (srv. podobeství o rozdílných synech, hrajících si dětech, odpadu apod.). V mnoha případech dr. Mánek přináší celé bohatství 7. oblasti .starověkých zvyklostí a reálií z dobového pozadí, v němž podobenství spatřila světlo světa a tak jejich text pronikavě osvětluje. Mnohdy doslova „prokouknou“ k nepoznání (milosrdný Samařan, stejná odměna, rozsévač), někdy za přisnění exkursu, v němž je některý problém blíže vysvětlen (např. proč Ježíš vlastně mluvil v podobenstvích). Kniha Ježíšova podobenství by rozhodně neměla chybět v knihovničce stálých návštěvníků bohoslužeb a biblických hodin. Spolu s předchozí Mánkovou knihou Dům na skále totiž důstojně reprezentuje bih'irkou teologii církve československé husitské. Dr. ZDENEK SÁZAVA Vánoční návštěvou v Chýnově Chýnov je domov Františka RUka. Také domov mnoha jeho prací. V Chýnově onravdu můleme Hci: Tak tady to bylo. Tady to tahalo... Tady mu bylo zvěstováno: Budeš rníti dílo. Proto napsal mladý umělec v čelo svého domu: Jsme při kryti. Choďme tiše chýnovskou pracovnou i všemi svě’ nicemi stavení. Krása díla se tu rodila. 1. První kresebný návrh ke kříži z r. 1896 Až budete hledat podobu člověka, neptejte se při liš vědy, ani ji nehledejte v říši pohádek a básní V Chýnově ji spatříte v celé pravdě. Bůh v člověku a člověk v Bohu. Kristus. Z. Život je boj, vítězí, kdo bojuje s lítostí. Práce z r. 1930 Řečeno slovy Písma: Buďte dokonalí, Jako Otec váš je dokonalý ... 3. Podobenství velkého zápasu Čechů. Práce z r. 1909 Bílá hora. Pád. Na roztrhaných stránkách bible sní u nohou Ježíšových český člověk o příchodu spravedlivého světa. Plán tak zůstal. Byl skrytý v nitru člověka. 4. Duchovně uvědomělý, (Z cyklu Noví dobyvatelé.) Práce z roku 1930 Všechno začíná sebepoznánim. Pohledem na sebe. To je úvod cesty k výšinám. 5. Tanec kolem zlatého telete. Práce z r. 1903 Ten hřích ze Starého zákona jde stále světem. Ještě i dnes. U modly není zamýšlení — u modly je jen divoký tanec. 6. Orba křížem. Práce z r. 1900. Byl člověk, který oral nejtvrdší půdu — lidská srdce. Křížem, na kterém zemřel, v nás oral, až padl. 7. Zdeněk Fibich Přišel Smetana, přišel Dvořák, přišel Fibich. VždyT podle Smetany je v hudbě život Čechů. Jak by Bílek, který znal život své vlasti, neměl připomínat ty, kteří znali duši svého lidu. 8. Husovo „Běda“. Práce z r. 1939 Tak Bílek viděl Husa. Pěti stoletími jde tato vztažená ruka. Běda vám, kteří iste zaměnili slovo lásky za zisk a mamon 9 Náběh ke kříži (poprsí). Práce z r. 1897 Umělci bylo dvacet pět let a poznal, co se dělo na Golgatě. Hrůza z lidí, vzdálený Bůh a zase jen důvěra. Láska se však neleká, neboť ona vidí dál. 10. Obětování Anny. Práce z r. 1899 Matka vede dítě. Jde se obětovat. Což nechce vždycky matka to nejvyšší pro své dítě? Proto Anna zavřela oči, když poznává, kam své dítě vede. 11. První bližní. Zena. Práce z r. 1938 Bez pochopení, co má být žena muži a muž ženě, nemůže dojít k pravému pochopení, co je manželství. Kdo nepocítil, že byl pozvednut ke hvězdám, nedocenil tento vztah. 12. Dobrý pastýř. Práce z r. 1900 Ovečka v náručí pastýře si konečně oddechla. Pastýř ji jemně drží — i tváří ji chrání, aby se nelekala a nechvěla. Taková je Bílkova oslava ochrany. Oslava dobrěho pastýře. Díky, díky, drahý Mistře, za tento dar lásky. 13. Mojžíš. Práce z r. 1908 Myslitelé se setkávají a staletí jim neleží v cestě. Bílek viděl Mojžíše píšícího Desatero. V této soše není nic naaranžováno. Iméno Mojžíš tu píše slovo Adam, tak i my píšeme dnes slovo člověk a vidíme v tom smysl lidských dějin ... 14. Jak v život ženeme se tak záhy. Práce z r. 1893 Bílkovi bylo 21 let a přemýšlel o záchraně života, který drti v ruce vražednou dýku. Tato skutečnost, chápaná iako zastavení nad lidským osudem, nachází východisko. Žena se skloní nad námi a zadrží sebevražednou ruku. Žena andělská... 15. Podobizna umělcovy rodiny. Z roku 1908 Kde je láska, tam je mír. 16. Kalvárie. Práce z r. 1902 Už bylo mnoho o této práci napsáno. Jedna otázka se stále znovu vrací. Jak mohl třicetiletý sochař pochopit propastnou bolest matky a mluvit o bolesti, která nemá slz? Půl století trvalo, než se dostalo tomuto dílu uznání. 17. Slepci. Práce z r. 1902 Není tato myšlenka myslitele Bílka až otřesná, že Jsme vlastně slepci? Připomíná známé slovo jiného myslitele: „Vím, že nic nevím.“ Ale Bílek zná cestu z tíživého zamyšlení: Jen podle hnutí svého srdce tu zpíváme píseň života. Jsme slepci, ale máme srdce, a tak přece jen vidíme. 18. Noví dobyvatelé. První návrh. Práce z r. 1930 Bylo to tenkrát, když se v F.vropě začalo stmívat. Objevily se první příznaky fašismu. Chýnovský myslitel na obranu života a pravdy modeluje a později teše své Dobyvatele. Uvědomění. Pocit zaviněné choroby. Duchovni zrak, čich, chuť, hmat. Umělec vztyčuje lýru, aby její struny rozehrály vánky věčnosti. Bojuje jako umělec výtvarník. Kdy. tato myšlenka plně zvítězí? 19. Zloba času. Práce z roku 1896 Stojíme před dílem čtyřiadvacetiletého muže. A co vidíme? Veliký stesk. Věda, umění, církve podrývají půdu pod nohama Krista. Ale to není ani Kristus. To je jen omšelá sfinga... Jaké asi bylo už tenkrát jeho vidění živého Krista? Program života se vyjasnil. Je stručný: Připomínat živého Krista, který se s láskou a odpuštěním sklání nad osudem člověka, nad každým z nás. 20. Bys uvedl nás v život ztracený. Práce z r. 1900 My marnotratní... lednu nám zbývá: Hledat. A věřit, že najdeme ... 21. Já jsem vzkříšení a život. Práce z r. 1929 Marta ztratila bratra. Jeho smrt bolela. Přišel Nazaretský a ve velké, až nepředstavitelně velké síle ducha řekl: Já jsem život. Dech života zavál tam, kde byla jen smrt. Zahleďte se dobře. Možná že i vy uvidíte poselství života ... 22 Chaloupka Obydlí českého umělce z roku 1898. Všechno Je jedna řeč. Všechno mluví, kde mluví srdce. Dvě stopy tu zůstaly. Zeyer a Březina. A nyní myslitel, básník, výtvarník, který slovem, kresbou, dlátem vypravoval, jak krásný je život, staneme-li se v něm lidmi naslouchajícími... 3. Lohniský Pohled do Blikavý pracavny v Chýnově Pr« život v pokoji IDokončeni ze str. II svědčili křesťany eeléhn světa, že mírová politika se zcela určitými požadavky a činy v přítomném ohroženém světě patří podstatně ke smyslu křesťanského života a úsilí. Celá naše církev by se měla radoval z toho. že její mírová teologie je v křesťanském světě pozorně sledována a kladně oceňována. Kéž poselství vánočních zvonů o míru trvale zní nad všemi zeměmi světa a proniknou do sluchu i srdcí všech lidí, zvláště těch, kteří ještě nepochopili, že ten, kdn seje vítr, sklidí bouři, která zničí jeho samého. Svět a člověk v něm byli stvořeni a Kristem vykoupeni k pokoji a míro. k budování a životu. Proto poslední slovo a vítězství v tomto světě nenáleží zlu, násilí, nespravedlnosti a válce, nýbrž pravdě a míru. JINDRA SVOBODOVA