Český Zápas, 1973 (LVI/1-52)

1973-01-07 / No. 1

Jděte do celého světa „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu tvorstvu,“ přiká­zal vzkříšený Kristus svým učední­kům. A oni šli. Snad mezi prvními Petr, ačkoli kdysi právě on v obavě o své bezpečí svého Mistra zradil. Všechna evangelia a vlastně celý Nový zákon je zajedno v tom, že Petr byl před­ním svědkem pro Krista a to již v Je­ruzalémě a před touže velezradou, která na smrt vydala jeho Pána. Pů­vod této změny nebyl ovšem v něm, v Jeho povahových vlastnostech, ale v moci a síle Ducha svátého. Odvaha víry totiž není nikdy z člověka. Jen Duch svátý dává smělost, ale i moud­rost k pravému a věrnému vyznání. Koho se Duch svátý nedotkne, ten se jen bojí, stydí a neodváží se Krista vyznat. Ano, i on dokáže být smělý, zvláště hájili svůj prospěch. Když má obhájit větší krajíc, je plný sta­tečnosti, ale má-li obhájit pravdu, má-li vyznat svou vínťv Krista, mlčí. Snad se domnívá, že svědčit pro prav­du života a vyznávat Krista je věcí farářů, že Kristus má být vůbec zvěs­tován jen na místech pro to vydraže­ných, v kostele, na kazatelně a těmi, kdo jsou k tomu odborně vzděláni a církví pověřeni. Jistě by bylo neuskutečnitelné, aby kdokoliv vstupoval na kazatelnu. Cír­kvi záleží na řádu a kázni. Církev však žije jen ze Slova a proto tam, kde je kázání bráno vážně jak kaza­telem tak i posluchačem, Kristus při­chází a lidi proměňuje tak, že Krista a jeho pojetí života přijmou celým srdcem a stávají se svědky pro Krista celým svým životem, skutky svého ži­vota. A právě toto svědectví, života, pravdivost, osobní čestnost a láska je nejúčinnější svědectví pro Krista. To jsou pravé kamínky, z nichž je bu­dována skutečná církev Kristova. Vždyť nejednou stačí, aby jediný ta­kový svědek přišel do prostředí zcela lhostejného nebo 1 nepřátelského a zanedlouho tam něco nového a krás­ného roste a vytváří nové a lepší vztahy mezi lidmi. Najednou lidé poz­návají, že život, jak jej žijí, je vlastně planý a prázdný, a že k plnému živo­tu je třeba i přátelství, důvěra, láska, že je třeba víc než jen dobře namaza­ný krajíc. A zvláště přljdou-li životní kříže. Ovšem bolest a životní kříž k Bohu nevedou. Bvlo by omylem se domnívat, že ten, kdo je nucen nést kříž života, už tím vstupuje na cestu za Kristem. Kdyby všelijaké lidské bolesti člověka obracely a vedly ke Kristu — to by bylo obrácených. Ale je to úplně jinak Je přece mnoho trpících, kteří o Krista nedbají. Pán Bůh si zajisté používá rozmanitých cest a prostředků, aby nás obrátil, ale vždycky člověka jako nástroje, jímž oslovuje. í.idské svědectví pro­měňuje Duchem svátým a propůjčuje mu onu zvláštní a tajemnou moc, tak­že nevyzní nadarmo. Misijní nástup církve se však nedál náhodně. Moudrý tvůrce dějin připra­vil most, jímž mohla zvěst o Kristu z malé a neznámé země vstoupit do světa a otevřít bránu nového věku. Tímto mostem byla židovská dia­spora, postupně se vytvářející po celé římské říši od dob babylonského zaje­tí, tedy již po pět staletí. Z babylon­ského zajetí se do svaté země totiž vrátila jen menší část národa, zbytek se rozjel do Světa a postupně v růz­ných vystěhovaleckých vlnách vytvá­řel židovské skupiny v hlavních ob­chodních střediscích kolem Středo­zemního moře a v Evropě. Tyto zprvu malé a soudržné skupinky rostly, až v době Ježíšově tvořily významnou část obyvatelstva říše. Podle někte­rých údajů žilo v té dohě v hlavních městech říše na 80 miliónů Židů, tedy asi 7 % všeho obyvatelstva římské říše. Byla to menšina, ale významná, protože nesplynula se svým okolím, ač s ním byla svým životem i jazy­kem úzce spjata. Židé v diaspoře (t.j. rozptýlení) s láskou a úctou Stále vzhlíželi k Jeruzalému, v němž viděli vlastní středisko svého života, a kam velice ochotně odváděli i pravidelnou roční chrámovou daň, určenou podle majetku. Pravda. Židé v diaspoře nezůstali prostředím, v němž vyrůstali, nedot­čeni. Naučili se liberálněji pohlížet na věci a lidi kolem nich a aniž se vzdali své odlišnosti,, nabízeli mno­hým i řadu čtivých knih. A právě ty­to knihy v pocitu nedostatku životní­ho bezpečí a v úpadku víry i mravů mohly uspokojit mnohým lidem hlubší potřebu osobního duchovního života. Už překlad Starého zákona do řeč­tiny. nazvaný Spiituavinta (t. |. srdm­­desátka, podle pověsti, že je prací 72 učených palestinských Židů ve 3. stol. před Kristem 1, byl významný misijní čin, ale byly i iiné knihv, jež otvíraly cestu k hlubšímu poznán! židovstva a vážnosti jejich víry. Bylv to přede­vším knihy jež sice později nebyly zařazeny do Starého zákona, ale jen mezi tzv. anokryfy ft. i. skrv'é, jez nebyly čítány při hohoslužbárh, ale jen domnl, iako Moudrost Šalamou­nova, jež byla namířena proti pohan­skému mnohohožství a ujišťovala, že odplatou za ctnost je věčný život. Ne­bo knihy Mnkkabeiské (4), jež nepo­pisovaly jen událostí historické o době makknbejského povstání, ale ná­božensky vzdělávaly, čl kniha Juditi­na, líčící legendární pomstu židovské dívky — krasavice nad Holofernem, vojevůdcem babylonským při obléhání Jeruzaléma. fDokončení příště] Dr. MOJMÍR A. BENEŠ Č Z 2 Jak 4, 13—17 Nastupující nový rok je před námi rozložen jako téměř nepro­zkoumaná, neznámá země. Na sta­rých zeměpisných mapách byly taková oblasti označovány latin­skými slovy: Hic sunt leones. Ta­dy jsou lvi. Na okraji těchto bí­lých ploch končily trasy karavan­­ních cest, mizely zčistajasna řeky a nastupovaly otázky a dohady. Co tam všechno je? Trval ještě čas Mandevillových pověstí o ne­bezpečích, jimiž jsou kraje za nilžnnu stěnou přeplněny: podivní lidé, děsivé nestvůry, smrt v tisí­ceré podobě. Zkus to, uvidíš. Mnozí dnes nevidí budoucí mě­síce příliš jinak. Přešlapují na je­jich okraji, vidí jen problémy do­sud málo zmapované, ještě stále před konečným a zásadním řeše ním — v osobním životě, doma v rodině, v dílně nebo v zbrusu novám desetiposchoďovém činžá­ku, neklidem vlastním měří neklid ve světě, nešťastníci, říkají, ale jak je do staré Evropy daleko, posuďte sami — brouzdají se tak v potoce, na jehož knnen nedo­hlédnou a na výzvu jen tn zkus, uvidíš!, krčí rozpačitě rameny. Učiní-li tak jeden z nás, má nej­výš načase, aby přezkoumal sílu své víry a své místo v chrámové lavici uviděl, s nevelkou dávkou představivosti, obsazené jiným. Za­pomíná, jestliže už od toho ne­upustil docela, že člověk víry ne­ní nikdy sám Že se nemá bát, protdže patří v Ježíši Kristu Bo hu. To že je nevysychajícím zdro­jem víry a radosti. Pravá radost je dar Boží. S radostí si uvědomu ješ, kolik jsi přijal vzácného v uplynulém roce, třebaže bylo i dost — ve světě zcela nepochyb­ně — utrpení a bolesti. Od první­ho kilometru nové cesty nezná­mou krajinou, označenou čtyřmi číslicemi, máš zpívat vděčně a ra- NEZNÁMOU PEVNINOU? dostně. Nebo opravdu nemáš za co? Máme už za sebou ty věcně se vracející novoroční otázky, co že nám ten nový rok přinese. I s tě­mi pochybami, bez nichž by po dle nás utrpěly otázky na naléha­vosti. Ale co kdybychom se už jednou zeptali, co že my přinese­me, to jest dáme, dáme vkladem přicházejícímu časn? Bez počtů po kupecko, o nichž se zmiňuje apoštol, vždyť koneckonců nejsme to my, kteří mají v rukou budou­cí čas, ale s vážnými záměry nad apoštolovým slovem o hříchu z nečinění dobra přispívejme k pří­jemné pohodě zítřku. Nehledejme dokonalý rok. Nejsme sami doko­nalí. Celý život můžeme hledat třeba dokonalou církev a nadar­mo. Ale v každém z nás je dost sil a každý má dost příležitosti, aby jeho přitakání apoštolské vý­straze bylo přesvědčivé a mělo svůj bohulibý výsledek. Jsme tu jeden pro druhého a všichni pro jednoho. Jíme z jednoho krajíce. Kdepak, neplatí kainovské: Jsem já strážný bratra svého? Jeden za druhého ručíme. Odpovědnost jednotlivce je dána jednou pro­vždy Ježíšovým kříženi právě v nejtěžších zkouškách. Jestliže se dosud vzpíráš a bráníš, málo ses namáhal sám se sebou. Málo jsi pomyslil na Kristovu oběť, i když víme, že se lásce, jako byla ona na kříži, nelze naučit. Pokud je­den ve sboru trpí, pravil bohoslo­vec, nemohou být ostatní klidni. Proč ne? Ale co s těmi za ploty, za obvodem? Za devaterými moři a horami? Tu už nic nezneklid­­ňuje naše svědomí? I jim se roz­břeskl nový rok! Nuže: co nánt přinese? Hle: oo mu dáme? Jedno víme bezpečně. V nezná­mém prostoru před námi nejsou lvi. Jsou v něm, bez přesných osobních dat a známé tváře, mi­lióny bratří. Nad námi, nad vše­mi pak Otec, jeden a jediný, spo­lečný Otec. Bude li chtít, a bude­­me-li živi, bude vše: láska, mi­lost, pokoj. Se mnou — jako s po­dílníkem, nástrojem i obdarova­ným. STANISLAV LAHODNÝ mBmmmmmmmmmmmmmmami Učil je mnohému v podobenstvích Kniha našeho novozákoníka prof, dr. Jindřicha Manka, vydaná Blaho­slaveni v Ústředním církevním nakla­­dalelství pod názvem Ježíšova po­dobenství (cena' brož. 20 Kčs), slouží dobře jíž několik měsíců v cír­kvi duchovním ! laikňm-písmákňm. Tato dlouho očekávaná příručka před­stavuje tedy velmi užitečnou publika­ci nedávného jubilanta. Kvality knihy vyniknou ve srovnání s jinými teolo­gickými pracemi s podobným námě­tem, které obvykle trpívají jedno­stranností: bucf v nich jde o čistý, podrobný rozbor s obšírným vědec­kým doprovodným aparátem nebo za­se o práci v podstatě jen homlletlckou, podávající vlastně skoro hotová kázá­ní na texty Ježíšových podobenství. Vezmeme-li v úvahu např. starší prácí JUHcherovu či nejnovější Eichholzovtl, pak vidíme, že Mánkova studio spnjl­la oba přístupy. Podává vše potřebné z dobového pozadí a z bohoslovecké analýzy, zároveň však látku ztvárňuje tak, že je užitečná jako podklad pro kázání, pro biblické hodiny i pro soukromou četbu. Oproti staršímu zá­služnému dílu prof. ?,i!ky Mánkova kniha přináší nové důrazy a sezna­muje s objevy posledních čtyř deseti­letí na tomto poli. V úvodní částí Mánek přináší osvět­lení k otázce formy podobenství, učí nás rozlišovat mezi podobenstvím a alegorií, seznamu|e čtenáře se záko­nitostmi stavby podobenství jako lite­rárního druhu. Velmi zajímavá jest v tomto oddíle zejména studie o tom, z Jakého prostředí volí Pán ležíš obrazy ke své mluvě, co jimi sleduje: ukázat skutečnost, jaká by měla být ve světle Písem, zápasit o pravou tvář života. Prof. Mánek si poučeně všímá i pestrých osudů Ježíšových podoben­ství v první církvi, která výroky Páně často zařadila do nových souvislostí. Podnětné jsou t partie, hovořící o vztahu podobenství ke svitkům od Mrtvého moře, k tzv. koptickému To­mášovu evangeliu atd. Podobenství jsou pří výkladu řaze­na tak. že nejprve jsou probírána po­dobenství, uvedená u Marka, pak Matoušova a Lukášova specielní látka na závěr. Není tu tedy provedeno jindy obvyklé dělení podle obsahu a formy, čímž se autor vyvaroval úskalí subjektivních hledisek a schémat. Kladem jest, že překlad je převzat z pracovního textu české novozákon­ní překladatelské skupiny, na němž se autor výrazně podílel. O jeho po­­učenosti svědčí mj, i tú. strauy uýede­­né literatury. Jest velmi prospěšné pečlivě si pro­číst jednotlivé výklady. Ukáže se, jak jsme si zvykli některá podobenství chápat značně jednostranně či vyslo­veně nesprávně (podobenství o zrnu samočinně rostoucím, o zrnu hořčič­ném, o plevell, o marnotratném synu, či správněji: o milujícím otci). Zjis­tíme, že řadu podobenství ani pořád­ně neznáme, natož abychom si je dovedli spřávně vyložit (srv. podobe­­ství o rozdílných synech, hrajících si dětech, odpadu apod.). V mnoha pří­padech dr. Mánek přináší celé bohat­ství 7. oblasti .starověkých zvyklostí a reálií z dobového pozadí, v němž podobenství spatřila světlo světa a tak jejich text pronikavě osvětluje. Mnohdy doslova „prokouknou“ k ne­poznání (milosrdný Samařan, stejná odměna, rozsévač), někdy za přisnění exkursu, v němž je některý problém blíže vysvětlen (např. proč Ježíš vlast­ně mluvil v podobenstvích). Kniha Ježíšova podobenství by roz­hodně neměla chybět v knihovničce stálých návštěvníků bohoslužeb a bib­lických hodin. Spolu s předchozí Mánkovou knihou Dům na skále totiž důstojně reprezentuje bih'irkou teolo­gii církve československé husitské. Dr. ZDENEK SÁZAVA Vánoční návštěvou v Chýnově Chýnov je domov Františka RUka. Také domov mnoha jeho prací. V Chýnově onravdu můleme Hci: Tak tady to bylo. Tady to tahalo... Tady mu bylo zvěstováno: Budeš rníti dílo. Proto na­psal mladý umělec v čelo svého domu: Jsme při kryti. Choďme tiše chýnovskou pracovnou i všemi svě’ nicemi stavení. Krása díla se tu rodila. 1. První kresebný návrh ke kříži z r. 1896 Až budete hledat podobu člověka, neptejte se při liš vědy, ani ji nehledejte v říši pohádek a básní V Chýnově ji spatříte v celé pravdě. Bůh v člově­ku a člověk v Bohu. Kristus. Z. Život je boj, vítězí, kdo bojuje s lítostí. Práce z r. 1930 Řečeno slovy Písma: Buďte dokonalí, Jako Otec váš je dokonalý ... 3. Podobenství velkého zápasu Čechů. Práce z r. 1909 Bílá hora. Pád. Na roztrhaných stránkách bible sní u nohou Ježíšových český člověk o příchodu spravedlivého světa. Plán tak zůstal. Byl skrytý v nitru člověka. 4. Duchovně uvědomělý, (Z cyklu Noví dobyvate­lé.) Práce z roku 1930 Všechno začíná sebepoznánim. Pohledem na sebe. To je úvod cesty k výšinám. 5. Tanec kolem zlatého telete. Práce z r. 1903 Ten hřích ze Starého zákona jde stále světem. Ještě i dnes. U modly není zamýšlení — u modly je jen divoký tanec. 6. Orba křížem. Práce z r. 1900. Byl člověk, který oral nejtvrdší půdu — lidská srdce. Křížem, na kterém zemřel, v nás oral, až padl. 7. Zdeněk Fibich Přišel Smetana, přišel Dvořák, přišel Fibich. VždyT podle Smetany je v hudbě život Čechů. Jak by Bílek, který znal život své vlasti, neměl připomí­nat ty, kteří znali duši svého lidu. 8. Husovo „Běda“. Práce z r. 1939 Tak Bílek viděl Husa. Pěti stoletími jde tato vzta­žená ruka. Běda vám, kteří iste zaměnili slovo lásky za zisk a mamon 9 Náběh ke kříži (poprsí). Práce z r. 1897 Umělci bylo dvacet pět let a poznal, co se dělo na Golgatě. Hrůza z lidí, vzdálený Bůh a zase jen důvěra. Láska se však neleká, neboť ona vidí dál. 10. Obětování Anny. Práce z r. 1899 Matka vede dítě. Jde se obětovat. Což nechce vždycky matka to nejvyšší pro své dítě? Proto Anna zavřela oči, když poznává, kam své dítě ve­­de. 11. První bližní. Zena. Práce z r. 1938 Bez pochopení, co má být žena muži a muž ženě, nemůže dojít k pravému pochopení, co je manžel­ství. Kdo nepocítil, že byl pozvednut ke hvězdám, nedocenil tento vztah. 12. Dobrý pastýř. Práce z r. 1900 Ovečka v náručí pastýře si konečně oddechla. Pas­týř ji jemně drží — i tváří ji chrání, aby se ne­lekala a nechvěla. Taková je Bílkova oslava ochra­ny. Oslava dobrěho pastýře. Díky, díky, drahý Mistře, za tento dar lásky. 13. Mojžíš. Práce z r. 1908 Myslitelé se setkávají a staletí jim neleží v cestě. Bílek viděl Mojžíše píšícího Desatero. V této so­še není nic naaranžováno. Iméno Mojžíš tu píše slovo Adam, tak i my píšeme dnes slovo člověk a vidíme v tom smysl lidských dějin ... 14. Jak v život ženeme se tak záhy. Práce z r. 1893 Bílkovi bylo 21 let a přemýšlel o záchraně živo­ta, který drti v ruce vražednou dýku. Tato sku­tečnost, chápaná iako zastavení nad lidským osu­dem, nachází východisko. Žena se skloní nad ná­mi a zadrží sebevražednou ruku. Žena andělská... 15. Podobizna umělcovy rodiny. Z roku 1908 Kde je láska, tam je mír. 16. Kalvárie. Práce z r. 1902 Už bylo mnoho o této práci napsáno. Jedna otázka se stále znovu vrací. Jak mohl třicetiletý sochař pochopit propastnou bolest matky a mluvit o bo­lesti, která nemá slz? Půl století trvalo, než se dostalo tomuto dílu uznání. 17. Slepci. Práce z r. 1902 Není tato myšlenka myslitele Bílka až otřesná, že Jsme vlastně slepci? Připomíná známé slovo jiné­ho myslitele: „Vím, že nic nevím.“ Ale Bílek zná cestu z tíživého zamyšlení: Jen podle hnutí své­ho srdce tu zpíváme píseň života. Jsme slepci, ale máme srdce, a tak přece jen vidíme. 18. Noví dobyvatelé. První návrh. Práce z r. 1930 Bylo to tenkrát, když se v F.vropě začalo stmívat. Objevily se první příznaky fašismu. Chýnovský myslitel na obranu života a pravdy modeluje a později teše své Dobyvatele. Uvědomění. Pocit za­viněné choroby. Duchovni zrak, čich, chuť, hmat. Umělec vztyčuje lýru, aby její struny rozehrály vánky věčnosti. Bojuje jako umělec výtvarník. Kdy. tato myšlenka plně zvítězí? 19. Zloba času. Práce z roku 1896 Stojíme před dílem čtyřiadvacetiletého muže. A co vidíme? Veliký stesk. Věda, umění, církve pod­rývají půdu pod nohama Krista. Ale to není ani Kristus. To je jen omšelá sfinga... Jaké asi bylo už tenkrát jeho vidění živého Krista? Program ži­vota se vyjasnil. Je stručný: Připomínat živého Krista, který se s láskou a odpuštěním sklání nad osudem člověka, nad každým z nás. 20. Bys uvedl nás v život ztracený. Práce z r. 1900 My marnotratní... lednu nám zbývá: Hledat. A vě­řit, že najdeme ... 21. Já jsem vzkříšení a život. Práce z r. 1929 Marta ztratila bratra. Jeho smrt bolela. Přišel Na­zaretský a ve velké, až nepředstavitelně velké sí­le ducha řekl: Já jsem život. Dech života zavál tam, kde byla jen smrt. Zahleďte se dobře. Možná že i vy uvidíte poselství života ... 22 Chaloupka Obydlí českého umělce z roku 1898. Všechno Je jedna řeč. Všechno mluví, kde mluví srdce. Dvě stopy tu zůstaly. Zeyer a Březina. A nyní myslitel, básník, výtvarník, který slovem, kresbou, dlátem vypravoval, jak krásný je život, staneme-li se v něm lidmi naslouchajícími... 3. Lohniský Pohled do Blikavý pracavny v Chýnově Pr« život v pokoji IDokončeni ze str. II svědčili křesťany eeléhn světa, že mí­rová politika se zcela určitými poža­davky a činy v přítomném ohroženém světě patří podstatně ke smyslu křes­ťanského života a úsilí. Celá naše cír­kev by se měla radoval z toho. že její mírová teologie je v křesťan­ském světě pozorně sledována a klad­ně oceňována. Kéž poselství vánočních zvonů o míru trvale zní nad všemi zeměmi světa a proniknou do sluchu i srdcí všech lidí, zvláště těch, kteří ještě nepochopili, že ten, kdn seje vítr, sklidí bouři, která zničí jeho samé­ho. Svět a člověk v něm byli stvoře­ni a Kristem vykoupeni k pokoji a míro. k budování a životu. Proto po­slední slovo a vítězství v tomto svě­tě nenáleží zlu, násilí, nespravedlnos­ti a válce, nýbrž pravdě a míru. JINDRA SVOBODOVA

Next