Dikobraz, 1970 (Anul 26, nr. 1-51)
1970-03-26 / nr. 13
DANIELLE DUŠKOVÁ průvodce ženatého mute Nesdílím bezvýhradné nadšení našich žen nad filmem Průvodce ženatého muže, ve kterém jsou odhaleny různé úskoky amerických ženáčů v touze po milostné změně. Po zahejbačce, vyjádřeno lidově a česky. Domnívám se naopak, že muži v USA jsou v technice lsti — jak občas podvést manželku — dosti zaostalí a jak ukázal i samotný film, značně prostoduší. Neváhám tvrdit i dokázat, že naši muži jsou v tomto oboru značně vyspělejší, a projevují daleko více iniciativy a původnosti. Neodvratně pryč jsou doby, kdy muži u nás se vymlouvali na různé aktivy, schůze, pracovní porady. Každá žena by dnes přijala podobnou výmluvu manžela s pohrdavým úsměškem a slovním dodatkem: „Hele, na to ti neskočím.“ Ano, tak vyspěly i naše ženy v předtuše, že manžel pomýšlí na milostnou změnu, aby si ověřil svoje přednosti jinde. Naši muži se v posledních letech přímo vypracovali na mistry svého oboru, jsou nezměrně nápadití a neustále se překonávají ve vymýšlení nových fint. Jejich přetvářky, úskoky a lsti jak oklamat manželku hraničí přímo s virtuozitou. Ženáči projevují v tomto směru mimořádné nadání a obdivuhodný tvůrčí zápal. Klasickým příkladem u nás je možno směle označit úskok Miloslava F., jenž po sedm dlouhých let měl pravidelně v týdnu dva svoje milostné dny a jeho manželka neměla ani stínu podezření. Jak sami potvrdíte, byl náš muž proti americkému protějšku přímo géniem. Miloslav F. si vymyslel jako alibi královskou hru: šachy. Psychologové tvrdí, že tato složitá hra přímo odpuzuje ženy, které velice těžko chápou zahájení, nemají představu co je to dámský gambit, notace, rocháda, italská hra a jenom podvědomě tuší, že mat je koncem hry. Náš fenomén Miloslav F. zpočátku přímo nutil manželku, aby s ním navštěvovala šachový klub, kde se ovšem pekelně nudila, ale jinak měla — pro jedinou a nevinnou hru svého manžela — pochopení. Jednoho dne taky prohlásila: „Choď si sám.“ „Nikdy, miláčku!“ „Mě to nebaví, já ti věřím.“ i Věřila; šachy hrají vesměs muži a ženy bývají v šachových klubech vzácnou výjimkou. Miloslav F. tak získal dva milostné dny v týdnu. Domů se vracel vesměs po půlnoci, často znaven a ještě v polospánku rozebíral průběh partie. Ano, nesprávně zvolil Aljechinovu obranu. Manželka se ho pravidelně ptala, jak dopadl, a ocenila, že dovedl přiznat i prohru, nevymlouval se na nepřízeň okolností či objektivní potíže, jak šachisté s oblibou činí. „Byla to pěkná partie, Milouši?“ „Pokazil jsem ji v koncovce.“ „Skoda, viď?“ „Vyčerpala mě, trvala pět a půl hodiny." Nelhal, nikdy nelhal. Miloslav F. by si udržel svoje dva milostné dny v týdnu pravděpodobně dodnes, kdyby nezašel do velikášství. Měl shodné jméno s nadaným šachistou a vydával se za něho. Jednoho dne manželka četla, že talentovaný šachista Miloslav F. hraje na turnaji v Havaně a pojalo ji podezření: ten večer jel manžel na klubový přebor do Hloubětína. (po našem) Je až s podivem, že tvůrci filmu Průvodce ženatého muže opomněli tak markantní, přímo se nabízející způsob k zahejbačce, jako jsou služební cesty. O mnoho přišli. Služební cesty byly u nás dlouho zprofanovány, vymýšlely se na ně i kalendářní vtipy a manželky na ně hleděly jako na příležitost muže k nevěře. Také říkaly: „Hele, tohle rajzování znám, zase je v tom nějaká ženská.“ Je nesporně velkou zásluhou našich mužů, že i služební cesty mají dnes mnohem vyšší úroveň. Je samozřejmé, že úskoku na tomto poli se nemůže odvážiti neandrtálec, ale muž-manžel s velkou dávkou obrazotvornosti a hlavně taktu. Ano, takový manžel musí řešit případ s citem, s ohledem a se značnou dávkou šetrnosti vůči choti. Nemůže ji postavit před hotovou věc kategorickým imperativem: „Zejtra jedu do Brna a zdržím se tam přes noc!“ Český ženáč proti svému americkému protějšku velice vyspěl v šalbě a klamu. V našem případě volí obdivuhodnou taktiku; předstírá skleslost a nechuf. „Zase mám jet na služební cestu. To je nuda i oběť dneska cestovat.“ „Pojedeš?“ „Odmítnu, i když diety jsou vysoké.“ „Kolik?“ „Dvě stovky.“ „My, ženy, nejsme sice lačné, ani chamtivé, ale vidina dvou zelených stokorun je natolik lákavá, že samy na cestu manžela postrčíme. Zvláště v případech, kdy se miláček otáže: „Co ti mám přivézt, bublinko?“ Vladimír K. by na služební cesty mohl jezdit dodnes, kdyby měl smysl pro úměrnost. Jezdil příliš často a téměř se zruinoval, především finančně. Jednou si doma posteskl, že ředitelství podniku se rozhodlo snížit diety na polovinu. Manželka zašla ve spravedlivém hněvu až za soudruhem ředitelem. Původně jej chtěla chránit proti vykořisfování. Průvodce ženatého muže ukazoval ve filmu i jiný druh zahejbačky: dělník se vymlouval na mimořádnou noční směnu, ale předtím si připravil večerní oblek v úschovně zavazadel. Měl jej v příruční kabele. I tento trik je pro americký způsob života udivující a především nedomyšlený: takový krásný večerní oblek se v kabele pomačká, vyjádřeno lidově a po našem, šaty vypadají, jako bys je vytáh krávě z držky. I v tomto případě jsou naši muži vynalézavější, ano, jsou to hotoví koumáci. František Z. má svůj večerní oblek na ramínku a ve skříni. Ano, v kanceláři. Může tam zajít i po pracovní době a píchnout si i odchod ve smokingu. Protože je inženýrem a navíc architektem, má široké pole působnosti. František Z. si vymyslel jednou v týdnu stavební dozor v budování pražského metra, a to vždy v noční směně, takže jeho milostné perspektivy jsou opravdu dlouhodobé. Vrcholem invence, vynalézavosti našich mužů je možno označit případ Jaroslava B., jenž si zajistil svůj milostný den opravdu neotřelým způsobem. „Drahoušku,“ pravil jednoho dne manželce, „je to se mnou vážné.“ „Co zase?“ „Byl jsem dneska u našeho údržbáře. Je to insomnia.“ „Co je to?“ „Nervy, vlastně nespavost.“ „Jak se to léčí?" „Narkotiky, ale těch se bojím. Drogy jsou zhouba." „Co chceš tedy dělat?“ „Doktor mi doporučil zvláštní způsob, který je značně náročný a zdánlivě mi připadá jako nesmyslný.“ „Jaký?“ „Chodit, chodit a zase chodit.“ „To nevypadá špatně, naopak.“ „Mám chodit především ve večerních hodinách, stranou rušných ulic. Budeš chodit se mnou?“ Šla jen třikrát. Netrpěla nespavostí, naopak. Nyní Jaroslav B. chodí sám. Vlastně jinde spí. Insomnia se jmenuje Marcelka a je jí dvacet. EDMUND ORIÁN „A Púnaboha jste už kluci viděli...?“ .Hele, báječná starožitnost.. .1“