Dikobraz, 1970 (Anul 26, nr. 1-51)

1970-09-17 / nr. 38

ANTONÍN POKORNÝFILMOVÁ KONVERZACE Odstranil jsem z kabátu všech­ny čmelíky a šel jsem k Neble­­chovům. Byl to můj velký den. V oddělení filmové distribuce bylo totiž jedno volné místo, ing. Ne­­blecha je tam vedoucím, a zále­želo mi tedy na tom, abych udělal dobrý dojem. Celá plejáda slavných filmových hvězd začínala takto od piky, na­příklad BB, MM, CC, a dokonce i samotný král filmových komiků Ch. Ch. I oni, aby později prora­zili, museli nejdříve získat sympa­tie některého nižšího vedoucího filmového pracovníka, museli ho navštívit a konverzovat na rozma­nitá společenská témata, aby se zalíbili. Ještě v předsíni, když jsem se přezouval do selských dřeváků, mě trýznily jisté pochybnosti, ale jakmile mě paní Laura Neblecho­­vá uvedla do obývacího pokoje, hned jsem věděl, o čem hovořit. Obavy, že by moje první ná­vštěva mohla skončit naprostým fiaskem, že třeba vůbec nedokáži překlenout takovou tu škrobenou a rozpačitou výměnu zdvořilost­ních frází, kdy se chvílemi trapně pokašlává a chvílemi mlčí, se na­dobro rozplynuly. Pokoj byl plný předmětů, které už samy o sobě po zajímavém rozhovoru přímo volaly. V okenním výklenku stála na­příklad veliká dřevěná lopata na sázení domácího chleba. — Vidím, že si pečete domácí chleba, řekl jsem v širokém úsmě­vu a s pocitem dětinské radosti, jak lehce jsem dokázal navodit družnou atmosféru a lidský kon­takt. — Kdepak, řekl ing. Neblecha, který seděl na vyřezávané židlici za dubovým selským stolem v pro­šívané jihočeské košili. — Kdepak bychom pekli chleba, řekl poně­kud úsečně: Nemáme pec. Máme jenom lopatu, řekl a neopětoval můj úsměv. — Ale je krásná, pochválil jsem lopatu a šilhal jsem kolem v sna­ze chytit se něčeho lepšího. V kou­tu u protější stěny stál starobylý dřevěný kolovrat. Byl jsem už obezřelejší a řekl jsem spíše ve formě otázky: — Milostivá paní souká? — Nesouká, odtušil ing. Neble­cha. Co by soukala! Viděli jsme podobný u ředitele Rouška, tak proč bychom ho nemohli mít i my? — Je opravdu hezký, řekl jsem a zdálo se mi, že je nějaké ticho. Rozhlížel jsem se po pokoji. Vedle truhly, omalované červe­nými jablíčky, modrými švestička­mi a hnědými srdíčky, stála dře­věná máselnice. Ale uvědomil jsem si, že musím konverzovat zřejmě mnohem rafinovaněji. — Ale máslo si netlučete, že ne? řekl jsem tónem, který možnost tlučení másla sice už předem ja­koby vylučoval, avšak procento možnosti přece jen ještě ponechá­val, kdyby snad Neblechovi ná­hodou opravdu máslo tloukli, abych nepopudil. Ing. Neblecha si však začal pro­hlížet nehty a neřekl nic. Místo něho odpověděla paní Laura v řas­­naté slovácké minisukni: — Nač bychom si v Praze tlouk­li máslo? Máme pouze máselnici. A na jejím líčku byl a zároveň nebyl úsměv, něco jako u Mony Lízy. Spustil jsem tedy o másle v hanáckém nářečí: — Pravda, na vesokym perníko­vým kopco sedijó Pámbiček se všeckéma andělama a majó tam veleky hromade jož nadělanéch šešek a tóze hrobé rebnik, vrcho­vaté másla. A ti andělí namáčijó te šeške v tom rebniku a kotólijó jich z teho kopca, abe se hodně namotale perníkem, než se same dokotólijó do hobe, ha ha ha. Napadlo mě, že by se z toho dal udělat kreslený film. Ale ing. Ne­blecha si stále prohlížel nehty a paní Laura se dívala zamyšleně z okna. Všechny moje impulsy k eventuálnímu veselí vyšly na­prázdno. A přitom jsem se ani je­dinkrát neodchýlil od okruhu hos­titelových zájmů. Všechny ty předměty byly přece jejich. Na kovovém stojanu vedle kachlo­vých kamen byla například zavě­šena sada háků a pohrabáčů, jaké vídáme u anglických krbů. Tady byla ovšem jen ta kachlová kam­na. — Jaký je váš názor na krby? zeptal jsem se velice neutrálně. — Krb nemáme, máme jen po­hrabáče, řekl ing. Neblecha pře­kotně a zvýšeným hlasem. Pak bylo ticho. Na dubovém stole ležela lžička. — To je opravdová lžička na mí­chání nápojů? zeptal jsem se třas­lavě. — Ven! řekl ing. Neblecha. Cestou domů jsem si říkal, že se budu muset u filmu spokojit prozatím zřejmě s menšími úlož­kami, ale jaképak copak; Grace Kellyová nebyla taky hned mo­nackou kněžnou. A sir Lewrence Olivier byl povýšen do šlechtic­kého stavu teprve zcela nedávno. A jak dlouho už hraje. Kromě to­ho zbývá ještě možnost přivézt ing. Neblechovi od mých rodičů z Moravy hodiny s kukačkou. „Jo - příroda holt je mocná čarodějka ... ľ Petr Lander Oldřich Jelínek nebezpečný podnájemník MILOSLAV ŠVANDRLÍK Jsou věci, které lze těžko odmítnout. Přijel za mnou švagr z Pelhřimova, který mi půjčil dvacet tisíc na embéčko, a povídá: „Syn mého šéfa by potřeboval v Praze podnájem asi tak na pět, na šest měsíců. Ty máš prostornou vilku, co kdybys mu poskytl na tu krátkou dobu útočiště?" No, radost jsem neměl, ale co jsem měl dělat. Řekl jsem, že mi bude nesmírným potěšením a pro celou rodinu to bude přímo vyznamenáni. S tím jsme se rozešli. Krátce na to jsem zalarmoval manželku: „Tak a tak se věci mají," vysvětlil jsem jí, „a nedá se proti tomu nic dělat. Teď ovšem nejde o podná­jem, ale o Světlanu!" Světlana je naše vzorně vychovaná sedmnácti­letá dcera. Střežím ji jako oko v hlavě a vím o každém jejím kroku. Vyvedla se nám, vyrostla do krásy, a proto nedovolím, aby se spustila s ně­jakým halamou. Světlana je slušná dívka, ale vím já, co se může stát, když se dostaví nízké a tem­né pudy? „Bereš si to moc k srdci," mínila manželka, „vždyť jsi toho člověka ještě vůbec neviděl a ne­víš, jak dalece může být nebezpečný. Třeba není vůbec hezký a přitažlivý!" „Musíme být připraveni na všecko," řekl jsem rezolutně. „Kdyby ti dva začali už spolu flirtovat, pozdě bychom honili bycha! Je třeba vypracovat plán, jak by Světlana tomu člověku vůbec nepři­šla na oči!" Dumali jsme, kombinovali, a pak jsme se do­hodli na tom, že manželka bude za Světlaninu ctnost zodpovídat dopoledne a já odpoledne. Večer a v noci ji budeme střežit oba. Budeme-li oba důslední a nekompromisní, nemůže se naše­mu krásnému dítěti nic zlého přihodit. Jde jen o to, abychom nepolevili ani na okamžik a nepři­pustili nějakou koketérii, která by mohla přerůst v něco vážnějšího. Jest nám známo, jak vynalé­zaví dovedou mladí lidé být, když po sobě toužil Ale my víme, na čem jsme! Pak jsem si vzal na paškál Světlanu. „Mám s te­bou velké plány," řekl jsem jí, „a ty se proto ne­smíš chovat jako Květa Hubaštová, která strávila noc s důchodcem Šrajbrem za dvě velkopopovic­ké dvanáctky! To už snad ani není morálka, to je přímo spoušť! Vezmi si to k srdci, a k podná­jemníkovi, pokud se s ním vůbec sejdeš, se cho­vej chladně a odmítavě!" Dcera mi to slíbila, jen se jí poněkud dotklo, že ji srovnávám s Květou Hubaštovou. O několik dni později se dostavil podnájemník. Byl to ryšavý pořizek a slyšel na jméno Emanuel Houně. Přijal jsem ho přátelsky a odvedl ho do pokojíku s balkónem. To je přesně na opačné straně domu, než je ložnice mé dcery Světlany. Dospěl jsem k názoru, že Emanuel Houně není vyložený krasavec, ani zřejmý chlipník. Budu-li Světlanu usilovně střežit, nemůže se nic strašného přihodit. Připomněl jsem ještě jednou manželce její povinnost, a když mi chápavě stiskla ruku, zvedla se mi znatelně nálpda. Přesto jsem zůstá­val ve střehu, a ačkoliv se Emanuel Houně nepro­jevoval jako uchvatitel a lamač srdcí, odváděl jsem systematicky Světlanu z jeho dohledu. Jednoho dne, kdy podnájemník údajně studo­val ve svém pokoji, rozhodl jsem se, že Světlanu odvedu na výstavu angorských koček. Nejprve spolu posvačíme v nějaké slušné restauraci a pak se pokocháme pohledem na ušlechtilá zviřata. Světlana jako vždy souhlasila. Opustili jsme domov ve znamenité náladě a za­mířili jsme do prvotřídní cukrárny U myšáka, aby­chom si poněkud osladili život. Šlehačkové spe­ciality byly vskutku znamenité, ale když došlo k placení, zjistil jsem, že tento úkon není v mých silách. Zapomněl jsem si doma peněženku. Svět­lana u sebe neměla peníze z výchovných důvodů, aby nedopadla jako Hana Loutnová, která pro­dala rodinné šperky a stržených jedenáct tisíc pro­hýřila s nezbedným studentem za sobotu a za ne­děli. „Zůstaň zde sedět jako zástava," přikázal jsem dceři, „já se vrátim domů pro peněženku. A ne­koukej tady po mužích, nebo to s tebou dopadne jako s Alžbětou Tuhou, která se seznámila v cuk­rárně se sexuálním vrahem Varhaníčkem, a ten ji pak uškrtil punčochou!" Co nejrychleji jsem zamířil k domovu. Ve svém pokoji jsem našel peněženku. V ložnici pak manželku v náručí ryšavého pod­nájemníka Emanuela. 3

Next