Dikobraz, 1971 (Anul 27, nr. 1-52)

1971-04-22 / nr. 16

TRI@“S Za obvyklého spěchu všedních dní potkal pan Dopolosyta pana Dopolopita a každý prohodil o druhém pár obdivných průpovídek: Jaký že je pašák, správná váha, žádné excesy, a že tady bude zaručeně sto let. Ještě než si to stačili navzájem vyříkat, minul je cestou z hospody pan Bumbrlíček. Vlastně nešel, kolébal se, taky se trochu potácel, poněvadž jako obvykle trochu přebral. Na oba pohoršené občany udělal drzou grimasu, div na ně nevyplázl jazyk. Pan Dopolosyta uraženě zvedl nos a pan Dopolopita se rovnou cítil jako světec. „Ještě že ne všecky z těch svých sto let budeme muset trávit ve světě poskvrněném existencí takového pana Bumbrlíčka,“ řekl první. A druhý potvrdil: „Nemůže to s ním už naštěstí trvat dlouho. Žít jako on, jsem dávno pod drnem.“ Vždy za nějaký čas se pánové potkávali znova, a i pana Bumbrlíčka pak vídali vycházet z téže hospody. Nekolébal a nepotácel se skoro o nic víc, a opět jen tak tak že nevyplázl jazyk. Pan Dopolosyta se zdál pokaždé malinko bledší, když usykl: „Zajímavé, jak ty boží mlýny melou pomalu.“ A pan Dopolopita taky nikdy nedokázal zapřít, že ho pohled na zhýralce žere. Žrát se nevlídnými myšlenkami poškozuje ovšem vnitřnosti podobně jako kterýkoli jiný druh obžerství. Během doby a dalších pravidelných setkáni způsobil si pan Dopolosyta vztekem a pan Dopolopita něčím jako tajnou závistí podobnou újmu na zdraví, jako pan Bumbrlíček klobásami a vínem. Nakonec všichni zamarodili a umřeli více méně současně. Nikdo z nich neměl příležitost, aby se nad partecetlí druhého aspoň jedinkrát spokojeně pousmál. • JEDEN OBSLUHOVATEĽ VÝTAHU BYL UZ UNAVEN STÁLÝMI DOTAZY ZÁKAZNÍKU, KOLIK JE HODIN, A PROTO SI DO VÝTAHU POVĚSIL VELKÉ NÁSTĚNNÉ HODINY. NYNÍ CELÝ DEN SLYŠÍ OTÁZKU: „JDOU TY HODINY DOBRE?" STVOŘIT ÚSPĚŠNOU POVÍDKU Richard Sobotka K napsání povídky potřebujeme kus papíru, tužku nebo pero, několik přátel k pronášení pochvalných poznámek a přímého potomka, který bude námi vydřené peníze utrácet. Povídku, která by měla jít na odbyt, sestavujeme následovně: na kus papíru načmáráme co nás napadne. Formát použijeme raději menší, řekněme A5, kvalita nerozhoduje. Rovněž psací nářadí nemá podstatný vliv. Rozhodující je to, co máme v hlavě. Než inkoust oschne, nasýpáme do připravené misky 8 dkg práškového cukru, přidáme 8 dkg rozpuštěného másla, 2 dkg kakaa, lžíci mléka, lžíci bramborové moučky — vše smícháme dohromady. Vznikne čokoládová poleva, do které napsanou povídku vkusně obalíme. Ještě za tepla posýpáme rozinkama a marcipánem. Drobná kresbička citrónovou neb pomerančovou polevou, nebo vtipné věnování, dodá povídce na váze. Takto upravenou povídku nabízíme kus za 3,60 Kčs. Ten, kdo umí hospodařit materiálem, může mít až 20 haléřů čistého zisku na kuse. Průměrně fundovaný psavec cca 10 haléřů za kus. Na prvý pohled to připadá málo, ale při 100 000 exemplářích si může takový povídkář přijít až na 10 000 Kčs. A to je za tak krátkou povídku jistě dost! Nedávno prohlásila moje žena: „Naše manželství je harmonické, muž je ke mně pozorný a chová se právě tak, jako před třiadvaceti lety, kdy jsme se poznali!“ Což je v podstatě pravda. Nepatřím k rafinovaným dobrodruhům a cynickým svůdcům žen. Vím, co se sluší a patří. Jednou jsem řekl u oltáře „ano“ a je třeba, abych dostál veškerým povinnostem. Jsem pozorný, naše manželství je harmonické, pevné a solidní. Ale v nitru své složité duše si uvědomuji, že před třiadvaceti lety to bylo přece jen poněkud jiné. Pamatuji se jasně na onu slunnou neděli, kdy jsme s Andulkou, ještě jako snoubenci, byli v zoologické zahradě. Blížili jsme se k opičímu pavilónu. Andulka tleskala ručkama a roztomile žvatlala. „Jak je rozkošná,“ myslel jsem si, „a jak je při pohledu na ni nemožno souhlasit s Darwinovou teorií o vývoji druhů! Což je možné, aby toto něžné a půvabné stvoření pocházelo z opice?“ Pak jsme procházeli kolem cizokrajných ptáčků. „Jsou krásní, štěbetaví a okouzlující,“ připustil jsem v duchu, „ale jejich krása je ničím proti kráse mé sličné Andulky! Mají však krásná jména a ta by se mi mohla hodit. Nemohu přece Andulce věčně říkat to stereotypní „andílku, sluníčko, beruško nebo miláčku!“. Udivím ji. až ji nazvu plameňáčkem, jiřičkou nebo labutí královskou! S láskou jsem hleděl na Andulku, když krmila slona, vytáhl jsem z torny houstičku s máslem, aby ji mohla hodit medvědům a v každém okamžiku jsem ji alespoň v duchu líbal na bělostné čelíčko, či růžové tvářičky. Nyní, po třiadvaceti letech, jsme se do zoologické zahrady vypravili opět. Chtěl jsem jít původně na fotbal, ale Andulka pravila, že si chce připomenout doby dávno minulé. A tady jsem si plně uvědomil, že třiadvacet let dokáže člověka poznamenat. Nestalo se nic, co by mohlo vrhnout stín na mou pověst pozorného manžela, a dá se říci. že jsem se choval vzorně. Ale myšlenky, vířící mi hlavou, byly-zcela jiné než ty před čtvrt stoletím. Blížili jsme se k opičímu pavilónu. Andulka tleskala rukama a roztomile žvatlala. No ... roztomile — prostě žvatlala. „Jen se nezblázni," pomyslel jsem si, „vidíš opici a křepčíš tu jako komická stará! To bude zřejmě ta duševní spřízněnost! Jak někde vidíš nějakou cetku, už se musíš opičit a pověsíš na sebe třeba pytel! Ať to stojí, co to stojí!“ Pak jsme procházeli kolem cizokrajných ptáčků. „To je štěbetání,“ zacpával jsem si v duchu uši, „to je jako když spustí Andula se sousedkou Tokorníkovou! Ani šála omotaná kolem uší člověku nepomůže! Inu, to jsou ty ptačí mozečky, které taky usilují o seberealizaci!“ Ještě horší to bylo před pavilónem tlustokožců. Andulka nabídla slonovi pišingr a já jsem si vzpomněl na zprávu ze zahraničí, která popisovala vtažení děcka nevrlou slonicí do výběhu a poté jeho rozdupání. Kdyby se něco takového stalo Andulce, byl bych pohodlně a bezstarostně vdovcem. Jak já bych si pak zařídil život! Tato myšlenka mě neopouštěla ani u nádrže s ledními medvědy. Napjatě jsem hleděl na Andulku, jak se naklání přes okraj a hází věčně hladovým bestiím sousta. „Kdyby tak přepadla!“ říkal jsem si. „Kdyby z ničeho nic dostala závrat, nebo kdyby ji někdo popostrčil!“ Pochopitelně se nic nestalo. Vrátili jsme se v pořádku domů a šli jsme na návštěvu k Pohrbolcovům, abychom si zahráli kanastu. Byl ze mne opět něžný, pozorný a příkladný manžel. Paní Pohrbolcová mě svému choti právem dávala za vzor. A když Andulka vyprávěla, jak jsme si zdařilým výletem opět připomněli mladá léta, dokonce jsem zjihl a do očí se mi vedralo několik slzí. M. SVANDRLlK H armonické manže|Ství • VYLOVILI Z MORE TROSEČNÍKA, KTERÝ SE ZACHRÁNIL NA DŘEVENÉM SOUDKU. KDYŽ SE HO PTALI, JAKÉ ŠTASTNÉ NÁHODĚ VDĚČÍ ZA SVÉ ZACHRÁNĚNI, ODPLIVL SI STARÝ MORSKÝ VLK A POVÍDÁ: JAKÉPAK NÁHODĚ! JEDINĚ TOMU, ŽE SE Ml PODAŘILO VČAS TEN RUM VYPITI" • HLASATEL MALÉ AMERICKÉ ROZHLASOVÉ STANICE: „VÁŽENI POSLUCHAČI! AŽ USLYŠÍTE GONG, MOHL BY Ml NĚKDO Z VAS LASKAVĚ ZATELEFONOVAT PRESNÝ ČAS?" „Rychle přistrč skříň, jaro je tady I" „Pro tebe nejsem žádnej miláček, ale tvoje stará!" Vladimír Renčin Vladimír Renčin ANTONIN POKORNÝ Lidová Až já budu velká Bude ze mne selka Namluvím si Kubu Z Filmového klubu Co byl předtím v Luxoru On jde rychle nahoru On roznáší pivo U stolů je živo Já jsem ještě malá Ale už jsem hrála Obsadil mě asák On je trochu prasák On je trochu s hrbem Má chalupu s krbem Dole v Ouplavicich A hvízdá mu v plících Až já budu velká Bude ze mne selka Ve filmovém štábu Musejí mít žábu Která dělá klapku A je pěkná kapku A nedělá štráchy Jouveje a achi Nemusí mít rozhled Pak vám pošlu pohled Až já velká budu Pohled z Hollywoodu • Literatura se zabývá převážně sexem a jen málo dětmi. V manželsvi tomu bývá naopak.