Dikobraz, 1971 (Anul 27, nr. 1-52)

1971-02-25 / nr. 8

2 ROMANCE TĚCHTO DNŮ Hle, město, jehož sláva teď daleko za oblak ční. Jak by ne, lide, vzhůru hleď, zasedá výbor akční — a v čele kněžna Libuše. A kdo jí nezatleská, když dneska už ne v předtuše, když s akcí přišla dneska? „Mládenci,“ říká, „věštba má, ta věštba praprastará, doplněk chtěla, nechť ho má: nebude u nás jara, nebude šťastna tato zem, nebude slavné Prahy, když na to teď hned nepůjdem. A hezky od podlahy.“ ÚNOROVÁ ZNĚLKA Zazněly svěží akordy. Ne, zásah nebyl krotký. V tom boji došlo na kordy. A taky na Peroutky. DIKOBRAZ 1948 • nejztracenější den našeho života je ten, kdy jsme SE NEZASMÁLI. Chamfort OČIMA Drahá Andělko, k mamince jsi nemusela jezdit. Jak ses mohla tak rozčílit, (mimochodem to matové sklo do dveři neni k do­stáni), žes nás opustila a nevracíš se? Vždycky jsem se chlubil, že se s Tebou dá mluvit o všem, i o poli­tice, a Ty mi tohle uděláš. Víš přece, že jím všechno a když jsem řekl, že dokud není dost cementu, můžeme si dovolit masitou večeři, nemyslel jsem to na Tebe, ani na ty nudle s mákem. Chtěl jsem tím říci, že do­kud nebude všeho zboží v krámech dost, budou lidi kupovat hlavně jídlo. Ale kdyby bylo kupříkladu dost cementu, tak by si stavěli rodinný krb, čímž by se omezila nadměrná spotřeba, dejme tomu masa. Vidíš, že jsem Tě nechtěl urazit a nemyslel tím, že jsi špatná kuchařka. Mně od Tebe chutná všechno, co uvaříš. Vážně! Tvůj nešťastný Jáchym P. S. Vrať se, nebo dostaneme kur­­děje. I ÚSTY „Pardon" - NSR Kdybych věděl, co ně čeká, tak bych __ třeba nečekal BLÝSKALO SE NA ČASY DROBNÁ POOHLÉDNUTÍ J. DUBSKÉHO Od Hradčan na východ, na tomášské baště, čni nad Vltavou ještě jeden menši hrad, dominantní konkurence Hradčan - Kramářova vila. Továrníkovi, vůdci české velkoburžoasie a fašistického Národního sjednoceni třicátých let, dr. Karlu Kra­mářovi, ji tam postavil německý stavitel z Vidně. Je tedy jedno, zda Kramář byl vlastenec či wlastenetz, stejně se to vy­sloví stejně. Když v první světové válce byl vzat, spolu s ostatními českými politiky do O N vazby, prohlásil o něm a jeho příteli dr. Rašinovi u soudu rakouský ministerský předseda hrabě Stůrgkh: „Oba pánové se vždy přičiňovali velice horlivě a velice úspěšně v zájmu rakouského státu." V roce 1918 se stal Kramář prvním předsedou Národního výboru a předse­dou první vlády ČSR. V expozé prohlásil: „Dnes se nám nebude žít tak pohodlně jako v Rakousku. To už nebude ta ví­deňská Gemůtlichkeit, s jakou jsme vedli svůj průmysl. Budeme nuceni bo­jovat... Pánové, to je jasná věc. my půjdeme udělat pořádek do Ruska - u nás jej zatím udělá Dohoda." A chtěje vyvrátit označováni členů jeho strany za kapitalisty, řekl jim: „Jsme prý kapita­listé! Když se podívám na vás, nevypa­dáte zrovna kapitalisticky." Proto nebyli asi agrárnici agrárníky, když nebyli ze­leni, klerikálové černi a sociální demo­kraté růžoví, V každém svém projevu řekl rád vždy něco zvláš( senzačně ob­jevného. K rozpočtu na rok 1921 řekl v parlamentě: „Dnes jsou u dělnictva poměry jiné než byly.” Proto básnici o něm rádi pěli a kamkoli se hnul, bylo ... . . . horečné všude napětí, vždyť ON sám ráčí přijeti. Všude ticho. Pozor! Žádný křik! Posvátný nastal okamžik: žene se oddíl skautů a za ním vnořen v květů proud, ten, jenž měl českým králem slout.. . Plesejte srdce česká! Řeč skvělá, jejíž vrouc! tep by rozechvěl i mezka: JÁ věřil, úpěv v žaláři, vše nakonec se podaří, JÁ byl jsem prozíravý, JÁ říkám . . . (j. Haussmann) A tak ten Kramář, hrdina a domácí Na baště, baště si obzvláště, řekl podle Karla Konráda: .. . u Zlaté husy: my neuznáme nikdy sovětskou Rusi I a že mám morálku, ctím ruskou kořalku, z Ruska mám paní. S nikým bych, upřímně, neměnil za ni! „Přes všechny své chyby byl František Josef přece jen gentleman.* (Dr. Kra­mář v interview v Paříži.) Zd. Kratochvil Pročež zazpívejme sobě vespolek na nápěv Na hranicích města německého: Nesčetná je zásluh jeho řada, jíž se vepsal v české dějiny. Proto taky slušnost toho žádá, by mu národ dík vzdal povinný. Trum ratata bum . . . nešťastný Kramářův dům, barokní tento skvost, veškerou vzájemnost přivedl ad absurdum. František Josef: „Dékuju vám, pane doktore, že jsem ještě možný aspoň ve vaší společnosti ...“ V. H. Brunner

Next