Filosofický Časopis, 1972 (XX/1-6)
1972 / No. 1
Autor výše uvedené charakteristiky by namítl, že přes všechny temné krizové znaky považuje svou společnost a její organizaci za lepší než všechny ostatní, a navíc by dodal, že „stinné stránky“ nutno koneckonců přičítat lidské špatnosti, tkvící již v antropologické základně osobnosti člověka a v samotné jeho rodové podstatě. Jiní pak namítnou, že nezvládnuté důsledky současného vědeckotechnického pokroku nejsou zaviněny kapitalistickým způsobem výroby, ale hranicemi jakési univerzální industriálni společnosti, která prý plodí obdobné záporné jevy všude ve světě, a to nezávisle na povaze různých sociálně ekonomických soustav. Základním určením všech současných nemarxistických interpretací vědeckotechnického fenoménu je ovšem jejich ponořenost do všeobecné krize kapitalismu, která podmiňuje všechny zorné úhly jejich přístupů к světu, člověku a jeho dílu. Tento situační referenční a limitující rámec poznamenává bytostně jak existencialistické tak scientistní, jak spekulativní tak pozitivistické, jak spiritualistické tak behavioristické pokusy o výklad člověka a společnosti současné epochy. V tomto rámci jsou také subsumovány i různé po mnoha stránkách protikladné teorie odcizení, navazující jednou na racionalistické představy o absolutně adekvátní inkarnaci idejí v dějinách, jindy na iracionalistické tradice a představy o zásadní neovladatelnosti lidských produktů člověkem a tím také o praktické neuskutečnitelnosti idejí a duchovních projektů lidstva. Ve všech případech jde o formy tak či onak deformovaného ideologického vidění světa a člověka, které, upínajíce se к některému dílčímu aspektu či к některým reálným stránkám skutečnosti, dovádějí je к jakési teoretické absolutizaci a tím do podoby více či méně zjevného mýtu. Bylo by možno doložit, jak touto cestou absolutizace parcialit jsou běžně a dosti masově konstruovány celé teorie, jejichž „originalita“ a prodejnost na kapitalistickém trhu idejí je vykupována ukvapenými generalizacemi a limitována mezemi tkvícími již v gnoseologických a třídních podmínkách jejich zrodu. Hovoříme-li o prodejnosti, nemáme přirozeně vždy a všude na mysli nejvlastnější smysl tohoto označení, ale jeho přenesený význam. V tomto duchu jsou formulovány teorie o společnosti volného času, civilizaci oka, civilizaci hříček a další, které představují mnohotvárnou spleť iluzí, mýtů a reálných postřehů o některých stránkách skutečného společenského pohybu, přičemž současně umožňují žádoucí prezentaci a individualizaci svých autorů podle stávajících norem nabídky a poptávky, přizpůsobených oblasti vědeckých institucí a nakladatelského podnikání. Ponořenost všech těchto teorií a samozřejmě také jakkoli různorodých filosofických směrů do širšího rámce buržoázni ideologie a celého systému monopolního kapitalismu také zakládá zpola skutečný a zpola iluzorní charakter různých, navenek jakoby nesmiřitelných sporů a polemik, probíhajících například po léta mezi pozitivisty a „dialektiky“ v západoněmecké filosofii a sociologii. Každé jednostranné opomenutí jak reálné, tak iluzorní stránky těchto polemických střetnutí při pokusu o jejich kritický rozbor znamená propadnout témuž mýtu parciality, který v různých podobách ovládá obě polemizující strany. Krize ovšem není jen zahnívání, ale předpoklad zrodu revoluce. Nezdá se však, že by tato skutečná obroda mohla vzejít z imanentního rozvíjení myšlenkové látky, ze specifického stavění problémů a ze způsobu chá 2