Historia Ecclesiastica 2023/2

Marek ŠMÍD: Svatý stolec na prahu první světové války v roce 1914

Marek ŠMÍD muzeí, kteří se tak aktivně podíleli na šíření dobrého obrazu své země na jihu Evropy.23 Ačkoliv značný vliv Německa a Rakousko-Uherska u Svatého stolce potvr­dil i ministr zahraničí Velké Británie lord Edward Grey, papež se dlouhodobě a tradičně těšil vysoké podpoře především ze strany rakousko-uherského kléru i habsburské monarchie. Němečtí diplomaté jej od léta 1914 navíc ujišťovali, že tato válka přinese vítězství křesťanství nad antiklerikalismem a zednářstvím. S dlouhodobě probíhajícím konfliktem se Svatý stolec obával, že pád Ústředních mocností - či především Rakousko-Uherska - bude oslabením katolických vel­mocí, což ve své důsledku povede k oslabení katolicismu na úkor protestantismu a pravoslaví v Evropě.24 Nebyla to a priori národnostní příslušnost, podle níž papež válečné strany oceňoval, ale spíše náboženský faktor, který bezpochyby převažoval, což ukazují i udělené kardinálské klobouky v papežských konzistořích v prosinci 1915 a pro­sinci 1916. Ze dvou konzistoří vzešlo celkem šestnáct nových kardinálů. Pokud v první z nich dne 6. prosince 1915 jmenoval Benedikt XV. novými kardinály pře­vážně církevní hodnostáře z italsko-německého prostředí, ve druhé dne 4. pro­since 1916 upřednostnil diecézni biskupy a vysoké úředníky římské kurie z ital­­sko-francouzské oblasti. Rozhodně se v roce 1916 nejednalo o novou politiku Svatého stolce, tedy o odklon od Ústředních mocností, ale spíše o snahu o určitou vyváženost v kardinálském sboru. Německo nyní disponovalo dvěma kardinály, Rakousko-Uhersko čtyřmi, Velká Británie dvěma a Francie osmi.25 Na druhé straně se však diplomatická zastoupení států Trojspolku u Svatého stolce těšila mnohem většímu kreditu než postavení států Dohody. Bylo to do určité míry logické, protože Velká Británie neměla se Svatým stolcem navázány oficiální diplomatické styky až do prosince 1914, Francie je přerušila v červenci 1904 a Spojené státy americké je udržovaly pouze v letech 1797-1867. Jediným státem ze západních evropských zemí, které se Svatým stolcem na počátku světo­vého konfliktu udržovaly řádné diplomatické styky, byla Belgie. Zastavme se na chvíli ještě u Spojených států amerických, které se na přelomu 19. a 20. století staly světovou velmocí. Právě v této době zaznamenaly výrazný nárůst katolíků, který byl způsoben jak pokračující migrací z Evropy, tak o kon­verzi obyvatel na území Spojených států amerických již usedlých. Ke katolické církvi se tehdy hlásilo již dvanáct milionů obyvatel země. Dlouhodobým problé­mem byl nicméně nedostatek kněží, kteří by pečovali o stále rostoucí počet věří­cích. Situace se zlepšila teprve na počátku 20. století s růstem počtu kněžských a řeholních povolání. Přesto se katolické věci v americké společnosti příliš nedařilo. S ohledem na většinu protestantského obyvatelstva přijal americký Kongres v roce 1867 zákon 23 MONTICONE, A. Benedetto XV e la Germania. In Benedetto XV e la pace - 1918. Giorgio Rumi. Brescia : Morcelliana, 1990, s. 9-17 (s. 9-10). 24 VARN1ER, G. B. „Una guerra ingiusta“. La Santa Sede e ľltalia tra neutralita e intervento (1914— 1915), s. 21; ENGEL-JANOSI, F. Österreich und der Vatikan 1846-1918, s. 150-151. 25 Domácí, dvorský a státní archiv ve Vídni, fond Politické archivy XI, karton 255, Pállfy 14. 12. 1916; ĽOsservatore Romano, 7.12.1915, resp. 7.12.1916. 96

Next