Hlas Revoluce, 1961 (XIV/1-24)
1961-01-04 / No. 1
Strana 6 ADENAUER SE CHYSTÁ DO REICHSTAGU DOKTOR věděl hned od počátku, že ten člověk má nějaký podivný úmysl. Spatřil ho, jak vběhl do budovy, doprovázen několika dalšími muži. V ruce držel dlouhý úzký předmět a nesl ho opatrně, jako by se bál jim něčeho se dotknout. Doktor nemohl na tu dálku rozeznat, co to je. Sám byl schován v protějším domě, zahaleném clonou kouře a dýmu. Pak se mu ten muž na chvíli ztratil z očí. Ale brzo se objevil znovu, za rozbitým oknem v prvním poschodí. Bylo vidět, jak vybíhá prudce po širokém schodišti a vystupuje průrvou po dělostřeleckém granátu nahoru na střechu. A v ten okamžik se doktorovi zatajil dech. Muž na střeše pozvedl tajemný předmět vysoko nad hlavu a doktor pochopil, že je to svinutý prapor. Velký rudý- praporl K sakru, co dělají naši?l Proč ho nezastreli? Doktorovi stoupla krev do hlavy. Už jednou zažil tenhle pocit. Před třemi lety, v jednom malém ruském městě, jméno si už nepamatuje. Měli právě přehlídku před generálem, když nějaký místní občan začal provokovat a vylezl na střechu školy s rudým praporem. Takový otrhaný hubený chlap to byl. Doktor tehdy vytáhl pistoli a z té střechy ho sestřelil. Dostal za to od generála pochvalu a železný kříž. Doktor byl vůbec znám Jako dobrý střelec. Jenomže ted už nemohl opakovat svůj někdejší kousek. Nejen proto, že dnes ráno zahodil velkou služební pistoli í s uniformou sturmbannfůhrera do špinavých vln Sprévy. Hlavně proto, že ten muž na střeše byl seržant Sovětské armády. A že náměstí před tou budovou — budovou Reíchstagu — bylo plné sovětských vojáků, tanků a děl... • Je tomu už více než patnáct let, a za tu dobu se hodně změnilo v místech, kterými procházely dějiny. Rozvaliny byly odklizeny a místo trosek domů, v nichž se schovávali sturmbannfůhrerové, jsou ted zelené trávníky. Jen přísná, ponurá Brandenburská brána zbyla a nedaleko ni rozstřílený masiv Reichstagu, ležící v západním Berlíně. Ale i ten už vypadá jinak než před lety. Ozdobil se šachovnicemi lešení, na kterých je velmi živo. Opravují se poškozené zdi, vztyčujl nové krovy, zasazují okenní a dveřní rámy. Celní fronta, vedoucí na obrovské náměstí, je už hotova. Zbývá opravit už jen zadní trakt, 'shlížející slepými okny do ulice, která tvoří hranici mezi západním sektorem Berlína a územím NDR. Stará rozložitá budova Reichstagu je opět, jako před lety, středem veřejného zájmu. Také Willy tam před časem zavítal, Poslal ho tam šéf s příkazem, aby se trochu porozhlédl po té budově a napsal o tom článek. Je třeba představit vám Wlllyho. Čtyřicátník, vdovec, má za sebou tři roky nejkrutějších bojů na východní frontě. Nikdy nebyl fašista. A nikdy by nechtěl prožívat znovu to, čeho byl svědkem ve válce. Když se v šestačtyřicátém roce stal redaktorem jednoho západoněmeckého časopisu, začal podporovat mírové hnutí ve své zemi a psal o tom články, které mu šéf z počátku schvaloval. Šéfem byl jakýsi doktor, o kterém se toho mnoho nevědělo. Když jednou o sobě vyprávěl, řekl pouze to, že přežil pád Berlína ve sklepě svého domu poblíž Reichstagu a že ho tam našli zasypaného sovětští vojáci. O listě tvrdil, že ho vede přísně nestranícky a Willy neměl důvody tomu nevěřit. Na stránkách jejich časopisu bylo dopřáváno sluchu lidem různých politických přesvědčení a náboženských vyznání. Redakce jejich články a dopisy nikdy nekomentovala, pouze je publikovala a ponechala čtenáři, aby si sám udělal úsudek. Willy považoval tuto metodu za správnou a demokratickou. Psal si své články a domníval se, že je všechno v naprostém pořádku. Občas se vedle jeho fejetonu objevil jiný, který třeba popíral to, co se on snažil dokázat, ale v tom viděl Willy svobodnou výměnu názorů. Nuže, pro Willyho nebylo těžké napsat dvoustránkový článek o osudech Reichstagu a sehnat k tomu několik fotografií. První snímek byl z roku 1933 a zobrazoval budovu po památném požáru. Willy k tomu připojil pár řádek o monstre-procesu, ve kterém Göring obvinil ze žhářství komunisty a který nakonec skončil fiaskem nacistické propagandy. Pak následoval obrázek budovy, zničené a rozstřílené při dobývání Berlína v roce 1945. Protože trosky velké kopule hrozily zřícením, byly později strženy. Poslední snímek znázorňoval, Jak bude vypadat palác po opravě a rekonstrukci. Willy se ve slovním doprovodu zmínil o tom, že budovy Reichstagu má být použito opět k původnímu účelu. Že bude sloužit potřebám Spolkového sněmu. Šéf svého podřízeného za ten článek pochválil. Pouze mu škrtl jednu větu. Tu, ve které se pravilo, že předválečný proces skončil fiaskem nacistické propagandy. Willy se pochopitelně zeptal na důvod té censury. Šéf mu odpověděl lakonicky: „Přečtěte si příští číslo Spiegelu ...“ Der Spiegel je jeden z nejrozšířenějších časopisů v západním Německu. Vychází za podpory cizího kapitálu a údajně je „ryze objektivním“ listem pro politické, hospodářské a kulturní otázky. Na podzim roku 1959 měl Willy příležitost poznat, jak je to s tou jeho objektivitou. Třiačtyřicáté číslo Spiegelu vyšlo s . lákavým titulním obrázkem, na kterém byl vyfotografován zhroucený muž v doprovodu tří policistů. Pod tím byl nápis: Stehen Sie auf, van der Lübbe! Neue Spiegel-serie: Reichstagsbrand 1933. A uvnitř listu byla na patnácti stranách otištěna úvodní část článku o požáru říšského sněmu, který pak vycházel na pokračování až do jara roku 1960. Willy není tak mlád, aby si nepamatoval, jak to tehdy v roce 1933 vlastně bylo: Miliony Evropanů si to pamatují také a ti, kteří tehdy ještě nežili nebo byli malí, se o tom mohou dozvědět z mnoha prověřených dokumentů. Je tedy podivné, když se píše najednou patnáct let po porážce nacismu: „Komunisté rozšiřovali tezi. která byla později známa po celém světě, že říšský sněm zapálili sami nacisté. Sestavili dvě tak zvané Hnědé knihy, ve kterých „dokazují“ pomocí padělaných dokumentů a křivých svědeckých výpovědi vinu nacistů na požáru...“ To je přesný citát ze Spiegelül A další: „Göring a Goebbels zcela spoléhali na policii a justici. Komunisté proti tomu organizovali světosáhlé propagační tažení proti novým pánům Německa ...“ „Vyšetřující soudce Vogt tehdy v tiskovém prohlášení zdůraznil, že existují spolehlivé podklady pro to, že komunista van der Lubbe nespáchal čin z vlastní iniciativy, ale že je to komunistická akce...“ A tak dále a tak dále ... Znovu ty známé fanfáry lží a falešných obvinění. A proč? Podívejme se na osud našeho známého, Willyho. Už nechodí do redakce svého časopisu, aby tam za mohutným psacím stolem pořádal příspěvky do příštího čísla. Stala se mu nemilá věc. Ve své příslovečné důkladnosti a snaze po objektivních informacích chtěl uveřejnit dva krátké, zcela kratičké články jako odpověd na velkou kampaň Spiegelu. V jednom bylo zajímavé zjištění, že členové kriminální komise, která tehdy v třiatřicátém roce vyšetřovala požár říšského sněmu a obvinila z něho komunisty, dosud žijí a dělají toto: vyšetřující soudce Vogt je předsedou senátu ve výslužbě v Gadenberge nad Labeín, komisař Z i r p i n s je vedoucím kriminální policie pro kraj Hannover, komisař Braschwítz je kriminálním radou Německé spolkové republiky, komisaři Heller a Heis 1 g dostávají dobrou penzi. A druhý článeček, vlastně jen statistika: Přes celou tiskovou kampaň Spiegelu dopadl výsledek průzkumu západoněmeckého ústavu Allenbach pro zjišťování veřejného mínění takto: Na otázku, kdo podle jejich soudu zapálil říšský sněm, odpovědělo 6 °/o otázaných západoněmeckých občanů — van der Lubbe, 8 % svaluje vinu na komunisty a plných 37 % uznává vinu nacistů. Ostatní se nevyjádřili nebo si už na tu událost nepamatují. • Nu, Willymu jeho šéf nedovolil otisknout ty dva článečky. Pravděpodobně ve snaze udržet „objektivitu“ listu. O několik dní později dokonce Willy dostal řádnou tříměsíční výpověd. Důvod neudán. Když pan doktor tu výpověd podepisoval, možná že si vzpomněl na hněv, se kterým vzhlížel k rudému praporu, vlajícímu v pětačtyřicátém roce nad troskami Reichstagu. Také my, když při návštěvě Berlína pohlédneme na budovu Reichstagu, opravovanou provokativně pro účely západoněmeckého Spolkového sněmu a pana Adenauera, vzpomeneme na ten prapor. A na všechno, co s tou pohnutou historickou chvílí souviselo. Vzpomínáme ovšem poněkud jinak než bývalí páni sturm- j bannfůhrerové. Máme před očima tu záplavu sovětských vojáků, tanků a děl tam dole, na náměstí před budovou Reichstagu ... MIROSLAV KRATOCHVÍL (Berlín) Tak má vypadal příšti Reichstag v západním Berlíně Snímek titulní stránky západoněmeckého časopisu Der Spiegel, který otiskoval reportáže o zapálení říšského sněmu a uváděl v nich množství lživých a provokačních informací /i li V Hamburku ničeho nedosáhli Svědectví o řeckých kolaborantech pravdivé HAMBURK (p. z.) — Západoněmecké listy „Hamburger Echo“ a „Der Spiegel“ uveřejnily výpovědi válečného zločince Maxe Mertena, dokazující, že dnešní ministerský předseda řecké vlády Karamanlis a ministr vnitra Makris kolaborovali za války s nacistickými okupanty v Řecku. Oba vedoucí činitelé řecké vlády, která propustila z vězeni nacistické zločince a vězní hrdinu řeckého odboje M. Glezose a tisíce řeckých odbojářů mučí v koncentračních táborech, nastrčili řeckého vládního poslance Bekladzise, aby zažaloval západoněmecké listy pro „urážku“ řecké vlády. Chtěli tím dosáhnout „očisty“ po prudkých útocích řecké opozice v parlamentě. Bekladzis žalobu podal, ale zemský soud v Hamburku žalobu odmítl. Zažalované listy uveřejnily obvinění ne svá, ale Mertenova a Mertena se řečtí kolaboranti žalovat neodvážili. Naopak, propustili ho z věžení v Aténách v domnění, že zato bude Merten o nich mlčet... Rozhodnutí hamburského soudu vzbudilo v Řecku ve vládních kruzích nové zneklidmění Je jisté že ho opozice využije k další kampani proti dnešním držitelům moci v Aténách. tL'AS REVOUJCÉ PROTI ZBROJENI A OBČANSKÉMU TERORU Odsouzení Adenauerovy politiky BRÉMY (p. z.) — Zemský výtor' obránců míru v Brémách uspořádal 13. prosince v jedné ze čtvrtí 0 Brém-Nové město lidové hlasování třech aktuálních politických otázkách: 1. Jste pro to, aby i Německá spolková republika přispěla k úplnému a všeobecnému odzbrojení? 2. Jste proti atomovému vyzbrojení NSR a ta prováděnému 1 cestou NATO? 3. Jste pro okamžité zastavení zbrojení v obou německých státech? Hlasování bylo drtivou porážkou Adenauerovy politiky. Na všechny tři otázky odpovědělo kladně 93,3 procenta obyvatelstva a jen 1,3 procenta hlasovalo „ne“ (tedy pro Adenauerovu politiku). 5,4 procenta obyvatelstva odmítlo hlasování se zúčastnit. KARLSRUHE (p. z.) — Jménem Společnosti německých vědců pro ochranu svobodného bádání publikoval její předseda dr. Ottokar Jansen otevřený dopis kancléři Adenauerovi, v němž velmi ostře kiitizuje teroristickou perzekuci, prováděnou proti západoněmeckým občanům opozičního smýšlení: „Ve státě, v jehož čele máte čest stát, je každý, kdo nesdílí Vaše názory, honěn a pronásledován jako divoká zvěř. Vaše pomocné a výkonné orgány řádí jako apokalyptičtí jezdci. Každý, kdo je jiných ‘názorů než vládnoucí kruhy, je prostě označen za komunistu a vyřízen. Místo demokracie, po níž toužíme, vznikl policejní stát, proti jehož metodám jsou metternichovské principy ještě příliš liberální. ..“ Dr. Jansen varuje důrazně před tímto vývojem. Španělsko - země věznic Protesty proti teroru PAŘÍŽ. (p. z.) — Skupině protifašistických bojovníků, vězněných v Burgosu ve Španělsku, podařilo se odeslat do zahraničí dopis, který otiskl francouzský list „Express“. Konkrétními doklady vyvracejí burgosští vězni lživé tvrzení Francových úřadů, že „ve španělských věznících není ani jediný člověk, který by byl vězněn za svou činnost v letech občanské války“. Dvácgt let už strádají bývalí protifašističtí bojovníci ve Francových žalářích a marně je žádána jejich amnestie. Teror pokračuje, „lidé jsou vězněni za to, co se v každé zemi považuje za normální projev občanských práv“. Za po sledních 18 měsíců počet vězňů podstatně stoupl. Mezi zatče -nými jsou mladí lidé, kteří se navrátili ze Sovětského svazu, představitelé inteligence, dělníci a technici a dokonce i starší děti. Jejich jediná vina spočívá v tom, že nesouhlasí s fašistickým Francovým režimem. List „Express“ potvrzuje zvýšení teroru ve Španělsku na základě vlastních tajných pátrání, jež provedl přímo na půdě Španělska. „Represálie pokračují a budou trvat do té doby, dokud bude existovat režim, který již samou svou existencí podněcuje rozšiřování řad svých odpůrců“. V podpisové akci za osvobození vězněných španělských] protifašistických bojovníků byly na španělském velvyslanectví v Paříži odevzdány do kon-1 ce prosince listiny již sej 100.000 podpisy francouzských! kulturních a společenských: pracovníků. DALŠÍ váleční ZLOČINCI ZATČENI Úspěch odbojářských organizací FRANKFURT N. M. (p. z.) — V prosinci byla bonnská justice donucena provést pod nátlakem veřejného mínění zatčení několika dalších válečných zločinců. Ve Frankfurtu n. M. byl zatčen býv. osvětimský „kápo“ Emil Bednarek, obviněný ze zločinů, páchaných na židovských vězních. V Bielefeldu byli zatčeni Paul Heilig a Paul Theiner, příslušníci esesácké „čety smrti“, která prováděla hromadné popravy v okrese Lublin. Ve Wiesbadenu byli zatčeni tři západoněmečtí policejní úředníci H. ; Worthoff, J. Müller a L. Hoffmann, j kteří sloužili v hitlerovském gestapu. Bonnské úřady prováděným zaj týkáním sledují ještě jiný cíl, než j. „uklidnit“ veřejnost. Pokoušejí se přitom odvádět její pozornost od j případu jednoho z nejodpovědněj- 5 Sich intelektuálních původců nacistických zločinů, Adenauerova státního tajemníka Globka. Charakteristický byl po této stránce zejména případ posledního velitele koncentračního tábora v Osvětimi, SS-sturmbannführera Richarda Baera. Bylo to skutečné překvapení, když vrchní státní zástupce ve Frankfurtu n. M. vypsal lO.OQu marek odměny na Baerovo topadení, dal uveřejnit jeho fotografii a vyzval obyvatelstvo, aby pomohlo v pátrání. O, Baerovi bylo rozšířeno, že se skrývá pod falešným jménem. Záhy se však ukázalo, že jde o zastírací manévr. Tento esesácký kat, který nastoupil jako velitel Osvětimi po Hössovi v červnu 1944 a má • na svědomí zplynování více než miliónu lidí, žil totiž docela volně : pod vlastním jménem na panství I knížete Otty von Bismarcka v Das■ sendo fu ve Šlesvieku-Holštýnsku a tam byl také krátce před vánocemi zatčen. Není pochyby, že se v příslušných bonnských úředních kruzích o Baerovi dobře vědělo. Inscenaci s vypsáním odměny a s výzvou a i po mne obyvatelstva Bonn uspořádal zřejmě jen za tím účelem, aby tato „senzace“ pomáhala zatlačit zájem veřejnosti o Globka. HLAS REVOLUCE — Vychází dvakrát měsíčně — Vydavatel Ostfední výbor Svazu protifašistických bojovníků. — Vedoucí redaktor Jaromír Hořec— Redakce a administrace Praha 2-Nové Město, Legerova ul 22. — Telefon redakce 560-01, tel. administrace 553-02 — Očet u Státní banky čs, pob Praha 2, číslo účtu 405 2946. — Tiskne Mír. novinářské závody, n p , závod 3, provozovna 32, Václavské nám. 36, Praha 1, — Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Objednávky přijímá každý poštovní úřad 1 doručovatel. Roční předplatná Poštovní novinovou službou Kčs 14,40. a-14'H017 &