Hlas Revoluce, 1961 (XIV/1-24)

1961-01-04 / No. 1

Strana 6 ADENAUER SE CHYSTÁ DO REICHSTAGU DOKTOR věděl hned od po­čátku, že ten člověk má nějaký podivný úmysl. Spatřil ho, jak vběhl do budovy, doprovázen několika dalšími muži. V ruce držel dlouhý úzký předmět a nesl ho opatrně, jako by se bál jim něčeho se dotknout. Doktor nemohl na tu dálku rozeznat, co to je. Sám byl schován v pro­tějším domě, zahaleném clonou kouře a dýmu. Pak se mu ten muž na chvíli ztratil z očí. Ale brzo se obje­vil znovu, za rozbitým oknem v prvním poschodí. Bylo vidět, jak vybíhá prudce po širokém schodišti a vystupuje průrvou po dělostřeleckém granátu na­horu na střechu. A v ten okamžik se doktorovi zatajil dech. Muž na střeše po­zvedl tajemný předmět vysoko nad hlavu a doktor pochopil, že je to svinutý prapor. Velký rudý- praporl K sakru, co dělají naši?l Proč ho nezastreli? Doktorovi stoupla krev do hlavy. Už jednou zažil tenhle pocit. Před třemi lety, v jed­nom malém ruském městě, jmé­no si už nepamatuje. Měli právě přehlídku před generálem, když nějaký místní občan začal pro­vokovat a vylezl na střechu školy s rudým praporem. Tako­vý otrhaný hubený chlap to byl. Doktor tehdy vytáhl pistoli a z té střechy ho sestřelil. Dostal za to od generála pochvalu a železný kříž. Doktor byl vůbec znám Jako dobrý střelec. Jenomže ted už nemohl opakovat svůj někdejší kousek. Nejen proto, že dnes ráno zahodil velkou služební pistoli í s uniformou sturm­­bannfůhrera do špinavých vln Sprévy. Hlavně proto, že ten muž na střeše byl seržant Sovětské armády. A že náměstí před tou budovou — budovou Reíchsta­­gu — bylo plné sovětských vo­jáků, tanků a děl... • Je tomu už více než patnáct let, a za tu dobu se hodně změ­nilo v místech, kterými prochá­zely dějiny. Rozvaliny byly odklizeny a místo trosek domů, v nichž se schovávali sturmbannfůhrerové, jsou ted zelené trávníky. Jen přísná, ponurá Brandenburská brána zbyla a nedaleko ni roz­střílený masiv Reichstagu, ležící v západním Berlíně. Ale i ten už vypadá jinak než před lety. Ozdobil se šachovnicemi le­šení, na kterých je velmi živo. Opravují se poškozené zdi, vzty­­čujl nové krovy, zasazují oken­ní a dveřní rámy. Celní fronta, vedoucí na obrovské náměstí, je už hotova. Zbývá opravit už jen zadní trakt, 'shlížející slepými okny do ulice, která tvoří hra­nici mezi západním sektorem Berlína a územím NDR. Stará rozložitá budova Reichs­tagu je opět, jako před lety, středem veřejného zájmu. Také Willy tam před časem zavítal, Poslal ho tam šéf s pří­kazem, aby se trochu porozhlédl po té budově a napsal o tom článek. Je třeba představit vám Wll­­lyho. Čtyřicátník, vdovec, má za sebou tři roky nejkrutějších bo­jů na východní frontě. Nikdy nebyl fašista. A nikdy by ne­chtěl prožívat znovu to, čeho byl svědkem ve válce. Když se v šestačtyřicátém roce stal re­daktorem jednoho západoně­­meckého časopisu, začal pod­porovat mírové hnutí ve své ze­mi a psal o tom články, které mu šéf z počátku schvaloval. Šéfem byl jakýsi doktor, o kterém se toho mnoho nevědě­lo. Když jednou o sobě vyprá­věl, řekl pouze to, že přežil pád Berlína ve sklepě svého domu poblíž Reichstagu a že ho tam našli zasypaného sovětští vojá­ci. O listě tvrdil, že ho vede přís­ně nestranícky a Willy neměl důvody tomu nevěřit. Na strán­kách jejich časopisu bylo do­přáváno sluchu lidem různých politických přesvědčení a ná­boženských vyznání. Redakce jejich články a dopisy nikdy nekomentovala, pouze je publi­kovala a ponechala čtenáři, aby si sám udělal úsudek. Willy považoval tuto metodu za správnou a demokratickou. Psal si své články a domníval se, že je všechno v naprostém pořádku. Občas se vedle jeho fejetonu objevil jiný, který tře­ba popíral to, co se on snažil dokázat, ale v tom viděl Willy svobodnou výměnu názorů. Nuže, pro Willyho nebylo těžké napsat dvoustránkový článek o osudech Reichstagu a sehnat k tomu několik foto­grafií. První snímek byl z roku 1933 a zobrazoval budovu po památném požáru. Willy k to­mu připojil pár řádek o mon­­stre-procesu, ve kterém Göring obvinil ze žhářství komunisty a který nakonec skončil fiaskem nacistické propagandy. Pak následoval obrázek bu­dovy, zničené a rozstřílené při dobývání Berlína v roce 1945. Protože trosky velké kopule hrozily zřícením, byly později strženy. Poslední snímek znázorňoval, Jak bude vypadat palác po opravě a rekonstrukci. Willy se ve slovním doprovodu zmínil o tom, že budovy Reichstagu má být použito opět k původnímu účelu. Že bude sloužit potřebám Spolkového sněmu. Šéf svého podřízeného za ten článek pochválil. Pouze mu škrtl jednu větu. Tu, ve které se pravilo, že předválečný pro­ces skončil fiaskem nacistické propagandy. Willy se pochopitelně zeptal na důvod té censury. Šéf mu odpověděl lakonicky: „Přečtěte si příští číslo Spiegelu ...“ Der Spiegel je jeden z nej­rozšířenějších časopisů v zá­padním Německu. Vychází za podpory cizího kapitálu a údaj­ně je „ryze objektivním“ listem pro politické, hospodářské a kulturní otázky. Na podzim roku 1959 měl Willy příležitost poznat, jak je to s tou jeho objektivitou. Tři­ačtyřicáté číslo Spiegelu vyšlo s . lákavým titulním obrázkem, na kterém byl vyfotografován zhroucený muž v doprovodu tří policistů. Pod tím byl nápis: Stehen Sie auf, van der Lüb­be! Neue Spiegel-serie: Reichs­tagsbrand 1933. A uvnitř listu byla na patnác­ti stranách otištěna úvodní část článku o požáru říšského sně­mu, který pak vycházel na po­kračování až do jara roku 1960. Willy není tak mlád, aby si nepamatoval, jak to tehdy v ro­ce 1933 vlastně bylo: Miliony Evropanů si to pamatují také a ti, kteří tehdy ještě nežili ne­bo byli malí, se o tom mohou dozvědět z mnoha prověřených dokumentů. Je tedy podivné, když se píše najednou patnáct let po poráž­ce nacismu: „Komunisté rozšiřovali tezi. která byla později známa po celém světě, že říšský sněm zapálili sami nacisté. Sestavili dvě tak zvané Hnědé knihy, ve kterých „dokazují“ pomo­cí padělaných dokumen­tů a křivých svědeckých výpovědi vinu nacistů na požáru...“ To je přesný citát ze Spiege­lül A další: „Göring a Goebbels zcela spoléhali na policii a justici. Komunisté pro­ti tomu organizovali svě­­tosáhlé propagační taže­ní proti novým pánům Německa ...“ „Vyšetřující soudce Vogt tehdy v tiskovém prohlá­šení zdůraznil, že existu­jí spolehlivé podklady pro to, že komunista van der Lubbe nespáchal čin z vlastní iniciativy, ale že je to komunistic­ká akce...“ A tak dále a tak dále ... Znovu ty známé fanfáry lží a falešných obvinění. A proč? Podívejme se na osud našeho známého, Willyho. Už nechodí do redakce svého časopisu, aby tam za mohutným psacím sto­lem pořádal příspěvky do příš­tího čísla. Stala se mu nemilá věc. Ve své příslovečné důklad­nosti a snaze po objektivních informacích chtěl uveřejnit dva krátké, zcela kratičké články jako odpověd na velkou kam­paň Spiegelu. V jednom bylo zajímavé zjiš­tění, že členové kriminální ko­mise, která tehdy v třiatřicátém roce vyšetřovala požár říšské­ho sněmu a obvinila z něho ko­munisty, dosud žijí a dělají to­to: vyšetřující soudce Vogt je předsedou senátu ve výslužbě v Gadenberge nad Labeín, komisař Z i r p i n s je vedou­cím kriminální policie pro kraj Hannover, komisař Braschwítz je kriminálním radou Německé spolkové republiky, komisaři Heller a Hei­­s 1 g dostávají dobrou penzi. A druhý článeček, vlastně jen statistika: Přes celou tiskovou kampaň Spiegelu dopadl výsledek prů­zkumu západoněmeckého ústa­vu Allenbach pro zjišťování ve­řejného mínění takto: Na otáz­ku, kdo podle jejich soudu za­pálil říšský sněm, odpovědělo 6 °/o otázaných západoněmec­­kých občanů — van der Lub­be, 8 % svaluje vinu na komu­nisty a plných 37 % uznává vi­nu nacistů. Ostatní se nevyjád­řili nebo si už na tu událost nepamatují. • Nu, Willymu jeho šéf nedo­volil otisknout ty dva článeč­ky. Pravděpodobně ve snaze udržet „objektivitu“ listu. O ně­kolik dní později dokonce Wil­ly dostal řádnou tříměsíční vý­­pověd. Důvod neudán. Když pan doktor tu výpověd podepisoval, možná že si vzpo­mněl na hněv, se kterým vzhlí­žel k rudému praporu, vlající­mu v pětačtyřicátém roce nad troskami Reichstagu. Také my, když při návštěvě Berlína pohlédneme na budo­vu Reichstagu, opravovanou provokativně pro účely západo­německého Spolkového sněmu a pana Adenauera, vzpomeneme na ten prapor. A na všechno, co s tou pohnutou historickou chvílí souviselo. Vzpomínáme ovšem poněkud jinak než bývalí páni sturm- j bannfůhrerové. Máme před oči­­ma tu záplavu sovětských vo­jáků, tanků a děl tam dole, na náměstí před budovou Reichs­tagu ... MIROSLAV KRATOCHVÍL (Berlín) Tak má vypadal příšti Reichstag v západním Berlíně Snímek titulní stránky západoněmeckého časopisu Der Spiegel, který otiskoval reportáže o zapálení říšského sněmu a uváděl v nich množství lživých a provokačních informací /i li V Hamburku ničeho nedosáhli Svědectví o řeckých kolaborantech pravdivé HAMBURK (p. z.) — Zápa­doněmecké listy „Hamburger Echo“ a „Der Spiegel“ uveřej­nily výpovědi válečného zločin­ce Maxe Mertena, dokazující, že dnešní ministerský předseda řecké vlády Karamanlis a mi­nistr vnitra Makris kolaborova­li za války s nacistickými oku­panty v Řecku. Oba vedoucí činitelé řecké vlády, která propustila z věze­ni nacistické zločince a vězní hrdinu řeckého odboje M. Gle­­zose a tisíce řeckých odbojářů mučí v koncentračních tábo­rech, nastrčili řeckého vládní­ho poslance Bekladzise, aby zažaloval západoněmecké listy pro „urážku“ řecké vlády. Chtěli tím dosáhnout „očisty“ po prudkých útocích řecké opozice v parlamentě. Bekladzis žalobu podal, ale zemský soud v Hamburku žalo­bu odmítl. Zažalované listy uve­řejnily obvinění ne svá, ale Mer­­tenova a Mertena se řečtí kola­boranti žalovat neodvážili. Na­opak, propustili ho z věžení v Aténách v domnění, že zato bude Merten o nich mlčet... Rozhodnutí hamburského soudu vzbudilo v Řecku ve vládních kruzích nové zneklid­­mění Je jisté že ho opozice využije k další kampani proti dnešním držitelům moci v Aténách. tL'AS REVOUJCÉ PROTI ZBROJENI A OBČANSKÉMU TERORU Odsouzení Adenauerovy politiky BRÉMY (p. z.) — Zemský výtor' obránců míru v Brémách uspořá­dal 13. prosince v jedné ze čtvrtí 0 Brém-Nové město lidové hlasování třech aktuálních politických otázkách: 1. Jste pro to, aby i Ně­mecká spolková republika přispě­la k úplnému a všeobecnému od­zbrojení? 2. Jste proti atomovému vyzbrojení NSR a ta prováděnému 1 cestou NATO? 3. Jste pro okamži­té zastavení zbrojení v obou ně­meckých státech? Hlasování bylo drtivou porážkou Adenauerovy politiky. Na všechny tři otázky odpovědělo kladně 93,3 procenta obyvatelstva a jen 1,3 procenta hlasovalo „ne“ (tedy pro Adenauerovu politiku). 5,4 procen­ta obyvatelstva odmítlo hlasování se zúčastnit. KARLSRUHE (p. z.) — Jménem Společnosti německých vědců pro ochranu svobodného bádání publi­koval její předseda dr. Ottokar Jansen otevřený dopis kancléři Adenauerovi, v němž velmi ostře kiitizuje teroristickou perzekuci, prováděnou proti západoněmec­­kým občanům opozičního smýšlení: „Ve státě, v jehož čele máte čest stát, je každý, kdo nesdílí Vaše ná­zory, honěn a pronásledován jako divoká zvěř. Vaše pomocné a vý­konné orgány řádí jako apokalyp­tičtí jezdci. Každý, kdo je jiných ‘názorů než vládnoucí kruhy, je prostě označen za komunistu a vy­řízen. Místo demokracie, po níž toužíme, vznikl policejní stát, pro­ti jehož metodám jsou metterni­chovské principy ještě příliš libe­rální. ..“ Dr. Jansen varuje důrazně před tímto vývojem. Španělsko - země věznic Protesty proti teroru PAŘÍŽ. (p. z.) — Skupině protifašistických bojovníků, věz­něných v Burgosu ve Španěl­sku, podařilo se odeslat do za­hraničí dopis, který otiskl francouzský list „Express“. Konkrétními doklady vyvracejí burgosští vězni lživé tvrzení Francových úřadů, že „ve špa­nělských věznících není ani je­diný člověk, který by byl věz­něn za svou činnost v letech občanské války“. Dvácgt let už strádají bývalí protifašističtí bojovníci ve Francových žalá­řích a marně je žádána jejich amnestie. Teror pokračuje, „lidé jsou vězněni za to, co se v každé zemi považuje za normální pro­jev občanských práv“. Za po sledních 18 měsíců počet vězňů podstatně stoupl. Mezi zatče -nými jsou mladí lidé, kteří se navrátili ze Sovětského svazu, představitelé inteligence, dělní­ci a technici a dokonce i star­ší děti. Jejich jediná vina spo­čívá v tom, že nesouhlasí s fa­šistickým Francovým režimem. List „Express“ potvrzuje zvý­šení teroru ve Španělsku na zá­kladě vlastních tajných pátrá­ní, jež provedl přímo na půdě Španělska. „Represálie pokra­čují a budou trvat do té doby, dokud bude existovat režim, který již samou svou existencí podněcuje rozšiřování řad svých odpůrců“. V podpisové akci za osvobo­zení vězněných španělských] protifašistických bojovníků by­ly na španělském velvyslane­ctví v Paříži odevzdány do kon-1 ce prosince listiny již sej 100.000 podpisy francouzských! kulturních a společenských: pracovníků. DALŠÍ váleční ZLOČINCI ZATČENI Úspěch odbojářských organizací FRANKFURT N. M. (p. z.) — V prosinci byla bonnská justice donucena provést pod nátlakem veřejného mínění zatčení několika dalších válečných zločinců. Ve Frankfurtu n. M. byl zatčen býv. osvětimský „kápo“ Emil Bed­­narek, obviněný ze zločinů, pácha­ných na židovských vězních. V Bie­­lefeldu byli zatčeni Paul Heilig a Paul Theiner, příslušníci esesácké „čety smrti“, která prováděla hro­madné popravy v okrese Lublin. Ve Wiesbadenu byli zatčeni tři zá­­padoněmečtí policejní úředníci H. ; Worthoff, J. Müller a L. Hoffmann, j kteří sloužili v hitlerovském gesta­pu. Bonnské úřady prováděným za­­j týkáním sledují ještě jiný cíl, než j. „uklidnit“ veřejnost. Pokoušejí se přitom odvádět její pozornost od j případu jednoho z nejodpovědněj- 5 Sich intelektuálních původců na­cistických zločinů, Adenauerova státního tajemníka Globka. Charakteristický byl po této stránce zejména případ posledního velitele koncentračního tábora v Osvětimi, SS-sturmbannführera Ri­charda Baera. Bylo to skutečné překvapení, když vrchní státní zá­stupce ve Frankfurtu n. M. vypsal lO.OQu marek odměny na Baerovo topadení, dal uveřejnit jeho foto­grafii a vyzval obyvatelstvo, aby pomohlo v pátrání. O, Baerovi bylo rozšířeno, že se skrývá pod falešným jménem. Zá­hy se však ukázalo, že jde o zastí­rací manévr. Tento esesácký kat, který nastoupil jako velitel Osvěti­mi po Hössovi v červnu 1944 a má • na svědomí zplynování více než miliónu lidí, žil totiž docela volně : pod vlastním jménem na panství I knížete Otty von Bismarcka v Das­­■ sendo fu ve Šlesvieku-Holštýnsku a tam byl také krátce před váno­cemi zatčen. Není pochyby, že se v přísluš­ných bonnských úředních kruzích o Baerovi dobře vědělo. Inscenaci s vypsáním odměny a s výzvou a i po mne obyvatelstva Bonn uspořá­dal zřejmě jen za tím účelem, aby tato „senzace“ pomáhala zatlačit zájem veřejnosti o Globka. HLAS REVOLUCE — Vychází dvakrát měsíčně — Vydavatel Ostfední výbor Svazu protifašistických bojovníků. — Vedoucí redaktor Jaromír Hořec— Redakce a administrace Praha 2-Nové Město, Legerova ul 22. — Telefon redakce 560-01, tel. administrace 553-02 — Očet u Státní banky čs, pob Praha 2, číslo účtu 405 2946. — Tiskne Mír. novinářské závody, n p , závod 3, provozov­na 32, Václavské nám. 36, Praha 1, — Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Objednávky přijímá každý poštovní úřad 1 doručovatel. Roční předplatná Poštovní novinovou službou Kčs 14,40. a-14'H017 &

Next