Hlas Revoluce, 1968 (XXI/1-26)

1968-10-18 / No. 20-21

ROČNÍK 21 • CENA 120 Kčs 20 21 18.10 1968 Být svědkem rozhodného boje, k němuž se troubí nad námi! Co chtíti víc? Jen oči moje kéž Prozřetelnost nechá mi. Být svědkem světa, který vzroste z tolika zla, z tolika sil! Moci si říc: Jak je to prosté: Dobře, že jsem a že jsem byl. JOSEF HORA Uplili jiný ům Bylo to uprostřed válečných let, kdy Jsem přeslabikovala Poupata a dostala mezi prvními knížkami Jiráskovy Staré pověsti české. Samozřejmě, že ne nové vydání. Putovaly prostě z tátovy velké knihovny do skříňky mezi holčičí pokla­dy. A pak večer co večer, když se stá­hlo zatemnění a malounko se zatopilo — šetřilo se pro zimu, ale co naplat, na Vysočině už koncem října pěkně fou­ká — jsem sedávala na židličce u sta­rých piliňáků a četla, četla. Před 28. říjnem jsem si založila hed­vábnou záložkou s nehistoricky asketic­kou tváří M. J. Husa stránku s pověsti O králi ječmínkovi. Vím to zcela přesně. Neboť tehdejší dny byly naplněny po­divnými příkazy. Tu píseň, děti, nezpí­vejte. Tu báseň, nikomu neříkejte. Ne­­tanči, dítě, lidé umírají. . . Ale na 28. října jsem si ráno oblékla sváteční ša­ty a ve škole nám hrál náš mladý pan učitel tichounce na housle Kde domov můj a v ručních pracích, které mi byly jinak náramně protivné, jsem přepozor-ně navlékala červeno mndrn bílé korálky do stužky svobody. Byl to tedy úplně jiný den a taky ji­ný večer. Neboť když jsem se uvelebila u své­ho milého čtení, vytasila se naše babič­ka se sváteční pochoutkou — dnes. to se ví, k smíchu — s bonbóny z válečné­ho umělého medu. Snad abych nezlobi­la a nenakukovala do vedlejšího poko­je, kde se v rádiu „lovila“ cizina. A tak, zatím co mé oči hltaly nešťastný osud pronásledované královný, která před zlobou chránila svAj poklad nejdražší a kdy se alegorie těžce zkoušené české vlasti promítala zcela konkrétně i v dět­ských představách, svírajíc srdce mrazi­vým strachem, siádla mi pod jazykem — odpusťte tu prozaičnost — ta protek­­torátní vzácnost. Od těch dob prošlo mnoho 28 říjnů, které by stály možná víc za zamyšle­ní. Ty bezprostředně poválečné poně­kud zastírala našim bláznivým zeleným létům radost z nové svobody a ty poz­dější se již neslavily ve svém pravém významu. O okolnostech vzniku naší sa­mostatné republiky a o mužích 28. října jsme se dozvídali tolik prapodivného, že ještě i&jpřijatelnější bylo, když se ten nepracovní den (již ne sváteční) — začal mezi prostými lidmi spojovat s tradicí blízkých Dušiček ... V koutku srdce jsme oplakávali i své vzpomínky. V letošních říjnových vigiliích se mi vybavuje — ač se té „pamětnické“ sen­timentalitě bráním — opět obraz pro­následované zlatovlasé královny a bu­doucího krále Ječmínka i jeho věrného lidu, znovu cítím mrazivý strach o je­jich osud, ač i dnes mé smysly jsou, odpusťte tu prozaičnost, schopny vní­mat i každou neobyčejnou slast. Zna­mená to ostatně jen tolik, že žiji, že žijeme další 28. říjen. J. R. Je-li člověku Jen o rok míň než této republice, neubrání se ani troše dojetí ani kapce nostalgie nad jejím půlstoletým Jubileem. Padesát let v životě člověka je dost, možná mno­ho. V životě národa a státu to není o mnoho víc než okamžik. Nelze si neskládat ony paprsky a stíny, z nichž je tento okamžik slo­žen. Byly světlé jako tisíc sluncí a byly černější než nejtemnější noc. A přece obraz, který se z nich sklá­dá, může mít co chce kazů, ale ne­chybí mu ani jediný na kráse. A tak si vybavuji v paměti ony za­stávky na cestě k letošnímu 28. říj­nu. V dětství a ranném mládí to by­ly vlající prapory, slavnostní řeči, studentské akademie. Ovšem, že jsme se v duchu a někdy nejen v duchu smávali onomu okřídlenému „tři sta let jsme trpěli”, ovšem, že nám často jen málo říkaly slzy našich tátů, když vzpomínali na onen památný 28. říjen 1918. Jenže smích nás navždy přešel již v roce osmatřicátém. Najednou jsme pochopili v plném tragicky hrůzném i krásném obsahu, co to je láska k vlasti, láska k národu, láska k ze­mi, ze které člověk vyšel. Že to ne­znamená jen užívat její krásy, plodů jejího bohatství či přiživovat se na její slávě. Že to znamená v první řa­dě a především být účastníkem její­ho osudu. Že vyznávat lásku, když o nic nejde a když je všechno v po­řádku, dokáže každý. Ale míra a hloubka lásky, věrnosti, cti a každé­ho citu prochází očistnou zkouškou právě tehdy, když je předmět mé lás­ky na smrt ohrožen, když je najed­nou opuštěný a slabý, třeba jen zdán­livě. Pak je tu pro mou generaci neza­pomenutelný 28. říjen 1939 s památ­nými pražskými „emonstracemi, kdy na pražské dlažbě zůstal, vedle mno­ha jiných, ležet ná smrt zraněný ko­lega — student Opletal. Co v těchto chvílích znamenala pro každého z nás československá trikolóra! Co československá hymna, kterou jsme jen o málo později zpívali o pohřbu Jana Opletala! Jak jsime tenkrát v pl­ném rozsahu pochopili ono husitské nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte! Němci - nacisté tehdy byli na vrcholu své slávy. U nohou jim leželo pokořené Polsko, ze západu se na ně dívala fascinovaná, vyděšená Francie. A čeští lidé v srdci ..řiše“. jak se tehdy říkávalo okupované Praze, se odvážili tohle všechno ne­brat na vědomí... Je samozřejmé že citový vztah k to­muto 28. říjnu, i když má tragickou pachuť, je nejsilnější. Chápali jsme po roce 1945, že data 5. května a zejména 9. května v mno­hém onu patetickou velikost 28. říj­na předstihla a zastínila. Ale přesto nám bývalo často smutno, když se výročí vzniku nezávislého českoslo­venského státu nevzpomnělo buď vů­bec, nebo, což bylo ještě horší, při­pomínalo jen primitivním, nekultur­­ním způsobem. Když někdy vznikal téměř oprávněný dojem, jako bychom se za toto veliké datum naší historie styděli. Co si přát k letošnímu 28. říjnu? Abychom si toto datum připomínali vždycky tak důstojně, jak se na kul­turní národ a stát sluší. To nezna­mená, abychom zapomínali na 5. a 9. světen, ale naopak, viděli v těchto třech jubileích jeden jediný společ­ný řetěz, vedoucí a směřující k na­šemu dnešku, zítřku, k celé naší bu­doucnosti. Jubileum padesátileté existence ne­závislého národního státu, navíc existence tak draze vybojované a ob* hajované, znamená ovšem hemyslit pouze na sebe, ale myslit na všech­ny, i na ty, co přijdou po nás. Přejme tedy ze srdce šťastnou bu­doucnost "tomuto státu, této zemi. Ať je šťastným domovem nám a stále šťastnějším domovem pro ty, co při­jdou po nás. Ať se v ní dovrší a uskuteční tisíciletý ideál, pro který už bylo vylito tolik drahé krve. Ať dojdeme na konec cesty, kterou jsme si předsevzali. Je to cesta so­cialistická, demokratická a humanis­tická. Republice, naší drahé socialistické republice Československé pak přejme oním klasickým Quod bonům, faus­­íüm, felix, fortunatumque siti Což, volně přeloženo, znamená: To neikrásněiší. Zdeněk Koňák t o nejkrásnější Proč právě k tobě náležím Ty výspo, proudem omílaná, kde v jitřní zvon zní z dálky hrana, kde stavba sotva dokonaná i krása úmyslu jak stín se propadají do hlubin mhou zrcadlená Atlantidy? A pyšně jdoucích lodí přídy do lidské paměti rvou klín. Josef HORA 28. října 1918 na Václavském náměstí Láska k národu vykonala zázrak našeho osvobození TO PONDĚLÍ 28. ŘÍJNA byl všední podzimní den, ód rána plny sychravých mlh. V tepnách pražských ulic se však viditelně stupňuje horečné napětí, kterým vře město už po několik dní. S otevřeným výsmě­chem se komentují „vítězné“ zprávy rakouského ge­nerálního štábu. Nikdo jim nevěří, i když právě vyšlé pondělníky pokračují v úředním „vítězném" zpravodaj­ství. A tu náhle vyrukovala vídeňská vláda s „trumfem“, o kterém se domnívá, ze zachrání existenci Rakousko- Uherska. Objevuje se zvláštní vydání „Národních listů" S překvapujícím prohlášením Vídně: „Ministr zahraničních věcí hrabě Andrássy uložil včera rakousko-uherskému vyslanci ve Stockholmu, aby požádal královskou švédskou vládu, aby doručila vládě Spojených států amerických tuto odpověď na její nôtu z 18. října: Odpovídajíc na nótu pana presidenta Wilsona z 18. t. m., zaslanou vládě rakousko-uherské, a ve smyslu rozhodnutí pana presidenta pojednati odděleně s Ra­­kousko-Uherskem o otázce příměří a míru, klade si ra­­kousko-uherská vláda za čest prohlásili, že stejně jako s dřívějšími projevy pana presidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední nótě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Če­choslováků a Jihoslovanů. Poněvadž tedy Rakousko- Uhersko přijalo veškeré podmínky, na kterých učinil pan president závislým vstup do vyjednávání o pří­měří a míru, nepřekáží po názoru rakousko-uherské vlády již nic zahájení tohoto jednání. Rakousko-uher­­ská vláda prohlašuje tuďťž ochotu, nečekajíc výsledků jiného vyjednávání, vejiti v jednání o mír mezí Ra­­kousko-Uherskem a státy odpůrců a o okamžité pří­měří na všech frontách rakousko-uherských a žádá pana presidenta Wilsona, aby ráčil učiniti příslušné přípravy “ Separátní mír je východisko, od něhož Habsburkové čekají svou spásu a likvidaci československého odbo­je... Ale přes tento záludný rozpočet udělala Praha roz­hodný revoluční škrt. Rakousko-Uhersko kapituluje! „At žije naše samostatná republika/“ — jásající davy se rázem rozlévají jaka lavina Václavským náměstím a pražskými tepnami. Mohutný chorál „Kde domov můj“, sokolské a národní písně se rozlévají celou Pra­hou. Davy strhují rakouské dvojhlavé orly a německé nápisy, čeští vojáci v rakouských stejnokrojích strhují vojenské kokardy a nahrazují je stužkami v národních barvách. Zmatek zachvátil těžce vyzbrojené pluky rakouské pražské posádky. Kromě zvlášt do Prahy vyslaného 73. pluku je tu nejméně 10 praporů německé a maďar­ské pěchoty, úderné myslivecké prapory s vybraným mužstvem, ve Vršovicích je soustředěna asistenční baterie dělostřelectva, která má rozkaz vystoupit, „vy­­puknou-li v Praze, nepokoje“. Ale pražský lid už město ovládl. VÍ už, že Národní výbor- převzal Válečný obilní ústav, aby zabránil vyvážení potravin z Cech a s nad­šením přijímá projevy jeho zástupců, kteří oznamuji příchod svobody a samostatnosti a nabádají ke kázni. Nesmí být dopuštěn chaos a rozvrat. NA SCÉNU VYSTOUPILA „vojenská Mafie". Vede ji major Jaroslav Rošický, otec slavného českého atleta Evžena Rošického, protifašistického bojovníka, který za 24 let padá v Kobylisích — 25. června 1942 — pod střelami popravčí čely nacistických okupantů. Jeho úkolem bylo zorganizovat české vojenské síly, které by zajistily pražskou revoluci proti zásahům ra­kouských pluků. 28. říjen nezastihl předem zorganizovaný štáb majora Rošického, složený ze sta­tečných českých důstojníků, nepřipravený. Ve večer­ních hodinách je Žofín zaplaven českými vojáky, kteří vstupují pod prapor revoluce. Předem smluvený plán funguje bezvadně. Polního pilota, setníka Jindřicha Kostrbu se podařilo včas dostat k vojenské policii po­sádkového velitelství. Ten už 28. října dopoledne zprostil německé mužstvo vojenské policie služby a poslal je do kasáren. Vojenská policie byla v českých rukou. Vyšla i akce u vršovické asistenční baterie dělostřelectva. Měla mužstvo české, ale jen jediného českého důstojníka poručíka Karla Hroníka. Ostatní byli Němot. Podle tajného ujednání Kostrbova s Hro­­níkem čeští vojáci vypověděli hned 28. října němec­kým důstojníkům poslušnost a děla i s náboji byla pře­vezena na Hradčany. Velkou pomocí přispěl také ru­munský vlastenec nadporučík Herbay v kasárnách ru­munského pluku č. 2 na 0jezdě. V dohodě s českým setníkem Betkou Herbay dosáhl, že rumunští vojáci odevzdali zbraně á utvořili rumunskou legii. Tři auto­mobily, plné zbraní a nábojů i s 6 strojními puškami ss octly v českých rukou. Opatřit dostatek zbraní, to byl hlavní úkol ..vojenské Mafie". Major Rošický měl spolehlivou zprávu, že ra­kouské velení má velké skladiště zbraní v Hostivicích, kde je však velitelem Němec s řadou jiných němec­kých důstojníků a kde také značnou část mužstva tvoří Němci. Bez vědomí velitelství rakouské posádky zbra­ně nevydají. Zosnována tedy ihned akce donutit velitele rakouské posádky generála Kestřánka k vydání Hosti­­vic. Počítalo se s tím, že generál Kestřánek nevyniká právě odvahou a statečností. Byla k němu vyslána de­legace v čele s dr. Scheinerem, jehož Národní výbor jmenoval nejvyšším velitelem. I tato akce se zdařila. Když bylo gen. Kestřánkovi slíbeno, že mu nebude ublí­ženo, odhodlal se Hostivic se vzdát. Tím bylo ozbroje­ní čs. vojáků zajištěno. Pravda, všechno ještě vyhráno nebylo. Ukázalo se to v noci z 29. na 30. října, kdy bylo zjištěno, že ra­kouský štáb hodlá sáhnout k protiúderu. Rakouský plán zkrachoval. O vítězství revoluce bylo rozhodnuto. „A tak budiž 28. říjen navždy svátkem vítězného ná­roda", píše major Jaroslav Rošický ve své brožuře „Účast vojska v domácím odboji", „památkou na naši trnitou cestu k svobodě, památkou našeho vlastenectví a našeho národního idealismu. Láska k národu vyko­nala zázrak našeho ovobození..." V. H. «

Next