Hlas Revoluce, 1969 (XXII/1-51)
1969-09-12 / No. 36
Americká VEŘEJNOST NENÍ LHOSTEJNÁ ■ Již nyní přemýšlejí usilovně západoněmečtí diplomaté ve Spojených státech, jak by měli čelit protiněmecké vlně, která se určitě zdvihne, jestliže se NPD podaří dostat do Spolkového sněmu. Tak zahajuje svou zprávu z Washingtonu dopisovatel listu Dle Welt Heinz Barth. Mimo veškerou pochybnost lze očekávat protestní shromážděni židovských organizaci, demonstrace před západoněmeckým konsulátem v New Yorku, schůze levicových organizaci a nový výbuch všech nenávistných pocitů vůči NSR. Barth vyslovuje politování, že k tomu dochází v době, když se vztahy k NSR jakž takž stabilizovaly. Kdyby nebylo aféry kolem Defregera, neměli by američtí dopisovatelé prý z Bonnu co hlásit. V přestávkách mezi pečlivě zaznamenávanými procesy z koncentračních táborů, referuji 1 velké deníky o Německu „velmi jednostranně“. Následek toho je, že se dnes americká veřejnost zajímá jen o jeden aspekt politických událostí, a to o minulost a ne přítomnost. Mohou se nacisté v nějaké formě znovu vrátit? To je jediná otázka, která zajímá průměrného čtenáře a většinu Američanů. Co chce Amerika o Němcích vědět, omezuje se v podstatě na to, zda Je důvod k obavám, že Němci zase vyvolají „trouble“. Jak se upraví poměr mezi CDU a SPD, Je jim zcela lhostejné. Středem zájmu je jen, podářt-li se NPD vsouptt do Spolkového sněmu, len taková otázka je kladena Němcům, kteří žijí v USA. Dopisovatelé velkých novinářských koncernů jsou vypravováni do NSR jen s úkolem přinést materiál k odpověděni na tuto otázku. Není zapotřebí prorockého ducha k předpovědi, že se dosud'celkem lhostejný vztah k NSR otočí, jakmile se 29. záři americký lid z novin doví, -že němečtí voliči vyslali do Spolkového sněmu 25 nebo více poslanců, píše Heinz Barth v listu Die Welt. KOYECNĚ DOŠLE M KRUMEYE Hermann Krumey, SS-Obersturmbannfiihrer, zástupce Adolfa Eichmanna, dovršil 64 roků těsně před tím, než byl odsouzen do káznice na doživotí za třistatisícnásobnou vraždu maďarských židů. Právní poradce Eichmannův Otto Hunsche dostal za spolupachatelství dvanáct let káznice. Krumey stál před soudem po druhé, Hunsche po čtvrté. V posledních rozsudcích, které však Spolkový nejvyšší soud zrušil, byl Krumey odsouzen jen za spolupachatelství k pěti rokům a Hunsche pro nedostatek důkazů osvobozen. V rozsudku odůvodňuje frankfurtský soud, proč tito dva esesáci byli voláni k odpovědnosti za vyvražďování maďarských židů teprve před několika roky, přestože jako spolupracovníci Eichman novi byli vyšetřováni již v roce 1958. Prý teprve v posledním procesu umožnilo důkladné studium starých i nově objevených dokumentů a naléhavý výslech svědků prokázat vinu obžalovaných. Oba dva jsou typičtí zločinci, kteří vraždili na dálku. V rozsudku je také vysloveno mínění, že výměnrtá akce „židé za nákladní auta“ nebyla jen pokusem o oklamání židů, jak soudil prokurátor a někteří historici, ale že mohl odpovídat vzhledem k vojenské a politické situaci v roce 1944 skutečným úmyslům. Druhý proces proti SS vrahům, který se konal před porotním soudem v Tübingen skončil nápadně mírným rozsudkem. Erhard Kröger, velitel zvláštního oddílu 8 a jeho zástupce Andreas von Kos kuli byli sice uznáni vinnými z napomáhání k vraždě nejméně 90 lidí, ale Kroger dostal jen 3 roky 4 měsíce káznice, Koskull rok a devět měsíců. Ostatní obžalovaní byli osvobozeni. V odle slov je poznáte Také p Ať se člověk jakkoli snaží utajit své opravdové myšlenky a záměry, dříve nebo později se uřekne. Myšie ní, jeho výraz — řeč a skutek tvoří jednotu, kterou lze zastírat jen dočasnou ekvilibristikou. Na tomto podkladě, ovšem vědecky formulovaném, pustil se Hermann Bott do zkoumání, co si doopravdy myslí, to jest jaká je ideologie západoněmecké radikální pravice. Jako materiál pro tento rozbor mu sloužily články ústředního orgánu neonacistické strany NPD, Deutsche Nachrichten. Po stránce formální shledal, že slovní výraz má tendenci ke křečovitosti a v závěrech se vždy uchyluje k brutálním slovům. Po stránce věcné pak se jasně ukazuje xenofóbie, to jest nenávist ke všemu cizímu, což je dávný mohli bychom říci klasický předsudek, působivý už od dob nejstarších kultur. Deutsche Nachrichten přímo srší úsilím vyhledávat a odha-lovat skupiny cizinců a lidí „odcizených" národu, aby na ně mohl poukazovat jako na nepřítele. Ve zkoumaném materiálu nalezl Herman Bolí přepestrou společnost nepřátel: židy, černochy, cizí dělníky, cizince vůbec, ale také jim bok po boku komunisty, zločince, prostitutky, homosexuály. Tyto skupiny slouží ke dvěma propagandistickým záměrům: 1. Všechno zlo přichází zvenčí. Zahraniční dělníci „zavlékají do Německa dávno již vymýcené nebo potlačené nemoce“. Černoši patří k lidem, kteří čekají, až jim padnou do úst zralé banány. Židé jako Adorno, Marcus a Levy provádějí „dlouhodobý plán zcela přetvořit německý charakter“. Zahraniční automobilisté „vytrvale a úmyslně ohrožují provoz na silnicích a bezpečnost německých řidičů“. Žid je vinen na všem. Spojeným státům říkají Deutsche Nachrichten „Baruchistan“, norimberský proces je nazýván „Shylockova spravedlnost“, Karel Marx se tituluje „Marx-Levi“, generální prokurátor Fritz Kául dostal přídomek „prokurátor Hildy Benjaminové“. Nic nevadí, že základ přídomku je falešný, protože bývalá ministryně spravedlnosti NDR židovka není. Reč radikální pravice má pět znaků, které umožňují ji rozeznat a odhalovat jako se rozpoznává určitý obličej. Je to především přehnanost v užívání pleonasmů, tautologií a superlativů. Za druhé užíváni slovníku známého z biologie jako: rozkládati, otráviti, zrůdný, komunistický virus, parasiti, nemocný lid, jedovaté zplodiny kulturního rozpadu. Za třetí žargon, jímž zasypává nepřátele nadávkami záchodovými. Televize je stokou domácího krbu, Brechtovy texty jsou fantazie z latriny a poválečná doba je „močůvka vytékající ze spojenecké převýchovy“. Za čtvrté je pro neonacisty charakteristické používání uvozovek. Victor Klemperer nazval kdysi tuto řeč LTI, to jest Lingua Tertii Imperii, jazyk třetí říše. Churchill a Roosevelt jsou vždy jen „státníci“, Einstein výhradně „badatel“, Adorno „profesor.“ Do páté skupiny patří množství příkladů, v nichž se slovem klame. Pumové útoky v jižních Tyrolích jsou demonstrační výbuchy a zločiny v Osvětimi jen selháním humanity. Všechny tyto prostředky jsou v ústředním orgánu NPD přeskupovány do bombastických formací, při pomínajících táborové řeči dávného stylu, nesmí jako přívažek chybět charakternost, uvědomění a ke každému argumentu, třebas triviálnímu a bez souvislosti vyhlašování, že jde o nejsvětější věci národa. RK JEDNA ČTYŘICETINA SE ROVNÁ Ze se rovná jedna čtyřicetina jedné polovině není nesmysl, nýbrž rovnost vyjádřená oficiálně a ústavou. Ta polovina totiž, která je polovina, Je polovina bílá. Ta polovina, která je čtyřicetinou, je polovina černá. Rhodéská vláda totiž rozdělila všechnu půdu ve státě, jak sama prohlásila, spravedlivě a rovným dílem mezi bělochy a černochy. Černochů je dvacetkrát tolik než bělochů, běloši drží a dostanou tu nejlepšl půdu a černoši tu nejhoršl, takže je rhodeské představě o spravedlnosti a rovnosti učiněno zadost. Rozhodnuti o půdě je jedním z prvních kroků, kterým připravuje vláda lana Smithe vyhlášení republiky a ústavy po červnovém referendu. Rhodesie se zřejmě rozhodla, že za sebou spáll všechny mosty. Je si vědoma, že rhodeskou rasistickou republiku neuzná žádný stát, pravděpodobně ani Portugalsko a Jihoafrická republika de iure. Nemá však příliš obav o své postaveni de facto. Ústava schválená referendem bělochů je zcela jasně ústavou zavádějící v plné míře apartheid, jen nepatrně odlišný od jihoafrického. Ústava rozeznává „dva národy“, Evropany, mezi něž se počítají Indové a míšenci, a Afričany. Tyto národy se mají vyvíjet zcela odděleně, ale rozhodovat o cestách tohoto „samostatného“ vývoje bude jeden parlament, bílý, ovšem s přlměskem několika černošských kolaborantů. Rhodeská ústava naprosto znemožňuje, aby se někdy v budoucností v kterémkoli politickém nebo hospodářském sboru mohli Afričané projevovat ve větší míře než je tomu dosud. Práva občanů nejsou ústavou garantována. Takže pět miliónů černochů má do odvolání |en osm volených zástupců v parlamentě, dalších osm je jmenováno vládou. Ian Smith spálil za sebou všechny mosty. Neien za sebou, i před sebou. Vzal Černošskému obyvatelstvu všechny možnosti kromě násilí. A už se objevil na jedné demonstraci transparent: „Dobrý běloch, mrtvý běloch.“ Neonacismus se neprojevuje jenom zabijáky. Atmosféra v západním Německu v předvolebním boji houstne. Občané se snaží zabránit tomu, aby podruhé v jedné generaci nezavinili pasivností nové neštěstí německého národa. Neonacisté jsou však rozesazeni v četných klíčových pozicích, podporují „soukmenovce“ všemi možnými prostředky, mezi nimi také překrucováním právních norem. Přitom se tváří velmi korektně, krčí rameny a říkají: „NSR je právní stát. Právní normy platí pro všechny.“ Tak například zakázali vzpomínkovou slavnost na bojovníka Thállmanna s odůvodněním, že je v době voleb zakázáno propagovat někoho jiného než příslušníka politické strany, jejíž kandidatura je povolena. Nakonec pravděpodobně bude policie nucena toto rozhodnutí změnit, ale to není pro ni důležité. Hlavní je, že zmařila všechny přípravy a získala na pravici ostruhy. VVN je zvyklá na takovou neonacistickou chytristiku, ale všichni íejí členové včetně předsednictva užasli, když zemská vláda zakázala konat vzpomínkový večer na paměť pas'ora Paula Schneidera, známý všem svou statečností jako „buchenwaldský kazatel“. Večera se měla zúčastnit manželka umučeného a hlavním řečníkem měl být dr. Jürgen Redhardt, docent teologie ňa vysoké pedágogické škbJe v Giessenu. Slavnost se kťmíila každoročně, až nyní si zemská vláda vzpomněla, že je čas přestat připomínat lidu protifašistické bojovníky. Ministerský rada Kaesberger odůvodnil zákaz tím, že vzpomínkový večer „měl být zástěrkou činnosti, která sleduje protiústavní cíle“. Pro neonacismus byli bojovníci proti nacismu zrádci národa a ti, kteří na ně s láskou a vděčnosií vzpomínají, jsou pro neonacisty v úřadech „protiústavní“, af komunista nebo evangelický pastor. ek „Jeden Adolt stačil,“ hlásily standarty při harburské protlneonaclstickě demonstraci, žádající okamžité zastaveni NPD. Daladierovc tajemství V polsko-francouzské vojenské dohodí z 19. května 1939 která vlastně doplňovala smlouvu z 19. února 1921, se jasně stanovilo: „FRANCIE NAPADNE NĚMECKO VĚTŠINOU SVÝCH OZBROJENÝCH SIL PATNÁCTÉHO DNS ODE DNE VŠEOBECNĚ FRANCOUZSKÉ MOBILIZACE .. Ve skuteěnosti se francouzská armáda spokojila s proniknutím do warndtskěho lesa, ve směru na Saarbrücken, tedy pouze několik kilometrů na německé území. Mnoho Jtl bylo napsáno, Jak si vysvětlit tuto nečinnost francouzské armády. Bylo uvažováno o Četných důvodech politických, psychologických a vojenských. Nepochybně vSechny hrály svou roli, ale který byl rozhodující? Belgický historik de Launay v knize ,Velké kontroverze současnosti“ klade na prvé místo důvody vojenské. Jeho podrobná práce se opírá o rozsáhlé dokumentační úsilí a Je doložena Četnými svědectvími význačných osobností z různých zemí. Některé výpovědi Jsou z nedávné doby, ale Čerpá také z bibliografii hlavních aktérů tehdejších událostí. Často též uvádí výňatky z dokumentů Norimberského procesu. Dochází k závěru, Že prvořadým důvodem francouzské pasivity byly okolnosti vojenské: armáda věřila pevně v princip obrany. Pod vlivem mar šála Pétaina, jednomyslně uznávaného hrdiny poziční války, nejvyšší vojenská místa svatě přijala tuto zásadu, zděděnou z let 1914—18. Rovněž Gamelln věrně sledoval tento směr. Generální Štáb nepřipravil žádný ofenzivní plán pro případ vpádu Německa do Polska. Snadný a rychlý postup francouzských Jednotek ve směru na Saarbrücken byl vlastně pouhou Improvizací. Skončil ve stejnou dobu jako tažení v Polsku, když Němci po pádu Varšavy přemístili na západ své záložní síly. ky, A tak Francouzi byli pojednou zapleteni do válkterou nezaCalt pro věrnost k spojenectví s Polskem, ale protože jejich britští spojenci st náhle uvědomili hitlerovské nebezpečí, jež do té doby nechtěli vidět. Francouzi tedy byli zapleteni do války nepochybně nevyhnutelné. Ale podmínky byly pro ně nepříznivé: žádná ůClnná podpora od AngllCanů, žádná pravděpodobnost amerického zásahu a slib neůCasti ze strany Ruska. Francouzské veřejné mínění bylo: válka už nemá žádný smysl, protože Polsko, které jsme měli zachránit, je poraženo. Lidé jako Laval již pomýšleli na vyjednávání a kompromisy. Francouzská vláda se v těch dnech obrací na Angličany se žádostí, aby neprováděli nálety na německé cíle, což by mohlo přinést odvetu. Hitler odjíždí do Obersalzbergu, aby přemýšlel o dalších krocích. 26. záři 1939 zde přijímá švédského průmyslníka Dahleruse. Rozmluvě byl přítomen Goering. Dahlerus se krátce před tím sešel v Oslu s radou britského vyslanectví Forbesem. Při setkání měl prý dojem, že v Anglii Je příznivá nálada pro mír. Hitler souhlasil a řekl Dahlerusóvl, že je ochoten v tomto smyslu tajně vyjednávat. Prohlásil dále, že je připraven zavázat se k respektování Belgie, Holandska a francouzsko-německé hranice. Je prý připraven zahrnout tyto své sliby do evropské smlouvy. Holandská královna by měla předsedat mírové konferenci, předběžná tajná Jednání mají být vedena s britským generálem Ironsldem. SouCasně přes Itálií přtcházejí zprávy z pařížských salónů, že prý většina francouzských ministrů je nakloněna myšlence mírové konference. Na základě těchto informací Hitler nabízí 6. října velkomyslně mír. Daladlerova odpověď ze 7. října je záporná, ale diferencovaná, s výhradami: Francie chce všeobecnou bezpečnost. Avšak Chamberlain jednoznačně odpovídá dne 12. října: nemáme už důvěru v Hitlerovy sliby. V této atmosféře otázek a nejistot Daladter vydává 17. října závažné rozhodnuti: stáhnout jednotky z německého území. A jsme u jednoho z těch tajemství, u jednoho z těch bodů sváru, na něž dodnes nebyla dána Jasná odpověď, jednoznačné vysvětleni. De Launay uvádí původní svědectví dvou hlavních autorů tohoto podivného rozhodnutí, Gameliha a Daladiera. Výklad generála Gamelina: „Naše jednotky pronikly hluboko do výseku vytvořeného Slegfriedovou linií mezi Vogézaml a Saarbrückenern . .. bylo proto nutné stáhnout na hranice naši původní bojovou sestavu před připravovaným útokem na Stegfrledovu linii... avšak bylo třeba Jednat v největší tajnosti, neboř naše veřejné mínění by bylo nepřijalo bez emoci naše přiznání k ústupovému pobytu ... v prvních dnech války naše propaganda hlasitě křičela o našem úspěšném vniku na německé území... ministerský předseda /Daladter) se obával reakce francouzského i světového veřejného mínění.“ Gameltn tedy nepřtznává diplomatické důvody ústupu. Daladter sám nezanechal žádný zápis o tehdejších jednáních s Gamelinem, ale víme, že ještě vícekrát, před tim I potom, váhal mezt válkou a mírem, spíše než by přijal plán útoCné operace. Historici položili později Dnladierovt otázku o jeho tehdejších úmyslech. Odpověděl takto: „Ostup francouzských stl zpět ke hranicím dne 17. října bylo proveden na rozkaz generála Gamelina. Schválil jsem jej. Důvodem bylo, Že se dala plně předpokládat ofenzíva německých armád na západě po porážce Polska. Najdete potřebné údaje v knize generála Gameliha všechny “ Je to vysvětlení stejně prázdné Jako zamotané výklady Gameltnovy. Tajemství ústupu z Warndtu zůstává. Pouze Daladter, či spíše jeho svědomí by mohlo říct pravdu. Svědomí, které bylo t při jiných historických příležitostech rozděleno a osudově zmítáno protichůdnými snahami, z nichž nabyla vrchu zpravidla ta nejméně úspěšná, přotože nejméně morální. Což ostatně nejlépe víme u nás v Cechách. -vš hlas revoluce Ol