Hlas Revoluce, 1969 (XXII/1-51)

1969-10-10 / No. 40

DOKUMENTY Z OKUPAČNÍCH ARCHIVŮ Dne 17. května 1939 vydal „státní tajemník u říšského protektora“ fyarl Hermann Frank tuto dispozici, ozna­čenou jako „naléhavá“ pro všechny špičkové funkcionáře nacistické oku­pační moci v Praze: „Služební nástup mého osobního referenta. Dnešním dnem nastupuje službu jako můj osobní referent hauptsturmfůhrer SS, vládní rada dr. Gies. Osobni referent má své místo v mém předpokoji a lze ho dosáhnout na domácí lince 412. Především naři­zuji, aby všechna úřední podání a spisy, které mám dostat, procházely rukama mého osobního referenta. Vy­hradím si dobu, do níž se tyto mate­riály musí předkládat. Rovněž je tře­ba hlásit mému osobnímu referentu všechny osobní rozhovory a hlášení, aby je mohl zařadit podle stupně je­jich důležitosti do mé pracovní do­by..." Beydrichův exponent Kdo byl tehdy 371etý doktor Gies? V dochovaných písemnostech K. H. Franka od roku 1939 až do posled­ních dnů nacistické okupace není snad jediný spis, který by nebyl čten, hodnocen a parafován Giesovým drobným písmem, je mezi nimi i dlouhá řada různých záznamů, připo­mínek, hlášení, vyjádření a koncep­tů, sepsaných a zpracovaných tímto Frankovým nejblížším spolupracovní­kem a zahrnující všechny obory činnosti německých okupantů u nás, zejména pak vnitropolitický a policej­ní úsek. Je třeba říci, že Gies, předtím pra­covník nacistického sicherheitsdienstu (SD), přišel do Prahy jako exponent tehdejšího šéfa bezpečnostní policie v Berlíně Reinhards Heydricha. Po­tvrzuje to ostatně i dopis, který za­slal Frank v květnu 1939 říšskému ministru vnitra, v němž krátce ozna­moval, že Heydrich mu přidělil dr. Giese k osobnímu výkonu služby. Je zajímavé, že K. H. Frank, který jako henlelnovský poslanec ještě před ro­kem úzce spolupracoval na rozbití ČSR se šéfem nacistické špionážní služby admirálem vojenské Canari­­sem, měl před Heydrichem nesmírný respekt a Giese přijal na jeho „dopo­ručení“ s „otevřenou náručí“. Podle pozdějších výpovědí někte­rých bývalých pražských hitlerov­ských činitelů požíval dr. Gies u Franka neomezené důvěry až do konce. Stal se pro něho nepostrada­telným. Když Hitler jmenoval v roce 1943 K. H. Franka „německým stát­ním ministrem“, stal se Gies šéfem tohoto úřadu s téměř neomezenou pravomocí. Vždy platil jako v pozadí stojící „šedá eminence‘ř, bez jejíhož vědomí se v ministerstvu i v celém aparátu nacistů v „protektoráte“ ne­může nic důležitějšího přihodit. Udě­loval pokyny šéfům nacistické poli­cie stejně jako oberlandrátům. Jeho postavení jako „pevné a neotřesitel­né“ respektovali představitelé nacis­tické NSDAP a složek SS v českých zemích. Je pochopitelné, že v mnoha případech byl informován o různých otázkách dokonce lépe než Frank. Dovedl toho využít a Franka — po­kud to bylo třeba — náležitě ovlivňo­vat, pochopitelně, že nikoli k prospě­chu českého lidu. Přes své vlivné postavení byl však tak chytrý, že se uměl osobně vždy držet v pozadí. Náležel k úzkému kruhu Franko­vých spolupracovníků, s nimiž tento nejvyšší představitel nacistické oku­pační moci v českých zemích projed­nával všechna důležitá politická bezpečnostní opatření, tak těžce po­a stihující český národ. K tomuto „vůdcovskému kruhu“ patřil kromě Giese údajně ještě vedoucí německé ho pozemkového úřadu a zmocněnec pro upevňování němectví v protekto­ráte Standartenführer SS ing. Fi­scher, dále vedoucí II. oddělení (spra­vedlnosti) ve Frankově ministerstvu min. rada Krleser, velitel bezpečnost­ní policie a SD dr. Weimenn, vedou­cí ústředny sicherheitsdienstu v Pra­ze Jacobi a vedoucí IV. oddělení (tzv. kulturní politiky) v německém státním ministerstvu Standartenführer SS Wolf. Gies však byl mezi nimi nej­přednější. Z řady dokumentů je zřejmý jeho nenávistný postoj k českému lidu. Je­ho rukama procházely všechny úva­hy a plány nacistů na germanizaci a vyhlazení. Prosby a žádost o mi­lost u odsouzených k smrti doporu­čoval zamítnout. Smutně proslulý státní zástupce u německého státní­ho soudu v Praze Kurt Blaschtowit­­schka po osvobození vypověděl, že dr. Gies spolu s min. radou Krieserem a dr. Nüssleinem, vrchním státním zástupcem z Frankova ministerstva, požívali u Franka takové důvěry, že je zmocnil i k podpisování důleži­tých rozhodnutí, dokonce i žádostí o milost v jeho zastoupení. „Je mi známo — vypověděl dr. Blaschtowit­­schka — že Krieser i Gies a dr. Nüs­­slein požívali pověsti z lidského sta­noviska naprosto nepřístupných úřed­níků, takže jakákoliv intervence u jmenovaných i v případech, které za jiných okolností poskytovaly urči­tou dávku naděje, byla vyloučena.“ Mimořádně se osvědčil Dr. Robert Gies se narodil 17. 4. 1902 v Kolíně nad Rýnem. Vystudo­val práva a začátkem roku 1937 pře­šel jako scharführer SS ze státní správy v Schneidemühlu — bývalá provincie Posen-Westpreusen — do služeb SD. Rychle postupoval po žeb­říčku nacistických hodností. Když Heydrich působil v Praze jako pro­tektor, navrhl v dohodě s Frankem jeho mimořádné povýšení do funiice ministerského rady. Za stanného prá­va, po Heydrichově smrti dne 1. čer­vence 1942, důrazně intervenoval no­vý „zastupující říšský protektor“ Kurt Daluege v říšském ministerstvu vnitra za Giesovo povýšení. Státnímu tajemníku Pfundtnerovi tehdy napsal: „Ze své strany opětovně navrhuji, aby byl dr. Gies jmenován, min. ra­dou a‘ převzat do vedoucího štábu úřadu říšského protektora. Padlý Obergruppenführer SS Heydrich znal Giese a zařadil ho od r. 1937 na ve­doucí místa v SD. U mého státního tajemníka K. H. Franka zastává Gies od 15. 5, 1939 funkci personálního referenta, je tedy na politickém mís­tě hodném důvěry a zcela zvláštního významu a jako takový se mimořád­ně osvědčil. Tím je prokázáno, že po­litická spolehlivost tohoto úředníka je mimo jakoukoliv pochybnost. Také kancelář NSDAP nemá pochopitelně žádné námitky proti jeho jmenování. Jestliže Gies dosud nemohl nastoupit vojenskou povinnost, nestalo se tak jeho vinou. Může dokázat, že od ro­ku 1933 se ročně hlásil k výkonu vo­jenské služby, ale nemohl jako ne­postradatelný nastoupit..." je zapotřebí se zmínit, že státní ta­jemník Pfundtner z berlínského mi­nisterstva vnitra neměl mnoho chutí Giese povýšit a ve svém dopise Heydrichovi z dubna 1942 vyjádřil své námitky k návrhu na jmenování do funkce min. rady: připomínal, že Gies je poměrně mladý úředník, kte­rý byl již během války jednou mimo­řádně povýšen, dále upozorňoval, že dosud nenastoupil vojenskou službu a že v roce 1928/29 byl přívržencem klerikální strany centra. K Pfundtne­­rově dopisu zpracoval v červnu 1942 připomínky velitel bezpečnostní po­licie a SD v Praze Hort Böhme. Osiře odmítl všechny námitky a Frankovi kromě jiného napsal: „Jestliže Vy, ,jako bezprostřední představený Ober­sturmbannführers SS Giese, dále Obergruppenführer Heydrich jako nejextrémnější zástupce nacionáině socialistického stanoviska a kancelář NSDAP si toto povýšení přejí, pak ne­může státní tajemník Pfundtner se svým všeobecným výkladem odporo­, « vat. Svůj vztah k Heydrichovi vyjádřil Gies v dopise, který zaslal v červnu 1942, krátce po Heydrichově smrti svému příteli, pracovníku SD a unter­­sturmführerovi SS Matzatovi do Braunschweigu: „Bude Ti jasné, že /ztráta C. (značka, kterou v hlavním říšském bezpečnostním úřadě běžně používal Heydrich) už nemůže Dýt nahrazena. Bezpečnostní policie a SD utrpěly ránu, která potřebuje k pře­konání nejusilovnější energie každé­ho jednotlivce. Za těchto okolností Ti už nemohu radit, abys opustil své pracovní místo, nýbrž musíš jako my všichni zůstat především tam, kam Tě C. postavil“. „Uloupená možnost“ Když K. H. Frank v srpnu 1943 urgoval u Himmlera Giesovo pový­šení do hodnosti Standartenführers SS, oceňoval svého nejblížšího spo­lupracovníka těmito vřelými slovy: „Rád bych poznamenal, že Obersturm­bannführer dr. Gies vyslovil opětov­né přání, aby mu byla poskytnuta pří­ležitost k vojenskému nasazení. Ne­mohl jsem však jeho prosbě vyhovět, ježto jako můj osobní referent je prostě nepostradatelný. Dal jsem k dispozici — pokud to bylo možné — jiné pracovníky úřadů, které mně podléhají, ale u Giese jsem se pro to nemohl rozhodnout. Gies má na zá­kladě své činnosti v protektoráte od roku 1939 obsáhlé znalosti o míst­ních poměrech, takže jej momentálně není možné uvolnit pro vojenskou službu.“ Nebylo proto divu, že když byl dr. Gies v listopadu 1943 povýšen do hodnosti esesáckého plukovníka a zá­roveň obdržel prsten smrtihlava SS (SS Totenkopfring), zaslaly mu svá blahopřání a pozdravné dopisy též významné osobnosti z okolí Himmle­ra jako např. vedoucí hlavního bez­pečnostního úřadu dr. Kaltenbrunner, vedoucí hlavního rasového a osídlo­­vacího úřadu SS Hildebrant a další. Mezi pražskými gratulanty byl sa­mozřejmě i šéj pražského gestapa dr. Gerke. Frank nenadsazoval, jestliže Hlmm­­lerovi tvrdil, že Gies často vyslovo­val touhu nastoupit do vojenské služby, kterou si ovšem spíše předsta­voval jako „zajišťování německého zázemí“ v týlu fronty v duchu čin­nosti smutně proslulých policejních einsatzkommand. V dopise z června 1943, který zaslal svému bývalému kolegovi Gerhardu Landgrafovi, s nímž před příchodem do Prahy pra­coval v úřadovně SS ve Frankfurtu n. M., Gies napsal: „Naplňuje mě zvláštním zadostiučiněním, že Jste si zachoval svůj bezvadný nacionáině socialistický postoj. Velmi Vás ctí, že chcete zůstat věren bezpečnostní služ­bě (SD). Já sám dlím od roku 1939 v protektoráte a tím jsem byl olou­pen o každou možnost, abych se do­stal do nasazení. Velmi bych se byl radoval, kdybych mohl sestavit z vy­braných lidí komando a vést je na Západ nebo na Východ. Budete ml rozumět, jak je mi hořko, že obsaze­ní Lotrinska, Lucemburska a Bel­gie .. bylo provedeno bez mé vážená spolupráce ..." Jako fanatický nacista a esesák dychtil po tom, aby po vzoru zvlášt­ních policejních komand, rozlezlých po celé obsazené Evropě, mohl potí­rat „odpor v zádech německé fron­ty“. Když nemohl jinak, vybíjel v tom­to směru svoji energii v českých ze­mích. Gies dobře věděl ze spisů 1 od svých přátel o zločinech, které nacis­té v masovém měřítku páchali zejmé­na na obyvatelstvu východní a jiho­východní Evropy. Dobře znal i uplat­ňování forem fyzické likvidace bez soudního rozsudku (tzv. Sonderbe­­handíung). Tak např. písemně za­jišťoval v r. 1940 žádost K. H. Franka o likvidaci dvou českých občanů, kte­ří v roce 1938 jako vojáci čs. armá­dy prý zastřelili v Chebu dva němec­ké příslušníky. V jiném případě v květnu 1943 Gies kontroloval Fran­kovu žádost Himmlerovi, aby odve­tou za požár ostravského pracovního úřadu bylo možné popravit 20 ostrav­ských komunistů. (pokračování příště) Karel FREMUND Dr. Robert Gles STAVANGER A PARDUBICE ČTVRTSTOLETÍ PŘÁTELSTVÍ ODKOJÍM Z NORSKA A ČSSR Už od konce druhé světové války putují mezi Pardubicemi a severo­­norským přístavem Stavangerem do­pisy. Adresáty i odesílateli jsou FrantiSek Kubíček a Sverre Gaus­­land. Oba bývalí političtí vězňové z koncentračního tábora. FrantiSek Kubíček, dnes 65letý dů­chodce, byl zatčen gestapem v roce 1940. V červnu 1943 přibyl s trans­portem do Sachsenhausenu a byl za­řazen na odklizovací práce do Berlína- Lichtenfelde. V srpnu, po velkém bombardování, byl s částí komanda odvezen do Bad Saarow, asi 50 km východně od Berlína. Na podzim tam byli ze Sachsenhausenu přivezeni norští vězni, mezi nimi Sverre Gaus­­land, Per Aase a Gjert Smith, vSichni původem ze Stavangeru. Brzo navá­zali přátelství s českými vězni, ze­jména s Františkem Kubíčkem a Františkem Teplým. Často v rozho­voru s nimi říkali, že Čechoslováci jsou hned po Angličanech jejich nej­lepšími kamarády. A samozřejmě, že doSlo i k výměně adres. Po válce si začalt psát. Mezi Fran­tiškem Kubíčkem a Sverrem Gaus­­landem se rozvinula téměř pravidelná korespondence. Psali si řeči, kterou v koncentráku nenáviděli, ale kterou st přesto nejlíp rozuměli — německy. Pozdravy a přání vSeho nejiepSího na velikonoce a na vánoce, a mezi tím další dopisy se zprávami o sobě, o rodině i o společných známých. Loni pozvali Kubíčkovi Sverre Gaus­­landa do Československa. Ale omluvil se dopisem, že v továrně, ve které vracuie iako vedoucí účetní, se cosi předělává, a proto se nebude moci vzdálit. Letos v lednu se tedy dohodit, že Franttšek Kubíček přijede s man­želkou do Stavangeru. Bylo to radostné shledání, po 24 le­tech. Sverre Gausland měl dovolenou a čekal na nádraží s autem. Po čtyři dny pobytu ve Stavangeru o své hosty pozorně pečoval. Ukázal jim čtvrtmi­lionové město, zavezl je do přístavu i do okolních hor a pozval je na svoji :hatu. Per Aase pro ně uspořádal v kulturním domě, kde pracuje, se­tkání s novtnáři. Společně navštívili i lodního sýrojnlka Gjerta Smttha, který se právě zotavoval po úrazu. A samozřejmě, že zašli t k památní­ku, který Stavangerští postavili bo­jovníkům proti fašismu. Když se loučili, pozvali Kubíčkovi Sverre Gauslanda na návštěvu k nám. Termín si ještě upřesní dopisem. V posledním psaní, které nedávno spolu s fotografiemi došlo do Pardu­bic, je také sděleni, že Björn a Anne Idvanáctiletý syn a šestiletá dcerka Gauslandových I se stále vyptávají kde prý je „dědeček" z Českosloven­ska. František Kubíček o svém setkání vzpomíná s dojetím. Na pozornost, kterou je norští přátelé obklopili, na upřímnost a opravdovost jejich přá­telství. Překvapila jej vzorná čistota na ulicích i ve vlacích a silně na něj zapůsobil kontrast mezi drsností pří­rody a nezáludností, otevřeností a dů­věrou lidí k sobě navzájem. Snímek, který s obsažným článkem otiskl 21. července list Stavanger Aftenblad. Zleva: Sverre Gausland, Anna Kubíčková. František Kubiček a Per Aase. revete« E LJUBAV ©TJEMÄňl ZA LJUBAV Ze naše kulturní t bojové styky s jugoslávci jsou prastarého data, o tom není potřebí přesvědčovat nikoho, kdo jen trochu zná naše dějiny. Markantně se ukázaly v obou světových válkách, zejména v po­slední, kdy naši partyzáni spolu s jugoslávskými bojovali a umíra­li na různých místech. Při letošní enormní návštěvě Jadranu bylo dost příležitostí narazit na stopy spo­lečných bojů. Přišel jsem k nim také, když jsem hledal hroby svých předků na vojenském hřbi­tově v Pule. Za Rakouska tu byli pohřbíváni hlavně námořníci a příslušníci Arsenálu. Mezi sešlými starými náhrobky najdeme i dosít českých jmen. Hlavně nás však upoutá blíže k jižní bráně pomník nad hrobem dvou námořníků, Če­cha a Jthoslovana, jež láska k svo­bodě spojila i v hrobě. Český a italský nápis na vysokém kameni hlásá, že ‘tu leží František Kout­­ský a Ljubomír Kraus, kteří „se vzbouřili proti Rakousku-Uhersku a hrdinně vytrvali v odboji. Byli v Puljt 11. 5. 1918 zastřeleni." Nedaleko mt ukazuje chorvatský správce hřbitova s. Mijatovlč I od­dělení italských vojáků, padlých při vyhánění fašistů v poslední válce. Ve vznešeném rámci tma­vých cypřišů tu společně odpočí­vají druhové ve zbrani, kteří bo­jovali za lepši lidství na rozlič­ných bojových základnách. Prů­vodce mi při této návštěvě vyprá­věl i svůj bojový osud, který ho v Bosně u prvé srbské proletářské brigády spojil s českými bojovní­ky, na něž rád vzpomíná a rád by s nimi znovu navázal kamarád­ský styk. Byli prý to dobří hoši, Fr. fordán a jiní. Kdepak jsou a co dělají? Sltbuli, že se zeptám. Setkání v Jugoslávii potvrdila starou zkušenost, že bojové svaz­ky bývají nejpevnější a nejtrvalej­­ší. Bohumil Julius ČERNÍ

Next