Hlas Revoluce, 1969 (XXII/1-51)
1969-10-10 / No. 40
DOKUMENTY Z OKUPAČNÍCH ARCHIVŮ Dne 17. května 1939 vydal „státní tajemník u říšského protektora“ fyarl Hermann Frank tuto dispozici, označenou jako „naléhavá“ pro všechny špičkové funkcionáře nacistické okupační moci v Praze: „Služební nástup mého osobního referenta. Dnešním dnem nastupuje službu jako můj osobní referent hauptsturmfůhrer SS, vládní rada dr. Gies. Osobni referent má své místo v mém předpokoji a lze ho dosáhnout na domácí lince 412. Především nařizuji, aby všechna úřední podání a spisy, které mám dostat, procházely rukama mého osobního referenta. Vyhradím si dobu, do níž se tyto materiály musí předkládat. Rovněž je třeba hlásit mému osobnímu referentu všechny osobní rozhovory a hlášení, aby je mohl zařadit podle stupně jejich důležitosti do mé pracovní doby..." Beydrichův exponent Kdo byl tehdy 371etý doktor Gies? V dochovaných písemnostech K. H. Franka od roku 1939 až do posledních dnů nacistické okupace není snad jediný spis, který by nebyl čten, hodnocen a parafován Giesovým drobným písmem, je mezi nimi i dlouhá řada různých záznamů, připomínek, hlášení, vyjádření a konceptů, sepsaných a zpracovaných tímto Frankovým nejblížším spolupracovníkem a zahrnující všechny obory činnosti německých okupantů u nás, zejména pak vnitropolitický a policejní úsek. Je třeba říci, že Gies, předtím pracovník nacistického sicherheitsdienstu (SD), přišel do Prahy jako exponent tehdejšího šéfa bezpečnostní policie v Berlíně Reinhards Heydricha. Potvrzuje to ostatně i dopis, který zaslal Frank v květnu 1939 říšskému ministru vnitra, v němž krátce oznamoval, že Heydrich mu přidělil dr. Giese k osobnímu výkonu služby. Je zajímavé, že K. H. Frank, který jako henlelnovský poslanec ještě před rokem úzce spolupracoval na rozbití ČSR se šéfem nacistické špionážní služby admirálem vojenské Canarisem, měl před Heydrichem nesmírný respekt a Giese přijal na jeho „doporučení“ s „otevřenou náručí“. Podle pozdějších výpovědí některých bývalých pražských hitlerovských činitelů požíval dr. Gies u Franka neomezené důvěry až do konce. Stal se pro něho nepostradatelným. Když Hitler jmenoval v roce 1943 K. H. Franka „německým státním ministrem“, stal se Gies šéfem tohoto úřadu s téměř neomezenou pravomocí. Vždy platil jako v pozadí stojící „šedá eminence‘ř, bez jejíhož vědomí se v ministerstvu i v celém aparátu nacistů v „protektoráte“ nemůže nic důležitějšího přihodit. Uděloval pokyny šéfům nacistické policie stejně jako oberlandrátům. Jeho postavení jako „pevné a neotřesitelné“ respektovali představitelé nacistické NSDAP a složek SS v českých zemích. Je pochopitelné, že v mnoha případech byl informován o různých otázkách dokonce lépe než Frank. Dovedl toho využít a Franka — pokud to bylo třeba — náležitě ovlivňovat, pochopitelně, že nikoli k prospěchu českého lidu. Přes své vlivné postavení byl však tak chytrý, že se uměl osobně vždy držet v pozadí. Náležel k úzkému kruhu Frankových spolupracovníků, s nimiž tento nejvyšší představitel nacistické okupační moci v českých zemích projednával všechna důležitá politická bezpečnostní opatření, tak těžce poa stihující český národ. K tomuto „vůdcovskému kruhu“ patřil kromě Giese údajně ještě vedoucí německé ho pozemkového úřadu a zmocněnec pro upevňování němectví v protektoráte Standartenführer SS ing. Fischer, dále vedoucí II. oddělení (spravedlnosti) ve Frankově ministerstvu min. rada Krleser, velitel bezpečnostní policie a SD dr. Weimenn, vedoucí ústředny sicherheitsdienstu v Praze Jacobi a vedoucí IV. oddělení (tzv. kulturní politiky) v německém státním ministerstvu Standartenführer SS Wolf. Gies však byl mezi nimi nejpřednější. Z řady dokumentů je zřejmý jeho nenávistný postoj k českému lidu. Jeho rukama procházely všechny úvahy a plány nacistů na germanizaci a vyhlazení. Prosby a žádost o milost u odsouzených k smrti doporučoval zamítnout. Smutně proslulý státní zástupce u německého státního soudu v Praze Kurt Blaschtowitschka po osvobození vypověděl, že dr. Gies spolu s min. radou Krieserem a dr. Nüssleinem, vrchním státním zástupcem z Frankova ministerstva, požívali u Franka takové důvěry, že je zmocnil i k podpisování důležitých rozhodnutí, dokonce i žádostí o milost v jeho zastoupení. „Je mi známo — vypověděl dr. Blaschtowitschka — že Krieser i Gies a dr. Nüsslein požívali pověsti z lidského stanoviska naprosto nepřístupných úředníků, takže jakákoliv intervence u jmenovaných i v případech, které za jiných okolností poskytovaly určitou dávku naděje, byla vyloučena.“ Mimořádně se osvědčil Dr. Robert Gies se narodil 17. 4. 1902 v Kolíně nad Rýnem. Vystudoval práva a začátkem roku 1937 přešel jako scharführer SS ze státní správy v Schneidemühlu — bývalá provincie Posen-Westpreusen — do služeb SD. Rychle postupoval po žebříčku nacistických hodností. Když Heydrich působil v Praze jako protektor, navrhl v dohodě s Frankem jeho mimořádné povýšení do funiice ministerského rady. Za stanného práva, po Heydrichově smrti dne 1. července 1942, důrazně intervenoval nový „zastupující říšský protektor“ Kurt Daluege v říšském ministerstvu vnitra za Giesovo povýšení. Státnímu tajemníku Pfundtnerovi tehdy napsal: „Ze své strany opětovně navrhuji, aby byl dr. Gies jmenován, min. radou a‘ převzat do vedoucího štábu úřadu říšského protektora. Padlý Obergruppenführer SS Heydrich znal Giese a zařadil ho od r. 1937 na vedoucí místa v SD. U mého státního tajemníka K. H. Franka zastává Gies od 15. 5, 1939 funkci personálního referenta, je tedy na politickém místě hodném důvěry a zcela zvláštního významu a jako takový se mimořádně osvědčil. Tím je prokázáno, že politická spolehlivost tohoto úředníka je mimo jakoukoliv pochybnost. Také kancelář NSDAP nemá pochopitelně žádné námitky proti jeho jmenování. Jestliže Gies dosud nemohl nastoupit vojenskou povinnost, nestalo se tak jeho vinou. Může dokázat, že od roku 1933 se ročně hlásil k výkonu vojenské služby, ale nemohl jako nepostradatelný nastoupit..." je zapotřebí se zmínit, že státní tajemník Pfundtner z berlínského ministerstva vnitra neměl mnoho chutí Giese povýšit a ve svém dopise Heydrichovi z dubna 1942 vyjádřil své námitky k návrhu na jmenování do funkce min. rady: připomínal, že Gies je poměrně mladý úředník, který byl již během války jednou mimořádně povýšen, dále upozorňoval, že dosud nenastoupil vojenskou službu a že v roce 1928/29 byl přívržencem klerikální strany centra. K Pfundtnerově dopisu zpracoval v červnu 1942 připomínky velitel bezpečnostní policie a SD v Praze Hort Böhme. Osiře odmítl všechny námitky a Frankovi kromě jiného napsal: „Jestliže Vy, ,jako bezprostřední představený Obersturmbannführers SS Giese, dále Obergruppenführer Heydrich jako nejextrémnější zástupce nacionáině socialistického stanoviska a kancelář NSDAP si toto povýšení přejí, pak nemůže státní tajemník Pfundtner se svým všeobecným výkladem odporo, « vat. Svůj vztah k Heydrichovi vyjádřil Gies v dopise, který zaslal v červnu 1942, krátce po Heydrichově smrti svému příteli, pracovníku SD a untersturmführerovi SS Matzatovi do Braunschweigu: „Bude Ti jasné, že /ztráta C. (značka, kterou v hlavním říšském bezpečnostním úřadě běžně používal Heydrich) už nemůže Dýt nahrazena. Bezpečnostní policie a SD utrpěly ránu, která potřebuje k překonání nejusilovnější energie každého jednotlivce. Za těchto okolností Ti už nemohu radit, abys opustil své pracovní místo, nýbrž musíš jako my všichni zůstat především tam, kam Tě C. postavil“. „Uloupená možnost“ Když K. H. Frank v srpnu 1943 urgoval u Himmlera Giesovo povýšení do hodnosti Standartenführers SS, oceňoval svého nejblížšího spolupracovníka těmito vřelými slovy: „Rád bych poznamenal, že Obersturmbannführer dr. Gies vyslovil opětovné přání, aby mu byla poskytnuta příležitost k vojenskému nasazení. Nemohl jsem však jeho prosbě vyhovět, ježto jako můj osobní referent je prostě nepostradatelný. Dal jsem k dispozici — pokud to bylo možné — jiné pracovníky úřadů, které mně podléhají, ale u Giese jsem se pro to nemohl rozhodnout. Gies má na základě své činnosti v protektoráte od roku 1939 obsáhlé znalosti o místních poměrech, takže jej momentálně není možné uvolnit pro vojenskou službu.“ Nebylo proto divu, že když byl dr. Gies v listopadu 1943 povýšen do hodnosti esesáckého plukovníka a zároveň obdržel prsten smrtihlava SS (SS Totenkopfring), zaslaly mu svá blahopřání a pozdravné dopisy též významné osobnosti z okolí Himmlera jako např. vedoucí hlavního bezpečnostního úřadu dr. Kaltenbrunner, vedoucí hlavního rasového a osídlovacího úřadu SS Hildebrant a další. Mezi pražskými gratulanty byl samozřejmě i šéj pražského gestapa dr. Gerke. Frank nenadsazoval, jestliže Hlmmlerovi tvrdil, že Gies často vyslovoval touhu nastoupit do vojenské služby, kterou si ovšem spíše představoval jako „zajišťování německého zázemí“ v týlu fronty v duchu činnosti smutně proslulých policejních einsatzkommand. V dopise z června 1943, který zaslal svému bývalému kolegovi Gerhardu Landgrafovi, s nímž před příchodem do Prahy pracoval v úřadovně SS ve Frankfurtu n. M., Gies napsal: „Naplňuje mě zvláštním zadostiučiněním, že Jste si zachoval svůj bezvadný nacionáině socialistický postoj. Velmi Vás ctí, že chcete zůstat věren bezpečnostní službě (SD). Já sám dlím od roku 1939 v protektoráte a tím jsem byl oloupen o každou možnost, abych se dostal do nasazení. Velmi bych se byl radoval, kdybych mohl sestavit z vybraných lidí komando a vést je na Západ nebo na Východ. Budete ml rozumět, jak je mi hořko, že obsazení Lotrinska, Lucemburska a Belgie .. bylo provedeno bez mé vážená spolupráce ..." Jako fanatický nacista a esesák dychtil po tom, aby po vzoru zvláštních policejních komand, rozlezlých po celé obsazené Evropě, mohl potírat „odpor v zádech německé fronty“. Když nemohl jinak, vybíjel v tomto směru svoji energii v českých zemích. Gies dobře věděl ze spisů 1 od svých přátel o zločinech, které nacisté v masovém měřítku páchali zejména na obyvatelstvu východní a jihovýchodní Evropy. Dobře znal i uplatňování forem fyzické likvidace bez soudního rozsudku (tzv. Sonderbehandíung). Tak např. písemně zajišťoval v r. 1940 žádost K. H. Franka o likvidaci dvou českých občanů, kteří v roce 1938 jako vojáci čs. armády prý zastřelili v Chebu dva německé příslušníky. V jiném případě v květnu 1943 Gies kontroloval Frankovu žádost Himmlerovi, aby odvetou za požár ostravského pracovního úřadu bylo možné popravit 20 ostravských komunistů. (pokračování příště) Karel FREMUND Dr. Robert Gles STAVANGER A PARDUBICE ČTVRTSTOLETÍ PŘÁTELSTVÍ ODKOJÍM Z NORSKA A ČSSR Už od konce druhé světové války putují mezi Pardubicemi a severonorským přístavem Stavangerem dopisy. Adresáty i odesílateli jsou FrantiSek Kubíček a Sverre Gausland. Oba bývalí političtí vězňové z koncentračního tábora. FrantiSek Kubíček, dnes 65letý důchodce, byl zatčen gestapem v roce 1940. V červnu 1943 přibyl s transportem do Sachsenhausenu a byl zařazen na odklizovací práce do Berlína- Lichtenfelde. V srpnu, po velkém bombardování, byl s částí komanda odvezen do Bad Saarow, asi 50 km východně od Berlína. Na podzim tam byli ze Sachsenhausenu přivezeni norští vězni, mezi nimi Sverre Gausland, Per Aase a Gjert Smith, vSichni původem ze Stavangeru. Brzo navázali přátelství s českými vězni, zejména s Františkem Kubíčkem a Františkem Teplým. Často v rozhovoru s nimi říkali, že Čechoslováci jsou hned po Angličanech jejich nejlepšími kamarády. A samozřejmě, že doSlo i k výměně adres. Po válce si začalt psát. Mezi Františkem Kubíčkem a Sverrem Gauslandem se rozvinula téměř pravidelná korespondence. Psali si řeči, kterou v koncentráku nenáviděli, ale kterou st přesto nejlíp rozuměli — německy. Pozdravy a přání vSeho nejiepSího na velikonoce a na vánoce, a mezi tím další dopisy se zprávami o sobě, o rodině i o společných známých. Loni pozvali Kubíčkovi Sverre Gauslanda do Československa. Ale omluvil se dopisem, že v továrně, ve které vracuie iako vedoucí účetní, se cosi předělává, a proto se nebude moci vzdálit. Letos v lednu se tedy dohodit, že Franttšek Kubíček přijede s manželkou do Stavangeru. Bylo to radostné shledání, po 24 letech. Sverre Gausland měl dovolenou a čekal na nádraží s autem. Po čtyři dny pobytu ve Stavangeru o své hosty pozorně pečoval. Ukázal jim čtvrtmilionové město, zavezl je do přístavu i do okolních hor a pozval je na svoji :hatu. Per Aase pro ně uspořádal v kulturním domě, kde pracuje, setkání s novtnáři. Společně navštívili i lodního sýrojnlka Gjerta Smttha, který se právě zotavoval po úrazu. A samozřejmě, že zašli t k památníku, který Stavangerští postavili bojovníkům proti fašismu. Když se loučili, pozvali Kubíčkovi Sverre Gauslanda na návštěvu k nám. Termín si ještě upřesní dopisem. V posledním psaní, které nedávno spolu s fotografiemi došlo do Pardubic, je také sděleni, že Björn a Anne Idvanáctiletý syn a šestiletá dcerka Gauslandových I se stále vyptávají kde prý je „dědeček" z Československa. František Kubíček o svém setkání vzpomíná s dojetím. Na pozornost, kterou je norští přátelé obklopili, na upřímnost a opravdovost jejich přátelství. Překvapila jej vzorná čistota na ulicích i ve vlacích a silně na něj zapůsobil kontrast mezi drsností přírody a nezáludností, otevřeností a důvěrou lidí k sobě navzájem. Snímek, který s obsažným článkem otiskl 21. července list Stavanger Aftenblad. Zleva: Sverre Gausland, Anna Kubíčková. František Kubiček a Per Aase. revete« E LJUBAV ©TJEMÄňl ZA LJUBAV Ze naše kulturní t bojové styky s jugoslávci jsou prastarého data, o tom není potřebí přesvědčovat nikoho, kdo jen trochu zná naše dějiny. Markantně se ukázaly v obou světových válkách, zejména v poslední, kdy naši partyzáni spolu s jugoslávskými bojovali a umírali na různých místech. Při letošní enormní návštěvě Jadranu bylo dost příležitostí narazit na stopy společných bojů. Přišel jsem k nim také, když jsem hledal hroby svých předků na vojenském hřbitově v Pule. Za Rakouska tu byli pohřbíváni hlavně námořníci a příslušníci Arsenálu. Mezi sešlými starými náhrobky najdeme i dosít českých jmen. Hlavně nás však upoutá blíže k jižní bráně pomník nad hrobem dvou námořníků, Čecha a Jthoslovana, jež láska k svobodě spojila i v hrobě. Český a italský nápis na vysokém kameni hlásá, že ‘tu leží František Koutský a Ljubomír Kraus, kteří „se vzbouřili proti Rakousku-Uhersku a hrdinně vytrvali v odboji. Byli v Puljt 11. 5. 1918 zastřeleni." Nedaleko mt ukazuje chorvatský správce hřbitova s. Mijatovlč I oddělení italských vojáků, padlých při vyhánění fašistů v poslední válce. Ve vznešeném rámci tmavých cypřišů tu společně odpočívají druhové ve zbrani, kteří bojovali za lepši lidství na rozličných bojových základnách. Průvodce mi při této návštěvě vyprávěl i svůj bojový osud, který ho v Bosně u prvé srbské proletářské brigády spojil s českými bojovníky, na něž rád vzpomíná a rád by s nimi znovu navázal kamarádský styk. Byli prý to dobří hoši, Fr. fordán a jiní. Kdepak jsou a co dělají? Sltbuli, že se zeptám. Setkání v Jugoslávii potvrdila starou zkušenost, že bojové svazky bývají nejpevnější a nejtrvalejší. Bohumil Julius ČERNÍ