Hlas Revoluce, 1970 (XXIII/1-52)

1970-09-26 / No. 39

ß% B yLE .JSME SAMI? Mnichovský diktát Československu se někdy taká označuje jako Čes­koslovenská kapitulace. Ačkoliv jsme měli dobře vyzbrojenou armádu, dobře opevněné bránice, provedenou mobilizaci a skvělého ducha ob­rany v ozbrojených i mvilních složkách obyvatelstva. Měli' jsme spo­jeneckou smlouvu s Francii a ji podmíněnou smlouvu i se Sovětským svazem, jak to tedy by'o? Proč j«>ne se nebránili? Kdo tehdá kapitu­loval? Kapitulovala vládnoucí huržoasie. Proti vlastním ústavním záko­nům. které chránily celistvost republiky. Před svým spojencem v Paříži, před agresorem v Berlíně. Ale předevtím před svým vlastním národem. Jednou provždy prohrála boj o charakter československého státu. Aby se však tato prohra před dějinami zdála omluvitelná, rozšířila sama pověst o tom, že nás všichni spojenci opustili, že jsme stáli proti fašistickému Německu sami. Ve skutečnosti kapitulovaly vlády imperia­listických mocností, do jejichž područí se odevzdala i vláda čs. bur­­žnasie. Sovětský svaz byl vázán dvěma podmínkami: jen v případě, pomůže-li Francie a v dohodě s ní (tak si čs. huržnasie pojistila čs. so­větskou smlouvu), nebo i bez Francie, požádá-li o to vláda CSR jako člěn Společnosti národů. Nejlépe o tom věděl president dr. E. Beneš. Na jeho sondu přišla z Moskvy odpověď: „Na Benešovu otázku, zda Sovětský svaz podle smlouvy poskytne Ceskolovensku pomoc, jestliže Francie mu zůstane věrna a rovněž poskytne pomoc, můžete dát jmé­nem vlády Sovětského svazu kladnou odpověď: stejně kladně můžete odpovědět i na druhou otázku Benešovu, zda SSSR pomůže Českosloven­sku jako člen Společnosti národů na základě 16. a 17. článku, jestliže se Beneš v případě německého útoku obrátí k Radě SN se žádostí o po­užití těchto článků.“ Jak známo Beneš se neobrátil o pomoc a nikterak to nezatajoval. Vedle řady pozitivních faktů, jako byly protesty pracu­jících v Anglii, ve Francii a v celém světě proti znásilnění Českoslo­venska, jako byly slabé politické i vojenské stránky v samém Německu — jsme měli opravdového spojence, jehož zásah v té chvíli by vyvážil sebevětší drzost a vyděračství Hitlera. Sami jsme tedy nebyli. Sama zůstala — proti naprosté většině obou národů — československá bur­­žoásní vláda. Byl to její definitivní rozchod s lidem. Sovětský svaz také mnichovskou dohodu nikdy neuznal. Vystupoval na mezinárodních fórech proti ni již tenkrát, za války i po ní. Nová smlouva o přátelství, uzavřená v letošním roce mezi CSSR a SSSR toto stanovisko věrného přítele vyjadřuje naprosto jasně a nepřipouští žádné podmíněnosti, se kterou tenkrát vláda kapitalistického Československa spekulovala a pro­hrála. Dr. GLOZATOR Dr. Edvard Beneš: PAMĚTI Několikeré důrazné pokusy sovět­ské diplomacie, která v kritických momentech celé této doby až do Mnichova usilovala o společnou schůzku vojenských odborníků z ge­nerálních štábů k výměně názorů o společné obraně evropského Výcho­du a Západu proti útoku fašistických velmocí a k níž jsme my podle mých výslovných instrukcí vždy byli ochot­ni a naprosto připraveni, neměli ni­kdy u Francouzů, Angličanů aj. až do konce září 1938 úspěch. Tak i po stránce vojenských pří­prav k přímé obraně proti nacistic­kému útoku zůstávali jsme v září ro­ku 1938 se Sovětským svazem na­prosto sami, znajíce při tom stav svých vzájemných příprav mravních, politických i vojenských a znajíce celkem dobře také stav těchto pří­prav jak evropského Západu, tak i na­cistického Německa a fašistiské Itálie. Evropa byla v této chvíli po každé stránce zralá, aby přijala bez hlesu diktát berchtesgadenského kaprála. A když se Československo v zářijo­vých jednáních s našimi Němci dik­tátu tomu rozhodně vzepřelo, do­stalo 19. září 1938 od vlády britské a francouzské nejprve společnou no­tu, rozhodně nás vyzývající, abychom přijali návrh kapitulace, v podstatě smluvený napřed mezi Hitlerem a Chamberlainem 15. září v Berchtes­­gadenu. Když jsme i to odmítli, došlo od Francie a Anglie 21. září ultima­­tivnf vyzvání s důraznými osobními zákroky jejich vyslanců u mne v noci v Praze, odevzdané později i písemně, že, nepřijmeme-li jejich plán na od­stoupení tak zv. sudetského území, ponechají nás osudu, který jsme si prý sami připravili. Do války s Ně­meckem však rozhodně jen „pro udr­žení' sudetských Němců v Českoslo­vensku“ nepůjdou. Bylo až bolestně málo těch ve Francii a Anglii, kteří tehdy chápali, že šlo pro Evropu o něco mnohem vážnějšího nežli, o udržení tzv. sudetských Němců v Československu britský a francouzský premiér kapituloval Hrálo se o Československo a bez jeho účasti Mnichov, 29. září 1938 Hitler inkasoval za asistence fašistického dučeho Mussoliniho @1 hlas revoluce 39/70 Z DOPISU VYSLANCE SSSR V ČSR Zvláště veik* pochybnosti o sku­tečných Benešových záměrech jsem pocítil, kdyt se mnou mluvil jit o hit­lerovském memorandu a k němu přt­­loiené mapě oblastí, ktere Hitler hod­lá okupovat 1. října A tváří v tvář tomuto jit naprosto zřejmému ohrože­ní samotné existence Československa, Beneš t nadále filosofoval a pronášel úvahy o tom. že si nikdy nevezme na sebe odpovědnost za zahájení nové světové války, že první výstřel musí vyjít z Německa a že hlavní obtíž je v tom. že Hitler to neudělá. Jako by v té době již netekla krev v Sude těch a jako by násilí, jehož se na Československu dopuštěn všichni, po­čínaje Hitlerem a konče Daladierem, nebylo dostatečným důvodem vzepřít se a brání se. Avšak )á jsem se po­chopitelně zdržel jakékoli kritiky Be­neše a stále jsem pouze hrál úlohu prostředníka pro sdělování jeho infor­mací do Moskvy. Vysvětluji si toto Benešovo chování týmž sociálním strachem, jímž jsou nakaženi a jímž se řídí i jiní „míro­­tvorci" v Evropě. Beneš se bojí mas. jestliže dříve často a dokonce ochotně mluvil o tom, že v nejhorším se obrátí k lidu a že ho lid podpoří, pak se posledním období začal tohoto lidu bát. 29. září 1938. S. ALEXANDROVSKIJ Mírové hlasy z Německa Mezinárodní den boje proti fašismu měl značný ohlas především v Němec ké demokratické republice, jen v Ber líně manifestovalo za slunného neděl ního dopoledne na 120 000 obyvatel. Byly přítomny i delegace antifašistic­kých organizací ze 13 zemí. Velké mí­rové a antifašistické shromážděni by­lo i v Lipsku a v dalších městech NDR. Na všech památných místech a v bý­valých koncentračních táborech byly uspořádány vzpomínková piety a po loženy věnce. Ludwig Einicke, člen předsednictva Výboru protifašistic­kých bojovníků v NDR napsal v Neues Deutschland: ..To vše svědčí o hlubokých změ­nách. kterých dosáhli němečtí anlifa­­šisté spolu s ostatním obyvatelstvem na půdě země, ze které kdysi fašismus rozpoutal svou zločineckou válku.“ Zdůraznil, že po 25 letech se úspěšně rozvíií antifašistická solidarita v du­chu proletářského internacionalismu, tak jak k ní byly položeny přesvědči­véj základy v koncentračních táborech, v ilepálním odboji a na všech protifa­šistických frontách. fe zvláště pozitivním úkazem, že se tyto antifašistické tradice stávaií váž­nou záštitou boje za mír pro/ mladé li­di, kteří se v tak hojném počtu mani­festací účastní. Západoněmecké osobnosti pro evropskou bezpečnost Více než 100 západoněmeckých [představitelů kulturního, odborářské­ho a .politického života vyzvalo veřej­nost, aby pořádala 10. a 11. října ma­nifestace na podporu svolání konfe­rence o evropské bezpečnosti. Ve Frankfurtu n. M. bude mít na poradě o evropské bezpečnosti referát profe­sor pro vědeckou politiku dr. Eugen Kogon z Darmstadtu. Semináře mají přispět k tomu, aby se vyloučilo ne­bezpečí vojenských konfliktů v Evro­pě a realizovaly se konkrétní kroky k trvalé a všestranné mírové spolu­práci mezi všemi evropskými zeměmi. V duchu smlouvy mezi SSSR a NSR jsou prakticky všechny hlavní pre­kážky odstraněny a na pořad dne mohou nastoupit jednání o konsoli­daci trvalého mírového stavu v Evro­pě. Spolková vláda si může být jista — praví se dále ve výzvě, že na této cestě nalezne podporu naprosté vět­šiny národa. Konference o bezpeč­nosti by měla také být jasnou a ráz­nou odpovědí na řádění nacionalistic­kých živlů, které žijí právě z mezi­národního napětí. Tento anachronis­­mus z politiky vlády NSR by měl být konečně odstraněn. Také v Německé spolkové republi­ce zvedli antifašisté a členové Svazu pronásledovaných nacismem svůj h%s na obranu míru a proti revanšistic­­kým provokacím. Velká mírová mani­festace byla uspořádána na hřbitově ve Stukenbrocku, kde je pochováno na 65 000 sovětských zajatců, kteří zde přišli o život. Před sovětskými hosty, mezi nimiž byl i velvyslanec v Bonnu s. Carapkin, defilovalo přes 6000 lidí — každý z nich nesl deset květů, aby je položil na hroby čest­ného hřbitova. Manifestace se stala výrazem solidarity a přátelské mí­rové spolupráce se Sovětským sva­zem. Byl odtud odeslán apel na bun­­destag, aby ratifikoval smlouvu o zřeknutí se násilí mezi SSSR a NSR a na spolkovou vládu, aby vyslovila souhlas se svoláním konference o evropské bezpečnosti, kde by oba německé stáfy zasedly jako rovný s rovným. Řečníci označovali smlou­vu mezi NSR a SSSR „jako velkou příležitost pro Německou spolkovou republiku, kdy by mohla sehrát no­vou a důležitou roli v Evropě.” Po dva­ceti letech revanšistické politiky vlá­dy CDU/CSU by se mohla stát výcho­diskem z neblahé tradice do promě­ny země v mírumilovný stát a demo­kratický pokrok. Bezpečnost pro ná­rod si ovšem žádá i opravdový obrat vztahů NSR k socialistickým státům a především k NDR. Pokud Brandtova vláda ovšem podporuje agresi, zvyšu­je vydání na zbrojení a i ve vlastní zemi štve proti komunismu — nemů­že to být zatím nic jiného než důkaz, že mocné finanční a zbrojařské sku­piny mají neustále vliv na politiku spolkové vlády. -Ü­65000 KVĚTŮ PRO HROBY VE STUKENBROCKU BÍLÉ KRIZE — RUDÉ ROŽE, to byl symbol mnoha pietnich shromáždění na památných místech protifašistického boje a utrpení v NDR. MÍSTO ZBROJENÍ UŽITEČNÉ REFORMY Západoněmecký Svaz pronásledo­vaných nacismem (VVN se ujímá velké mírové iniciativy. Požaduje ko­nečnou ratifikaci smlouvy mezi Ně­meckou spolkovou republikou a So­větským svazem, kterou považuje pro německý národ za velkou šanci. Zřeknutí se násilí musí také zname­nat drastické snížení rozpočtových částek na zbrojení. Kancléř Brandt prohlásil, že sezóna letošního parla­mentního podzimu bude ve znamení počátku dalekosáhlých reforem. Vý­daje spolkové republiky přesáhnou sto miliard marek. Proč ale téměř jednu čtvrtinu mají pohltit částky na neproduktívni zbrojení? Na pořad dne by se měly konečně dostat to­lik potřebné reformy na poli sociál a ním. v bytové výstavbě, ve školství ve vědeckotechnických oborech. Předseda VVN dr. Josef Rossaint pozval významné osobnosti veřejného života z Belgie, Lucemburska Francie k otevřené výměhě názorů a na mezinárodní forum. Očekávají se další konkrétní podněty pro upevnění evropské bezpečnosti, zmírněni na­pětí mezi národy a pro rozvoj mí­rové spolupráce v Evropě. JXXXXXXXXXVXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXVXXXXXXXXXX^XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXVXXXXXXXXXVXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXVXXXXNXXXXXXXX Ekonomická základna neofašismu v NSR Je známo, že Friedrich Flick patřil k nejvýznamnčjšim finančníkům hitle­rovského fašismu. Před r. 1933 využíval svého mocného hospodářského vlivu, k tomu, aby spolu s jinými vlivnými monopolisty urovnal cestu Hitlerovi a připravoval druhou světovou válku. Za války pak docilovaly Flickovy koncer­ny ohromné zisky bezohledným vykořistováním vězňů koncentračních táborů. Dnes je „Verwaltungsgesellschaft für industrielle Unternehmungen Friedrich Flick-GmbH“ největším zbrojním koncernem v západním Ně­mecku. Je v úzkém spojení s fašistic­kým pravicovým kartelem pod vede­ním F. J. Strausse. I jiné západoně­mecké velkokoncerny jako Quandt, Messerschmitt-Bölkow a Siemens mají v Bavorsku své ekonomické pozice a zbrojní základny. Otto Andreas Friedrich, osobně ručící společ­ník Flickova koncernu, je ve vedení západoněmeckého Průmyslového sva­zu (B. D. I.). Ke koncernu Flick ná­leží také vlivný závod Daimler-Benz. Jeden z šéfů tohoto závodu Hans Mar­tin Schleyer je místopředsedou Svazu zaměstnavatelů (Arbeitsgeber­verband — B. D. A.). Slučování zbrojních firem s militarismem Slučování moct a zájmu zbrojních firem s vojenskou hierarchií vytváří v NSR nové, mír a svobodu ohrožují­cí formy. V odbočkách velkých zbrojních fi­rem se to hemží bývalými důstojníky. Jsou sem nasazováni jako „vojenské spojky“. Zde několik příkladů: Sieg­fried W e s t p h a 1, generál jezdec­tva m. s. se stal ředitelem Rheinische Stahlwerke (Rýnské ocelárny); gene­rál letectva m. s. Dieter P e 11 z při­jal vlivnou vedoucí pozici u koncernu Siemens; plukovník gen. štábu m. s. Sauerbruch se stal členem před sednictva firmy „Mobil Oil AG““; ge nerálmajor m. s. Lothar von Heine mann zastupuje v Bonnu firmu „Allgemeine deutsche * Phillips-Indu­strie AG“; generálmajoi Hentz hájí zájmy firmy „Boing International Corporation“; generál letectva m. s. P a n i t z k i je předsedou poradního sboru firmy „Europavia“; plukovník gen. štábu m. s. S c h v a r z je porad­cem firmy „Conti—Flug AG“; plukov­ník Schweinshagen je vojen­ským poradcem firmy Powell & Co. Schweinshagen bv! Dředtím v letec­kém úřadě pro pátrací a záchrannou službu. Státní tajemník a pověřenec pro techniku a zabezpečení v západoně­­meckém min. obrany, Ernst Wolf Mommsen byl za Hitlerovy vlády Hauptabteilungsleiter v ministerstvu pro zbrojení. Za druhé světové války byl zodpovědný za přísun zbraní ne frontu. K zvláštnímu štábu zbrojního hospodářství patří vedle Mommsena ještě další vlivní zástupci monopolní­ho kapitálu. Ze skutečností, žfe západoberlínský předseda CDU Lorenz pozval před­sedu CSU Franze Josefa Strausse k dalším politickým pohovorům do zá­padního Berlína, je zřejmé, že se Straussova strana vměšuje v západ­ním Berlíně a tak posiluje provokač­ní politiku vůči NDR. Pod nadpisem „Nejnebezpečnější muži Evropy“ pranýřoval tyto dny ča­sopis švédské odborové centrály „Aftonbladet“ předsedu CSU Franze Josefa Strausse a západoněmecké­ho tiskového krále Axela Springera jako vedoucí exponenty západoněmec­ké revanšistické politiky. Jsou prý a v úzkém spojení s britským rasistou konzervativním posiaticem Eno­­chem Powellem a s ultrareakčním politikem v Severním Irsku, Janem Paisleym. V polovině letošního roku dleli ve­doucí funkcionáři Svazu vypuzených a landmannšaftů Becher, Czaja a Hupka v USA. aby tam vedli po­rady se svými politickými přáteli a spojenci, jak pokračovat v politice studené války a aby zjistili, jakou podporu mohou očekávat landmann­­šafty a pravicový kartel pod vedením Franze Josefa Strausse při svém úto­ku proti zabezpečení míru v Evropě, od reakčních sil v USA. V Bávorsku bylo zřízeno revanšis­tické centrum. Nese krycí označení „Sudetendeutsche Stiftung“ (Sudeto­­německá nadace) a slouží pravicové­mu kartelu. Bavorský ministerský předseda Alfons Goppel (CSU) pře­dal „sudetoněmeckému landmannšaf­­tu“ text příslušného, bavorským zem­ským sněmem jednohlasně přijatého zákona. Této revanšistické nadaci da­lo Bavorsko k dispozici prozatím 200 000 marek. Předsedou „Sudetoně­­meckého landmannšaftů“ je pověstný nacista Franz Böhm. „Nadace“ má za úkol mezi západoněmeckou mlá­deží propagovat učení o revanšismu a národní nenávisti. Nutnost odboje proti pravicovým silám Ministerská rada NDR říká ve svém prohlášení k uzavření smlouvy mezi SSSR a NSR toto: „Sám spolkový kancléř Willy Brandt prohlásil, že jde nyní o to, co se z této smlouvy udělá. To závisí přede­vším na tom, zda západoněmecký lid překoná odpor pravicových sil proti této smlouvě a dojde k poznání, že pravicové síly nemohou občanům NSR poskytnout žádnou reálnou politickou alternativu. Odpor pravicových sil proti této smlouvě neznaníená nic ji­ného, než udržování trvalého napětí, a snahu pokusit se o vyvolání vojen­ského konfliktu, jakmile tyto síly na­budou přesvědčení, že jim to politic­ká situace ve světě dovolí.“

Next