Hlas Revoluce, 1971 (XXIV/1-52)

1971-01-16 / No. 3

ROČNÍK 25 CENA 80 hal 16. 1. 1971 TfDENlK ČESKÉHO SVAZU PROTIFAŠISTICKÝCH BOJOVNÍKU Novoroční anketa Hlasu revoluce Redakce Hlasu revoluce se obrátila na některé veřejné čini­tele a pracovníky Českého svazu protifašistických bojovníků a požádala je na prahu nového roku 1971 o odpověď na několik otázek: 1. Co pokládáte za nejvýznamnější v Činnosti našeho svazu v roce 1970? 2. Co by podle vašeho názoru mál Hlas revoluce napříště a) otiskovat v menü míře? b) naopak ve větším rozsahu? 3. Která z tradic protifašistického boje by podle Vašeho názoru zasluhovala v Hlasu revoluce důkladnější osvětlení? 4. Jaké formy výchovy mládeže v duchu tradic protifašistického hnutí po­važujete za nejúčinnější? A proč? Odpovídá: Josef Pašek, generální tajemník ÜV CSPB Rok 1970 byl nejen ve znamení pokračování očisty vrcholných orgánů v CSPB, ale diferenciace pokračovala i v nižších složkách. Přitom naše orga­nizace v r. 1970 svými akcemi i celou činností dokázala, že zcela upřímně chce napomáhat Komunistické straně Československa v konsolidačním pro­cesu. Důkazem toho jsou zdařilé kampaně k Mezinárodním pamětním dnům odboje, 25. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, Sloven­skému národnímu povstání, Týdnu boje proti fašismu a válce i Měsíci československo-sovětského přátelství. Byly to desetitisíce lidí — z toho velká část mládeže — ke kterým jsme hovořili. Došlo znovu k utužení bratrských vztahů s odbojáři druhých zemí, především Sovětského svazu. Jen v rámci 25. výročí osvobození bylo našimi organizacemi pozváno na 800 předních odbojářů z různých zemí. Celý tento zdravý pohyb v našem svazu byl zakon­čen výročními členskými schůzemi místních organizací. Je ke cti Hlasu revoluce, že zvláště poslední dobou plně napomáhal a po­liticky se angažoval za naplnění usnesení plenárních zasedání ústředního výboru ČSPB a usnesení stranických orgánů i orgánů Národní fronty. Rok 1971, který je pro nás rokem 50. výročí založení Komunistické strany Československa, bude pro naše funkcionáře další příležitostí, aby dokázali, nakolik chceme slova naplnit činy. Chceme soustavně zvyšovat politickou aktivitu. Začátkem ledna bude celosvazová porada předsedů okresních výborů ČSPB, ke konci ledna zasedání ústředního výboru ČSPB, v první pclovině února celostátní seminář k 50. výročí založení KSČ. V lednu začínají také naše nejdůležitější vnitrosvazové akce — okresní konference. Hlas revoluce bude tedy mít dost příležitostí k tomu, aby toto všechno svým čtenářům přiblížil, a také zpětně zaznamenal od svých čtenářů ohlasy na celou kampaň, řízenou ústředním výborem ČSPB. Čemu bude muset být věnována stále větší a konkrétní pomoc — a to jak svazových orgánů, tak i Hlasu revoluce — je působení na mladé lidi v šíře­ní revolučních boiových tradic, ve výchově k socialistickému vlastenectví i k internacionálním vztahům. Zkušenosti, které v tomto nabyla naše dele­gace, která byla v minulých dnech hostem ústředního Komitétu veteránů války v Moskvě, jsou pro nás cenným materiálem, který nesmí zapadnout. Sovětští soudruzi v tom udělali takový kus práce, že nepoužít jejich příkladů, by znamenalo nepochopit. Rok 1971 musí být pro nás pro všechny, kteří to myslíme poctivě, příleži­tostí k nesmlouvavému vypořádání se s posledními zbytky rozkladných sil, které se ještě různými způsoby snaží narušit jednotnou odbojářskou organi­zaci. Na druhé straně musíme do aktivní práce zapojit všechny složky odboje. Nesmí docházet k tříštění zájmů, ale společně naplňovat usnesení stranických orgánů, z kterých budou vycházet 1 naše závěry. Zcela upřímně v zájmu všech našich členů i v zájmu celé společnosti, v zájmu toho, co jsme v r. 1970 tolikrát na našich shromážděních prohlásili: že uděláme všechno pro to, aby Již nikdy nebyla válka, nebyl fašismus, ale trvalý mír. A co přát Hlasu revoluce? Aby pokračoval v nastoupené cestě politického, angažovaného odbojářského časopisu, aby počet jeho čtenářů stoupal, aby Kynšperská výzva získala další stovky čtenářů nejen mezi členy ČSPB, ale 1 v široké veřejnosti. Odpovídá Eliška Ježková, býv. vězeňkyně konc. tábora Ravensbrück: 1. Podle mého názoru to, že se snad podařilo naše řady pročistit o ty, kdo mezi nás nepatřili a nepatří. Bylo to pro nás, kteří to s naší socialistickou vlastí myslíme dobře, velice otřesné, ba i ponižující, že jsme ve svém vedení měli nám nepřátelské živly. Vzpomínám na útrapy po zatčení na gestapu v Kladně, potom v Pečkárně, na Pankráci a později na pekelný život plný urážek, nadávek, kopanců a jiných muk, které jsme prodělávali v německých koncentrácích: byli jsme vláčeni o hladu, polonazí. Říkám si, Jak mohli tito lidé na vše zapomenout a svým jednáním a činy hanobit čest těch soudruhů a soudružek, kterým nebylo dopřáno vrátit se do osvobozené vlasti? Z mé rodiny jsme byli zatčeni čtyři členové a navrátila jsem se sama s podlomeným zdravím: manžel a jeho dva bratři byli popraveni. 2. Otiskovat více rozhovorů nebo příspěvků řadových členů, 1 z venkova a nejen stále z velkých měst. Vždyf i na menších městech a vesnicích se konala ilegální práce, podle mého názoru také prospěšná. Vždyf za to bylo mnoho nejlepších komunistů i bezpartijních popraveno. 3. je správné, že v loňském roce byla objasněna otázka Slovenského ná­rodního povstání Bvlo by zapotřebí k letošnímu 50 výročí založení KSČ vy­světlit, jakou úlohu sehráli čeští protifašističtí bojovníci a hlavně komunisté jak v SNP, v Ilegálním boji proti fašismu, tak I v Pražském povstání. 4. Navštěvovat žáky vyšších tříd. pionýrské organizace, Socialistický svaz mládeže a vysvětlovat, jaké boje bylo nutno postoupit, kolik stálo obětí, aby mohli dnes spokojeně žít Rozhodně lépe je použít formy diskuse než na­učeného referátu. Vždyť je naší povinností při památce padlých soudruhů a soudružek připravit naši mládež, aby mohla nastoupit po nás. A to neni lehké. Chceme mít přece záruku, že naši krásnou vlast povedou k dalšímu upevnění socialistické společnosti. BYL JSEM VSUZDALE Suzdal — staroslavná poutní místo ruských vladařů a ruského lidu — le­ží 140 km východné od Moskvy ve vladimlrské oblasti. Je to městečko známé svou bohatou historii a vláda Sovětského svazu zde v současné do­bě provádí rozsáhlé adaptace, aby je předala veřejnosti jako významnou turistickou bázi. Více než 50 klášte­rů. kostelů a kapli at z 12. století jsou průkazným dokumentem histo­rického bohatství tohoto místa. Toto místo ve své historií je památné i pro nás — Čechoslováky. Byl jsem jeden z početné skupiny československých vojáků, kteří v ro­ce 1940—1941 zde prožili začátky své bojové cesty v SSSR. Byl nám zde poskytnut dočasný domov v jednom ze suzdalských klášterů. Předli jsme tenkrát hranice své vlasti po hitle­v rovské okupaci, abychom se zbraní ruce v zahraničí svedli boj za osvobozeni Československa. Byli jsme mladí — v průměru 25 let. Vedl nás podplukovník ludvík Svoboda, který odtud jednal se sovětskými vládními orgány, aby naší skupině byl pone­chán vojenský charakter a aby jako taková se mohla na území Sovětské­ho svazu připravit k boji proti hitle­rovským okupantům. Tehdejší mezi­národní situace nedovolovala však realizovat naše přání, ale přesto nám byly sověstkými orgány poskytnuty některé vojenské předpisy a důstoj­níci skupiny mohli později zahájit organizovanou vojenskou přípravu. A tak náš několikaměsíční pobyt v Suzdale byl malou předehrou k to­mu, co bylo uskutečněno na podzim roku 1941 — kdy byla uzavřena smlouva mezi vládami svazu a Československa o Sovětského vojenské pomoci a o formování českosloven­ských vojenských jednotek v SSSR a kdy poté v Buzuluku došlo k or­ganizaci a k přípravě 1. českosloven­ského samostatného praporu. Potom — počátkem roku 1943 — svedl svůj první boj po boku Světské armády s fašistickými vetřelci u Sokolova a stal se základem pro formaci dal­ších československých jednotek a dal­ších bojů na sovětsko-německé frontě. Přijel jsem se v tato místa podívat téměř po 30 létech. Doprovázela nás mladá sympatická průvodkyně a vel­mi poutavě vyprávěla o bohaté his­torii tohoto místa. Se zájmem po­slouchala i ona, když jsem jí ukázal dům a okna, kde žtl tenkrát náš ny­nější president armádní generál Lud­vík Svoboda, kde žili naši pozdější Hrdinové Sovětského svazu Otakar Jaroš, Antonín Sochor, Richard Tesa­­řik a řada dalších významných osob­ností, kteří v době války a pak i V do­bě poválečné měli značné zásluhy o bojeschopnost ČSLA a o družbu me­zi národy Československa a SSSR, kterou jsme ve společných bojích zpe­četil t krvi. Podivali jsme se na říčku, tekoucí pod Spáso Efinijevským klášterem, na které tehdá postavili přehradu, aby v zimě byla v táboře voda. Zašli jsme do Pokrovského kláštera, kde jsme také v konečné etapě našeho suzdalského pobytu žili. V Rožděst­­venském chrámu jsem vzpomněl na našeho všeumělce Fraňka, který za obdivu a vděku suzdalského obyvatel­stva spravil na tamnější zvonici ho­diny. Na náměstí jsem si prohlédl jí­delnu, kam jsme chodívali na čaj tž buločku. Kousek dál zas kino, kde jsme navazovali společenské styky se suzdalskýml krasavicemi. Stall jsme se zde tenkrát věhlasný­mi všeumělci — opraváři hodinek, la­diči pian, staviteli přehrad, pracov­níky a mechantzátory v zemědělství. Uměli jsme dokonce spravit l kom­bajn a sklízet jím úrodu. Vzpomínek po tolika letech zůstalo velmi mnoho. Zřejmě i my jsme tehdy získali znač­né sympatie u suzdalského obyvatel­stva, protože mnoho z nich i nyní na nás v dobrém vzpomíná. Prohlídka Suzdalu skončila. Naše průvodkyně nás zve ještě do pěkné upravené typické restaurace k malé­mu občerstvení a pak se vracíme do Vladimíra a Moskvy. Ve vzpomínkách zůstáváme však ještě v Suzdale, vždyf jsme tam na počátku své bojové ces­ty prožili kus zajímavého života. A já byl rád, že jsem suzdalskou historii pomohl obohatit o historii českoslo­venskou. Fr. SEDLÁČEK Pokrovský klášter — kostel, galerie a zvonice. V Suzdale v roce 1940. Zleva: tehdejší por. Smoldas, por. Rytíř, ppor. űr­nek, por. Sedláček, por. Macháček. \ JÁ BYCH SE ČERVENAL Výroční členské schůze, abych tak řekl, máme za sebou. Se starým rokem jsme se vypořádali. Stojíme na prahu no vých úkolů a bohatých perspektiv. Věříme v socialistickou budoucnost. Máme pocity dobrého hospodáře. Ale při tom všem, musím se přiznat, jsem velmi často zneklidněný. Dnes už je svět mec malý. Obrazně řečeno — vidíme si do oken. A dívám li se za hranice rodné země, tamhle za Su mavu a pak ještě dál, řekl bych, moc a moc daleko až do Vietnamu, Kambodže, Laosu a také do džungli v Africe, mám pocit zodpovědností. Hrne se mi smutek do očí. Znám cenu života. Za peníze jel nikdo neprodává a nikde jej také za peníze nekoupíš. A vím, že nejsem osamocen! Na sekretariát ÜV ČSPB dostáváme denně záplavy popsa ných archů. Mám k nim zvláštní vztah. Ten neisrdečnějšt !e to dokument doby — velké a neklidné, který protestu|e A má svého adresáta: Velvyslanectví USA — Praha. Vím, že pan velvyslanec si je do rámečku nedává. Jsou jích stáv­ky a tisíce. A jseu psány rukou lidskou proti nelidskosti. Ale jednu rezolucí by si měl pan velvyslanec USA přečíst. Snad se také trochu začervená. Já bych polykal sliny h»ř­­kostl a hanby. Zeny-odbojářky z Kamenných Žehrovlc, hornické vesnice posílají protest. Fašismus se jích dotkl moc a moc citlivě. Ve většině případů odnesly jejich manžele a syny s sebou poslední šlehy výstřelů esesáků. Všichni víme, že automat, pistole a líná střelná zbraň samy nestřílej!. Na kohoutek sahá prst a mlřl oko Lidské. Na rozkaz. Často však ze spor­tu a také z něčeho, čemu celý pokrokový svět říká — ne­lidskost a barbarství. „S plnou odpovědnosti protestujeme a žádáme zastavení Jakýchkoliv agresivních válek, jsme sl vědomy toho, že tak jako historie odsoudila fašismus, bude daleko ostřeji od­souzena vaše agrese a nelidská brutalita proti národům Indočíny.“ — a 17 podpisů mateřských rukou. Skoro celá místní organizace ČSPB. Jezdívám často přes Kamenné Zehrovice. A pan velvysla­nec USA v Praze také. Jenže 1á často zastavím. Rád si po­­besedujl s našimi odbojáři. A také rád jim stisknu ruku mateřskou. Ruku spolubojovníka. Jiří BOROLIC

Next