Hlas Revoluce, 1976 (XXIX/1-26)

1976-01-03 / No. 1

s * f J tfS KOMENTUJE... Pohled dopředu bývá vždy střízlivější, než ohlédnutí za tím, co jsme prožili a jak jsme se měli. Při bilancování se sčítají spíše pozitivní stránky uplynulého a život sám dává už člověku jistá zadostiučinění. Avšak pohled dopředu mívá ve své perspektivě možné nejistoty, omyly a nečekané zvraty. A tak i sebeoptimističtější výhledy bývají pozná menány vráskami a starostmi doby. Nežijeme ve vzduchoprázdnu a všechny vážnější události, které se odehrávají třeba na druhé polovině naší planety, mají nutný dopad 1 na naše životní podmínky. Za nespornou objektivní vymoženost me­zinárodního vývoje považujeme v naší době širokou spolupráci mezi zeměmi a státy s odlišným společenským zřízením. Tento princip koexistence je mimo jiné i výsledkem dlouholeté mírové ofenzívy so POHLED KUPŘEDU olalistického světa, inspirované v posledních letech historickým pro gramem míru, vypracovaným XXIV. sjezdem KSSS. Na Západě, v hlav nich kapitalistických zemích, probíhá po několik let vleklá hospodář­ská krize, doprovázená milióny nezaměstnaných, neustálým zvyšová ním cen potravin, oblečení, činží, daní a řadou dalších, život člověka ztrpčujících jevů. Uvědomujeme si také, že právě široká a všestranná spolupráce zvláště v obchodní a hospodářské oblasti s těmito zeměmi nemůže zůstat bez vlivu ani na naši zemi. Proto tak důkladná příprava šestého pětiletého plánu u nás, proto tak důsledná koordinace s pětiletými plány hospodářské výstavby v SSSR a v dalších socialistických zemích.1' Socialistické společenství, které nepodléhá krizovým zákonům kapitalistického hospodářství, tak musí poskytnout nejen občanům svých vlastních zemí existenční a so­ciální jistoty, ale i před pracujícími ostatního světa postavit spole­čensky i hospodářsky vyšší model, který by se stal nejen atraktivněj­ším, ale především spolehlivějším než staré systémy kapitalistického a imperialistického světa. Z plánů a programů předních západních kapitalistických zemí vy­plývá, že nesnižují svoje vojenské rozpočty, ale naopak. Odzbrojení nelze zatím uskutečnit, ale možno říci, že získává stále širší a vliv­nější mezinárodní uznáni, a že se jeho odpůrci stále zřetelněji dostá­vají do středu kritiky. Proto boj za omezení zbrojení a posléze odzbro­jení zůstává i nadále programem všech socialistických a mírových sil. Zde už nejde pouze o zkušenosti jednotlivců a pamětníků z dob kruté světové války — i když jejich morální i bojový fond zůstává spolehli­vou zálohou v boji proti nepřátelům míru, bezpečnosti a spolupráce — ale věc míru se stala životním zájmem ohromných mas lidstva na celé naší planetě. Nadcházející rok je i rokem významných sjezdů a porad nejpro­­gresivnějšfch sil naši společnosti, které řídí její vývoj a zajišťují její bezpečnost. V prvé řadě to je XXV. sjezd KSSS, XV. sjezd KSC a sjezdy dalších bratrských stran. Z jejich tribun se promítnou nové úkoly jak pro vztahy zahraničně politické, tak i pro naši zemi samotnou, pro každého z nás. Zavraždila prezidenta Kennedyho CIA? Ve Spojených státech amerických byly nyní objeveny stopy dokazující, že zavraždění prezidenta Johna Ken­nedyho mohla zorganizovat špionážní služba USA. Verzí o tom, že přímo nebo nepřímo byla do tohoto zločinu zapletena CIA, předložili v knize Pře­vrat v Americe: CIA a zavraždění johna F. Kennedyho její autoři M. Canfield a E. Weberman. Na základě pečlivého zkoumání okolností vraždy, analýzy 1500 doku­mentů, desítek zachovaných fotogra­fií a rozhovorů s bývalými agenty CIA přdložili autoři knihy důkladně dokumentovanou práci, která zamítá oficiální verzi o „Jediném vrahovi” Oswaldovi a potvrzuje teorii spiknutí. Canfield a Weberman odhalovali Jednak souvislosti vedouc! od místa zločinu k špionážní organizaci, ale také motivy, které mohly její pracov­níky a jejich inspirátory donutit, aby se s prezidentem Kennedym vypořá­dali. Tvrzení, že to asi byla CIA, která připravila spiknutí a zavraždila pre­zidenta Spojených států amerických, zůstává zatím hypotézou. Bez přístupu k tajným archívům a výslechů čet­ných osob nemůže být vyšetřování do­vedeno do konce. Přiznávají to 1 sami autoři, když poukazují na dokumen­tační mezery v jejich studii. Zároveň s členem Kongresu Henrym Gonzale­­sem, který napsal ke knize úvod, oba autoři konstatují, že pouze rozsáhlé vyšetřování Kongresu, který by mohl využít svých rozsáhlých pravomocí, může nakonec odhalit to, co se sku­tečně skrývá za vraždou johna Ken­nedyho. ob Dolary proti angolským vlastencům Spojené státy americké vynaložily již 50 mil. dol. na podporu angolských rozkolnlckých" organizaci FNLA UNITA v bo|i proti Lidovému hnutí a za osvobození Angoly (MPLA). Ozná­mil to list Washington Post Zprávu potvrdil i list New York Times a do­dal, že zbraně a další prostředky za polovinu této částky poslaly USA pří­mo organizacím • FNLA a UNITA a dalších 25. mil. dol. bude dodáno do Angoly prostřednictvím ústřední špio­nážní služby CIA. S odvoláním na vysoké vládní kru­hy, ve Washingtonu oba listy uvádě­jí, že americké zbrojní dodávky prou­dí do Angoly přes Zaire a že pade­­sátimiliónovou podporu FNLA a UNITA schválil prezident G. Ford. Washingtonská vládní místa také při- Mírný trest esesákovi Za spoluúčast na vraždě 8544 židů v době od roku 1941 do roku 1944 od­soudil soud ve Wiesbadenu (NSR) k osmi letům odnětí svobody býva­lého obersturmführera SS Hermanna Worthoffa. Worthoff se zúčastnil de­portace židů z polského Lublinu do táborů smrti. znala, že američtí piloti startují ze Zaire ke špionážním letům nad bojo­vými oblastmi v Angole. Podle Informací obou deníků dostd vajf angolské rozkolnlcké organizace vojenskou pomoc také ?e západoev­ropských zemí. Italský neofašista odsouzen Ke čtyřem letům vězení byl 14. pro­since v Římě odsouzen neofašistický poslanec Sandro Saccncci za porušení zákona z roku 1952, podle něhož se trestají pokusy o obnovu zakázané fašistické strany. Saccuccl, jenž byl zatčen pro zalo­ženi neofašistické skupiny Nový řád v roce 1970, ale pak opět propuštěn a ihned zvolen poslancem, nesmí po dalších pět let zastávat veřejné funkce. je to vůbec po prvé, co byl podob­ný rozsudek nad neofašistickým po­slancem vynesen. Saccuccl však zů­stane na svobodě, protože parlament­ní výbor před časem sice souhlasil s jeho soudním stíháním, ale odmítl jeho zatčeni. Zlověstný stín nad Angolou %’(/ SC M V době elektroniky panují ve španělských věznicích stejné pod­mínky jako před pěti stoletími. Prohlásil to v interview západoně­­meckému časopisu Der Spiegel a známý španělský dělnický předák zakladatel dělnických komisí Marcelino Camacho po svém pro­puštění z vězení — a krátce před svým opětným uvězněním. Camacho, který strávil celkem 13 let ve španělských věznicích, téměř pětinu svého života, v in­terview jednoznačně konstatuje, že podmínky ve španělských věz­nicích jsou naprosto nelidské a metody, kterých se používá k tres­tání již odsouzených osob, plně odpovídají definici OSN o mučení, jedním z obávaných nástrojů mu­čení je kobka, která je 2,4 m dlou­há a 1,4 m široká. Pobyt v ní je naprosto nesnesitelný. Přitom věz­ňové bývají odsouzeni za malé po­rušení vězeňského řádu až ke 40 dnům pobytu v této kobce. Na otázku, zda amnestie vyhlá­šená králem juanem Carlosem, při níž bylo propuštěno sotva 11 % politických vězňů, znamená začá­tek liberalizace ve Španělsku, od­pověděl M. Camacho naprosto roz­hodně, že se režim ve Španělsku vůbec nezměnil. Po Frankově smrti nedošlo ve Španělsku v pod­statě k žádným změnám. Camacho přitom uvedl příhodu, která se mu stala před časem, kdy byl po od­pykání jednoho trestu propuštěn z vězení. Tehdy se ho jeden zápa­­doněmecký novinář tázal, zda ne­přehání, když označuje Frankův režim za fašistický. Řekl jsem mu, vzpomíná Camacho, že do 14 dnů mohu být opět ve vězení. To se ta­ké stalo. Ve Španělsku totiž ne­existuje žádná záruka, že se člo­věk náhle neocitne znovu v po­věstném madridském vězení Carra­­banchel. Přesto je M. Camacho pevně rozhodnut pokračovat v čin­nosti ve prospěch španělského li­du. Španělská dělnická třída ne­má nyní žádné legální možností obrany svých práv a zájmů, nebot ve Španělsku nejsou povoleny svo­bodné odbory. Na otázku redaktorů časopisu Der Spiegel, zda nový šéf státu připustí liberálnější vývoj ve Špa­nělsku, Camacho odpověděl zápor­ně. Dodal, že změna v čele státu vytváří jedinečnou příležitost ře­šit hlavní politické a hospodářské problémy země. Tyto problémy lze vyřešit jen v ovzduší svobody, te­dy bez nebezpečí, že se opět do­staneme do vězení. Žádáme lidové hlasování, v němž by se lid mohl svobodně rozhodnout o budoucí formě státu. Rozhodnutí lidu bude­me v každém případě respektovat. Žádáme, aby nám bylo zaručeno svobodné prosazováni představ o demokratickém vývoji Španěl­ska. 2 ms 1/1976 TtZVVLUÓ€\ KDO JE Dlouholetý španělský diktátor Francisco Franco Bahamonde je již pohřben v basilice Sv. Kříže ve Valié de los Caidos pod 1500 kg těžkou žulovou des­kou, nabalzamován v mahagonové rakvi. Zemřelého diktátora nahradil v čele státu Don Juan Carlos de Borbén y Borbőn. po 44 létech nový španělský král. Koho nedávno intronizovaný král představuje a co sleduje? Chce frankismus bez Franka nebo sleduje něco jiného? To jsou otázky, které zajímají nejen Španěly. Král Juan Carlos se narodil 5. led­na 1938 v Římě. Křtil ho sám kardi­nál E. Pacelli, pozdější neblaze pro­slulý papež Pius XII. Jeho rodiči jsou Juan de Borbőn y Battenberg (hrabě Barcelonský) a doňa Maria Mercedes de Borbón y Orleáns. Po otci je vnu­kem španělského krále Alfonse XIII., kterého ze španělského trůnu svrhla v dubnu 1931 republika. Když v úno­ru 1941 zemřel v Římě Alfons XIII., stal se hlavou španěslké dynastie Jeho syn Don Juan, otec dnešního krále a šéfa španělského státu. Juan Carlos, který se v roce 1902 oženil 8 řeckou princeznou Sofií, žil jako dítě nejdříve ve Švýcarsku a poté v Portugalsku, v Estorllu nedaleko Lisabonu. Španělská dynastie a generál Fran­co? Jejich vztahy prošly složitým vý­vojem. Alfons XIII. několik dní před smrtí abdikoval na španělský trůn a přenesl svá práva na syna Dona Jua­na. Ten záhy začal uplatňovat své „historické právo”, v čemž byl vydat­ně podporován španělskými monar­chisty. Don Juan se natolik stal ne­bezpečným konkurentem caudilla, že mu Franco nedovolil, aby žil ve Špa­nělsku. V lednu 1944 si Don Juan vy­měnil dopisy s generálem Frankem. Byly hodně vyhrocené, takže vedly k otevřené roztržce mezi nimi. O rok později vydal Don Juan manifest, v němž požadoval restauraci monar­chie ve Španělsku. Juan Carlos? Rok 1945 byl rokem první největší krize frankismu. Během ní se v zemi nejvýrazněji aktivizovalo monarchis­tické hnutí. Ustavila se Konfederace monarchistických sil (La Confedera­­ción de Fuerzas Monárquicasj, poža­dující nastolení režimu španělské dy­nastie v čele s Donem Juanem. Reakce caudilla byla obezřetná. Jeden ze zvláštních rysů činností generála Franka spočíval v jeho umění rychle se přizpůsobovat měnící se situaci. Caudillo, aby nějak uspokojil sílící monarchistické hnutí a udržel je v rámci frankistícké diktatury, uspo­řádal v červenci 1947 referendum, v němž se hlasovalo o otázce: bude Španělsko královstvím či ne? Drtivá většina voličů se vyslovila pro mo­narchií. Třebaže Španělsko bylo vy­hlášeno královstvím, nebylo zatím ur­čeno, kdo bude jeho panovníkem. Bylo to království bez krále. Franco zůstal hlavou státu, ovšem vytvořil Regent­skou radu, která však za jeho života byla bez patřičné pravomoci. Franco nechtěl za žádnou cenu dosadit na trůn Dona Juana; později však sou­hlasil s tím, aby jeho nástupcem ve funkci šéfa státu se stal mladý íuan Carlos. Ten zatím nemohl ohrozit jeho mocenské postavení. Jakmile Franco uznal toto nástup­nictví, vstoupily vztahy mezi ním a španělskou královskou rodinou do no­vého stadia. Po několika vzájemných sondážích se v srpnu 1948 Don Juan poprvé setkal s caudillem na jeho jachtě. Tehdy jednali o způsobu vý­chovy a studiu Juana Carlose ve Špa­nělsku. Toho roku také mladý princ poprvé přijel do Španělska, aby tam získal příslušné vzdělání. Maturitu složil v roce 1954. Poté se uskuteč­nila druhá schůzka Franca s Donem Juanem, tentokrát v Cáceres. Na nf bylo rozhodnuto o dalším studiu mla­dého prince. Až do roku 1959 studoval na vojenských školách. Byl vyřazen jako poručík pěchoty, jako podporu­čík námořnictva a poručík letectva. Po jeho absolvování vojenské aka­demie se v březnu 1960 znovu setkal Don Juan s generálem Frankem v Cá­ceres. Tato schůzka již proběhla v ovzduší velké srdečnosti. V té době také Don Juan veřejně prohlásil: „Mo­narchie byla vždy solidární s ideály národního hnutí”. Politický kompro­mis mezi španělskou dynastií a fran­­klstickým režimem se stal skutečnos­tí. Záhy poté se Don Juan a diktátor dohodli, že mladý princ bude absol­vovat vysokoškolské studium, ovšem mimořádnou formou a pod vedením předních profesorů. Juan Carlos stu­doval právo, politické vědy, ekono­mii, filosofii, literaturu a jazyky. Hned poté studoval španělskou admi­nistrativu a prodělal praktické kursy na různých ministerstvech. V červenci 1969 byl Don Juan Carlos v kortesech prohlášen oficiálně „ná­stupcem šéfa státu s titulem král”, ovšem s dodatkem, až „se státní ve­dení uprázdní”. Tento okamžik na­stal — po malém Intermezzu v létě 1974 — 20. listopadu 1975. Toho dne zemřel generál Franco. Úmrtím diktátora se Juan Carlos stal španělským králem. Hned ve svém prvním provolání konstatoval, že „dnes začala nová etapa v dějinách Španělska”. Již ve svých dřívějších vystoupeních prohlašoval, že jeho po­litickým programem je „nová monar­chie”, režim „pořádku a pokroku”. Zatím není jasnč, co rozumí pod slo­vem „pokrok”. Je nepochybné, že po smrti diktátora se ve Španělsku vy­tvořily nové podmínky. Značná část španělské společnosti touží po změ­nách. Nový šéf státu nemůže tento fakt přehlížet. Jeho první kroky na­značily, že chce vzbudit představu o Jakési liberalizaci starého režimu. Králova pozice je ale odkázána na podporu reakčních politických sil, které sní o frankismu bez Franka. Velkou neznámou je zatím španělská armáda. Demokratické síly však jsou toho názoru, že mladý král není schopen zabezpečit liberálnější vývoj v zemi. Nemají k němu důvěru. Demokratická opozice nechce jen polovičaté refor­my, ale nahrazení starého režimu no­vým, antifrankístickým. Avšak oficiál­ní i opoziční politický ruch ve Špa­nělsku je natolik složitý, že nevylu­čuje různá překvapení. Sám Juan Car­los I. stoji před alternativou: být pokračovatelem nebo reformátorem starého režimu? Demokratické síly mohou však prosadit jiné řešení si- FRANTIŠEK HRBATA Juan Carlos (vlevo) v rozhovoru s Frankem

Next