Hlas Revoluce, 1976 (XXIX/1-26)
1976-01-03 / No. 1
s * f J tfS KOMENTUJE... Pohled dopředu bývá vždy střízlivější, než ohlédnutí za tím, co jsme prožili a jak jsme se měli. Při bilancování se sčítají spíše pozitivní stránky uplynulého a život sám dává už člověku jistá zadostiučinění. Avšak pohled dopředu mívá ve své perspektivě možné nejistoty, omyly a nečekané zvraty. A tak i sebeoptimističtější výhledy bývají pozná menány vráskami a starostmi doby. Nežijeme ve vzduchoprázdnu a všechny vážnější události, které se odehrávají třeba na druhé polovině naší planety, mají nutný dopad 1 na naše životní podmínky. Za nespornou objektivní vymoženost mezinárodního vývoje považujeme v naší době širokou spolupráci mezi zeměmi a státy s odlišným společenským zřízením. Tento princip koexistence je mimo jiné i výsledkem dlouholeté mírové ofenzívy so POHLED KUPŘEDU olalistického světa, inspirované v posledních letech historickým pro gramem míru, vypracovaným XXIV. sjezdem KSSS. Na Západě, v hlav nich kapitalistických zemích, probíhá po několik let vleklá hospodářská krize, doprovázená milióny nezaměstnaných, neustálým zvyšová ním cen potravin, oblečení, činží, daní a řadou dalších, život člověka ztrpčujících jevů. Uvědomujeme si také, že právě široká a všestranná spolupráce zvláště v obchodní a hospodářské oblasti s těmito zeměmi nemůže zůstat bez vlivu ani na naši zemi. Proto tak důkladná příprava šestého pětiletého plánu u nás, proto tak důsledná koordinace s pětiletými plány hospodářské výstavby v SSSR a v dalších socialistických zemích.1' Socialistické společenství, které nepodléhá krizovým zákonům kapitalistického hospodářství, tak musí poskytnout nejen občanům svých vlastních zemí existenční a sociální jistoty, ale i před pracujícími ostatního světa postavit společensky i hospodářsky vyšší model, který by se stal nejen atraktivnějším, ale především spolehlivějším než staré systémy kapitalistického a imperialistického světa. Z plánů a programů předních západních kapitalistických zemí vyplývá, že nesnižují svoje vojenské rozpočty, ale naopak. Odzbrojení nelze zatím uskutečnit, ale možno říci, že získává stále širší a vlivnější mezinárodní uznáni, a že se jeho odpůrci stále zřetelněji dostávají do středu kritiky. Proto boj za omezení zbrojení a posléze odzbrojení zůstává i nadále programem všech socialistických a mírových sil. Zde už nejde pouze o zkušenosti jednotlivců a pamětníků z dob kruté světové války — i když jejich morální i bojový fond zůstává spolehlivou zálohou v boji proti nepřátelům míru, bezpečnosti a spolupráce — ale věc míru se stala životním zájmem ohromných mas lidstva na celé naší planetě. Nadcházející rok je i rokem významných sjezdů a porad nejprogresivnějšfch sil naši společnosti, které řídí její vývoj a zajišťují její bezpečnost. V prvé řadě to je XXV. sjezd KSSS, XV. sjezd KSC a sjezdy dalších bratrských stran. Z jejich tribun se promítnou nové úkoly jak pro vztahy zahraničně politické, tak i pro naši zemi samotnou, pro každého z nás. Zavraždila prezidenta Kennedyho CIA? Ve Spojených státech amerických byly nyní objeveny stopy dokazující, že zavraždění prezidenta Johna Kennedyho mohla zorganizovat špionážní služba USA. Verzí o tom, že přímo nebo nepřímo byla do tohoto zločinu zapletena CIA, předložili v knize Převrat v Americe: CIA a zavraždění johna F. Kennedyho její autoři M. Canfield a E. Weberman. Na základě pečlivého zkoumání okolností vraždy, analýzy 1500 dokumentů, desítek zachovaných fotografií a rozhovorů s bývalými agenty CIA přdložili autoři knihy důkladně dokumentovanou práci, která zamítá oficiální verzi o „Jediném vrahovi” Oswaldovi a potvrzuje teorii spiknutí. Canfield a Weberman odhalovali Jednak souvislosti vedouc! od místa zločinu k špionážní organizaci, ale také motivy, které mohly její pracovníky a jejich inspirátory donutit, aby se s prezidentem Kennedym vypořádali. Tvrzení, že to asi byla CIA, která připravila spiknutí a zavraždila prezidenta Spojených států amerických, zůstává zatím hypotézou. Bez přístupu k tajným archívům a výslechů četných osob nemůže být vyšetřování dovedeno do konce. Přiznávají to 1 sami autoři, když poukazují na dokumentační mezery v jejich studii. Zároveň s členem Kongresu Henrym Gonzalesem, který napsal ke knize úvod, oba autoři konstatují, že pouze rozsáhlé vyšetřování Kongresu, který by mohl využít svých rozsáhlých pravomocí, může nakonec odhalit to, co se skutečně skrývá za vraždou johna Kennedyho. ob Dolary proti angolským vlastencům Spojené státy americké vynaložily již 50 mil. dol. na podporu angolských rozkolnlckých" organizaci FNLA UNITA v bo|i proti Lidovému hnutí a za osvobození Angoly (MPLA). Oznámil to list Washington Post Zprávu potvrdil i list New York Times a dodal, že zbraně a další prostředky za polovinu této částky poslaly USA přímo organizacím • FNLA a UNITA a dalších 25. mil. dol. bude dodáno do Angoly prostřednictvím ústřední špionážní služby CIA. S odvoláním na vysoké vládní kruhy, ve Washingtonu oba listy uvádějí, že americké zbrojní dodávky proudí do Angoly přes Zaire a že padesátimiliónovou podporu FNLA a UNITA schválil prezident G. Ford. Washingtonská vládní místa také při- Mírný trest esesákovi Za spoluúčast na vraždě 8544 židů v době od roku 1941 do roku 1944 odsoudil soud ve Wiesbadenu (NSR) k osmi letům odnětí svobody bývalého obersturmführera SS Hermanna Worthoffa. Worthoff se zúčastnil deportace židů z polského Lublinu do táborů smrti. znala, že američtí piloti startují ze Zaire ke špionážním letům nad bojovými oblastmi v Angole. Podle Informací obou deníků dostd vajf angolské rozkolnlcké organizace vojenskou pomoc také ?e západoevropských zemí. Italský neofašista odsouzen Ke čtyřem letům vězení byl 14. prosince v Římě odsouzen neofašistický poslanec Sandro Saccncci za porušení zákona z roku 1952, podle něhož se trestají pokusy o obnovu zakázané fašistické strany. Saccuccl, jenž byl zatčen pro založeni neofašistické skupiny Nový řád v roce 1970, ale pak opět propuštěn a ihned zvolen poslancem, nesmí po dalších pět let zastávat veřejné funkce. je to vůbec po prvé, co byl podobný rozsudek nad neofašistickým poslancem vynesen. Saccuccl však zůstane na svobodě, protože parlamentní výbor před časem sice souhlasil s jeho soudním stíháním, ale odmítl jeho zatčeni. Zlověstný stín nad Angolou %’(/ SC M V době elektroniky panují ve španělských věznicích stejné podmínky jako před pěti stoletími. Prohlásil to v interview západoněmeckému časopisu Der Spiegel a známý španělský dělnický předák zakladatel dělnických komisí Marcelino Camacho po svém propuštění z vězení — a krátce před svým opětným uvězněním. Camacho, který strávil celkem 13 let ve španělských věznicích, téměř pětinu svého života, v interview jednoznačně konstatuje, že podmínky ve španělských věznicích jsou naprosto nelidské a metody, kterých se používá k trestání již odsouzených osob, plně odpovídají definici OSN o mučení, jedním z obávaných nástrojů mučení je kobka, která je 2,4 m dlouhá a 1,4 m široká. Pobyt v ní je naprosto nesnesitelný. Přitom vězňové bývají odsouzeni za malé porušení vězeňského řádu až ke 40 dnům pobytu v této kobce. Na otázku, zda amnestie vyhlášená králem juanem Carlosem, při níž bylo propuštěno sotva 11 % politických vězňů, znamená začátek liberalizace ve Španělsku, odpověděl M. Camacho naprosto rozhodně, že se režim ve Španělsku vůbec nezměnil. Po Frankově smrti nedošlo ve Španělsku v podstatě k žádným změnám. Camacho přitom uvedl příhodu, která se mu stala před časem, kdy byl po odpykání jednoho trestu propuštěn z vězení. Tehdy se ho jeden západoněmecký novinář tázal, zda nepřehání, když označuje Frankův režim za fašistický. Řekl jsem mu, vzpomíná Camacho, že do 14 dnů mohu být opět ve vězení. To se také stalo. Ve Španělsku totiž neexistuje žádná záruka, že se člověk náhle neocitne znovu v pověstném madridském vězení Carrabanchel. Přesto je M. Camacho pevně rozhodnut pokračovat v činnosti ve prospěch španělského lidu. Španělská dělnická třída nemá nyní žádné legální možností obrany svých práv a zájmů, nebot ve Španělsku nejsou povoleny svobodné odbory. Na otázku redaktorů časopisu Der Spiegel, zda nový šéf státu připustí liberálnější vývoj ve Španělsku, Camacho odpověděl záporně. Dodal, že změna v čele státu vytváří jedinečnou příležitost řešit hlavní politické a hospodářské problémy země. Tyto problémy lze vyřešit jen v ovzduší svobody, tedy bez nebezpečí, že se opět dostaneme do vězení. Žádáme lidové hlasování, v němž by se lid mohl svobodně rozhodnout o budoucí formě státu. Rozhodnutí lidu budeme v každém případě respektovat. Žádáme, aby nám bylo zaručeno svobodné prosazováni představ o demokratickém vývoji Španělska. 2 ms 1/1976 TtZVVLUÓ€\ KDO JE Dlouholetý španělský diktátor Francisco Franco Bahamonde je již pohřben v basilice Sv. Kříže ve Valié de los Caidos pod 1500 kg těžkou žulovou deskou, nabalzamován v mahagonové rakvi. Zemřelého diktátora nahradil v čele státu Don Juan Carlos de Borbén y Borbőn. po 44 létech nový španělský král. Koho nedávno intronizovaný král představuje a co sleduje? Chce frankismus bez Franka nebo sleduje něco jiného? To jsou otázky, které zajímají nejen Španěly. Král Juan Carlos se narodil 5. ledna 1938 v Římě. Křtil ho sám kardinál E. Pacelli, pozdější neblaze proslulý papež Pius XII. Jeho rodiči jsou Juan de Borbőn y Battenberg (hrabě Barcelonský) a doňa Maria Mercedes de Borbón y Orleáns. Po otci je vnukem španělského krále Alfonse XIII., kterého ze španělského trůnu svrhla v dubnu 1931 republika. Když v únoru 1941 zemřel v Římě Alfons XIII., stal se hlavou španěslké dynastie Jeho syn Don Juan, otec dnešního krále a šéfa španělského státu. Juan Carlos, který se v roce 1902 oženil 8 řeckou princeznou Sofií, žil jako dítě nejdříve ve Švýcarsku a poté v Portugalsku, v Estorllu nedaleko Lisabonu. Španělská dynastie a generál Franco? Jejich vztahy prošly složitým vývojem. Alfons XIII. několik dní před smrtí abdikoval na španělský trůn a přenesl svá práva na syna Dona Juana. Ten záhy začal uplatňovat své „historické právo”, v čemž byl vydatně podporován španělskými monarchisty. Don Juan se natolik stal nebezpečným konkurentem caudilla, že mu Franco nedovolil, aby žil ve Španělsku. V lednu 1944 si Don Juan vyměnil dopisy s generálem Frankem. Byly hodně vyhrocené, takže vedly k otevřené roztržce mezi nimi. O rok později vydal Don Juan manifest, v němž požadoval restauraci monarchie ve Španělsku. Juan Carlos? Rok 1945 byl rokem první největší krize frankismu. Během ní se v zemi nejvýrazněji aktivizovalo monarchistické hnutí. Ustavila se Konfederace monarchistických sil (La Confederación de Fuerzas Monárquicasj, požadující nastolení režimu španělské dynastie v čele s Donem Juanem. Reakce caudilla byla obezřetná. Jeden ze zvláštních rysů činností generála Franka spočíval v jeho umění rychle se přizpůsobovat měnící se situaci. Caudillo, aby nějak uspokojil sílící monarchistické hnutí a udržel je v rámci frankistícké diktatury, uspořádal v červenci 1947 referendum, v němž se hlasovalo o otázce: bude Španělsko královstvím či ne? Drtivá většina voličů se vyslovila pro monarchií. Třebaže Španělsko bylo vyhlášeno královstvím, nebylo zatím určeno, kdo bude jeho panovníkem. Bylo to království bez krále. Franco zůstal hlavou státu, ovšem vytvořil Regentskou radu, která však za jeho života byla bez patřičné pravomoci. Franco nechtěl za žádnou cenu dosadit na trůn Dona Juana; později však souhlasil s tím, aby jeho nástupcem ve funkci šéfa státu se stal mladý íuan Carlos. Ten zatím nemohl ohrozit jeho mocenské postavení. Jakmile Franco uznal toto nástupnictví, vstoupily vztahy mezi ním a španělskou královskou rodinou do nového stadia. Po několika vzájemných sondážích se v srpnu 1948 Don Juan poprvé setkal s caudillem na jeho jachtě. Tehdy jednali o způsobu výchovy a studiu Juana Carlose ve Španělsku. Toho roku také mladý princ poprvé přijel do Španělska, aby tam získal příslušné vzdělání. Maturitu složil v roce 1954. Poté se uskutečnila druhá schůzka Franca s Donem Juanem, tentokrát v Cáceres. Na nf bylo rozhodnuto o dalším studiu mladého prince. Až do roku 1959 studoval na vojenských školách. Byl vyřazen jako poručík pěchoty, jako podporučík námořnictva a poručík letectva. Po jeho absolvování vojenské akademie se v březnu 1960 znovu setkal Don Juan s generálem Frankem v Cáceres. Tato schůzka již proběhla v ovzduší velké srdečnosti. V té době také Don Juan veřejně prohlásil: „Monarchie byla vždy solidární s ideály národního hnutí”. Politický kompromis mezi španělskou dynastií a franklstickým režimem se stal skutečností. Záhy poté se Don Juan a diktátor dohodli, že mladý princ bude absolvovat vysokoškolské studium, ovšem mimořádnou formou a pod vedením předních profesorů. Juan Carlos studoval právo, politické vědy, ekonomii, filosofii, literaturu a jazyky. Hned poté studoval španělskou administrativu a prodělal praktické kursy na různých ministerstvech. V červenci 1969 byl Don Juan Carlos v kortesech prohlášen oficiálně „nástupcem šéfa státu s titulem král”, ovšem s dodatkem, až „se státní vedení uprázdní”. Tento okamžik nastal — po malém Intermezzu v létě 1974 — 20. listopadu 1975. Toho dne zemřel generál Franco. Úmrtím diktátora se Juan Carlos stal španělským králem. Hned ve svém prvním provolání konstatoval, že „dnes začala nová etapa v dějinách Španělska”. Již ve svých dřívějších vystoupeních prohlašoval, že jeho politickým programem je „nová monarchie”, režim „pořádku a pokroku”. Zatím není jasnč, co rozumí pod slovem „pokrok”. Je nepochybné, že po smrti diktátora se ve Španělsku vytvořily nové podmínky. Značná část španělské společnosti touží po změnách. Nový šéf státu nemůže tento fakt přehlížet. Jeho první kroky naznačily, že chce vzbudit představu o Jakési liberalizaci starého režimu. Králova pozice je ale odkázána na podporu reakčních politických sil, které sní o frankismu bez Franka. Velkou neznámou je zatím španělská armáda. Demokratické síly však jsou toho názoru, že mladý král není schopen zabezpečit liberálnější vývoj v zemi. Nemají k němu důvěru. Demokratická opozice nechce jen polovičaté reformy, ale nahrazení starého režimu novým, antifrankístickým. Avšak oficiální i opoziční politický ruch ve Španělsku je natolik složitý, že nevylučuje různá překvapení. Sám Juan Carlos I. stoji před alternativou: být pokračovatelem nebo reformátorem starého režimu? Demokratické síly mohou však prosadit jiné řešení si- FRANTIŠEK HRBATA Juan Carlos (vlevo) v rozhovoru s Frankem