Katolické Noviny, 1960 (XII/1-52)

1960-01-01 / No. 1

Strana i KATOLICKÉ NOVIN? Čarovnou předehrou dne narození Páně byl jÄ,t 8 d r ý den. Kolik malířů zachytilo štětcem, kolik básníků ^yěčnllo perem kouzlo Štědrého večera! A nejkouzelnější ze všech motivů: Otec a matka, obklopeni jásajícími dítkami, pod vánočním stromkem. Právě v tuto chvíli pociťují všichni prav­du slov Písma, že „dáti je blaženější než bráti“. Myšlenky rodi­čů zalátají zpět do oněch let, kdy sami byli dětmi před roz­žatým vánočním stromem a radovali se. — Pak nadešla svátá noc, noc velkého tajemství, chvíle pouti do slavnost­ně vyzdobených chrámů. Co vše nám tato chvíle připomíná! Především, jak Bůh vše podivuhodně zařídil, že se Kristus po­dle předpovědi proroka Micheáše narodil v Betlémě; že ve stáji se narodil pastýř národů; žs v noci dali oblakové rosu, po které národové tak dlouho toužili; že v temné noci zhýralého lidstva za­zářilo pravé světlo. — V chrámu Páně bylí věřící u jesliček. Velký světec lásky sv. František z Asisi vyžádal si kdysi od pa­peže dovolení, aby mohl ve svém kostelíčku postavit jesle a tak zbožným věřícím znázornil taiemství narození Spasitele, povzbu­dil je k chvále a díkučinění Božskému Dítku. Tak mnohé srdce právě u jesliček poznalo Spasitele a jeho lásku k lidstvu a na­učilo se lásku jeho opětovat. A byla půlnoční mše sv. Slavné vyzvánění zvonů ůyádí hned na počátku radostné poselství andělských sborů ce­lému světu: „Gloria in excelsis Dao... Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Dvojí úkol mělo zde na zemi splnit Božské dítko. — „Sláva na výsostech Bohu!“ Bůh byl kdysi uražen hříchem prarodičů. Velikost urážky měříme podle uraženého. Tím byl Bůh a tak jen Bůh mohl vžiti vinu Radostné zvony vánoční Er. BOHUMIL KOVAŘÍK na sebe a usmířit ji. Ale člověk urazil, musil tedy též být včle­něn do úkonu smíření. Tak žádala spravedlnost: Bůh i člověk, tedy Bohočlověk. Věčný Bůh přijal lidskou přirozenost a smyl nesmírnou vinu lidstva. Smírnou smrtí vtěleného Boha byla sláva Boží opět obnovena, spravedlnosti Boží bylo učiněno za­dost, proto od onoho okamžiku může opět znět „Sláva na vý­sostech Bohu“. — To však byla jen jedna stránka našeho spa­sení, mohli bychom Fici stránka negativní. Andělé však ve svém chvalozpěvu pokračovali „Na zemi pokoj lidem dobré vůle“. A tím určlii tu světlou, radostnou stránku spasení, která má označení: „Láska“. Přečtěte si jen učení našeho Spasitele, třeba ono slavné podobenství o milosrdném Samaritánu, jak milovat bližního, nebo kapitolu o Marii Magdaleně, o třech hodinách utrpení na Kalvárií. Procházejte dějinami Církve a najdete tam dost mužů 1 žen, pro které slovo „láska“ nezůstalo jen slovem, nýbrž bylo uváděno ve skutek vůči jednotlivcům i vůči společ­nosti a tak bylo přínosem pří uskutečňování onoho „pax“ — míru a pokoje na zemi. I tato část chvalozpěvu andělského do­chází splnění vtělením Syna Božího a snahou věřících o usku­tečňování jeho zákona na zemi. Vánoční zvony jsou zvony radostné. Radost­ně vyzvánějí i v druhý velký svátek vánoční doby, Svátek obře­zání Páně, na Nový rok, kdy hlásají světu jméno narozeného dítka Ježíš — Spasitel světa. A slavnostně znějí i na svátek Zjevení Páně 0. ledna. V tento den vzpomínáme onoho okamžiku, kdy se splnila slova proroka Isaiáše a pohané předstoupili před Božské Dítko, aby se mu klaněli. Knížata od východu mu přinesla dary. Vánoční zvony jsou radostné. Pouze ve svátek Mláďátek a v den Hromníc či Očišťování P. Ma­rie (2. února) zaznívá do radostného zvuku i smutný tón. Oba ty dny se spojuje bolest a zármutek s radostí. Ve svátek Mláďátek truchlí Církev,sv. nad smrtí nevinných dítek, a přece současně se raduje nad věčnou odměnou, jejich v nebesích. Na světlo svěc v den Hromníc padá temný stín: Stařec Simeon prorokuje Matce Boží: „Tvou vlastní duší pronikne meč bolesti.“ Pak pře-: chází doba vánoční pomalu do doby svatopostní... Jako Velikonoce, i Vánoce mají svůj věrný obraz v přírodě. Vánočními svátky začíná v nadpřlroze-; něm řádu jaro mesiášské doby, vánoce jsou počátkem dlouhé-: ho roku milosti. V přírodě je o vánocíph již po nejdelší nocí,­­jdeme vstříc světlu, jaru. Jaro milosti se spojuje s pozemskou naděj! v nové jaro země a lidstva. Vánoce svým kouzlem hovoří laskavě útěšně k lidskému srdci, vánoční zvony mají sladký, aj laskavý tón i pro srdce studené. Příroda se o Vánocích obrací k světlu, slunci — měl by se křesťan, spasený tajemstvím Vtě­lení Páně, obraz Boží, nechat zahanbit přírodou? Neměl by též kráčet vstříc novému životu, jehož znakem by nebyla Již nená-. vlst, válka, nýbrž „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj? Úcta Ježíšova dětství ' SVÁTEK NEJSVETEJŠlHO JMÉNA JEŽÍŠ, Jenž připadá na 3. leden 1960, je svátkem Pražského Jezulátka. Na celém světě, zvláště v latinských zemích, je uctívána tato drobná, ze Španělska k nám v 16. století přinesená soška Spasitele Jako Dítěte. Modlitba P. Cyrila k Božskému Dítěti, sestavená na samých počátcích Jeho úcty a před Jeho oltářem u Panny Marie Vítězné v Pjraze lil. v mnoha Jazycích vyložená, živě nám připomíná slova žalmu, jimiž Našeho Pána ve­lebí mešní liturgie svátku Jeho Jména. SOCHA pražského Jezulátka, oslavovaná pře­četnými barokními rytlnkami, nebyla však v ba­rokní Praze jedinou sochou, u níž se projevo­vala úcta Ježíšova Dítěte. Barokní rytinky, do naší doby zachované, nám připomínají, že po­dobná soška — dnes nezvěstná — těšila se úctě věřících i na Starém Městě pražském v někdej­ším kostele sv. Anny u kláštera dominikánek, zrušeného v době josefínské; v 18. století je doložena v kostele sv. Kříže Většího, který kdy­si stával na vltavském nábřeží v blízkosti kos­tela Milosrdných bratři, a to u kláštera bílých křížovníků s červeným srdcem, anebo cyriaků, milostná soška Ježíška nesoucího kříž. Rádový his­torik J. K. Rohn považuje sošku za joden ze tří pokladů kláštera (vedle mohutné sochy Panny Maria Bolestné, dnes u sv. Ducha, a původního hrobu sv. Jana Nepomuckého). TOTÉŽ platí, pokud známo, i o čtvrté sošce Ježíškově, která byla v údobí barokním v Pra­ze v kostele sv, Bartoloměje na Starém Městě při konviktu studujících. VKL SVATÝ AMBROŽ V MILÁNSKÉ KATEDRALE sv. Ambrože byla 5. led­na r. 1355 korunovační slavnost. Na hlavu České­ho krále Karla IV. vsazena železná koruna království lombardského. Při korunovač­ních obřadech byl Karel IV. uchvácen ambrosiánskou liturgii i zpěvem, který téměř před tisíci lety zavedl ve chrámech sv. Ambrož 1340—397), jenž působil v Miláně jako biskup 23 léta. K jeho poctě byla r. 1602 nazvána milánská knihovna „Ambroslana“ a v jejich zdech uložena drahocenná obrazová galerie takzv. lombardské Školy. NA PAMÁTKU milánské korunovace dhtěl Karel IV. závisti do Prahy bohoslužby podle obřadu sv. Ambrože. Založil v Praze u staroměstského příkopu proti Prašné bráně klášter s chrámem sv. Ambrože: zanikly v patnáctém stblell. R. 1652 byl na místě bý­valého kostela sv. Ambrože položen základní kámen k novému chrámu Neposkvrněného Početl Panny Marie, jehož průčelí bylo obráceno proli Prašné bráně. V klášteře působili františkáni z Irska, jimž se v Praze říkalo: Hibernové, Chrám rriél několijc pěkných obrazů Karla Skréty. Hibernové upozornili na sebe t tím, že první u nás začali pěstovat bram­bory v zahradě při klášteře. V létech 1792—1802 bý­valo o nedělích a svátcích hráno v zrušeném kláš­teře České divadlo. jMÉNO CÍRKEVNÍHO OTCE milánského dlouhá sta­letí připomíná věřícím mohutný, slavný chvalozpěv: Tebe, Bože, chválíme. Praha má dodnes kamennou památku na světce. ]e to jeho socha, o niž jistě ví málo Pražanů. Spolu se sochami sv. KUmenta, Augus­tina, Jeronýma, Řehoře a Basila stojí nad průčelím chrámu sv. Salvátora, jež se svým vznosným balkó­nem nemá v Praze podobného. Pavla Prášková --------------------------------- VÁNOČNÍ JIZ DÁVNO ses zasnoubil se zvuky zvonů, když zvou vše k vítání v půlnoční čas, toužíš zas po hvězdě betlémských plání, po něžném zvuku pastýřských šalmají, skláníš svá kolena před Božím Světlem. KRAJINOU------------------------------­POHLÉDNEŠ do oken pod bílou klenbu, vplleš se s rozkoši v slavnostní tóny, jež plynou v radosti od malých jeslí, kde Ditě přesvaté spatřilo svět, kde sladké uspání zpívají andělé. Z verši2 P. J i n d ř t c h a Laciny I LEDNÄ i960 Svatých Tří králů PODOBNÉ jako velikonoční obdob! církevního roku má dva slavnostní vrcholky a veliký den Vzkříšení Páně vyznívá po řadě týdnů svátkem Ducha Sva­tého, tak 1 čas vánoční radosti se ve všech oblastech křesťan­ské víry vyznačuje dvojí památ­kou Vykupitelova příchodu, spočívá na dvou svátečních pi­lířích. První je den Božího Na­rození Hod Boží vánoční, a za ním ve dvanáctý den se vzty­čuje druhý liturgický vrcholek, svátek Zjevení Páně. Z Jeho po­jmenování jako dne „sv. Tří králů“, je však už patrno ochu­zení jeho skutečného významu a tedy vlastně úpadek staroby­lého liturgického cítění. Tento den je však právě především svátkem Páně, slavícím paměť oněch událostí, kdy Kristus se projevil jako Spasitel světa. Jak se obyčejně vykládá, je ten­to svátek původní východní po­dobou slavnosti Narození Páně. Tak veškeré křesťanstvo slaví dvojí památku toho, že Věčné Slovo se objevilo na tomto svě­tě v lidské podobě; avšak za­tím o vlastních vánocích myslí­me především na tajemství, jak Pán „člověčenství naše ráčil vžiti na se“, v den Zjevení Páně vzpomínáme, jak se mezi námi projevil božský majestát „pů­vodce naši spásy“, který dnes „zjevil svou slávu“. EVANGELIUM uvádí, Že mu­drci z Východu, když se pokloni­li Dítěti, obětovali mu své dary: zlato, kadidlo a myrhu. „Zlato přísluší králi, kadidlo se při­nášelo v oběť Bohu, myrhou se napouštějí těla mrtvých; mudrci tedy zároveň mystic­kými dary hlásají toho, komu se klanějí“, vysvětluje sv. Ře­hoř Veliký. Na paměť nevýslov­ného daru Boží lásky k tvor­stvu sl lidé zvykli navzájem se obdarovávat o vánočních dnech, aby drobnými a prchavými ra­dostmi naznačili radost nevý­slovnou, trvalou a věčnou. Také od nás se žádá, abychom pro­jevili nejenom lásku a oddanost svým drahým a blízkým> vzpo­mínkou svých dárků, třeba prostých, ale po přikladu svá­tých „králů“ odevzdali k du­chovním jeslím dary svého srd­ce „v duchu a v pravdě“. Mešní sekreta prosí, aby Pán milostivě popatřil „na dary Církve, jimiž se již nepřináší zlato, kadidlo a myrha, nýbrž to, co těmito dary se označuje, obětuje a po­žívá, Ježíš Kristus“ sám. A sv. Řehoř povzbuzuje, abychom ze svého věnovali to, co je v na­ších silách. J. HLAVSA Zjevení Páně PROF. Dr. V. BARTONĚK Zjevení čili Epifanie 6. ledna náleží k pěti největ­ším křesťanským svátkům, které starobylá mešní modlitba — kánon — nazývá dny nejposvátnějšími. Klement Alexandrijský, rektor alexandrijské bohoslovecké školy (150—217 po Kr.) uvá­dí, že jíž za jeho doby byl 6. leden reminiscencí křtu Páně. Ře­hoř zvaný Divotvorce, získaný pro křesťanství Origenem, osla­vil jako cesarejský biskup tento den zvláštní řeči. Jako slav­nost odlišnou od vánočního svátku připomínají Epifarřii také, ve svém původu nejasné a v severním Egyptě v pol. IV. stol. vzniklé, apoštolské konstituce. Na západě znali již počátkem IV. stol. (a dřivé) vánoce, nikoli však Zjeveni. Všeobecně je do­svědčeno slaveni tohoto dne v obou církevních oblastech teprve v V. stol. Východní liturgie razí pro tuto festivální památku označení Epifanie, tj. dosvědčení Kristova božství při křtu pro­hlášením Boha Otce („Tento jest Syn můj milý...“). To pak bylo a vlastně dosud je ve východní církvi jedinou ideovou ná­plní svátku. Vzpomínka na tři mudrce klanějíc! se Novoroze­něti zůstávala na východě spojena se svátkem narození Páně. V západní církví — jak dosvědčují liturgické řeči Augustinovy a Lva Vel. — znamenalo zase Zjevení sdílení obsahu víry po­hanskému světu. Teprve kolem r. 450, jak naznačuje staro­­křesťanský latinský básník Sedulius, byla ría západě sekundár­ním Ideovým obsahem Epifanie vzpomínka na Ježíšův křest v Jordáně a na div v Káni; Je pozoruhodné, že orientální vý­znamové poletí Epifanie. sgflMvaiící jen ve vzpomínce na Kris­tův křest, bylo na západě? stálé přijímáno s jakousi pasivitou, spíše odmítáním. Residua ideových nesrovnalostí obou církvi, týkající se liturgické slavnosti pokládané na 6. leden, se pro­jevují podnes tak, že liturgie východní akcentuje více výjev křtu Páně, a tím i obřad svěcení křestní vody, kdežto latinská dnešní liturgie vyzvedá detail ndoračntho holdu tří mágů Kris­tu Králi jako homagium prvotin světa Spasiteli vůbec. Odtud svátek Sv. Tří králů. Z nejstaršlch ikonografických vyjádřeni svátku Zjevení lze uvéstl často (celkem 17krát) opakovaný vý­jev adorace mudrců, vyskytující se již v raném katakombálním umění II. stol. (řecká kaple Prlsclliny katakomby). Freska ka­takomby sv. Petra a Marcelina zachycuje mudrce spatřující hvězdu a v Jiném poli freskové výzdoby ostatní dva, kterak se klanějí Dítěti a Marii. Použití dvou postav adorantů je dikto­váno lokálními disposicemi umělce snažícího se zachovat zákon symetrie. Razení tří královských postav za sebou, nikoli vedle sobe, skúpínovltě, jak je ho použito na jiném obraze, je cha­rakteristické pro primitivní starokřesťanské freskové umění a má jen zdůraznit symboličnost umělcova malířského vyjádření. Volání prvního dne roku ZA ONOHO ČASU, když se splnilo dní osm, aby bylo Dítko obřezáno, nazvali Jméno Jeho Ježíš ILuk. 2, 21). NOVÝ ROK, který začínáme, připomíná nám krátkost,, ale i důležitost času. Jest výmluvnou pobídkou, abychom pečovali o své duše. S ne­zadržitelnou rychlostí míjí náš život. Uplynu* lá léta jsou za námi jako sen, a stejně uply­nou léta příští. Odpovědnost je v těch prcha-t vých okamžicích života. Vteřiny mají cenů věč­nosti. Popatřme očima víry na zneužíván! dra­hocenných dnů. Ve své lásce a dobrotě dává nám Bůh jeden den za druhým a čeká, jak využijeme Času milosti, jak obstojíme ve zkouš­ce, jíž si máme zasloužltl nebe. Každému při­pomíná časem Bůh, aby myslil na věčnost. Ta­kovou připomínkou je právě též nový rok. Volá k nám: Využij okamžiků, jež ti pokytl dobro­tivý Bůh. Podle připomínky svátku Obřezáni Páně musíme též podstoupiti duchovní obřezá­ní. Zbavme se hříchů i nebezpečných návyků, jako třeba pohodlnosti, zvědavosti, mnohomluv­nosti. Uvažujme pečlivě, v čem se musíme po* drobiti obřízce. Církev píše nad bránu nového roku svaté jméno: Ježíš. Proto si stanovme, že začneme nový rok s novou horlivostí. Začíti nový rok ve jménu Ježíšově znamená dáti si závazek na celý rok činiti nápravu, sváděti nelítostný boj s pokušeními, přijímati zkoušky života jako pokání, zameškané nahradili zvý­šenou horlivostí v dobrých skutcích. Naslou­chejme pozorně volání prvého dne roku: ještě nepřišel okamžik účtováni, využij proto, dokud ja možnost, času k dobrému. Liturgický kalendář 1. I. — OBŘEZANÍ PÁNĚ — Nový rok — Oktäv Narozeni Páně; dvojitý 2. tř., barva bílá; Mše sv.: vlastní (scháller&v misál str. 122; nedělní: str. bb), Gloria, Cre­do, preface a „Mezi úkonem“ vánoční (str. 50 č. 1; ne­dělní- str. 29 č. 1), 2. I. - NEJBLAHOSLAVENEJSI PANNV MARIE V SOBOTU; jednoduchý, b. bílá: Mše sv.: „Před tváří tvou“ (č. II. na str. 94; nedělní: str. 98), öl., bez cr., preface o Panne Marii (str. fil č. 11; nedělní: etr. 40 č. 11; „...tebe o Uctívání...“).'' 3. i. — NEDELE se liturgicky neuplatňuje — SVATEK NEJSVETEJŠlHO JMÉNA JE21S; dvojitý 2. tř., b. bílé; Mše sv.: vlastní (str. 124; nedělní: str. 88), Gl., Cr.. Prefa­ce vánoční (str. 50 č. 1; nedělní: str. 29 č. 1) — Dneš­kem počínaje se již neříká „Mezi úkonem“ vánoční, ný­brž jak je v Mešním řádu. — 4. I. — ZE DNE; jednoduchý, b. bílá; Mše sv.: z Obřezá­ní Páně (viz 1. I.), Gl., bez Cr., Preface vánoční jako včera. 5. i. — ZE DNE; jednoduchý, b. bílá; Mšp sv.: vše jako včera — 2. modi, sv Telpsfora ze mše „Si diligis — Miluješ-li mne“ — NEBO: Mše sv. ke cti SV. TELESFORA, papeže a mučedníka (b. červená): „Si diligis — Miluješ­­li mne“ (společná mše papežů), Gl., 2. modi, z Obře­zání Páně, bez cr., preiaco vánoční (viz výše). 6. I. — ZJEVENÍ PÁNĚ — (Svatých Tří králů); dvojitý 1. tř., b. bílá; Mše sv.: vlastní (str. 77.; nedělní: str. 94), Gl., Cr., Preface a „Mezi úkonem“ o Zjevení Páně (str. 51 č. 2; nedělní: str. 30 č. 2). 7. I. — ZE DNE; jednoduchý, b. bílá; Mše sv.: ze Zjevení Páně (viz 6. 1.), Gl., bez Cr., preface o zjevení Páně (str. 51 č. 2; nedělní: str. 30 č. 2), „Mezi úkonem“ Již nikoliv vlastní, nýbrž jak jest v Mešním řádu. 8. I. — ZE DNE; jednoduchý, b. bílá; Mše sv.: vše Jako včera. 9. I. — NEJBLAHOSLAVENEjS! PANNY MARIE V SOBOTU; jednoduchý, b. bílá; Mše sv.: vše jako v sobotu 2. t. m« PAN MINISTR a předseda Celostátního mírového výboru ka­tolického duchovenstva Dr. Josef Plojbar se dotkl ve svém slavnostním pťojevu též problému rasismu a kolonialismu. Jako profesor theologické fakulty chtěl bych k tomuto námětu při­pojit několik poznámek. Raslmus s kolonialismem velmi úzce souvisí. Jedno vyplývá z druhého. Podstatou všeho zůstává ne­lidský vztah a naprosté podceňování a znehodnocení lidské důstojnosti. CO JE ČLOVĚK ve světle Písma sv.? Otevřme první stránky Písma sv. átarého Zákona, který Je vznešeným a Bo­hem vnuknutým předobrazem Zákona Nového, zákona milostí a lásky. V hexaemeronu v podání, prostředí a pramenu kněž­ském, podávajícím základní theologické pravdy duchovně, od­­tažitě, tak úchvatně theologicky na svou dobu, Je člověk Jako takový korunou tvorstva a králem všeho stvořeného. Je pravda, že v prvním historickém údobí Vyvoleného národa převládal úzký partikularismus a nacionalismus... Ale přichází nové údobí izraelského národa zajetím babylonským a především po zajetí, kdy otvírají se brány širokému, láskyplnému universalismu spásy, který pro nás zůstává hmatatelným dokladem Boží inspi­race starozákonním prorokům a svatopiscům 1 bezprostřední pří­pravou ke vstupu v Zákon Nový. Vizme knihu Rut, proroka Jo­náše, druhou část proroka Zachariáše, hlubokou knihu o Jobovi i především třetí část velkého proroka Isaiáše, kdy všem ná rodům bez rozdílu se dostává největší .starozákonní pocty, totiž býti přímo účastnými obětí Bohu Hospodinu, ba dokonce se státi obětními dary Bohu stvořiteli. SLOVUTNÉ SHROMÁŽDĚNI, Je vůbec třeba, abychom důstoj­nost lidskou, to veliké pravé duchovní bratrství všeho lidstva, dokazovali texty Nového Zákona? Vzpomeňme Jen na roz­hovor Ježíše Krista se Samaritánkou, na posláni apoštolů ke všem národům, na pokřtění komorníka a mocného dvořenína ethlopské královny Kandaké, na tolik textů z listů sv. Pavla, apoštola národů! Vzpomeňme na překrásné místo o otroku One- Z projevu na II. gjaadu CMVKD K problémům rasismu a kolonialismu FRGF. Dr. FR. K OT A L i K simovi v listu k Filomenovi (10—16): Prosím tě za svého syna, jehož Jsem zplodí) v okovech, za Onesima... Ty ho přijmi Jako mé srdce... Snad proto odešel od tebe na krátký čas, abys ho obdržel na věky, ne již jako otroka, nýbrž více než otroka, Jako bratra milého, zvláště mně, a čím více tobě i v těle i v Pánu! CÍRKEV SVATÁ OREDNĚ ODSOUDILA posvátnou kongregací pro záležitosti seminářů a katolických universit v roce 1938 osm neudržitelných názorů o rasismu. V těch­to osmi bodech odsoudila všechny způsoby podceňování, ne­úcty, násilí proti určitým skupinám národů a plemen. Pohleď­me, jak se historicky vybarvuje raslmus a jeho přímý důsledek, kolonialismus. Nedlouho je tomu, co Jsme měli možnost poznat! v českém překladu dílo Bartolomea de Las Casas, História de Las Indias. Čteme tam toto otřesné místo: „Dominikán P. Marte sino, přítel Bartoloměje de Las Casas, pravil na neděli adventní r. 1511 ke kolonistům: Vystoupil jsem na kazatelnu, abyste vi děli, že jsem hlasem Krista, volajícího na poušti tohoto ostro­va. — Ten hlas vám praví, že všichni teď žijete a umíráte ve stavu smrtelného hříchu pro ukrutnosti a tyranství nad tímto ne­vinným lidem. Řekněte mně, jakým právem a jakou spravedlnos­tí podrobujete Indiány takovému surovému a hroznému otroctví?“ Známý národohospodář W. Sombart se netají skutečno­stí, že dějiny kolonií jsou z velké části dějinami válek. Francouz ský myslitel A. H. Sěe cituje ze Sombarta: „Stali Jsme se bo hatými, protože celé rasy, celé národy umřely pro nás; pro nás pevniny byly zbaveny obyvatelstva.“ Připomeňme i slova vánoC* ního poselství Pia XII. z roku 1939: „Vůle k životu Jednoho ná* roda se nesmí nikdy rovnat rozsudku smrti pro druhý národ.“­­Je pro nás nesmírně potěšitelné, že kdykoli dochází ještě nyní k určitým výstřelkům rasové nesnášenlivosti v USA či citelněji v Jižní Africe, jsou to vždy na prvním místě naši biskupové, kteří ostře varuji, napomínají a ukazují cestu ke křesťanské lás­ce Jednoho k druhému. Náš veliký znalec arabských národů a kmenů Alois Musil se také zlotkl tohoto problému kolenia- Usmu: „Evropská osvěta příliš dobrého domorodcům nepřinesla. K pravé osvětě jim byla cesta zatarasena, evropský nátěr je vyloučil z jejich prostředí a vydal zhoubnému nebezpečí. Sta opuštěných osad a rostoucí úmrtnost jsou toho důkazem. Kdo žijí, pracují, avšak nikoli pro sebe, nýbrž pro cizí pány. Nesou těžké jho, a nevzpírají se, poněvadž nevidí možnosti, aby se osvobodili.“ Tak psal ještě před několika desítiletími náš Alois Musil. MY KNĚZI, SLUŽEBNICI JEŽÍŠE KRISTA, se nesmírně radu-i jeme z té velké změny, Jež nastala v těch několika desítiletích^ Dnes již většina arabských národů žije svým vlastním svobod­ným a státotvorným životem. K tomu přistupuje mnoho novýcti samostatných národů a států Asie a Afriky. Pevně věříme, že v nejbližší době již nebude národa na celém světě, který by byl pouhou pracovní sílou a prostředkem nesmírného zisku ně-i kolika mocným národům a státům. K velikému a stále úspěšně]* Šímu úsilí o trvalý, spravedlivý mír mezi všemi národy světa při* stoupí s drahocennou hřivnou i nové národy a státy Asie a Afriky^ které ve svém svobodném a samostatném životě a rozvoji ne* uvěřitelně dosahují současné světové úrovně, všestranné kul­tury hmotné a duchovní i technické vyspělosti. Kéž v brzké době zavládne všem drahý a pravý mir, láska, úcta 1 vzájemné pochopení a sblížení mezi všemi lidmi na celém světě. To budiž naší vroucí modlitbou k Bohu stvořiteli a dobrotivému Otci lidského pokolení í naším poctivým, upřímným snažením a cíleml

Next