Katolické Noviny, 1964 (XVI/1-52)
1964-08-02 / No. 31
PRAHA 2. SRPNA 1964 O sblížení lidstva Dr. MIROSLAV RAJMON KAŽDÝ ČLOVĚK VE SPOŘÁDANÉ SPOLEČNOSTI má určitý obor působnosti. V něm vykonává své posláni odpovědně a svědomitě. Do služby celku je zároveň zapojeno i osobní uplatněni. Při slovech epištoly minulé neděle (desáté po sv. Duchu) ozývají se v nás nové myšlenky na tyto náměty. Apoštol sv. Pavel praví: „Rozličné jsou služby, ale tentýž Pán, a rozličné jsou působnosti, ale tentýž Bůh, který působí to všechno ve všech“ (1 Kor 12, 4—6). Požadavek společenské působností podle sil a schopností jednotlivce zahrnuje v sobě rozvinutí osobních vlastností k prospěchu druhých. Přirozené schopnosti jsou dary Boží, s nimiž se má dobře hospodařit. Každý člověk má přispívat k řešení těch životních úkolů, jež usnadňují lidský život. Ne nadarmo je přirovnávána lidská společnost k živému organismu, v němž každá složka má svůj vymezený úkol. To je i oblíbenou myšlenkou sv. Pavla, kterou vyjadřuje tím, aby údy pečovaly o sebe vespolek (1 Koř 12, 25), neboť „my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo, každý jednotlivec však údem druhého“ (Řím 12, 5). K opravdové lásce nezbytně náleží i společenská orientace. Potlačovat zlo a šířit lásku mezi lidmi je dobrým, záslužným a nábožensky hodnotným skutkem, který má společenskou závažnost a vykonává příznivý vliv na druhé. Takovým dobrým skutkem, který může každý přinášet v nejšlrším měřítku své působností, je dávat dobrý příklad osobním životem a žít s druhými ve snášenlivé lásce. Podle psychologického zákona nápodoby je dobrý příklad účinnější než plané moralizování. Věda o výchově klade důraz na osobní příklad. Sám Spasitel, prokázav službu lásky apoštolům, prohlásil: „Příklad zajisté dal jsem vám“ (Jan 13, 15). V životě prvních křesťanů nejpůsobivějším apoštolátem před světem byla jejich vzájemná láska. Jestliže v dějinách lidstva učení lásky nebylo vždy působivé, nebylo to tím, že nebylo známo, ale především tím, že podle přikázání 'lásky se vždy nežilo, že láska nebyla vtělována do životních vztahů lidí, že příklady lásky nebyly působivé a strhující. Nad abstraktní pravdu je působivější příklad. Vzor, jenž tvoří hodnoty, již sám sebou působí na druhé, které vzněcuje k nápodobě a vyvolává snahy po následování. Vnitřní opravdovost činí lidský vzor přitažlivým. Naproti tomu lidské Vzácné listy JOSEF NEMEC SVATÝ PAVEL, který — jako každou neděli v tomto církevním období — 1 dnes k nám promlouvá v mešní liturgii, náleží nepochybně k nejhorlivějším z Apoštolů. Písmo svaté Nového Zákona obšírně vypráví o jeho neúnavné činnosti. Víme, že nesl světic- Evangelia takřka po všech tenkrát známých zemích. Kamkoli zavítal, zakládal nebo zveleboval křesťanské obce, vzdělával, vysvětloval, napomínal, zanechával biskupy a kněze, psal a zasílal nám všem známé vzácné listy, v nichž věřící všestranně poučoval, povzbuzoval a nabádal k životu podle víry, kterou vyznávali. Tím vším se nadmíru zasloužil o rozšíření Kristova království na světě. Můžeme tedy sv. Pavla opravdu nazývat jedním z největších Apoštolů. A on sám mohl si na své práci plným právem co nejvíce zakládat. Avšak ve skutečnosti smýšlel o sobě tento velikán velmi skromně. V dnešní Epištole (1 Kor 15, 1—10) posuzuje se takto: „Jsem nejmenší z Apoštolů: nejsem ani hoden, abych si říkal Apoštol.., Boží milostí jsem to, co jsem, a Jeho milost, kterou mí udělil, nezůstala ležet ladem“. Tato slova Učitele národů platí o všech Svatých. Vzpomeňme si na Pannu Marii, Královnu Svatých (naše liturgie pamatuje na ni právě v tomto měsíci celkem pětkrát!) : svým Božím Mateřstvím dosáhla nejvyšší důstojnosti, které lidský tvor mohl dosíci. A přece zůstala vždy pokorná a skromná, neboť si byla vědoma, že jedině milost Boží způsobila její vyvolení. Proto také ve svém chvalozpěvu Magnificat praví: „Velebí má duše Pána, jásá můj duch, že můj Bůh přináší spásu, protože milostivě shlédl na Svou nepatrnou služebnici“. — Podobně jako Panna Maria byli si Svatí a Světice všech časů vždycky vědomi, že cokoli se jim podařilo učinit pro Boha a spásu duší, mělo svu] původ v milosti, kterou od Pána obdrželi. SLOVA SV. PAVLA platí však i o každém z nás. Všichni jsme milostí Boží to, co jsme. Věřící katolík je přesvědčen, že veškeré dobro, pozemské i nadpozemské, pochází od Boha. Jestliže jsme zdrávi, můžeme pro sebe, svou rodinu a k prospěchu všeho našeho lidu mnoho a úspěšně pracovat: máme-li se denně lépe a je nám popřáno v míru a nerušeném klidu stále rozvíjet svoje schopnosti— hle, to vše nám uštědřuje Bůh Svou- milostí. Bez Něho nebyli a neměli bychom nic. — A co teprve, pokud jde o naši duši I Jestliže máme v srdci svátou viru a dostává se nám všech těch velkých dobrodiní, která Kristus poskytuje prostřednictvím Své Církve, jejímiž členy smíme být — žijeme-li v nadějí rta věčný život, který bude naší odměnou po skončení života vezdejšího — nic z toho nesmíme připisovat sobě, za všechno musíme děkovat jedině Tomu, Jenž sídlí nad námi, z Jehož štědré milosti vše pochází. S použitím slov 115. žalmu proto vyznáváme: „Nikoliv nám, Bože, nikoliv nám, jenom Tvému jménu přísluší čest!“ Milost, tento vzácný dar Boží lásky a dobroty, není však nějakým kouzelným, neomylným prostředkem blaha a spásy. Nesmí, Jak podotýká sv. Pavel na konci Epištoly, „zůstat ležet ladem“, je třeba s ní spolupracovat. Bez naší spolupráce byla by věru marná a neúčinná. „Člověče, přičiň se, a Pán Bůh ti pomůže“, říká výstižně přísloví. Dnešní nedělní Evangelium promlouvá o hluchoněmém, kterého Ježíš kdysi uzdravil. Tato biblická událost nechť je pro nás ponaučením: budeme-lt hluší k hlasu milosti, vyzní v nás naprázdno: zůstaneme němi, tj. náš život bude planý a bez užitku. Prosme proto dnes vroucně Pána, aby nad námi pronesl Svoje mocné „Efeta — otevři se!“, aby se nám vskutku otevřely uši a svázaný jazyk se uvolnil, abychom mohli správně „mluvit“, nejen ústy, ale hlavně skutky, to znamená, abychom celým svým počínáním všude a vždycky ukazovali a dokazovali, že víru katolického křesťana nechováme pouze ve skrytu svého nitra, ale že podle ní fakticky žijeme, že Jsme aktivními údy a viditelným projevem mystického těla Kristova, že On sám prostřednictvím nás působí tak, Jako kdysi působil, když za Svého pozemského života V podobě lidské pracoval na vykoupení všech. jednání, zatížené pokrytectvím a přetvářkou, vyvolává nesouhlas a odpor. Osoba farizeje odpuzuje povýšenectvím a marnivou sebechválou (Luk 18, 9—14). Farizejova slova jsou výrazem falešné pýchy a samolibého uspokojení, jež nenalézá opravdového a citlivého vztahu k bližním. Proto se pokrytecký člověk odcizuje druhým a nenachází u nich lásku. Osobnosti, které . jsou milovány a ctěny, mají se snažit, aby neztratily lásku a důvěru bližních. Život sám dává denně možnosti, aby křesťané osobním příkladem působili kladně na druhé a tak šířili dobro. Působení v duchu lásky je vyznačeno i postojem k lidem, kteří jsou jiného přesvědčení a názorů. Přes rozdílnost náboženského vyznání má křesťan v bližním respektovat lidskou důstojnost a neodmítat projevy lásky a slušnosti. Tak má vyhlížet opravdová snášenlivost. Duch lásky vyžaduje snášenlivost nejen s lidem nekatolického vyznání, ale i s příslušníky mimokřesťanských náboženství a druhých společenství. Je třeba skončit již jednou s náboženskou nesnášenlivostí a náboženskými spory a místo toho řešit sporné otázky ve prospěch svobody svědomí. V praktickém životě to znamená respektovat svobodu svědomí druhého, mít pochopení pro upřímné smýšlení druhých. Snášenlivost Je silou lásky a hledá v bližním vždy to dobré a hodnotné. Snášenlivost je předpokladem sbližování lidi na vzájemných úkolech pro společné blaho, jako je boj za mír a mírové soužití, nebo účast na hospodářských úkolech pro rozkvět vlasti a světa. Zít snášenlivě odpovídá lidské důstojnosti, neboť žádná osoba nesmí být předmětem útlaku či nesnášenlivostí. Tak to vyžaduje dnešní doba, neboť všude žijí lidé pospolu, třeba jsou nestejného vyznání a přesvědčení. Papež Jan XXIII. blahé paměti dával příklad snášenlivosti a lásky tím, že přijímal významné osobnosti i mimokřesťanského světa. Mezi jinými byli tu i budhistický státník z Barmy, vysoký představitel šintoismu z Japonska, lamaistický Tibeťan. S důvěrou očekáváme další jednání II. vatikánského koncilu, kde budou řešeny otázky náboženské snášenlivosti. Jen láskou a porozuměním může být vytyčena nová cesta k sblížení všech lidí v mírovém soužití. Je to příkazem nové doby, je to touhou všech lidí dobré vůle. V krásném letním dnu... ANTONÍN HUGO BRADÁČ «iinttlý měsíc lsem pochovával Marcelku M, která prohrála d'i svůj zápas se smrtí v šestnácti létech. Onemocněla zákeřnou chorobou a předešla nás ve znamení kříže po krátkém, těžkém utrpení do nebeského Jeruzaléma. Lékaři nemocnic v Novém Městě na Moravě i u Svaté Anny v Brně pečovali o nt s bezpříkladnou obětavosti a snažili se zachránit mladistvý život. Cesty Boží však nejsou naše cesty. Pán života i smrti utrhl moudrou a něžnou rukou rozvíjející se květ, aby jej přesadil do věčně kvetoucí zahrady, kde, jak se praví v knize Zjevení, „stírá s očí každou slzu“ 17, 17 J. Jest těžký a bolestný úder, loučíme-li se s těmi, kteří odcházejí v květu mladosti. Je těžké st v takové chvíli připomenout jako útěšnou okolnost, že jejich vlas již nezbělí, že nepoznají bolesti mateřské či starosti otcovské, že zůstanou v našich vzpomínkách v té čistotě a sličnostl mládí, jak jsme je viděli naposled ... Byl Kresba BedNšky Znojemské kräsnH’ ^ ’ ' jsme ]i kladli do hrobu. Letní čas se snášel tichými perutěmi nad temně ze'leným přílesím a vlnil vzduch, který se chvěl jako motýlí křídla. Zářící slunce hladilo zemi, jež voněla budoucím chlebem a dýchala silnou vůní života. Dech hájů a říčních hladin ovíval šťastnou živitelku a anděl míru zvěstoval vroucím hlasem jitřních zvonů její sladké tajemství. Jakási velká, smírná bolest — ale náhle zároveň i jakási radost snášela se nad otevřeným, bělostnými květy vystlaným hrobem a nad bílou rakví. — Snad nikdy předtím jsem nepocítil tak zřetelně a výrazně, že „extrema se tangunť, že krajnosti se v životě stýkají, že radost a bolest jsou dvě rodné sestry a jdou spolu věrně a nerozlučně životem. Pocítili to i zbožní, pracovití a poctiví rodičové v Pánu zesnulé dívky. Hovořil jsem s nimi po pohřbu a tu jsem poznal a přesvědčil se, že opravdový křesťan vidí svět takový jaký je, bez brýlí mámení. Kráčíme tímto světem v plesání i v slzách, jdeme vzpřímeni radostí t sklíčeni žalem. Ale ať již tak nebo onak, prosme neustále a vytrvale o Boží milost. AT í x ebyl by radostný život, který by počítal jen s tím, že všechno skončí v nicotě hrobu či popela. Nezarmucujme se u hrobu a mějme odvahu a důvěru přisvědčit, že životem není jen to, co je z něho vidět a co je přístupné rozumu, ale že nad životem je všemocný, nejvýš moudrý a dobrotivý Bůh, jeho vůle, jebe řád a zákony, a že také v hlubinách naši bytosti je něco, co mu odpovídá a co nese naše srdce vzhůru. Ta mladičká, příkladná Marcelka M. žila krátce, ale mnoho naplnila z toho, co jest vůlí Boží. Prožívejme též příkladně křesťansky svoje pozemské dny, pokud nám jich Boží milost a Boži milosrdenství popřávají. Nepromarněme je! Snažme se ze všech sil, abychom v nich z toho, co je vůlí Boží, zde na světě co nejvíc naplnili. Věrni věcným pravdám P. JOSEF SEDLÁK Irkev sv., po příkladu našeho Spasitele, jak o tom mlu^ ví dnešní evangelium, žehná svátostinou smysl sluchu a čichu před sv. křtem, pronáší Kristovo slovo „Efeta“ (tj. otevři se) a doprovází prosbou: „Pán tobě otevři sluch, abys rád slyšel slova božské pravdy, a kéž tě vábí vůně jeho ctností, abys ho následoval!*“ Církev sv. tak činí proto, aby v duchovním životě křesťanově se znovu opakoval zázrak dnešního evangelia: „A hned otevřely se jeho uši a rozvázal se jeho svázaný jazyk a mluvil správně“ (Mar 7, 35). Obě mohutnosti totiž, sluch a řeč, jsou tak důležité a, při zdravém užívání působí na posvěcení celého člověka. Sluchem vnímá člověk vnější svět, ale stejně tak se jím spojuje se svým Bohem. Ve Starém Zákoně se často dočítáme, jak proroci slyšeli hlas Boží a sdělovali Jeho příkazy věřícím. I v dnešní epištole vzpomíná sv. Pavel na zázrak svého obrácení v Damašku, kdy podle Skutků apoštolských „padl na zem a uslyšel hlas, který k němu praví: Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ“ (Sk ap 9, 4). Pavel poznává hlas Pána Ježíše a proto pokorně prosí: „Pane, co chceš, abych učinil“ (Sk ap 9, 4—6). A vskutku otevřely se jeho uši, rozvázal se jeho svázaný jazyk a mluvil správně. Je až dojemné zamyslit se nad jeho pokorným vyznáním, jak je sám zaznamenal v listě ke Korintským, jehož úryvkem je dnešní epištola a současně si ujasnit, jak správně mluví o svém Pánu'Ježíši. Dotýká se nejhlubšího tajemství sv. víry, vykoupení skrze Kristovu smrt, Jeho slavné vzkříšení i oslavení. A hned potom mluví o největším daru vykoupení, o našem budoucím zmrtvýchvstání. Jak by neměly povzbudit příklady Písma sv. i nás k tomu, abychom rádi slyšeli slovo Boží. Je pravda, nebude k nám snad mluvit Bůh tak mocně jako k Pavlovi, ale přece jen mluví a byleť by i hříchem neotevřít mu své uši. C* nad nejjasněji mluví k nám slovy Písma sv., liturgie a ^ ústy své církve. Papežská konstituce, která právě přichází v platnost, dává nám příležitost, abychom při každé mši sv. slyšeli epištolu a evangelium ve svém jazyku. Denně se tedy dotýká Boží pravda naší duše. Jistě by stačilo odnášeti si do praktického života alespoň jednu pravdu, jedno slovo. Nedomnívejme se, že to jsou slova nečasová. Cetli jsme ve zprávě tohoto listu o „Deníku duše“ zesnulého papeže Jana XXIII. Tento veliký duch si tam poznamenal: „Pročetl jsem knihy mnoha asketických autorů, ale jsem úplně spokojen s misálem, brevířem, biblí, Následováním Krista, Bossuetem ... Jsem věren základním pravdám ...“ A přece hlas Boží, kterému zesnulý papež pokorně naslouchal, tak rozvázal jeho jazyk, že nikdo nemůže pochybovat, že promluvil nejvýš časově k celému světu, který mu důvěrně naslouchal. Bůh má i jiné prostředky. Dobrý příklad bratra nás povzbuzuje jako strážný anděl, Jím poslaný. Možná, že i podaný kříž je Jeho napomenutím v naší pýše a v přehnané sebedůvěře. I Jeho požehnání v práci a na polích mluví o Jeho otcovské lásce. A poznání vlastní slabosti, prožívání výčitek svědomí zpřítomňuje nám hlas Spasitele,promlouvajícího k hříšníkům. Ale i ve stvořeném světě vypravuje nám o své všemohoucnosti; v dalekých prostorách, na jejichž nejbližší hranici se pohybují kosmické koráby a jež měříme nepředstavitelnými mírami slunečních roků, mluví o věčnosti a zobrazuje svoji nekonečnost; odhalené zločiny, které desítky let skrývala lidská rafinovanost, poodhalují Jeho spravedlnost; a v neustálých proměnách a ve stále novém díle stvoření se zračí Jeho bohatý vnitřní život, to, co Spasitel tak prostě vyjádřil: „Můj otec dosud je činný“ (Jan 5, 17). Bohatý je Bůh ve svém díle a stejně nevyčerpatelný je ve svých prostředcích, kterými promlouvá k lidské duši. Přesto však pochopíme Jeho slovo, budeme-li pokorné prošiti: „Mluv, Pane, slyší služebník Tvůj“. l^a vnitřní spojitost lidského myšlení a vyjadřování, jež se snaží moderní věda vystopovat, poukázal náš Spasitel tak jasně ve své řeči k farizeům, jak ji zachytil sv. Matouš: „Pokolení zmijí, jak můžete mluvit dobré věci, jsouce zlí? Neboť čím je srdce plné, tím ústa přetékají. Dobrý člověk vynáší z dobré zásoby věci dobré, a zlý člověk vynáší ze špatné zásoby věci špatné (Mat 12, 34—35). A že pro duchovní život je tato pravda velmi vážná, doložil slovy: „Neboť ze svých slov budeš ospravedlněn a ze svých slov budeš také odsouzen (Mt 12, 37). Obrazem „těžkého mračna, které se protrhává deštěm slov“ snaží se vysvětlit moderní psycholog Vygotskij spojení lidských mluvidel s lidským myšlením. Obraz vystihuje i duchovní pravdu. Je-li totiž mračno našeho myšlení naplněno Boží milostí a ušlechtilým předsevzetím, pak i déšť slov, který se vyleje, bude osvěžující vláhou, která přináší vzrůst a požehnání. A naopak. Bude-li mračno myšlení přeplněno vnitřními rozpory bludů a zloby, a nabito atmosférou nešlechetných úmyslů, pak i řeč přinese bouři, která zpustoší každou úrodu. rwávěv je jasný. Nestačí jen mechanické naslouchání Boží^ mu slovu. Jeho slovo není vnějším rozvlněním prostorových částic, které dorážejí na smysly, aby je vzrušily. Boží slovo je vlastně sám Bůh, který má moc i ovlivnit duši a pohnout, aby se rozvázala a jednala správně. Když Spasitel uzdravil hluchoněmého, marně napomínal přítomné, aby 0 věci nemluvili. „Dobře učinil všechny věci,“ dosvědčovali ti, kteří se stali bezprostředními účastníky. Kéž by často 1 naše duše mohla tak děkovat Bohu za uzdravení z duchovní hluchoty a souběžné němoty! PÍSMO ČTENÉ SRDCEM KAREL DOUBRAVSKÝ II. Když sv. Pavel dává zvláštní napomenuti k životu křesťanskému (list ke Koloským), nikdy nestaví na jednu stranu jen povinnosti a na druhou Jen práva. Vždycky požaduje službu oboustrannou, službu ženy muži, ale i muže ženě. Má příkaz pro děti o poslušnosti, ale také příkaz pro rodiče a vychovatele o nepopouzení ke hněvu. Mluví ke služebníkům i k pánům a všem říká: „Cokoli činíte, konejte ze srdce jako Pánu a ne lidem ...“ Mnoho zbožných lidí jest ochotno sloužit Kristu Pánu modlitbou, rozjímáním, účastí na pobožnostech. vÝzdobou oltářů, udržováním kapliček a Božích muk i jinak — a je nutno ocenit tuto službu. Horší to bývá s ochotou, máme-li posloužit bližnímu, který se nám nezachoval, který je nám nějak nepříjemný, od něhož jsme musili něco vytrpět nebo snést, který s námi ve všem nesouhlasí, který má jiný způsob mvšlení či vyjadřování, nebo který se nám dokonce vysmívá. A přece právě sem míří apoštolská slova sv. Pavla. Služba věcem, třeba i posvátným, je ovšem lehčí než služba nepříjemným lidem. Obraz zůstane viset na toiň místě, kam jej pověsíme, výšivka pod vázičkou se dá nahradit jinou. S lidmi to však takhle nejde. Nechtějí být tam, kam je umísťujeme, chtějí být sví, a pošpiní-li sp ipdnou vztahy mezi lidmi, nestačí na omytí jen voda s mýdlem. S lidmi je těžká práce — sv. Pavel to zkusil na vlastní kůži — a jestliže při ní vytrvala měl úspěchy, pak jistě proto, že vyzkoušel zásadu, již dává i nám : Služte lidem a myslete si, že sloužíte Kristu Pánu. K