Katolické Noviny, 1965 (XVII/1-52)

1965-09-12 / No. 37

ROČNÍK XVII. ČÍSLO 37. * PRAHA 12. ZÁŘÍ 1965 CENA 50 HALÉŘŮ VÉĚNÝ ÚDĚL Dr. FRANTIŠEK VODA EVANGELIUM ČTRNÁCTÉ NEDÉLE po Sv. Duchu varuje před úzkostlivou péčí o věci pozemského života. A příkladem dá­vá ptactvo nebes­ké, jež žije, třeba neseje, a lilie pol­ní, jež jsou nád­herně oděny, ač nepředou. Víme, tato část evange­lia bývá předmě­tem kritiky t po­směšků. Že by ten, nad nímž se posluchači tázali s úžasem — Od­kud má tento tu moudrost? — ten­tokrát díval se na člověkův životní zápas x pohledem ■naivním? Že by se na přírodu díval pohledem sidfe básnickým, milov­­ným krásy, avšak neznalým? I v pří­rodě je shon a zápas. Takový střízlíček musí sehna-t za den j téměř tolik potravy, co sám váží, tedy svým způsobem faké i pracuje. 1 ta lilie ve své kráse zápasí o místo na sluncí. Znal : to všechno Pán. Příroda mu nebyla pouhou idylou. Věděl, že ■ vlk je dravý, že trní a bodláčí dusí osení. Ale i v tom sváru a tímto svárem rozvíjí se příroda jako celek vždy výš podle zákona, jenž je Boží péčí o ni. I vonná lilie i zpěvná ptačí čeleď plní v tom rozvoji úkol svěřený jim Boží péčí. V bo- : hatém bytí přírody, ne vždy srozumitelném v podrobnostech, avšak vcelku velkolepém a účelném, zjevuje se Moudrost Boží. A ŽE BY TEN, nad jehož moudrostí žasli, odváděl člověka od pilné práce a předvídavé péče o život svůj 1 svých k pou­hému spoléhání na Boha? Budiž nám daleka ta myšlenka. Nebyl dar zázračného rybolovu také odměnou za to, že rybáři celou noc vytrvale pracovali, třeba marně? V evangeliu to ustavičně zvučí chválou rozmanité lidské práce. Práce vina­řovy, jenž vlnici štípil, ohradil plotem, vykopal lis, postavil strážní věž; práce oráčovy, jenž, aby vyoral brázdu pěkně rovnou neobrací se od pluhu; práce rybáře, jenž pečlivě třídí užitečné a plevelné ryby; práce pastýře, jenž neřekne — ale což o jednu ovci, mám jích ještě devadesát devět — ale peč­livě hledá ztracenou. V celém evangeliu zvučí to i chválou hospodárné rozvahy stavitele, jenž, než začne stavět, bedlivě propočítá náklady, chválou bedlivého člověka, jenž hledá skalnatý základ pro svůj dům. Jistě povolaný vykladač slov a úmyslů Páně, sv. apoštol Pavel píše; Kdo nechce pracovat!, ať nejí. Apoštol říká : kdo nechce pracovati. Kdo by chtěl a nemůže, má právo na svůj nezbytný díl z užitku práce ostatních a nesmí být odkázán na žebrotu, nebo ponechán zá­niku. Pán nezamítá snaživou práci, neschvaluje, aby se čekalo na příchod království Božího s rukama v kapse. Co Pán kárá, od čeho zrazuje, je přílišnost! Nepřeslechněme nejdůležitější slovo: neříká nepečujte, ale říká nepečujte úzkost­livěl Úzkost pení k ničemu dobrá, kromě úzkosti hříšníkovy, jež vede k pokání. Škodilo by ruce chirurgově, kdyby se chvěla úzkostí, úzkost škodí 1 uzdravení, spíše prospívá dů­věra a optimismus. Tréma škodí sportovci i výkonnému umělci, ú národů na nízkém stupni civilizace byly případy, kdy úzkost přímo usmrtila. Kouzelník vyslovil kletbu, pohrozil pro určitý okamžik smrtí. A postižený, který věří v moc kletby, dosud docela zdravý, umírá v určitou dobu. Jeho srdce, které — jak s* vyšetřilo — bylo docela normální, zastavilo se v danou chvíli. Popisuje to lékař — cestovatel dr. Heiser. Takového člověka zabila úzkost. Úzkost není dobrá k ničemu, co má být vykonáno; bude vykonáno spíše bez ní než s ní. I proto Jsme vděčni Pánu Ježíši, že nás osvobozuje od úzkosti, je oprávněn též říci: Nepečujte úzkostlivě o svůj život, co byste jedli, ani o své tělo, čím byste se odívali. Toto slovo Páně nemíří na člověka, jenž sl zjednává jen přiměřeně chle­ba. Na toho však, kdo shromažďuje nadbytek, „kdo slouží mamoně“, tomu hrozí slovo Páně: Pošetilče, této noci požádají duše tvé od tebe, a čí bude, co jsi shromáždil? Takovému bloudu připomíná moudrý Učitel krásu a sladkost základních darů života: Kdo z vás samou starostí může přidat! k délce svého věku jediný loket? Což není život více než pokrm a tělo více než oděv? Trvá-li tvůj život, máš-li zdravé tělo, nač s; lámat hlavu a tísnit! srdce kvůli pokrmu volenému zhýčka­nou chutí, cděvu vybíranému marnotratně. Nadarmo volal mi­lionář na tonoucím Titanicu: Milión dolarů za člun! A spo­kojen byl, kdo ztratil všechno, jen když zachoval sebe. POUČENI PÁNĚ směřuje též sem: ve velké části světa, ve velké části lidských dějin, logicky a nutně souvisel nadbytek Jedněch s bídou druhých, bídou velké většiny. Peníze byly krví chudého. Bída byla nezbytným doprovodem modloslužby mamonu. Sem dopadá úder. Nemůžeme Bohu sloužiti a ma­monu. Poučení Páně — Nepečujte úzkostlivě — není odvráce­ním se od života, není nějakou prozatímní, krátkodobou mo­rálkou jen pro dobu před blízkým koncem tohoto světa. Jak někteří vykladači omylem vyčítali Pánu. Naopak, je to slovo definitivní, slovo pro dlouhé věky. Nikoli odvrácení od života, ale moudrá umírněnost v starostech života, pravé užívání ži­vota: aby člověk nebyl štvancem nepotřebných cílů, aby byl dělníkem svého díla a ne jeho otrokem. Aniž byl otrokem ji­ného člověka. Zajisté Pán tu káže nejen důvěru v Boha, Jenž doplňuje sílu člověka, poctivého zápasníka. Káže též důvěru v člověka. Tato důvěra je pozadím i onoho: Nepečujte úzkost­livě! Důvěra v člověka, nikoli v kořistníka, jakého nám před­vádí podobenství o nemilosrdném služebníku, jenž rdousí spo­luslužebníka se slovy: Zaplať cos dlužen. MlNl ZAJISTÉ náš příběh společenství proniklé duchem krá­lovství Božího. Varování před úzkostlivou péčí jest jen jedním ustanovením toho nového řádu, v němž nejen člověk není člověku vlkem, ale íe víc než člověkem, je bratrem. Kde je opravdu sjjolehnutí na druhé, kde lze důvěřovat!. Kde vládne duch prvotní křesťanské obce jeruzalémské, v níž jako by všichni měli jedno srdce. A uskutečňovat! takové společenství jest krásným údělem těch, kdož nechtějí být jen posluchači, ale 1 činiteli sladkého slova Páně: Nepečujte úzkostlivě. abc — LETOŠNÍ, . TREE.« OPOŽDÉNÉ A MÁLO HOROUC LÉTO, přece jen hodně vysokc nakupilo bohatou úrodu obil nich lánů, a stromy v zahra dách i alejích nabízejí zářijoví plody. Člověk se přičinil, a vě říci křesťan ví, že i Pán Bút pomohl « požehnal. Však jsnn také v jarních prosebnýc' dnech prosili Boha o udělení t požehnání zemské úrody, a i jjosvícenl budeme společně dě kovat. Teď ještě s radostnou dů 1 v teplejších jižních krajích, a s příštím jarem je zase dopro­vodí zpětnou cestou k nám. Na křídlech jejich odletu se chvě­je naše naděje budoucího jara i léta... Se stejnou účastí pa­tříme na kvítí našich po- 1 í, luk 1 zahrad. Jak dlouho je ještě vyměřena jejich vegetace a květy? Vidíme květiny zdobí­cí oltáře našich chrámů. Tako­vá krása a tak krátká a křehká! Dnes Jsou z nich připraveny čerstvé kytice, zítra vydrží, po­ Ve dnech pozdního léta věrou sledujeme a prožíváme doznívající mnohohlasou píseň rušně sklízejícího léta. S radost­nou důvěrou, protože současně v dnešní čtrnáctou jjosvatoduš­­ní neděli zaznívá z úst Spasite­lových letní hymnus na Otcovu prozřetelnost, která se tak zna­telně projevuje v životě příro­dy. Pán Ježíš nás vybízí k po­zorování bezstarostného ptac­tva, jež Otec nebeský živí, a jžol­­nlho kvítí, jemuž Bůh dal barvy a šat krásnější než králi Šala­mounovi ...Nesejíptáčko- V é, nežnou ani se nezásobují; ve svém pudu sebezáchovy spo­léhají na to, co se jim té chví­le namane z Boží štědrosti čl soucitu dobrých lidí. Pozore váním nebeského ptactva (josi­­lujeme se v důvěře v Boha. A 1 e v těchto týdnech pozd n í h o léta hledíme na tažné ptactvo také s jistou dávkou tklivého stesku, protože s vědo mim, že na jeho křídlech odlétá naše léto. Otec nebeský je živ: zde i na přeletu, živí je zdt zítří povadají a musejí ustou­pit novým čerstvě svěžím kvě­tinám. Třikrát až čtyřikrát v týdnu se vyměňuji čestné strá­že krásných, pří veškeré kráse skromných květů. A to krásné kvítí, které Jako polní tráva dnes je a zítra se do ohně hází, velebí Stvořitele a zároveň nám dává přesvědčivou lekci o pr­chavostí pozemské krásy, krát­kém trvání léta i tohoto života vůbec. Z výkladů Písma svá­tého k šesté kapitole evan­gelia Matoušova se dovídáme, že obyvatelé Svaté Země z ne­dostatku jiného paliva topili na domácím ohništi uschlou trá­vou i jinými bylinami a květi­nami. Myslím, že nikoli poho­zení na smetiště, ale spíše pa­sivního usušení a odevzdáni všestravujícímu ohni zaslouží si ty květiny, které obětovaly svou křehkou krásu a celé své bytí službě oltáře. Aby jejich oběť byla úplná a beze zbytku. HLEDANÍ A NALÉZÁNÍ EMIL KORBA ]SME STROjCI svého žtěstí 1 neitěstl; naše touhy viak někdy přesahuji naše možnosti. Přesa­hují naši vůli. Jsou někdy větší nož prostředky, které máme po ruce a někdy jsou větší než opravdová potřeba. Stěží najdeme člově­­k a, který by byl docela spoko­jen se svým osudem. Drobné ra­dosti, chvíle krásy, které nám poskytuje denní život, skrovné úspěchy — to vše podceňujeme a nevěnujeme tomu náležitou po­zornost. Chceme vždy vic a chce­me vždy, co nemáme. Nechceme pochopit, že je možné prožit ob­časné okamžiky zdaru, úspěchu a spokojenosti, ale že je nemož­né ným, být neustále takzvané šťast­bezstarostným, neskonale blaženým. V honbě za úspěchem a za vším, co v úspěchu spatřuje­me — to je především osobni štěstí — není nic zlého. Horší je, když po dosažení úspěcbu ne­jsme spokojeni, nebo jsme-li do­konce zklamání. „Úspěch v živo­tě není to nejdůležitější“ — řekl v nedávném rozhovoru s noviná­řem Ch. Chaplin — nejdůleži­­téjši vůbec je, aby člověk zformo­val sama sebe a choval se úctou k Jiným!“ Každý kdo v živo­s tě dosáhl úspěchů, musel všecku tvůrčí silu čerpat ze sebe, z vlast­ni duše, neboť ona je nejhřub­­ším pramenem všech našich činů. Cím je hlubší, čistší a vznešeněj­ší, tím hůře přemáhá cestu k ví­tězství, ale když ho dosáhne, do­sáhla čistého, pravého štěstí. Pasivita, nezájem, zbytečné bědo­váni a naříkáni jsou nejnebezpeč­­nějšimi zábranami a překážkami v tomto duchovním snaženi. Ne­jen podlamují sily, ale dosaženi cíle naprosto znemožňuji. Nelze složit ruce v klín a nesmyslně čekat, že snad jiní, snad dokonce sám Bůh je povinen nadělit nám z bohatých darů, úspěchů, štěs­tí. Tento bludný omyl přinese jen zklamání, které se může pro-měnit v bezútčšné zoufalství, je zbytečné lkát, že zhaslo slunce, když jsme pouze sami zavřeli oči a složili ruce v klín. V takových perspektivách marně bychom hledali a uskutečňovali Spasite­lovu výzvu: Hledejte nejprve krá­lovství Boží... Takové projevy nenasvědčuji pouze, že nám Spat­ně ukazuje kompas, ale též, že se naň Spatně díváme. Optimis­mus zdravé viry musí nám při­pomínat, že království Božího jsme mohli okusit, kdykoli jsme se podrobili těžkému, ale ne­smírně krásnému zákonu lásky a dobrých skutkň. Každý náž dobrý čin, který nebyl nahlodán červem marnivosti, ale byl mo­tivován pohnutkami čisté lásky, otviral nám dvířka do vznesené­ho království lásky a pokoje. Hledat „království Boži a jeho spravedlnost“ znamená předevSim uskutečňovat příkazy Toho, jenž nás k onomu hledáni vybízí, je to cesta vnitřního zápasu, sebepře­­máhánl. Zda nestačí jen chuť, je třeba 1 vůli. Zde nestač! hesla, zde musí promluvit činyl „Chci mit kus lidské radosti, která bu­de stále má, stále se mnou a která mne obšťastní trvalou po­hodou. Nechci žit již mezi vlna­mi, z nicbž jedna mě vynese na vrchol slasti a druhá mě duši peklem bolesti“ — volá románo­vý hrdina ve chvíli úzkostného zmítáni. Tak volá i duSe mnohé­ho z nás. je to výraz bloudění, protože každé opravdové hledáni, každý veliký sen a každá oprav­dová touha musi být součásti ve­likého a opravdového srdce, ve­liké, opravdové a čisté du­­ie. Měli bychom pochopit, že na cestě za uskutečňováním dnežnl Spasitelovy výzvy: — Hle­dejte nejprve království Boži — musi být naše srdce dobře vy­zbrojeno silou pevné viry, naděje a lásky. Pak se naše hledáni ne­zvrhne v bloudění. Hledejme tak, abychom nalezli, nikoli abychom bloudili! JÍAŮpSja lüuáAij vAclav zemek Do Šedivého ob­­zořu, zachumlané­ho do osnovy de š­­t ě, opřely se na chvíli prsty slunečních paprs­ků. Roztrhaly ocelovou stěnu mraků a nad kra­jinou sklenuly třpytný sedmibarevný most. jeho krása se odrálí vSude, v každičké krůpěji vláhy, rozechvělé na listech stromů i v kaluilně na asfaltu cesty. Je to jen voda, ale slunce mění le­jí kapky ve skvostný dia­mant. I vSední obzor na­šich denních povinností musí také časem prozářit nevsedni paprsek srdeč­ nosti a přátelství, které proměňuje naše dny a za­nechává v nich rosnou krůpěj radosti. Chvilky oddechu mne letos vedly do Siatí­­nic u Olomouce, do ma­ličkých, avšak tím útul­nějších lázní. Nebylo o nich ruchu ani okázalého způsobu íivota známých lázeňských míst. Avšak kdo hledal pře­devším kus ztraceného zdraví, ten se tam shledával na každém kroku s pozornostmi, s ohledy a s upřímnou ochotou a krásy a památky blízkého okolí mu nabídly dost dojmů k vděčným vzpomínkám. První moje kroky samozřejmě vedly do chrámu Páně, útulné barokní svatyně Nanebevzetí Panny Marie l k je­­limu strážci P. Aloisi Bubeníkovi. Dobře bylo v blízkosti jeho srdečné pohostinnosti a s ním shledávat cesty Boží mezt lidmi, ve volných chvílích bloudit po blízkém l vzdáleném okolí jeho milého domova. Každý krok byl prohřát bratrskou ochotou a každý se jinak zapisoval do spleti vzpomínání. Blizoučko S l at i ni c jest v klínu překrásného parku zá­meček Cechy pod Kosířem. Mánesova léta štěstí tu dýchají zejmé­na z jeho roztomilých kreseb „Život na panském sídle“. A ty nesmrtelné obrazy mají svou obdobu v kameni na rokokovém hřbttůvku ve Střílkách na úpatí Chřibů. Na jeho balustrádě se usadilo vše, co naplňuje lidský život a jeho cestu ke hrobu, tedy neřesti i skutky dobra. Lidé budou vždycky shromažďovat šňů­ry perel a drahých kamenů, obklopí se prchavými radostmi to­hoto světa s jeho nectnostmi, závist, hněv a nečistota zanecha­jí své stopy t v dětské tvářičce. Ale jejich protějškem zůstanou vždycky skutky milosrdné lásky, která nahé odívá, zarmoucené těší, nad mrtvými pláče a raduje se s těmi, kteří se mohou ra­dovat. Přes úzkou lávku mezi touto zemí a nebem nepřejdou ti, kteří úzkostně pečovali jenom o to, „co by jedli a čím by se odívali“. Boží soud odděluje ty, kteří sklízeli ovoce Ducha od těch, které ovládaly skutky těla. Ten hřbitůvek, zalitý paprsky podvečera, ten zástup roztomilých putti, to byla do kamene vtesaná dnešní sv. Epištola. To byla zpověď umělce, který milo­val život této země — ale nezapomínal, že jeho skutečnou cenou jsou „láska, radost, pokoj, dobrotivost, shovívavost, důvěra...“ To je ovoce Ducha a to nikdy nepadá do klína samo a bez náma­hy. Všecko, co člověku nabízí tento svět, je podmalováno hořkým rubem. Právě před obrazy baculáčků „na panském sídle“ jsem musil myslit na těžký úděl Mánesových posledních let a vůbec celé tragiky jeho života, ale i na slovo Spasitelovo: „Mnoho se odpouští těm, kteří mnoho milovali.“ Každé opravdové umění je bolavým hledáním krásy a cestou k Tomu, jenž stopy své dokona­lostí a velebnosti zanechal ve- stvořeni, člověku pro potěchu t poučení. • Získat ovoce Ducha je vždycky spojeno s námahou a obětí. A kdyby nebylo obětí, nebylo by ani zásluh. Jen tam, kde se měří velikost oběti, může se mluvit i o velikosti lásky. Ko­nečným naplněním našich dnů má být radost nevinného člově­ka, který vidí Boha na každém kroku, dovede svůj život naplnit poctivou prací, dovede na každém kroku pomáhat, modlit se i milovat. Nespokojený a nešíastný jest jenom ten, kdo ztratil jis­totu Božího míru í jistotu věčné odměny. — Věže našich chrámů, jejich čistota, jejich umělecké bohatství t kříže a sochy našich polí a cest ukazují, co máme hledat především. To ostatní, tolik potřebné pro naše pozemské úkoly bude přidáno těm, kdo tou­žili po spravedlnosti Božího království. Zástupy světců ji nalezli a především Matička Boží. Ona vždycky zůstane mezi lidmi a Vykupitelem světa, jako její Syn zůstane vždycky mezi vinou a usmířením, mezi žádostmi těla a ovocem Ducha. Když jsem někdy marně čekal na spánek, díval jsem se přes obrys jarního chrámu Páně do dálky, kde smarag­dy světel. tvořily lem pod bělostnou svatyni na sv. Kopečku, jednoho odpoledne se tam rozezpíval zástup slovenských poutní­ků. Vraceli se už domů, ale nikdo z nich se neobrátil zády k oltáři. Všichni s očima upřenýma k obrazu Matky Boží ustupovali krůček zti krůčkem ven před portál a od oltáře se k ním vracela ozvěna jejich vroucího zpěvu. Zastavili se v úctě před nimi všich­ni. A přemýšleli o síle víry, která je prostému člověku oporou a umělci zápalem a posvěcením. — Na jeden droboučký obrázek budu dlouho vzpomínat. Stařenka se synem se vraceli od oltáře Panny Marie a babička si sedla na motorku, přitáhla si k tělu velký šátek, poznamenala se křižem a řekla jenom: „Tož s Pá­nem Bohem — a po vůli Boží — na shledanou!“ Měli před se­bou cestu více než 50 km, až někam k Vlárskému průsmyku, cestu přes kopce a zátočinami, ale z obou přímo zářila bezmezná jistota: Pod ochranou Matky jsme — v náruči Boží žijeme! O trávu polní i ptactvo nebes pečuje Tvůrce. Tím dražší je mu člověk, stvořený k Jeho podobenství. V pracovni duchovního správce v Olomoucí — Hejčině jsem bez dechu stál před podivným těžítkem, které vytesal do mramoru autor mra­morové pohádky, hejčínského chrámu Páně sv. Cyrila a Metoděje, Zobrazovalo dlaň, v níž odpočívalo děťátko. Malý, bezbranný a bezstarostný človíček tiše dřímal v dlani, jejíž každá vystouplá žíla i každý mozol hovořil o starostlivé péči dobrého otce a jeho lásce. „Ví zajisté Otec náš nebeský, čeho potřebujeme.“ Jitřní záře, krása duhy, světlý den i tmavá noc, všecko hlásá slávu Boži, Ale především ji má hlásat člověk stvořený, aby v sobě nesl a kolem sebe uskutečňoval myšlenku o Božím království a jeho spravedlnosti mezi lidmi. B. Znojemská: Sedmlbolestni K liturgické oknově JIZ II. LITURGICKÝ DEN pro duchovenstvo pražské arcldie­­cése — který připravila Arcidiecésnt liturgická komise tento­krát v chrámu Panny Marie před Týnem — konal se 1. září. Liturgický den začal koncelebrací několika kněží s njdp. praž­ským apoštolským administrátorem, biskupem Mons. dr. F„-. Tomáškem. Následovaly přednášky a diskuse, přednášky proslovili: J. S. děkan CMBF prof. dr. J. Me re 11, njdp. apošt. administrátor biskup dr. F. Tomášek a P. L. S i m a j c h l. První promluvil o Bibli a liturgii, druhý o liturgické prax! prvotní Církve, třetí o současné liturgické obnově Pro správné p o c h o p e n í .liturgické obnovy, která se již také u nás slibně rozvíjí, dlužno znát alespoň v hlavních obrysech n e j s t a r š í liturgii, jak ji lze vystopovat prá­vě především v Písmu sv. a nejstarší tradici, resp. v liturgické praxi nejstarších křesťanských staletí. Liturgická obnova se totiž nejednou vrací k tomu, co bylo v liturgii starokřestanské, a co bylo v pozdějších dobách zasuto. Nutno též pamatovat, že třeba v mešním řádu a kánonu má každá část, každý obřad, a někdy i jednotlivé slovo (Kyrios, refrígerium, praefatio, rata, ratlonabllls aj.) svou dlouhou historii a vede nás dokonce i do chrámů pohanských Řeků a Římanů a do sakrální, nebo společensko-právní mluvy pohanské. Již samo jméno „Mše-Missa“, jimž se latinsky a ve všech románských, slovanských 1 germánských jazycích ozna-Pokračovánl na 3. straně

Next