Katolické Noviny, 1965 (XVII/1-52)
1965-09-12 / No. 37
ROČNÍK XVII. ČÍSLO 37. * PRAHA 12. ZÁŘÍ 1965 CENA 50 HALÉŘŮ VÉĚNÝ ÚDĚL Dr. FRANTIŠEK VODA EVANGELIUM ČTRNÁCTÉ NEDÉLE po Sv. Duchu varuje před úzkostlivou péčí o věci pozemského života. A příkladem dává ptactvo nebeské, jež žije, třeba neseje, a lilie polní, jež jsou nádherně oděny, ač nepředou. Víme, tato část evangelia bývá předmětem kritiky t posměšků. Že by ten, nad nímž se posluchači tázali s úžasem — Odkud má tento tu moudrost? — tentokrát díval se na člověkův životní zápas x pohledem ■naivním? Že by se na přírodu díval pohledem sidfe básnickým, milovným krásy, avšak neznalým? I v přírodě je shon a zápas. Takový střízlíček musí sehna-t za den j téměř tolik potravy, co sám váží, tedy svým způsobem faké i pracuje. 1 ta lilie ve své kráse zápasí o místo na sluncí. Znal : to všechno Pán. Příroda mu nebyla pouhou idylou. Věděl, že ■ vlk je dravý, že trní a bodláčí dusí osení. Ale i v tom sváru a tímto svárem rozvíjí se příroda jako celek vždy výš podle zákona, jenž je Boží péčí o ni. I vonná lilie i zpěvná ptačí čeleď plní v tom rozvoji úkol svěřený jim Boží péčí. V bo- : hatém bytí přírody, ne vždy srozumitelném v podrobnostech, avšak vcelku velkolepém a účelném, zjevuje se Moudrost Boží. A ŽE BY TEN, nad jehož moudrostí žasli, odváděl člověka od pilné práce a předvídavé péče o život svůj 1 svých k pouhému spoléhání na Boha? Budiž nám daleka ta myšlenka. Nebyl dar zázračného rybolovu také odměnou za to, že rybáři celou noc vytrvale pracovali, třeba marně? V evangeliu to ustavičně zvučí chválou rozmanité lidské práce. Práce vinařovy, jenž vlnici štípil, ohradil plotem, vykopal lis, postavil strážní věž; práce oráčovy, jenž, aby vyoral brázdu pěkně rovnou neobrací se od pluhu; práce rybáře, jenž pečlivě třídí užitečné a plevelné ryby; práce pastýře, jenž neřekne — ale což o jednu ovci, mám jích ještě devadesát devět — ale pečlivě hledá ztracenou. V celém evangeliu zvučí to i chválou hospodárné rozvahy stavitele, jenž, než začne stavět, bedlivě propočítá náklady, chválou bedlivého člověka, jenž hledá skalnatý základ pro svůj dům. Jistě povolaný vykladač slov a úmyslů Páně, sv. apoštol Pavel píše; Kdo nechce pracovat!, ať nejí. Apoštol říká : kdo nechce pracovati. Kdo by chtěl a nemůže, má právo na svůj nezbytný díl z užitku práce ostatních a nesmí být odkázán na žebrotu, nebo ponechán zániku. Pán nezamítá snaživou práci, neschvaluje, aby se čekalo na příchod království Božího s rukama v kapse. Co Pán kárá, od čeho zrazuje, je přílišnost! Nepřeslechněme nejdůležitější slovo: neříká nepečujte, ale říká nepečujte úzkostlivěl Úzkost pení k ničemu dobrá, kromě úzkosti hříšníkovy, jež vede k pokání. Škodilo by ruce chirurgově, kdyby se chvěla úzkostí, úzkost škodí 1 uzdravení, spíše prospívá důvěra a optimismus. Tréma škodí sportovci i výkonnému umělci, ú národů na nízkém stupni civilizace byly případy, kdy úzkost přímo usmrtila. Kouzelník vyslovil kletbu, pohrozil pro určitý okamžik smrtí. A postižený, který věří v moc kletby, dosud docela zdravý, umírá v určitou dobu. Jeho srdce, které — jak s* vyšetřilo — bylo docela normální, zastavilo se v danou chvíli. Popisuje to lékař — cestovatel dr. Heiser. Takového člověka zabila úzkost. Úzkost není dobrá k ničemu, co má být vykonáno; bude vykonáno spíše bez ní než s ní. I proto Jsme vděčni Pánu Ježíši, že nás osvobozuje od úzkosti, je oprávněn též říci: Nepečujte úzkostlivě o svůj život, co byste jedli, ani o své tělo, čím byste se odívali. Toto slovo Páně nemíří na člověka, jenž sl zjednává jen přiměřeně chleba. Na toho však, kdo shromažďuje nadbytek, „kdo slouží mamoně“, tomu hrozí slovo Páně: Pošetilče, této noci požádají duše tvé od tebe, a čí bude, co jsi shromáždil? Takovému bloudu připomíná moudrý Učitel krásu a sladkost základních darů života: Kdo z vás samou starostí může přidat! k délce svého věku jediný loket? Což není život více než pokrm a tělo více než oděv? Trvá-li tvůj život, máš-li zdravé tělo, nač s; lámat hlavu a tísnit! srdce kvůli pokrmu volenému zhýčkanou chutí, cděvu vybíranému marnotratně. Nadarmo volal milionář na tonoucím Titanicu: Milión dolarů za člun! A spokojen byl, kdo ztratil všechno, jen když zachoval sebe. POUČENI PÁNĚ směřuje též sem: ve velké části světa, ve velké části lidských dějin, logicky a nutně souvisel nadbytek Jedněch s bídou druhých, bídou velké většiny. Peníze byly krví chudého. Bída byla nezbytným doprovodem modloslužby mamonu. Sem dopadá úder. Nemůžeme Bohu sloužiti a mamonu. Poučení Páně — Nepečujte úzkostlivě — není odvrácením se od života, není nějakou prozatímní, krátkodobou morálkou jen pro dobu před blízkým koncem tohoto světa. Jak někteří vykladači omylem vyčítali Pánu. Naopak, je to slovo definitivní, slovo pro dlouhé věky. Nikoli odvrácení od života, ale moudrá umírněnost v starostech života, pravé užívání života: aby člověk nebyl štvancem nepotřebných cílů, aby byl dělníkem svého díla a ne jeho otrokem. Aniž byl otrokem jiného člověka. Zajisté Pán tu káže nejen důvěru v Boha, Jenž doplňuje sílu člověka, poctivého zápasníka. Káže též důvěru v člověka. Tato důvěra je pozadím i onoho: Nepečujte úzkostlivě! Důvěra v člověka, nikoli v kořistníka, jakého nám předvádí podobenství o nemilosrdném služebníku, jenž rdousí spoluslužebníka se slovy: Zaplať cos dlužen. MlNl ZAJISTÉ náš příběh společenství proniklé duchem království Božího. Varování před úzkostlivou péčí jest jen jedním ustanovením toho nového řádu, v němž nejen člověk není člověku vlkem, ale íe víc než člověkem, je bratrem. Kde je opravdu sjjolehnutí na druhé, kde lze důvěřovat!. Kde vládne duch prvotní křesťanské obce jeruzalémské, v níž jako by všichni měli jedno srdce. A uskutečňovat! takové společenství jest krásným údělem těch, kdož nechtějí být jen posluchači, ale 1 činiteli sladkého slova Páně: Nepečujte úzkostlivě. abc — LETOŠNÍ, . TREE.« OPOŽDÉNÉ A MÁLO HOROUC LÉTO, přece jen hodně vysokc nakupilo bohatou úrodu obil nich lánů, a stromy v zahra dách i alejích nabízejí zářijoví plody. Člověk se přičinil, a vě říci křesťan ví, že i Pán Bút pomohl « požehnal. Však jsnn také v jarních prosebnýc' dnech prosili Boha o udělení t požehnání zemské úrody, a i jjosvícenl budeme společně dě kovat. Teď ještě s radostnou dů 1 v teplejších jižních krajích, a s příštím jarem je zase doprovodí zpětnou cestou k nám. Na křídlech jejich odletu se chvěje naše naděje budoucího jara i léta... Se stejnou účastí patříme na kvítí našich po- 1 í, luk 1 zahrad. Jak dlouho je ještě vyměřena jejich vegetace a květy? Vidíme květiny zdobící oltáře našich chrámů. Taková krása a tak krátká a křehká! Dnes Jsou z nich připraveny čerstvé kytice, zítra vydrží, po Ve dnech pozdního léta věrou sledujeme a prožíváme doznívající mnohohlasou píseň rušně sklízejícího léta. S radostnou důvěrou, protože současně v dnešní čtrnáctou jjosvatodušní neděli zaznívá z úst Spasitelových letní hymnus na Otcovu prozřetelnost, která se tak znatelně projevuje v životě přírody. Pán Ježíš nás vybízí k pozorování bezstarostného ptactva, jež Otec nebeský živí, a jžolnlho kvítí, jemuž Bůh dal barvy a šat krásnější než králi Šalamounovi ...Nesejíptáčko- V é, nežnou ani se nezásobují; ve svém pudu sebezáchovy spoléhají na to, co se jim té chvíle namane z Boží štědrosti čl soucitu dobrých lidí. Pozore váním nebeského ptactva (josilujeme se v důvěře v Boha. A 1 e v těchto týdnech pozd n í h o léta hledíme na tažné ptactvo také s jistou dávkou tklivého stesku, protože s vědo mim, že na jeho křídlech odlétá naše léto. Otec nebeský je živ: zde i na přeletu, živí je zdt zítří povadají a musejí ustoupit novým čerstvě svěžím květinám. Třikrát až čtyřikrát v týdnu se vyměňuji čestné stráže krásných, pří veškeré kráse skromných květů. A to krásné kvítí, které Jako polní tráva dnes je a zítra se do ohně hází, velebí Stvořitele a zároveň nám dává přesvědčivou lekci o prchavostí pozemské krásy, krátkém trvání léta i tohoto života vůbec. Z výkladů Písma svátého k šesté kapitole evangelia Matoušova se dovídáme, že obyvatelé Svaté Země z nedostatku jiného paliva topili na domácím ohništi uschlou trávou i jinými bylinami a květinami. Myslím, že nikoli pohození na smetiště, ale spíše pasivního usušení a odevzdáni všestravujícímu ohni zaslouží si ty květiny, které obětovaly svou křehkou krásu a celé své bytí službě oltáře. Aby jejich oběť byla úplná a beze zbytku. HLEDANÍ A NALÉZÁNÍ EMIL KORBA ]SME STROjCI svého žtěstí 1 neitěstl; naše touhy viak někdy přesahuji naše možnosti. Přesahují naši vůli. Jsou někdy větší nož prostředky, které máme po ruce a někdy jsou větší než opravdová potřeba. Stěží najdeme člověk a, který by byl docela spokojen se svým osudem. Drobné radosti, chvíle krásy, které nám poskytuje denní život, skrovné úspěchy — to vše podceňujeme a nevěnujeme tomu náležitou pozornost. Chceme vždy vic a chceme vždy, co nemáme. Nechceme pochopit, že je možné prožit občasné okamžiky zdaru, úspěchu a spokojenosti, ale že je nemožné ným, být neustále takzvané šťastbezstarostným, neskonale blaženým. V honbě za úspěchem a za vším, co v úspěchu spatřujeme — to je především osobni štěstí — není nic zlého. Horší je, když po dosažení úspěcbu nejsme spokojeni, nebo jsme-li dokonce zklamání. „Úspěch v životě není to nejdůležitější“ — řekl v nedávném rozhovoru s novinářem Ch. Chaplin — nejdůležitéjši vůbec je, aby člověk zformoval sama sebe a choval se úctou k Jiným!“ Každý kdo v živos tě dosáhl úspěchů, musel všecku tvůrčí silu čerpat ze sebe, z vlastni duše, neboť ona je nejhřubším pramenem všech našich činů. Cím je hlubší, čistší a vznešenější, tím hůře přemáhá cestu k vítězství, ale když ho dosáhne, dosáhla čistého, pravého štěstí. Pasivita, nezájem, zbytečné bědováni a naříkáni jsou nejnebezpečnějšimi zábranami a překážkami v tomto duchovním snaženi. Nejen podlamují sily, ale dosaženi cíle naprosto znemožňuji. Nelze složit ruce v klín a nesmyslně čekat, že snad jiní, snad dokonce sám Bůh je povinen nadělit nám z bohatých darů, úspěchů, štěstí. Tento bludný omyl přinese jen zklamání, které se může pro-měnit v bezútčšné zoufalství, je zbytečné lkát, že zhaslo slunce, když jsme pouze sami zavřeli oči a složili ruce v klín. V takových perspektivách marně bychom hledali a uskutečňovali Spasitelovu výzvu: Hledejte nejprve království Boží... Takové projevy nenasvědčuji pouze, že nám Spatně ukazuje kompas, ale též, že se naň Spatně díváme. Optimismus zdravé viry musí nám připomínat, že království Božího jsme mohli okusit, kdykoli jsme se podrobili těžkému, ale nesmírně krásnému zákonu lásky a dobrých skutkň. Každý náž dobrý čin, který nebyl nahlodán červem marnivosti, ale byl motivován pohnutkami čisté lásky, otviral nám dvířka do vzneseného království lásky a pokoje. Hledat „království Boži a jeho spravedlnost“ znamená předevSim uskutečňovat příkazy Toho, jenž nás k onomu hledáni vybízí, je to cesta vnitřního zápasu, sebepřemáhánl. Zda nestačí jen chuť, je třeba 1 vůli. Zde nestač! hesla, zde musí promluvit činyl „Chci mit kus lidské radosti, která bude stále má, stále se mnou a která mne obšťastní trvalou pohodou. Nechci žit již mezi vlnami, z nicbž jedna mě vynese na vrchol slasti a druhá mě duši peklem bolesti“ — volá románový hrdina ve chvíli úzkostného zmítáni. Tak volá i duSe mnohého z nás. je to výraz bloudění, protože každé opravdové hledáni, každý veliký sen a každá opravdová touha musi být součásti velikého a opravdového srdce, veliké, opravdové a čisté duie. Měli bychom pochopit, že na cestě za uskutečňováním dnežnl Spasitelovy výzvy: — Hledejte nejprve království Boži — musi být naše srdce dobře vyzbrojeno silou pevné viry, naděje a lásky. Pak se naše hledáni nezvrhne v bloudění. Hledejme tak, abychom nalezli, nikoli abychom bloudili! JÍAŮpSja lüuáAij vAclav zemek Do Šedivého obzořu, zachumlaného do osnovy de št ě, opřely se na chvíli prsty slunečních paprsků. Roztrhaly ocelovou stěnu mraků a nad krajinou sklenuly třpytný sedmibarevný most. jeho krása se odrálí vSude, v každičké krůpěji vláhy, rozechvělé na listech stromů i v kaluilně na asfaltu cesty. Je to jen voda, ale slunce mění lejí kapky ve skvostný diamant. I vSední obzor našich denních povinností musí také časem prozářit nevsedni paprsek srdeč nosti a přátelství, které proměňuje naše dny a zanechává v nich rosnou krůpěj radosti. Chvilky oddechu mne letos vedly do Siatínic u Olomouce, do maličkých, avšak tím útulnějších lázní. Nebylo o nich ruchu ani okázalého způsobu íivota známých lázeňských míst. Avšak kdo hledal především kus ztraceného zdraví, ten se tam shledával na každém kroku s pozornostmi, s ohledy a s upřímnou ochotou a krásy a památky blízkého okolí mu nabídly dost dojmů k vděčným vzpomínkám. První moje kroky samozřejmě vedly do chrámu Páně, útulné barokní svatyně Nanebevzetí Panny Marie l k jelimu strážci P. Aloisi Bubeníkovi. Dobře bylo v blízkosti jeho srdečné pohostinnosti a s ním shledávat cesty Boží mezt lidmi, ve volných chvílích bloudit po blízkém l vzdáleném okolí jeho milého domova. Každý krok byl prohřát bratrskou ochotou a každý se jinak zapisoval do spleti vzpomínání. Blizoučko S l at i ni c jest v klínu překrásného parku zámeček Cechy pod Kosířem. Mánesova léta štěstí tu dýchají zejména z jeho roztomilých kreseb „Život na panském sídle“. A ty nesmrtelné obrazy mají svou obdobu v kameni na rokokovém hřbttůvku ve Střílkách na úpatí Chřibů. Na jeho balustrádě se usadilo vše, co naplňuje lidský život a jeho cestu ke hrobu, tedy neřesti i skutky dobra. Lidé budou vždycky shromažďovat šňůry perel a drahých kamenů, obklopí se prchavými radostmi tohoto světa s jeho nectnostmi, závist, hněv a nečistota zanechají své stopy t v dětské tvářičce. Ale jejich protějškem zůstanou vždycky skutky milosrdné lásky, která nahé odívá, zarmoucené těší, nad mrtvými pláče a raduje se s těmi, kteří se mohou radovat. Přes úzkou lávku mezi touto zemí a nebem nepřejdou ti, kteří úzkostně pečovali jenom o to, „co by jedli a čím by se odívali“. Boží soud odděluje ty, kteří sklízeli ovoce Ducha od těch, které ovládaly skutky těla. Ten hřbitůvek, zalitý paprsky podvečera, ten zástup roztomilých putti, to byla do kamene vtesaná dnešní sv. Epištola. To byla zpověď umělce, který miloval život této země — ale nezapomínal, že jeho skutečnou cenou jsou „láska, radost, pokoj, dobrotivost, shovívavost, důvěra...“ To je ovoce Ducha a to nikdy nepadá do klína samo a bez námahy. Všecko, co člověku nabízí tento svět, je podmalováno hořkým rubem. Právě před obrazy baculáčků „na panském sídle“ jsem musil myslit na těžký úděl Mánesových posledních let a vůbec celé tragiky jeho života, ale i na slovo Spasitelovo: „Mnoho se odpouští těm, kteří mnoho milovali.“ Každé opravdové umění je bolavým hledáním krásy a cestou k Tomu, jenž stopy své dokonalostí a velebnosti zanechal ve- stvořeni, člověku pro potěchu t poučení. • Získat ovoce Ducha je vždycky spojeno s námahou a obětí. A kdyby nebylo obětí, nebylo by ani zásluh. Jen tam, kde se měří velikost oběti, může se mluvit i o velikosti lásky. Konečným naplněním našich dnů má být radost nevinného člověka, který vidí Boha na každém kroku, dovede svůj život naplnit poctivou prací, dovede na každém kroku pomáhat, modlit se i milovat. Nespokojený a nešíastný jest jenom ten, kdo ztratil jistotu Božího míru í jistotu věčné odměny. — Věže našich chrámů, jejich čistota, jejich umělecké bohatství t kříže a sochy našich polí a cest ukazují, co máme hledat především. To ostatní, tolik potřebné pro naše pozemské úkoly bude přidáno těm, kdo toužili po spravedlnosti Božího království. Zástupy světců ji nalezli a především Matička Boží. Ona vždycky zůstane mezi lidmi a Vykupitelem světa, jako její Syn zůstane vždycky mezi vinou a usmířením, mezi žádostmi těla a ovocem Ducha. Když jsem někdy marně čekal na spánek, díval jsem se přes obrys jarního chrámu Páně do dálky, kde smaragdy světel. tvořily lem pod bělostnou svatyni na sv. Kopečku, jednoho odpoledne se tam rozezpíval zástup slovenských poutníků. Vraceli se už domů, ale nikdo z nich se neobrátil zády k oltáři. Všichni s očima upřenýma k obrazu Matky Boží ustupovali krůček zti krůčkem ven před portál a od oltáře se k ním vracela ozvěna jejich vroucího zpěvu. Zastavili se v úctě před nimi všichni. A přemýšleli o síle víry, která je prostému člověku oporou a umělci zápalem a posvěcením. — Na jeden droboučký obrázek budu dlouho vzpomínat. Stařenka se synem se vraceli od oltáře Panny Marie a babička si sedla na motorku, přitáhla si k tělu velký šátek, poznamenala se křižem a řekla jenom: „Tož s Pánem Bohem — a po vůli Boží — na shledanou!“ Měli před sebou cestu více než 50 km, až někam k Vlárskému průsmyku, cestu přes kopce a zátočinami, ale z obou přímo zářila bezmezná jistota: Pod ochranou Matky jsme — v náruči Boží žijeme! O trávu polní i ptactvo nebes pečuje Tvůrce. Tím dražší je mu člověk, stvořený k Jeho podobenství. V pracovni duchovního správce v Olomoucí — Hejčině jsem bez dechu stál před podivným těžítkem, které vytesal do mramoru autor mramorové pohádky, hejčínského chrámu Páně sv. Cyrila a Metoděje, Zobrazovalo dlaň, v níž odpočívalo děťátko. Malý, bezbranný a bezstarostný človíček tiše dřímal v dlani, jejíž každá vystouplá žíla i každý mozol hovořil o starostlivé péči dobrého otce a jeho lásce. „Ví zajisté Otec náš nebeský, čeho potřebujeme.“ Jitřní záře, krása duhy, světlý den i tmavá noc, všecko hlásá slávu Boži, Ale především ji má hlásat člověk stvořený, aby v sobě nesl a kolem sebe uskutečňoval myšlenku o Božím království a jeho spravedlnosti mezi lidmi. B. Znojemská: Sedmlbolestni K liturgické oknově JIZ II. LITURGICKÝ DEN pro duchovenstvo pražské arcldiecése — který připravila Arcidiecésnt liturgická komise tentokrát v chrámu Panny Marie před Týnem — konal se 1. září. Liturgický den začal koncelebrací několika kněží s njdp. pražským apoštolským administrátorem, biskupem Mons. dr. F„-. Tomáškem. Následovaly přednášky a diskuse, přednášky proslovili: J. S. děkan CMBF prof. dr. J. Me re 11, njdp. apošt. administrátor biskup dr. F. Tomášek a P. L. S i m a j c h l. První promluvil o Bibli a liturgii, druhý o liturgické prax! prvotní Církve, třetí o současné liturgické obnově Pro správné p o c h o p e n í .liturgické obnovy, která se již také u nás slibně rozvíjí, dlužno znát alespoň v hlavních obrysech n e j s t a r š í liturgii, jak ji lze vystopovat právě především v Písmu sv. a nejstarší tradici, resp. v liturgické praxi nejstarších křesťanských staletí. Liturgická obnova se totiž nejednou vrací k tomu, co bylo v liturgii starokřestanské, a co bylo v pozdějších dobách zasuto. Nutno též pamatovat, že třeba v mešním řádu a kánonu má každá část, každý obřad, a někdy i jednotlivé slovo (Kyrios, refrígerium, praefatio, rata, ratlonabllls aj.) svou dlouhou historii a vede nás dokonce i do chrámů pohanských Řeků a Římanů a do sakrální, nebo společensko-právní mluvy pohanské. Již samo jméno „Mše-Missa“, jimž se latinsky a ve všech románských, slovanských 1 germánských jazycích ozna-Pokračovánl na 3. straně