Katolické Noviny, 1967 (XIX/1-52)
1967-09-17 / No. 38
V DENNÍM ŽIVOTE má slovo člověka velikou úlohu. Platí pro nás vždy ve smyslu evange Ua: „Mluvil správně?44 Nebo se ptejme jinak: „Vážím správně každé slovo? Jak užívám daru mluvy?44 Tyto otázky jsou velice závažné, neboť i slova pronesená k iarizeňm jsou pro nás velmi závážná: „Zi každého prázdného slova, které lidé promluví, budou skládati v den soudu účty44 (Mt 12, 36). V Písmu sv. jsou mnohé takové připomínky i pro náš denní život. Ale některým slovům nevěnujeme náležitou pozornost, nedokážeme vycítit celý rozsah, význam a hluboký smysl pro náš vnitřní život. Důležitou připomínkou pro nás je právě citovaná věta Ježíše Krista, kterou ve svém evangelu zapsal sv. Matouš. Jak má křesťan ve svém denním životě využít proneseného slova. -1. — MOC SLOVA. Slovo je zdánlivě to nejslabší, co člověk vlastní. Ale Bůh do tohoto nejslabšího vlastnictví vložil velikou moc: když se slovo spojí s vnitřním duchem člověka, stává se mocným. Živé slovo uchvátí člověka, může jej přivésti k dobrému, ale strhnout též ke zlému. A Kristus Pán dal v církvi slovu opravdu velikou moc. Poznáváme to z jeho života. Kristus Pán sám nic nenapsal, vše budoval n%- proneseném slově. Písmo sv. a biblické knihy vůbec vznikly až později, a to na podkladě mluveného slova. Stejně požadoval na svých učednících: „Jděte do celého světa a učte všechny světa, a národy...“ Měli jít do uchvátit jej slovem jako „mečem ducha“. Proroci sami říkají, že ,,slovo Boží“ je jako oheň, který vše zžírá, je jako kladivo, které rozbije skály. A sv. Pavel prayí, že slovo je „meč ducha“, který svým ostřím proniká nejhlubší nitro člověka. A toto „slovo Boží“ je nám každou neděli předčítáno a vykládáno. Necháváme je dostatečně působit na svou duši? 2. — ODPOVĚDNOST NAD SLO VEM. Když tedy Spasitel tak důrazně praví, že „z každého prázdného slova budeme skládat účty“, dává nám jasně na vědomí, jaká odpovědnost nás váže ke každému pronesenému slovu, jaká odpovědnost nás váže se živým slovem. Nutno si tedy uvědomit, že každým slovem můžeme vnášet do své rodiny, do prostředí našeho zaměstnání, do bližšího a vzdálenějšího prostře dí buď ducha dobrého, nebo zlého. Vyřčené slovo nelze již vzít zpět. Buď účinkuje k požehnání, nebo ke zlu. Je ke spáse, nebo k zavržení. Zde tedy poznáváme velikou odpovědnost nad každým proneseným slovem. V tom též tkví ohromná síla onoho požadavku Ježíše Krista, abychom se vystříhali prázdných sluv a tak obstáli při skládání účtů v den soudu. V tomto smyslu napomíná svou křesťanskou obec i sv. Jakub: „Kdo nechybí ve slově, je dokonalým člověkem.“ ,,Hle, jak malý oheň a jak veliký zapálí les! Tak i jazyk jest ohněm a vesmírem nepravostí“ (Jak 3, 5). Apoštol nás chce upozornit na význam a odpovědnost pronese ného slova. V nerozvážném, prázdném slově je buď bezcitnost nebo nenávist, zášť, urážka, nactiutrhání. A takové slovo dokáže jako Jiskra si dovedeme podnítit požár. Jistě živě představit živelnou pohromu v horách. A stejně působí slovo; i zdánlivě malicherné rozmluvy v denním životě mohou nabýti rozsáhlého významu. Jak rozvážně jo vyřčeno každé slovo Svatého Otce! Říká se, co na srdci, to na jazyku. Prázdná slova tedy vyjadřují i prázdnotu srdce. Aby vymizela prázdnotu prázdná slova, musíme srdce vyplnit milostí. Naše srdce musí být nap > no Boží láskou, aby i ústa přetékala slovy lásky a dobroty. Z této úvahy tedy vyplývají: 3. — kResťanskA pravidla O SLOVU. Dejme se prodchnoutl varovným napomínáním Pána Ježíše Krista. Pak budeme pozorná střežit svůj jazyk, vložíme do svých slov pravého ducha křesťanské lásky, zvolíme slova dobra, posily, povzbuzení a útěchy a tak budeme pro druhé požehnáním a nikoli pohoršením: a) nemluvit nic nepravdivého o druhých, b) nechceme mluvit nic nespravedlivého, urážejícího, nic, co by ublížilo druhému. Po příkladu Ježíše Krista máme si přece život ulehčovat, volit slova, která mají blahodárně působit jako sluneční paprsky v přírodě, c) Nemluvit nic nečistého, dvojsmyslného, abychom tak již předem neotrávili duši mladého člověka č! dítěte. Taková slova v mladé duši dlouho doutnají jako jiskra pod popelem a při náhlém závanu života se roznítí ve velký požár. Kdo potom ponese odpovědnost? My, křesťané, si musíme dvojnásobně uvědomit, co vyplývá z úcty před samotným Bohem, který sám je „Slovo“, který jako „Slovo Bož£ přišel mezi nás na svět: „A Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi.“ Dar i moc slova JAN STACH RCČNÍK XIX. ČÍSLO 38. • PRAHA 17. ZÁŘÍ 1967 • CENA 50 HALRŘÍJ duše a mír srdce Dr. LADISLAV POKORNÝ TŘI PŘEDCHOZÍ NEDĚLE už pozvolna připravovaly věřící duší na blílící se konec církevního roku. Tří následující neděle ul budou ony výzvy k připravenosti a usebranosti před velkým účtováním, jel znamená konec církevního roku a předpověděný poslední- soud, velice naléhavé. Všechny tyto neděle navozují do našich úvah určitou podzimní náladu. Ne aby v nás vznikl melancholický pocit, související s dny, které jsou poznamenány mlhami, chladem a prodlužující se tmou. Spíše próto, abychom — stejně jako iěmě — živitelka vydává své plody k obživě všeho živého — myslili též na to, aby naše duše shromažďovala nejcennější poklady dobrých skutků a připravovala je k účtování, které i nás očekává. V té řadě, která představuje jakýsi duchovní, nebo — chcemeli — liturgický podzim, zaujímá zcela zvláštní postavení dnešní neděle. Její výjimečnost nám mohou odkrýt a zdůvodnit jen dějiny liturgie. OSMNÁCTÁ NEDĚLE PO SVATÉM DUCHU byla totiž nedělí kvatembrovou. Bohoslužba kvatembrové soboty, která předcházela, byla bohoslužbou noční. Končila mší svátou, slouženou za nedělního úsvitu. Když noční bohoslužba zanikla, mše svátá se přesunula na sobotu a neděle zůstala bez vlastního formuláře. Byl na ní tedy formulář, který se dnes fnodlíme a to byl původně nejspíše formulář složený k posvěcen U- kostela. Vede nás tedy dnešní nedělní mše svátá do kostela a nabádá nás, abychom s nedělní bohoslužbou, s návštěvou našich kostelů spojovali vždy obnovu své duše. Abychom v nich nalézali vždy sílu pro své úvahy t pro své činy a nové podněty, které se svými důsledky obrážejí ve všedním životě. JAKÉ JSOU TEDY PODNĚTY, které nám vštěpuje dnešní neděle?^ „Dej mír, Hospodine, doufajícím v t e b e“ — začíná dnešní introit. To slovo svatopiscovo se mi zdá opravdovou polnicí, která nás volá k dílu, jehož výsledkem bude po koj dušea mírsrdce. Nikoli pokoj hřbitova, ale klidné a rozhodné soustředění na život prožívaný v milosti a službě. Tento klid věřící duše, klid činorodý a plný radosti, má živnou půdu ve slově Božím. Je jistě možno občerstvovat duši vlastní soukromou četbou. Lze jít stezkami, které nám v Písmu ukazuje sám Bůh, ale slovo Boží ve mši svaté, slovo Boží vštípené v oběť Syna Božího, má zcela zvláštní účinnost; zcela zvláštním způsobem jeho prostřednictvím a jeho silou působí na nás Bůh, abychom byli jeho dětmi v duchu a v pravdě. O tomto slově Božím praví svátý apoštol v dnešní epištole, že jsme jím zbohatli a v něm a jím poznáváme, co je nám k pokoji. Chtěl bych v této souvislosti povzbudit všechny věřící, aby slovo Boží slyšeli s otevřenou duší, abychom méně kritisovali gesta, řečnické obraty a přednes slova Božího a o to více i v slově tradovaném prostým způsobem hledali především to, co právě může dát posilu naší vůli a skutkům. Nezapomínejme totiž, že i homilie a vůbec výklad Písma svátého jsou slovem Božím a že v tom živém slově, jímž Církev vykládá učení svého Mistra, je bohatství, Jež má naše duse naplnit plností milosti. TYTO MYŠLENKY, jimiž je naplněn formulář dnešní nedělní mše svaté, nás vedou až k evangeliu. A v něm božský Mistr káže skutkem i slovem. Skutek jsem uvedl na prvním místě. Jím totiž kázání Spasitelovo je nejmocnější a jím působí na nás nejúčinněji- Vždyť co by pomohlo tomu ochrnulému, kdyby ho byl jen těšil? Nechci tím nijak znevažovat prospěšnost útěchy, kterou dobří lidé poskytují svým bližním. Je to mnohdy jediná pomoc, je to mnohdy jediná účast, kterou se stavíme po bok trpícímu a je to mnohdy i léčivý balsám, který pomáhá přemáhat hořkost ran. Jsme-li však schopni víc, než jen slovní útěchy, pak máme jednat. Právě jako Kristus. Poskytl pomoc; poskytl ji tělu, aby tím vyléčil duši. A poskytl ji ihned, bez váhání a jaksi zcela samozřejmě. Spojil tuto pomoc s prohlášením své všemohoucnosti, spojil ji s odpuštěním hříchů. A právě toto spojení vzbudilo zlé myšlénky v srdcích a myslích těch, kteří ho pozorovali a hleděli najít v jeho činech špatnost a jako špatné chtěli vykládat všechny jeho skutky. Jemezinámi dosti těch, kteří jednají podobně. Nechtějí vidět dobro, které konáme. Hledají záminku k tomu, aby nejlepší čin, vykonaný s dobrým úmyslem, vyložili špatně. Špatné myšlenky v srdcích pak otravují vzájemné vztahy mezi lidmi a působí znechucení mezi těmi, kteří chtěli činit dobro. Neměli bychom k nim náležet. Z myš- , lenek zajisté vyrůstají skutky. Z myšlenek dobrých dobré skutky, z myšlenek špatných skutky, které škodí a zraňují. Kristus svým dobrým činem, jímž vrátil zdraví Ochrnulému, nás povzbuzuje, abychom též hlásali své křesťanství především skutky, které prospívají bližnímu. A přitom se nemáme dát odradit myšlenkami zlými a nevraživými, které klíčí v srdcích některých lidí, z podivuhodné a dosti nepochopitelné závisti. DOBRÝ SKUTEK jistě vyrůstá z dobré myšlenky, avšak dobrý skutek — i ten, který sami vykonáme, i ten, který spatřujeme u druhého — naopak dává vyrůstat dalším myšlenkám dobrým a plným lásky a porozumění. Nemáme si je nechávat pro sebe. Bohatost myšlenek tak vzrostlých a rozkošatělých nemůže a nesmí zůstat skryta. Dobré skutky a s nimi spojené dobré a zdravé myšlenky mají se stát půdou, z níž vyrůstá dobro všech. — V těchto slovech není žádné velikášství, I skromný příspěvek jednotlivého a prostého srdce má moc, aby dobro posílil a sílí-li dobro, nesílí pro sebe — jaksi soukromě — nýbrž je k prospěchu všech a jeho význam se neztrácí. NEVÍM, zda jsem se vyjádřil dost jasně. Chtěl bych, abychom všichni pochopili, že myšlenky dobra nemáme skrývat, ale připojit se jimi k dobrému dílu, kterým máme všichni usilovat o pokrok a blaho. Jestliže tedy zlé smýšlení v srdcích některých lidí dovede rozleptává a narušovat úsilí dobrých, pak lidé, kteří usilují o dobro, pokoj, mír, musí dát zaznít svým myšlenkám velice hlasitě. Nesmíme si však myslit, že postačí, řeknou-li to za nás jiní. Nesmíme si myslit, že stačí, čteme-li tato slova a nalézáme tyto myšlenky v dokumentech církev-nich i v prohlášeních našich představitelů. Důležité je, abychom jimi sami žili, abychom je uskutečňovali v sobě a svých skutcích. SLOVO BOŽI a čin Kristův nás dnes zvlášť nabádavě vybízejí, abychom s otevřeností a upřímností dali se do služby, tomu, co slouží a co vede k dobrému. Abychom však dále sledovali formulář dnešní neděle, všimněme si ještě, že to vše se staví do vztahu k oltáři, jak nás o tom přesvědčuje dnešní ofertorium. Myslím, že je tím dosti naznačeno, jak náš život, posvěcený slovem Božím a prožívaný ve službě dobru, je obětí, kterou se stáváme Bohu milými a bližnímu prospěšnými. / Kresba J. Gutwirtha Svatá Ludmila MARIE HOLKOVÁ Z pavoučí vrásek utkaná tvář. Pod rouškou knížecí stříbrné vlasy. V studánkách pod čelem dobroty zář. Ve slovech úsměv duchovní krásy. Na srdcí — na srdci pokory diadém. Tak jsi kdys padla do prachu, na věky objala českou zem. A závoj vražedný, jenž hrdlu vyrval dech, jak duha nádherná kolem Tvé hlavy leh, ve světlo proměněn, chvály Ti zpívá. Je ttsíc let jen třískou věčnosti a krása duchovní je nesmrtelná. Sta srdcí s tichou vroucností šeptá tu legendu svatosti, tesknou a něžnou, jak vlákénka babího léta; o tom, že vždycky jsi byla lidu milá, o tom, že milý Ti byl vždy lid, že v lásce je tajemná síla, že láska t po smrti dává nám žít. $ pozouny slavného uvítáni K 100. výročí narození Petra Bezruče Kanovník prof. ALOIS TALANDA DOBRE UČINÍ, kdo teď navštíví slezskou metropoli — bílou O p a v u I Město, které bylo poslední válkou tolik postiženo, má zase tvář, která je dobrou zpovědí i svědkem vzrušujících dějin. Najdou se ještě místa, která připomenou hrůzné cLvíie ponížení, stesk vyháněného lidu, vzpurnost vpadnuvších násilníků, je však již více oněch míst, kde ohořeié pilíře zničených domů a historických památek opět se zvedají do líbeznosti obnovované dávné architektury a citlivé moderní užitečnosti přičiněním těch, kteří podle básníka vztyčili zase prapory naše, prapory života, vítězství a vděku. I sochy svátých na logii přemyslovské památky kostela Sv. Ducha, kde kdysi hrál 1 Beethoven, vzaly po zdařilé opravě celého průčelí na sebe usměvavé tváře kouzelné čistoty a prostoty, aby přivítaly den 100. výročí narozeni rodáka, básníka Petra Bezruče. SRDCE SE MCŽE ZMOCNIT dojem velmi hluboký. Zajatcem takového dojmu bylo I mé srdce, když jsem po jednom navraíu domů procházel Ostrožnou ulicí našeho města. Na Tuis'ě, kde stával kdysi dům číslo 43, je od jara čilý stavitelský ruch. Byl tu před mnoha lety úzký dům s krámem a ve dvou oknech bývaly vždy květináče. Mezi okny prostá pamětní deska s nápisem: V tomto domě se narodil 15. záři 1867 slezský básník Petr Bezruč. Pamětní deska, zasazená péči Matice Opavské, vzala za své I a celým domem v poslední %álce. Společnost Petra Bezruče po válce zde zřídila prozatímní Bezručův parná tn í k, který k stému výročí narozenin PB je nově adaptován. Práce spějí k úspěšnému dkončení i na jiném místě; v sadech Opavy se zakončuje stavba monumentálního pomníku Petra Bezruče. Před domem v Ostrožné ulici stoji hloučky lidí. S nimi čtu z širokého kamene, zasazeného téměř přes celé přízemi domu, vyrytý rukopis básníkova verše: Co v duších prostých lidi lká, při Olze, Odře, Ostravici — všichni byli lepši než já — jsem zkusil chybným veršem říci. JAKÁ TO KŘESŤANSKÁ POKORA! Verše básníkovy probouzely zdeptaný a skoro již mrtvý lid ,tam pod Těšínem", vlévaly mladistvý elán do duše studentů připravujících se být tomuto lidu hlasateli nových řádů a vůdci xfo lepších časů. Z tohoto místa, kde postávají v těchto dnech domácí lidé i zahraniční hosté a čtou pokorné verše přiznání, vzešel člověk, který nemiloval pompéznost veřejných chval, trubky a cimbály pochvalných řečí. Jako bezejmenný sloužil svým veršem uvědomění svého lidu a jméno své skryl za anonymitu zvuku jména tak běžného v jeho kraji. Pozdější básnickou proslulost nikdy nechtěl přidružit k osobní popularitě. Tichý až plachý, v ideji tvrdý jako křemen, bodrý g humorný před všemi, kde nemustl skrývat svou přímost. MÁ MNOHO SPOLEČNÉHO s tím, kterého Kristus „křtí" jako „služebníka dobrého a věrného, který vejde v radost svého Pána“. Vzešel z rodiny, v niž se vysoko cenil význam opravdového křestanství. Jeho otec Antonín Vašek, gymnasijní profesor v Opavě, český vlastenec, chodíval do kostela a dbal, aby tam chodily i děti. K obvyklé zbožnosti vedla děti i matka. Vlastní náboženské zaměření měl si ověřit teprve dospělý člověk sám. Petr Bezruč ještě po letech v dobrém vzpomínal, jak se večer u postele modlíval a k obvyklým modlitbám církve přidával říkanku, které ho naučila matka: „Svatá Anna, sama třetí, opatruj tatínka, maminku, i nás děti“. Jistě nerozuměl, co znamenají slova „sama třetí", ale věřil! Právě pro náboženství takto tradované a žtté nenacházíme snad v díle básníkově ohlgs pozdějšího náboženského tříbení, zvláště po první světové válce. Sám vyznává „z duše mi prchla víra... Bůh nežije pro mne". Básník, který vyzpíval ve svých verších tragickou a násilnou proměnu volných a svobodných předků znajících až dosud zelené stráně, stáda a zpěv, a nyní zakletých do dolů uhelného prachu a síry, v raby a otroky prušáckých gráfů, viděl moře bídy hmotné i mravní, sociální nespravedlnosti, v níž pachatelé žehnali se v neděli křížem v kostele a v týdnu se opírali i o církevní hierarchií. Znal dobře onu „goralskou víru“, a ta byla asi taková: „má každý z nich na nebi jednoho boha, druhého většího na zemi. Daří tomu, co hore je, v kostele platí, druhému krví a dlaněmi“. Bezruče drtila bezmocnost lidu a lhostejnost těch, kteří z příkazu evangelia neměli mlčet, ale volat a křičet „není vám dovoleno!“ Nic se však nestalo, všude mrtvo! Proto prchla z Bezručovy duše víra, proto píše sarkasticky „On dal ti hory a dal ti lesy, vůni, již z hájů van rozestele; ten druhý ti vzal všechno jediným rázem, běž a plač tam k tomu v kostele“. Proto volal po odložení této dvojité víry a „modlil se k démonu Pomsty“. NEBYLO TO VSAK NIKDY nenávidění náboženství samotného, Bezruč nikdy nezapřel svou lásku a úctu k zbožnosti prostého člověka. „Ctím tvoji víru, ty staříku sivý, ctím vaši víru, vy děvčata ze vsi.“ Zabouří však hned pohotově proti představitelům a oficiálním hlasatelům této víry, když lhostejností k osudům jeho goralů podporují činy násilných gráfů. Jeho tvorba nese konkrétní znaky proti náboženské zplanělostl, proti hamižnosti skrývané za vznešené myšlenky Kristovy. České kněze, kteří milovali lid jeho země, měl rád, nesnášel se však s kněžíml „panskými“. V řadách katolických kněží měl (Pokračováni na 3. straně)