Katolické Noviny, 1969 (XXI/1-52)

1969-10-19 / No. 42

trHM9 Jak budeme slavit NEJ SVĚTĚJŠÍ OBĚŤ •• — Třstf část Večeře Páni, liturgie eucha­ristická, JsaiCíná „přípravou obětních darů“. Tento termín nahradil dřívější, méně správné omáčení „obětování" a skládá se ze dvou částí: z přinesení obětních darů a jejích po­žehnání čl zasvěcení. Všeobecná ustanovení •ice nenařlzujl, aby obětní dary vždy přiná­šeli k oltáři věřící. Ale slovo „expedit“ (je prospěšné) lze zřejmě vykládat tak, že tam, kde jsou dány 1 minimální předpoklady, je třeba průvod uspořádat. Poněvadž je to po­svátný úkon, který povyšuje věřící za liturgy, bude třeba se starat, aby to byl akt důstoj­ný, ale přitom ne zase teatrální. Aby v něm bylo vidět kus oddané upřímností k Tomu, kterému vracíme část z jeho darů, a to do rukou církve, jako projev své lásky. Nejlépe asi bude, když dary ponesou dva z obce, muž t žena, a budou se v tomto úkonu po nedě­lích střídat tak, aby byly postupně zastou­peny všechny věkové stupně. Bude také dob­ře, když je doprovodí ministranti s rozžatými svícemi. Všeobecná ustanovení dále doporu­čují, aby se v průvodu nesly i obětiny věří-* cích na potřeby církve a chudých (čl. 101), tedy výnos sbírky. Ten se pak mé u oltáře umístit na vhodném místě, aby byl zjevný jeho obětní ráz. Na mnoha místech bude ovšem třeba dosavadní způsob sbírky zrevi­dovat. Především se bude konat hned na za­čátku Večeře Páně a ne až na poslední chvíli před průvodem. Bude i velmi vhodné, když se s ní setře nepříjemný dojem jakési ná­božné žebroty. Příspěvek věřícího je obětním darem a ne vynucenou almužnou, proto je také neodůvodněné, když se za něj děkuje, třeba jménem Božím. Daleko více také od­povídá tomuto charakteru, když nevybírá kostelník (dokonce s oním směšným pytlíkem se zvonečkem), ale sami věřící. Bude dobře, když se před sbírkou pokloní před oltářem a tak s ním svůj úkon symbolicky spojí, a dále když nebudou vybírat do pokladniček, ale do otevřených košíčků či misek. Když pak sbírku ukončí, uloží ji na stolku, kde už jsou připraveny obětní daty. Kněz očekává obětní průvod zpravidla před oltářem (u mřížky) a ne až u oltáře a tam je přijme právě tak důstojně, jako byly při­neseny. Další manipulace s dary (podání kon* viček s vínem a vodou) by už mělo být sta­rostí ministrantů. Při průvodu a další přípravě obětních darů se zpívá zpěv k obětování: u nás to bude většinou lidová píseň. Ale měli bychom se vy­hýbat těm textům, které mluví o tomto úkonu nepřesně (např. „Krtěž"ti dary ßfifiraVl“, ;,Pří­jmí oběť čistou, Pane“, „Tuto oběť přesvatou“ atd.). g. — V době průvodu ministranti donesou na oltář kalich, kornorál a puriíikatorium (burza je zrušena, palla se užívat nemusí, velum se k oltáři nepřináší), takže kněz při­stoupí Ihned k druhé části, k požehnání, za­svěcení obětních darů. Děje se tak novou, ale přitom velmi starou modlitbou, odvozenou z hebrejského požehnání (barakah). Můžeme se plným právem domnívat, že podobných slov užil i Kristus Pán při poslední večeři. Slova této modlitby, téměř stejná jak nad chlebem, tak nad vínem, se mohou říkat hutí potichu nebo nahlas. Ale jejich myšlen­ková hloubka a formální krása by si věru zasloužily, aby byla vždy pronášena nahlas a lidu tak byla dána možnost, aby se k mod­litbě připojil svou odpovědí „Bud veleben Bůh na věky“. Po mytí rukou následuje, jako dosud, výzva kněze: „Modlete se, bratří hlasitá recitace modlitby „Super oblata“ (nad a obětními dary, dříve sekreta). i« • PROJEKT BUDOUCNOSTI (Dokončení z 1. strany) nictv-em í tím, že synod'lka svůj sice oprávněný, ale přece trochu špičatý návrh právě ve jménu lásky stáhla. Duch lásky a vzáfemného pochop*» nl «*• projevoval I ve chvílích oddechu kolem jídla (v evangelickém sále). 1 v malém butetu v sakristii katedrály, nazvaném podle koncilové­ho vzoru „bar Jona“. Zde se při šálku kávy roz­řešily mnohé problémy. Během dvou dnů bylo předneseno 336 dis­kusních příspěvků a více než padesátkrát se pí­semně hlasovalo. Snad to alespoň trochu přiblíží lu nesmírnou práci, konanou synodou i ocení skvě­lou organizaci, perfektně připravenou sekretářem synody farářem Grandem. A nakonec zmínka o nedělní promluvě Kazatel hovořil v souvislosti s evangeliem dne o tom, že církev dnes je naší vinou ten nemocný, ČI ne dosti zdravý z líčené události. Je tedy naší povinností, protože ji máme rádi, jít ke Kristu s prosbou o )ej( uzdravení. A pevně věřit že íj uzdraví. ci NA SVATEK SV. VACLAVA prožívali farníci z tE TOVIC a okolí mimořádnou a radostnou událost. Ti­síce jich přišly, aby se zúčastnily slavnostního své cení zvonů a nového oltáře v klášterním chrámu sv Cárlavs s ve svém středu přivítaly njd. Otce biskupa ThDr, KARLA SKOUPÉHO z Brna. Do posledního mís tečka zaplněný kostel byl svědkem krásného obřadu svěcení oltáře, kam Otec biskup uložil ostatky národ Bího světce sw. Václava a dvanáctileté italské své ties sv. Marie Goretti. — Odpoledne posvětil Otec biskup před budovou' klášterní nemocnice 7 zvonů; S největší budou zvonit z věže klášterního chrámu, »bývající 4 budou umístěny v kaplích a kostelích okolních obci. Po slavnostním obřadu njd. Otec biskup krátce promluvil k věřícím a udělil jim požehnání, ještě » neděli byly zvony vyzvednuty do věže a v 18.30 hod. ss poprvé rozhlaholily, jejich krá9ný a velebný awk se nesl tichým podzimním podvečerem celým letoviokým ůdolítn. 1JL KATOLÍCKI KOVINf * ... „Ta—...................„M Záhada člověka P. DOMINIK PECKA Nsnf anadné Hel, oa j« člověk. Aristotele« definuj« člověka: živočich druživý; svátý Augustin: živočich rozumný a smrtelný; Pas­cal: třtina myslící; Franklin: živočich dělající ti nástroje; Kant: živočich, který ae může zdo­konalovat; Rousseau: živočich zkalený; Schil­ler: bytost, která chce; Goethe: člověk — prvotní rozhovor přírody o Bohem; Nietzsche: nemocné zvíře — nezviře - nadzvíře; Schaler: Neinsagenkönner — tvor, který dokáže říkat ne; Freud: potlačovatel pudů; Klage*: myslící zvíře; E. Hartmann: sama tebou ohrožená by­tost; Heidegger: bytost umírající. Všechny ty výměry jsou jednostranné a žád­ný nevystihuje člověka celého. Ať ai dává člo­věk jakoukoli odpověď na otázku, co ja člo­věk, ja to vždy jeho duch, který tu odpověď dává, a proto není výstižněji! definice člově­ka než: živočich rozumný (animal rationale). Ta definice vyjadřuje jak specifickou vlastnost člověka, tak i jeho důstojnost. Byl-li člověk i odporu proti přemrštěnému racionalismu na­zván výrobcem (homo faber), je třeba říci, že výroba není specifický atak člověka, poněvadž i zvířata „pracuji“, „bnduji“ a „stavějí“, ovšem instinktivně, kdežto člověk pracuje rozumem a svobodnou vůlí. Ani výroba nástrojů není výhradnou činnocti člověka, poněvadž 1 zvíře si dělá nástroje, například pavouk předoucí alf. V člověku se stýkají a v dstrojnou jednotu snoubí nejkráznějil póly světa: duch a hmota. A tak ja člověk živou otázkon té jednoty: ja to jednota vzestupu (od hmoty k duchu) či jednota aaatupu (od ducha k hmotě)? je to obojí. — V člověku je nepopiratelně směr vze­stupný: člověk je zduchovnění t ě- 1 a. Ala v člověku je i směr sestupný: člověk je taká ztělesnění ducha. Ta základní anti­nómia ducha a hmoty je zdrojem antinomií dalších: svobody a nutnosti, mužství a ženství, jedince a společnosti, života a smrti, času a věčnosti. (Z knihy „C • s t * k pravdě“, která znovu vyšla v nakladatelství „Vyšehrad“, Praha 2, Karlovo nám. 5.) R. Guardini: JEŽÍŠOVA OSAMĚLOST „Přichází hodina ... kdu vy utichni... mne necháte samotného* (Jan 16, 31). JIŽ JEDNOU V TĚCHTO ÚVAHÁCH — když jsma mluvili o Ježíšovi, že tímto světem prošel — byla řeč o Jeho osamělosti. Snaha, abychom jí pocho­pili, nás vede hluboko do Jeho tajemství, a proto se ji chceme ještě jednou věnovat. Stalo se jíž skoro samozřejmým, že člověk neobyčejné velikosti charakteru, geniál­ní hloubky a tvůrčí sily Ducha zůstává ve svá době nepochopen. Tak nepochopen, že se nám dokonce zdá jako výjimečně příznivé řízení osudu, když porozumění nepřijde k němu příliš pozdě. Člověk, který ve svém životě přináší s sebou pod­mínky již předem přesahující průměr, který vý­chovou a svým údělem je vyvinut mimořádným způsobem, který v hlubokých rozporech a po mi­mořádných vnitřních zkušenostech se probojuje k novým poznáním — nemůže být, bez dalšího, přijat do průměrně lidské společností. V nejpříznt­­vějšim případě bude obklopen respektem, ale svou cestou půjde osaměle. V nepříznivém případě však najde nedůvěru nebo 1 nepřátelství. Později ovšem když se sám probojoval — a přitom snad 1 za­hynul — je spolu s tömi, kteří jsou mu blízcí — přijat. A pak se jeví jako předchůdce toho, co ss později stane všeobecně uznávanou hodnotou. S Ježíšem tomu však tak není. Nemůžeme Ho posuzovat stejným měřítkem, jako jiné případy, které se v dějinách opakuji. Nebyl pouhým velikánem, který svou dobou nebyl po­chopen. Jde o něco hlubšího. Uvažme jen toto: Ježíš byl Žid. Pochá­zel z nejušlechtilejší krve svého národa, z králov­ské linie. Byl zcela zakořeněn v životě svého ná­roda. Na nesprávně se říkalo, že — pokud Jde o jeho bezprostřední lidství — Je stále ještě nej­­správnějl'chápán Židy. Stojí hluboko v tradici svého národa. Jeho celé dějiny ŽIJI v Něm. Cítí se onomu svátému dění hluboce zavázán. Qn, tak mocně proniknutý svým božským posláním, praví „Nepřišel jsem zákon zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5, 17). Ani písmeno, ani čárečka Zákona nesmí být zrušena; vše musí býtl naplněno. A víc než to: ví, že smyslem svého bytí a svého poslání je spojen se svátou minulostí — „Zkoumáte Písma, neboť věříte, že máte v nich život věčný — a ona vydávají svědectví o mně“ (Jan 5, 39). Ony událostí měly význam do budouc­na. Celý Starý zákon byl zaměřen na budouc­nost, vyplněn čekáním na to, co přijít! má, na Mesiáše a na Boží království, které On má založit. A do toho se staví Ježíš. On je to, o kterém je tu řeč. Když poprvé ve své domovině mluvil v syna­goze, stalo se to na tento text: „Duch Páně nade mnou, proto mne pomazal; poslal mne zvěstovat evangelium chudým, poslal mne ohlásit zajatým propuštění a slepým prohlédnutí, propustit utiš­těné na svobodu, ohlásit milostivé léto Hospodino­vo“ (Lk 4, 18 a n.). A začíná slovy: „Dnes se na­plnilo toto Písmo, které jste na vlastní uši sly­šeli“ ... Když Jan k Němu posílá své poselství (Lk 7, 18 a n.J: „Ty jsi ten, který přijít! mé, nebo máme čekat jiného?“ odpověděl Ježíš slovy tzaiášského proroctví o Mesiášovi: „Jděte a zvěs­tujte Janovi, co jste slyšeli a viděli: Slepí opět vidí, chromí chodí, malomocní se očišťují, hluší slyší, mrtví vstávají z mrtvých, chudým sa zvěs­tuje Evangelium a blahoslavený jest, kdo se ne­bude horšit nade mnou.“ Co však Jeho národ učinil? Nepři­jímá Ho. Odmítá Ho. Obrací se proti Němu. Za­hubí Ho. A to nejen tak, jak se vždy znovu stáva­lo od Boha poslaným mužům-prorokům, kteří sko­ro všichni byli svým národem zapření nebo pro­následováni, aby — později — byli se svým uče­ním tím vroucněji přijatí... Ježíš zůstává odmít­nut. JAK SE TO STALO? ANI SE NEDIVÍME, když se do původního nadše­ní vloudila nedůvěra a protivenství, neboť víme, jak to na světě mezi lidmi chodí. Ale přece jen zůstává podivné, s jakou — skoro bychom řekl' samozřejmou — jednoznačností se proti Němu uzavírá nepřátelská fronta. Ihned stojí kolem Něho nedůvěřiví, kritizující, číhající lidé a ne­trvá dlouho, padá rozhodnutí, aby byl zneškod něn. Nikde neslyšíme o nějakém skutečně přízni vém přistoupení na jeho požadavky, nebo na Jeho učení. Nikde neslyšíme, že by bylí přišli a tázali se: „Tvrdíš, že jsí poslán: Jak odůvodňuješ tento nárok? Na čem jej zakládáš? Učinil jsi znamení, abys ten nárok potvrdil; nechť vidíme, co tvá zna mení dokazují. Uvádíš se v souvislost s nadějemi na Mesiáše; jak se stavíš k představě Mesiáše, o kterém mluvil Izaláš, Jeremiáš, Malachláš nebo jak se všichni jmenovali?... Sám kritizuješ tak mnohé, co dnes tu je: Řekni námi, na čem tato kritika spočívá?... Přinášíš něco Vlastního, no vého: Řekni nám, v Jakém Je to vztahu k tomu starému?“... Ale nic takového se nestalo. Je tu hned boj. Snad by se mohlo odpovědět, že tak objektivně neprobíhají výměny názorů tohoto dru hu. kjůže být; a přece je Jasné, co je tím míně no: totiž způsob, jak tento nesmírný zjev je .při­jat a že hned od prvního okamžiku tu není upřím nosti, .porozumění nebo alespoň ochoty k nějaké vážné výměně názorů... Jen krátký čas a Již se uzavírá zeď nepochopení a odmítání. A ta zeď je stále tvrdší, stále těsnější, až Jej rozdrtí. Ani s národem to v podstatě není jiné. Nejprve Ho přljill e nadšením. Lačněli po jeho chlebu, po Jeho slovech, po Jeho uzdravová­ni, šli za Ním a chtěli Ho udělat králem. Ale u Jana čteme pronikavá, neklamná slova, vyluču­jící každou Iluzi (2, 24): „Ježíš sám se jím nesvě­řoval; nebot sám totiž věděl, do je v člověku.“ V tom, co On vlastně chtěl, mu nerozuměli. Ani prostým, srdcem se řídícím způsobem. I směrem od národa k Němu stála kolem něho zeď, nepro­niknutelná tíha a netečnost srdce. O Jeho učednících jsme mluvili již mnohokrát. Bývali s Ním celý čas. Přišil k Němu s otevřeným srdcem; slyšeli jeho slova, viděli Jeho skutky. Viděli Ho na vlastní očll Kéž by nám bylo jednou dopřáno, abychom Jej viděli jak přichází cestou k nám! Vidět Jeho obličej, když mluví; vidět pohyb Jeho ruky-... Kéž bychom mohli zaslechnout Jeho hlas, zvuk Jeho hlasu, zvláštní tón Jeho mluvyl Necítíme, že bychom se Již pouhým poslechem sfali Jinými lidmi? Jak by muselo Jeho vzezření zapůsobit na nejcitlivějšl místo našeho srdce, jako by tam bylo vpálenol To vše měli učedníci v plností a přece Ho nechá­pali. Evangelia zjevují stále znovu — a my nechceme zapomínat, že byla přece napsána učedníky samými; a podle úsudku pozdější doby opravdu věrohodně, 1 proti nim samým! — že Mu neporozuměli. Nepochopili, co chce. Lukáš říká (9, 45): „Ale oni tomu slovu neporozuměli a zů­stalo jim skryto, takže je nepochopili“, a to, co následuje, činí neporozuměni ještě beznadějnější: „a báli ss Ho otazat na smysl toho slova." Oni sl vykládali nesprávně to veliké z Jeho poselství: království Božil Zatahovali je do svátské, politické sféry. Neporozuměli Mu ant v posledním okamži­ku, kdy je dokončen ohromný děj utrpení a zmrt­výchvstání, na téže Hoře Olivové, kde do všechno začlo (Skutky 1, 6): „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izraelský národ?“' Přijde 'kbdeOiě nyní pozemská blaženost? ježíš nikdy nezažil, aby se jejich duch otevřel a aby pochopil), co On ..žá­dá; aby jejich srdce přijalo božský úder Jeho vůle a aby jej roznesli dále. Vše zůstává omezené, těžké, malicherné, vyprahlé. Neporozumění učední­ků hraničí až s grotesknoetí; když po zázračném nasycení jeli přes jezero a On dosud myslil na to, co učinil, a najednou jakoby z nejhlubšího zamyšlení je varoval: „Chraňte se před kvasem farizeů a kvasem Herodovými“ — oni zatím mys­lili na chléb a pekařský krám a, ustrašeni, sl .ří­kali: „To říká proto, že jsme nevzali chleby.“ A On, pocítiv takřka vnitřní trýzeň, pravil: „Co mlu­víte o tom, že nemáte chlebů? Ještě nechápete ani nerozumíte? Copak ještě máte své Srdce za­slepeno?“ (Mk 8, 14 a n.J. A opět se kolem Něho staví zeď, a to z té strany, kde to |eho srdce musilo bolet nejvíce, to je ze strany najbližších. A pokud jde o Jeho rodinu? Jak mnoho prozrazuje ono místo v evangeliu av. Ja­na (7, 2 a n.J, kdy Jeho příbuzní Mu fTkají: „Jdi přece do Judska, aby také tvoji učedníci vi­děli tvé zázraky, které konáš. Nikdo nečiní nic skrytě, chce-li být veřejně uznán. Ciníš-li takové věci, zjev se světu! Nevěřili totiž v Něho ani Jeho bratří.“ A Jeho matka, s Níž Ho poutala tak hlu­boká láska? Také o ní tu stojí slovo, které ne­může být zrušeno; o ní a Josefovi (Lk 2, 50): „A oni neporozuměli slovu, které jim řekl.“ Za­jisté. následuji jiná slova, že „každé slovo za­chovali ve svém srdcl“l; jako drahocenná seme­na, která měla vzejít v čistém poznání lásky, později, když Duch Svatý sestoupil 1 na ně. Ale pro onu chvíli zůstalo při tvrdých slovech: „A oni Mu nerozuměli.“ JEŽIŠ ŽIL V NE V YPO VĚDITELNĚ OSAMĚLOSTI J a n, který odpočívával na Jeho prsou, jediný z učedníků, který — poté, když zprvu utekl — přece jen se vzmužil, vrátil se a vytrval pod kří­žem — pochopil nitro Ježíšovo hlouběji než ostat­ní. Jeho evangelium Je nám toho dokladem; a tak je klíčem 1 k celému Novému zákonu. Jeho evan­gelium a jeho dopisy jsou však zcela otřeseny nepochopitelnosti toho tajemství, jak se mohlo stát, že Pán přišel na svět, který Jim byl stvořen a že svět Jej nepřijali Představme si, co znamená, je-ll zde člověk plný hlubokého smyslu porozuměnf pro spásu všech, plný čisté lásky, ochoten otevřít se, darovat, pomáhat. A nyní přichází, mluví tu s tím, tam s oním, a naráží na nedůvěru, jinde na ne porozumění, na výsměch i nepřátelství. To se stalo Ježíšovi. Stane-11 se to člověku, je to zlé, pro Ježíše je to hrozné! On přece nesl v Sobě z Boha vytrysklou pravdu. V Něm pramenila nezměrnost ozdravující síly, že mohl říci: „Přijďte ke mně všichni, Já vás osvěžím.“ Věděl, jak to s lidmt a světem stojí a měl moc vyvrátit tuto bídu. Všu de však narazil na temnou stěnu. Bylo to pro Něho hrozné utrpení. A nejhroznějšt bylo, že ne polevovalo, neochabovalo, že temnota se neosvět lila, uzavřenost se neotevřela. Naopak stávala se tvrdší, temnější, nepřátelštější, až do „hodiny mocí temnoty“. Nyní tušíme, jak veliký by! hřích a jak hluboký pád tvorstva, bylo-11 možné toto zašle pení a zatvrzení srdcí! A tulíme, nico z toho, co se na z ý v á vykoupení. Že On, aby hříchy usmí­řil, tuto bídu snášel až do konce. Ze nesl toto „zazdění“ do sebe samého, toto nepřijetí těmi, které přlěel vykoupit, že to nesl bez východiska, is. Ujma i©oi Z LITURGIE DNE Dvacátá první neděle po Sv. Duchu CTĚNI z listu sv. apostola Pavla Eíesanům (8, 10—17): Bratři, hledejte svou silu v Pánu, v Jeho vSemohoucností. Oblecte se do plné výzbroje, ja­kou poskytuje Bůh, abyste mohit čelit ďáblovým nástrahám. Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, nýbrl proti jpekelným) kní­žatům a mocnostem, kteří mají svou temnou MSI v tomto světě, proti zloduchům v ovzduSt. Proto vezměte na sebe 'plnou Boži výzbroj. Jen tak bu­dete moct odolat, až bude zle, vSecko překonat a zvítézlt. Stůjte tedy pevné, a za ochranný pás at vám slouží život podle pravdy, za krunýř bez­úhonnost, za obuv na nohy odhodlanost, jakou dává evangelium, které přináSt pokoj. Přt každé příležitosti se hned chraňte vírou jako Štítem. Tak budete moct zneškodnit vSecky ohnivé střely toho ntčemntka. Jako přílba at vám slouží pevná naděje, že dojdete spásy. (Když útočíte). mějte pohotové meč, který vám dává Duch, totiž Boží výroky. EVANGELIUM jMt 18, 23-35) — V ten čas po­­věděl JežlS svým učedníkům toto podobenství: „S nebeským královstvím je to jako s králem, který chtěl provést vyúčtování se svými služeb­níky. A když to vyúčtování začal dělat, byl mu přiveden jeden dlužník, u kterého měl pohledávku deset tisíc hřiven. Protože neměl čím zaplatit, nařídil pán prodat jeho, ženu, děti a vSechen jeho majetek, a tak dluh zaplatit. Služebník mu padl k nohám a prosti ho: »Měj strpení, a vSecko tt zaplatím.” A pán se nad tím služebníkem smi­loval, propustil ho a dluh mu odpustil. Ten slu­žebník vyžel ven a právě se potkal s Jedním z» svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. A hned ho chytil, rdousil a křičel: *Vrat ml, co jsi ml dlužen/« Ten jeho druh padl před ním na kolena a prosti: »Měj strpení, a vSecko tl zaplatím.« Ale on na to nepřistoupil: Sel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když Jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, hluboce Je to zarmoutilo; Slt a pověděli to vSecko svému náno­­vl. Jeho pán sl ho zavolal a řekl mu: »Ničemný služebníku! Celý dluh jsem tt odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy t ty smilovat nad svým i^hem. jak jsem se smiloval já nad tebou?” A ieho Wn se rozhněval a odevzdal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat t můj nebeský Otec s vámi, neodpustlte-ll každý te srdce svému bratrovi.' Egyptské zpovědní zrcadlo Nikdo si při zpytování svědomí nemůže na nic vzpomenout. Zvléiť v poměru k bližnímu. „Nikoho Jsem nezabil, nikoho neokradl“ fs sice otřepaná, ale odpovídá stavu svědomí mnohého. Snad tedy může pomoci toto egypt­ské „zpovědní zrcadlo“ z r. 1400 před Kris­tem. Egypfané věřili, že zemřeli musejí v pod­světí vykonat „zpověď“ z celého života, jeden ji napoal na tabulku. Zní: “ Nedopustil jsěm ab ' křivdy na bližním, na­hot jsem neočernil žádného poddaného u jeho pána, nikoho jsem nenechal hladovět, nikoho jsem nerozplakal, nebyl jsem hrabivý, nelhal jsem, nebyl jsem hluchý k správnému slovu druhých, nikoho jsem neděsil, s nikým jsem se nehádal, nebyl jsem žvanivý, nezhřešil jsem ani vóči tomu, kdo činil zlá, hladovějícímu jsem dal chléb, žíznivému vodu, nahému oděv a tomu, kdo se neměl na čem přeplavit, |sem poskytl loďku. Snad tato tabulka líčí skutečný život něja­kého Egypťana. Rozhodně však je nám při­pomínkou, abychom se nad mnohým zamyslili a hleděli být alespoň tak spravedliví, jako ten Egypťan. FM LITURGICKÝ KALENDÁŘ M. lt. - OVACŠTÁ první nedéle po svátím duchu (Dan modliteb za misie); 2. třídy, barva zelená; Mše vlastní (Schallerův misál str. 724; nedělní; str. 464), Gloria, Krédo, preface o nedělíeh během roku (nebo o nejv. Trojici č. 10). ae. ío. — sv. Jana kentskEho, vyznavače; 3. tř., b. bílá; Mše vlastní (str. 1171), Gloria, bez Kréda, pre­face společná (č. 14). 21. li. — ÚTERÝ po 21. nedělí po Sv. Duchu; 4. tř., b. zelená; Mše z minulé neděle, bez Gloria, bez Kréda, preface společná (č. 14). — NEBO: Mše (b. biláj SV. HILAR10NA, opata: i,Os justi" (str. 59* Společná mše opatů), Gloria, bez Kréda, preface společná (č. 14J. — NEBO: Mše (b. červená) SV. VORŠILY A DRUŽEK, pa-nnen a mučednic: „Loque­­bar“ (str. 62*) vyjímajíc vlastní modlitby na str. 1174, Gloria, bez Kréda, preface společná. — V kon­sekrovaných kostelích a kaplích, jejichž den kon­sekrace není znám: POSVĚCENI VLASTNÍHO KOSTE­LA; 1. tř., n. bílá; Mše „Terrihilis est" (str. 89*), .Gloria, Krédo, preface o posvéoení kostela. 22. 18. — stReda po 21. neděli po Sv. Duchu; 4. tř.( b. zelená; Mše z minulé neděle, bez Gloria, bez Kréda, preface společná (č. 14). 23. 18. - SV. ANTONÍNA MARIE KLARETA, biskupa vyznavače; 3. tř., b. bílá; Mše „Sacerdotes tul" (str. a 43*1, 1. modlitba vlastni, Gloria, bez Kréda pieu­­ce společná |č. M). 24. 10. — sv. RAFAELA, archanděla; 3. tř., b. bílá; Mše vlastni (str. U75J, Gloria, bez Kréda, preface společná (č. 14). 25. 18. — mariAnskA SOBOTA; 4. tř., b. bílá; Mša „Salve, sancta Parens" (jako 0 svátcích P. Marie str. 95*), Gloria, bez Kréda, preface o Panně Ma­rii (č. 11). — NEBO: Mše (b. červená) SV. CHR.Y­­SANTA A DARIE, mučedníků: Intret“ (str. 21*] vyjímajíc vlastní části na str. 1179, Gloria, bez Kré­da, preface společná (č. 14). bez vyhnutí a zmírnění, až k smrti. Kdybychom mohli pocítit to poslední, nejtěsnější, nejneúipros­­hější, pak bychom pochopili něco z toho, oč při vykoupeni jde: Pochopili bychom, že Ježíš to mohl snášet jen pro ono tajemství, o němž mluvil Jan. „Otec jest povždy u mne.“ Ale 1 tam čekala osamělost. Totéž evangelium vypráví o Ježíšově volání v posledním utrpení: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opus­til!“; o tom, že v posledním dovršeni spásné oběti, v nejhlubší temnotě smrti, kterou musil podstou­pit, 1 blízkost Otcova od Něho odstoupila a On růstal zcela opuštěn. Přeložil P. V- R.

Next