Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)

1970-10-18 / No. 42

BOHOSLUŽBA SLOVA Ctení z knihy proroka izaiäSe Hospodinu se však zalíbilo zdrtit je] utrpením; tím, že dá v obět svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se v něm zdaří. Po útrapách se jeho duše zplna nasytí světlem, svým utrpením můj Služeb­ník ospravedlní mnohé, nebot vezme na sebe jejich viny. jlz 53, 10—11.) ČTENI Z LISTU ŽIDOM Bratři! Máme tedy vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššíh» nebe: je to Boží Syn ležíš. Proto se pevně držme svého vyznáni. Náš vele­kněz není takový, který by nebyl schopen mít souctt s námi, slabými. Na­opak! Vždyt on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, vyjma hřích. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrden­ství a nalezli milost, kdykoliv potřebujeme pomoci, (žid 4, 14—16.) SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE MARKA V tom čase přistoupili k Ježíšovi Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ Odpověděli mu: „Dej nám, abychom zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levicí v tvé slávě.’ Ale Ježíš jím řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?" Řekli mu: „Můžeme.“ I řekl jim Ježíš: „Kalich, který já piji, budete pít, a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Alt rozsazovat po mé pravici či levici není má věc; ta misia patří těm, jimž jsou připravena.“ Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují Je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se chce mezi vámi stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyt ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10, 35—45; zkrácené: 42—45.) Duch služby Mnoho se o něm mluví. Ale co jsou platný nejkrásnější řeči tam, kda tento duch chybí? Nedá se mu nauěit z knih, nepřivoláme ho debatami. Vyzařuje z těch, kdo jsou schopni sebeoběti sebezmaření k blahu bližních. Nejvyšší tvorby. Dějiny misijní jsou toho dokladem. Kde se hlasatel proměnil v živý stín Spasitele světa, křesťanství zapustilo pevné kořeny. V zámoří i u nás. Jak by mohl oslovit jiné, kdo by svým smýšlením vydával svědectví, že slouží především sobě? Cas zpravidla rozpozná, co je herecké. Upřímnost hlasatelova je ověřitelná jeho poctivou dřinou. Vytrvalostí, se kterou slouží i nejdrobnějšímu hloučku věrných. Úctou ke každé duši bez ohledu na její odpuzující slabosti. Vidina Izaiášova z prvního čtení měla by být zhudebněn« jako primiční lntroit. Jako duchovní pochod odjíždějících k malomocným. Jako svatební píseň při řeholních obláčkách. Jako ukolébavka, když se sluha zhroutil vyčerpáním sil. K duchu služby patří „soucit se slabými“ z druhého čtení. Jediné, v čem může následovat božského Velekněze člověk, který ví, co je hřích. Nevlíd­nost, nelaskavost, náladovost je výrazem vnitřního rozpolcení a rozleptání. Je v tom kruté dobíjení ovcí. Dovršení služby? Ztratit své já v sebezmarňující službě! Pán to žádá od těch, kdo mohou s ním pít kalich jeho getsemanských úzkostí. Kdo dorůs­tají až k velkopáteční podobě svého Mistra. Ale i nejvšednější křesťan může mít k bližnímu tento eucharistický přístup lásky „až do vrcholu“. Což nejsou na dosah našich rukou v rodině čí mezi přáteli takoví, jimž možno skrytě a tajně a bez jejich tuěení dávat „svftj život jako výkupné?" j) MYŠLENKA NA DEN PONDĚLÍ: TlM UÚINIL JEŽÍŠ POČÁTEK Ovzduší bylo nabité očekáváním. Krajinou letěly zprávy, že se už objevil u Jordánu. Má své učedníky. Bylo nutno, aby se ukázal nejen vyvoleným duchům, ale lidu. Přichází k unaveným a obtíženým, aby je pozdvihl. Proto vyvolil událost lidovou, společenskou, při níž sl lidé podávají své hmotné ruce. Stisk je tim vroucnější, že mají na nich své mozoly. ÚTERÝ: ZJEVIL SVOU SLÁVU Nezanechá dojem nějakého bavitele u stolu, ač jeho účast zajisté nemohl« být tísnivá, nežádoucí. Konečný dojem je úžas, probuzení vědomí o vyšším světě, zmnožení víry v tajemno. Šlo o to: zanechat představu nikoli vnějš­kovou, ale vnitřní. Dobrodinec, který neuniká pozemským událostem. Na­opak: co je pozemsky samozřejmé, světí svou přítomností, zdvihá k vyšší úrovni, proměňuje. STREDA: JEHO UČEDNICI V NEJ UVĚŘILI Svatebčané snad byli lidé schopní Ježíšovy a Mariiny přítomnosti. Janův bystrý zrak jistě postihl celkovou situaci. Ale prožívá zázrak z hlediska vyvolených. Pro učedníky- je to rozhodující okamžik. Prbjevuje se ihned. Je v něm orientace k dalšímu setkávání učedníků s lidmi, u nichž výsledek Ježíšovy přítomnosti nebude hned stoprocentní. Snad proto Jan mlčí o vnitř­ním dopadu Ježíšova zázraku u ostatních. ČTVRTEK: OKUSIL VODY PROMĚNĚNÉ Jene Evangelisto, co pro tebe samého znamenal svatební prožitek? Neza­­toužil jsi snad po nevěstě? Po rodině, po dětech? Bylo ti jasné: Pán čin! zázrak při svatbě, aby na ní a na přirozeném lidském spojení zdůraznil, že v jeho poslání právě to zemité získává vyšší smysl. Pochopit Kární, znamená vidět pravou tvář Beránkovu: proměňovatel všeho! PÁTEK: SLUŽEBNÍCI TO VEDELI Snad je v tom náznak, že byli jati dosahem zázraku především ti, jimž Pán poručil: „Naplňte džbány vodou“. Snad jejich procitnutí bylo podloženo předchozí Mariinou přímluvou za svatebčany. Především tím, že k služební­kům promluvila sama dřív než Ježíš: „Cokoli vám řekne, udělejte!“ Toto nalezení Marie a Syna poslušnými služebníky sbližuje s betlémskými pas­týři. V Janových očích patrně splývá v jednotu ctnost chudoby a čistoty, když se dívá k Marii. Z vůle Ježíšovy bude proměněn v jejího syna. SOBOTA: NABERTE A DONESTE! Jene Evangelisto, v poznatku o proměnění všeho jsi také v prostých slo­vech Ježíšových přijímal víno, tj. hlubší jejich smysl. V jeho svatebním rozkazu jsi vnímal výzvu k apoštolátu. Mlčící služebníci vědí, že nestačí jen dávat, ale nejprve nabrat z proměnění, jehož tvůrcem je milost Boží. Služebníci vědoucí o vodě proměněné ve víno, nerozkřikují sami, co se stalo. To přece pozná, kdo věděl o předchozím nedostatku. V čem je hybná síla apoštolátu? V lítosti nad zástupem. To jsi přijal z Mariiných očí, když uspíšila zázrak svým prosebným: Nemají! JAN LEBEDA LITURGICKÝ KALENDÁŘ |fl. 10. — DVACÄTÄ DRUHÁ NEDĚLE PO SVA­TÉM DUCHU (29. „během roku“); barva ze­lená; mše vlastní, Gloria, 1. čtení Iz 53, 10—11, 2. čtení Žid 4, 14—16, evangelium Mk 10, 35—45 nebo kratší: 42—45, Krédo, preface o nedělích „béhem roku“. 19. 10. — PONDĚLÍ 29. týdne „během roku“; barva zelená; mše z předchozí neděle, bez Gloria, 1. čtení Ef 2, 1—10, evange­lium Lk 12, 13—21, bez Kréda, preface společná nebo příslušná kánonu. — SV. IZÁKA JOGUES, kněze a DRUHÜ, mučed­níků; nezávazná památka, b. červená; mše společná pro mučedníky, bez Gloria, pe­rikopy jako výše, bez Kréda, preface spo­lečná nebo příslušná kánonu. 20. io. — Úterý 29. týdne „během roku“; barva zelená; mše jako 19. t. m., 1. čte­ní Ef 2, 12—22, evangelium Lk 12, 35—38. — SV. JANA KENTSKÉHO, kněze; nezá­­vazná památka, b. bílá; mše společná pro vyznavače, modlitby vlastní, perikopy ja­ko výše, bez Gloria, bez Kréda, preface společná, nebo příslušná kánonu. 21. 10. — středa 29. týdne „během roku"; barva zelená; mše jako 19. t. m., 1. čte­ní Ef 3, 2—12, evangelium 12 , 39— 48. — V konsekrovaných kostelích a kaplích, je­. jichž den konsekrace není znám: SLAV­NOST VÝROČÍ POSVĚCENÍ VLASTNÍHO KOS­TELA; b. bílá; mše „Terribilis est“, Glo­ria, perikopy podle výběru z lekcioná­ře (In Dedicatione ecclesia«), Krédo, pre­face o posvěcení kostela nebo společná. 22. 10. — ČTVRTEK 29. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako 19. t. m., 1. čtení Ef 3, 14—21, evangelium Lk 12, 49—53. 23. 10. — PÁTEK 29. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako 19. t. m., 1. čtení Ef 4, 1—6, evangelium Lk 12, 54—59. — SV. ANTONÍNA MARIE KLARETA, biskupa; b. bílá; mše společná pro biskupa vyzna­vače. bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface společná nebo příslušná kánonu. 24. 10. — SOBOTA 29. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako 19. t. m., 1. čtení Ef 4, 7—16, evangelium 13, 1—9. — MA­RIÁNSKÁ SOBOTA; nezávazná památka, o. bílá; mše „Salve, sancta Parens“, bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface o Panně Marii. K prvním třem kapitolám Geneze PODLE TR1LLINGA:. „IM ANFANG SCHUFF GOTT"; PŘELOŽIL M. C. Pokračování Zatímco Jahvísta vyniká imponují­cí prostotou bez (aspoň v užším smys­lu) prvků doktrinálních, v kněžském spise najdeme názorných a umělecky vzrušivějších míst minimálně. Ale prá­vě v tomto oproštění je jeho veli­kost; neboť střízlivá věcnost zname­ná nejvyšší stupeň soustředění na to, co Bůh zjevil. Všechno zde je vý­znamná teologická reflexe; v tomto díle najdeme jádro teologické prá­ce mnoha kněžských generací. Kromě toho existují ještě dvě dal­ší větší díla, zabývající se dobou moj­­žíšskou: jedno začíná osudy Abra­hamovými (Gn 15) a vede nás až na práh zaslíbené země (Dt 31). To­muto dílu říkáme Elo his ta, pro­tože užívá jako jména Božího Elo­­him (zkratka E). Dílo pochází asi z 9.—8. stol. př. Kr. Druhé větší dí­lo je souhrn mojžíšského zákonodár­ství ve formě proslovů Mojžíšových — Deuteronomium. Tato čtyři díla — vzácný a skoro arjedinělý úkaz — se slila v jeden je­diný velký celek, nazývaný Pent«­­tauch. Vznik díla je si možno před­stavit takto: jak se během doby mě­nily v Izraeli poměry, dály se vždy nové pokusy o nový způsob vylíčení, protože předchozí se zdály být za­staralé. Přitom však staré části byly ponechány a začleněny do nové prá­ce. Stará líčení byla tak zakořeněna v povědomí lidu, že je bylo těžko opominout. Za směrodatné se samo­zřejmě vždy uznávalo nov# zpracová-ní. Tak se dostalo t staré automa­ticky do světla nového, takže nako­nec bylo pro celý Pentateuch rozho­dující hledisko kněžského zpracová­ní. Některé části, zůstaly jednolitým celkem jako Deuteronomium, jiné do sebe zapadly jako články. Někdy se stává, že zpráva z jednoho pramene následuje hned nebo v malé přestáv­ce po zprávě z pramene druhého. Tak lze vysvětlit velký počet podvojných zpráv. Jsou nápadné i při pouhém čtení. Markantním příkladem sply­nutí dvou pramenů je zpráva o po­topě (Gn 6, 1—9, 17). Zde se dá kněžská a jahvistická zpráva tak přes­ně oddělit, že se obě mohou čist souběžně jako samostatná vyprávění. Kdo zná skladbu Pentateuchu, ten má klíč k jeho správnému pochope­ní. Nás zajímá zatím jen JahvisticKý a kněžský spis. Zpráva o stvoření je dílem kněžským, zpráva o ráji a pá­du úvodem fahvisty. SMYŠLENKA NEBO HISTORIE Zpráva o sitivoření souvisí s tzv. biblickou prehistorií (Gn 1-11). Ale jaká je to vlastně historie? Vždyt se odehrála v temnu pravěku. Musela by zahrnovat desetitisíciletí., Kdo vůbec může vědět o počátcích světa, o prv­ních lidech a jejích osudu? Kde čer­pal svatopisec své vědomostí? Do­stal se k nim přirozenou cestou? Tra­dicí nebo bádáním? Nebo zvláštním osvícením Božím, inspirací? Tyto otáz­ky si vyžadují odpovědi. Stručně «1 jich všimneme. Predstavy a skutečnost Snad je dnes už každému jasné, že neexistuje ďábel s rohy, kopyty a ocasem, že nejsou andělé vyhlížející jako dívky v noční košřlí a s kříd­ly, že Bůh není vousatý dědeček na obláčku. Přesto všatk jsme t my v dětství tyto představy měli a jak ukazují mnohé obrázky minulých dob, měli je i mnozí dospělí lidé. Člověk totiž dovede těžko myslit, aniž by si zároveň též představoval. Vzpomeňme jen na začátky své ma­tematiky. Dvě a dvě jsou čtyři — to jsme také nejlépe pochopili, když se nám řeklo a ukáže lo, že dvě jablíčk« a dvě jablíčka jsou čtyři jablíčka. Te­prve později nám š'o sečítání, odčítá­ní a dělení 1 bez jablíček. Nedivme se tedy, že i v nábožen­ství si člověk nejdřív pomáhá kon­krétními představami. Bůih, anděl, ďábel, duše, život, smrt — to vše­chno musí pro dítě a pro prostéh« člověka nějak vypadat, musí se to dovést nějak namalovat, aby to býk» skutečné, aby se dalo věřit, že to je. Když však člověk začne dospívat, »po­stoupí do vyšší třídy“, začn* do ná­boženství hlouběji pronikat, studuje teologii — dovídá se a začíná chápat, že Bůh, anděl, ďábel, duše atd. ve Skutečnosti nevypadají tak, jak si jt představoval, ba dokonce žásíaá pfed-•tava o těchto skutečnostech není « nemůže být správná. Mnozí lidé však na hlubší studium a pronikání do náboženství nemají čas. Protože však jinak přece jen do­spívají — začnou přece jen chápat naivnost a nesprávností »vých do­savadních náboženských představ. A protože jim nikdo neřekl, ani se ni­kde nedočetli, jak je to se skuteč­nostmi Bůh, anděl, ďábel, duše, život, smrt a posmrtný život doopravdy — docházejí k závěru, že tyto skuteč­nosti neexistují a nemohou existovat a že víra v ně je hloupost. Co tedy? Zavrhnout a zatratit vše­chny konkrétní představy a obrázky pro děti a pro prosté lidí? To by sot­va bylo správné. Jistě však bychom neměli podléhat pohodlnosti a spo­kojovať se stále jen » dosavadními, protože namnoze jsou dnes už i pro dítě naivní. Měli bychom tedy hle­dat nové a dnešnímu stavu techniky přiměřenější. A hlavně musíme hle­dět, abychom nedávali jen představy a obrázky, nýbrž abychom skrze ně hleděli podat i tušení závratných sku­tečností, které jsou jimi naznačová­ny a měli bychom stále znova zdů­razňovat, jak jsou tyto skutečností docela jiné a nad všechnu představu závratnější a krásnější. PODLE KP-PM Nej světě jší Bůh V primitivních náboženských před­stavách bylo božstvo mnohdy něčím strašlivým, vzdáleným člověku a na­prosto nedostupným. Současně však se v lidech vyvinul pocit, který mnoh­dy vytvářel mezi božstvem a pak ta­ké dokonce 1 mezi Bohem a člověkem jakýsi „obchodní“ vztah. Já dám svou kvalitní modlitbu nebo kvalitní a bez­vadnou oběť a On mi dá, oč prosím. Tento „obchodní“ vztah mohl pře­­snadno přejít 1 v Jakýsi vztah povin­nosti, jímž je Bůh vázán k tvoru. Tou vazbou je právě ten „dar“ nebo „daň“. Byl prosebníkem řádně ode­vzdán, proto u „obdarovaného“ vzni­ká povinnost splnit prosbu. Jakýmsi způsobem se v tomto „obchodě“ na­kupuje štěstí, spokojenost, úspěchy e snad dokonce i blaženost. Je to jis­tě pojetí pohanské. Dám, abys dal. Dám svou modlitbu, svou obět a vzni­ká zde právní nárok na to, abych dostal, co jsem řádně zaplatil. Bylo by zbytečné tvrdit, že tento vztah mezi prosebníkem a Bohem zce­la vymizel. Shledáváme často s bo­lestí, jak přežívá 1 v oblastech, kde křesťanství žije již tisíciletí. Tento „obchodní“ vztah trvá i v myslích li­dí, kteří se sami považují za dobré křesťany. Boha můžeme nazývat svým příte­lem. Je v tomto chápání jisté sesazení Boha z jeho trůnu na nebesích. Myš­lenka sama může mít zdravé jádro a může být provázena solidní zbožnos­tí. Přes to však by bylo nebezpečné, kdybychom si navykli vidět v Bohu svého kamaráda, kterého posadíme vedle sebe a s nímž se cítíme jako rovný s rovným. I když chápeme Bo­ha jako svého Přítele, nesmíme pře­ce přehlížet, že je to Pán, Tvůrce a Udržovatel všeho tvorstva. Bez něho že nemůže být nic, On udržuje exis­tenci všeho. Přílišné „zkamarádštění“ vztahu k Bohu vede i k nedbalosti v liturgii, způsobuje nedůstojné chování a po­stoje. V liturgii a konečně i v živo­tě je třeba, abychom byli proniknu­ti vědomím velebností Boží, i když jsme si současně vědomi, že nás Je­žíš učil, že Bůh je náš dobrý Otec. Abychom pronikli k vyváženému a stejnoměrnému postoji, vtiskněme si do mysli vznešený obraz velebnosti Boží, který žije v církvi jako dědictví Starého zákona. Tento velebný obraz žije v kultu, v modlitbách í v obřa­dech. A bývá-li nazýván „Králem ve­lebnosti, před kterou se chvějeme“, pak je to jistě dědictvím starozákon­ního chápání. Tento postoj nás chrání před přílišnou důvěrností. Ano, On je náš Otec, my jsme jeho děti, součas­ně však jsme tvory, a to tvory, kteří se provinilí. Jsme-li si toho vědomi, pak zjišťujeme, že rozdíl mezi námi a Bohem je nekonečný. Mezi Ním a námi není žádných měřítek. Nekoneč­nost nelze měřit omezeností. A taik, podobně jako představitel církve Starého zákona Mojžíš, zakrý­vá sl v úctě tvář a zouvá svou obuv, když má vstoupit před svého Boha, tak také nový lid Boží si musí být vědom toho, že ten, před něhož ,v bo­hoslužbě předstupujeme, je veliký a mocný, je to náš Pán všemocný a ne­­postihnutelný. Písmo svaté hovoří o tom, že cherubové neodváží se ani pohlédnout k velebnému Bohu a svou oddanost dávají najevo svým posto­jem plným úcty. Jestliže jsme si toho vědomi a jsme­­li si současně vědomi Boží všudypří­­tomnosti, pak víme i o svých chybách a nedostatcích, jsme ponořeni do vědo­mí vlastních slabostí, vlastní nečisto­ty a hříchu. To je velice důležité, chceme-li v pokoře a oddaností konat velikou službu Boží, jíž je liturgie. Bůh přece nemá zalíbení v pýše a po­výšenosti, nýbrž s laskavostí shlíží na prosté a ponížené. LADISLAV POKORNÝ KN • 18. 10. 1970 • str. 2. Dlouho se soudilo, že Bůh pravdy o počátku světa prvnímu člověku zje­vil. Podle toho názoru se „prazjevení“ tradovalo po celé věky až našlo úřed­ní záznam u nositele zjevení, u Izrae­le. Toto vysvětlení se střetává s mno­ha těžkostmi. Je třeba překlenout mnohem větší časové rozpětí než se dřív mínilo. Bible počítá s 4000 lety od Adama po Krista. My musíme počí­tat s 500 tisíci až s trojnásobkem! Jak by se bylo mohlo tak dlouhou dobu uchovat tak přesné vědění o počát­cích? Kromě toho třeba brát v úvahu svědectví Písma samého. Předkové Abrahámovi sloužili cizím bohům, by­li tedy podle představ bible modloslu­žebníky. Teprve Abrahámem počíná poznání pravého Boha! (Josué 24, 2: Za řekou sídlili zprvu otcové vaší a sloužili bohům cizím.) Představa prvo­počáteční tradice je ve své běžné podobě nepotřebná « ex«geté s« jí vesměs vzdávají. Vysvětlení musíme hledat ▼ ději­nách národa Izraelského a ve zjeve­ní, kterého se dostalo jemu. Tam mu­síme začít! Někdo by mohl namítnout, jestli se svatopisci, polkud jde o vznik světa, nemohlo dostat zvláštního «svícení, vnuknutí? Tu možnost nelze zásadně popírat. Ale jistě by nebylo správné vycházet především z něčeho, ce vlastně není vysvětlením, ale „úni­kem do neomezených možností Pro­zřetelností“. Oč nám tedy jde? Poznat, co Pro­zřetelnost skutečně učinila (ne c« všechno mohla učinit). Nuže, pokud jde o Písmo, počin Boží zůstává vždy v čase a prostoru, váže se na míru poznání a na zvláštní charakter kaž­dého jednotlivého lidského autora. Dějinný horizont, obzor, je v různých epochách jen omezený, stejně tak ob­zor přírodovědeckého poznání. Musíme tedy vycházet z toho, co je přiroze­ně dáno, a to je v našem případě omezené profánní vědění Izrael* o světě a za druhé to, v co Izrael v podstatě věřil, tedy jeho víra. Sami se přesvědčíme, že tyto dva prvky k pochopení hexaemera (šestddenuíj plně postačí. fPokračování1 Porada biskupů a ordinárů V Olomoucí se konala dvoudenní porada biskupů a ordiná­­řů z . úěch a Moravy, na níž se v první řadě hovořilo o vyučování náboženství a o osnovách, odpovídají­cích situaci. Dále konference udělila souhlas k oficiálnímu překladu kon­­cllních dokumentů a jmenovala k tomu účelu zvláštní komisi. Učinila rozhodnutí k příslušným místům Mo­tu propria „O smíšených manžel­stvích“ a schválila návrh teologické subkomise, týkající se vydáni oficiál­ního překladu a příslušných Instruk­cí. Pojednala též o kněžské radě ve světle koncilních dokumentů a pro­jednala připomínky k návrhům pro zasedání biskupské synody v roce 1971 (konfrontace různých hledisek). Dále jednala o záležitosti diakonátu a jeho eventuálního použití jako stá­lé hierarchické služby věřícím v na­šich podmínkách a o náležitostech s tím souvisejících. Konference zhod­notila výhledový plán na zpracování a vydání nejnutnějšlch liturgických a pastoračních textů, jednala o Cha­ritě a o současné situaci v ediční činnosti liturgických a náboženských textů. Konečně projednala i otázky týkající se fakulty a kněžského se­mináře v Litoměřicích a v Olomou­ci. — Závěrem byly projednány další aktuální otázky a připomínky. SEKRETARIAT BISKUPŮ A ORDINÁR0 CSR ZE SVĚTA # * 3 PRl ROZHOVORU S PRESIDENTEM NIXONEM naléhal Svatý Otec na ob­novení rozhovorů o Středním výcho­dě, na vytvoření spravedlivého míuu v jihovýchodní Asii, na odzbrojení a na zajištění svobody a lidských práv v rozvojových zemích. KATOLIČKA AKCE ITÄLIE se na svém generálním shromáždění vyslo­vila pro pozornou a kritickou přítom­nost církve v moderním světě. EGYPŤAN HAMADŽIAN předložil na zasedání mezinárodní komise Iusířtia et pax návrh na pečlivý průzkum otáziky, proč se mládež vzdaluje od církve. VE VÍDNI budou v letošním škol­ním roce dále rozšířeny teologické kursy pro laiky o možnost dálkového studia, které umožní laikům získat ucelené teologické vzdělání. ZAPADONĚMECKA BISKUPSKÁ KON­FERENCE se rozhodně vyslovila proüt snahám, aby přerušení těhotenství do 3 měsíců bylb prohlášeno za bez­trestné. Zdůraznila povinnost státu chránit bezbranné životy dětí. BRAZILSKÉ ÚRADY zatkly celé ve­dení katolické dělnické mládeže a od­mítají žádost biskupů o seznámení s obviněními zatčených příp. mož­nost rozhovoru s nimi.

Next