Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)
1970-10-18 / No. 42
BOHOSLUŽBA SLOVA Ctení z knihy proroka izaiäSe Hospodinu se však zalíbilo zdrtit je] utrpením; tím, že dá v obět svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se v něm zdaří. Po útrapách se jeho duše zplna nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, nebot vezme na sebe jejich viny. jlz 53, 10—11.) ČTENI Z LISTU ŽIDOM Bratři! Máme tedy vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššíh» nebe: je to Boží Syn ležíš. Proto se pevně držme svého vyznáni. Náš velekněz není takový, který by nebyl schopen mít souctt s námi, slabými. Naopak! Vždyt on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, vyjma hřích. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoliv potřebujeme pomoci, (žid 4, 14—16.) SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE MARKA V tom čase přistoupili k Ježíšovi Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ Odpověděli mu: „Dej nám, abychom zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levicí v tvé slávě.’ Ale Ježíš jím řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?" Řekli mu: „Můžeme.“ I řekl jim Ježíš: „Kalich, který já piji, budete pít, a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Alt rozsazovat po mé pravici či levici není má věc; ta misia patří těm, jimž jsou připravena.“ Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují Je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se chce mezi vámi stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyt ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10, 35—45; zkrácené: 42—45.) Duch služby Mnoho se o něm mluví. Ale co jsou platný nejkrásnější řeči tam, kda tento duch chybí? Nedá se mu nauěit z knih, nepřivoláme ho debatami. Vyzařuje z těch, kdo jsou schopni sebeoběti sebezmaření k blahu bližních. Nejvyšší tvorby. Dějiny misijní jsou toho dokladem. Kde se hlasatel proměnil v živý stín Spasitele světa, křesťanství zapustilo pevné kořeny. V zámoří i u nás. Jak by mohl oslovit jiné, kdo by svým smýšlením vydával svědectví, že slouží především sobě? Cas zpravidla rozpozná, co je herecké. Upřímnost hlasatelova je ověřitelná jeho poctivou dřinou. Vytrvalostí, se kterou slouží i nejdrobnějšímu hloučku věrných. Úctou ke každé duši bez ohledu na její odpuzující slabosti. Vidina Izaiášova z prvního čtení měla by být zhudebněn« jako primiční lntroit. Jako duchovní pochod odjíždějících k malomocným. Jako svatební píseň při řeholních obláčkách. Jako ukolébavka, když se sluha zhroutil vyčerpáním sil. K duchu služby patří „soucit se slabými“ z druhého čtení. Jediné, v čem může následovat božského Velekněze člověk, který ví, co je hřích. Nevlídnost, nelaskavost, náladovost je výrazem vnitřního rozpolcení a rozleptání. Je v tom kruté dobíjení ovcí. Dovršení služby? Ztratit své já v sebezmarňující službě! Pán to žádá od těch, kdo mohou s ním pít kalich jeho getsemanských úzkostí. Kdo dorůstají až k velkopáteční podobě svého Mistra. Ale i nejvšednější křesťan může mít k bližnímu tento eucharistický přístup lásky „až do vrcholu“. Což nejsou na dosah našich rukou v rodině čí mezi přáteli takoví, jimž možno skrytě a tajně a bez jejich tuěení dávat „svftj život jako výkupné?" j) MYŠLENKA NA DEN PONDĚLÍ: TlM UÚINIL JEŽÍŠ POČÁTEK Ovzduší bylo nabité očekáváním. Krajinou letěly zprávy, že se už objevil u Jordánu. Má své učedníky. Bylo nutno, aby se ukázal nejen vyvoleným duchům, ale lidu. Přichází k unaveným a obtíženým, aby je pozdvihl. Proto vyvolil událost lidovou, společenskou, při níž sl lidé podávají své hmotné ruce. Stisk je tim vroucnější, že mají na nich své mozoly. ÚTERÝ: ZJEVIL SVOU SLÁVU Nezanechá dojem nějakého bavitele u stolu, ač jeho účast zajisté nemohl« být tísnivá, nežádoucí. Konečný dojem je úžas, probuzení vědomí o vyšším světě, zmnožení víry v tajemno. Šlo o to: zanechat představu nikoli vnějškovou, ale vnitřní. Dobrodinec, který neuniká pozemským událostem. Naopak: co je pozemsky samozřejmé, světí svou přítomností, zdvihá k vyšší úrovni, proměňuje. STREDA: JEHO UČEDNICI V NEJ UVĚŘILI Svatebčané snad byli lidé schopní Ježíšovy a Mariiny přítomnosti. Janův bystrý zrak jistě postihl celkovou situaci. Ale prožívá zázrak z hlediska vyvolených. Pro učedníky- je to rozhodující okamžik. Prbjevuje se ihned. Je v něm orientace k dalšímu setkávání učedníků s lidmi, u nichž výsledek Ježíšovy přítomnosti nebude hned stoprocentní. Snad proto Jan mlčí o vnitřním dopadu Ježíšova zázraku u ostatních. ČTVRTEK: OKUSIL VODY PROMĚNĚNÉ Jene Evangelisto, co pro tebe samého znamenal svatební prožitek? Nezatoužil jsi snad po nevěstě? Po rodině, po dětech? Bylo ti jasné: Pán čin! zázrak při svatbě, aby na ní a na přirozeném lidském spojení zdůraznil, že v jeho poslání právě to zemité získává vyšší smysl. Pochopit Kární, znamená vidět pravou tvář Beránkovu: proměňovatel všeho! PÁTEK: SLUŽEBNÍCI TO VEDELI Snad je v tom náznak, že byli jati dosahem zázraku především ti, jimž Pán poručil: „Naplňte džbány vodou“. Snad jejich procitnutí bylo podloženo předchozí Mariinou přímluvou za svatebčany. Především tím, že k služebníkům promluvila sama dřív než Ježíš: „Cokoli vám řekne, udělejte!“ Toto nalezení Marie a Syna poslušnými služebníky sbližuje s betlémskými pastýři. V Janových očích patrně splývá v jednotu ctnost chudoby a čistoty, když se dívá k Marii. Z vůle Ježíšovy bude proměněn v jejího syna. SOBOTA: NABERTE A DONESTE! Jene Evangelisto, v poznatku o proměnění všeho jsi také v prostých slovech Ježíšových přijímal víno, tj. hlubší jejich smysl. V jeho svatebním rozkazu jsi vnímal výzvu k apoštolátu. Mlčící služebníci vědí, že nestačí jen dávat, ale nejprve nabrat z proměnění, jehož tvůrcem je milost Boží. Služebníci vědoucí o vodě proměněné ve víno, nerozkřikují sami, co se stalo. To přece pozná, kdo věděl o předchozím nedostatku. V čem je hybná síla apoštolátu? V lítosti nad zástupem. To jsi přijal z Mariiných očí, když uspíšila zázrak svým prosebným: Nemají! JAN LEBEDA LITURGICKÝ KALENDÁŘ |fl. 10. — DVACÄTÄ DRUHÁ NEDĚLE PO SVATÉM DUCHU (29. „během roku“); barva zelená; mše vlastní, Gloria, 1. čtení Iz 53, 10—11, 2. čtení Žid 4, 14—16, evangelium Mk 10, 35—45 nebo kratší: 42—45, Krédo, preface o nedělích „béhem roku“. 19. 10. — PONDĚLÍ 29. týdne „během roku“; barva zelená; mše z předchozí neděle, bez Gloria, 1. čtení Ef 2, 1—10, evangelium Lk 12, 13—21, bez Kréda, preface společná nebo příslušná kánonu. — SV. IZÁKA JOGUES, kněze a DRUHÜ, mučedníků; nezávazná památka, b. červená; mše společná pro mučedníky, bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface společná nebo příslušná kánonu. 20. io. — Úterý 29. týdne „během roku“; barva zelená; mše jako 19. t. m., 1. čtení Ef 2, 12—22, evangelium Lk 12, 35—38. — SV. JANA KENTSKÉHO, kněze; nezávazná památka, b. bílá; mše společná pro vyznavače, modlitby vlastní, perikopy jako výše, bez Gloria, bez Kréda, preface společná, nebo příslušná kánonu. 21. 10. — středa 29. týdne „během roku"; barva zelená; mše jako 19. t. m., 1. čtení Ef 3, 2—12, evangelium 12 , 39— 48. — V konsekrovaných kostelích a kaplích, je. jichž den konsekrace není znám: SLAVNOST VÝROČÍ POSVĚCENÍ VLASTNÍHO KOSTELA; b. bílá; mše „Terribilis est“, Gloria, perikopy podle výběru z lekcionáře (In Dedicatione ecclesia«), Krédo, preface o posvěcení kostela nebo společná. 22. 10. — ČTVRTEK 29. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako 19. t. m., 1. čtení Ef 3, 14—21, evangelium Lk 12, 49—53. 23. 10. — PÁTEK 29. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako 19. t. m., 1. čtení Ef 4, 1—6, evangelium Lk 12, 54—59. — SV. ANTONÍNA MARIE KLARETA, biskupa; b. bílá; mše společná pro biskupa vyznavače. bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface společná nebo příslušná kánonu. 24. 10. — SOBOTA 29. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako 19. t. m., 1. čtení Ef 4, 7—16, evangelium 13, 1—9. — MARIÁNSKÁ SOBOTA; nezávazná památka, o. bílá; mše „Salve, sancta Parens“, bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface o Panně Marii. K prvním třem kapitolám Geneze PODLE TR1LLINGA:. „IM ANFANG SCHUFF GOTT"; PŘELOŽIL M. C. Pokračování Zatímco Jahvísta vyniká imponující prostotou bez (aspoň v užším smyslu) prvků doktrinálních, v kněžském spise najdeme názorných a umělecky vzrušivějších míst minimálně. Ale právě v tomto oproštění je jeho velikost; neboť střízlivá věcnost znamená nejvyšší stupeň soustředění na to, co Bůh zjevil. Všechno zde je významná teologická reflexe; v tomto díle najdeme jádro teologické práce mnoha kněžských generací. Kromě toho existují ještě dvě další větší díla, zabývající se dobou mojžíšskou: jedno začíná osudy Abrahamovými (Gn 15) a vede nás až na práh zaslíbené země (Dt 31). Tomuto dílu říkáme Elo his ta, protože užívá jako jména Božího Elohim (zkratka E). Dílo pochází asi z 9.—8. stol. př. Kr. Druhé větší dílo je souhrn mojžíšského zákonodárství ve formě proslovů Mojžíšových — Deuteronomium. Tato čtyři díla — vzácný a skoro arjedinělý úkaz — se slila v jeden jediný velký celek, nazývaný Pent«tauch. Vznik díla je si možno představit takto: jak se během doby měnily v Izraeli poměry, dály se vždy nové pokusy o nový způsob vylíčení, protože předchozí se zdály být zastaralé. Přitom však staré části byly ponechány a začleněny do nové práce. Stará líčení byla tak zakořeněna v povědomí lidu, že je bylo těžko opominout. Za směrodatné se samozřejmě vždy uznávalo nov# zpracová-ní. Tak se dostalo t staré automaticky do světla nového, takže nakonec bylo pro celý Pentateuch rozhodující hledisko kněžského zpracování. Některé části, zůstaly jednolitým celkem jako Deuteronomium, jiné do sebe zapadly jako články. Někdy se stává, že zpráva z jednoho pramene následuje hned nebo v malé přestávce po zprávě z pramene druhého. Tak lze vysvětlit velký počet podvojných zpráv. Jsou nápadné i při pouhém čtení. Markantním příkladem splynutí dvou pramenů je zpráva o potopě (Gn 6, 1—9, 17). Zde se dá kněžská a jahvistická zpráva tak přesně oddělit, že se obě mohou čist souběžně jako samostatná vyprávění. Kdo zná skladbu Pentateuchu, ten má klíč k jeho správnému pochopení. Nás zajímá zatím jen JahvisticKý a kněžský spis. Zpráva o stvoření je dílem kněžským, zpráva o ráji a pádu úvodem fahvisty. SMYŠLENKA NEBO HISTORIE Zpráva o sitivoření souvisí s tzv. biblickou prehistorií (Gn 1-11). Ale jaká je to vlastně historie? Vždyt se odehrála v temnu pravěku. Musela by zahrnovat desetitisíciletí., Kdo vůbec může vědět o počátcích světa, o prvních lidech a jejích osudu? Kde čerpal svatopisec své vědomostí? Dostal se k nim přirozenou cestou? Tradicí nebo bádáním? Nebo zvláštním osvícením Božím, inspirací? Tyto otázky si vyžadují odpovědi. Stručně «1 jich všimneme. Predstavy a skutečnost Snad je dnes už každému jasné, že neexistuje ďábel s rohy, kopyty a ocasem, že nejsou andělé vyhlížející jako dívky v noční košřlí a s křídly, že Bůh není vousatý dědeček na obláčku. Přesto všatk jsme t my v dětství tyto představy měli a jak ukazují mnohé obrázky minulých dob, měli je i mnozí dospělí lidé. Člověk totiž dovede těžko myslit, aniž by si zároveň též představoval. Vzpomeňme jen na začátky své matematiky. Dvě a dvě jsou čtyři — to jsme také nejlépe pochopili, když se nám řeklo a ukáže lo, že dvě jablíčk« a dvě jablíčka jsou čtyři jablíčka. Teprve později nám š'o sečítání, odčítání a dělení 1 bez jablíček. Nedivme se tedy, že i v náboženství si člověk nejdřív pomáhá konkrétními představami. Bůih, anděl, ďábel, duše, život, smrt — to všechno musí pro dítě a pro prostéh« člověka nějak vypadat, musí se to dovést nějak namalovat, aby to býk» skutečné, aby se dalo věřit, že to je. Když však člověk začne dospívat, »postoupí do vyšší třídy“, začn* do náboženství hlouběji pronikat, studuje teologii — dovídá se a začíná chápat, že Bůh, anděl, ďábel, duše atd. ve Skutečnosti nevypadají tak, jak si jt představoval, ba dokonce žásíaá pfed-•tava o těchto skutečnostech není « nemůže být správná. Mnozí lidé však na hlubší studium a pronikání do náboženství nemají čas. Protože však jinak přece jen dospívají — začnou přece jen chápat naivnost a nesprávností »vých dosavadních náboženských představ. A protože jim nikdo neřekl, ani se nikde nedočetli, jak je to se skutečnostmi Bůh, anděl, ďábel, duše, život, smrt a posmrtný život doopravdy — docházejí k závěru, že tyto skutečnosti neexistují a nemohou existovat a že víra v ně je hloupost. Co tedy? Zavrhnout a zatratit všechny konkrétní představy a obrázky pro děti a pro prosté lidí? To by sotva bylo správné. Jistě však bychom neměli podléhat pohodlnosti a spokojovať se stále jen » dosavadními, protože namnoze jsou dnes už i pro dítě naivní. Měli bychom tedy hledat nové a dnešnímu stavu techniky přiměřenější. A hlavně musíme hledět, abychom nedávali jen představy a obrázky, nýbrž abychom skrze ně hleděli podat i tušení závratných skutečností, které jsou jimi naznačovány a měli bychom stále znova zdůrazňovat, jak jsou tyto skutečností docela jiné a nad všechnu představu závratnější a krásnější. PODLE KP-PM Nej světě jší Bůh V primitivních náboženských představách bylo božstvo mnohdy něčím strašlivým, vzdáleným člověku a naprosto nedostupným. Současně však se v lidech vyvinul pocit, který mnohdy vytvářel mezi božstvem a pak také dokonce 1 mezi Bohem a člověkem jakýsi „obchodní“ vztah. Já dám svou kvalitní modlitbu nebo kvalitní a bezvadnou oběť a On mi dá, oč prosím. Tento „obchodní“ vztah mohl přesnadno přejít 1 v Jakýsi vztah povinnosti, jímž je Bůh vázán k tvoru. Tou vazbou je právě ten „dar“ nebo „daň“. Byl prosebníkem řádně odevzdán, proto u „obdarovaného“ vzniká povinnost splnit prosbu. Jakýmsi způsobem se v tomto „obchodě“ nakupuje štěstí, spokojenost, úspěchy e snad dokonce i blaženost. Je to jistě pojetí pohanské. Dám, abys dal. Dám svou modlitbu, svou obět a vzniká zde právní nárok na to, abych dostal, co jsem řádně zaplatil. Bylo by zbytečné tvrdit, že tento vztah mezi prosebníkem a Bohem zcela vymizel. Shledáváme často s bolestí, jak přežívá 1 v oblastech, kde křesťanství žije již tisíciletí. Tento „obchodní“ vztah trvá i v myslích lidí, kteří se sami považují za dobré křesťany. Boha můžeme nazývat svým přítelem. Je v tomto chápání jisté sesazení Boha z jeho trůnu na nebesích. Myšlenka sama může mít zdravé jádro a může být provázena solidní zbožností. Přes to však by bylo nebezpečné, kdybychom si navykli vidět v Bohu svého kamaráda, kterého posadíme vedle sebe a s nímž se cítíme jako rovný s rovným. I když chápeme Boha jako svého Přítele, nesmíme přece přehlížet, že je to Pán, Tvůrce a Udržovatel všeho tvorstva. Bez něho že nemůže být nic, On udržuje existenci všeho. Přílišné „zkamarádštění“ vztahu k Bohu vede i k nedbalosti v liturgii, způsobuje nedůstojné chování a postoje. V liturgii a konečně i v životě je třeba, abychom byli proniknuti vědomím velebností Boží, i když jsme si současně vědomi, že nás Ježíš učil, že Bůh je náš dobrý Otec. Abychom pronikli k vyváženému a stejnoměrnému postoji, vtiskněme si do mysli vznešený obraz velebnosti Boží, který žije v církvi jako dědictví Starého zákona. Tento velebný obraz žije v kultu, v modlitbách í v obřadech. A bývá-li nazýván „Králem velebnosti, před kterou se chvějeme“, pak je to jistě dědictvím starozákonního chápání. Tento postoj nás chrání před přílišnou důvěrností. Ano, On je náš Otec, my jsme jeho děti, současně však jsme tvory, a to tvory, kteří se provinilí. Jsme-li si toho vědomi, pak zjišťujeme, že rozdíl mezi námi a Bohem je nekonečný. Mezi Ním a námi není žádných měřítek. Nekonečnost nelze měřit omezeností. A taik, podobně jako představitel církve Starého zákona Mojžíš, zakrývá sl v úctě tvář a zouvá svou obuv, když má vstoupit před svého Boha, tak také nový lid Boží si musí být vědom toho, že ten, před něhož ,v bohoslužbě předstupujeme, je veliký a mocný, je to náš Pán všemocný a nepostihnutelný. Písmo svaté hovoří o tom, že cherubové neodváží se ani pohlédnout k velebnému Bohu a svou oddanost dávají najevo svým postojem plným úcty. Jestliže jsme si toho vědomi a jsmeli si současně vědomi Boží všudypřítomnosti, pak víme i o svých chybách a nedostatcích, jsme ponořeni do vědomí vlastních slabostí, vlastní nečistoty a hříchu. To je velice důležité, chceme-li v pokoře a oddaností konat velikou službu Boží, jíž je liturgie. Bůh přece nemá zalíbení v pýše a povýšenosti, nýbrž s laskavostí shlíží na prosté a ponížené. LADISLAV POKORNÝ KN • 18. 10. 1970 • str. 2. Dlouho se soudilo, že Bůh pravdy o počátku světa prvnímu člověku zjevil. Podle toho názoru se „prazjevení“ tradovalo po celé věky až našlo úřední záznam u nositele zjevení, u Izraele. Toto vysvětlení se střetává s mnoha těžkostmi. Je třeba překlenout mnohem větší časové rozpětí než se dřív mínilo. Bible počítá s 4000 lety od Adama po Krista. My musíme počítat s 500 tisíci až s trojnásobkem! Jak by se bylo mohlo tak dlouhou dobu uchovat tak přesné vědění o počátcích? Kromě toho třeba brát v úvahu svědectví Písma samého. Předkové Abrahámovi sloužili cizím bohům, byli tedy podle představ bible modloslužebníky. Teprve Abrahámem počíná poznání pravého Boha! (Josué 24, 2: Za řekou sídlili zprvu otcové vaší a sloužili bohům cizím.) Představa prvopočáteční tradice je ve své běžné podobě nepotřebná « ex«geté s« jí vesměs vzdávají. Vysvětlení musíme hledat ▼ dějinách národa Izraelského a ve zjevení, kterého se dostalo jemu. Tam musíme začít! Někdo by mohl namítnout, jestli se svatopisci, polkud jde o vznik světa, nemohlo dostat zvláštního «svícení, vnuknutí? Tu možnost nelze zásadně popírat. Ale jistě by nebylo správné vycházet především z něčeho, ce vlastně není vysvětlením, ale „únikem do neomezených možností Prozřetelností“. Oč nám tedy jde? Poznat, co Prozřetelnost skutečně učinila (ne c« všechno mohla učinit). Nuže, pokud jde o Písmo, počin Boží zůstává vždy v čase a prostoru, váže se na míru poznání a na zvláštní charakter každého jednotlivého lidského autora. Dějinný horizont, obzor, je v různých epochách jen omezený, stejně tak obzor přírodovědeckého poznání. Musíme tedy vycházet z toho, co je přirozeně dáno, a to je v našem případě omezené profánní vědění Izrael* o světě a za druhé to, v co Izrael v podstatě věřil, tedy jeho víra. Sami se přesvědčíme, že tyto dva prvky k pochopení hexaemera (šestddenuíj plně postačí. fPokračování1 Porada biskupů a ordinárů V Olomoucí se konala dvoudenní porada biskupů a ordinářů z . úěch a Moravy, na níž se v první řadě hovořilo o vyučování náboženství a o osnovách, odpovídajících situaci. Dále konference udělila souhlas k oficiálnímu překladu koncllních dokumentů a jmenovala k tomu účelu zvláštní komisi. Učinila rozhodnutí k příslušným místům Motu propria „O smíšených manželstvích“ a schválila návrh teologické subkomise, týkající se vydáni oficiálního překladu a příslušných Instrukcí. Pojednala též o kněžské radě ve světle koncilních dokumentů a projednala připomínky k návrhům pro zasedání biskupské synody v roce 1971 (konfrontace různých hledisek). Dále jednala o záležitosti diakonátu a jeho eventuálního použití jako stálé hierarchické služby věřícím v našich podmínkách a o náležitostech s tím souvisejících. Konference zhodnotila výhledový plán na zpracování a vydání nejnutnějšlch liturgických a pastoračních textů, jednala o Charitě a o současné situaci v ediční činnosti liturgických a náboženských textů. Konečně projednala i otázky týkající se fakulty a kněžského semináře v Litoměřicích a v Olomouci. — Závěrem byly projednány další aktuální otázky a připomínky. SEKRETARIAT BISKUPŮ A ORDINÁR0 CSR ZE SVĚTA # * 3 PRl ROZHOVORU S PRESIDENTEM NIXONEM naléhal Svatý Otec na obnovení rozhovorů o Středním východě, na vytvoření spravedlivého míuu v jihovýchodní Asii, na odzbrojení a na zajištění svobody a lidských práv v rozvojových zemích. KATOLIČKA AKCE ITÄLIE se na svém generálním shromáždění vyslovila pro pozornou a kritickou přítomnost církve v moderním světě. EGYPŤAN HAMADŽIAN předložil na zasedání mezinárodní komise Iusířtia et pax návrh na pečlivý průzkum otáziky, proč se mládež vzdaluje od církve. VE VÍDNI budou v letošním školním roce dále rozšířeny teologické kursy pro laiky o možnost dálkového studia, které umožní laikům získat ucelené teologické vzdělání. ZAPADONĚMECKA BISKUPSKÁ KONFERENCE se rozhodně vyslovila proüt snahám, aby přerušení těhotenství do 3 měsíců bylb prohlášeno za beztrestné. Zdůraznila povinnost státu chránit bezbranné životy dětí. BRAZILSKÉ ÚRADY zatkly celé vedení katolické dělnické mládeže a odmítají žádost biskupů o seznámení s obviněními zatčených příp. možnost rozhovoru s nimi.