Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)
1970-11-22 / No. 47
BOHOSLUŽBA SLOVA ČTENI Z KNIHY PROROKA DANIELA Díval jsem se v nočním vidění a hle, v nebeských oblacích přicházel někdo jako syn člověka, došel at k starci velikého věku, přivedli jej k němu. Byla mu dána moc, sláva a království, aby mu sloužily všechny národy, kmeny i jazyky, jeho panství je panství věčné, které nepřestane, jeho království nebude konce. íDan 7, 13—Mj ČTENI Z KNIHY ZJEVENÍ SVATĚHO APOSTOLA JANA ležíš Kristus je svědek hodný víry, první mezi vzkříšenými a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, obmyl nás od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky. Amen. — Hle, přichází v oblacíchI Každý ho uvidí i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všichni lidé na zemi. tmo, amen. — Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný. /Zjev 1, 5—8./ SIOVA SVATĚHO EVANGELIA PODLE JANA V tom čase řekl Pilát Ježíšovi■' „Ty jst král židovský?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli Jiní?" Pilát odpověděl: „Jsem snad Žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil, n proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ /Jan 18, 33 b-37J Ježíš Kristus je Král Byl jednou jeden král — takhle začíná každá pořádná pohádka. Slovo „král“ ani pro většinu z nás opravdu pohádkově A přece není pohádkou. Vždyt králové skutečně existovali. Vládli národům í velkým říším, byli mocní i slabí, dobří i ukrutní. Milovali svůj lid, nebo se ho báli. Vládli spravedlivě t nespravedlivě. Takoví králové nejsou pohádkoví, jsou to skutečné postavy, které však patří minulosti a historii. Ale 1 dnes jsou na světě ještě králové Nechodí s korunou na hlavě, se žezlem v jedné a s jablkem v druhé ruce. zahaleni hermelinem. Netráví celý den na trůně, jsou dost podobni obyčejným lidem, jsou dokonale moderní: jezdí automobilem, mluví do rozhlasu a televize, oblékají se jako jiní lidé a mají také obyčejné záliby a zájmy, leden král se stal před několika lety dokonce olympijským vítězem. Takže králové nejsou jen postavami pohádek. Když se Pilát otázal Krista: „Jsi ty král?“, odpověděl náš Pán: „Ano, já jsem Král “ Řekl však také: „Moje království není z tohoto světa.“ Znamená to, že náš Král Ježíš Kristus není a ani nemůže být podoben králům minulosti, králům přítomností ani králům z pohádek. Jeho království není odtud. Náš Král je prostě jedinečný Král: Král nebe i země. Písmo svaté nám o tom podává dostatečné svědectví. Ježíš Kristus obdržel královský úřad nade všemi: „Syn člověka obdržel vládu, čest a království a mají mu sloužit všichni národové.“ On je Králem. protože má královskou moc: „Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi.“ Je Králem, protože má královské úmysly: Úmyslem jeho srdce je: vytrhnout duše ze smrti a živit je za hladu. Jeho královský majestát je nesmírný: „Před Ježíšovou důstojností musí pokleknout každé koleno v-nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat, že Ježíš Kristus je Pán.“ Království Krista Krále je věčné, nikdy nebude patřit minulosti, neboť: „Ježíš Kristus je stále týž: včera, dnes i na věky.“ Rádi slavíme svátek Krista Krále, protože nám slavnostně připomíná svrchovanost našeho Pána. Kristus je a zůstane naším Králem, ať chceme nebo nechceme On sám si však přeje, abychom svobodně chtěli. Měli bychom proto o jeho královské slavnosti zkoumat sami sebe, zda Kristu v našem životě neupíráme někdy jeho královskou svrchovanost. ALOIS HŐNEK MYŠLENKA NA DEN PONDĚLÍ: COŽ TY JSI VĚTŠÍ NEŽ NÁS OTEC JAKUB? Samaritánka nemohla nebýt konzervativní. Východisko jejího pohledu je reálné: dívá se na jeho nohy unavené, na jeho ruce nic nemající. Je to všecko hezké, co mluvíš, a vůbec jsi zajímavý — odpovídal její pohled. A tu se s ním teprve setkala „Kdybys věděla, kdo ti to říká ...“ Tak prostě, jak ho nechápala, nyní začíná tušit jeho mimořádnost. ÚTERÝ: VODA TRYSKAJÍCÍ DO VĚČNÉHO ŽIVOTA. Samaritánka je zaujatá. Ale objevuje se další překážka. Ona stačí jen na to, aby duchovní dar viděla jen tělesně, materiálně. V unaveném a nic nemajícím poutníku ráda by uvítala zlepšovatele hmotného blahobytu, technického vynálezce. Nechce chodit z města na pole k studnici. Má na mysli své časné pohodlí, tělo. Pán se zadíval k její duši. Věčnost ji zaujala. STŘEDA: NEMÁM MUŽE. Nastává obrat. Pán v ní probudil svědomí. Bylo snad ukonejšené časem, uspané zemitými prožitky. V tom je velikost ženy mnoha mužů: ona nelže. Není z ďábla, který chce za lidskost prohlásit hřích. Vševědoucnost neznámého poutníka ženu odzbrojuje. Vidí kolem jeho hlavy jakoby svatozář: „Jsi prorok.“ ČTVRTEK: DOBŘE JSI PRAVILA. Co otvírá dveře Bohu a věčnosti? Člověkova pravdivost. Upřímnost a bezelstnost. To, co je veliké na Davidovi: Zhřešil jsem a hříchu jsem si vědom ... Samaritánka prožívá v Ježíšově vševědoucím pohledu odvrat od světa čiře hmotného a vrací se k duchovnímu. Sbírá své náboženské síly a poznatky. Není v ní pýcha, když Pán se jí zadíval do svědomí. Pátek: přichází hodina. Samaritánka touží mít světlo v soudobém náboženském zmatku. Pán ji vede na cestu jednoty. Ona vidi dvě hory: Jeruzalém židovský a samaritánskou horu Garizim. Pán říká, že ani ta, ani ona hmotná hora nebude místem klanění. Je to revoluční výhled u příslušníka vyvoleného národa. A potom to pojmenování „Otec“, jehož právě objevený užívá o Bohu! SOBOTA: JÁ TO JSEM. Proces obrácení se zesiluje, jakmile se objeví hlasitá touha po Mesiášovi, který „oznámí nám všecko“. Ježíš se dává poznat jako se zjeví Magdaleně po svém vzkříšení. Ovzduší u Jakubovy studny je provanuto velikonocemi. Pán se staví proti všemu zatuchlému: proti náboženské vnějškovitosti, formalismu, proti povrchnosti, falši, afektovanosti, neryzosti. Zázrak proměnění je patrný na Samaritánce, do jejíž dosud živočišně orientované bytosti Mesiáš právě poznaný vlil „klanění Otci v duchu a v pravdě“. JAN LEBEDA LITURGICKÝ KALENDÁŘ 22. 11. — SLAVNOST JEŽ!$E KRISTA KRÄLE 27. a poslední neděle po Svatém Duchu, 34. „během roku“; barva bílá; mše vlastní (viz dříve poslední říjnovou neděli), Gloria, 1. čtení Dan 7, 13—14, 2. čtení Zjev 1, 5—8, evangelium Jan 18, 33b—37, Krédo, preface vlastní. 23. 11. — PONDĚLÍ 34. týdne „během roku“; b. zelená; mše z minulé neděle, poslední po Svatém Duchu, bez Gloria, 1. čtení Zjev 14, 1—3, 4b—5, evangelium Lk 21, 1—4, bez Kréda, preface obyčejná nebo sjxilečná kánonu. — SV. KLEMENTA I., papeže a mučedníka; nezávazná památka, b. červená; mše společná pro papeže, bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface společná ne.*} příslušná kánonu. — SV. KOLUMBÄNA, opata; b. bílá; míe společná pro opaty, bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface společná n#bo příslušná kánonu. 21 11. — SV. JANA OD krize, kněze * církevního učitel^ památka, b. bílá; mše »ln medio“, 1. modlitba vlastní, bez Gloria, 1. čtení Zjev 14, 14—19, evangelium Lk 21, 5—11, bez Kréda, preface společná nebo příslušná kánonu. 25. 11. — STftEDA 34. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako 23. t. m., 1. čtení Zjev 15, 1—4, evangelium Lk 21, 12—19. 26. 11. — ČTVRTEK 34. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako 23. t. m., 1. čtení Zjev 18, 1—2, 21—23; 19, 1—3, 9 a, evangelium Lk 21, 20—28. 27. 11. — PATEK 34. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako 23. t. m., 1. čtení Zjev 20, 1—4, 11—21, 2, evangelium Lk 21, 29—33. 28. 11. — SOBOTA 34. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako 23. t. m., 1. čtení Zjev 22, 1—7, evangelium Lk 21, 34—36. — MAR1ANSKA SOBOTA; nezávazná památka, b. bílá; mše „Salve, sanda Parens“, bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface o Panně Marii. KN • 22. 11. 1970 • str. 2. K prvním třem kapitolám Geneze PODLE TRILLINGA: ,,IM ANFANG (Pokračování) Toho jednoho se tedy zásadně musíme zříci: ze zprávy o stvoření nelze čerpat přírodovědecké poučeni. Renckens právem říká: „Z historických a teoretických důvodů přicházíme li závěru, že Bohu nebylo třeba, aby vyplňoval mezery v profánním vědě ní Izraele a že je ani nevyplňoval Lépe poučeni než ti před námi, od hodlali jsme se přijmout oprošťující důsledky tohoto poznatku, který vlastně nikdy nevymizel úplně. A musíme se mít dobře na pozoru, zvláště vyskytnou-li se problémy, které dříve problémy nebyly. Pořád v nás ještě přežívá hluboce zakořeněná náklonnost, používat bible k objasnění moderních vědeckých otázek.“ Podobně Pohl: „Musíme se vzdát pokusů o uve dění časového postupu stvoření v soulad s moderní fyzikální představou o světě. Je to nedostatečné vysvětle ni. Písmo svaté je pravdivé v tom smyslu, v jakém jej chtěl sepsat svatopisec.“ Je nemožné a metodicky nepřipusť né uvádět tyto biblické představy v soulad s našimi moderními před stavami přírodovědeckými. To piati SCHUF GOTT“; přeložit M. C. pro obraz světa jako celek, ale i pro všechny jednotlivé procesy zvlášť. Jestliže je např. podle bible člověk stvořen naposled, odpovídá to před stávám moderního evolucionismu. Ale rozhodně není úmyslem svatopisce tato biologická a biogenetická výpověď: chce jen ukázat hierarch'! stvo ření: člověka jako korunu tvorstva. Článek vIry i. i: na poCátku STVOŘIL BÜH NEBE A ZEMI „Počátek“ míněn je prapočátek ve všeobecném smyslu. Myslí jen oa šerý dávnověk, kdy ještě nic nebylo. Nejzazší mez, kam se starý Orientálec mohl domyslit. Filosofický pojem stvoření z „ničeho“ pro něho neexistoval. Výraz b a r a pro stvořit. Lze o něm říci trojí. 1. Subjektem je vždv Bůh, ne člověk — 2. Slovo vyjadřuje vždy pojem novosti — 3. Vyjadřuje lehkost, snadnost, na rozdíl od namáhavé práce lidské [použito ještě ve verši o stvoření mořských živočichů (V. 21) a člověka (V. 27] a znovu ke konci zprávy [2, 3) ]. Moc Boží tvoří věci; jestliže ji Bůh Existují Na konci vypravování o pádu prvních Udí čteme: „Vyhnal Bůh Adama a postavil před rozkošným rájem ehe ruby a plamenný a blýskný meč, aby hlídali cestu ke stromu života.“ • To je první zmínka o andělích. Potom je nacházíme velmi často, ve Starém zákoně ovšem víc než v 'Novém. Andělé zachránili Lota ze Sodomy, anděl zadržel rulku Abrahamovu. když cihtěl obětovat syna Izáka, Jakub viděl žebřík, po němž sestupovali a vystupovali andělé Boží atd. I Kristus Pán mluví o andělích, kteří stále vidí tvář jeho Otce a ve Zjevení sv. jana se mluví o andělích jednotlivých církví, o andělích provádějících Boží soud a značících lidi vyvolené. Zdá se tedy přirozené a samozřejmé, že v existenci andělů věří i církev a dnešní věříci katolík. A přece už ani tato víra v anděly není pro mnohého dnešního věřícího samozřejmostí. Proč? Zajděme si do nějakého barokního kostela. Na oltářích, na římsách, na stropě, zkrátka všiude tam „hnízdí“ sípousta andělů a andělíčků v nejrůznějších velikostech, pozicích, barvách a provedeních. Anebo si zajděme do prodejny devocionálií pro obrázeik sv. anděla strážného. Když ho dostaneme, bude tam anděl strážný podobný víle nebo nymfě s průzračným tělem a dojemně provedenými křídly. Pochopíme jistě velmi snadno, proč mnohý dnešní vě- au délé? říci je na rozpacích, má-li v „takové“ anděly věřit. Vždyť andělé jsou podle Písma a podle věrouky duchové. Jsou to tedy bytosti, které mohou i v tomto našem hmotném světě udělat opravdu velmi mnoho a velmi snadno — ne ovšem prstíčkem nebo křidélky, nýbrž silou svého ducha. Snad bychom si to mohli nejlépe přiblížit srovnáním andělů s atomovými vědci. Ti také mohou — k blahu i ke zkáze — udělat mnoho, ale jen proto, že znají nejvnitřnější složení 'hmoty jejich nejmenších částí a poměru jejich sil. Tak nějak si tnu símě představovat i sílu a moc andělů. Pro nás křesťany však nejsou andělé jen siláci ducha, kteří mohou ve hmotném světě víc než my. Pro nás jsou to především duchové, kteří se celou svou bytostí rozhodil pro Boha a jeho plány a kteří proto 1 všechny své síly stav! do služeb Boha a především jeho plánů spásy lidstva. Proto se k nim obracíme všude tam, kde naše síly nestačí a selhávají, proto jsme si jisti jejich pomocí a přispěním, protože víme, že chtějí totéž co my, nebo lépe: totéž, co chce Bůh s námi a pro nás. Papež Jan XXIII. byl Jistě moderní člověk. A byl to jistě 1 jeden z velikých lidí našeho století. A přece měl důvěrnou a hlubokou úctu ke svému andělu strážnému a všechny své veliké myšlenky připisoval jeho vnuknutí. FM Géniové Karaiéin Když byl r. 1926 prohlášen s v. Jan od Kříže Učitelem veškeré Církve, mohla by ukvapenost kritizovat, že se tak zalíbilo Piu XI., bývalému knihovníku milánská Ambrosiány, člověku spíš obrácenému k minulosti. Ale takovéto události v Církvi jsou leckdy prozřetelnostní nápovědí. Zdá se, že leckoho, kdo se ponořil do Janova mystického díla, jeho pojem „čisté víry bez před stav“ uváděl k oné obrodné odpoutanosti, kterou předpokládá orientace posled ního koncilu. Světec 16. století tak jasnozřivě rozlišoval například estetismus liturgický s jeho libostmi a ve své době tak progresivně nabádal k oproštění od vnějškovitosti. Jeho dílo, které u nás včas a šťastně přeložil Jaroslav Ovečka T. J. v dominikánské edici Krystal, mělo své takřka ekumenické poslání, soudíme-li podle zájmu hlubších duchů mimo společenství katolické. Dr. Ovečka rukopisně zanechal překlad téměř celého díla sv. Skutečný duchovní život je stálý pohyb, vzruch, zápas. Kresba uhlem od ARNOŠTA HRABALA vyjadřuje takový vniterný dynamismus. Vše vnější kolem hoří, zapáleno z nitra sv. JANA OD KŘÍŽE. Svou naukou o temné noci smyslů i ducha vede k oprošťování, jehož cl» šoním j? snnluvykup'tr’^ké sjednocení člověka s ukřižovaným Vítězem. Terezie z Avily, první ženy letos 27. září prohlášené za Učitelku církve. Je to skutečnost pro nás radostná, že náš malý národ má přetlumočeny oba génie španělské literatury a mystiky církevní. Zájem o jejich díla lze u nás sledovat systematicky od počátku naše ho století v okruhu Dostálova „Nového života“ a Bitnarových „Meditací“. Z knih stačí připomenout nádherně za první války ve Staré Říši vvdanou Knihu o zakládání. Snad podstata moudrosti a zkušeností církevní Učitelky tak pronikavě zasahující do současnosti, je vyjádřena výzvou k činorodému životu přes všecka protivenství: „Králi všeho! Co zanechal jsi na světě, co bychom snad dědili po Tobě, tvo i! potomci? Co měl jsi, Pane můj, ne-li útrapy^ a bolesti a potupu a ne-li jen břevno kříže, na němž bys podstoupil bolestná muka smrti? Slovem, Bože můj, chceme-li bfti tvými pravými synv nezřící se dědictví, není nám dovoleno a utíkati před utrpením. Tvou zbraní je patero ran: nuže tedy. dcery mé, toto budiž naším heslem, chceme-li děditi jeho království! Odpočíváním, požitky, poctami, bohatstvím nezíská se to, co vydobyl nám takovými potoky krve.“ Pavel VI. zdůraznil, že obě první Učitelky církve, sv. Kateřina Sienská ze 14. stol. a sv. Terezie Veliká ze 16. stol. přes vysokou mystiku se dovedly tak živě obírat právě tímto světem. V papežově poznámce je potvrzení, že právě nejinteligentnější z mystiků věděli, že člověk není pouhý duch. Jejich liturgickým vstupem do našich dnů je asi napověděno, že křes ťanská budoucnost bude poznamenána vysvobozujícím návratem z pouhé mno homiuvné vnějškovitosti k hlubinám kon templativního života. Bylo by jedno stranné se domnívat, že letošní povýše ní dvou žen bylo pouhým dobovým ústupkem snahám o uplatnění ženského P',','ti v církvi. U sv. Terezie a jejího spolu pracovníka s v. Jana od Kříže, jehož svátek připadá na 24. listopad, je dnešku blízká jejich neúmorná pracovitost. Tvorbu ovšem spatřovali v nejzazších dimensích Kalvárie Věřili v bolest jako spoluvykupitelku světa a^ v jizvách viděli pečeť člověkova konečného proměnění a zbožštění skrze milost. Mluví ovšem formami názory své doby. ale jadernost jejich pra a covitosti zůstává, zatímco jako pleva mizí takoví, kdo by vylhávali svou výtečnost pod slupkami muhvch nábožných gest a horlitelských frází. ]1 odejme, propadají v nicotu. „Odvrá* tíš-li svou tvář, lekají se, odnímáš-li jim dech, umírají, a v prach svůj se navracejí, vysíláš jim dech svůj i tvoří se a takto obnovuješ tvářnost země [1 103, 29 nn). — Neboť aj, já utvořím nebesa nová a zemi novou a nebude pamatováno oa to, co minulo — aniž vstoupí to komu na mysl“ (Is 65, 17). NEBE A ZEMĚ Orientálec nemá označeni pro svět jako celek (mundus, kosmos). S’ovnej: malý a velký, mladý a starý = = všichni. Orientálec myslí konkrétně. Abstraktní pojmy jsou mu Cizí. Nebe má zde všeobecný význam, ale není vyloučeno, že je míněno místo, nad kterým trůní Bůh. Tento způsob vyjadřováni není neznám ani Novému zákonu. „Nebe a země pominou.“ (Pokračová**) Janez Svetok riški K nejvýznamnějším a nejzajímavějším osobnostem barokním, období slovinské literatury patří janez Svetokriški, člen řádu bosonohých kapucínů, který se podpisoval Joannes Baptista a Sancta Cruce. Žil v letech 1645—1714 (narodil se v osadě Křiž kod VipaveI zemřel v Gorici) a proslavil se jako lidový kazatel, kterých jeho řád 1 jinde měl tak mnoho — připomeňme jen jména Fidelis ze Sigmaringen, Marek z Aviana nebo Dionys z Lucemburku, janez Svetokriški kázal jadrným lidovým jazykem slovinským, přesněji řečeno jeho kraňským nářečím, ale trvale se zapsal do dějin slovinské literatury tím, že velkou sbírku svých kázáni v letech 1691—1707 vydal tiskem v pěti svazcích (úhrnem 2896 stran) pod latinským názvem Sacrum promptuarium. První dva svazky tohoto souboru byly tištěny v Benátkách („ey officina Zachariae Conzatti“), ostatní v Lublani. Jeho promluvy vsunutými příběhy a parabolami, dovedně a živě vypravovanými, upoutávají i dnes pozornost čtenářů zvláště >am, kde autor hovoří o aktuálních tématech své doby, o moru, hladu a tureckých válkách. Zde se přibližuje svému velkému vrstevníkovi, vídeňskému augustiniánu Abrahamu a Sancta Clara (1644—1709), ale také našemu o něco pozdějšímu kazateli, dobršskému faráři Ondřeji Františku de Waldtnvi (1683—1752). Slovinské literární baroko má v Janezu Svetokriškém svého vrcholného představitele, a není tedy divu, že se podnikají pokusy alespoň o částečné reedice jeho díla. již r. 1937 vydal Mirko Rupel, ředitel Národní knihovny lublaňské, první výběr z jeho kázání a nyní pořídil Franček Bohanec nový samostatný výběr, který doprovodil významným doslovem a poznámkami, a který pod názvem janez Svetokriški, PRID1GE vydalo nakladatelství literatury pro mládež Mladinska knjiga (Ljubljana 1969, 218 str.). Je to významný příspěvek k poznání barokrOm písemnictví Jihoslovanů. O. F. B. PŘI AUDIENCI pro skupinu anglických účastníků svatořečení 40 mučedníků hovořil Svatý Otec o tom, že se bude modlit, aby svatořečení přineslo příklad věrnosti principům, za něž tito mučedníci obětovali své životy. I ŽENSKÉ ŘÁDY jsou povolány k reformě, vývoji a aggiomamentu, jehož základem musí být koncilové dokumenty. To zdůraznil Svatý Otec v promluvě ke 200 účastnicím druhého generálního shromáždění Mezinárodního sdružení řádových představených. SEKRETARIÁT PRO NEVĚŘÍCÍ se za předsednictví kardinála Kömiga zabýval přípravou směrnic pro svou činnost v najbližších letech. KONGREGACE PRO LITURGII vydala Třetí instrukci, jíž se uzavírá nynější reforma mešního ritu. NOVÝM GENERÁLNÍM PŘEVOREM Milosrdných bratří byl zvolen Francouz P. Alfons M. Gauthier. ARCIBISKUP ZE ST. LOUIS v USA John Carberry vyzval své věřící, aby hlasováním rozhodli, přejí-li si zavedení přijímání na ruku. V BOSTONU v USA zemřel kardinál Cushing, který před několika týdny rezignoval na arcibiskupský stolec a jehož nástupcem se stal arcibiskup Medeiros. NOVÝM ARCIBISKUPEM V SAO PAULU v Brazílii se stal celkem neznámý 491etý františkán Evaristo Paulo Arns. V ABIDŽANU (Pobřeží slonoviny) byl neznámým pachatelem zavražděn 391etý františkánský misionář Jean Paul Moisdon. STAROKATOLIČTÍ BISKUPOVÉ se ve svém pastýřském listě vyslovili pro konání společného koncilu všech křesťanských církví, který by se shromáždil kolem papeže jako „prvního mezi rovnými“. BELGIČTÍ BENEDIKTINI nabídli část kláštera v Chevetogne cařihradskému pravoslavnému patriarchátu, aby zde vybudoval teologickou školu pro svou diasporu na Západě-ŘEČTÍ PRAVOSLAVNÍ TEOLOGOVÉ se velmi intenzívně zabývají učením sv. Tomáše Akvinského a celou témistickou školou. ROČENKA ABBA SALAMA, vydávaná společnosti pro řecko-etiopská studia, přináší zajímavé údaje o postupném sbližování ortodoxie s orientálními národními církvemi.