Katolické Noviny, 1971 (XXIII/1-52)

1971-01-03 / No. 1

ČTENI Z KNIHY SIRACHOVY Moudrost se sama chválí a slaví se uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před Jeho zástupy. „Vyšla jsem f úst Nejvyššího, jako mlha jsem přikryla zemi. Na výsostech jsem se ubyto­vala, na sloupu z oblaků mám svůj trůn. Okruh nebe jsem sama obcházela a nejhlubší propasti jsem procházela. Tu tvůrce veškerenstva mi dal roz­kaz, můj stvořitel poručil mi vztyčit stan. Řekl mi. „Usaď se v Jakubovi, 9 Izraeli měj své dědictví!u Před věky od počátku mě stvořil a až na věky být nepřestanu. Před ním ve svatostánku jsem konala svůj úřad a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Právě tak mě usadil v milovaném městě, v Je­ruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem kořeny zapustila, M Pánově údělu, v dědictví jeho. (Sir 24, 1-+-4. 12—16 free. 1—2, 8—12]) SLOVO TĚLEM UČINĚNO jest a prebývalo mezi námi První čtení naznačuje cestu Boží moudrosti, která stále působila osvěcováním lidského rodu. Byl ,,vztýčen stan“: moudrost nabyla zalíbení v malém a stále ohrožovaném národě, sídlícím na rozhraní tří velikých oblastí politických a kul­turních, asyrsko-babylonské, bethické a egyptské. Náš světoznámý orientalista Bedřich Hrozný píše: ,,Náleží k nejlepším paradoxům světových dějin, že ne ve středu velikých a bohatých kultur staroorientálních, nýbrž právě na tomto úz­kém kulturním mostě, vedoucím z Přední Asie do Afriky, na této křižovatce národů, vzniklo nejdokonalejší písmo i nejušlechtilejší náboženství lidské, ná­­boženství křesťanské, obé jako vrcholná synthesa duchovních hodnot starého Orientu. Tak hraje přírodním bohatstvím nepříliš nadaná a politicky celkem nevýznamná část Přední Asie, jež byla po tisíciletí hříčkou velmocí starého Orientu, z retrospektivního kulturně historického stanoviska našeho v dějinách starého Orientu — roli nejskvělejší, jsouc cenným dokladem neodolatelné moci ducha, vítězícího právem nad hmotou.“ Vyznání našeho vědce může být doprovodem naší vánoční radosti při apoštolo­vě modlitbě v druhém čtení: ,,kéž dá osvícený pohled vašemu srdci“. Je to při­jetí Slova, které se stalo tělem. ,,A 1 1 e 1 u j a. Sláva Tobě, Kriste, kte­rý jsi hlásán mezi národy, sláva Ti, Kriste, kterému svět uvěřil.“ OTENl Z LISTU SVATÉHO APOSTOLA PAVLA EFESKÝM Bud pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám v Kristu požehnal všelikým duchovním požehnáním z nebes. Vždyt v něm st nás vyvolil jíž před stvořením světa, abychom před ním žili svatě a bezúhonně. V lásce, podle rozhodnutí své vůle nás předurěil za své děti skrze Ježíše Kris­ta. To se stalo k oslavě jeho vznešené milosti, kterou nás zahrnul ve svém milovaném (SynuJ. Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Kristu Ježíši a o vaší lásce ke všem věřícím, nepřestávám za vás děkovat a vzpomínat na vás ve svých modlitbách: Kéž Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slá­vy vám dá ducha moudrosti a schopnosti, abyste ho dobře poznali. Kéž dá osvícený pohled vašemu srdci, abyste pochopili, co čeká na ty, které on povolal, jaké bohatství slávy se dostane těm, kteří jsou svati. [Ef 1, 3—6. 15—181 POČÁTEK SVATÉHO EVANGELIA PODLE JANA Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecko povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. — JPovstal člověk poslaný od Boha, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze ně­ho. On sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby vydal svědectví o světle, j — Bylo pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do svého vlast­ního přišel, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali, dal moc státi se dětmi Božími, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milostí a pravdy. — (Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, nebot byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme my vši­chni přijali, a to milost za milostí. Nebot Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl) jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm vypověděl,) (Jam 1. 1—18 — zkrácené: 1—5. 9-14/ Odpoví«: Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi. MYŠLENKA NA DEN PONDĚLÍ: ODPOVĚDĚL Člověk u OvCl brány se nemohl 38 let sám pohnout. Ve své dlouholeté ne­mohoucnosti byl obrazem celého lidského rodu. Nehřeš! — slyši při svém uzdraveni. Je to připomínka viny, která se týká nás všech. Tato událost způsobila bouři. Byl v ni legální podklad k zabití: „Dělal se rovným Bohu.“ U Ovčí brány vidíme Pastýře. Ve znění jeho slov kmitají blesky mocí a slá­vy, jimiž prosvětluje vstup do nebeského ovčince. ÚTERÝ: KŘÍSÍ MRTVÉ A OŽIVUJE Ježíšovu odpověd Jan zaznamenal v 29 verších. Jsou příznačné pro Janovo prožívání zázračné události a předjímají vyjadřovací způsob jeho Apoka­lypse. Jeho apokalyptický Kristus už v evangelní podobě říká: „Užasnete.“ Vede k adorací. STŘEDA: SOUD SYNOVI Budete svědky síly mého hlasu. Poznáte, jak osudově významné jsou už setkání s mým oslovením. Můj hlas nakonec vzbudí mrtvé, nad celým svě­tem i každým jednotlivcem vyřkne svůj neomylný a neodvolatelný soud. Tušíte, co znamená, kdybyste můj hlas umlčovali, jemu se posmívali? ČTVRTEK: KDO SLYŠÍ MOJE SLOVA Hlas Páně zaznívá k Janovi jako šelest vánku. Do duše se mu vpíjí jako útěšný paprsek. Proto zapisuje doteky a svítivost hlasu: hlavní věty Ježíšo­vých promluv. Nebylo by rozumné zlehčovati, co Jan stačí vyjádřit jen pomocí metafor. Ty jsou jako plénky, do nichž je vložena realita vyjádřená nevypověditelným vítězstvím: „Ze smrti do života.“ PATEK: PÍSMO SVĚDCI O MNĚ V Janově starozákonním rozhledu je východisko k vidění apokalyptickému: postup dějů, zvuk polnic, kmit misek, cesty andělů. V jeho Zjevení jako by se zrcadlily jednotlivé stránky Písma: děje šumící krví a slzami lidí, hojené Božími útěchami. To všechno je zapečetěno Beránkovým Srdcem. Pohled do šíře věků je změněn za hloubkový ponor, v němž nános lidský je odstraněn, aby zůstalo božské jádro dění. Nelze zdomácnět v Písmu bez rozjímání věty za větou, slůvka za slůvkem. SOBOTA: SVĚDECTVÍ OD ČLOVĚKA Bez rozjímavého ponoru je všechno božské přizpůsobováno příliš lidskému vkusu, rozmělňováno, ztitěrňováno: místo ducha nastoupí forma. Proto přicházejí obrodné vichřice a bouře, aby nebyla znesvěcena sama jader­­nost Písma. V člověku, jenž slovo Boží nerozjímá, bývá zvrácená snaha číníti se rovným Bohu: diktovati nebi — jako pravé, ryzí a jisté — naše pozemské výklady. Do nebeského ovčince lze však bezpečně vstupovat: v adoracil W Naše možnost Člověka přitahují tajemství. Nejčastěji ovšem ta, která jsou atraktivní, nebo alespoň jsou atraktivně představena. Před vyjitím Dänikenovy knihy „Vzpomínky na budoucnost,“ málokoho zajímal trojzubec na pobřeží Peru, zvláštnosti baby­lonských pečeti, nebo nálezy v Kchun-mingu. Dnes to zajímá kdekoho. Jb to přechodný zájem. Po čase vyprchá, aniž koho obohatil. Udá niterní upozorňují na tajemství jiného druhu. Jsou to tajemství, která vstupují do podstaty našeho žití a nejenom vzrušují, nýbrž máji 1 schopnost proměňovat. Četl jsem nedávno pokornou větu jednoho básníka: „Jsem nevědomý člověk, který poněkud chápe, proč je na světě bolest, ale dosud nepochopil, odkud se vzala radost.“ To je prosté přiznání palčivého problému. Upozornění na ta jemstvi, která v našem životě něco znamenají. Písmo svaté jako pokladnice věčné pravdy může víc než lidé. Mnohá tajem štvi nejenom připomíná, nýbrž i v různé míře vysvětluje. My křesťané víme, že na světě je radost proto, že Kristus přinesl spásu a bolest proto, že člověk páchá zlo. Víme, proč je na světě láska, naděje, spravedlnost, pokoj a víme také, proč existují věci zcela opačné. Nevíme to tak úplně ze sebe, i když zku šenost nás nejednou v této věci poučila, ale vime to především z Písma. Prolog Janova evangelia nás upozorňuje na závratné tajemství na možnost stát se Božími dětmi. Toto tajemství a tato možnost sice mnoho lidí vůbec nevzrušuje, ale věřícího člověka musí upoutat na celý život. Nezajímá děti světa, ale úplně fascinuje děti světla. Láká tě možnost být dítětem Božím? Jestliže ne tak docela, přinut svůj rozum i své srdca ke zkoumáni velikosti K prvním třem kapitolám Geneze PODLE TRILUNGA ,,IM ANFANG SCHUF GOIT“ — PŘELOŽIL M. C. (-Pokračování) SVĚTLO A TMA (1, 3—5): Tu řekl Bůh: Buď světlo! I stalo se světlo. I viděl Bůh, že světlo Je dobré. A od­dělil světlo od tmy. Nazval pak světlo dnem a tmu nocí. A nastal večer a jitro, den prvý. Boží slovo, rozkaz, nepůsobí Jako ma­gické zaříkadlo, Jeho slovo Je proje­vem vůle. Jeho vůle Je mocná a chce dobro, volá věci z nicoty k bytí. Je to slovo velitelské. „Neboť on řekl a všechno tu bylo: on dal rozkaz a vše­chno tu stálo“ (2 33, 9). Každý den stvoření začíná slovy: „Tu řekl Bůh.“ Jako první Je stvořeno světlo. Napřed byla tma, všechno bylo pusté, všechno splývalo v jedno. Je třeba světla, aby bylo možno rozlišovat a odlišovat... Nás zaráží, že světlo sví­tí bez světelného zdroje. Staří si před­stavovali světlo Jako Jemnou, rozptý­lenou hmotu (když slunce zapadne, Je přece pořád Ještě vidět!). Byla pro ně nasnadě myšlenka, že světlo exis­tuje samostatně. Světlem končí nadvláda temna. Ne­jde o boj, ale o rozdělení. „Tvůj je den a tvá Je také noc,“ říká (2 74, 16). I tma dostane svůj úkol a má své místo, její Jméno Je noc. To je první krok k řádu a pevné podobě. Tmě Je vymezena hranice, kterou nesmí pře­kročit. Tma za noci si ovšem ucho­vala cosi děsivého pro člověka všech dob. „Za každé noci, kdy se podoby věci rozplývají v beztvárnost, nabývá v jistém smyslu chaos převahy nad stvořením a každého rána' se opakuje cosi z prvního dne stvoření“ (v. Rad). Z řečeného též vyplývá úzký vztah Boha ke světlu (cf. Bůh je světlo a není v něm tmy, 1 Jan 1, 5). Světlo a tma dostávají jméno. Tím jsou ještě více vymezeny než pouhým odlišením. Jméno je povyšuje na to, co jsou podle svého charakteru. Dá­vání jména, pojmenovávání je akt pa­novnický. Pojmenováním svého díla vyslovuje Bůh znovu své právo nad­vlády, proti níž se neuplatní žádná jiná moc. Každý den stvoření končí stereotypním závěrem: „A nastal ve­čer a jitro, den..O tomto pro nás tak divném rozdělení božího pracov­ního dne bude řeč později. ROZDĚLENI VODSTVA (1, 6—8): Dá­le řekl Bůh: Budiž obloha uprostřed vod a děl vody od vod. Učinil tedy Bůh oblohu, a oddělil vody, které byly pod oblohou, od těch, které byly nad oblohou. I stalo se tak. Nazval pak Bůh oblohu nebem. A nastal ve­čer a jitro, den druhý. Druhý akt klade meze přívalu vod. Staří si to představovali tak, že exis­tuje pozemský oceán tady dole a ne­beský oceán nahoře. Ten nadnáší pev­ná klenba nebes. Staří si ji předsta­vovali jako zvon, kterým je možno vidět modrou vodu, nebo jako podi­vuhodně zavěšené vodstvo (srv. skle­něné moře Apokalypsy 4, 6). Bůh staví klenbu jako stavitel. Ani zdání po mytologii. Nebesa nejsou jakýmsi božstvem jako u Egypťanů bohyně Nut. Utvořením klenby je tu další předpoklad, aby se mohla objevit Ze­mě. Stavba světa je vykládána s přes­ností a důmyslem. (Pokračování) V Ježíšově ruce „Nebudete-ll jako maličcí, nevejdete do království nebeského“ (Mk 18, 3). Tuto cestu „Maličkých“, která vede k pravé velikosti, ukázal již před léty ve své knize „UMĚNI DÁVATI SE“ redempto­­rtsta P. JOSEF SCHRIIVERS. Pravdy v ní obsažené z Boha vycházejí a k němu vedou. Jsou tím poznačené pečetí neměnnosti. Tuto pečet dávají všem, kdo z nich čerpají s pokornou prosbou o sebeposvě­­cení. Po několik týdnů čerpejme z nich i my, aby i naším majetkem se stala tato pečet, jež voní pokojem a blaže­ností. Je takovéto zobrazení; Matka Boží chová v náručí malého Ježíše, který ve své ruce drží nepatrné ptáče. — Jak krásné je to vyjádření pravdy: Nebyli bychom hodni jména „křesťané“, kdyby­chom netoužili a neusilovali, abychom jako ono ptáče trvale spočívali v ruce Božího Syna a s ním byli přáteli. Ja,k toho dosáhnout? Tím, že do je­ho ruky vložíme — jemu vrátíme — své tělo a svou duši, všechny své tužby a city, svá přání a obavy, své naděje a plány do budoucna. Až toto uskutečníme a tím vstoupíme do ruky Bo­­ž í, pak snadno v ní zapomeneme na sebe. Pa.k snadno složíme do Srdce Ježi­šova všechny své zájmy, starosti a tisí­ceré nejistoty, jak se vyskytují v den­ním životě. A Tomu, jehož milujeme a v jehož ruce spočíváme, dáme pověření, aby se o vše staral a ve všem pomáhal. Ten, kdo takto spočine v ruce Ježí­šově, nemůže pak nepocítit onu zvláštní sílu, která ho uschopní, aby se zbavil sta.rostí o sebe a zasvětil se skutkům k jeho cti. Aby s Ním spolupracoval pro šíření jeho království pravdy a dobra. Nemůže však též nepocítit palčivost krve, která vytryskla z ruky z lásky k nám probodené, Krev, která toho, jenž v ruce Ježíšově takto spočívá, uschopní, aby se snažil právě tak se obětovat pro bratry z lásky k Mistru. Jim pomáha.t, je po­učovat, posilovat, těšit, vést k Bohu. A samozřejmým se potom stane, že — tak jako ono ptáče — této ruce Ježí­šově se zcela odevzdá. Že se svěří všem úradkům Prozřetelnosti, neboť v té mi­­lostiplné chvíli pochopí, že Ten, v jehož ruce spočívá, s nekonečnou přesností ustanovil způsob, jímž máme získat vzne­šenost, krásu a_ dokonalost, které nám budou patřit. Že určil cestu, vymezil prostředky, stanovil pomůcky, kterých se nám dostane. Ze předvídal obtíže, na něž narazíme na dně svého vlastního srdce, naše slabosti, naše vítězství. Že již od věčnosti radostně pozdravil upřím­nost naší vůle, zápal a poctivost našeho srdce. Že nás miloval již tehdy, kdy jsme ho ještě nemohli znát. Že si vy­hradil všechnu péči o naše posvěcení, naznačil nám naši cestu a nyní nás drží ve své ruce, abychom od této cesty nezbloudili. Bez bázně budu tedy kráčet, neboť životem nejdu osamocen, ale sám Bůh jde stále se mnou. Jeho nechci ani před­bíhat, ani zůstávat za ním pozadu. V je­ho ruce chci trvale být a jeho krokem chci se ubírat životem; plnit drobné po­vinnosti přítomné chvíle, přijímat kříže každého okamžiku a ve všem ostatním se podrobit všem jeho úradkům, všem jeho plánům s mou duší pro přítomnost i budoucnost. Vždyť všechno, co z jeho ruky přichází, je dobré, poněvadž bylo předvídáno a zařízeno jeho dobrotivou Prozřetelností. -p K šťastnému kroku do nového roku Chceš vykročit šťastně do nového roku? Chceš jít vždy bezpečně vpřed? Vezmi do rukou Písmo svaté, BibliI PÍSMO SVATĚ NENÍ odpadovým produktem intelektuálních snobů. PlSMO SVATÉ NENÍ muzeálním artiklem pro exotické badatele. PÍSMO SVATĚ NENÍ předmětem k diskusím pro šedivé teology. PlSMO SVATĚ JE nej potřebnější knihou pro život i věčnost. PÍSMO SVATÉ JE bezpečným a ne­omylným kompasem pro každou ži­votní situaci. PlSMO SVATÉ JE Boží nabídkou pokoje a trvalého míru pro ztracený svět. PlSMO SVATÉ JE OD BOHA, a pro­to je plné života. PlSMO SVATÉ DÁVÁ ODPOVĚD na ttsíce trýznivých otázek moderního člověka. PROTO S PÍSMEM SVATÝM, S BIB-Ll DO NOVÉHO ROKU! V novém ro­ce čti denně pravidelně, v duchu mod­litby, rozjímavé, aspoň pět minut Pís­mo svaté a tvůj život bude mít správ­ný směr, jistotu a dynamiku. Každý den ti nabízí 1440 minut. Věnuješ-li aspoň pět minut četbě Bible, není to časově sice mnoho, ale dá ti to do každého dne velmi mnoho. Jen začni, vytrvej a uvidíšI Před četbou pros Ducha Svatého se sv. Augustinem: pýchej ve mne, Duchu svátý, abych myslil na věci svaté. Veď mne, Duchu svátý, abych věci svadé činil. Podněcuj mne, Duchu svátý, abych věci svaté miloval. Posiluj mne, Duchu svátý, abych věci svaté u sebe i jiných vždy chránil. Z ů s Já v e j se mnou, Duchu svá­tý, abych věci svaté nikdy neztratil. Tšk LITURGICKÝ KALENDÁŘ 3. I. — DRUHÁ NEDĚLE PO NAROZENÍ PÁ­NĚ; barva bílá; mše z dřívější neděle v oktávu Narození Páně, Gloria, 1. čtení Sir 24,1-4.12-16 (řec. 1-2,8-12), 2. čtení Ef 1,3—6.15—18, evangelium Jan 1,1—18 nebo kratší 1—5.9—14, Krédo, preface o Naro­zení Páně. 4. I. — PONDĚLÍ po oktávu Narození Páně; b. bílá; mše jako 1. ledna, bez Gloria, 1. čtení 1 Jan 3,7—10, evangelium Jan 1,35— 42, bez Kréda, preface o Narození Páně, nebo příslušná kánonu. 5. I. — ÚTERÝ po oktávu Narození Páně; b. bílá; mše jako včera, 1. čtení l Jan 3,11—21, evangelium Jan 1,43—51. 6. I. — SLAVNOST ZJEVEN! PÁNĚ; b. bílá; mše vlastní, Gloria, 1. čteni Iz 60,1—6, 2. čtení Et 3,2—3a,5—6, evangelium Mt 2,1— 12, Krédo, preface a v římském kánonu též „űommunicantes“ o zjevení páně. 7. I. — ČTVRTEK po Zjevení Páně; b. bílá; mše jako 6. ledna; bez Gloria, 1. čtení 1 lan 3,22 — 4,6, evangelium Mt 4,12—17,23— 25, bez Kréda, preface o Zjevení Páně, nebo příslušná kánonu. 8. I. — PÁTEK ^po Zjevení Páně; b. bílá; mše jako včera, 1. čtení 1 Jan 4,7—10, evangelium MK 6,34—44. 9. I. — SOBOTA po Zjevení Páně; b. bílá; mše jako 7. t. m., 1. čtení 1 Jan 4,11—16, evangelium MK 6,45—52. tohoto tajemství. Učiň z něj palčivý problém. Musíš tak činit v blízkosti Krista, protože on je pravé světlo, které osvěcuje každého člověka. Kristus „na světě byl a svět povstal skrze něj, ale svět jej nepoznal. Do vlastního přišel, aje jeho vlastní ho nepřijali. Ale všem, kúo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Prosté vysvětlení velikého tajemství. Přijetí Krista. Celého. Narozeného, nčí čího, trpícího a ukřižovaného. Přijetí jeho díla, přijetí jeho Církve. Neexistuje užltečnéjši tajemství, než tajemná a přece prostá možnost stát se Božimi dětmi. ALOIS HŐNEK KN • 3. ledna 1971 • str. 2. Pozadím cesty je kříž. Pastýř má v ruce silný kyj, neboť cesta je tvrdá. To je realita zemitá. Ale obrázek vy­tvořila víra. Kříž je velikonoční, ví­tězný. Květy a ovečky slabé a nemo­houcí jsou naplněny rajskou skuteč­ností vniternou. To všecko vybízí k důvěře podle žalmu; nebudu se báti. — KRESBA M. STRITZKOVĚ ZE SVĚTA# SVATÝ OTEC vyjádřil v telegramu ještě ze Sydney svou hlubokou bolest nad uzákoněním civilního rozvodu v Itálii. RAVENNSKÝ ARCIBISKUP BALDAS­­SARI vyjádřil sice své politování nad rozvodovým zákonem, současně však dodal, že doufá, že přispěje k vytří­bení mezi katolíky, z nichž mnozí uzavírají církevní sňatek pouze ze zvyku. V ŘlMĚ zemřel ve věku 73 let pre­fekt kongregace pro liturgii švýcar­ský kuriálni kardinál Benno Gut OSB. LENINGRADSKÝ A NOVfeORODSKÝ metropolita Nikodim vypracoval doktorskou práci, v níž na 657 stra­nách vysoko hodnotí osobnost Jana XXIII. PO USNADNĚNI SŇATKU mezi ka­tolíky a křesťany jiných vyznání roz­hodil rakouští biskupové 1 o úpravě při sňatcích s nekřesťany. KARDINAL DÖPFNER vyjádřil špa­nělské vládě svůj odpor k procesu s baskickými nacionalisty, me-'? nimiž jsou souzeni i dva kněží, a též’ podiv nad tím, že po 30 letech míru ve Španělsku stále Ještě platí výjimeč­né zákony z doby občanské války. FILIPÍNŠTÍ STUDENTI, povzbuzeni slovy Pavla VI. při jeho nedávné ná­vštěvě, vyzvali své biskupy, aby sami vyvodili důsledky z rezoluce panaslj­­ské biskupské konference, a zřekli se svého bohatství, protože Jen tak mohou být symbolem spásy. PŘED PŘEDMĚSTSKÝM SOUDEM V MANILE byl zahájen proces proti bo­livijskému malíři Mendozovi pro po­kus o atentát na Pavla VI. Soud rozhodl dát přezkoumat Mendozův duševní stav. MEXIČTÍ BISKUPOVÉ pozdravili vládní program nového presidenta Echeverrli, který požaduje radikál­ní reformy ve školství, výchově a ze­mědělství. V BARI V ITÄLII se v prosinci ka­nala dvoustranná katolicko-ortodoxnf konference, jíž se z katolické strany zúčastnili mj. sekretář komise Iusti­­tia et pax msgre Gremillion a pod­­tajemník kongregace učení víry Moel­ler. MEZINÁRODNI A MEZIKONFESIJNl ekumenický Institut v Jeruzalémě, za­ložený na podnět Sv. Otce Pavla VI. při betlémské silnici, zahájil svou činnost pod vedením prof. Moellera z Lovaně. ZACÄTKEM PROSINCE se v Jeruza­lémě sešlo dvacet náboženských věd­ců, reprezentujících všechna velká světová náboženství, na symposiu, kde diskutovali o současných palči­vých teologických problémech. RAKOUSKÝ NEZÁVISLÝ KATOLICKÝ TÝDENÍK Die Furche oslavil 25 let švé existence. PATRIARCHA ATHENAGORAS Jme­noval sekretáře přípravné komise panortodoxního koncilu Damasklna Papandreu titulárním metropolitou a udělí mu sám biskupské svěcení. NA POZVANÍ RUMUNSKÉHO PRA­VOSLAVNÉHO PATRIARCHY Justiniá­­na bude se druhá část letošního pra­videlného řezenského ekomunického symposia konat v září v Bukurešti. RAKOUSKY TEOLOGICKÝ MAGNE­TOFONOVÝ ČASOPIS dosáhl po třech letech své existence již nákladu 1000 exemplářů. Vychází měsíčně a každé číslo přináší přednášku či rozhovor odborníka o některém aktuálním pro­blému teologie či pastorace. VE FREIBURSKÉ ARCIDIECÉZI v NSR byla členem diecézního soudu Jmenována první žena.

Next