Katolické Noviny, 1971 (XXIII/1-52)
1971-05-23 / No. 21
Ročník XXIII. PRAHA Ve službě obecného blaha ]ako každý jedinec, tak také každé společenství politické, národní a státní, připomíná si a slaví vlastni významná výročí: především data svého zrodu, vzniku. Květen, v němž — letos už po dvacáté šesté — slavíme osvobození naší vlasti Sovětskou armádou od strašného útisku a dokonce vyhlazení, jež nám hrozilo od nacistů, připomene nám napříště vždy i výročí nové československo-sovětské smlouvy o spojenectví, přátelství a vzájemné pomoci; letos se dovršilo výročí první. Letošní 14. květen však nás dovedl k události zcela ojediněle významné: slavíme 5 0. výročí Komunistické strany Československa. Ano, i my věřící katolíci, občané naší socialistické vlasti vděčně slavíme výročí vedoucí síly našeho socialistického společenství. Neboť víme — parafrázuji zde nadpis nedávné stati Akademika josefa Charváta („Je povinností nás, kteří víme,“ Tvorba č. 16), jenž — sám nečlen strany — dovozuje, proč všichni — netoliko členové — slavíme vzácné výročí KSČ. Víme totiž, jaké nesmírné jsou rozdíly v životní úrovni všeho našeho lidu dnes u srovnání s dobou, kdy KSČ vznikala, víme, co všecko strana dobyla pro dobru pracujícího lidu, jsou to — před padesáti lety nepředstavitelné — vymoženosti, ať začneme sociálním a zdravotním zabezpečením, placenou dovolenou, mateřskou dovolenou a dávno nekončíme výčet těch vymožeností pětidenním pracovním týdnem. Ovšem, to víme my dříve narození, my „pamětníci“. Žel, mládež to někdy nedoceiiiije. mládež totiž nepamatuje, co bývalo, a proto ty ohromné dnešní vymoženosti, jež lidu dobyla KSČ za padesát let, považuje za samozřejmost. A proto my, kdo „pamatujeme a víme“, měli bychom té mládeži připomínat a vysvětlit, proč má též upřímně slavit 50. výročí KSČ. Též proto, že si už sama nedovede představit život bez vymožeností, které dnes považuje za samozřejmé právě jenom díky padesátileté KSČ. I o tom se jistě bude mluvit v těchto dnech na XIV. sjezdu KSČ, velmi výrazné události naší současnosti i budoucnosti. Nezapomínejme ani na okamžik, KSČ je vedoucí silou našeho socialistického státu. XIV. sjezd dá linii k řešení ekonomických problémů nám všem společných, stanoví nástup do pětiletého plánu, který nás povede k dalšímu hospodářskému i kulturnímu rozvoji a blahobytu. Kde jde o rozvoj a výstavbu naší vlasti, tam nemohou chybět naši věřící. Dobrý katolík naší doby vidí reálně. Boží lid nežije ve vzduchoprázdnu. A náš katolický věřící si velmi dobře uvědomuje, že jiné jsou podmínky života v zemích rozvojových, jiné v zemích kapitalistických, jiné v zemích socialistických. Boží lid ČSR buduje vlast socialistickou. Má možnost plnit své povinnosti, náboženské, ale má jako občan socialistického státu též povinuosti vůči socialistickému společenství. Jeho touhou i povinností je být věrný Bohu i vlasti, sobě i bližnímu. Do jeho mysli se hluboko vryla slova generálního tajemníka NF dr. G. Husáka, jenž nedávno ujistil naše věřící, že se stát vynasnaží vytvářet dobré vztahy mezi státem a církví, ale očekává, že dobrá vůle státu bude dobře chápána. Boží lid naší vlasti však nabádá k plnění jehu občanských povinností stejně Okružní list jana XXIII. „Pacem in terris“ jako pastorální konstituce „Radost a naděje“ i jiná usnesení II. vatikánského koncilu, kde se mluví o vztazích mezi lidmi, nebo o občanu jako nositeli práv, ale 1 povinností, o nutnosti žít s druhými lidmi a hledat jejich dobro, kde se mluví o hospodářském i společenském vzestupu pracujících, kde už Jan XXIII. varuje, aby se věřící nepodobali těm, kteří co na jedné straně vytvoří, na druhé straně hned zničí. Neboť praví se (Radost a naděje, 34): „...křesťanské poselství neadvrací lidi od budování světa, ani je nedohání k zanedbávání blaha svých bližních, ale spíše je k tomu zavazuje povinností ještě přísnější.“ Když pozdravuje XIV. sjezd KSČ, uvědomuje si náš věřící lid, že v plánu úkolů, které odtud vzejdou, je vážný podíl i pro něho. Naši věřící splní svědomitě, odpovědně a rádi vše, co jim — občanům socialisticského společenství — uloží vlast. Splní to tím pečlivěji, neboť jako věřící jsou vázáni slovy (Radost a naděje, 75): „Všichni křesťané si mají uvědomit svoje zvláštní povolání v politickém společenství; oni musí být zářným příkladem smyslu pro odpovědnost a službu obecnému blahu.“ Dr. JOSEF BENEŠ předseda tiskové komise České katolické Charity 23. května 1971 Cena 50 hal* Boží velikost GERARD MANLEY HOPKINS Svět celý plní Boží velikost, jež z něho jako kord se zaskvěje a v něm se rozleje jak skvrna oleje, je člověk strachu z jeho prutu prost'' Už lidstva tu šlo dost, šlo dost. ilo dost, vše poskvrněno z lidské píle je; když každý hnán a štván v svém díle je, necítíš, obut. země ubohost Však příroda dál trvá přece jen, lahodná svěžest žije ve věcech; a i když na západě zhasl den, jas na východě vzejde jiter všech, neb k světu je Duch svátý nakloněn a křídla bílá má a teplý dech! GERARD MANLEY HOPKINS (1844—1889), anglický básník, dvaadvacetiletý konvertoval ke katolicismu, od roku 1868 člen řádu Tovaryšstva ležíšova Dnes obecně uznáván zakladatelem moderní poezie. PRELOŽIL q. t, BABLER ZASEDÁNI MEZINÁRODNI RADY „Pax Christi“ za předsednictví kard. Alfrinka konalo se nedávno v Benátkách. Rada vzala s radostí na vědomí podepsání moskevských a varšavských dohod a vyslovila se zásadně pro všechny akce, které mohou posílit mír mezi národy. V závěru si s poukazem na hromadění majetku na straně )edné a rostoucí hlad a bídu na straně druhé zařadila do programu boj proti nedostatku bezpráví a pro politickou a sociální a přestavbu společnosti. i--------------------- Moc apoštola Čím výš slunce vystupuje, tím vío svítí, hřeje, dává život. To je i zákon apoštolátu. Nejvíc rozhoduje to, jaký je apoštol v sobě, jak vysoko stojí svým sebemrtvenim, pokorou, láskou, svatosti života. Toto je ten neviditelný, ale nejmocnější činitel apoštolátu. Čím je člověk vnitřně silnější, tím je svatě expanzivnější. Apoštolát je předsevzeti pokračovat v životě a činnosti Krista Pána. Tu musí být ochota až k svrchované lásce. Člověk sebe a své vše učiní Večeří Páně, při niž se ukřižovaná, bolesti mocná bytost dává zcela duším — jako pokrm! Tu nutno myslet a stále myslet na celý svět a ne na svoje zájmy! Škoda času pro naše bolesti! Apoštolát — je touha po spáse všech, ale milostí Boží a na účet apoštola. Vystup takřka božsky vysoko svou touhou po oslavě Boží a spáse duší a budeš zářit jako slunce. ovšem za cenu vlastního spalování. J. HLOUCH, „MINUTENKJr* Basilejské setkání K obhajobě míru a v boji za bezpečnost POČÁTKEM KVĚTNA konalo se ve švýcarském městě B a s i l e /1 /Basel/ regionů', nf setkáni spolupracovníků a přátel BERLlNSKĚ KONFERENCE z několika evropských zemí. ZA ČESKOSLOVENSKO se zúčastnil ředitel České katolické Chartt y kanovník JAN MÁRA. Potádalt isme ho. aby čtenářům našeho listu povéněl něco o svých dojmech a zkušenostech z basilejského setkáni. Naše první otázkf se týkala samotné Berlínské konference, jejího vzniku a poslání. KANOVNÍK JAN MÁRA, který je členem presidia této katolické mírové organizace, ochotně odpověděl na naše otázku. Je zajímavé, že Berlínská konference vznikla vlastně n nás v Praze kcncem června t964, kdy se v Praze konalo drahé všekřestanské mírové shromážděni, svolané „Křesťanskou mírovou konferencí“, jež — jak známo — sdružuje mírové sily nekatolických křesťanů. Byli však po zváni i katolíci, kteří se během «hro máždění sešli na zvláštní poradě, ie;ímž účelem bylo projednat možnost zinten zivněnf katolické mírové službv v duelu výzvy obsažené v encyklice uaneže ja na XXIII, „Pacem ln terris“. Katolíci z \rDR, sdružení kolem časopisu Beyeg nung vvstoupili s návrhem, aby hvia do Berlína svolána mírová konference katolíků z evrooských zemí — východ nich i západních — a vytvořeno tak sp-rlečné forum katolíckť ch mírových sil v Fvrooč V lišto pádu 1964 se uskutečnilo v Berlíně pro ponnvané mírové shromáždění ra účasti význačných katolických osobností z Vý Chodu i Zánadu. Tak vznikla Ber línská konference katoli" kých křesťanů z evropských států Jaké poslání má Berlínská konference a které tsou cVe její činností? Posláním Berlínské konference je sloužit věci míru. jejím cílem je zvýšit aktivní účast katolíků v boji za míra především je* iich podíl na mírovém řešení evropských problémů. Berlínská konference není nejakou uzavřenou organizací, jo to spíše fórum, otevřené všem katoiickým mírovým silám Východu i Západu se spec. zaměřením na otázky mí ru a bez pečnnsti v Evropě. To však ne znamená, že by se Berlínská konference uzavírala ostatním problémům boje za mír. jako je boi proti americké agre si ve Vietnamu, nebo nebezpečná situace na Středním východě, vyvolaná okupací arabských území Izraelem a to z #oho nrostšho důvodu že úsilí o mír a bez peěnost v Evropě nelze oddělit od boje proti silám imperialismu, které ohrožují mír nejen v Evropě, ale i v jiných čás těch světa. Co byste nám mohl povědět o dosa vadní prácí Berlínské konference? Berlínská konference má za sebou j i í šest let existence a také šest let intenzívní práce. Dosud byla v Ber líně tři velká plenární zasedání, napo sled v roce 1968. Loni uspořádala Ber línská konference mezinárodní sympo sium za účasti četných významných ka tollckých politiků a vědeckých pricnv niku. Na symposiu byla z různých hledisek diskutována témata jako vztah mezi NDR a NSR; ohrož nf míru revanšismem a neofaš i s m e m; problém odzbrojeni a mírového soužití; spolupráce evropských mírových sil. Je samozřejmé, že v obdobích mezi velkými shromážděními Berlínská konfeiencs intenzívně rozvíjí činnost: je tu stálý mezinárodní výbor pro pokračování práce Berlínské konference a dále různé pracovní skuniny. které se zabývají studiem speciálních otázek. To je právě charakteristické pro souča nou práci Berlínské konference, že od počátečních spíše deklarativních mírových vystoupeni přešla k důkladné a systematické práci, založené na vědeckém studiu mírových problémů. A nyní bychom rádi slyšelt něco o nedávném setkání přátel a spolupracovníků Berlínské konference v Basileji. Kdo tam byl a c o se tam projednávalo? Mírovou poradou ve švýcarském městě Basileii byla zahájena celá řada re gionálních setkání spolupracovníků a přátel Berlínské konference vždy určité skupiny evropských zemí. Na programu těchto porad je problematika evropské bezpečnosti a spo 1 u p r á c e, při čemž přístup k projed návaným otázkám lišný podle situace je vždy poněkud od ve státech, odkud přicházejí účastníci setkání. V Basileji se sešil spolupracovnic Berlínské konference ze Švýcarska Ra kouska, NSR, NDR, Belgie jvlámské čás ti) a Holandska. Byl přítomen předse da stálého výboru Berlínské konferenci šéfredaktor Otto Hartmut Fuchs z Berit na, který pronesl úvodní projev. Vysoce •cenil mírovou iniciativu států Varšav V<é smlouvy směřující k vytvoření kn lektivního systému evropské bezpečnosti Účastníci basilejského *?nfkáuí vysloví? souhlas s takovouto mírovou nolitikon a uvítali, že už na *10 s -* á t ň — me zi nimi také Vatikán! — podporuje n á (Pokračování 3. traně) Snímek: Richard Burda Miliardy květů volají o skryté síle, která dala vytrysknout novému Životu po listopadovém zániku a zimním spánku. Květ Jest jedním z jarních zázraků. Je opravdu řeč našeho Pána tvrdá, když slibuje nevadnoucí jaro na lidských hřbitovech, o němž vydává nápověd! hmotná krása jemného tkání květů? Při lásce k zemi a času Prožilí jste proměnu „svátého pole“, když z lůna země tryskají květy, hlasatelé stále se obnovujícího života? Tento pohyb můžete duchovněji vnímat v kostele při setkání s náhrobními kameny, které mívají nápisy svítící vírou v nesmrtelnost. Zastavili jsme se v ztemnělém ochozu pražské katedrály a viděli čtrnáct plaménků na náhrobcích dávných pražských biskupů. Stříbrný náhrobek „májového světce“ plane jakoby zásvětným úsvitem a hlásá slávu i tělesného nanebevzetí. Namítne: Není to pohled a výklaa násilný? Odpovídám: Svíce, pokud mají svůj liturgický význam, říkají: musíš se kolem sebe dívat duchovněji a s jistotou víry, především na hřbitově a v kostele. Když se v třech kaplích katedrálního qtíiozu zastavíte u Parléřových náhrobků českých vladařů 12. a 13. století, jejichž kosti dal sem přenést Karel IV. při katedrální přestavbě, můžete navodit styk s jejich tvůrčími myšlenkami, které zde tryskají jako jiskry pod popelem. Což nestřeží lev u'nohou „slovanského“ knížete Břetislava jeho sen o jednotě i jeho předsmrtnou obavu, nevznikne nesvornost u jeho péti synů? Kronikář Kosmas zaznamenal jeho touhu po jednotě, která jest slávou už zde na zemi a plným dovršením hrdinného pozemského života v nebi: „Dořekl to a ze středu okolostojicich vzletěl mu k nebesům duch, když opustil tělesné údy“. Není takové uvažování příliš historizující? Chceme-U zdnešnit typicky křesťanský sen o jednotě, vstupme od chladných kostelních náhrobků do živé přírody, jež na zelené hroby dala plaménky kosatců nebo tulipánů. Snad nejbližší „svaté pole“ u pražské katedrály je hřbitov v Bubenči, dnes sevřený nejmodernějšimi budovami. Jako chlapce mě tam zaujal náhrobník postavený mladému, nadějnému synovi velkého umělce s modlitbou: „Kéž tvoje duše uvolněná z pout těla, světa i klenby nebe, utone ve věčném souladu“. Je v tom asi touha po splynutí v souzvuku nekonečna, v jehož řádu se upřesňuje Individualita každého z nás. Nedaleko je pohřben hluboký myslitel, jenž dovedl dát náplň jinošskému věku: Vladimír Hoppe. Učil pronikat k niternému, dynamickému a kvalitativnímu dění od světa smyslově daného očistným pochodem za pomoci intuice a kontemplace. Soustředěný pohled tohoto filosofa do záhrobních tajů předjímal smrt jako okamžik, v němž se sjednocuje vše jasné, dobré a krásné, co jsme prožívali ve vrcholných hodinách naši pozemské pouti. A blízko něho odpočívá básník, jenž křesťanské pojetí vdechl zralému věku v slovech sv. Vojtěcha v dram>atě pronesených před smrtí: „Smrt jest mzdou tělu za jeho námahu a napřed nutno toužit po práci a pak teprve po mzdě“. Je v tom láska k zemi, k Ďasu, k vezdejšnosti, k práci, která vše sjednocuje v slibu sv. Václava, na který upozorňuje kněz Krastej, když mučedníkova krev jako pramének vytéká: „On řekl, že nás neopustí, i kdyby měl z hrobu vstát“. Díváte-li se na probuzenou Jarní přírodu, vzpomeňte na krásné a jasné myšlenky — odkazy svých dobrých zvěčnělých přátel! JAN LEBEDA Holanďané vybírali biskupa Holanďané Jsou v posledních letech v rodině církve jako dítě, které působí hodně starostí. A nemusí být nejhprši — je třeba jen trochu jiné a trochu živější ... v Když se uprázdnil v. Rotterdamu biskupský stolec, uspořádali v diecézí anketu a hlasování. Anketa měla otázky jako: Jaký má být podle vašeho názoru biskup? Jeho zbol nosí? Jeho zodpovědnost? Jeho pravo věrnost? Jeho spojení s Římem? Jeho osobní vlastnosti? Jeho vztah k názorům druhých? Jeden nebo více biskupů? Odpovědi se sčítaly. A výsledkem měl být biskup zbožný a energický, zásadně •ozhodný a při kritice přístupný názorům druhých, takový, který ctí tradici i vše "hno nové, velmi laskavý, pedagog i vě dec, kazatel í teolog — prostě souče ■šech kladných vlastností, které si Člo věk dovede představit .. . A hlasování? Každý kněz. každý řehol nik nebo řeholnice každý laický Čler diecézních rad — všichni měli po jednom 'ilasu a měli se vyslovit přímo k osobě biskupa. Čili imenovali přímo kandidáty Připadalo jich v úvahu asi 40. A znovu užší volby a užší výběr. Nejdříve osm kandidátů, potom pět a nakonec jen tři. Ti byli navrženi do Říma. Řím st vyžádal ovšem výsledky celého hlasování, s celým materiálem, a pak. mocí své autority, rozhodl. Ne pro jednoho ze tří vítězů „posledního kola", ale pro P. S tmonise, který'v té úplně poslední trojici nebyl. Chvíli byla nevůle, chvíli opozice — a nakonec se projevilo, a všichni uznali, že volba byla přece jen dobrá. Nový biskup Simonis, se narodil roku 1931. Je druhým z jedenácti dětí denfisty. Po studiích doma i v Římě zastával několik míst v duchovní správě — naposled jako duchovní správce nemocnice Čer -eněho kříže. Tam získal své dnešní přesvědčení, jak prohlásil po svém jmenování novinářům: že především se chce věnovat snaze o zmírnění lidského utrpení — tě'esného í duševního. A bude se snažit, vby se v Holandsku s*ala z , církve diskusníznovu ,,církev modlitby" Což nemá znamenat, jak doslova říká „stádo 1idí. kteří nemaií vlastní mínění", ale wolečné odoovědnou rodinu Božích děfí, 'feré spojuje láska jako poznávací znavení — víz Anošfolské skutky. „A je-lt fohle staromllstvím a konzerva1ismem“ končí biskun svůj rozhovor s novináři, „tak at mě tedy nazývají konse"- ativcemľ if