Katolické Noviny, 1971 (XXIII/1-52)

1971-05-23 / No. 21

Ročník XXIII. PRAHA Ve službě obecného blaha ]ako každý jedinec, tak také každé společenství politické, národní a státní, připomíná si a slaví vlastni významná výročí: především data svého zrodu, vzniku. Květen, v němž — letos už po dvacáté šesté — slavíme osvobození naší vlasti Sovětskou armádou od strašného útisku a dokonce vyhlazení, jež nám hrozilo od nacistů, připomene nám napříště vždy i výročí nové československo-sovětské smlouvy o spojenectví, přátelství a vzájemné po­moci; letos se dovršilo výročí první. Letošní 14. květen však nás dovedl k události zcela ojediněle významné: slavíme 5 0. výročí Komunistické strany Česko­slovenska. Ano, i my věřící katolíci, občané naší socialistické vlasti vděčně slavíme výročí vedoucí síly našeho socialistického společenství. Neboť víme — parafrázuji zde nadpis nedávné stati Akademika josefa Charváta („Je povinností nás, kteří víme,“ Tvorba č. 16), jenž — sám ne­člen strany — dovozuje, proč všichni — netoliko členové — slavíme vzácné výročí KSČ. Víme totiž, jaké nesmírné jsou rozdíly v životní úrovni všeho našeho lidu dnes u srovnání s dobou, kdy KSČ vznikala, víme, co všecko strana dobyla pro dobru pracujícího lidu, jsou to — před padesáti lety nepředstavitelné — vymoženosti, ať začneme sociálním a zdravotním zabezpečením, placenou dovolenou, mateřskou dovolenou a dávno nekon­číme výčet těch vymožeností pětidenním pracovním týdnem. Ovšem, to víme my dříve narození, my „pamětníci“. Žel, mládež to někdy nedoce­­iiiije. mládež totiž nepamatuje, co bývalo, a proto ty ohromné dnešní vy­moženosti, jež lidu dobyla KSČ za padesát let, považuje za samozřejmost. A proto my, kdo „pamatujeme a víme“, měli bychom té mládeži připomí­nat a vysvětlit, proč má též upřímně slavit 50. výročí KSČ. Též proto, že si už sama nedovede představit život bez vymožeností, které dnes pova­žuje za samozřejmé právě jenom díky padesátileté KSČ. I o tom se jistě bude mluvit v těchto dnech na XIV. sjezdu KSČ, velmi výrazné události naší současnosti i budoucnosti. Nezapomínejme ani na okamžik, KSČ je vedoucí silou našeho socialistického státu. XIV. sjezd dá linii k řešení ekonomických problémů nám všem společných, stanoví nástup do pětiletého plánu, který nás povede k další­mu hospodářskému i kulturnímu rozvoji a blahobytu. Kde jde o rozvoj a výstavbu naší vlasti, tam nemohou chybět naši věřící. Dobrý katolík naší doby vidí reálně. Boží lid nežije ve vzduchoprázdnu. A náš katolický věřící si velmi dobře uvědomuje, že jiné jsou podmínky života v zemích rozvojových, jiné v zemích kapitalis­tických, jiné v zemích socialistických. Boží lid ČSR buduje vlast socialis­tickou. Má možnost plnit své povinnosti, náboženské, ale má jako občan so­cialistického státu též povinuosti vůči socialistickému společenství. Jeho touhou i povinností je být věrný Bohu i vlasti, sobě i bližnímu. Do jeho mysli se hluboko vryla slova generálního tajemníka NF dr. G. Husáka, jenž nedávno ujistil naše věřící, že se stát vynasnaží vytvářet dobré vztahy mezi státem a církví, ale očekává, že dobrá vůle státu bude dobře chá­pána. Boží lid naší vlasti však nabádá k plnění jehu občanských povinností stejně Okružní list jana XXIII. „Pacem in terris“ jako pastorální konstituce „Radost a naděje“ i jiná usnesení II. vatikánského koncilu, kde se mluví o vztazích mezi lidmi, nebo o občanu jako nositeli práv, ale 1 povinností, o nutnosti žít s druhými lidmi a hledat jejich dobro, kde se mluví o hospodářském i společenském vzestupu pracujících, kde už Jan XXIII. varuje, aby se věřící nepodobali těm, kteří co na jedné straně vytvoří, na druhé straně hned zničí. Neboť praví se (Radost a naděje, 34): „...křes­ťanské poselství neadvrací lidi od budování světa, ani je nedohání k za­nedbávání blaha svých bližních, ale spíše je k tomu zavazuje povinností ještě přísnější.“ Když pozdravuje XIV. sjezd KSČ, uvědomuje si náš věřící lid, že v plánu úkolů, které odtud vzejdou, je vážný podíl i pro něho. Naši vě­řící splní svědomitě, odpovědně a rádi vše, co jim — občanům socialistic­­ského společenství — uloží vlast. Splní to tím pečlivěji, neboť jako věřící jsou vázáni slovy (Radost a naděje, 75): „Všichni křesťané si mají uvědo­mit svoje zvláštní povolání v politickém společenství; oni musí být zářným příkladem smyslu pro odpovědnost a službu obecnému blahu.“ Dr. JOSEF BENEŠ předseda tiskové komise České katolické Charity 23. května 1971 Cena 50 hal* Boží velikost GERARD MANLEY HOPKINS Svět celý plní Boží velikost, jež z něho jako kord se zaskvěje a v něm se rozleje jak skvrna oleje, je člověk strachu z jeho prutu prost'' Už lidstva tu šlo dost, šlo dost. ilo dost, vše poskvrněno z lidské píle je; když každý hnán a štván v svém díle je, necítíš, obut. země ubohost Však příroda dál trvá přece jen, lahodná svěžest žije ve věcech; a i když na západě zhasl den, jas na východě vzejde jiter všech, neb k světu je Duch svátý nakloněn a křídla bílá má a teplý dech! GERARD MANLEY HOPKINS (1844—1889), anglický básník, dvaadvacetiletý konvertoval ke katolicismu, od roku 1868 člen řádu To­varyšstva ležíšova Dnes obecně uznáván zakladatelem moderní poezie. PRELOŽIL q. t, BABLER ZASEDÁNI MEZINÁRODNI RADY „Pax Christi“ za předsednictví kard. Alfrinka konalo se nedávno v Be­nátkách. Rada vzala s radostí na vě­domí podepsání moskevských a var­šavských dohod a vyslovila se zásad­ně pro všechny akce, které mohou posílit mír mezi národy. V závěru si s poukazem na hromadění majetku na straně )edné a rostoucí hlad a bídu na straně druhé zařadila do programu boj proti nedostatku bezpráví a pro politickou a sociální a přestavbu společnosti. i---------------------­ Moc apoštola Čím výš slunce vystupuje, tím vío svítí, hřeje, dává život. To je i zá­kon apoštolátu. Nejvíc rozhoduje to, jaký je apoštol v sobě, jak vysoko stojí svým sebemrtvenim, pokorou, láskou, svatosti života. Toto je ten neviditelný, ale nejmocnější činitel apoštolátu. Čím je člověk vnitřně sil­nější, tím je svatě expanzivnější. Apoštolát je předsevzeti pokračovat v životě a činnosti Krista Pána. Tu musí být ochota až k svrchované lásce. Člověk sebe a své vše učiní Večeří Páně, při niž se ukřižovaná, bolesti mocná bytost dává zcela du­ším — jako pokrm! Tu nutno myslet a stále myslet na celý svět a ne na svoje zájmy! Škoda času pro naše bolesti! Apoštolát — je touha po spáse všech, ale milostí Boží a na účet apoštola. Vystup takřka božsky vy­soko svou touhou po oslavě Boží a spáse duší a budeš zářit jako slun­ce. ovšem za cenu vlastního spalo­vání. J. HLOUCH, „MINUTENKJr* Basilejské setkání K obhajobě míru a v boji za bezpečnost POČÁTKEM KVĚTNA konalo se ve švýcarském městě B a s i l e /1 /Basel/ regionů', nf setkáni spolupracovníků a přátel BERLlNSKĚ KONFERENCE z několika evropských zemí. ZA ČESKOSLOVENSKO se zúčastnil ředitel České katolické Chart­­t y kanovník JAN MÁRA. Potádalt isme ho. aby čtenářům našeho listu povéněl něco o svých dojmech a zkušenostech z basilejského setkáni. Naše první otázkf se týkala samotné Berlínské konference, jejího vzniku a poslání. KANOVNÍK JAN MÁRA, který je členem presidia této katolické mírové organizace, ochotně odpověděl na naše otázku. Je zajímavé, že Berlínská kon­ference vznikla vlastně n nás v Praze kcncem června t964, kdy se v Praze konalo drahé všekřes­­tanské mírové shromážděni, svolané „Křesťanskou mírovou konferencí“, jež — jak známo — sdružuje mírové sily nekatolických křesťanů. Byli však po zváni i katolíci, kteří se během «hro máždění sešli na zvláštní poradě, ie;ímž účelem bylo projednat možnost zinten zivněnf katolické mírové službv v duelu výzvy obsažené v encyklice uaneže ja na XXIII, „Pacem ln terris“. Katolíci z \rDR, sdružení kolem časopisu Beyeg nung vvstoupili s návrhem, aby hvia do Berlína svolána mírová konference katolíků z evrooských zemí — východ nich i západních — a vytvořeno tak sp-rlečné forum katolíckť ch mírových sil v Fvrooč V lišto pádu 1964 se uskutečnilo v Berlíně pro ponnvané mírové shromáždění ra účasti význačných katolických osobností z Vý Chodu i Zánadu. Tak vznikla Ber línská konference katoli" kých křesťanů z evropských států Jaké poslání má Berlínská konference a které tsou cVe její činností? Posláním Berlínské konference je sloužit věci míru. jejím cílem je zvýšit aktivní účast kato­líků v boji za míra především je* iich podíl na mírovém řešení evropských problémů. Berlínská konference není nejakou uzavřenou organizací, jo to spíše fórum, otevřené všem katoiickým míro­vým silám Východu i Západu se spec. zaměřením na otázky mí ru a bez pečnnsti v Evropě. To však ne znamená, že by se Berlínská konferen­ce uzavírala ostatním problémům boje za mír. jako je boi proti americké agre si ve Vietnamu, nebo nebezpečná situace na Středním východě, vyvolaná okupací arabských území Izraelem a to z #oho nrostšho důvodu že úsilí o mír a bez peěnost v Evropě nelze oddělit od boje proti silám imperialismu, které ohrožují mír nejen v Evropě, ale i v jiných čás těch světa. Co byste nám mohl povědět o dosa vadní prácí Berlínské konference? Berlínská konference má za sebou j i í šest let existence a také šest let intenzívní práce. Dosud byla v Ber líně tři velká plenární zasedání, napo sled v roce 1968. Loni uspořádala Ber línská konference mezinárodní sympo sium za účasti četných významných ka tollckých politiků a vědeckých pricnv niku. Na symposiu byla z různých hle­disek diskutována témata jako vztah mezi NDR a NSR; ohrož nf míru revanšismem a neofa­­š i s m e m; problém odzbrojeni a mírového soužití; spoluprá­ce evropských mírových sil. Je samozřejmé, že v obdobích mezi vel­kými shromážděními Berlínská konfeien­­cs intenzívně rozvíjí činnost: je tu stálý mezinárodní výbor pro pokračová­ní práce Berlínské konference a dále různé pracovní skuniny. které se zabý­vají studiem speciálních otázek. To je právě charakteristické pro souča nou práci Berlínské konference, že od po­čátečních spíše deklarativních mírových vystoupeni přešla k důkladné a systematické práci, založené na vědeckém studiu mírových pro­blémů. A nyní bychom rádi slyšelt něco o ne­dávném setkání přátel a spolupracovní­ků Berlínské konference v Basileji. Kdo tam byl a c o se tam projednávalo? Mírovou poradou ve švýcarském měs­tě Basileii byla zahájena celá řada re gionálních setkání spolupracovníků a přátel Berlínské konference vždy určité skupiny evropských zemí. Na programu těchto porad je problematika evropské bezpečnosti a spo 1 u p r á c e, při čemž přístup k projed návaným otázkám lišný podle situace je vždy poněkud od ve státech, odkud přicházejí účastníci setkání. V Basileji se sešil spolupracovnic Berlínské konference ze Švýcarska Ra kouska, NSR, NDR, Belgie jvlámské čás ti) a Holandska. Byl přítomen předse da stálého výboru Berlínské konferenci šéfredaktor Otto Hartmut Fuchs z Berit na, který pronesl úvodní projev. Vysoce •cenil mírovou iniciativu států Varšav V<é smlouvy směřující k vytvoření kn lektivního systému evropské bezpečnosti Účastníci basilejského *?nfkáuí vysloví? souhlas s takovouto mírovou nolitikon a uvítali, že už na *10 s -* á t ň — me zi nimi také Vatikán! — podporuje n á (Pokračování 3. traně) Snímek: Richard Burda Miliardy květů volají o skryté síle, která dala vytrysknout novému Životu po listopadovém zániku a zimním spánku. Květ Jest jedním z jarních zázraků. Je opravdu řeč našeho Pána tvrdá, když slibuje nevadnoucí jaro na lidských hřbitovech, o němž vydává nápověd! hmotná krása jemného tkání květů? Při lásce k zemi a času Prožilí jste proměnu „svátého pole“, když z lůna země tryskají květy, hla­satelé stále se obnovujícího života? Tento pohyb můžete duchovněji vní­mat v kostele při setkání s náhrobními kameny, které mívají nápisy svítící vírou v nesmrtelnost. Zastavili jsme se v ztemnělém ochozu pražské kate­drály a viděli čtrnáct plaménků na náhrobcích dávných pražských biskupů. Stříbrný náhrobek „májového světce“ plane jakoby zásvětným úsvitem a hlásá slávu i tělesného nanebevzetí. Namítne: Není to pohled a výklaa násilný? Odpovídám: Svíce, pokud mají svůj liturgický význam, říkají: musíš se kolem sebe dívat duchovněji a s jistotou víry, především na hřbitově a v kostele. Když se v třech kaplích katedrálního qtíiozu zastavíte u Parléřových náhrobků českých vladařů 12. a 13. století, jejichž kosti dal sem přenést Karel IV. při katedrální přestavbě, můžete navodit styk s jejich tvůrčími myšlenkami, které zde tryskají jako jiskry pod popelem. Což nestřeží lev u'nohou „slovanského“ knížete Břetislava jeho sen o jednotě i jeho před­smrtnou obavu, nevznikne nesvornost u jeho péti synů? Kronikář Kos­mas zaznamenal jeho touhu po jednotě, která jest slávou už zde na zemi a plným dovršením hrdinného pozemského života v nebi: „Dořekl to a ze středu okolostojicich vzletěl mu k nebesům duch, když opustil tělesné údy“. Není takové uvažování příliš historizující? Chceme-U zdnešnit typicky křesťanský sen o jednotě, vstupme od chladných kostelních náhrobků do živé přírody, jež na zelené hroby dala plaménky kosatců nebo tuli­­pánů. Snad nejbližší „svaté pole“ u pražské katedrály je hřbitov v Bu­benči, dnes sevřený nejmodernějšimi budovami. Jako chlapce mě tam zaujal náhrobník postavený mladému, nadějnému synovi velkého umělce s modlitbou: „Kéž tvoje duše uvolněná z pout těla, světa i klenby nebe, utone ve věčném souladu“. Je v tom asi touha po splynutí v sou­zvuku nekonečna, v jehož řádu se upřesňuje Individualita každého z nás. Nedaleko je pohřben hluboký myslitel, jenž dovedl dát náplň jinošskému věku: Vladimír Hoppe. Učil pronikat k niternému, dynamickému a kvali­tativnímu dění od světa smyslově daného očistným pochodem za pomoci intuice a kontemplace. Soustředěný pohled tohoto filosofa do záhrobních tajů předjímal smrt jako okamžik, v němž se sjednocuje vše jasné, dobré a krásné, co jsme prožívali ve vrcholných hodinách naši pozemské pouti. A blízko něho odpočívá básník, jenž křesťanské pojetí vdechl zra­lému věku v slovech sv. Vojtěcha v dram>atě pronesených před smrtí: „Smrt jest mzdou tělu za jeho námahu a napřed nutno toužit po práci a pak teprve po mzdě“. Je v tom láska k zemi, k Ďasu, k vezdejšnosti, k práci, která vše sjednocuje v slibu sv. Václava, na který upozorňuje kněz Krastej, když mučedníkova krev jako pramének vytéká: „On řekl, že nás neopustí, i kdyby měl z hrobu vstát“. Díváte-li se na probuzenou Jarní přírodu, vzpomeňte na krásné a jasné myšlenky — odkazy svých dobrých zvěčnělých přátel! JAN LEBEDA Holanďané vybírali biskupa Holanďané Jsou v posledních letech v rodině církve jako dítě, které působí hodně starostí. A nemusí být nejhprši — je třeba jen trochu jiné a trochu ži­vější ... v Když se uprázdnil v. Rotterdamu bis­kupský stolec, uspořádali v diecézí an­ketu a hlasování. Anketa měla otázky jako: Jaký má být podle vašeho názoru biskup? Jeho zbol nosí? Jeho zodpovědnost? Jeho pravo věrnost? Jeho spojení s Římem? Jeho osobní vlastnosti? Jeho vztah k názorům druhých? Jeden nebo více biskupů? Odpovědi se sčítaly. A výsledkem měl být biskup zbožný a energický, zásadně •ozhodný a při kritice přístupný názorům druhých, takový, který ctí tradici i vše "hno nové, velmi laskavý, pedagog i vě dec, kazatel í teolog — prostě souče ■šech kladných vlastností, které si Člo věk dovede představit .. . A hlasování? Každý kněz. každý řehol nik nebo řeholnice každý laický Čler diecézních rad — všichni měli po jednom 'ilasu a měli se vyslovit přímo k osobě biskupa. Čili imenovali přímo kandidáty Připadalo jich v úvahu asi 40. A znovu užší volby a užší výběr. Nejdříve osm kandidátů, potom pět a nakonec jen tři. Ti byli navrženi do Říma. Řím st vyžádal ovšem výsledky celého hlasování, s ce­lým materiálem, a pak. mocí své auto­rity, rozhodl. Ne pro jednoho ze tří ví­tězů „posledního kola", ale pro P. S t­­monise, který'v té úplně poslední tro­jici nebyl. Chvíli byla nevůle, chvíli opozice — a nakonec se projevilo, a všichni uznali, že volba byla přece jen dobrá. Nový biskup Simonis, se narodil roku 1931. Je druhým z jedenácti dětí denfisty. Po studiích doma i v Římě zastával ně­kolik míst v duchovní správě — naposled jako duchovní správce nemocnice Čer -e­­něho kříže. Tam získal své dnešní pře­svědčení, jak prohlásil po svém jmenování novinářům: že především se chce věnovat snaze o zmírnění lidského utrpení — tě­­'esného í duševního. A bude se snažit, vby se v Holandsku s*ala z , církve dis­kusníznovu ,,církev modlitby" Což ne­má znamenat, jak doslova říká „stádo 1idí. kteří nemaií vlastní mínění", ale wolečné odoovědnou rodinu Božích děfí, 'feré spojuje láska jako poznávací zna­vení — víz Anošfolské skutky. „A je-lt fohle staromllstvím a konzerva1ismem“ končí biskun svůj rozhovor s novináři, „tak at mě tedy nazývají konse"- ativ­­cemľ if

Next