Katolické Noviny, 1974 (XXVI/1-52)

1974-01-06 / No. 1

Ctení z knihy proroka izaiäSe Vstaň, rozsvit se, Jeruzaléme, nebot vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad teboui Hle, trna zahaluje zemi a tempota národy, nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet ve tvém světle a králové ve tvé vycházející září. Rozhlédni se kolem a podívej se: tito všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech přinášejí tvoje dcery. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, nebot zaleje tě bohatství moře, přinesou ti statky národů. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Mqdianu a Efy, přijdou všichni ze Sáhy, přinesou zlato, kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu, jlz 60, 1—6) * ODPOVĚĎ: BUDOU SE TI, HOSPODINE, KLANĚT VŠECHNY NÁRODY ZEMĚ. * Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. At vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým. * V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země. * Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, králové Arábie a Sáby zaplatí daně. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit. * On jistě vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoct, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život. CTĚNI Z LISTU SVATÉHO APOŠTOLA PAVLA EFESANÜM Bratři! Slyšeli jste, že mi z Boží milosti bylo svěřeno poslání pro vás. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno tajemství. V dřívějších dobách to lidé tak nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno jeho svátým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí z osvícení Ducha, že totiž takě pohani mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla, a že stejně i jim platí ona zaslíbeni; dostává se jim toho skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia. JEJ 3, 2—3 a, 5—6) SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE MATOUŠE Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Nebot jsme viděli jeho hvězdu na východě a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel král Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; i svolal všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; nebot tak je psáno u proroka; »A ty, Betléme v zemi fudské, nikterak nejsi nejmenší mezi knížaty judskýmt, nebot z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele«.“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych i já přišel a poklonil se mu.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; i padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary — zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své vlasti. (Mt 2, 1—12) ■'V MYŠLENKA NA DEN 7. 1. — PONDĚLÍ „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 4, 17). Pán vyžaduje od nás ten první a základní krok, který Je projevem naší dobré vůle. Tu odměňuje Bůh vždy dobrým výsledkem; ovšem musí být vytrvalá a důsledná. Nedostatek odvahy k důslednosti se stává až příliš často hlavní překážkou našeho duchovního pokroku. 8. 1. — OTERÝ Pánu je líto zástupu (srv. Mk 6, 34). Pravý soucit je všudy tam, kde jej bližní potřebuje. Je jako stálý, věrný a nevtíravý přítel. Neurazí, neukrivdí, má porozumění 1 pro ty všední a drobné příhody života neuzavírá se sám v sobě a pro sebe, snaží se pomoci, vlévá naději a optimismus. Neptá se po odměně a chvále, nedá se koupit ani prodat; vychází z vnitřního přesvědčeni, že milovat znamená sloužit. 9. 1. — STREDA „Strach nemá v lásce místo“ (1 Jan 4, 13). Pán nechce bázeň, nýbrž důvěru. Nemusíme se stydět, že nejsme schopni překonat všechny propasti a výšky, které se vyskytnou; je to docela přirozené, neboť naše možnosti nejsou nekonečné. Ale právé proto, pro naši slabost a křehkost, nás naučil Pán, abychom k němu přicházeli jako dítě k svému otci. 10. 1. — ČTVRTEK S naprostou samozřejmostí vztahuj© ježíš starobylý prorocký text na sebe. On je tím Pomazaným, který byl očekáván a který teď přišel. Je králem Boží říše, jež se dovrší při jeho druhém příchodu. Je knězem, prostředníkem mezi Bohem a lidmi, a jeho oběť všechny ostatní oběti učiní zbytečnými. Je Mesiášem, na němž se splnilo Písmo. 11. 1. — PATEK Ježíš vyžaduje změnu smýšlení. A přece, když přišel, aby zachránil a spasil duše, začal své působení tím, že uzdravoval a vracel plný život tělům. Právem viděli církevní otcové v zázracích, jež působil na tělech, předzvěst a viditelné znamení obratu a obrácení, k němuž volal duše. 12. 1. — SOBOTA Křest Ježíšův nic nezměnil na jeho bytosti, nepřidal mu žádné nové hodnoty a jeho původní poslání nerozmnožil žádným dalším úkolem. Křtem začala mesiášská činnost Ježíšova a bylo zjeveno, že je milovaným Synem Božím, který otvírá cestu našemu vykoupení. JOSEF KAVALE Preface O ZJEVENI PANE Vpravdě je důstojné a spravedlivé ... Neboť v něm se celému světu zjevila spása: On je tvůj jednorozený Syn, který se stal smrtelným člověkem, aby všechny národy vyvedl z temnot smrti do světla své nesmrtelnosti. A proto ti děkujeme . .. Preface o slavnost! Zjevení Páně navazuje velmi těsně na obě vánoční preface, je nesena zcela stejným duchem a obdobně se i vyjadřuje. Je to důkazem, jak oblouk zvěstování spásy se klene od adventu přes vánoce až k velikonočnímu tajemství utrpení a slávy Kristovy. Vánoční tajemství je v podstatě tajemstvím zjevení. Stará liturgie kdysi kladla větší důraz na zjevení, avšak do tohoto tajemství vztahovala i příchod druhé Božské osoby na svět v lidské přirozenosti. Ježíš jako Bohoělověk ukázal se světu jako dítě, avšak i jako muž, který přišel hlásat království Bož! a jako ten, který má moc. Tak se na slavnost Zjevení Páně dívá i liturgie Ví o tom, že dnešní svátek přináší oslavu trojího zjevení našeho Pána. V nešporách dnešní slavnosti se zpívá, že slavíme den, kdy tři Mágové přišli uctít Novorozeného trojím darem, že vzpomínáme dne„ kdy Ježíš učinil první div v Káně galilejské a konečně toho, že myslíme i na křest Ježíšův v Jordáně. Už jedna z prefací stavěla do protikladu smrt a život, utrpení a slávu. Jestliže však nám tuto pravdu předvádí preface o Zjevení, je to důkazem, že s© na vánoce nemůžeme dívat jen se sladkým okouzlením nad něžností betlémského Dítěte, nýbrž především z hlediska dějin naší spásy. A v nich souvisí příchod Spasitelův a jeho zjevení v tomto světě s veřejnou činností, utrpením, smrtí i vzkříšením a oslavením. Proto plným právem se vyjadřuje preface způsobem, který připomíná smrt a nesmrtelnost. Liturgický týden TÝDEN JE ČASOVÁ MlRA, pocházející ze semitských kultur. Sedmidenní týden se odráží v díle stvoření v první kapitole Geneze a ve třetím přikázání Dekalogu. Od Semitů pronikl sedmidenní týden přes Alexandrii do helenistické kultury. Přitom jednotlivé dny doslaly název po pěti planetách, viditelných pouhým okem, a po měsíci a slunci, a protože se hvězdám prokazovala božská úcta, dostaly dny v týdnu jména bohů: den Martův, Merkurův a podobně. Křesťané převzali od Židů sedmidenní týden i s názvy dnů, totiž s číselným označením: první den, druhý den týdne atd. V latině se místo dnů ujal název feria. Dodnes počítáme fena 11, III aid. Přitom název feria pozbyl původního významu, totiž svátečního dne, a nabyl jiného: periodicky se opakující den, všední den. NEDELE Její dějiny začínají zmrtvýchvstáním Páně. Ona je „prvním dnem v týdnu“ (Mt 28, 1; Mk 16, 9; Lk 24, 1; Jan 20, 1), kdy za svítání Pán vstal z mrtvých a ukázal se svým: ženám, Petrovi. „Téhož dne" emauzským učedníkům, kteří jej poznali „při lámání chleba“ (Lk 24, 35), pak se zjevil uprostřed shromážděných apoštolů, jedl s nimi (Lk 24, 41) a řekl: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svátého. Komu odpustíte hříchy, těm jsou odpuštěny, komu je zadržíte, jsou zadrženy.“ (Jan 20, 21—23) Vzkříšeni Kristovo, jeho zjevení se ve shromáždění věřících, společné jídlo s nimi, seslání Ducha svátého na apoštoly a příkaz hlásat evangelium — to vše tvoří obsah křesťanských velikonoc v jejich plnosti. Toto ústřední dění a vyvrcholení dějin spásy vtisklo navždy pečeť prvnímu dni v týdnu, neděli. Celé velikonoční tajemství je zpřítomněno v tomto dni, neděle proto není ničím jiným než týdenní oslava velikonoc. NEDELE — PRVNÍ A OSMÝ DEN Křesťanská oslava „prvního dne“ začala oktávou vzkříšení Páně: „Po osmi dnech byli jeho učednici opět uvnitř a Tomáš s nimi“ (Jan 20, 26). Při tomto setkání Ježíš soustřeďuje pozornost učedníků na dvě věci: ukazuje své oslavené rány a žádá od Tomáše víru. Tím staví do ohniska liturgického shromážděni svůj oslavený křiž, kolem něho se smějí shromáždit jen ti, co uvěřili, obec věřících. Apoštolská církev postihla hned od počátku význam tohoto prvního dne, který jí zůstal nerozlučně spojen s památkou a přítomností ukřižovaného a vzkříšeného Pána. V působeni apoštola Pavla je „první den“ zdůrazněn nápadně na dvou místech. První se týká Korinťanů, jež Pavel vybízí, aby uspořádali sbírku pro chudé jeruzalémské křesťany. Tato sbírka se má provést na týdenních shromážděních „první den po sobotě“ (1 Kor 16, 2). Na své třetí cestě přichází Pavel do Troady, kde zůstal týden. Skutky apoštolů se zmiňují o slavnosti na rozloučenou, již uvádějí takto: „Když jsme se prvního dhe po sobotě shromáždili k lámání chleba“ (20, 7). Z těchto náznaků lze soudit, že v padesátých letech, aspoň v pavlovských obcích, se slavila nedělei, kdy se jako o nejvýznačnějším dní, i když ne jediném, konalo „lámání chleba“, tedy křesťanská bohoslužba. Zidokřesťané nejprve nazývali neděli zcela podle židovského zvyku, jak o tom svědčí nejsíarší novozákonní spisy, „prvním“ dnem týdne, protože posledním byla sobota. Tu zpočátku slavili jako sváteční den a jako den pracovního klidu. Chodili do synagógy a zúčastňovali se tam bohoslužeb. Avšak důležitějším dnem jim byla neděle. To nebyl prostě o den posunutý sabat se svátečním klidem, ale den, kdy se slavila eucharistie, památka na Pána, který v ten den dovršil své vykupitelské dílo zmrtvýchvstáním. Aby se neděle stala dnem pracovního klidu, na to staletí nikdo nepomyslil. Křesťané byli KN • 6. ledna 1974 6 str. 2 většinou mali lidé, v pracovním poměru, a proto hodina eucharistie mohla být zvolena pouze večer nebo ráno. Zpočátku se skutečně konala večer (1 Kor 11), na konci prvního století za svítání (svědectví Pliniovo z r. 112). Zdá se, že kromě oddělení od agap spolupůsobila na přesunutí hodiny eucharistické slavnosti okolnost, že Pán vstal za časného jitra a myšlenka, že Kristus je vycházející slunce nové naděje. JOSEF BRADÁČ Jednorozený Syn Boží, druhá Božská osoba, vstoupil mezi nás lidí. Vzal na seb© lidskou přirozenost podrobenou hříchu a smrti. A i když sám neměl s hříchem naprosto nic společného, mluví o něm sv. Pavel, že se „stal hříchem“. N© že by měl vlastni hříchy, ale že před Otcem vzal naše hříchy na sebe. Protože na sebe vzal hříchy všeho světa, mohl vyvést všechny lidi ze stínu smrti. Přijal lidskou přirozenost, aby světlo jeho nesmrtelnosti zazářilo na všechno lidstvo. Toto světlo je mocné a oblažující. Dopadá na všechny v Krista pokřtěné stejně, je však na nás, abychom sílu záře tohoto nehasnoucího světla proměnili ve skutky světla, a tak proměnili temnotu svého nitra v záříc! výheň lásky. L. POKORNÝ /jevení Páné Všichni, kdo Krista hledáte, do výšin oči obraťte. Tam uvidíte jedenkrát znamení věčné slávy plát. Ta hvězda, jež se krásou skvi víc nežli slunce planoucí, roznáší zprávu po zemi, že přišel k nám Bűh vtělený. Až kdesi z lána Persíe, kde skvoucí hrána slunce je, mágové, znalci zkušeni, královská v tom zři znamení. Praví sl: Kdo tak mocný jest, ten mocný vládce jasných hvězd, před nimž so musí nebe chvět, mu sloužit světlo, celý svět? Vidíme světlo přejasná, jehož zář nikdy nehasne, nesmírné, slavné, vznešené, před nebem a vším zrozené. Ježíši, tebe každý chval, národům že ses ukázal, 1 Otce, Ducha milosti po všechny věky věčnosti. s HYMNUS „QUICUMQUE CHRISTUM QUAER1TIS" je vyňat ze sbírky „Cathemerinon“, kterou napsal slavný starokresfanský básník Aurelius PRUDENTIUS Clements (+ 4115). Přeložil ). Š k r á š e k. Novoroční přání Bože, sám nemáš počátek ani konec a všechno tvorstvo má počátek od tebe. Tobě zasvěcujeme začátek nového roku. Dej, at jej celý prožijeme tak, abychom měli hojnost všeho, co potřebujeme, a vedli svátý život, naplněný dobrými skutky. V prvních hodinách každého nového roku dáváme si různá předsevzetí. Myslím ta, která mohou být hybnou silou pro naše každodenní snažení. V moderní mluvě bychom místo slova předsevzetí použili termínu závazek. Potíž je však v tom, že u předsevzetí jen málokdy lze v procentech vyjádřit míru jeho plnění či překročení, jak je u závazků běžné. Af už však použijeme jakýkoliv termín pro onu činnost, nic nám nebrání, abychom se nechopili příležitosti a alespoň v hlavních rysech si nenastínili, v jakém směru a do jaké hloubky bychom chtěli v budoucím roce pracovat na svém „já“. Můžeme sice počítat se svými klady a přednostmi, ale to nestačí. Nezabudujeme-lť plán svých příštích snah do rámů plánů Božích, marná bude naše snaha. Budeme-li však na Boží cesty a pomocnou Boží ruku více spoléhat než na sebe, ušetříme si nejedno zklamání. Dívejme se proto na svá předsevzetí reálně, ale optimisticky pod tímto zorným úhlem a při příštím bilancování, které by určitě mělo být častěji než jednou v roce, uvidíme, Jak se naše předsevzetí a plány naplňují. Další věcí, která je v prvních hodinách nového roku aktuální, jsou přání, která vyslovujeme svým blízkým, přátelům, známým. Tato přání bývají obvykle soukromějšího rázu a menšího dosahu. Rád bych však nyní vyslovil alespoň tři přání, která by mohla být adresována bez rozdílu všem. Přál bych VÍRU. Víru v Boha, víru v člověka a víru ve svět. Bůh je jediné Pravda. Věřit beze zbytku jeho slovům hlásaným ústy církve znamená jít správnou cestou. Věřit v člověka a věřit člověku je mnohdy velmi těžké. Vždyť jsme již zažili tolik zklamání, a to i ve svém nejbližším okolíl To nám však nemůže víru v člověka ze srdce vymazat. Člověk, ten tvor v zahradě Božího plánu, hledající neustále sebe, nemůže jít vstříc záchraně osamocen. Vždy má kolem sebe někoho, kdo je schopen vyslechnout, poradit, utěšit. Jako je naše spása zčásti podmíněna okolními vlivy, tak i spása těch okolostojlcích může být a zpravidla bývá podmíněna námi samotnými. Zde se v plné šíři uplatňují myšlenky blíženské pomoci, jak je ve svém dekretu formuloval Druhý vatikánský koncil. Tyto podněty nám mohou posloužit v cestě životem, jež je vlastně intenzívním prožíváním a Sdělováním Kristovy radostné zvěsti. — Také víra ve svět patří k dnešnímu novoročnímu přání. Přál bych NADĚJI. Naději, která má svůj počátek, vrchol i své zakončení v Bohu, protože Bůh je její původce i její dárce. Přeji naději těm, kdo jsou opuštěni, kdo žijí soumrak svého života. Přál bych LÁSKU. Ne však lásku citovouj které je snad schopen každý, nýbrž lásku ve smyslu slov apoštola Pavla (1 Koř 13,1—13). Lásku, která v sobě zahrnuje a zároveň plodí všechny ostatní ctnosti. TO VŠE PŘEJI TEM, kteří jsou ochotni pochopit, co vlastně znamená víra, naděje a láska ve smyslu evangelního naz;~éní. Tuto trojice má svůj původ i sve vyvrcholení v Bohu. Proto budeme-lí víru, naději a lásku pociťovat ve vztahu k Bohu, nebude nám obtížné věřit, mít naději a milovat člověka a v něm celý svět. Jen tak dosáhneme, že náš svět vnitrní, ale i svět okolní bude v základních rysech alespoň takový, jaký byl, když vyšel ze stvořitelské Boží ruky. Na věčnosti bude víra nahrazena patřením na Boha (2 Kor 5,7, Žid 11,1), naděje zakoušením Boha (Řím 8,24), ale láska potrvá věčně (1 Kor 13,8). Nastávající nový rok je vlastně jakousi vigilií Milostivého léta. Kéž je skutečnou dobou aktivního bdění naší duše, která dychtivě čeká rosu Boží milosti, aby vykvetla v květ ráje. PAVEL DVOŘÁK Kresba: B. S. Urban Liturgický kalendář 6. 1. — SLAVNOST ZJEVENI PÄNE — neděle; barva bílá; mše slastní ze Zjevení Páně, Gloria, 1. čteni Iz BO, 1— 6, resp. žalm 71 (2, 7—8, 10—11, 12—13; odp.: v. 11), 2. čtení Ef 3, 2— 3a. 5—6, alelujový zpěv Mt 2, 2, evangelium Mt 2, 1—12, Krédo, pře face (a v římském kánonu též „V tomto společenství...“) o Zjevení Páně. — Dnes nelze použít čtvrtého kánonu. 7. 1. — PONDĚLÍ PO ZJEVENI PANE; b. bílá; mše vlastni ferlálnl, bez Gloria, 1. čtení 1 Jan 3, 22 — 4, 6, resp. žalm 2 (7—8, 10—11; odp.: v. Saj, alelujový zpěv ze společných textů pro ferie po Zjeveni Páně např. Mt 4, 18, Mt 4, 23 nebo Lk 7, 18, evangelium Mt 4, 12—17. 23—25, bez Kréda, preface o Narozeni Páně nebo o Zjeveni Páně. — SV. RAJMUNDA Z PENAFORT, kněze; nezávazná památka, b. bílá; mše o sv. Rajmundovl, bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface o Narození Páně nebo o Zjeven! Páně. 8. 1. — ÚTERÝ PO ZJEVENI PANE; b. bílá; mše vlastni ferlálnl, ostatní vše jako včera vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 4, 7—10, resp. žalm 71 (2, 3—4ab, 7—8; odp.: v. 11), evangelium Mk 6, 34—44. 9. 1. — STŘEDA PO ZJEVENI PÄNE; b. bílá; mše vlastni ferlálnl, ostatní jako 7. t. m. vyjímajíc 1. čteni 1 Jan 4, 11—18, resp. žalm 71 (2, 10, 12—13; odp.: v. 11). evangelium Mk 8, 45—52. 10. i. — Čtvrtek po zjeveni páně; b. bílá, mše vlastni ferlálnl, ostatní vše jako 7. t. m. vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 4, 19 — 5, 4, resp. žalm 71 j2, 14 + 15bc, 17; odp.: v. 11), evangelium Lk 4, 14—22a. 11. 1. — PATEK PO ZJEVENI PANE; b. bílé; mše vlastni ferlálnl, ostatní vše jako 7. t. m. vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 5, 5-8. 8-13 (řec.: 5, 5—13), resp. žalm 147 (12—13, 14—15, 19—20; odp.: v. 12a nebo Aleluja), evangelium Lk 5, 12—16. 12. 1. — SOBOTA PO ZJEVENÍ PÁNĚ; b. bílé; mše vlastní ferlálnl, ostatní vše jako 7. t. m. vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 5, 14—21, resp. žalm 149 (1—2, 3—4, 5 + 6a + 9b; odp.: v. 4a nebo Aleluja), evangelium Jan 3, 22—30.