Katolické Noviny, 1975 (XXVII/1-52)

1975-01-12 / No. 1

BOHOSLUŽBA SLOVA Svátek KRTU PÁNĚ CTĚNI Z KNIHY PROROKA IZAIASE Toto praví Pán: Hle, můj služebník, kterého podporují, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Ne­­zeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Na jeho nauku čekají daleké kraje. (Iz 42, 1—4. 6—7J ČTENI ZE SKUTKO APOŠTOLO Tu Petr otevřel ústa a promluvil: „Vpravdě chápu, že Bůh nikomu ne­­nairžuje, nýbrž v každém národě je mu příjemný ten, kdo se ho bojí a činí spravedlnost, jBůhj poslal slovo svým synům izraelským, když zvěs­toval pokoj skrze Ježíše Krista, který je Pán nade všemi. Vy víte, co se dálo po celém Judsku, počínajíc od Galileje, po křtu, který kázal Jan. Jak Bůh pomazal Ježíše Nazaretského Duchem svátým a mocí, a jak On chodil, dobře čině a uzdravuje všechny posedlé od ďábla; neboi Bůh byl s ním. JSk 10, 34—38) SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE MATOUŠE Tehdy přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale Jan mu v tom bránil slovy: „Já mám potřebí býti pokřtěn od tebe a ty přicházíš ke mně?“ Na to mu Ježíš odpověděl: „Jen mě nechI Nebof tak nám náleží vyplnit všelikou spravedlnost.“ 1 nechal ho. A když byl Ježíš pokřtěn, vyšel ihned z vody. A hle, otevřela se mu ne­besa, i viděl Ducha Božího sestupovat jako holubici a snášet se na něj. A hle, z nebe volal hlas: „Toto je můj milý Syn, v němž se mi zalíbilo.“ (Mí 3, 13—17j Podle překlade dr. R. Cola MYŠLENKA NA DEN POSVÄTNÉ TEXTY NADCHÁZEJÍCÍCH DNO nevzbuzují pouze unylou vzpo­mínku na vánoční události, ale povzbuzují nás k životu s Bohem. Podle sv. Jana je spojení s Bohem celkem prostičké. Kdo zachovává Boží při­kázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. Usilujme o to stále snažněji. BÜH JE LÁSKA. Rozlévá ji kolem sebe všude a v ftaždý čas. Protože je nekonečný, prozařují její paprsky celý kosmos. Zrodili jsme se z Boha a Bůh je v nás. Dávejme tedy poznávat Boží lásku ve svém smýšlení a jednání také všemu tvorstvu. JSME DĚTI BOZI. Když nás Bůh miluje, máme se i my navzájem milpvat. Je tolik možností, při kterých můžeme naplnit přikázání lásky. Jsou to většinou drobné a nepatrné potřeby bližního — velkých věcí je v životě poskrovnu. Když to jsou drobnosti, mili bychom tím spíše otevřít své srdce a nabídnou,t své ruce. KDO MILUJE OTCE, miluje i toho, komu on dal život. Bůh oživuje svým dechem všechno. Kéž se umíme láskyplněji sklonit ke všemu a všem, s nimiž se dnes setkáme. Rukou pohlaďme třeba i svůj stůl a vlídným okem svého bližního. TO JSOU SLOVA KAZATELE A UČITELE LÁSKY sv. Jana. Je v nich mou­drost mystika a zkušenost životního praktika. Dávají sílu vždy znovu za­čít milovat, kdykoli se nám zdá, že naše láska zůstává bez odezvy a po­chopení. Vracejme se k těm slovům, zamýšlejme se nad nimi a naplňuj­me je.• PONDĚLÍ 13. 1. Mnohokráte a mnoha způsoby mluvil Bůh k našim otcům. K nám pro­mlouval v piinufých týdnech oslavou narození Ježíše Krista. Dříve než se ponoříme do rozjímavé četby posvátných textů prvého liturgického čtení doby během roku, udělejme si rekapitulaci toho, co jsme v uplynulém vá­nočním období slyšeli, jak jsme poslouchali a jak jsme slovo Boží naplnili. IJTERÝ 14. 1. Každému člověku dělá dobře, když se může pochlubit, že se některý jeho sourozenec něčím proslavil. Kolik radosti a hrdosti by mělo být v na­šem nitru z dobra, které udělal nejdokonalejší bratr nás všech, Ježíš Kris­tus? Je náš bratr, protože sám říká: budu hlásat tvé jméno svým bratřím. Buďme na toto bratrství hrdi a dělejme mu čest. STŘEDA 15. 1. Ježíš Kristus — můj bratr. Ve všem se nám připodobnil, aby nás mohl milosrdně a věrně zastupovat v našich záležitostech u Boha. Na kolik jsme se připodobnili my jemu, abychom jej mohli úspěšně zastupovat mezi lidmi? ČTVRTEK 16. 1. Uslyšíme-li dnes Boží hlas, nezatvrzujme svá srdce. Uvědomme sí, jak jemně, ale nesmlouvavě nás vybízí, abychom neměli srdce zlá a neodpadli od Boha. Spíš se máme den co den navzájem povzbuzovat, aby se nikdo z nás nenechal' svést ke hříchu a nezatvrdli se. Pane, mluv, slyší služeb­ník tvůj. PATEK 17. 1. Sv. ANTONIN, OPAT Sv. Antonín, jehož památku dnes slavíme, je známý i v profánní litera­tuře, jak bojoval proti pokušení v nejrůznější podobě. My také bojujeme proti pokušení a od raného dětství vyznáváme: tělo, svět, ďábla přemá­hám. Z této trojice se rodí všechny formy našich duchovních těžkostí. Jak se nám je podařilo zvládnout? SOBOTA 18. 1. PANNY MARIE, MATKY JEDNOTY KŘESŤANU Slovo Boží je plné života a síly. Po dlouhé věky z něj žijí celé národy, malé i velké náboženské komunity, jednotliví lidé. Je sladké, aby nás potě­šilo, silné, aby nás chránilo, líbezné, aby nás občerstvilo, je plné milo­srdenství a slitování, aby nám zajistilo odpuštění a věčný život. VÁCLAV ŽITNÝ Jméno Ježíš PÍSMO SVATE UŽÍVA PRO OZNAČENI BOHA RŮZNÝCH JMEN, poněvadž lidská mluva nedovede postihnout podstata Bo­ží. Nejčastěji je ve Starém zákoně uží­váno pro Boha izraelského názvu JHWH, to jest Jahve. Naeházíme tam tento ná­zev asi 6000krát. Dále se užívá taká staršího názvu El nebo Elohim, což jsou nejstarší semitské názvy pro označení mocného Pána, Boha semitského. Těchto názvů je užito v Písmu Starého zákona asi 20UUkrát. Velmi často také nachází­me v Písmu pro Boha, Hospodina izrael­ského, názvy: Všemohoucí (Adonajj, Spravedlivý, Věčný, Pán, Svatý (Sadaj) aid. AVŠAK NÁZEV JAHVE PRO BOHA izraelského byl nejčastější. Vždyť sám Bůh jej zjevil Mojžíšovi v ohnivém ke­ři. Slůvko Jahve znamená „Ten, kte­rý je“ a je protikladem vůči pohan­ským božstvům, jež neexistují. Když se Mojžíš tázal: „Co mám říci synům izraelským, až se mne otáží: Jaké je jeho jméno?“, tehdy odpověděl Bůh z hořícího keře Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem“. A řekl mu: „Toto řekneš synům Jizraelovým: „Který jsem“ mne za vámi poslal. A ještě řekneš synům Jizraelovým: Jahve, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Jischakův, Bůh Jakubův, mne za vámi poslal. To jest mé jméno na věky, to budiž mé jmé­no od pokolení do pokolení“ (Ex 3, 14—15). Proto Židé měli nesmírnou úctu před tímto jménem svého Boha, jež jim bylo zjeveno prostřednictvím Mojžíše. Žádný Žid se neodvažoval je vyslovo­vat zbytečně a často je nahražovali výrazem „Šamajim“ neboli „nebe“, nebo opisovali jiným názvem. Ba při čteních Písma svátého v synagógách nevyslovovali jméno Jahve nahlas, nýbrž je nahrazovali výrazem Adonaj neboli Pán. Aby je však nezapomněli, ve středověku se psaly pod souhlás­kami JHWH, tj. Jahve, jenom samohlás ky slova Adonaj neboli Pán. Z toho později došlo k nedorozumění. Nevě­dělo se totiž o tom, že samohlásky Adonaj byly psány pod JHWH a tak se četlo místo Jahve Jehovah. A do­dnes svědkové Jehovovi používají to­hoto nesprávně čteného způsobu. PROČ TAKÉ MY KŘESŤANÉ máme úctu k starozákonnímu názvu Boha Jahve? Přece by se mohlo říci, že křesťanský Bůh, který je středem vě­rouky, je vtělený Syn Boží, druhá božská osoba, Ježíš Kristus? Musíme sl uvědomit, že Starý zákon nebyl Novým zákonem odstraněn, nýbrž je­nom naplněn a dovršen. Dále jméno Ježíš, což je hebrejské Ješua neboli „Bůh je spása“, je lidský název dru­hé božské osoby a nikoli jméno Boha Otce nebo Boha Ducha svátého. Je­šua nebo též Jošua je lidské jméno. Již před Ježíšem řada osobností bib­lických měla toto jméno a také po něm. Jméno Ježíš, hebrejsky Ješuah nebo také Jošuah, znamená v češtine „Bůh je spása“. „Je“ nebo „Jo“ ve mnohých jménech židovských pouka­zuje na Jahve, např. Joel, Jan. Podob­ně jako „el“ na konci jména pouka­zuje na Boží název „El“, například Gabri-el, Dani-el, Natana-el. Mnohé myslitele pohoršuje, že Je­žíš Kristus v křesťanství nastupuje na místo Boha. To je samozřejmé, vždyť on je pravý Bůh, Ježíš je jedno­rozený Syn Boží. Stal se člověkem, když byl počat z Ducha svátého v lů­ně panenské matky. Panny Marie, a to proto, aby se stal prostředníkem mezi námi lidmi a Bohem, svým Otcem nebeským. Neučil své poslu­chače a apoštoly a tím také nás modlitbě: „Otče náš, jenž jsi na ne­besích“, aby tak vyřadil svého Otce nebeského z naší úcty a tak abychom uctívali a klaněli se jenom jemu, Je­žíši Kristu. V křesťanství se objevo­valy občas směry, jež usilovaly vidět v Ježíši jenom Boha. Byl to blud tzv. monofysitský, odsouzený na sněmu ekumenickém v Chalcedonu (r. 451). A na druhé straně byl to druhý extrém, totiž blud Ariův, jenž prohla­šoval Ježíše Krista za pouhého člově­ka. Také arianizm byl odsouzen na prv­ním ekumenickém sněmu v Niceji ro­ku 325. Katolické, pravověmé učení neboli dogma je, že Ježíš Kristus je Bůh a zároveň člověk, čili jedním slo­vem řečeno Bohočlověk. V CÍRKEVNÍCH MODLITBÁCH, hlav­ně při Mši svaté, se modlíme a vyzná­váme svou víru v božství i lidství Je­žíše Krista, Pána našeho. V mešních oracích denně slyšíme často, jak se kněz modlí: „Všemohoucí, věčný Bože — (tím je míněn Otec nebeský). A orace končí slovy: „Skrze Pána na­šeho Ježíše Krista, který s tebou žije a kraluje na věky věkův“. Z toho poznáváme, že křesťanství uctívá a klaní se nejen vtělenému Bo­hu, našemu Spasiteli Ježíši Kristu, nýbrž stejně také Jeho Otci nebeské­mu, který ve Starém zákoně byl na­zýván Jahve, El, Elohim, Adonaj, Sa­daj atd. Je to víra křesťanská v Nej­­světější Trojici Boží, jež nám byla' zjevena Pánem Ježíšem. JOSEF KUBALlK Naděje Francouzský básník Charles Péguy na­zývá naději malou, nepatrnou holéifikuu. je to šťastná metafora? Představme si tu maličkou na pučátku cest jejího ži­vota. Ješté si hraje s panenkou v teple domova a nic netuší o spletitosti pozem­ské lidská pouti. Ale i jí brzy nastane čas, kdy musí vykročit. Cest je mnoho, včtví se, některé jsou strmé, obtížné, některé vedou pohodlnou rovinou, ně­které se zase propadají do podivných, temných končin, kde se člověku svírá srdce ůzkusti i zlou touhou. A holčička jde a na každá křižovatce musí svádět boj o další cestu. BOJ SE SVETEM I SE SEBOU SAMOU. A ten je nejtěžší. Snad ji 1 trápí po­myšlení, že kdykoli zvolí novou cestu, vzdává se tím všech ostatních, které se před ni otvíraly. Ale holčička Je sta­tečná a každá ta zvolená cesta se stává nezastupitelně její a ji ani nenapadne dívat se dozadu a litovat svých rozhod-, nutí. Každá ta volba a zápas zanechá vají stopy v její duši, a tyto stopy se obrážejí také v - její fyzické podbbě, zvláště v její tváři. Neboť holčička už prošla pěkný kus cesty a už to vůbec není ta maličká na počátku své pouti, jejíž kurážný krok nás opravňoval k sně­ní o její šťastné budoucnosti. Už je to vyspělá dívka, mladá žena, v jejíž tváři ještě převládá radost, ale jsou tam už také stíny z překonaných bolestí a zkla­mání. Je to ještě naděje? Proč ne? JEŠTÉ MÁ VELIKÝ KUS ŽIVOTA před sebou. A žena naděje jde svými vybojo­vanými cestami, rodí děti, na něž pře­náší kus sebe samé — a stárne. Děti vyrůstají, odcházejí z domu a žena — teď už stařenka —■ zůstává ve své sa­motě. Stařenka naděje? Kam nás to za­vedlo logické rozvití básníkovy meta­fory? Vždyť už jí zbývá jen několik má­lo let, možná měsíců života. Její tvář je vrásčitá, postava nakloněná. Podivná nadějel Ale podívejme se jí pozorněji do očí. Tam stále stejně silně září světlo dětství. A o to jde. Básník se ne­mýlil. JE-LI NADEJE MALA DÍVENKA, JAK JI BUDEME NAZÝVAT, AŽ ZESTÁRNE? Stárnout totiž musí jako všechno na světě. Ale stárne-li tělo, nemusí, nemá stárnout duch. Ta malá holčička je jen tělesným předobrazem veliké naděje du­chovni. A té se dosáhne životem, který Je neustálou metamorfózou naděj! po­zemských. Ne každý dokáže v sobě tuto přeměnu v duchovního motýla uskuteč­nit. Žádá to každodenní úsilí, nebof duch tíhy nás tlačí k zemi. lí ALE JAKO ZTROSKOTÁVÁ výchovné úsi­lidské, neřekne-li vychovávaný své ano, tak ani Boží pedagogika, neustálá Boží přítomnost a pozornost, neustále otevřená Kristova náruč by nebyla nic platná, kdyby člověk nezatoužíl po spo­činutí v ní. Jestliže si pak člověk toto přeje celou svou myslí a celým svým srdcem, Bůh ho učiní schopným posu­novat nejrůznější naděje horizontální v jednu naději vertikální. Tato Naděje pak je silná a věčně mladá, má v sobě stéle něco z dětské důvěřivosti. Je to naděje, která se zdá světu nesmyslnou, protože nevidí její skryté zdroje. Je to ona nesmyslná naděje, která člověku propůjčuje „sílu ze zranitelnos­ti“, jak o ní za okupace psal básník VI. Holan básníku J. Ortenovi. Tak „malá holčička“ Naděje projde ce­lým světem, vyplní každé srdce, kte­ré se jí otevře, a to také proto, že je neustále provázena svými dvěma sestra­mi, Vírou a Láskou. ZDENÉK SCHAUTA Zjevení (Dokončení ze str. 1) krajanům budeš promlouvat divy. Apoštolům zjevíš slávu Proměnění. Od těchto pohanů však vyžaduješ větší úsilí. Důvěřoval jsi jim snad tak, jak jsi nemohl důvěřovat dokonce ani apoštolům? HLEDALI ŽIDOVSKÉHO KRÁLE, vez­li mu zlato, není vyloučeno, že Ti chtěli dát původně pouze pozemské bohatství. Pak je však něco přinutilo, aby Ti obětovali kadidlo, určené ne­smrtelným božstvům, a mirru, z níž se dělal nápoj pro odsouzence. Možná si ani sami neuvědomovali význam těch darů. Památku této události na­zvala církev Zjevením. Každý z nás má chvíle takového zjevení. Časem se stáváme nástroji Tvé vůle, aniž by­chom si toho byli vědomi. Jsme nástroji ve Tvých rukou a nevíme o tom. Nevě­domky pronášíme veliké pravdy. Prosí­me tě dnes: zjev nám v plnosti svou vůli. Nechceš přece slepé nástroje. Chceš, aby naše vůle byla vůlí svo­bodnou, nevynucenou. Pomoz nám, abychom pochopili, co od nás žádáš, pomoz nám, aby naše slabá ubohouč­­ká vůle, která zatvrzele volá: „Ne“, splynula s vůlí Tvou. Nauč nás tomu, Děťátko, které jednou vyznáš: „Otče, ne má, ale Tvá vůle nechť se stane“. JANINA HERTZ (Přel. Ha-) O křtu Páně Když vykonával úkol Jan, jejž uložil mu Tvůrce sám, Pán do Jordánu sestoupil a jeho vody posvětil. Však Synu Panny nejčistší nebylo třeba očisty, chtě! ale smýt svou koupelí hřích smrtelníků veškerý. Zazní hlas Otcův od výšin: To je můj milovaný Syn. — A v holubice podobě hned nad ním Duch se zjevuje V tom zjevu plném tajemství též sláva církve Boží tkví: Tři osoby jsou stále s ní, ač je to Bůh jen jediný. Živote, Pravdo, Ježíši, buď tobě chvála nejvyšší. Otec ji s Duchem vznešeným zjevuje novým jasem svým. • HYMNUS ,,IMPLENTE MUNUS DEBITUM" pochází nejpnzriŘji 7. 10. stol. nri neznámé­ho autora. Z liturgie hór přeložil J. š k r á­­* e k. (Jas jako dar M ay o v é, kdysi nositelé pokroči­lé indiánské civilizace ve Střední Americe, uäiv'Ovali přesností svých časových výpočtů. Měli kalendář přesnější než Je náš gregoriánský. Oseky fasu si představovali jako bře­mena, která nesou nadpřirozené by­tosti, nosiči příslušného čísla. No­sič tisíciletí č. 1 tedy pořád pokra­čuje ve své cestě, stejně tak nosič století č. 9 a desítiletí č. 7. Jen no­sič roku č. 4 se mohl o půlnoci 31. prosince zbavit svého břemene a odevzdat je nosiči č. 5. Přitom se na chviličku zastavil. Takové myšlenkové zá­stave ní je užitečné, abychom se ohlédli a zrekapitulovali minulost, ale také se zahleděli dopředu k své­mu cíli. Lidské myšlení se jen těž­ko dovede odpoutat od berliček času a prostoru. Snad kdysi v době dospívání nás znepokojoval problém nekonečna, věčností, bezča­­sí. Potom jsme se přijatelně zabyd­lili v daném plynutí času. Jen ob­čas jsme si uvědomovali, že léta ply­nou Iváženíj! Teprve lidé navštívení stářím, nemocemi a opuštěností jsou nakloněni považovat mnohdy čas za obtížné břemeno. Když však jde do tuhého, normálně se nikomu nechce o své vůli zkracovat příděl svých dnů. Devadesátiletá babička sice ří­ká: Už nejsem na světě k ničemu, jen aby si mě Pánbůh vzal — ale přitom se těší, jak bude chovat dal­šího pravnuka. Čas ne ní vskutku b ř em e-nem ant trestem. Čas je vel­ký dar, snad jeden z největších vů­bec. Jen v čase může totiž člověk uskutečňovat svůj život, realizovat sama sebe. Velký indický básník Ra­bindranath Thákur se zamýšlel nad tím, až v den poslední smrt zaklepe u jeho vrat, co as jí bude mocí dát? Koš svého žití vrchovatě naplněný. Lidé v tu chvíli nejspíš litují toho, co se nestalo, co se nesplnilo jejich vinou. „Kdyby se dal promarněný čas vyhazovat na smetiště jako jiné od­padky, vznikla by skládka, jakou si vůbec nemůžeme představit [B. Gor­donévá, Smrt si vybírá)“. S poloprázdným košem se sice jde lehce, člověk si může dokonce na­mlouvat, že tam má bůhvíjaké cen­nosti, ale až se nakonec odklopí ví­ko a probereme se obsahem až na dno... I s přibývajícími léty se dá do toho koše vždycky přidat nějaká hodnotná maličkost. Koš žití nikdy není dobrotami přeplněn. Tedy díky Bohu za každý den, darovaný nám navícI Za to, že nám dal stále hlou­běji chápat hodnotu času. B. S. k KN • 12. ledna 1975 • str. 2 ZE SVĚTA # * V SV. OTEC přijal účastníky světové konference pro výživu. Ve svém pro­jevu vzpomněl, jak vylíčil současnou vyživovací situaci ve své encyklice „Populorum progressio“ a podotkl, že podle dokumentace, kterou má kon­ference k dispozici, se poměry od té doby ještě zhoršily. Nicméně problém hladu, který ohrožuje současnou ge­neraci i generace příští, není neřeši­telný. Ještě nesmírná část země čeká na své zúrodnění a potenciální pro­dukce je nesmírná. Je jen nutné pře­konat staré sociální a výrobní formy a navázat v péči o dostatečnou výži­vu na dílo Ježíše Krista, který při pohledu na hladovějící dav zvolal: „Je ml líto zástupu ... nemají co jisti. Nerad bych je rozpustil hladové.“ (Mat. 15, 32) „L‘OSSERVATORE ROMANO“ přiná­ší latinský a italský text obsáhlého prohlášení kongregace pro doktrínu víry, týkajícího se potratu. Prohlášení dokumentuje četnými citáty z Písma sv„ že potrat je ve světle víry nepří­pustný a podrobně zdůvodňuje, proč ani z rozumových důvodů není žá­doucí maření nenarozeného života. V poslední kapitole pak se prohlášení zabývá tímto problémem také z hle­diska právního a morálního. Prohlá­šení bylo v Tiskovém sále odevzdáno žurnalistům. DVE ZVLÁŠTNÍ MŠE SV. měsíčně pro neslyšící osoby budou slouženy v diecézí Cadmen v severoameric­kém státě New Jersey. PROHLÁŠENI VYJADŘUJÍCÍ VDĚČ­NOST Sv. Otci Pavlu VI. za udělení „Mírové ceny Jana XXIII“ přijala aklamací na svém závěrečném zase­dání v Paříži generální konference UNESCO. „Generální koníerence“, praví se v dokumentu, „vzpomíná s pohnutím vznešené postavy papeže Jana XXIII., prvního pozorovatele Sv. Stolce u UNESCO, a podtrhuje shod­nost ideálu svobody, spravedlnosti, pravdy a lásky, který hlásá, s uče­ním encykliky Pacem in terrls“. Pro další období činnosti této konference byl zvolen místo dosavadního ředitele René Maheua nový ředitel Amadou Maihtar M‘Bow. PAPEŽSKÁ KOMISE pro interpreta­ci dekretů 11. vatikánského koncilu projednala na svém posledním zase­dání některé pochybnosti týkající se dogmatické konstituce „Lumen gen­tium“, konstituce „Sacrosanctum con­cilium“ a motu proprio „Sacrum dia­­conatus ordinem“. BISKUPSKÁ KONFERENCE USA vy­zvala americké občany, aby se dva dny v týdnu omezovali v jídle ve prospěch oblastí postižených hladem. KATOLIČKA CIRKEV V USA se zúčastní oslav dvou set let nezávis­losti země, které budou r. 1976. Ná­rodní biskupskou konferencí byl usta­ven k tomuto účelu zvláštní výbor, jehož předsedou je arcibiskup, z De­­troitu. Výbor rozeslal biskupům ze­mě poselství, v kterém oznamuje, že církev se hodlá podílet na těchto oslavách pod heslem „Svobodu a spravedlnost všemi“

Next