Katolické Noviny, 1975 (XXVII/1-52)
1975-01-12 / No. 1
BOHOSLUŽBA SLOVA Svátek KRTU PÁNĚ CTĚNI Z KNIHY PROROKA IZAIASE Toto praví Pán: Hle, můj služebník, kterého podporují, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Na jeho nauku čekají daleké kraje. (Iz 42, 1—4. 6—7J ČTENI ZE SKUTKO APOŠTOLO Tu Petr otevřel ústa a promluvil: „Vpravdě chápu, že Bůh nikomu nenairžuje, nýbrž v každém národě je mu příjemný ten, kdo se ho bojí a činí spravedlnost, jBůhj poslal slovo svým synům izraelským, když zvěstoval pokoj skrze Ježíše Krista, který je Pán nade všemi. Vy víte, co se dálo po celém Judsku, počínajíc od Galileje, po křtu, který kázal Jan. Jak Bůh pomazal Ježíše Nazaretského Duchem svátým a mocí, a jak On chodil, dobře čině a uzdravuje všechny posedlé od ďábla; neboi Bůh byl s ním. JSk 10, 34—38) SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE MATOUŠE Tehdy přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale Jan mu v tom bránil slovy: „Já mám potřebí býti pokřtěn od tebe a ty přicházíš ke mně?“ Na to mu Ježíš odpověděl: „Jen mě nechI Nebof tak nám náleží vyplnit všelikou spravedlnost.“ 1 nechal ho. A když byl Ježíš pokřtěn, vyšel ihned z vody. A hle, otevřela se mu nebesa, i viděl Ducha Božího sestupovat jako holubici a snášet se na něj. A hle, z nebe volal hlas: „Toto je můj milý Syn, v němž se mi zalíbilo.“ (Mí 3, 13—17j Podle překlade dr. R. Cola MYŠLENKA NA DEN POSVÄTNÉ TEXTY NADCHÁZEJÍCÍCH DNO nevzbuzují pouze unylou vzpomínku na vánoční události, ale povzbuzují nás k životu s Bohem. Podle sv. Jana je spojení s Bohem celkem prostičké. Kdo zachovává Boží přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. Usilujme o to stále snažněji. BÜH JE LÁSKA. Rozlévá ji kolem sebe všude a v ftaždý čas. Protože je nekonečný, prozařují její paprsky celý kosmos. Zrodili jsme se z Boha a Bůh je v nás. Dávejme tedy poznávat Boží lásku ve svém smýšlení a jednání také všemu tvorstvu. JSME DĚTI BOZI. Když nás Bůh miluje, máme se i my navzájem milpvat. Je tolik možností, při kterých můžeme naplnit přikázání lásky. Jsou to většinou drobné a nepatrné potřeby bližního — velkých věcí je v životě poskrovnu. Když to jsou drobnosti, mili bychom tím spíše otevřít své srdce a nabídnou,t své ruce. KDO MILUJE OTCE, miluje i toho, komu on dal život. Bůh oživuje svým dechem všechno. Kéž se umíme láskyplněji sklonit ke všemu a všem, s nimiž se dnes setkáme. Rukou pohlaďme třeba i svůj stůl a vlídným okem svého bližního. TO JSOU SLOVA KAZATELE A UČITELE LÁSKY sv. Jana. Je v nich moudrost mystika a zkušenost životního praktika. Dávají sílu vždy znovu začít milovat, kdykoli se nám zdá, že naše láska zůstává bez odezvy a pochopení. Vracejme se k těm slovům, zamýšlejme se nad nimi a naplňujme je.• PONDĚLÍ 13. 1. Mnohokráte a mnoha způsoby mluvil Bůh k našim otcům. K nám promlouval v piinufých týdnech oslavou narození Ježíše Krista. Dříve než se ponoříme do rozjímavé četby posvátných textů prvého liturgického čtení doby během roku, udělejme si rekapitulaci toho, co jsme v uplynulém vánočním období slyšeli, jak jsme poslouchali a jak jsme slovo Boží naplnili. IJTERÝ 14. 1. Každému člověku dělá dobře, když se může pochlubit, že se některý jeho sourozenec něčím proslavil. Kolik radosti a hrdosti by mělo být v našem nitru z dobra, které udělal nejdokonalejší bratr nás všech, Ježíš Kristus? Je náš bratr, protože sám říká: budu hlásat tvé jméno svým bratřím. Buďme na toto bratrství hrdi a dělejme mu čest. STŘEDA 15. 1. Ježíš Kristus — můj bratr. Ve všem se nám připodobnil, aby nás mohl milosrdně a věrně zastupovat v našich záležitostech u Boha. Na kolik jsme se připodobnili my jemu, abychom jej mohli úspěšně zastupovat mezi lidmi? ČTVRTEK 16. 1. Uslyšíme-li dnes Boží hlas, nezatvrzujme svá srdce. Uvědomme sí, jak jemně, ale nesmlouvavě nás vybízí, abychom neměli srdce zlá a neodpadli od Boha. Spíš se máme den co den navzájem povzbuzovat, aby se nikdo z nás nenechal' svést ke hříchu a nezatvrdli se. Pane, mluv, slyší služebník tvůj. PATEK 17. 1. Sv. ANTONIN, OPAT Sv. Antonín, jehož památku dnes slavíme, je známý i v profánní literatuře, jak bojoval proti pokušení v nejrůznější podobě. My také bojujeme proti pokušení a od raného dětství vyznáváme: tělo, svět, ďábla přemáhám. Z této trojice se rodí všechny formy našich duchovních těžkostí. Jak se nám je podařilo zvládnout? SOBOTA 18. 1. PANNY MARIE, MATKY JEDNOTY KŘESŤANU Slovo Boží je plné života a síly. Po dlouhé věky z něj žijí celé národy, malé i velké náboženské komunity, jednotliví lidé. Je sladké, aby nás potěšilo, silné, aby nás chránilo, líbezné, aby nás občerstvilo, je plné milosrdenství a slitování, aby nám zajistilo odpuštění a věčný život. VÁCLAV ŽITNÝ Jméno Ježíš PÍSMO SVATE UŽÍVA PRO OZNAČENI BOHA RŮZNÝCH JMEN, poněvadž lidská mluva nedovede postihnout podstata Boží. Nejčastěji je ve Starém zákoně užíváno pro Boha izraelského názvu JHWH, to jest Jahve. Naeházíme tam tento název asi 6000krát. Dále se užívá taká staršího názvu El nebo Elohim, což jsou nejstarší semitské názvy pro označení mocného Pána, Boha semitského. Těchto názvů je užito v Písmu Starého zákona asi 20UUkrát. Velmi často také nacházíme v Písmu pro Boha, Hospodina izraelského, názvy: Všemohoucí (Adonajj, Spravedlivý, Věčný, Pán, Svatý (Sadaj) aid. AVŠAK NÁZEV JAHVE PRO BOHA izraelského byl nejčastější. Vždyť sám Bůh jej zjevil Mojžíšovi v ohnivém keři. Slůvko Jahve znamená „Ten, který je“ a je protikladem vůči pohanským božstvům, jež neexistují. Když se Mojžíš tázal: „Co mám říci synům izraelským, až se mne otáží: Jaké je jeho jméno?“, tehdy odpověděl Bůh z hořícího keře Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem“. A řekl mu: „Toto řekneš synům Jizraelovým: „Který jsem“ mne za vámi poslal. A ještě řekneš synům Jizraelovým: Jahve, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Jischakův, Bůh Jakubův, mne za vámi poslal. To jest mé jméno na věky, to budiž mé jméno od pokolení do pokolení“ (Ex 3, 14—15). Proto Židé měli nesmírnou úctu před tímto jménem svého Boha, jež jim bylo zjeveno prostřednictvím Mojžíše. Žádný Žid se neodvažoval je vyslovovat zbytečně a často je nahražovali výrazem „Šamajim“ neboli „nebe“, nebo opisovali jiným názvem. Ba při čteních Písma svátého v synagógách nevyslovovali jméno Jahve nahlas, nýbrž je nahrazovali výrazem Adonaj neboli Pán. Aby je však nezapomněli, ve středověku se psaly pod souhláskami JHWH, tj. Jahve, jenom samohlás ky slova Adonaj neboli Pán. Z toho později došlo k nedorozumění. Nevědělo se totiž o tom, že samohlásky Adonaj byly psány pod JHWH a tak se četlo místo Jahve Jehovah. A dodnes svědkové Jehovovi používají tohoto nesprávně čteného způsobu. PROČ TAKÉ MY KŘESŤANÉ máme úctu k starozákonnímu názvu Boha Jahve? Přece by se mohlo říci, že křesťanský Bůh, který je středem věrouky, je vtělený Syn Boží, druhá božská osoba, Ježíš Kristus? Musíme sl uvědomit, že Starý zákon nebyl Novým zákonem odstraněn, nýbrž jenom naplněn a dovršen. Dále jméno Ježíš, což je hebrejské Ješua neboli „Bůh je spása“, je lidský název druhé božské osoby a nikoli jméno Boha Otce nebo Boha Ducha svátého. Ješua nebo též Jošua je lidské jméno. Již před Ježíšem řada osobností biblických měla toto jméno a také po něm. Jméno Ježíš, hebrejsky Ješuah nebo také Jošuah, znamená v češtine „Bůh je spása“. „Je“ nebo „Jo“ ve mnohých jménech židovských poukazuje na Jahve, např. Joel, Jan. Podobně jako „el“ na konci jména poukazuje na Boží název „El“, například Gabri-el, Dani-el, Natana-el. Mnohé myslitele pohoršuje, že Ježíš Kristus v křesťanství nastupuje na místo Boha. To je samozřejmé, vždyť on je pravý Bůh, Ježíš je jednorozený Syn Boží. Stal se člověkem, když byl počat z Ducha svátého v lůně panenské matky. Panny Marie, a to proto, aby se stal prostředníkem mezi námi lidmi a Bohem, svým Otcem nebeským. Neučil své posluchače a apoštoly a tím také nás modlitbě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, aby tak vyřadil svého Otce nebeského z naší úcty a tak abychom uctívali a klaněli se jenom jemu, Ježíši Kristu. V křesťanství se objevovaly občas směry, jež usilovaly vidět v Ježíši jenom Boha. Byl to blud tzv. monofysitský, odsouzený na sněmu ekumenickém v Chalcedonu (r. 451). A na druhé straně byl to druhý extrém, totiž blud Ariův, jenž prohlašoval Ježíše Krista za pouhého člověka. Také arianizm byl odsouzen na prvním ekumenickém sněmu v Niceji roku 325. Katolické, pravověmé učení neboli dogma je, že Ježíš Kristus je Bůh a zároveň člověk, čili jedním slovem řečeno Bohočlověk. V CÍRKEVNÍCH MODLITBÁCH, hlavně při Mši svaté, se modlíme a vyznáváme svou víru v božství i lidství Ježíše Krista, Pána našeho. V mešních oracích denně slyšíme často, jak se kněz modlí: „Všemohoucí, věčný Bože — (tím je míněn Otec nebeský). A orace končí slovy: „Skrze Pána našeho Ježíše Krista, který s tebou žije a kraluje na věky věkův“. Z toho poznáváme, že křesťanství uctívá a klaní se nejen vtělenému Bohu, našemu Spasiteli Ježíši Kristu, nýbrž stejně také Jeho Otci nebeskému, který ve Starém zákoně byl nazýván Jahve, El, Elohim, Adonaj, Sadaj atd. Je to víra křesťanská v Nejsvětější Trojici Boží, jež nám byla' zjevena Pánem Ježíšem. JOSEF KUBALlK Naděje Francouzský básník Charles Péguy nazývá naději malou, nepatrnou holéifikuu. je to šťastná metafora? Představme si tu maličkou na pučátku cest jejího života. Ješté si hraje s panenkou v teple domova a nic netuší o spletitosti pozemské lidská pouti. Ale i jí brzy nastane čas, kdy musí vykročit. Cest je mnoho, včtví se, některé jsou strmé, obtížné, některé vedou pohodlnou rovinou, některé se zase propadají do podivných, temných končin, kde se člověku svírá srdce ůzkusti i zlou touhou. A holčička jde a na každá křižovatce musí svádět boj o další cestu. BOJ SE SVETEM I SE SEBOU SAMOU. A ten je nejtěžší. Snad ji 1 trápí pomyšlení, že kdykoli zvolí novou cestu, vzdává se tím všech ostatních, které se před ni otvíraly. Ale holčička Je statečná a každá ta zvolená cesta se stává nezastupitelně její a ji ani nenapadne dívat se dozadu a litovat svých rozhod-, nutí. Každá ta volba a zápas zanechá vají stopy v její duši, a tyto stopy se obrážejí také v - její fyzické podbbě, zvláště v její tváři. Neboť holčička už prošla pěkný kus cesty a už to vůbec není ta maličká na počátku své pouti, jejíž kurážný krok nás opravňoval k snění o její šťastné budoucnosti. Už je to vyspělá dívka, mladá žena, v jejíž tváři ještě převládá radost, ale jsou tam už také stíny z překonaných bolestí a zklamání. Je to ještě naděje? Proč ne? JEŠTÉ MÁ VELIKÝ KUS ŽIVOTA před sebou. A žena naděje jde svými vybojovanými cestami, rodí děti, na něž přenáší kus sebe samé — a stárne. Děti vyrůstají, odcházejí z domu a žena — teď už stařenka —■ zůstává ve své samotě. Stařenka naděje? Kam nás to zavedlo logické rozvití básníkovy metafory? Vždyť už jí zbývá jen několik málo let, možná měsíců života. Její tvář je vrásčitá, postava nakloněná. Podivná nadějel Ale podívejme se jí pozorněji do očí. Tam stále stejně silně září světlo dětství. A o to jde. Básník se nemýlil. JE-LI NADEJE MALA DÍVENKA, JAK JI BUDEME NAZÝVAT, AŽ ZESTÁRNE? Stárnout totiž musí jako všechno na světě. Ale stárne-li tělo, nemusí, nemá stárnout duch. Ta malá holčička je jen tělesným předobrazem veliké naděje duchovni. A té se dosáhne životem, který Je neustálou metamorfózou naděj! pozemských. Ne každý dokáže v sobě tuto přeměnu v duchovního motýla uskutečnit. Žádá to každodenní úsilí, nebof duch tíhy nás tlačí k zemi. lí ALE JAKO ZTROSKOTÁVÁ výchovné úsilidské, neřekne-li vychovávaný své ano, tak ani Boží pedagogika, neustálá Boží přítomnost a pozornost, neustále otevřená Kristova náruč by nebyla nic platná, kdyby člověk nezatoužíl po spočinutí v ní. Jestliže si pak člověk toto přeje celou svou myslí a celým svým srdcem, Bůh ho učiní schopným posunovat nejrůznější naděje horizontální v jednu naději vertikální. Tato Naděje pak je silná a věčně mladá, má v sobě stéle něco z dětské důvěřivosti. Je to naděje, která se zdá světu nesmyslnou, protože nevidí její skryté zdroje. Je to ona nesmyslná naděje, která člověku propůjčuje „sílu ze zranitelnosti“, jak o ní za okupace psal básník VI. Holan básníku J. Ortenovi. Tak „malá holčička“ Naděje projde celým světem, vyplní každé srdce, které se jí otevře, a to také proto, že je neustále provázena svými dvěma sestrami, Vírou a Láskou. ZDENÉK SCHAUTA Zjevení (Dokončení ze str. 1) krajanům budeš promlouvat divy. Apoštolům zjevíš slávu Proměnění. Od těchto pohanů však vyžaduješ větší úsilí. Důvěřoval jsi jim snad tak, jak jsi nemohl důvěřovat dokonce ani apoštolům? HLEDALI ŽIDOVSKÉHO KRÁLE, vezli mu zlato, není vyloučeno, že Ti chtěli dát původně pouze pozemské bohatství. Pak je však něco přinutilo, aby Ti obětovali kadidlo, určené nesmrtelným božstvům, a mirru, z níž se dělal nápoj pro odsouzence. Možná si ani sami neuvědomovali význam těch darů. Památku této události nazvala církev Zjevením. Každý z nás má chvíle takového zjevení. Časem se stáváme nástroji Tvé vůle, aniž bychom si toho byli vědomi. Jsme nástroji ve Tvých rukou a nevíme o tom. Nevědomky pronášíme veliké pravdy. Prosíme tě dnes: zjev nám v plnosti svou vůli. Nechceš přece slepé nástroje. Chceš, aby naše vůle byla vůlí svobodnou, nevynucenou. Pomoz nám, abychom pochopili, co od nás žádáš, pomoz nám, aby naše slabá ubohoučká vůle, která zatvrzele volá: „Ne“, splynula s vůlí Tvou. Nauč nás tomu, Děťátko, které jednou vyznáš: „Otče, ne má, ale Tvá vůle nechť se stane“. JANINA HERTZ (Přel. Ha-) O křtu Páně Když vykonával úkol Jan, jejž uložil mu Tvůrce sám, Pán do Jordánu sestoupil a jeho vody posvětil. Však Synu Panny nejčistší nebylo třeba očisty, chtě! ale smýt svou koupelí hřích smrtelníků veškerý. Zazní hlas Otcův od výšin: To je můj milovaný Syn. — A v holubice podobě hned nad ním Duch se zjevuje V tom zjevu plném tajemství též sláva církve Boží tkví: Tři osoby jsou stále s ní, ač je to Bůh jen jediný. Živote, Pravdo, Ježíši, buď tobě chvála nejvyšší. Otec ji s Duchem vznešeným zjevuje novým jasem svým. • HYMNUS ,,IMPLENTE MUNUS DEBITUM" pochází nejpnzriŘji 7. 10. stol. nri neznámého autora. Z liturgie hór přeložil J. š k r á* e k. (Jas jako dar M ay o v é, kdysi nositelé pokročilé indiánské civilizace ve Střední Americe, uäiv'Ovali přesností svých časových výpočtů. Měli kalendář přesnější než Je náš gregoriánský. Oseky fasu si představovali jako břemena, která nesou nadpřirozené bytosti, nosiči příslušného čísla. Nosič tisíciletí č. 1 tedy pořád pokračuje ve své cestě, stejně tak nosič století č. 9 a desítiletí č. 7. Jen nosič roku č. 4 se mohl o půlnoci 31. prosince zbavit svého břemene a odevzdat je nosiči č. 5. Přitom se na chviličku zastavil. Takové myšlenkové zástave ní je užitečné, abychom se ohlédli a zrekapitulovali minulost, ale také se zahleděli dopředu k svému cíli. Lidské myšlení se jen těžko dovede odpoutat od berliček času a prostoru. Snad kdysi v době dospívání nás znepokojoval problém nekonečna, věčností, bezčasí. Potom jsme se přijatelně zabydlili v daném plynutí času. Jen občas jsme si uvědomovali, že léta plynou Iváženíj! Teprve lidé navštívení stářím, nemocemi a opuštěností jsou nakloněni považovat mnohdy čas za obtížné břemeno. Když však jde do tuhého, normálně se nikomu nechce o své vůli zkracovat příděl svých dnů. Devadesátiletá babička sice říká: Už nejsem na světě k ničemu, jen aby si mě Pánbůh vzal — ale přitom se těší, jak bude chovat dalšího pravnuka. Čas ne ní vskutku b ř em e-nem ant trestem. Čas je velký dar, snad jeden z největších vůbec. Jen v čase může totiž člověk uskutečňovat svůj život, realizovat sama sebe. Velký indický básník Rabindranath Thákur se zamýšlel nad tím, až v den poslední smrt zaklepe u jeho vrat, co as jí bude mocí dát? Koš svého žití vrchovatě naplněný. Lidé v tu chvíli nejspíš litují toho, co se nestalo, co se nesplnilo jejich vinou. „Kdyby se dal promarněný čas vyhazovat na smetiště jako jiné odpadky, vznikla by skládka, jakou si vůbec nemůžeme představit [B. Gordonévá, Smrt si vybírá)“. S poloprázdným košem se sice jde lehce, člověk si může dokonce namlouvat, že tam má bůhvíjaké cennosti, ale až se nakonec odklopí víko a probereme se obsahem až na dno... I s přibývajícími léty se dá do toho koše vždycky přidat nějaká hodnotná maličkost. Koš žití nikdy není dobrotami přeplněn. Tedy díky Bohu za každý den, darovaný nám navícI Za to, že nám dal stále hlouběji chápat hodnotu času. B. S. k KN • 12. ledna 1975 • str. 2 ZE SVĚTA # * V SV. OTEC přijal účastníky světové konference pro výživu. Ve svém projevu vzpomněl, jak vylíčil současnou vyživovací situaci ve své encyklice „Populorum progressio“ a podotkl, že podle dokumentace, kterou má konference k dispozici, se poměry od té doby ještě zhoršily. Nicméně problém hladu, který ohrožuje současnou generaci i generace příští, není neřešitelný. Ještě nesmírná část země čeká na své zúrodnění a potenciální produkce je nesmírná. Je jen nutné překonat staré sociální a výrobní formy a navázat v péči o dostatečnou výživu na dílo Ježíše Krista, který při pohledu na hladovějící dav zvolal: „Je ml líto zástupu ... nemají co jisti. Nerad bych je rozpustil hladové.“ (Mat. 15, 32) „L‘OSSERVATORE ROMANO“ přináší latinský a italský text obsáhlého prohlášení kongregace pro doktrínu víry, týkajícího se potratu. Prohlášení dokumentuje četnými citáty z Písma sv„ že potrat je ve světle víry nepřípustný a podrobně zdůvodňuje, proč ani z rozumových důvodů není žádoucí maření nenarozeného života. V poslední kapitole pak se prohlášení zabývá tímto problémem také z hlediska právního a morálního. Prohlášení bylo v Tiskovém sále odevzdáno žurnalistům. DVE ZVLÁŠTNÍ MŠE SV. měsíčně pro neslyšící osoby budou slouženy v diecézí Cadmen v severoamerickém státě New Jersey. PROHLÁŠENI VYJADŘUJÍCÍ VDĚČNOST Sv. Otci Pavlu VI. za udělení „Mírové ceny Jana XXIII“ přijala aklamací na svém závěrečném zasedání v Paříži generální konference UNESCO. „Generální koníerence“, praví se v dokumentu, „vzpomíná s pohnutím vznešené postavy papeže Jana XXIII., prvního pozorovatele Sv. Stolce u UNESCO, a podtrhuje shodnost ideálu svobody, spravedlnosti, pravdy a lásky, který hlásá, s učením encykliky Pacem in terrls“. Pro další období činnosti této konference byl zvolen místo dosavadního ředitele René Maheua nový ředitel Amadou Maihtar M‘Bow. PAPEŽSKÁ KOMISE pro interpretaci dekretů 11. vatikánského koncilu projednala na svém posledním zasedání některé pochybnosti týkající se dogmatické konstituce „Lumen gentium“, konstituce „Sacrosanctum concilium“ a motu proprio „Sacrum diaconatus ordinem“. BISKUPSKÁ KONFERENCE USA vyzvala americké občany, aby se dva dny v týdnu omezovali v jídle ve prospěch oblastí postižených hladem. KATOLIČKA CIRKEV V USA se zúčastní oslav dvou set let nezávislosti země, které budou r. 1976. Národní biskupskou konferencí byl ustaven k tomuto účelu zvláštní výbor, jehož předsedou je arcibiskup, z Detroitu. Výbor rozeslal biskupům země poselství, v kterém oznamuje, že církev se hodlá podílet na těchto oslavách pod heslem „Svobodu a spravedlnost všemi“