Katolické Noviny, 1986 (XXXVIII/1-52)

1986-01-05 / No. 1

bohoslužba slova DRUHA nedEle po NAROZENI páně Ctení z knihy sirachovcovy 124,1-4.12-16) Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu. Otevírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před )eho zástupy. Tvůrce veš­kerenstva ml dal 'rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: „Usaď se v Jakubovi, v Izraeli mě] své dědictvíI“ Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu. Před ním ve 'svatostánku jsem konala svou službu, a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Právě tak mě usadil v milovaném ’městě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví. Ctění z listu svátého apostola pavla efesanúm (iß-6.15-18) Bud pochválen Bůh 'a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás za­hrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojenj s Kris­tem. Vždyt v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svati a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhod­nutí předurčil,1abychom byli přijati za Jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, nebot skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna. Slyšel jsem, jak věříte v Pána 'Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci 'chápat a jejích smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznáni. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jako poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví. ZAČÁTEK SVATÉHO EVANGELIA PODLE'JANA (1,1-18) , Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno 'povstalo skrze ně a bez něho nepo­vstalo nic, co jest. V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc 'stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo 'se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten,' o kterém jsem řekl: ,Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost neboť byl dříve než já.““ Všichni jsme dostali 'z jeho plnosti a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu. myšlenka na den „Ježíš kázal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.“ Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal' evangelium o Bo­žím království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu. Po­věst o něm se roznesla po celé Sýrii" (z evangelia ze 7. ledna, Mt 4,12-17.23-24). Narození Páně jako by bylo rozptýlením a osvícením nás obklopujících temnot. Ti, kdož přijali světlo, musejí svědClt o světle a ono je má pro­nikat. Slova vyzývající k pokání, obrácení a nápravě jsou jakoby předpo­kladem pro přijetí světla. Lid Boží jako společenství věřících putuje „v království pravdy a života, v království spravedlnosti, lásky a pokoje“. Současné dějiny jsou pro věřící výzvou, aby jejich svědectví bylo věro­hodné, aby spolupracovali na záchraně ohroženého lidstva, aby stvoření bylo zachováno a byl mír na zemi a kosmu. Jan Pavel II. říká: (1985): „Církev je solidární s lidským rodem, ke kterému byla poslána a jehož je částí., Církvi leží na srdci rozvoj lidstva a harmonie v pozemském ži­votě. Zřetelně zdůrazňuje místa závažných problémů spolu s naléhavými potřebami.“ Když nastal večer, byla loď daleko na moři'a on sám (Ježíš) na zemi. Spatřil je zmožené veslováním, nebot vítr vál proti nim; tu před svítáním kráčel k nim po moři a'chtěl jiti dál kolem nich. Když ho uviděli kráčet po moři, vykřikli v domnění, že je to přízrak; všichni ho totiž viděli a vy­děsili se. On však na ’ně hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, ne­bojte se!" Vstoupil k nim na loď a vítr se utišil.[z evangelia z 9. ledna; Mk 6,45-52). My věříme, že Bůh nás miluje. Sami máme svědčit o jeho lásce vlastním životem. Často nechápeme Boží lásku v těžkých životních situacích. Když však se obrátíme ke Kristu, slyšíme odpověd, jakou slyšeli jeho učední­ci na moři: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Mějme víru v Prozře­telnost. Láska Boží k nám ať nás vede ke svědectví lásky mezi lidmi. Patří ke zralosti člověka, aby zbaven sobectví nalézal dobrý vztah k lidem a uměl s nimi vést dialog v pravdě, ve vzájemném cítění a pochopení. Ježíš přišel se svými učedníky do judské 'země; tam s nimi pobýval a křtil. Také Jan křtil v Ainonu... Mezt Janovými učedníky a židy došlo ke sporu a očišťováni. Přišli k Janovi a řekli mu: „Mistře, ten, který byl s tebou na druhém břehu Jordánu, o němž jst vydal svědectví, hle on křtí a všichni jdou k němu." Jan‘odpověděl: „Člověk si nemůže nic vzít, není­­-li mu dáno z nebe. Vy samt jste svědky, že jsem řekl: Já nejsem Me­­siláš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. On musí růst, já však se menšit" (z evangelia z 11. ledna; Jan 8,22—30). Ježíš nekřtil sám osobně, nýbrž jeho učedníci. Nebyl to ještě „křest Duchem“, to jest svátostný křest, ale obřad podobný omývání Janovu. Jan Křtitel se raduje, že všichni jdou za Ježíšem. To byl smysl jeho pří­pravného působení. Jan nyní může ustoupit. Evangelium ze soboty po Zje­vení Páně nás připravuje na nedělní svátek Křtu Páně. Tím končí v li­turgii vánoční doba. Janovi učedníci se později přidružili k učedníkům Ježíšovým. Svědectví Jana Křtitele ukázalo židům Ježíše jako Mesiáše, který byl předpověděn proroky. Bůh volá do své služby lidí a činí to skrze druhé lidi. Proto na cestě povolán! k službě Bohu jsou nám potřební jiní. Ti nám pomáhají mod­litbou, radou, napomenutími, informací, odpověďmi na otázky a pochyb­nosti. Neděje se to formou přemlouvání nebo nátlaku. Buďme takovými, jejichž slovo inspiruje ke konání dobra. „Rádným lidem září v temno­tách světlo; milosrdný, dobrotivý a spravedlivý Pán“ (z liturgie dne). itmnnEsiBSiEÉii 5. 1. — DRUHA NEDELE PO NAROZENI PANE; barva bílá; mše vlastni, Gloria, 1. čtení Sir 24, 1-4.12-16 (řec. 1-2.8-12), resp. žalm 147 (12-13.14-15.19-20; odp.: „Slovo se stalo tělem a přebývalo me­zi námi.“ nebo aleluja.), 2. čtení Ef 1, 3-6.15-18, alelujový zpěv srv. 1 Tim 3, 16, evangelium )an 1, 1-18 nebo kratší )an 1, 1-5.9-14, Krédo, preface o Naro,.e.!Í Páně. - Dnes se koná svěcení ..tříkrálové" vody, křídy a ka­didla. 6. 1. — SLAVNUST ZJEVENI PANE; b. bílá; mše vlastní, Gloria, 1. čtení Iz 60, 1-6. žalm 71 (1-2.7-8.10-11.12-13; odp.: „Budou se tl, Hospodine, kla­nět všechny národy země.“), 2. čte­ní Ef 3, 2-3a.5-6, zpěv Mt 2, 2, evan­gelium Mt 2, 1-12, Krédo, preface (a v římském kánonu též „V tomto spo­lečenství...“) o ZlevenI Páně. 7. 1. — ÚTERÝ po Zjeveni Páně; b. bí­lá; mše ze dne vlastní, bez Gloria, 1. čteni 1 Jan 3, 22-4, 6, žalm 2 (7-8. .10-11; odp.; „Dám tl v majetek náro­dy.“), zpěv Mt 4, 23, evangelium Mt 4, 12-17.23-25, preface o Zjevení Páně nebo o Narození Páně. — SV. RAJ­­MUNDA Z PENAFORTU, kněze; nezá­vazná památka, b. bílá; mše o sv. Rafmundovl, ostatní jako výše pro ú­­terý. 8. 1. — STŘEDA po Zjevení Páně; b. bílá; mše ze dne vlastní, 1. čtení 1 Jan 4, 7-10, žalm 71 (2.3-4ab.7-8; odp.: „Všechny národy země, Pane, budou se tl klanět.“), zpěv Lk 4, 18-19 evan- SVATÝ OTEC Jan Pavel II. přijal v Papežské síní účastníky 19. plenární­ho zasedání papežské rady Cor unum a vyslechl pozdravný projev předse­dy této rady kardinála Rogera Etche­­garaye, který její činnost přirovnal k péči o stromy — charítní dílo v jednotlivých zemích — jež si navzá­jem nestíní, ale společně poskytují stín a osvěžení všem lidem zraněným životem. Jde o zraňování hladem, nou­zí, nejistotou, samotou, duševním po­nížením plynoucím z existence nedů­stojné člověka. Ve francouzské odpo­vědi zdůraznil Svatý Otec sepětí rady Cor unum s Druhým vatikánským koncilem, jehož 20. výročí slavíme, a mezinárodní vzájemnou pomoc, pod­mínku lidštějšího světa v duchu slov Pavla VI- a encykliky Populorum pro­­gressio. Všechny nás spojuje Duch Lásky a církev musí uskutečnit jeho poslání v čele s nástupcem Petrovým. Jemu právě pomáhá kolektivně pa­pežská rada v humánní a duchovní výchově, která je kvasem nezbytným pro celkový rozvoj člověka.’ Duchu Koncilu odpovídá i mezinárodní slo­žení rady, kterou tvoří kněží i svět­ské osoby a představitelé katolických organizací angažovaní v sociální pas­toraci jako obraz toho, čím je církev: shromáždění lásky. Bůh buď pochvá­len za to, že vnukl Pavlu VI. utvořit tuto moderní diakonii lásky v církví. O 20. VÝROČÍ vydání koncilního de­kretu Apostolicam actuositatem se ko­nalo plenární zasedání papežské ra­dy pro laiky za předsednictví kardi­nála Eduarda Pironia; zabývalo se vý­chovou laiků se zřetelem na blížící se řádné zasedání biskupského syno­du v r. 1987. Na účastníky zasedání velmi zapůsobilo krásné poselství, které jim zaslala bývalá členka pa­pežské rady Annalisa Aicardiová, ny­ní karmelitka v janovském klášteře. CENU MARCELLA CANDII, italské­ho „apoštola lásky k bližnímu a laic­kého misionáře“, obdržel za letošní rok don Pierino Gelmini za mnohale­tou obětavou činnost ve prospěch chu­dých lidí a obětí toxikománie v Itálii. Zlatá medaile Candiovy ceny a diplom byly tomuto knězi uděleny ve Velké aule lékařské fakulty Neapolské uni­verzity. Další tří osobnosti byly záro­veň vyznamenány Stříbrným štítkem S. Camilla za rok 1985. Z ROVENSKÉ OBLASTI Ukrajinské SSR uveřejnil orgán Sovětského výbo­ru na obranu míru „Věk XX i mir“ fo­tografickou reportáž Sovětského mí­rového fondu o pravoslavném duchov­ním P. T. Usťančukovi v tomto znění: „Pravoslavná církev se podle názoru důstojného pána Petya Terenťjeviče Usfančuka odjakživa snažila rozumět nadějím lidu i podstatě současných událostí. Ve světě je všechno vzájem­ně spojeno. Důkazem toho je přání věřících přispět podle svých sil ke změně politického ovzduší na země­kouli. Všichni, kdo přispívají k míru, posvátně věří v ušlechtilost a čisto­tu svého konání, neboť každý chápe, že víra v Boha může žít jen tehdy, bude-li mít kdo v něho věřit. Roven-, ská pravoslavná církev každý rok přispívá Sovětskému mírovému fondu částkou více než 100 000 rublů.“ PROJEVEM PREFEKTA, kongregace pro věrouku kardinála Josepha Rat­­zingera na téma Církevní liturgie a její hudba byl zahájen 8. mezinárodní sjezd církevní hudby za účasti znal­ců liturgie i hudby z celého světa. Organizátorkou byla Consociatlo Inter­­nationalis Musicae Sacrae, Mezinárod­ní sdružení pro církevní hudbu, zalo­žené r. 1963 papežem Pavlem VI. ja­ko odborný poradní otgán. Na letoš­ním zasedání byl předmětem jednání gregoriánsky zpěv. Konalo se na zá­věr Evropského hudebního roku ve spolupráci s Papežským ústavem pro církevní hudbu, který právě získal no­vé umístění v římském opatství sváté­ho Jeronýma. Zasedání samo se však konalo ve velkém sále Augustiniána a zahájení se zúčastnil mj. předseda organizačního výboru Evropského hu­debního roku Walter Scheel, bývalý prezident NSR. ŽIVOT VENOVANÝ KANADSKÉMU SEVERU. Tak nadepsal vatikánský ĽOsservatore della Domenica článek 0 osobnosti obláta Hermanna Beau­­chemina, kterému je 70 let a z nich 40 prožil v kanadské diecézí Macken­­zie-Fort Smith. Jako lodní strojník pomáhal zásobovat školy, nemocnice, misijní stanice, celé desetiletí se pla­vil na malé lodi Neposkvrněná v se­verozápadní oblasti, potom na větší Svaté Anně dopravoval náklady i mj­­sionáře do Fort Smithu a Tuktoyaktu­­ku do vzdálenosti 1600 kilometrů na pobřeží Arktického oceánu. Když mi­nula doba těchto misijních plavidel, sloužil bratr H. Beauchemin na letou­nu Norseman při okružních letech po celé diecézi a nakonec ještě jako me­chanik, než koncem uplynulého roku odešel ve Fort Smithu na odpočinek. L‘OSSERVATORE ROMANO zdůraz­ňuje úžasnou životnost církve v Chile, kde se v seminářích nyní připravuje na kněžství 1200 mladíků a kde mlá­dež plní kostely, protože, jak prohlá­sil předseda chilské biskupské konfe­derace mons. Bernardino Pinera, cír­kev Je Jediným prostorem pro svobo­du v Chile. Roste také zájem o kursy náboženské výchovy pro dospělé apod. Biskup z Linares na jihu Chile mons. Carlos Marcio Camus Larenas poskytl revui Apsi rozhovor, v němž řekl, že žádá odstoupení generála Pi­­nocheta, a odůvodnil to slovy: „Do­sáhlí jsme v Chile krajní situace, kte­rá nás nutí obávat se, aby nebylo už pozdě na dosažení pokojného řešení,“ a dodává: „Prezident Pinochet neres­pektuje chilskou církev, když připus­til, aby se mohlo spáchat mnoho činů porušujících lidská práva.“ Jmenovaný biskup je bývalým generálním tajem­níkem chilské biskupské konference. ITALSKÁ NÄRODNI KATOLIČKA KULTURNÍ CENA v podobě zlaté me­daile byla udělena římskému filozofu Augustovi Del Noce. Jeho dílo oceni­la ministryně osvěty Franca Falcucci­­ová, slavnosti byl přítomen předseda kulturní komise kardinál Paul Pou­­pard. ITALSKÄ CÍRKEVNÍ CHARITA se kromě všeobecné pomoci Mexiku, po­stiženému zemětřesením, soustředí ny­ní na základě přímého jednání charit­­ní delegace na jnístě samém a po pro­jednání s mexickou církví na konkrét­ní pomoc diecézi se sídlem v městě Guzmánu, kde bylo zničeno víc než čtyřicet procent domů. Tato pomoc bude spočívat v tom, že italská Cha­rita zajistí na dva měsíce potraviny pro 1500 nejchudších rodin a dodá potřebným rodinám cihly a cement na obnovu zničených domů. Pohanské bohy najdeme 1 v našich kos­­telich, a to právě pro jejich specifická vlastnosti, jimiž je obdařila lidská fan­tazie. Brokoffűv Chronos — bůh času — stále ještě stráži náhrobek v kostele sv. Jakuba v Praze. ^ i ' ■" " -.....■■■■ .... -....... i KN • 5. ledna 1986 • str. 2 T GALÉRIE <*y*] PONTI FIKŰ fí> ------------— -.............. & 106. SV. MIKULÁŠ I. VELIKÝ (858—867) Římští voliči se sjednotili spíše na přání císaře Ludvíka než z vlastní­ho popudu na římském arcijáhnu Mi­kuláši. Poněvadž se bránil volbě, vy­táhlí jej násilně ze svatopetrské ba­ziliky a vedli do lateránského patri­­archia k nastolení. Vysvěcení nového papeže na biskupa se konalo 24. dub­na 858 v chrámu sv. Petra za přítom­nosti císaře. Pak byl nový papež ve­den do Lateránu, kde byl slavně „ko­runován“. Mikuláš byl první papež, který měl na tiaře korunu, kterou mu daroval císař. Když císař opouštěl Rím a zastavil se u baziliky sv. Leucia, papež vyjel za ním, aby se rozloučil. Císař mu šel vstříc a vedl mu několik kroků koně za uzdu. Při papežově návratu do Ríma císař jej kus cesty vypro­vodil a zase on mu vedl před roz­loučením několik kroků koně. V tom­to projevu úcty někteří viděli příliš­né pokoření císařství. Čím bylo Mikulášovo velekněžství těžšf, tím bylo slavnější. Císařové, králové, biskupové snažili se vydobýt od něho různé ústupky na úkor círk­ve, ale papež zůstával neochvějný. První srážku měl Mikuláš s raven­­ským arcibiskupem Janem, který zne­užíval své církevní pravomoci nato­lik, že ho musel vyloučit z cfrkve. Přijal jej opět do církve, když Jan se mu podrobil. Po celou dobu svého velekněžství zasahoval Mikuláš do zmatků caři­ gelium Mk 6, 34-44, preface Jako vče­ra. 9. 1. — ČTVRTEK po Zjeveni Páně; b. bílá; mše ze dne vlastní, 1. čtení 1 Jan 4, 11-18, Žalm 71 (2.10.12-13; odp.: jako včera), zpěv srv. 1 Tlm 3, 16, evangelium Mk 6, 45-52, preface Jako v úterý. 10. 1. — PÄTEK po Zjeveni Páně; b. bí­lá; mše ze dne vlastní, 1. čtení 1 Jan 4, 19 — 5,4, žalm 71 [2.14 + 15bc.l7; odp.: Jako ve středu), zpěv Lk 4, 18- -19, evangelium Lk 4, 14-22a, preface (ako v úterý. 11. 1. — SOBOTA po Zjevení Páně; b. bílá; mše ze dne vlastní, 1. čtení 1 Jan 5, 5-6.8-13 (řec. 5-13), žalm 147 112-12.14-15.19-20; odp.: „Jeruzaléme, oslavuj Hospodina)“ nebo Aleluja.), zpěv Mt 4, 23, evangelium Lk 5, 12- -16, preface jako v úterý. hradských, kterými stále víc se zvět­šovala propast rozkolu mezí církví západní a východní. V Cařihradě teh­dy vládla císařovna Teodora s kanc­léřem Teoktistem. Její bratr Bardas žárlil na Teoktista a popouzel proti němu nezletilého císaře Michala III. Biskupem cařihradským byl tehdy patriarcha Ignácius, Bardas, žijící po­­horšlivým životem, obvinil patriarchu ze spiknutí proti císaři a vyhnal ho z Cařihradu. Ustanovil za nového patriarchu Fócla, velitele císařovy stráže, muže učeného, ale laika, kte­rému udělili všechna církevní svě­cení, konsekrovali na biskupa a ustanovili patriarchou. Obě strany — Ignác i Fócius — se obrátili ve svém sporu do Ríma k papeži. Papež poslal do Cařihradu své le­­gáty, aby důkladněji prozkoumali ce­lou Ignáciovu záležitost, ale tl se dali získat od Fociánů úplatky a hrozbami. Svolali do Cařihradu sy­nodu, prohlásili Ignácia za sesaze­ného a Fócia za zákonitého patriar­chu. Papež Mikuláš na římské syno­dě své legáty pro zradu sesadil s je­jich hodností, poručil považovat Igná­cia dále za patriarchu a Fécia za vetřelce. Tímto rozhodnutím začal boj mezí Římem a Cařihradem, který se nejen priostroval, nýbrž přeskočil i na po­le věroučné. Fócius zůstal patriar­chou za podpory císařského dvora. Objevoval na římské církví skvrnu za skvrnou, ale nevšímal si zlořádu na cařihradském císařském dvoře. Když byl r. 866 spolucísař Bardas zavražděn, Fócius se přimkl k vliv­nému komorníku Basiliovi a neustále zvyšoval svůj vliv. Do těchto sporů přibyla i otázka bulharská. Tam šíři­la křesťanství misie římská, na kte­rou v Cařihradě nesmírně žárlili. Fó­cius dovedl využít této situace ve svůj prospěch. Papež Mikuláš zasahoval 1 do ne­legitimních manželských vztahů v cí­sařské a královské rodině. Zejména to byla záležitost lotrinského krále Lothara a jeho manželky Teutbergy. Vleklý špor byl ukončen teprve teh­dy, až Lothar se zřekl své milenky Valdrady. Při trvání na církevních zásadách 1 u samých biskupů, Mikuláš byl tvrdý jako ocel a břitký jako dé­mant. Netrpěl, aby metropolité .ty­ransky vládli nad biskupy, ale stejně přísně dbal, aby králové a biskupové dbali práv metropolitů. Zastával se biskupů zestárlých a nemocných, ká­ral však pastýře nedbalé svých po­vinností. Uplatňoval zásadu, že kaž­dý člověk má právo odvolat se k pa­peží a nikomu se nesmělo bránit v cestě do Ríma. Všichni utlačovaní viděli v papeží svého zastánce, a tím nesmírně rost­la jeho autorita. Lidé postižení pa­pežovými tresty sice brojili ve svém nitru proti němu, ale báli se veřejně mu odporovat, poněvadž pociťovali i oni oprávněnost Mikulášova jed­nání. Do pontifikátu Mikulášova spadá byzantská misie Soluňských bratří Cyrila a Metoděje u slovanských ná­rodů. Velkomoravský kníže Rostislav poslal do Ríma k Mikuláši I. prosbu o křesťanské věrozvěsty, aby mohl pozvolna samostatně upravit církev­ní poměry v bezprostředním svazku s Římem, ale nezávisle na Němcích. Papež mu nemohl poslal misionáře znalé slovanského jazyka, protože ta­kové neměl. Rostislav se potom obrá­til do Cařihradu, odkud mu byli po­sláni na Moravu r. 863 bratří Cyril a Metoděj. Když se pak papež Miku­láš doslechl o zdárném působení so­luňských bratří, pozval je do Říma, aby je poznal. Pravděpodobně byl odhodlán podporovat misijní plán slovanských apoštolů, aby byla zříze­na ve střední Evropě na pomezí vý­chodní církve samostatná církevní organizace, která by byla přímo spo­jena s Římem a nezávislá na Něm­cích i Byzanci. Mikuláš byl papež moudrý a pev­né povahy, byl velkým pontifikem své doby. V létě 867 se těžce rozne­mohl. Mezi poslední jeho činy patří asi pozvání bratří Cyrila a Metoděje do Říma. Vpravdě velký papež ze­mřel 13. listopadu 867. Pochovali Jej v nádvoří velechrámu sv. Petra.

Next