Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1967 (LII/1-44)
1967-11-22 / No. 40
Učedlníci širšího kruhu Sedmdesáti, kteří byli vysláni Pánem, se vracejí po splnění úkolu s velikou radostí ke svému Mistru. Jsou naplněni úžasem nad tím, co jim bylo svěřeno. „Pane, také i ďáblové se nám poddávají ve jménu tvém.“ Mistr jim neupírú ntuc, kterou jim svěřil, ani neumenšuje úspěšnost práce. Potvrzuje to slovy odpovědi: Viděl jsem satana padat jako blesk z nebe. Dávám vám moc šiapat na hady a na štíry a na veškerou moc nepřítele, a nic vám neuškodí. To platí. Ala dejte pozor, na čem je založena vaše radost. Z toho se neradujte, že Základ radosti (Luk. 10,17-20) se vám poddávají duchové, ale raději se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebesích. — Mistr ukazuje učedlníkům, kde je pravý a plně spolehlivý základ radosti. V citovaném oddíle se hovoří o radosti z úspěchu v díle evangelia. Může být radost oprávněnější a dut stojnější? Radost z vítězství nad mocí temnosti a z moci nad nepřáteli lidských duší. Slovo našeho textu nám nechce vzít radost z toho, že dílo evangelia jde vpřed, že má budoucnost. Radujeme se z postupu evangelia a jak bychom se neradovali! A řeknu ještě více: Kdo se nedovede radovat z prospěchu díla ve sboru a v církvi a kdo se raduje jen z osobního zisku, ten se nevtělil do církve Kristovy a nepochopil evangelium. je radost oprávněná a přímo přikázaná: radost z moci evangelia. Radost z toho, že zvěstování evangelia není pouhýu) slovem a kázání jen neúčinným mluvením, nýbrž, že se s člověkem něco velkého děje. Že nejde jen o poučky, co má člověk dělat a jak má .myslit, ale že Pán Bůh sám s člověkem činí nové věci. Pán ježíš rozumí radosti učedlníků i naší radosti. Nechce však, aby se nám tato radost brzy ruzplynula. Proto ji usmerňuje a staví na jedině spolehlivou zpkladnu. Radujte se z moci nad svody a svůdci člověka. Radujte se raději z toho, že jsou jména vaše zapsána v nebesích. To budiž předním důvodem a základem vaší radosti. Radost z úspěchů v díle evangelia může rychle pohasnout. Údobí viditelně úspěšné práce může vystřídat doba, která vyžaduje pracovat v trpělivém očekávaní. Mluvíme o neúspěších a deptá nás pocit bezmoci. Mohuu to být námi zaviněné neúspěchy, ale nemusí tak být vždy. Nemusí to vždy znamenat, že nás Pán Búh opustil a že se к našemu dílu nepřiznává. Vždyť i v práci vinice Páně je nám užitečné a potřebné, když nás Pán učí chodit u víře a ne u vidění, účíme se věřit, i když oči nepatří na triumfální výsledky práce. Kolikrát rozséváme jen a jen v naději. Po radostném sborovém obecenství může přijít chvíle, kdy nás zdrtí zlý jazyk, otřese námi hluboký pád tam, kde jsme jej nejméně čekali, či nás zmrazí zatvrzelost srdce, kde se každé slovo zdá jen hrachem házeným na stěnu, jak vratký je základ taktu založené radosti. А к tomu jsme v nebezpečí, že podlehneme pokušení moci, když na moci založíme svoji radost. Pokušení panovat nad dušemi a ne sloužit duším. Jen ten, kdo má moc sám nad sebou, kdo má v moci své sobectví, může požehnaně užívat moci nad druhým, aby se nestala tyranstvím. Pouze ten, kdo se naprosto zřekl moci panující, může pomáhat druhým mocí sloužící. Mocí, která zvládne slabiny bratrova života, za něhož nesu břímě odpovědnosti. Musí to být břímě, ne slastný pocit nadvlády. Moc svěřená v evangelizační a pastýřské službě se může stát též osidlem pýchy, když se v ní začneme zhlížet jako v něčem, co je z nás. Dejme tu velký pozor. Mistr zde neříká, že se nemáme radovat, když dílo evangelia jde vpřed, a že smíme zůstat lhostejní, když sborový život umdlévá. To nikoli. Ale klade nám na srdce, abychom z úspěchu a moci neučinili jediný základ své radosti. Je to nepevná základna. A je zde nebezpečí, že čistota radosti bude zakalena pýchou. Nejhlubším a přepevným základem křesťanovy radosti je skutečnost, že Pán Búh nás přijal za své děti, že o nás ví а к nám se hlásí. Prostě, že jména naše jsou zapsána v nebesích. Že máme občanství, kterého nás nikdo z lidí nemůže žhavit. Tato základní radost je neotřesitelná vnějšími proměnami. Patří ke zdravému duchovnímu životu, když si znovu a znovu uvědomujeme a připomínáme, jaká je to milost, že smíme být Božími dětmi, pevně drženými v Boží ruce. Když na to myslíme, vždy jsme puzeni к chvalozpěvům. Alexandr Havránek Práce v Mluvíme v církvi o tom, že máme od Boha nejrůznější obdarování к tomu, jak 1 my můžeme jeho dílu mezi lidmi sloužit. Vybízíme dokonce к rozmnožování, к zdokonalování nebo vyhledávání takových „zakopaných hřiven“. Jsme ovšem na druhé straně zase v pokušení neuznávat za obdarování od Pána Boha některé věci či vlohy, které slouží dílu Božímu také. Máme sklon uznávat za skutečné obdarování od Pána Boha jen projevy a práci duchovní. Přehlížíme někdy jako nedůležitou nebo dokonce v církvi nepatřičnou takovou službu, která člověka nevede přímo na kazatelno nebo aspoň к výpomoci v nedělní besídce či v pěveckém kroužku. Proto bych chtěl na jedno takové někdy nevědomky a jindy docela vědomě přehlížené obdarování upozornit: je to organizace, organizování. Někteří v církvi jsou dokonce v pokušení nazývat takové úsilí spolkařením. Podíváme-И se však do bible pozorně, pak žasneme, kolik tam při budováni starozákonní i novozákonní církve bylo vloženo do hry právě i organizačních prvků. Když se Mojžíš topil v množství práce, bylo nejen jemu, ale jistě i Izraelským, pomoženo organizačním zásahem do dosavadního způsobu správy starozákonního lidu. Byla ustanovena „knížata nad tisíci, setníci, padesátníci a desátníci“, kteří Mojžíšovi pomáhali. — Podívejme se na organizaci chrámové služby v Jeruzaléma. — Zamysleme se, zda by býval byl možný návrat ze zajetí babylonského nebo obnova zpustošeného domova Izraele právě i bez obdivuhodného organizačního vedení Ezdráše a Nehemiáše. — Nebo si všimněme pohotových organizačních kroků mladého křesťanského sboru jeruzalémského, když apoštolově pro množs'.ví sociální práce mezi chudými a nemocnými počali zanedbávat kázání evangeíial — A zdalipak nám právě, i nejprůbojnější bohoslovec prvotní církve apoštol Pavel, který se dovedl na křídlech víry vznášet v nesmírných duchovních výšinách, nepřipomíná najednou třeba v těchže dopisech potřebu dobré organizace církevních sbírek. A nebo si dobře všimněme jak organizovaně konal 1 svoji, misijní práci nebo jak zajišťoval i organizačně život založených sborů. Z těchto skutečností bychom si měli vzít ponaučení, že si i toho zdánlivě nedůležitého prvku organizačního máme být při své církevní práci nejen vědomi, ale máme vyhledávat jím obdarované lidi a touto prací je máme v církvi pověřovat. Kolik našich shromáždění vyzní hluše nebo dokonce hořce jen proto, že v nich vládl zmatek, ačkoliv řečníci se snažili předkládat tu nejhutnější duchovní potravu? A kolik duchovně nebo obsahově slabších shromáždění zachránila právě dobrá organizovanosti Nepřehlížejme tedy tuto možnou oporu své práce ve svých sborech. Naříkáme třeba, že lidé mají tak málo času, že nemohou chodit několikrát za týden do sboru a že tedy když přijdou na biblickou hodinu, nemohou už chodit do zkoušek zpěváků. Možná, že by to chtělo jen maličký organizační zásah a mohlo by se obojí konat jednoho večera. Musel by ovšem i bratr dirigent i bratr farář vědět, že mají pro svou práci jen určitý čas, který je třeba přesně dodržet. — Jindy si staršovstvo stěžuje, že „se“ schází jnálo finančních prostředků na prácí"sboru; že jsou členové sboru málo uvědomělí, a proto i málo obětaví. Ale příčina tkví možná jen v tom, že vybírání příspěvků nebo darů na Jeronýmovu Jednotu nikdo důšledně neorganizuje. — Viděl jsem případ, že se lidé ve sboru sešli к práci na jlklidu prostranství kolem kostela, ale nenašel se organizátor, který by jím určil práci, připravil nářadí, rozdělil je do skupin apod. Myslíte, že budou takoví brigádníci ochotni přijít jindy zase, když vidí, jak čas, který pro věc obětovali, byl promarněn? Dalo by se bezesporu uvádět mnoho dalších příkladů dobrých i zlých. To však není účelem mého článku. Byl bych rád, kdyby moje řádky připomenuly čtenářům, že i organizování sborové a církevní práce je jedním z darů, který nám Bůh dává, abychom sloužili jeho dílu a lidem. A je ha nás, zda i touto „hřivnou“ sloužit budeme, či zda ji necháme nevyužitu. J. Soběslavský církvi a organizování 40 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK Bože a Otče náš, kterýž jsi tentýž včera i dnes až na věky a léta nikdy nepřestanou, znovu si dnes pripomínanie tvou věrnou péči. a lásku, s níž nás provázíš od jara až do těchto dnů. pozdního podzimu. Plná jest země bohatství tvého. A my nehodní lidé smíme brát z plnosti tvých darů. novou a novou miíost. Dej, prosíme pokorně, at nás tvá dobrotivost vede к pokání a sebezkoumání. Ty jsi řekl: Aj nové činím všecko. Prosíme tě, změň si nás, abychom nebyli v žádný čas svého života nalezeni jako služebníci neužiteční a nevěrní, jako strom bez ovoce, bez víry, bez lásky, bez radosti, bez pokoje a bez naděje. Jen na tvou záchrannou lásku v Ježíši Kristu spoléháme. Dej nám sílu, abychom tuto lásku viděli i uprostřed pomíjitelnosti, vadnutí a odkvětání. Usychá tráva, květ prší, tak tomu je i v našem životě ale mocně nás potěšuje zvěst, že slovo tvé zůstává na věky. Toto vědomí necht nás vede pokáním do radosti v tobě. 22. LISTOPADU 1 967 - ROČNÍK Lil - CENA 60 HAL1.' DARY- PODZIMU PETER WITTENBERG 1967 Poprvé po 450 letech mělo jubileum Lutherovy reformace v místě jejího zrodu výrazně ekumenický ráz. Účast 530 hostí ze 33 zemí všech kontinentů, z různých církví při tělo významné příležitosti byla viditelným svědectvím křesťanské sounáležitosti přes všechny historické, konfesijní a národní zvláštnosti. Svátečně vyzdobeným Lutherovým městem se 31. října dopoledne řinul proud ekumenického bratrstva v historických ornátech a talárech — od pravoslavných metropolitů a luterských biskupů až po představitele mladých církví z Japonska, Indie, Tanzanie, Madagaskaru aj. — do městského i zámeckého chrámu к pamětným bohoslužbám. Znovu se ukázalo, že do tíživých stinů rozdělení v církvi i ve světě se prolíná uzdravující světlo smíření z evangelia, které zde právě pře 450 lety vítězně pronikla do šera středověkých klášterů a katedrál jako revoluční „moc ku spasení“ (Rím 1,16). Po dlouhodobém odcizení a tříštění také mezi reformačními církvemi nastává čas, kdy už nezní Komenského prosba z Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské jako bláhová utopie: „Všechněm pak spolu jednotám křesťanským odkazuji roztoužení se po jednomyslnosti a smíření... pomáháním sobě vespolek.“ Shodné tóny se nyní ve Wittenberku ozývaly v projevech známých ekumenických osobností (dr. Blake, Pradervand, Williams, Áppel aj.). Představitel vestfálské církve D. Wilm zároveň připomněl jiné ekumenické setkání, к němuž došlo před půl rokem v Dachau při posvěcení chrámu smíření: jak otřesný protiklad, jaké břímě minulosti! Jen v Kristu je odpuštěni a smířeni. Stejné svědectví vydal na navazující theologické konferenci J. Hamel při výkladu Luk. 18,9-14: Němci jsou zde spolu s Cechy, Holanďany aj.; před 25 lety byli příslušníci těchto národů mučeni a hubeni v německých koncentračních táborech. Na to nelze zapomenout. Děsivé stíny minulosti může dokonale přemoci jen přítomný Spasitel, který nás všecky nese, něhot kolem sebe shromažďuje veliká hříšníky. Stálým pukáním (podle 1. teze z 31. října 1517) a nezaslouženým odpouštěním nás vede к pravému smíření. Program 30. října byl vyplněn — kromě skvostů duchovní hudby — třemi přednáškami: Reformace jako ekumenická událost (prof. Skydsgaard z Dánska); Reformace a světskost (prof. Wingren ze Švédska); Odvaha dědiců reformace (prof. Wagner z Lipska). Rada odberných přednášek o Lutherově reformačním poselství tvořila náplň theologické konference 1.—3. listopadu. Jak se vyrovnáme s darem i zátěži tohoto odkazu dnes? Jak lze spojit ve vážném rozhovoru s reformační minulosti kritičnost s opravdovou učelivostí? Zatímco v rámci universitních a státních oslav reformačního jubilea byla vyslovena určitá kritika společenských důsledků Lutherova vystoupení z hlediska marxismu, byl v církevních přednáškách kritický motiv evangelia značně ztlumen. Snadno mohl vzniknout dojem, - že přesné zjištění, co Luther napsal a učil v 16. staletí, je nejlepší odpovědí i na palčivé otázky naší doby. Mnohem výraznější kritický pohled na monumentální i složitá dílo a myšlení wittenherského reformátora se nepochybně projevil v rozmanitých rozhovorech, v široce ekumenické polyfonii. Tu zřetelněji převládalo vědomi, že pozorné evangelické navazováni a vděčné přijímáni nesmi potlačit odpovědně kritické prověřování reformačního dědictví, úvodu blíže jeden příklad za mnohé. Profesor Hygen (Oslo) na diskusním večeru kriticky konstatuval, jak velice mu vadí hněvivý a často nevěcný způsob Lutherovy polemiky s odpůrci. A že odmitá souhlasit s takovými jeho výroky o Boží všemohoucnpsti, podle nichž Bůh vše nezměnitelně předurčil — včetně nevgry a zavržení většiny lidi — a také sám všecko na světě řídí i působí, tedy i zlo. Že však s hlubokou vděčností přijímá ryzí evangelium o smíření a vykoupení v ukřižovaném Kristu, jak je Luther po úporném zápase a hledání v Písmu znovu objevil a mocně zvěstoval. Zde je vskutku pravá hlubina Lutherovy víry a zároveň kritické měřítko celého jeho učení. Při přednáškách v městském kostele, kde Luther pravidelně kázal (zachovalo se na 3000 jeho kázání), měli jsme stále před očima Cratiachův oltářní obraz: Luther na kazatelně se levicí opírá o otevřené Písmo a pravicí ukazuje shromážděné církvi к ukřižovanému Spasiteli. „On musí růsti, já pak menšiti se“ (Jan 3,30). Chtěl být jen věrným tlumočníkem biblického poselství a pokorným služebníkem toho, jehož láska přikryje množství hříchů. Také moderní reformační plakát nás oslovoval světelným náznakem kříže v síti soustředěných kruhů: právě i do současného světa technické civilizace proniká slovo kříže (1 Kor 1,18) a s ním záchranná Boží pomoc a světlo vykoupení. Z rozptylu odcizení lhostejnosti vede к soustředění víry, a к vlastnímu středu života v přitom1- nosti Ježíše Krista. Tak pokračuje dění reformace v ekumenické šíři přes hranice církvi, které se musí ještě víc otevřít obnovné moci evangelia. Jeho aktuální výzvu i zaslíbení vystihl předseda církevní správy v NDR, biskup D. Krummacher těmito slovy: „Čím více se sblížíme pod Kristovým křížem, tím úže budeme spojeni v ekumenickém bratrství víry.“ J. A. Dvořáček i